Francie
Nejstarší francouzské erby nesou z téměř 20% heroldské figury (oproti českým, které pouze z 5%), zvláště v oblibě jsou kříže. Co však francouzskou heraldiku odlišuje od ostatních je pravidlo jednoho erbu – to znamená, že jeden erb může používat pouze jediná osoba. Nikoli tedy, že erb je společný všem příbuzným, ale že erb rodový používá jen nejstarší člen a hlava rodu. Ostatní mladší, případně levoboční potomci, se od něj odlišují tzv. brizurami, což je nejčastěji zdvojení či ztrojení figury, přidání nové figury (pruhy, lemy), záměna figury za jinou, přemístění na jiné místo na štítu nebo změna tinktury. Velkou oblibu má také užití tzv. kožešin – hermelínu (z hranostaje) a popelčiny (z veverky), které jsou někdy považovány za zvláštní druh tinktury.
Anglie
Anglie převzala francouzskou heraldiku a její terminologii, jakožto průvodní znak nadřazenosti normanských šlechticů nad domácím obyvatelstvem. I zde tak platí pravidlo o jedinečnosti erbu a rodový může nosit pouze hlava rodu. Na rozdíl od Francie však v anglické heraldice vznikl přesně stanovený systém pro odlišení pořadí jednotlivých synů – pro prvního syna je to koňský turnajový popruh (ang. label, fr. lambel, něm. turnierkragen), pro druhého půlměsíc, pro třetího pěticípá hvězda, pro čtvrtého pták, pro pátého prstenec, pro šestého lilie, pro sedmého růže, pro osmého kotvový kříž a pro devátého osmilístek (zdvojený čtyřlístek). Velmi oblíbenou figurou je tzv. anglický lev, který je kráčející s hlavou natočenou k pozorovateli.
Skotsko
Vychází ze systému původních klanů, kde všichni stejného jména jsou jedné krve a mají stejný erb. Ale ne všichni příslušníci klanu mají právo erb nosit (pouze náčelníkův klenot). Zvláštností je rovněž existence úřadu krále skotských heroldů, zvaného Lord Lyon, který měl rozsáhlé pravomoce a býval členem královské rady. Jinak se skotská heraldika vzhledově podobá spíše francouzské než anglické.
Německo a Rakousko
Obě země jsou kulturně i historicky spjaty natolik, že u nich nejsou žádné rozdíly v heraldice. Jejich heraldika je obecně střízlivější a jednodušší. Figura orlice je symbolem císaře a do svého znaku ji často také obdržely za odměnu rody, jejichž členové císařům věrně sloužili. Příslušníci celého rodu měli právo nosit stejný erb a jeho jednotlivé větve se rozlišovaly nejčastěji rozdílnými klenoty nebo změnou tinktury.
Itálie
Pro Itálii je typické, že vzhledem k její rozdrobenosti po čas celého středověku, kde mezi sebou jednotlivé městské státy a království různě bojovaly, často s intervencí cizích mocností, než byla Itálie sjednocena na konci 19. století, nemá žádný výrazný odlišovací znak. Přesto však můžeme vypozorovat určité zvyklosti. Rody, sympatizující s německými králi a císaři mívaly v oblibě černou orlici. Na jihu Itálie byla nejoblíbenější kombinace zlaté a červené tinktury, na severu patřil k nejoblíbenějším figurám svatojiřský kříž (tj. kříž v jeho základní podobě, jako je například na anglické vlajce. Velmi oblíbené jsou také mytologické mluvící figury. Přilby s klenotem byly nahrazovány hodnostními korunami.
Polsko
Polská heraldika je oproti jiným velmi atypická a dosud není jasné, proč se ubírala svým svébytným směrem. Tím je, že k jednomu erbu přísluší několik různých a nepříbuzných rodů, takzvaných erbovních klanů (pol. ród herbowy) – u 27 erbů je to více jak 100 rodů, u 3 erbů více než 300 rodů a k jednomu (Topór) dokonce 639 rodů! Běžná je však i situace, kdy rody stejného jména používají jiné erby. Figury polských erbů jsou rovněž zvláštní. Vyskytují se zejména takové, které lze nalézt v Čechách (například lekno u Kouniců nebo odřivous u Benešoviců). Časté jsou však figury, které se jinde vyskytují výjimečně nebo vůbec – například koňské podkovy, šípy, kosy, hvězdy a půlměsíce. Štít mívá obvykle jen jediné pole, které má v drtivé většině červenou tinkturu. Častý lineární charakter polských figur je některými teoriemi odvozován od kmenových znaků vlastnictví, používaných jako cejchy vypalovaných například do kůže dobytka, vyrývaných do kůry stromů nebo tesaných do kamene, které používaly starověké stepní národy Skythů a Sarmatů (později třeba i Turci a Mongolové) a kterým moderní historiografie říká tamga. Podle této teorie by měla část polské šlechty kořeny mezi Sarmaty, což, pokud bychom přijmeme za fakt, že Slovani po dlouhá staletí se Skythy a Sarmaty žili v těsném sousedském kontaktu a v dobách stěhování národů pravděpodobně určité jejich zbytky asimilovali (viz. název Chorvati), tak zas až tak úplně nesmyslné tato teorie není.
Uhry
Uherská šlechta měla počátky v kmenové hierarchii a západní feudální systém společně s křesťanstvím mezi původně kočovné Uhry přineslo až usazení v Panonské nížině. Užívání erbů se rozšířilo zejména příchodem a asimilací celé řady německých šlechticů a rytířů, přesto se však největšího rozmachu dočkalo až za vlády Zikmunda Lucemburského přelomu 14. a 15. století. Podle legendy uherští šlechtici doprovázející Zikmunda na koncil do Kostnice spatřili nádheru erbů visících před dočasnými sídly cizí šlechty a po návratu domů hromadně žádali Zikmunda, aby jim udělil erby. Ve stejné době také začaly boje s Turky, a proto se na mnoha uherských erbech vyskytují figury zpodobňující tyto střety – nejčastěji se jedná o uťaté hlavy (vždy s knírem a kapkami krve, občas s turbanem), buď samotné nebo nabodnuté na kopí či ve zvířecích tlapách. Časté jsou také figury obrněných paží a šavlí. Od Turků pak také pochází figury slunce, hvězd a půlměsíce. Naopak málokdy se objevují figury heroldské, s výjimkou znaku Arpádovské dynastie a rodů původem německých.
Ostatní země
Skandinávská heraldika je úzce spjatá s německou skrze germánskou příbuznost, typický je pak výskyt zvířecích figur. Belgická heraldika se úzce přimyká k francouzské, nizozemská je na pomezí francouzské a anglické. V balkánských zemích se heraldika příliš nerozvinula a erby jsou známy pouze u několika nejvýznamnějších rodů. V Řecku je heraldika chápána jako cizí element a neuchytila se ani v dobách Byzantské říše, avšak používání různých symbolů se datuje od nejstarších dob.
