elizabeth píše:Otvírám diskusi na toto téma, protože stále doufám, že se mi povedede o této neblahé "instituci" zjistit, co nejvíce ...
V tomto mém příspěvku se musím od dějin našich zemí odchýlit, nebot inkvizice nevznikla, řekl bych bohudík, u nás.
Původ hledejme někde u vzniku nekřest'anského hnutí
katarů (kapitola sama pro sebe), od nichž pochází ve středověku tak frekventované slůvko „
kacíř“. A právě proto, že kataři zaútočili nejen na náboženské ale i politické a sociální základy křest'anské společnosti, tažení proti nim se ruku v ruce účastnily církev i stát. V r. 1197 francouzský král Ludvík VII. a anglický král Jindřich II. apelovali na 3. lateránský koncil, aby přijal tvrdá opatření proti heretikům. Bez ohledu na to aragonský král Petr II. začal v témže roce katary upalovat. V r. 1183 uzavřel papež Lucius III. s Fridrichem Barbarosou dohodu, v níž bylo ustanoveno, že ihned po církevní
exkomunikaci kacířů bude následovat uvalení
říšská klatby s tím, že světské úřady budou aktivně vyhledávat kacíře a předávat je světskému rameni k potrestání. Církevní trest měl být tedy bezprostředně následován trestem světským.
V letech 1209 – 1229 byla vedena krvavá válka proti albigenským (katarům), v níž byly prolity potoky krve na obou stranách, zpustošena celá Provance, albigenští potlačeni a vytěsněni na okraj společnosti. Na základě těchto i jiných zkušeností se za pontifikátu papeže Inocence III. (1198 – 1216) změnilo inkviziční řízení v
církevní procesní právo, na základě něhož musela vrchnost aktivně trestat viníky a nečekat až budou obžalováni na základě církevní žaloby. Tato praxe v r. 1231 vykrystalizovala ve zřízení vlastních papežských inkvizitorů, jejichž hlavním úkolem bylo sledovat podezřelé z kacířství. Byla to jakási tajná služba církve. Inkvizitor podezřelého vydal světské moci a to již samo o sobě mělo vést skoro samozřejmě k různým druhům odstupňovaných trestů. Byla-li vyslovena náhodou prosba, aby se s podezřelým „křest'ansky“ zacházelo, jednalo se ze strany církve o formální a farizejské doporučení. Naopak, došlo-li ve velice řídkých případech k osvobozujícímu rozsudku, světský prokurátor mohl být sám obviněn z podezření z kacířství! Je tedy nasnadě, jak světské soudy v křečovité snaze nekomplikovat si život, postupovaly a soudily. V r. 1253 papež Inocenc IV. zplnomocnil inkvizitory, aby na základě svého uvážení mohli vynucovat přiznání i na mučidlech, tj. za asistence kata a jeho pacholků.
Tím začíná jedna z nejsmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách křest'anské církve, která přinesla nezměřitelné množství nevinně prolité krve. Bohužel toto můžeme jen s hlubokým opovržením a křest'anským studem konstatovat, pochopit to však z dnešního pohledu můžeme velice obtížně…