Páni z Ludanic

[mmac]

Daniela Dvořáková – Rytier a jeho kráľ, 2010 píše :
str. 87 - 88 :
Markrabě Jošt nenašel odvahu otevřeně se Zikmudovi postavit, snažil se dostat ho z Čech vyvoláním nepokojů v Uhrách. Dne 10. února 1403 uzavřeli v Ostřihomi uherští preláti v čele s ostřihomským arcibiskupem Janem z Kaniže a palatinem Detrikem Bubekem spolek s Joštem a s českou šlechtou namířený proti Zikmundovi s cílem zbavit ho uherského trůnu. Účast Detrika Bubeka nebyla náhodná, jak už víme, Zikmund ho před svým odjezdem do Čech zbavil hodnosti palatina a jmenoval na jeho místo Mikuláše Gorjanského. Důvody nespokojenosti ostřihomského arcibiskupa Jana z Kaniže, který byl kdysi mimořádným Zikmundovým oblíbencem, nejsou celkem jasné, jedním z nich mohla být i žárlivost na Stibora ze Stibořic. Nespokojenci se sešli koncem roku 1402 ve Varadíně, kde vzkřísili plán, za který Lackovičové zaplatili před několika lety hlavou, a nabídli uherskou korunu Ladislavovi Neapolskému, podporovanému i papežem Bonifácem IX. Od toho okamžiku začala v Uhrách válka mezi přívrženci obou stran. Dokazují to už od února 1403 listiny, které odkládají sporným stranám termíny soudů pro nepokoje v království. V té době vyzýval rakouský kníže Albrecht župy, aby zachovaly věrnost králi Zikmundovi.
Hlavními vůdci povstání byli vedle Jana z Kaniže a Bubekovců z Plešivce také bývalý pokladník Štefan z Debrö a převážná většina prelátů, z kterých nejagilněji vystupoval jagerský biskup Tomáš z Ludanic. Proti Zikmundovi stáli v podstatě všichni představitelé staré aristokracie. Na Zikmundově straně bojovali páni z Gorjan, neochvějně věrný Stibor ze Stibořic, záhřebský biskup Eberhard, páni z Pavlovic (Palóci), páni z Perína, Havel (Gál) ze Sečovic, Pipo z Ozory, mačevský bán Jan z Marótu, Forgáčové z Gýmeše a pzději i páni z Rozhanovic, kteří přešli z tábora povstalců na stranu krále. Boje měly charakter nelítosté občanské války, při které si protivníci vzájemně devastovali majetky a vyvražďoval obyvatelstvo.
str. 94 – 95 :
Kapitulací Kaniževců a Bubekovců bylo povstání de facto potlačeno, v rukách Zikmundových odpůrců zůstaly už jen ojedinělé izolované ohniska, především na územích, které ovládali jagerský biskup Tomáš z Ludanic a Štefan z Debró. Tito dva muži se přes zjevně bezvýchodnou situaci odmítli vzdát a pustili se do předem prohraného zápasu. Přesný průběh a datování událostí není možné zrekonstruovat, protože zachované zprávy jsou velmi útržkovité. Víme, že oba vzbouřenci uprchli do Sedmihradska někdy po zdrcující porážce, kterou utrpěl Štefan z Debró od vojska Petra z Perína u Blatného Potoka. Mohlo to být před koncem roku 1403, protože tehdy se ještě Štefan a Tomáš zdržovali ve středních Uhrách, společně přepadli majetek Kalló (Nagykalló) v abolčské župě. Situace Štefana byla v porovnání s Tomášovou o to komplikovanější, že měl manželku a děti. Ty musel zanechat na svém hradě Tállya v Zemplínské župě společně s dalšími příbuznými a familianty. Zikmundovi přívrženci hrad oblehli s dobyli. S poraženými zřejmě neměli slitování, protože jedna z listin vypovídá, že když se Štefan později v Sedmihradsku dozvěděl o osudu svého hradu a svých nejbližších, v hlubokém zármutku tam zemřel. Jesli si někteří z těch, co byli v dobytém hradě, zachránili životy, čekala je ztráta všech majetků.
Zikmund vyslal do Sedmihradska proti vzbuřencům roku 1404 vojsko vedené mačevským bánem Janem z Marótu a Petrem z Perína. Když Tomáš z Ludanic viděl, že se situace nezadržiteně vyvíjí ve prospěch Zimunda, pokusil se ještě zvrátit situaci a se zbytkem svých přívrženců, Štefan z Debró byl tehdy již mrtvý, vytáhl do boje proti králi. Vojsko Jana z Marótu, které proti němu král poslal, ale i vnitřní rozklad a demoralizace ve vlastních řadách, způsobili jeho úplnou porážku. Pozdější privilegium pro šlechtice z Rozhanovic uvádí, že zvláště Šimon z Rozhanovic dokázal svou obratnou výřečností obrátit zatvrzelá srdce nepřátel, dobře vědouc, že kde vítězí drahocenná trpělivost, nemusí být boje.
Biskup ztratil poslední bašty své moci – Jagerský hrad (Eger) a hrad Szarvaskö v Hevešské župě. Také rodový majetek Ludanice byl už dříve v rukách královské strany, konkrétně vévody Stibora ze Stibořic. Tamější hrádek bránili biskupovi bratři a podnikal odtamtud výpady do okolí, ale krátce po pádu Ostřihomi ho vévoda dobyl.
Obléhání jagerského hradu trvalo zřejmě delší čas a z pramenů nevyplývá jednoznačně, jestli ho královské vojsko nakonec dobylo nebo ho obránci vydali. Musela to být poměrně velká vojenská operace, protože Zikmund povolal už na začátek února k jagerskému hradu vojsko, které se s ním mělo vydat na výpravu do Čech. Do králových rukou tak padly nejenom poslední biskupovy hrady, ale i biskup sám. Jan z Marótu ho předvedl proti jeho vůli před panovníka. Další Tomášův osud můžeme sledovat jen hypoteticky. Je možné, že uprchl nebo byl vypovězen ze země. Jeho cílem se stalo sousední Rakousko. Usadil se ve Vídni a se svými ozbrojenci podnikal výpady na uherské území, při kterých zajal i jakéhosi královského kastelána. Tyto útoky však komplikovaly vztahy mezi oběma zeměmi, a proto dal Tomáše rakouský vévoda Arnošt zajmut a nějaký čas ho věznil na nejmenovaném hradě. Po propuštění se nevěrný biskup vrátil do jižních Uher, tentokrát do Bosny, kde setrval přinejmenším do roku 1407. Někdy po tomto roce odešel do Polska, kde našel azyl na královském dvoře. Pro biskupa to byly nelehké roky. Jeho současník Zikmundův životopisec Eberhard Windecke poznamenal, že žil deset let ve velké chudobě a trpěl nedostatkem běžných věcí. Je pravděpodobné, že na útěku byli i jeho bratři, nejbližší příbuzní a familianti. Z uherských pramenů se v tomto období totiž úplně ztrácejí. V listinách se připomíná jen biskup Tomáš, a to vždy v souvislosti se svými nepřátelskými skutky.
str. 97 :
O Zikmundově ústupnosti svědčí i osud jednoho z hlavních vůdců povstání, jagerského biskupa Tomáše z Ludanic, který krále odmítl požádat o amnestii a raději zvolil útěk ze země. Roku 1412, za návštěvy v Uhrách, požádal polský král Vladislav Zikmunda o milost pro Tomáše z Ludanic. 12. července 1412 vydal král listinu, kterou Tomáše a jeho příbuzé omilostnil. To jim otevřelo cestu ke znovuzískání majetků, dokonce i k hodnostem – Tomáš se stal roku 1422 znovu jagerským biskupem a zůstal jím až do své smrti o dva roky později.
str. 118 :
O zámožnosti Stefana Malého z Lískovce svědčí fakt, že v roce 1421 vykoupil od Stibora ml. ze Stibořic pro krále hrad Súča za tisíc kop českých grošů a v témže roce půjčil stejnou sumu svému zeti Ladislavovi z Ludanic na vykoupení majetků.
str. 424 :
Roku 1420 ve Vroclavi za blíže neznámých okolností upadl Stibor ze Stibořic (synovec vévody Stibora) do nemilosti krále a ten ho okamžitě zbavil hodnosti jagerského biskupa. Biskup musel všechny majetky vydat královskému zplnomocněnci Benediktovi z Makry. Ten spravoval jagerské biskupství jako gubernátor do roku 1422, kdy Zikmund jmenoval biskupem Tomáše z Ludanic. Bylo to ze strany krále velkorysé gesto, Tomáš patřil po léta k jeho úhlavním nepřátelům.
str. 432 :
Marxistická literatura, velmi poznamenaná dobovou ideologií, uváděla, že husiti našli na Slovensku mnoho přívrženců, a to i z řad šlechty, ba dokonce že tu vznikala jakási husitská centra, například v Ludanicích. Tato tvrzení už dnes historici odmítají jako nepodložené.
str. 450 :
Často mohl hrádek vzniknout opevněním obyčejného šlechtického dvorce nebo kúrie, jak tomu bylo například u hrádku v Ludanicích. Roku 1425 se při dělení hrádku uvádí, že jde o otcovskou usedlost, respektive dům, který je přebudovaný na pevnost, obehnanou zdmi a řekou Nitrou, s dřevěnými i kamennými věžemi.
str. 483 :
V listině z roku 1429 se popisují skutky Martina z Cejkova, který bojoval na straně Tomáše z Ludanic, a který se dopouštěl krádeží, vypalování majetků, vraždění a mrzačení lidí.
str. 485 :
Jako jagerský biskup vystupuje (Tomáš z Ludanic) ještě 8. června, 27. června se o něm hovoří už jako o mrtvém.

[mmac]

A něco k vážnému zamyšlení ... :
Helfštýn - Zřejmě nejznámější místní pověst vypráví o tom, jak v noci, kdy přišla na svět Kateřina, přišel k bráně hradu za bouře poutník a požádal o přístřeší. Její otec Václav z Ludanic místo, aby jej přijal na Helfštýn, nechal na něj pustit psy. Poutník se rozzlobil a mrštil svou sukovicí proti skále, na níž hrad stojí, kde se zapíchla. Následně vyřkl svou kletbu, že stejně jako hrušeň, která z toho klacku vyroste, bude planý i rod dcery Václava z Ludanic a jejího chotě. Zda se to skutečně odehrálo, je otázkou. Faktem však je, že manželství Kateřiny z Ludanic s Petrem Vokem z Rožmberka bylo bezdětné, a tak oba rody vymřely ....

[mmac]

http://digital.onb.ac.at/OnbViewer/view ... Z169048003" onclick="window.open(this.href);return false; ... str. 155 (List XXXV)

ale píše tam kraviny ...

[mmac]

Sebeslav a synovia Vítko, Bohumír a Sebeslav - Príslušníci ludanickej a čeladickej vetvy rodu vlastnili počas celého stredoveku majetky v Ludaniciach a okolí. V druhej polovici 13. storočia sa ludanická vetva rodu rozdelila na tri samostatné vetvy. Bohumír Ludanický sa usadil vo Dvoranoch nad Nitrou, jeho synovia Peter a Sebeslav okrem vlastného sídelného majetku vo Dvoranoch mali aj menšie majetkové podiely v Ludaniciach. Peter zomrel bez dediča, o ďalšom Bohumírovom synovi Jánovi nie sú k dispozícii hodnoverné údaje. A tak sa stal Bohumírov syn Sebeslav zakladateľom dvoranskej vetvy Ludanickovcov, potomkovia Vítka zostali sídliť v Ludaniciach a Sebeslavovi potomkovia našli trvalé sídlo vo Veľkých Janíkovciach pri Nitre. (Vítko, Bohumír a Sebeslav boli synovia najstaršieho známeho príslušníka ludanickej vetvy rodu Sebeslava.) Ku koncu 13. storočia za vlády Ondreja III. (panoval v rokoch 1290-1301) Ludanickovci neboli v žiadnych významnejších funkciách na kráľovskom dvore. Ekonomické problémy, ktoré im táto skutočnosť prinášala museli riešiť tak, že vstupovali do služieb najmocnejších feudálnych pánov. Keď sa po smrti Ondreja III., posledného z rodu Arpádovcov v roku 1301 presadil ako neobmedzený vládca na juhozápadnom Slovensku Matúš Čák, jeho stúpencami sa z rodu Ludanickovcov stali predovšetkým príslušníci janíkovskej a čeladickej vetvy. O vzťahoch príslušníkov ludanickej vetvy rodu s Matúšom Čákom nie sú žiadne dôkazy. Ich majetky susedili s Topoľčianskym hradným panstvom, ktoré patrilo Čákovcom a istým spôsobom obmedzovali možnosť rozširovania tohto panstva smerom na juh.
Ku koncu svojej vlády sa Matúš Čák dostal do konfliktu s nitrianskym biskupom Jánom. Čákovi stúpenci prepadávali biskupské majetky a nakoniec po útoku na Nitru dobyli a zapálili nitriansky hrad. Zhorel aj katedrálny archív s mnohými cennými knihami a listinami. V roku 1318 dal biskup Ján spísať všetky svoje ponosy na Matúša Čáka. Po smrti Matúša Čáka v roku 1321 kráľ Karol Róbert (panoval v rokoch 1307-1342), ktorý sa zmocnil jeho majetkov, tvrdo postihol najmä príslušníkov ludanickej vetvy rodu. Dediny Ludanice, Urmince, Horné Štitáre, Horné a Pusté Obdokovce zabral pre seba a Ludanickovcom ponechal iba menšie majetkové podiely. Tieto majetky potom daroval ako odškodné nitrianskemu biskupovi Jánovi. Ako majstri taktiky sa prejavili v tomto období príslušníci janíkovskej a čeľadickej vetvy rodu, ktorí napriek svojej otvorenej spolupráci s Matúšom Čákom o svoje majetky neprišli, lebo včas dokázali prebehnúť na stranu kráľa a tak si zachrániť majetok i kráľovu priazeň.
Synko, vnuk Vítka Ludanického, a synovia Peter a Synko - Pretože prevažnú časť starých rodových majetkov ludanickej vetvy rodu užívalo nitrianske biskupstvo, žili Ludanickovci v priebehu 14. storočia v pomerne skromných podmienkach. Vnuk Vítka Ludanického Synko, ktorý žil v prvej polovici 14. storočia presídlil z Ludaníc do Horných Obdokoviec.
Peter Ludanický, pravdepodobne starší z bratov zanechal po sebe synov Štefana, Tomáša, Ladislava a Synka. Koncom 14. .storočia sa stal najznámejším spomedzi Petrových potomkov Tomáš Ludanický. Za vlády kráľa Žigmunda Luxemburského (panoval v rokoch 1387-1437) sa pomerne rýchlo vyšvihol v cirkevných hodnostiach a na prelome 14. a 15. storočia sa stal jágerským biskupom. Jeho angažovanosť v otvorenej vzbure veľmožov proti kráľovi Žigmundovi mu priniesla značné problémy. Povstalci sa zmocnili Nitry a centrom protikráľovských síl sa stal opevnený hrádok v Ludaniciach. Keď kráľov stúpenec Štibor zo Štiboríc zaútočil proti Ludaniciam, kde sa opevnili Tomášovi bratia Štefan a Ladislav, podarilo sa vojakom po tvrdom boji kaštieľ dobyť. Obom bratom sa podarilo uniknúť a ani v budúcnosti sa nevzdali boja proti kráľovi. Spolu s biskupom Tomášom sa uchýlili na juh Uhorska. V roku 1403 Tomáš Ludanický zomiera a krátko po ňom bez potomkov zomrel aj Štefan Ludanický. Ladislav sa zmieril s kráľom a vstúpil do jeho služieb.
Petrov mladší brat Synko Ludanický sa v boji proti kráľovi neangažoval. Sidlil podobne ako jeho otec v Horných Obdokovciach a jeho jediný známy syn Ladislav Ludanický patril k verným stúpencom kráľa Žigmunda.
Ladislav, syn Synka Ludanického, a synovia Ján, Juraj, Peter - V roku 1421 za preukázané služby vo vojne proti husitom využili Ladislavovia z Ludaníc (Ladislav syn Petra a Ladislav syn Synka) kráľovu vďačnosť a požiadali o vrátenie svojich majetkov. Tieto počas celého 14. storočia užívali nitrianski biskupi, keď po potlačení odboja proti kráľovi za účasti biskupa Tomáša Ludanického prepadli do rúk kráľa. Neskôr s dovolením kráľa užíval tieto majetky Donin, šľachtic poľského pôvodu z okruhu vojvodu Štibora. Za 1600 českých grošov, ktoré v zastúpení Štefana Malého z Lieskovca vyplatili Doninovi získali späť svoje rodové majetky. Obaja bratia, Ladislav syn Petra aj Ladislav syn Synka zomierajú krátko po skončení husitských vojen.
V 15. storočí, keď územie Slovenska spravoval Ján Jiskra sa potomok Petrovho syna Ladislava, Tomáš pridal na stranu bývalých husitských bojovníkov a organizoval spolu s nimi rôzne prepady a lúpeže v bližšom i vzdialenejšom okolí. Začiatkom 50-tych rokov 15. storočia, keď sa situácia začala konsolidovať odišiel a vďaka peniazom, ktoré získal v časoch svojej spolupráce s husitmi sa usídlil na Morave. Jeho synovia Ján a Hynko patrili už o desaťročie neskôr k popredným moravským šľachticom a sú zakladateľmi moravskej vetvy Ludanickovcov. Postupne sa stali majiteľmi panstiev v Rokytnici, Jaroměři, Veveří a Helfštíne. Hynko Ludanický z Rokytnice a jeho syn Václav získali pravdepodobne po roku 1465 od vtedajšieho uhorského kráľa Mateja Korvína (panoval v rokoch 1457-1490) výsadu, že môžu dediť majetky na Slovensku v prípade, ak by Peter Ludanický zomrel bez mužských potomkov.
V Ludaniciach zostali iba potomkovia Synkovho syna Ladislava. O Jánovi a Jurajovi sa v dokumentoch nezachovali žiadne správy.
Peter, syn Ladislava Ludanického, potomkovia Ladislav, Ján, Anna - Peter Ludanický zostáva posledným významnejším mužským predstaviteľom ludanickej vetvy rodu. Obrana panstva pred útokmi susedných šľachticov a bratríkov, či útoky na okolité panstvá zo strany Petra Ludanického boli v polovici 15. storočia vedené snahou zachovať a ubrániť svoje rodové majetky. K Ludaniciam pripojil aj majetkové podiely v Chrabranoch po vymretí tunajšej vetvy Ludanickovcov a stal sa vlastníkom polovice Veľkých Dvorian. Na dedičov nemal šťastie. Jeho prvorodený syn Ladislav zomrel ešte za jeho života. Po smrti Petra Ludanického zostali maloleté deti Ján a Anna. Vdova dala majetok do užívania vzdialenému príbuznému Mikulášovi Dvoranskému pod podmienkou, že ich môže spravovať do tých čias, kým nebude Ján Ludanický dospelý. História ludanickej vetvy rodu sa uzavrela, keď Ján Ludanický v závere 15. storočia zomrel bez dedičov ako posledný mužský potomok tejto vetvy rodu Ludanickovcov z Ludaníc. Nárok na dedičstvo získal jednak Václav Ludanický z Rokytnice, ale na základe výnosu, ktorý získal Peter Ludanický od kráľa Mateja Korvína, aby sa jeho majetky mohli dediť aj v ženskej línii získala dedičské právo dcéra Petra Ludanického Anna.

[Pepa123]

Text té listiny jsem bohužel nenašel...... Ale našel jsem v Záhorské knize zmínku z dopisu od Jana ml. ze Žerotína na Šumberce, dopis byl adresovaný Václavu z Ludanic na Helfštejně. Píše se v něm, že Jan se chtěl oženit v úterý před svatou Markétou roku 1564 s jeho sestrou Maudou (možná Mandalenou).

Poté jsem našel zmínku, v které v pondělí na svatého Jakuba 1541 píše Půta z Ludanic vladykovi Jaroslavi z Sezemic, aby opatřil 4 veliké štiky na křtiny svého syna.

[mmac]

Docela podrobně jsem studoval události po smrti Václava II. z Ludanic. Zkoumal jsem také možnosti, kdo z příbuzných by se mohl ujmout poručnictví nad osiřelou Kateřinou. Nenarazil jsem na žádné příbuzné z otcovy strany (ale až v roce 1571) - tedy na žádnou sestru Kateřinina otce, která by byla provdaná z Žerotína. Ale příbuzenské vztahy Žerotínů a Ludaniců jsem zatím neprobíral ...
U té druhé zprávy nevyznívá jednoznačně, čí ten "svého" syna byl ? Půtův nebo Jaroslavův ??

[Pepa123]

Ten syn byl od Půty (v závorce tam bylo napsáno jméno Václav)

[Pepa123]

Příbuzenství s rodem Žerotínů jsem zkoumal. Projel jsem genealogické stránky např: Patricus, Genealogy. Euweb. Našel jsem pár příslušnic :
Ofka z Rokytnice (1466,1490) - m. Jindřich Mojka z Vidbachu (nesouvisí to s Žerotínama)
Anna "Alena" z Ludanic (1505) - m. Jan II z Žerotína na Strážnici (†1531), je to i na Wikipedii u Jiřího z Žerotína
Bohunka z Ludanic-2 manželka Václava z Žerotína (†4.5.1534)
Alena "Helena" - m. asi Jan z Žerotína (†1555)
Markéta (tu v rodokmenu máme) - 2m Vilém z Žerotína
Potom asi ta Maud/Marie
Poté se prý měl Půta poprvé oženit s Johanou z Žerotína a měl mít dceru Anežku (†asi 1556) (tu taky máme v rodokmenu) 1m. Mikuláš ze Zástřizl, 2m. Bedřich Breznicky z Náchoda

Ale nevím, zda je to vše pravda, nenašel jsem žádné zmínky o těch příslušnicích.

[mmac]

Laurentius píše : 4. červen 1538, Chropyně, Václav z Ludanic a na Chropyni svědčí, že dluží nadvěno 1250 kop. grošů své manželce Johance z Lichtenburka a jejímu otci Jindřichovi z Lichtenburka a na Bítově
Orig. zde: http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/g7-2/docs/G0007-212.htm" onclick="window.open(this.href);return false;

S tímto bych ještě počkal ... jediná pečeť která tam zbyla je Prusinovských z Víckova a někde vzadu v hlavě se mi ozvalo, že některý z Prusinovských měl manželku z Lichtenburka ... bohužel, když jsem si to chtěl ověřit, zjistil jsem, že postrádám důležitou knihu ... a momentálně stresuju, protože vůbec netuším, kde by mohla být
Ta listina začiná celou řadou jmen - dva Ludanicové, dva Žerotínové a další ... - a spíše to vypadá na správce majetku po zemřelém ...
kdyby aspoň psali čitelně

[Laurentius]

Je to teda nahrabané hrozně...
na listině je uvedena jako Johanka z Lichtenburka a na Chropyni - vypadá to na manželku

Na začátku je uveden taky Jan Rokytnický z Ludanic, Bedřich ze Žerotína a na Štramberku, Karel ze Žerotín a na "nemůžu přečíst"

[Pepa123]

Ten Karel z Žerotína a na něco, byl Karel starší ze Žerotína na Fulneku a Strážnici (†20.9.1560), který se oženil s Veronikou Trčkovou z Lípy(†11.2.1567), syn Jana II mladšího z Žerotína na Strážnici (1473-1531) a jeho manželky Anny z Ludanic....

[mmac]

Podařilo se vám mě vyhecovat, abych si vypsal zápisy ze zemských desk ... s překvapením jsem zjistil, že ani z Ludanic, ani z Rokytnice v rejstříku jmen nejsou ... tak to beru zápis po zápisu. Zajímala mě totž ta nejstarší zmínka z roku 1437 ... a je tam toho víc :
1437 (leden) – Dywa de Czekynie Elsscze Conthorali sue de Przestawlk … Quod dotalicium Hinko de Rokytnicz suscepid. (366/104)
1437 (leden) – Dorothea de Rokytnicz Elsskam filiam suam et Dywonem de Czekynie filium ipsus et nepotem suum … in villa Przestawlk … (366/105)
1437 (červen) – Johannes et Hinko fratres germani de Rokytnicz Super vniuersis bonis, que habent in Rokytnicz, Ratay, Dubrawicz, Wlkoss et Wlkowe ac vniuersisbonis suis habitis et habendis verum ad invicem fecerunt Congressum alias Stupek. (373/226)
1437 (červen) – Georgius de Kokor Dorothee conthorali sue in villa Kokor … Quod dotalicium Hinko de Rokytnycz suscepit. (375/242)
1437 (červen) – Hinko de Rokytnicz Margarethe de Tassow conthorali sue … in villa Rokytnicz … Quod dotalicium Georgius de Kokor suscepit. (375/243)
1437 (červen) – Johannes de Rocicznicz Katherine conthorali sue in villa Rokitnicz … Quod dotalicium Stacho de Rzikowicz suscepit. (375/245)
1437 (červen) – Katherina de Ratay Johannem et Hinkonem fratres de Rokytnicz filios suos super dotalicio suo, quod habet in villa Rokytnicz, in veram suscepit vnionem. (376/260)
1437 (červen) – Alsso de Wrahowicz Helene Conthorali sue … In et super villa Wrahowicz … Quod dotalicium Johannes de Rokytnycz suscepit. (377/287)
1437 (červen) – Mladota de Prusynowicz Agnezcze de Rokytnicz conthorali sue … in villa Trssic … Quod dotalicium Hinco frater suus suscepit. (378/293)

Nejsem teda žádný latiník, ale nebyla ta Kateřina z Rataj spíš jejich matka ? ... filios suos ?

Jo jo ... ten Karel je a na Fulnece ... po něm je Vylím nějaký a na něčem, nejvyšší hofrychtýř markr. mor. ... pak je nějakej komorník práva menšího ... ale toto asi na rodokmen Ludaniců vliv nemá ...

[Ježek]

Podařilo se vám mě vyhecovat, abych si vypsal zápisy ze zemských desk ... s překvapením jsem zjistil, že ani z Ludanic, ani z Rokytnice v rejstříku jmen nejsou ... tak to beru zápis po zápisu. Zajímala mě totž

Pozor, v edici desek je blbý rejstřík, tak pak existuje ještě jeden jako samostatná kniha: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 2&page=219" onclick="window.open(this.href);return false;

[mmac]

Aha aha ... díky za info ... toto znám akorát sem nevěděl k čemu je to dobrý

[Pepa123]

Nedá se filios suos v latině přeložit jako její/jeho děti? Jinak v Záhorské kronice jsem četl, že se uvádí Anežka (1437) s manželem, Hynek (1437,1447,1458,1466) s Markétou s Tasova, Jan (1437,1447,1458, 1464) s Kateřinou z Rataj a ti se v tom roce měli uvést i s dětmi Janem a Hynkem. Jan je zmíněn 1466, a asi i při jmenování do pankých lavic, zemřel před rokem 1482. Hynek se stal předem rokytské větve...... Jinak jsem (nepoznamenal si kde) našel v moravských deskách Zikmund z L. a manželku Kateřinu....

[Laurentius]

Jo jo ... ten Karel je a na Fulnece ... po něm je Vylím nějaký a na něčem, nejvyšší hofrychtýř markr. mor. ... pak je nějakej komorník práva menšího ... ale toto asi na rodokmen Ludaniců vliv nemá ...

Ta pečeť a jméno na listině bude asi Vilém Prusinovský z Víckova, který byl v té době i hofrychtéř Moravského markrabství.

[Pepa123]

Mám tady takovou zajímavost. Albrecht mladší ze Šternberka, měl sestru Kateřinu, manželku Jana Tunkla z Brníčka, který vykradl tvrz Anežky z Ludanic (jak výše zmiňoval Laurentius). Ten Albrecht byl otcem Ludmily, která se později stala manželkou Jana Rokytského.

A také je na Wikipedii uvedena jako manželka Jana z Ludanic na Chropyni Johanka Krušinová z Lichtenburka (†1557), dcera Bernarda Krušiny a Markéty Mutinovny z Chlumu.

Taky jsem projížděl pány z Kunovic a je u Jetřicha uvedena 3.m. Mandalena z L.

[mmac]

No ale abysme to nějak uzavřeli ... Johanka ze Zástřizl byla druhou manželkou Půtovou, a Václav Veverský měl syny Zikmunda na Veveří, Hynka na Jemnici a Jana na Svatobořicích ??

[Pepa123]

Toho Jana jsme nedoložili. Jediná zmínka, ke které jsme nenašli žádnou listinu, je na webu obce Savtobořic a je ještě divně napsané..... Tady je odkaz https://www.svatoborice-mistrin.cz/info ... /historie/" onclick="window.open(this.href);return false;

[Pepa123]

S tou Johankou nevím. Jak jsem již psal na genealogických stránkách je zmíněná Johanka ze Žerotína(tu se mi nepodařilo ověřit) jako 1. manželka Půty a ten s ní měl mít Anežku. Potom je v knihách zmíněná Půtova manželka z rodu Trčků z Lípy(ale nevím jestli je to pravda). Jediné Trčkovny, u kterých víme, že se dožily dospělosti a nebyly provdány byly :Anna (†25.1.1540), dcera Mikuláše Trčky a Johanky Kroměšínové z Březovic a Kateřina (†11.5.1530), dcera Buriana Trčky a Kateřiny z Lichtenburka.