Pokec o filmech

[Ingolf]

Strachovy filmy se odlišují od těch filmů tzv. historických. Ty historické filmy často neplní očekávání, které si od nich slibuje historik nebo i běžný divák, tedy snažit se ukázat, jak to v historii bylo. Záměr autorů filmu je někdy úplně opačný - když se totiž vezme nějaké banální téma typu příběh o lásce, tak tam se nedá vymyslet nic moc nového, skoro všechny současné příběhy a kulisy už tu někdy byly. A tak se sáhne do historie, aby se udělaly kulisy jiné a aby se vymyslel nějaký jiný příběh. Že ten příběh v minulé době třeba proběhnout nemohl, to už není podstatné, protože kdo to nemá nastudované, tak to neodhalí. příběh z přítomné doby se dá falšovat blbě, protože jsou média, která o něm píší, jsou lidé, kteří znají aktéry, žijí leckdy i aktéři, a ti se mohou bránit.
Tedy smyslem "historických" filmů není informovat o historii, ale naopak - dát příběh do historie, protože člověk neodhalí, co je tam nesmyslně. nejde to úplně paušalizovat, ale třeba Jákl přesně takto informoval o svém Žižkovi - pro raný Žižkův život máme tak málo informací, že si příběh o Žižkově působení v bojových družinách můžeme domyslet.

Strachovy filmy jsou o historii, ale odehrávají se v dnešní době. A jsou tak trochu o práci historika, protože se zabývají tím, podle jakých pravidel stavěl Santini, a je to motivující pro studium Santiniho díla. Postupem doby tyhle linky slábnou a v Labyrintu je tenhle nedostatek invence přehlušován počtem vražd a jejich brutalitou. Jinak nelogičností je ve Strachových filmech moc a zbytečně to vyznění shazují. Jako v Ďáblově lsti někdo zabíjí nevinné a čisté lidi, a přitom jedna oběť je nějaký feťák.
***
Úplně originální vyznění mají Hanební pancharti od Tarantina. Jeho filmy se obecně vyznačují nesmyslným násilím a jeho detailními projevy. Scenérií pro Pancharty je druhá světová válka a náplní děje je výsadek amerických vojáků do okupované Evropy, kde spáchají úspěšný atentát na Hitlera. Výsadkáři jsou vybráni tak, aby uměli německy, ale stejně se v jedné hospodě vystaví podezření, že Němci nejsou. Výsadkářům se povede přesvědčit německé vojáky s tím, že používají nějaký německý dialekt. na to si ale přisedne z vedlejší německý major s tím, že se zajímá o dialekty a diskuse pokračuje. Přesvědčit se nechá i major, ale výsadkáři se prozradí tím, že jeden z nich objedná tři piva a zvedne jiné prsty (myslím ukazovák, prostředník a prsteníček), než se zvedaly v Německu (tedy jako v Česku od palce do prostředníku).
Scénárista nebo autor předlohy toho filmu evidentně umí kulturní historii a dokáže ji věrohodně zakomponovat. To je vidět otevřeně na těch prstech, ale skrytě ještě na jedné věci, a sice proč se zrovna major zajímá zrovna o dialekty? Může to vyznívat jako nějaká vlastenecká záležitost, ale skutečnost bývala mnohem prozaičtější. Důstojníci dostávali na vojenský výcvik i do války vojáky ze všech částí svého státu, takže se dialekty chtě nechtě naučili. A v praxi je znalost dialektu o to vhodnější, když voják musel rychle pochopit rozkaz nebo aby se vojáci nedomlouvali proti důstojníkům nějakým svým argotem. Takže když byl Franz Kafka na vojně, poslechl si ho jeden důstojník, pokýval hlavou a řekl "Malá Strana". Seknul se asi o kilometr, protože Kafkův otec měl krámek u Staroměstského náměstí a Malá Strana je hned za Karlovým mostem.
Vzniká paradoxní film - on se vůbec netváří, že je historický, nebude vážně tvrdit, že Hitlera zabili Američani. Ale na druhou stranu ty reálie jsou zpracované mnohem lépe, než u filmů takzvaně historických (jako když v dokudramatu o Cyrilovi a Metodějovi běží lidi do akátového lesa). A to se týká i reálií, u kterých běžný divák ani nepozná, že jde o dobovou záležitost, jako je ta znalost dialektů důstojníky.

- V tom pojetí Panchartů je nějaká vnitřní síla. Když reálie působí pravdivě, tak jsou nenásilné i situace, které z nich vycházejí. Oproti tomu nezvládnuté reálie tzv. historických filmů nebo nelogičnosti ve Strachových filmech dokáží diváka leda rozhodit.
- V Panchartech divák vstřebává ty reálie i nevědomě. Pokud jsou pravdivé, je to v pořádku, ale jsou i opačné případy. V populárně vědeckých historických časopisech tak běžně vychází článek, který může být velice dobrý, a u něho jsou jako ilustrace obrazy nějakého autora. Jenže na obrazy se vztahují autorská práva, které stejně jako u knih platí nějakou dobu po autorově smrti (sto let od publikace díle nebo smrti autora, teď nevím). Takže časopis může používat obrazy malované někdy před sto nebo více lety - a čtenář se článkem vstřebává obraz namalovaný českým vlastencem 19. století, kterýžto obraz podává nějaký nacionalistický motiv. Ten obraz vstřebává bezděčně, podprahově, aniž by si to uvědomil a bránil se proti ovlivnění..

[Ježek]

Doukal jsem 2 série (není jasný, jestli bude 3) španělského seriálu Cid. Kostýmově totální fantasy, ale poměrně dobře napsaný scénář, dobré bojové scény, vesměs dobře zahrané (jen hlavní hrdina má vlastně jen jeden výraz). https://www.csfd.cz/film/938268-cid/recenze/