J.Žemlička: Přemysl Otakar II.

[elizabeth]

Včera jsem poprve důkladněji ( tedy o trochu víc jak zběžně ) pročítala Žemličkova Přemysla Otakara II. U člověka jeho formátu mě tak trochu zaráží, že např. co se týče Záviše, což je osobnost, o které vím přece jen z historie asi nejvíc, tak tam klidně zopakuje to, co napsal před víc jak sto lety Šusta, aniž by uvedl svůj zdroj a aniž by jakkoli přihlédl, ať už k tomu, že sám Šusta později svůj názor korigoval, nebo k tomu, jaký mají názor např. rakouští nebo němečtí historikové. Kde se mu to hodí, zdůrazní, že jde o formulářovou listinu a napíše, jaké pochyby ji provázejí, kde se mu to nehodí, uvádí informace z formulářového listu jako fakta. Dělali to před ním i Šusta a Palacký. Vím, že formuláře bývají různé (a různé věrohodnosti) ale obvykle odrážejí to, co se skutečně v té době odehrávalo. S fakty ale nakládá tak, aby mu to zapadlo do „jeho“ dějinného pojetí, stejně jako před ním činili již uvádění Šusta a Palacký, takže se mě osobně se jeho kniha, stejně jako Století posledních Přemyslovců zase nezdá objektivní. Je sice mnohem, mnohem lepší a i objektivnější, ale... Navíc, co se týče latinských citací, domnívám se, že by měly být v takovém pádu, aby seděly do daného textu (a úplně nejlépe aby autorův text seděl do přesných citací), je ale možné, že už se to tak nedělá, že mám chybné informace. Rozhodně by to ale (aspoň na mě) působilo lépe. To jsem teda prošla jen dobu od Rudofova zvolení a soustředila se na to, o čem vím nejvíce - informace okolo Záviše. Nějak jsem pak nad tím nemohla usnout, čekala jsem o cosi více, v podstatě pro mě v pohledu na dobu 1273-1278 (do MP) kniha nepřinesla nic nového. Jen možná práci, že do odkazů ve svém článku o Závišovi k většinou min. dvěma tvrzením nějakých historiků (buď Šusta, Palacký nebo Vaníček, Šusta popř. Palacký, Vaníček) připíšu ještě tuto knihu a stranu z ní...

Až mrknu na dobu kolem prince Konradina (už to ale nebudu dělat před spaním) napíšu zase nějaký komentář.

[Viola]

Kde se mu to hodí, zdůrazní, že jde o formulářovou listinu a napíše, jaké pochyby ji provázejí, kde se mu to nehodí, uvádí informace z formulářového listu jako fakta. Dělali to před ním i Šusta a Palacký. Vím, že formuláře bývají různé (a různé věrohodnosti) ale obvykle odrážejí to, co se skutečně v té době odehrávalo. S fakty ale nakládá tak, aby mu to zapadlo do „jeho“ dějinného pojetí, stejně jako před ním činili již uvádění Šusta a Palacký, takže se mě osobně se jeho kniha, stejně jako Století posledních Přemyslovců zase nezdá objektivní.

Tak daleko zatím nejsem, ale hned v úvodu té knihy je takový krátký rozbor formulářů (obecně) a informací, které z nich můžeme čerpat, s tím, že někteří historici nesprávně přejímají celý text formuláře a vydávají jej za informaci plynoucí z listiny.

[elizabeth]

Kde se mu to hodí, zdůrazní, že jde o formulářovou listinu a napíše, jaké pochyby ji provázejí, kde se mu to nehodí, uvádí informace z formulářového listu jako fakta. Dělali to před ním i Šusta a Palacký. Vím, že formuláře bývají různé (a různé věrohodnosti) ale obvykle odrážejí to, co se skutečně v té době odehrávalo. S fakty ale nakládá tak, aby mu to zapadlo do „jeho“ dějinného pojetí, stejně jako před ním činili již uvádění Šusta a Palacký, takže se mě osobně se jeho kniha, stejně jako Století posledních Přemyslovců zase nezdá objektivní.

Tak daleko zatím nejsem, ale hned v úvodu té knihy je takový krátký rozbor formulářů (obecně) a informací, které z nich můžeme čerpat, s tím, že někteří historici nesprávně přejímají celý text formuláře a vydávají jej za informaci plynoucí z listiny.

No tak to přesně v dalším průběhu dělá taky, tedy, že s těmi informacemi nakládá jako s fakty. Zejména ohledně listin uvedených v edici z Oswald Redlich, Eine Wiener Briefsammlung zur Geschichte des Deutschen Reiches und der österreichischen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts, které psal Rudolf Ludvíku Bavorskému nebo Přemysl norimberskému purkrabímu Fridrichovi z Hohenzollernu.

[Ježek]

Dočteno, takže konečně i já přidám i svůj názor.

Kniha je dobře napsána (jsou tam poutavé pasáže), podle mni i dobře rozčleněna, vhodně se střídají politické a nepolitické pasáže. Vysoce bych hodnotil mapy a plánky, hůř už obrázky (ale ono není zas tolik, co dávat).
Jako velmi zdařilé pasáže hodnotím ty o Moravě v českém státu, myšlenka makraběte bez markrabství je zajímavý podnět k úvaze, velmi dobře je napsána a promyšlena pasáž o zhoršování vztahu šlechty k panovníkovi. V české historiografii je snad poprvé shromážděno tolik pramenů k bitvě na Moravském poli, rovněž pochvala.

Veškeré výtky se týkají neuznávání nových pohledů - stále je přeceňována Zlatá bula Sicilská, sjednocení Polska Jindřichovci. Snad jen jako doklad stavu historiografie před několika lety nebo do psychologické příručky o tom, jak nestavět argumenty a nediskutovat, může sloužit kapitola o hereditas. Žemlička zde ukazuje, jak již postřehl polský recensent, že nejlíp oponuje argumentům, kteří jeho protivníci netvrdí. Jádro pojetí hereditas L.Jana a Statut Konráda spočívá v tom, že šlechtické majetky byly získané podle práva, nikoliv "privatisované", Žemlička se zde vymezuje vůči tomu, že byly starobylé.
A podobně je tomu i při obraně středoevropskému modelu, konkrétně zisků kastelánů (podle Žemličky podíly z daní, podle Jana z lén připojených k úřadům). Aby se neřeklo, tak Žemlička zde uvádí hlavní argumentační oporu L. Jana o úřadech, ke kterým byla připojena léna (s. 200 -201), ale vůbec tuto skutečnost nekomentuje, zda je v souladu s jeho modelem, nebo ne. Ještě horší je jeho tvrzení o důchodech a požitcích na základě věty agros, qui ad ius summi camerarii pertinebant - následující strana.

To značně znehodnocuje celou knihu, která by jinak mohla být slušnou a aktuální monografií.

[slavicekvac]

Dočteno, takže konečně i já přidám i svůj názor.

Kniha je dobře napsána (jsou tam poutavé pasáže), podle mni i dobře rozčleněna, vhodně se střídají politické a nepolitické pasáže. Vysoce bych hodnotil mapy a plánky, hůř už obrázky (ale ono není zas tolik, co dávat).
Jako velmi zdařilé pasáže hodnotím ty o Moravě v českém státu, myšlenka makraběte bez markrabství je zajímavý podnět k úvaze, velmi dobře je napsána a promyšlena pasáž o zhoršování vztahu šlechty k panovníkovi. V české historiografii je snad poprvé shromážděno tolik pramenů k bitvě na Moravském poli, rovněž pochvala.

Veškeré výtky se týkají neuznávání nových pohledů - stále je přeceňována Zlatá bula Sicilská, sjednocení Polska Jindřichovci. Snad jen jako doklad stavu historiografie před několika lety nebo do psychologické příručky o tom, jak nestavět argumenty a nediskutovat, může sloužit kapitola o hereditas. Žemlička zde ukazuje, jak již postřehl polský recensent, že nejlíp oponuje argumentům, kteří jeho protivníci netvrdí. Jádro pojetí hereditas L.Jana a Statut Konráda spočívá v tom, že šlechtické majetky byly získané podle práva, nikoliv "privatisované", Žemlička se zde vymezuje vůči tomu, že byly starobylé.
A podobně je tomu i při obraně středoevropskému modelu, konkrétně zisků kastelánů (podle Žemličky podíly z daní, podle Jana z lén připojených k úřadům). Aby se neřeklo, tak Žemlička zde uvádí hlavní argumentační oporu L. Jana o úřadech, ke kterým byla připojena léna (s. 200 -201), ale vůbec tuto skutečnost nekomentuje, zda je v souladu s jeho modelem, nebo ne. Ještě horší je jeho tvrzení o důchodech a požitcích na základě věty agros, qui ad ius summi camerarii pertinebant - následující strana.

To značně znehodnocuje celou knihu, která by jinak mohla být slušnou a aktuální monografií.

Na ebrary jsou dost specializované knížky na středověkou ekonomii. Nijak se mi do toho nechce, ale asi budu muset prolézt tributy a související témata kvůli Václavovi a Boleslavovi... Možná by pan Žemlička něco takového taky potřeboval Ale musím říct, že si ho velmi považuji, že má takovou tu zlatou střední cestu, a vesměs se zřejmě trefuje. Chyby děláme všichni, ale záleží na tom jaké a kolik