Na začátek je třeba říct, že možná ani nic takového neexistovalo, možná se snažíme najít nebo vykonstruovat něco, co předpokládáme.
Pokus o definici národního sebeuvědomění (národ, zde bude anachronismem): Pocit sounáležitost, nejenom už na základě stejného jazyka a obývaného území - ve smyslu politického národa. Ne nutně, ale často je toto uvědomění, nebo spíš jeho následky jsou zaměřeny proti národům jiným. Charakteristické je také sebeuvědomění shora, nikoli zdola - od nejvyšších vrstev, v návaznosti na politickou moc. Ostatní psal Ingolf - napomáhá tomu interakce (k tomu se vrátím ještě).
Nyní k našim podmínkám a počátkům sebeuvědomění:
V počátcích pražského biskupství je úřad obsazován cizinci (u nás Němec často nejbližší cizinec), věří se, že biskup domácího původu by hleděl na zájmy svých příbuzných než na užitek biskupství. Časem se to mění, v 11. století čeští bojovníci často válčí v zahraničí (Vratislav), do světa také putují diplomatické mise, vedené zdejšími duchovními - interakce se zahraničím. V roce 1068 má být podle zámněrů Vratislava zvolen biskupem Sas Lanc, Kosma vkládá do úst představeným, že raději oslí lejno a je biskupem než tento Lanc. Těžko říct, zda se to událo za polovinou 11. st; každopádně to byl názor počátku 12. století - Kosmovy součastnosti, kdy sebevědomé české duchovenstvo chtělo obsazovat zdejěí církevní obřady, namísto kleriků z Říše. A vskutku se tak dělo.
Po roce 1136 je v dílně olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka napsán opis díla sv. Augustina De civitas Dei (o obci Boží). Mezi vyvolenými v nebeském Jeruzalému jsou zobrazeni i Češi:
Zřejmě to jsou čeští svatí - ale proč ne jako zástupci Čechů - duchovenstva a šlechty?
A potíže s tím, že se třeba Jarloch nebo Petr Žitavský, naše šlechta pocházející odjinud (rakouští Sirotci třeba) považovali za Čechy nebude také těžké překlenout, když uvážíme, že česká sounáležitost byla určována podle politického národa, vlastně podřízenost českému vládci. Na jazyku nezáleželo. V tom se liší pojetí českého národa středověku s pojetím českého národa našich obrozenců. A řekl bych, že tohle je příčina kolize Tschechien a Böhmen.
Co s tím zbytkem? To byli prostí lidé, poddaní mluvou pramenů lid obecný nebo osoby jazyku českého. S většinou Čechů je spojoval jazyk, ale oddělovala bariéra jiného stavu. To nedokázali zbořit ani husité, jak píše Šmahel ve své Idey. V době husitské revoluce se jako Češi označovali již i měšané, vlastně již v předchozím století, kdy nepochybně politický vliv měli.
Husitští teoretici nechtěli svoje hnutí stavět na národním základu, chtěli universálně šířit pravou víru po celém křesanském světě, nicméně úspěch pozdější reformace se jim nepodařil, husitství bylo omezeno jen na Čechy. V uvedené problematice tedy husitství nebylo výrazným krokem vpřed.
Problém je existence moravského sebeuvědomění, máme markrabství, závislé na Praze, ovšem stejně tak se někteří označují jako Moravané a v 15. století je celkem důsledně rozlišováno mezi češtinou a moravštinou.
A zbývá odpověď na otázku, kdy veškeré obyvatelstvo u nás bylo Čechy ve smyslu výše uvedené problematiky.
Ve středověku to nebylo
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Výstižné
