Slovanské osídlení Čech
Moderátor: Ježek
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Doplnění události 580 - Počátek Avarsko-Byzantských válek
Dle některých teorií roku 584 Avarům již nevládl kagan Bayan, nýbrž jeho syn stejného jména. Jsou založeny na Theophylaktově poznámce k vyjednávání, kdy Byzantinci zdůrazňovali, že kdysi s pohostinností přijali Bayanovy předky (Theophylaktos Simokattes, Historie I, kap. 5).
Oprava posledního odstavce události 599 - Bitva u Viminacia
Ať už byly počty nadhodnocené či ne, tato vítězství se císaři Maurikiovi nepodařilo zhodnotit a jeho fatálně chybná rozhodnutí během následných událostí způsobila, že avarská moc nebyla definitivně zlomena.
Doplnění:
602 – Poslední zmínka o Antech
602 – †císař Maurikios
Roku 600 se Byzantincům podařilo dobýt nazpět Sirmium. Roku 601 císař Maurikios pověřil generála Comentiola znovuotevřením Trajánovy brány, což byla stará římská pevnost v horském průsmyku na hranicích mezi Thrákií a Makedonií v dnešním Bulharsku, zhruba 70 km jihovýchodně od Sofie. Pevnost byla již delší čas opuštěná a nyní měla posloužit jako opěrný zásobovací bod. Současně měl Maurikiův bratr Petros (*545 †602) zajistit oblasti kolem soutoku Tisy a Dunaje, aby Avaři nemohli narušovat spojení se znovudobytými městy Singidunum a Sirmium. Někde poblíž mostu přes Dunaj zvaném Železná vrata na dnešní hranici mezi Rumunskem a Srbskem pak v září 601 došlo k neúspěšným jednáním Petra s avarským náčelníkem Apsichem.
K oživení zdevastované Thrákie naplánoval Maurikios přesídlit na 30 000 rolnických rodin z Arménie, které měl přivést generál Priscus, zatímco hlavní byzantské síly se soutředily na opevňování pozic na dunajské hranici, neboť se začaly šířit zvěsti o přípravě avarského útoku. V létě 602 tedy Maurikios pověřil svého bratra Petra, aby zaútočil na Slovany za Dunajem. Úkolu se úspěšně zhostil Petrův generál germánského původu Godwin.
Z pramenů se také dovídáme, že v rumunském Podunají dosud stále žili Antové nezávislí na Avarech. Pravděpodobně se jednalo o ty samé, kterým roku 545 udělil císař Justinián pevnost Turris a dosud věrně stáli po boku Byzantinců, což bylo kaganovi Bayanovi trnem v oku. Proto poslal Apsicha se s nimi vypořádat. Jak si Antové proti Apsichovi vedli, nevíme, ale nejspíše byli poraženi, neboť se jedná o poslední zmínku o nich (Theophylaktos Simokattes, Historie VIII, kap. 5). Dualita dvou rovnocenných etnik, tedy Sklavinů a Antů, nepřežila nejspíše proto, že Antové se zjednodušeně řečeno rozplynuli mezi Avary a na Balkáně se místo nich objevila celá řada menších kmenů, kdežto Sklavini si díky větší odloučenosti od avarských teritorií udrželi nezávislost, byť třeba tributární. Porážka posledních nezávislých Antů tak způsobila, že v očích byzantských a franských historiků převzali otěže Sklavini, jejichž jméno přetrvalo jako všeobecné pojmenování všech Slovanů. Mimochodem císař Maurikios byl poslední, kdo ve své titulatuře užíval titulu "vládce Antů" – jeho plná titulatura zněla Imperator Caesar Flavius Mauricius Tiberius fidelis in Christo mansuetus maximus beneficius pacificus Alamannicus Gothicus Anticus Alanicus Vandalicus Erulicus Gepidicus Africanus pius felix inclitus victor ac triumfator
Útok Avarů se ovšem nekonal, neboť na podzim došlo k rebelii jakýchsi avarských kmenů a jeden se údajně přidal na stranu Byzantinců. Co by bylo, kdyby císař Maurikios využil nepřehledné situace mezi Avary, se už bohužel nedozvíme. Nadějné vyhlídky si totiž zhatil dvěma fatálně chybnými rozhodnutími. Nejprve odmítl zaplatit výkupné za 12 000 byzantských zajatců, které Bayan následně nařídil všechny popravit. Toto nešťastné rozhodnutí mu vysloužilo nenávist nejen mezi vojáky, ale především mezi obyvatelstvem balkánských provincií, odkud vojáci většinou pocházeli. Druhou chybou bylo, že chtěl ušetřit peníze a snížil vojákům žold. Navíc rozhodl přezimovat v otřesných podmínkách na avarském břehu Dunaje, kde vázlo zásobování. Došlo ke vzpouře, do jejíhož čela se postavil setník Phokas (*547 †5.10. 610). Nejspíše pocházel z Thrákie, z nepříliš významných poměrů, ale protože byl skvělým řečníkem a mezi vojáky dosáhl značného respektu, okamžitě ho zvolili novým císařem.
Maurikios, jelikož se od něj odvrátila veškerá vojenská síla, raději uprchl do Konstantinopole, kam se obrátil na pochod i Phokas s celou armádou. 23. listopadu 602 byl korunován patriarchou Kyriakem v kostele sv. Jana Křtitele v Hebdomonu (dnešní istanbulské předměstí Bakirköy) a o dva dny později triumfálně vstoupil do hlavního města. Všechny pokusy Maurikia zvrátit situaci selhaly (a nezbylo mu, než se pokusit utéci. Brzy byl ale dopaden a 27. listopadu 602 společně se svými dvěma syny Theodosiem a Tiberiem popraven. Ještě téhož dne byl zavražděn také Maurikův bratr Petros. Maurikova manželka a tři dcery byly zavřeny do kláštera Nea Metanoia, kde se pokoušeli zosnovat spiknutí, které však bylo prozrazeno a roku 605 byly všechny popraveny. Maurikiem tak skončila Justiniánská dynastie.
Tečkou bylo vyhlášení války od Peršanů. Vrchní velitel východní armády (magister militum per orientem) arménského původu Narses, o němž jinak neznáme žádné podrobnosti, ani jestli byl příbuzný stejnojmennému generálovi, který sloužil císaři Justiniánovi, odmítl Phokase uznat. Během obležení Phokasovým vojskem v Edesse požádal o pomoc perského šáha Khosrawa II. (†628), jemuž Maurikios v předchozích letech pomohl získat perský trůn a měl navíc za manželku Maurikovu dceru Marii. Khosraw nejen, že Narsesovi pomohl, ale také vyhlásil Phokasovi válku. Narses se ještě pokusil situaci uklidnit a s příslibem bezpečnosti přijel do Konstantinopole, ale byl zajat a upálen. Nové kolo Byzantsko-Perských válek nakonec trvalo až do roku 628 a zapříčinilo, že byzantské síly, místo aby se soustředily na vypořádání se s avarskou hrozbou, byly rozštěpeny.
Dle některých teorií roku 584 Avarům již nevládl kagan Bayan, nýbrž jeho syn stejného jména. Jsou založeny na Theophylaktově poznámce k vyjednávání, kdy Byzantinci zdůrazňovali, že kdysi s pohostinností přijali Bayanovy předky (Theophylaktos Simokattes, Historie I, kap. 5).
Oprava posledního odstavce události 599 - Bitva u Viminacia
Ať už byly počty nadhodnocené či ne, tato vítězství se císaři Maurikiovi nepodařilo zhodnotit a jeho fatálně chybná rozhodnutí během následných událostí způsobila, že avarská moc nebyla definitivně zlomena.
Doplnění:
602 – Poslední zmínka o Antech
602 – †císař Maurikios
Roku 600 se Byzantincům podařilo dobýt nazpět Sirmium. Roku 601 císař Maurikios pověřil generála Comentiola znovuotevřením Trajánovy brány, což byla stará římská pevnost v horském průsmyku na hranicích mezi Thrákií a Makedonií v dnešním Bulharsku, zhruba 70 km jihovýchodně od Sofie. Pevnost byla již delší čas opuštěná a nyní měla posloužit jako opěrný zásobovací bod. Současně měl Maurikiův bratr Petros (*545 †602) zajistit oblasti kolem soutoku Tisy a Dunaje, aby Avaři nemohli narušovat spojení se znovudobytými městy Singidunum a Sirmium. Někde poblíž mostu přes Dunaj zvaném Železná vrata na dnešní hranici mezi Rumunskem a Srbskem pak v září 601 došlo k neúspěšným jednáním Petra s avarským náčelníkem Apsichem.
K oživení zdevastované Thrákie naplánoval Maurikios přesídlit na 30 000 rolnických rodin z Arménie, které měl přivést generál Priscus, zatímco hlavní byzantské síly se soutředily na opevňování pozic na dunajské hranici, neboť se začaly šířit zvěsti o přípravě avarského útoku. V létě 602 tedy Maurikios pověřil svého bratra Petra, aby zaútočil na Slovany za Dunajem. Úkolu se úspěšně zhostil Petrův generál germánského původu Godwin.
Z pramenů se také dovídáme, že v rumunském Podunají dosud stále žili Antové nezávislí na Avarech. Pravděpodobně se jednalo o ty samé, kterým roku 545 udělil císař Justinián pevnost Turris a dosud věrně stáli po boku Byzantinců, což bylo kaganovi Bayanovi trnem v oku. Proto poslal Apsicha se s nimi vypořádat. Jak si Antové proti Apsichovi vedli, nevíme, ale nejspíše byli poraženi, neboť se jedná o poslední zmínku o nich (Theophylaktos Simokattes, Historie VIII, kap. 5). Dualita dvou rovnocenných etnik, tedy Sklavinů a Antů, nepřežila nejspíše proto, že Antové se zjednodušeně řečeno rozplynuli mezi Avary a na Balkáně se místo nich objevila celá řada menších kmenů, kdežto Sklavini si díky větší odloučenosti od avarských teritorií udrželi nezávislost, byť třeba tributární. Porážka posledních nezávislých Antů tak způsobila, že v očích byzantských a franských historiků převzali otěže Sklavini, jejichž jméno přetrvalo jako všeobecné pojmenování všech Slovanů. Mimochodem císař Maurikios byl poslední, kdo ve své titulatuře užíval titulu "vládce Antů" – jeho plná titulatura zněla Imperator Caesar Flavius Mauricius Tiberius fidelis in Christo mansuetus maximus beneficius pacificus Alamannicus Gothicus Anticus Alanicus Vandalicus Erulicus Gepidicus Africanus pius felix inclitus victor ac triumfator
Útok Avarů se ovšem nekonal, neboť na podzim došlo k rebelii jakýchsi avarských kmenů a jeden se údajně přidal na stranu Byzantinců. Co by bylo, kdyby císař Maurikios využil nepřehledné situace mezi Avary, se už bohužel nedozvíme. Nadějné vyhlídky si totiž zhatil dvěma fatálně chybnými rozhodnutími. Nejprve odmítl zaplatit výkupné za 12 000 byzantských zajatců, které Bayan následně nařídil všechny popravit. Toto nešťastné rozhodnutí mu vysloužilo nenávist nejen mezi vojáky, ale především mezi obyvatelstvem balkánských provincií, odkud vojáci většinou pocházeli. Druhou chybou bylo, že chtěl ušetřit peníze a snížil vojákům žold. Navíc rozhodl přezimovat v otřesných podmínkách na avarském břehu Dunaje, kde vázlo zásobování. Došlo ke vzpouře, do jejíhož čela se postavil setník Phokas (*547 †5.10. 610). Nejspíše pocházel z Thrákie, z nepříliš významných poměrů, ale protože byl skvělým řečníkem a mezi vojáky dosáhl značného respektu, okamžitě ho zvolili novým císařem.
Maurikios, jelikož se od něj odvrátila veškerá vojenská síla, raději uprchl do Konstantinopole, kam se obrátil na pochod i Phokas s celou armádou. 23. listopadu 602 byl korunován patriarchou Kyriakem v kostele sv. Jana Křtitele v Hebdomonu (dnešní istanbulské předměstí Bakirköy) a o dva dny později triumfálně vstoupil do hlavního města. Všechny pokusy Maurikia zvrátit situaci selhaly (a nezbylo mu, než se pokusit utéci. Brzy byl ale dopaden a 27. listopadu 602 společně se svými dvěma syny Theodosiem a Tiberiem popraven. Ještě téhož dne byl zavražděn také Maurikův bratr Petros. Maurikova manželka a tři dcery byly zavřeny do kláštera Nea Metanoia, kde se pokoušeli zosnovat spiknutí, které však bylo prozrazeno a roku 605 byly všechny popraveny. Maurikiem tak skončila Justiniánská dynastie.
Tečkou bylo vyhlášení války od Peršanů. Vrchní velitel východní armády (magister militum per orientem) arménského původu Narses, o němž jinak neznáme žádné podrobnosti, ani jestli byl příbuzný stejnojmennému generálovi, který sloužil císaři Justiniánovi, odmítl Phokase uznat. Během obležení Phokasovým vojskem v Edesse požádal o pomoc perského šáha Khosrawa II. (†628), jemuž Maurikios v předchozích letech pomohl získat perský trůn a měl navíc za manželku Maurikovu dceru Marii. Khosraw nejen, že Narsesovi pomohl, ale také vyhlásil Phokasovi válku. Narses se ještě pokusil situaci uklidnit a s příslibem bezpečnosti přijel do Konstantinopole, ale byl zajat a upálen. Nové kolo Byzantsko-Perských válek nakonec trvalo až do roku 628 a zapříčinilo, že byzantské síly, místo aby se soustředily na vypořádání se s avarskou hrozbou, byly rozštěpeny.
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 18 črc 2021 00:05, celkem upraveno 3 x.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Dodatek - rok 595 - Slovanští guslaři
(Theophylaktos Simokattes, Historie VI, kap. 2)
Následujícího dne byli císařovými strážci zajati tři lidé ze slovanského plemene (v originiále Sclaveni), kteří sebou neměli žádné zbraně ani zbroj. Jedinými jejich věcmi byly hudební nástroje, jinak neměli žádná jiná zavazadla. Císař se jich otázal, k jakému kmeni náleží a jaký je jejich důvod přítomnosti na římském území. Odpověděli, že jsou Sklavini a že jejich domov leží na okraji Západního oceánu. Dále vypověděli, že kagan k jejich náčelníkům vyslal posly s bohatými dary, aby shromáždili vojenskou sílu. Dary prý přijali, ale odmítli mu pomoci s tím, že jim v tom brání velká vzdálenost. Aby dokázali svá tvrzení, poslali ke kaganovi muže, které nyní císař zajal) a kterým cesta trvala patnáct měsíců. Kagan nedbal zákonů pohostinnosti a rozhodl se jim znemožnit návrat domů. Podařilo se jim ho ale oklamat a při vhodné příležitosti se vydali do Thrákie, jelikož se doslechli, že Římané (rozuměj Byzantinci) jsou nejslavnějším a nejlaskavějším národem široko daleko. Dále císaři řekli, že mají pouze své lyry a že nejsou zvyklí odívat se do železa, neboť v jejich zemi železa není a proto jsou jejich životy pokojné a bez válek. Císař si vyslechl jejich příběh a usoudil, že oni barbaři, kteří padli do jeho rukou, jsou hodni jeho pohostinnosti, zaslouží milého přijetí a nechal je eskortovat do Hérakleie.
Spolehlivost historky je zpochybňována, jelikož je součástí textu, který obsahuje podobné podivuhodné události nazývané omen mortis, neboli znamení blížící se smrti. A tím kdo měl zemřít, byl císař Maurikios, kterému Simokattes, píšící za vlády jeho nástupce Hérakleia, své dílo věnoval. Pozoruhodný je ovšem Simakattův postoj vůči údajně zajatým Slovanům, který obsahuje určitou jejich idealizaci a je tak v ostrém protikladu k opovržení, které zcela jasně demonstruje vždy, když se o nich jinak zmiňuje. Nicméně tvrzení o mírumilovnosti je naopak v souladu s popisem Slovanů, jak ho známe ze starších pramenů.
Za pozornost stojí ještě dva detaily. Západním oceánem nemůže být myšleno nic jiného, než Atlantik, nebo přesněji Baltské moře. Z archeologických nálezů víme, že Odersko-Vislanský prostor až k mořskému pobřeží už od počátku 6. století začali obsazovat lidé náležící ke Kultuře Sukow-Dziedzice, která je charakteristická jak předměty typicky korčakovskými, tak germánskými z předchozí Przeworské kultury. Na přelomu 6./7. století už tedy můžeme bezpečně mluvit o Slovanech u Baltu.
Druhým detailem jsou hudební nástroje, které zajatí Slovani měli u sebe. V řeckém originále jsou sice nazývány lyry, jenže víme, že takto nebo jako kithary Byzantinci nazývali staroslovanské jedno nebo dvoustrunné gusle. Hráči na gusle jsou pak guslaři.
Pokud bychom přijali pravdivý základ historky, její datace by spadala do doby kolem či po roce 595, kdy se vlády v Burgundsku ujal Theuderic II. (*587 †613), jelikož Simokattes zmiňuje setkání císaře s jeho vyslanci v následující kapitole. I tak by ale šlo jen o přibližnou dataci, neboť v kapitolách 7-9 líčí boje v Moesii se sklavinským králem Ardagastem, které jsou datovány nejčastěji do let 591-595.
(Theophylaktos Simokattes, Historie VI, kap. 2)
Následujícího dne byli císařovými strážci zajati tři lidé ze slovanského plemene (v originiále Sclaveni), kteří sebou neměli žádné zbraně ani zbroj. Jedinými jejich věcmi byly hudební nástroje, jinak neměli žádná jiná zavazadla. Císař se jich otázal, k jakému kmeni náleží a jaký je jejich důvod přítomnosti na římském území. Odpověděli, že jsou Sklavini a že jejich domov leží na okraji Západního oceánu. Dále vypověděli, že kagan k jejich náčelníkům vyslal posly s bohatými dary, aby shromáždili vojenskou sílu. Dary prý přijali, ale odmítli mu pomoci s tím, že jim v tom brání velká vzdálenost. Aby dokázali svá tvrzení, poslali ke kaganovi muže, které nyní císař zajal) a kterým cesta trvala patnáct měsíců. Kagan nedbal zákonů pohostinnosti a rozhodl se jim znemožnit návrat domů. Podařilo se jim ho ale oklamat a při vhodné příležitosti se vydali do Thrákie, jelikož se doslechli, že Římané (rozuměj Byzantinci) jsou nejslavnějším a nejlaskavějším národem široko daleko. Dále císaři řekli, že mají pouze své lyry a že nejsou zvyklí odívat se do železa, neboť v jejich zemi železa není a proto jsou jejich životy pokojné a bez válek. Císař si vyslechl jejich příběh a usoudil, že oni barbaři, kteří padli do jeho rukou, jsou hodni jeho pohostinnosti, zaslouží milého přijetí a nechal je eskortovat do Hérakleie.
Spolehlivost historky je zpochybňována, jelikož je součástí textu, který obsahuje podobné podivuhodné události nazývané omen mortis, neboli znamení blížící se smrti. A tím kdo měl zemřít, byl císař Maurikios, kterému Simokattes, píšící za vlády jeho nástupce Hérakleia, své dílo věnoval. Pozoruhodný je ovšem Simakattův postoj vůči údajně zajatým Slovanům, který obsahuje určitou jejich idealizaci a je tak v ostrém protikladu k opovržení, které zcela jasně demonstruje vždy, když se o nich jinak zmiňuje. Nicméně tvrzení o mírumilovnosti je naopak v souladu s popisem Slovanů, jak ho známe ze starších pramenů.
Za pozornost stojí ještě dva detaily. Západním oceánem nemůže být myšleno nic jiného, než Atlantik, nebo přesněji Baltské moře. Z archeologických nálezů víme, že Odersko-Vislanský prostor až k mořskému pobřeží už od počátku 6. století začali obsazovat lidé náležící ke Kultuře Sukow-Dziedzice, která je charakteristická jak předměty typicky korčakovskými, tak germánskými z předchozí Przeworské kultury. Na přelomu 6./7. století už tedy můžeme bezpečně mluvit o Slovanech u Baltu.
Druhým detailem jsou hudební nástroje, které zajatí Slovani měli u sebe. V řeckém originále jsou sice nazývány lyry, jenže víme, že takto nebo jako kithary Byzantinci nazývali staroslovanské jedno nebo dvoustrunné gusle. Hráči na gusle jsou pak guslaři.
Pokud bychom přijali pravdivý základ historky, její datace by spadala do doby kolem či po roce 595, kdy se vlády v Burgundsku ujal Theuderic II. (*587 †613), jelikož Simokattes zmiňuje setkání císaře s jeho vyslanci v následující kapitole. I tak by ale šlo jen o přibližnou dataci, neboť v kapitolách 7-9 líčí boje v Moesii se sklavinským králem Ardagastem, které jsou datovány nejčastěji do let 591-595.
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 18 črc 2021 00:00, celkem upraveno 1 x.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Příchod Chorvatů na Balkán
Z diskuse vyplynulo, že datování spadá do doby mezi lety 612, kdy si Avaři upevnili postavení v Karpatské kotlině, a 624/626, kdy vznikla Sámova říše.
V kapitole 30 píše Konstantin, že v době pádu Salony (město u Splitu) Chorvati ještě žili za Bavorskem v Bílém Chorvatsku. Podle nejnovějších archeologických nálezů, které obsahují poklad s mincemi císaře Hérakleia, vyraženými v letech 625-630/631 (což posunuje zničení města Avary do pozdější doby, než je původně předpokládaný rok 614), by tak Chorvati přišli na Balkán spíš až někdy ve 30. letech - snad v době občanské války mezi Avary a Bulhary v letech 630-635? Řekl bych, že migrace byla ovlivněna vzpourou Slovanů kolem let 623/626 a tou občanskou válkou.
Split leží vedle historické Salony, kterou Avaři/Slovani dobyli kolem let 625/639. Vzájemná blízkost lokalit stojí minimálně za zamyšlení.
https://www.academia.edu/1231887/De_Con ... t_Serborum
Co se týče jmen oněch sedmi sourozenců, že nejsou výmyslem nějaké pozdější tradice 9. nebo 10. století naznačují samotná jména, z nichž je část neslovanského původu. Novější tradice v době, kdy už chorvatská knížata měla čistě slovanská jména, by nejspíše nebyla schopná taková jména vymyslet.
Další indícií, že Konstantinovy informace pochází ze starší doby a nikoli z 10. století je fakt, že žádné prameny 10. Století, které mluví o balkánských slovanech, neznají Avary v Karpatské kotlině ani jejich vztah k Chorvatům nebo Srbům.
Další indícií, že jde o informace z knihovny, je v kapitole o původu Srbů (32). Neuvádí se v ní jméno zakladatele dynastie srbských knížat, ale až jména jeho synů. Důvodem není, že by byl pohan, protože už on přijal křesťanství. Kdyby tyto informace pocházely od Srbů, bylo by zvláštní, že by si nepamatovali jeho jméno.
Z diskuse vyplynulo, že datování spadá do doby mezi lety 612, kdy si Avaři upevnili postavení v Karpatské kotlině, a 624/626, kdy vznikla Sámova říše.
V kapitole 30 píše Konstantin, že v době pádu Salony (město u Splitu) Chorvati ještě žili za Bavorskem v Bílém Chorvatsku. Podle nejnovějších archeologických nálezů, které obsahují poklad s mincemi císaře Hérakleia, vyraženými v letech 625-630/631 (což posunuje zničení města Avary do pozdější doby, než je původně předpokládaný rok 614), by tak Chorvati přišli na Balkán spíš až někdy ve 30. letech - snad v době občanské války mezi Avary a Bulhary v letech 630-635? Řekl bych, že migrace byla ovlivněna vzpourou Slovanů kolem let 623/626 a tou občanskou válkou.
Ty pověsti, na základě kterých ten chorvatský Jirásek Hitrec napsal svoje příběhy, by se prý měly tradovat místně. Klukovo jméno znají pověsti okolo založení města Vrlika, které s výjimkou pravěkého osídlení spadá do 7. století (zhruba 70 km severně od Splitu). Bužino jméno se vyskytuje ve folklóru kolem jezera Buško Blato na západě dnešní Bosny u hranic s Chorvatskem (zhruba 60 km severovýchodně od Splitu). Tužino jméno se traduje v pověstech městečka Tugare (zhruba 20 km jihovýchodně od Splitu).Že od jmenovaných postav odvozují svůj původ zmíněné rody, je doloženo kdy a kde? Část citovaného textu (Hitrec 2007) je jednoznačně převyprávěný Konstantin VII., upravený tak, aby více odpovídal modernímu bádání (proto ty Karpaty). Tohle je jako rekonstruovat české dějiny na základě Aloise Jiráska. Na konci toho textu je dokonce napsané, že "Historický příběh o příchodu Chorvatů inspiroval spisovatele, prvního ministra informací ve vládě Chorvatské republiky (1991)". Identifikace Bugy s Bužany už mi přijde smysluplnější. Nicméně je pořád nejistá.
Split leží vedle historické Salony, kterou Avaři/Slovani dobyli kolem let 625/639. Vzájemná blízkost lokalit stojí minimálně za zamyšlení.
Dávám sem odkaz na práci, ve které se na základě lingvistické a stylistické analýzy vyvrací, že by Konstantin vycházel z vyprávění Chorvatů, ale naopak ze zdrojů vlastní knihovny. Konstantin měl být podle této práce "muž knihoven a nikoli orální tradice" a při psaní DAI byl "extrémně metodologický". Přímo k Chorvatům strana 34 a dále:Avarské nadvlády nad Chorvaty by si na byzantském dvoře nebyli vědomi právě tak, jako si tam nebyli vědomi vůbec ničeho o minulosti Chorvatů. Proto Konstantin vychází z vyprávění samotných Chorvatů a líčí jejich mytický příchod, nevychází z nějakých byzantských pramenů. Žádné dochované byzantské prameny před Konstantinem ostatně Chorvaty nezmiňují (pokud vím).
https://www.academia.edu/1231887/De_Con ... t_Serborum
Co se týče jmen oněch sedmi sourozenců, že nejsou výmyslem nějaké pozdější tradice 9. nebo 10. století naznačují samotná jména, z nichž je část neslovanského původu. Novější tradice v době, kdy už chorvatská knížata měla čistě slovanská jména, by nejspíše nebyla schopná taková jména vymyslet.
Další indícií, že Konstantinovy informace pochází ze starší doby a nikoli z 10. století je fakt, že žádné prameny 10. Století, které mluví o balkánských slovanech, neznají Avary v Karpatské kotlině ani jejich vztah k Chorvatům nebo Srbům.
Další indícií, že jde o informace z knihovny, je v kapitole o původu Srbů (32). Neuvádí se v ní jméno zakladatele dynastie srbských knížat, ale až jména jeho synů. Důvodem není, že by byl pohan, protože už on přijal křesťanství. Kdyby tyto informace pocházely od Srbů, bylo by zvláštní, že by si nepamatovali jeho jméno.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Bílé Srbsko
Doplnění dalších lokalit:
V Čechách: dvoje Srbsko, čtvery Srbice, troje Srby, dvoje Srbce, jedna Srbeč, jeden Srbín, Srbská Kamenice, Vysoká a Nízká Srbská. Na Moravě jsou jediné Srbce. Nespadají sem Mlékosrby, které vychází ze staroslovanského slova srbati/srbiti ve významu "srkat/pít mléko".
V Polsku: 5 obcí Sarbia, 2 obce Sarbka, Sarbsk, Sarby, 7 obcí Sarbinowo, Sarbice, Sarbice Pierwsze, Sarbice Drugie, Sarbicko, 2 obce Sarbiewo, Sorbin, Szarbia a Szarbia Zwierzyniecka, Szarbsko a Szarbków.. Velká hustota v západním Polsku stojí za pozornost.
Na Ukrajině: jedna obec Serbynivka (Сербинівка) je ve Chmelnické oblasti, druhá východně od Kyjeva. Jinak všechny (včetně už zmiňovaných tří obcí Serby) jsou mimo území, která v 18. století osídlili srbští emigranti z Habsburské říše – jedno se nacházelo na střední Ukrajině (s centrem v Novomyrhorodu), kde tehdy vedla hranice mezi Ruskem a Polskem a Srbové ji měli chránit, a druhé na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti. Oba regiony se nazývaly Nové Srbsko. Otázkou je, zda některé z výše jmenovaných obcí nezaložili tito srbští emigranti. Co je ale zvláštní, ani jedna obec, které Srbové založili v Novém Srbsku, nedostala název vycházející z jejich etnicity.
https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&x ... 1e40c3f899
Doplnění dalších lokalit:
V Čechách: dvoje Srbsko, čtvery Srbice, troje Srby, dvoje Srbce, jedna Srbeč, jeden Srbín, Srbská Kamenice, Vysoká a Nízká Srbská. Na Moravě jsou jediné Srbce. Nespadají sem Mlékosrby, které vychází ze staroslovanského slova srbati/srbiti ve významu "srkat/pít mléko".
V Polsku: 5 obcí Sarbia, 2 obce Sarbka, Sarbsk, Sarby, 7 obcí Sarbinowo, Sarbice, Sarbice Pierwsze, Sarbice Drugie, Sarbicko, 2 obce Sarbiewo, Sorbin, Szarbia a Szarbia Zwierzyniecka, Szarbsko a Szarbków.. Velká hustota v západním Polsku stojí za pozornost.
Na Ukrajině: jedna obec Serbynivka (Сербинівка) je ve Chmelnické oblasti, druhá východně od Kyjeva. Jinak všechny (včetně už zmiňovaných tří obcí Serby) jsou mimo území, která v 18. století osídlili srbští emigranti z Habsburské říše – jedno se nacházelo na střední Ukrajině (s centrem v Novomyrhorodu), kde tehdy vedla hranice mezi Ruskem a Polskem a Srbové ji měli chránit, a druhé na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti. Oba regiony se nazývaly Nové Srbsko. Otázkou je, zda některé z výše jmenovaných obcí nezaložili tito srbští emigranti. Co je ale zvláštní, ani jedna obec, které Srbové založili v Novém Srbsku, nedostala název vycházející z jejich etnicity.
https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&x ... 1e40c3f899
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Název Čechy
Doplnění výskytu názvů v Německu:
Češice (dnešní Casekirchen), Češovce (Groß Schacksdorf), Čechov (Zechow), Čechov (Zechau), Češovice (Zeschwitz), Češovice (již zaniklé u Leipzigu), Češovice (Zschäschütz), Češov (Zöschau), Češov (Alt Zeschdorf), Češov (Zescha), Češov (nepodařilo se najít ale měl být někde u Zeitzu), Češkovice (Zischkowitz).
Vše jsou to lokality v oblastech, které obývali Slovani
https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&x ... 3fa5679152
Doplnění výskytu názvů v Německu:
Češice (dnešní Casekirchen), Češovce (Groß Schacksdorf), Čechov (Zechow), Čechov (Zechau), Češovice (Zeschwitz), Češovice (již zaniklé u Leipzigu), Češovice (Zschäschütz), Češov (Zöschau), Češov (Alt Zeschdorf), Češov (Zescha), Češov (nepodařilo se najít ale měl být někde u Zeitzu), Češkovice (Zischkowitz).
Vše jsou to lokality v oblastech, které obývali Slovani
https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&x ... 3fa5679152
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Kdy se Chorvati, Srbové a Doudlebové začali identifikovat jako Češi a Moravani?
Jak se mi to jeví na základě zatím nastudovaných zdrojů:
V průběhu 7. a 8. století došlo k rozpadu starých kmenových struktur a vzniku nových menších uskupení.
V případě Čechů víme zcela jistě, že minimálně do 9./10. století se s tímto názvem identifikovali pouze obyvatelé Pražské kotliny a jejího širšího okolí. Nejpozději v době života prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. už tomu nějaký čas bylo. Základní a nejstarší legenda k životu jeho manželky Ludmily zvaná Fuit in provincia Boemorum z 10. století mluví o jejím původu v blíže neurčené "jiné" zemi: Bořivoj si vzal za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora. Ruská verze legendy onu jinou zemi specifikuje: Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Další prameny už hovoří jinak, počínaje Kristiánovou legendou: Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělník sluje. Dle některých teorií Ludmila pocházela z Mělníka, dle jiných z Lužického Srbska. Jediná shoda panuje v tom, že obě tvrzení jsou možná. Ve skutečnosti si však ale vůbec nemusí odporovat. Buď srbské osídlení dosahovalo jen k Mělníku a kmen Čechů nebo přinejmenším vládnoucí Přemyslovci byli trochu jiného původu. Nebo jestliže obyvatelé Pražské kotliny přece jen byli srbského původu, mohli se už nějaký čas (klidně už od dob obsazení Pražské kotliny) vůči sousedům vymezovat jako Češi a Pšovany tak snadno vnímat jako "jinou" zemi, podobně jako Lučany, Sedličany, Lemuzy, Litoměřice, Zličany a další. Paralelu k těmto kmenovým uskupením vidím v srbských knížectvích na Balkáně (Pagania/Pohansko, Záchlumsko, Travuňsko, Duklja a Kanalites/Konavljansko), které vznikly záhy po příchodu Chorvatů a Srbů v 7. století. Všechno to byly víceméně samostatné entity, ale jinak Srbové.
V případě Moravanů pravděpodobně došlo k podobnému procesu a mohli tak hypoteticky existovat Olomoučané, Znojmané a další s tím rozdílem, že k jejich sjednocení pod jedinou moravskou identitu (kmen Moravanů s centrem v Uherském Hradišti?) došlo mnohem dříve, než u Čechů, a to na přelomu 8./9. století.
Jak se mi to jeví na základě zatím nastudovaných zdrojů:
V průběhu 7. a 8. století došlo k rozpadu starých kmenových struktur a vzniku nových menších uskupení.
V případě Čechů víme zcela jistě, že minimálně do 9./10. století se s tímto názvem identifikovali pouze obyvatelé Pražské kotliny a jejího širšího okolí. Nejpozději v době života prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. už tomu nějaký čas bylo. Základní a nejstarší legenda k životu jeho manželky Ludmily zvaná Fuit in provincia Boemorum z 10. století mluví o jejím původu v blíže neurčené "jiné" zemi: Bořivoj si vzal za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora. Ruská verze legendy onu jinou zemi specifikuje: Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Další prameny už hovoří jinak, počínaje Kristiánovou legendou: Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělník sluje. Dle některých teorií Ludmila pocházela z Mělníka, dle jiných z Lužického Srbska. Jediná shoda panuje v tom, že obě tvrzení jsou možná. Ve skutečnosti si však ale vůbec nemusí odporovat. Buď srbské osídlení dosahovalo jen k Mělníku a kmen Čechů nebo přinejmenším vládnoucí Přemyslovci byli trochu jiného původu. Nebo jestliže obyvatelé Pražské kotliny přece jen byli srbského původu, mohli se už nějaký čas (klidně už od dob obsazení Pražské kotliny) vůči sousedům vymezovat jako Češi a Pšovany tak snadno vnímat jako "jinou" zemi, podobně jako Lučany, Sedličany, Lemuzy, Litoměřice, Zličany a další. Paralelu k těmto kmenovým uskupením vidím v srbských knížectvích na Balkáně (Pagania/Pohansko, Záchlumsko, Travuňsko, Duklja a Kanalites/Konavljansko), které vznikly záhy po příchodu Chorvatů a Srbů v 7. století. Všechno to byly víceméně samostatné entity, ale jinak Srbové.
V případě Moravanů pravděpodobně došlo k podobnému procesu a mohli tak hypoteticky existovat Olomoučané, Znojmané a další s tím rozdílem, že k jejich sjednocení pod jedinou moravskou identitu (kmen Moravanů s centrem v Uherském Hradišti?) došlo mnohem dříve, než u Čechů, a to na přelomu 8./9. století.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Že to není nikdo jiný než Svatopluk I. potvrzuje kapitola 41. Konstantin v ní píše o oné známé legendě o třech prutech a také o rozvratu Moravy Maďary. Konstantin tedy mluví jen o Velké Moravě a nikoli o Srbské Moravě. Pro připomenutí, bavili jsme se o tom v souvislosti s lokalizací Chorvatů/Bílých Chorvatů:Wladislaus píše:
Onen Sphendoplokos není nikdo jiný než moravský král Svatopluk I., který na Moravě vládl v letech 870-894 a v letech 890-894 byl krátce českým knížetem.
Raptor píše:
To z toho pramene přece nevyplývá. Může to být taky Svatopluk II. nebo kdokoliv další se stejným jménem.
V kapitole 13 píše Konstantin o sousedech Turků (Uhrů): Na západní straně sousedí s Franskou říší, na severu s Pečeněgy, na jihu s Moravou, kde vládne Sphendoplokos, která byla totálně zničena a obsazena Uhry. Na druhé straně hor jsou země Chorvatů. Pečeněgové rovněž útočí na Uhry, kteří drancují jejich zemi a velmi jim škodí, jak bylo řečeno v kapitole o Pečenězích. V kapitole 40 si však trochu protiřečí: Proti proudu řeky leží věhlasné Sirmium, dva dny cesty od Bělehradu, a za nimi leží Velká Morava, nepokřtěná, kterou Uhři zničili, kde svého času vládl Sphendoplokos. Ve stejné kapitole o kousek dál píše: Sousedy Uhrů jsou, na východě Bulhaři, kde je odděluje řeka Istros, nazývaná také Dunaj, na severu Pečeněgové, na západě Frankové a na jihu Chorvati.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Příchod Chorvatů na Balkán - záchlumský kníže Michal
Velmi často uniká pozornosti kratičká kapitola 33, která se věnuje jednomu z malých knížectví, které vznikly záhy po příchodu Chorvatů a Srbů na Balkán: Země Záchlumská byla dříve ve vlastnictví Římanů. Mám tím na mysli těch Římanů, které císař Dioklecián přesídlil z říše, jak jsem se zmiňoval v příběhu o Chorvatech. Tato země Záchlumská byla tedy pod císařem Římanů, ale když ji a její obyvatele zotročili Avaři, celá zpustla. Ti, kdo v ní žijí dnes, Záchlumané, jsou Srbové z časů, kdy jejich kníže požádal císaře Hérakleia o ochranu. Jsou nazýváni Záchlumané podle hory Chlum, což v jejich jazyce znamená "za horou", neboť jejich území se opravdu za onou horou nachází. Na jejím vršku jsou dvě města, Bona (dnešní Blagaj) a Chlum. Za touto horou teče řeka Bona (dnešní Buna), což znamená "dobrá". Rodina prokonzula (anthypatos) a patricije Michala, syna Vyšova (v originále Bouseboutzis, čili Vyševič), knížete Záchlumského, přišla z nepokřtěné země u řeky Visly, kde žijí Lendici (v originále Litziki).
Záchlumský kníže Michal Vyševič (910-935) je znám ještě ze tří dalších nezávislých zdrojů – z Benátské kroniky od sekretáře benátského dóžete Giovanniho Diacona (*940/945 †po 1018), z dopisu papeže Jana X. (†928), který se zúčastnil koncilu konaného ve Splitu roku 925 a z Annales Barenses, které vznikly v důležitém byzantském přístavu Bari v jižní Itálii v 11. století, což existenci Michalovy osoby potvrzuje. Informace obsažené v Konstantinově podání jsou považovány za ty, které získal přímo od něj nebo od jeho příbuzných, přičemž titul patricije naznačuje, že navštívil Konstantinopol a podstoupil proceduru nutnou k jeho získání, popsanou v jiném Konstantinově spisu De ceremoniis. Je zajímavé, že není zmiňován Michalův srbský původ, ale naopak že pochází od řeky Visly, kde sídlily kmeny Lendiců, tedy z oblasti předpokládaného Bílého Chorvatska. A pokud opravdu tyto informace pochází přímo od Michala, znamenalo by to, že ještě 300 let po příchodu Chorvatů a Srbů na Balkán se v jeho rodině tradoval jejich dávný původ!
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_of_Zahumlje
Velmi často uniká pozornosti kratičká kapitola 33, která se věnuje jednomu z malých knížectví, které vznikly záhy po příchodu Chorvatů a Srbů na Balkán: Země Záchlumská byla dříve ve vlastnictví Římanů. Mám tím na mysli těch Římanů, které císař Dioklecián přesídlil z říše, jak jsem se zmiňoval v příběhu o Chorvatech. Tato země Záchlumská byla tedy pod císařem Římanů, ale když ji a její obyvatele zotročili Avaři, celá zpustla. Ti, kdo v ní žijí dnes, Záchlumané, jsou Srbové z časů, kdy jejich kníže požádal císaře Hérakleia o ochranu. Jsou nazýváni Záchlumané podle hory Chlum, což v jejich jazyce znamená "za horou", neboť jejich území se opravdu za onou horou nachází. Na jejím vršku jsou dvě města, Bona (dnešní Blagaj) a Chlum. Za touto horou teče řeka Bona (dnešní Buna), což znamená "dobrá". Rodina prokonzula (anthypatos) a patricije Michala, syna Vyšova (v originále Bouseboutzis, čili Vyševič), knížete Záchlumského, přišla z nepokřtěné země u řeky Visly, kde žijí Lendici (v originále Litziki).
Záchlumský kníže Michal Vyševič (910-935) je znám ještě ze tří dalších nezávislých zdrojů – z Benátské kroniky od sekretáře benátského dóžete Giovanniho Diacona (*940/945 †po 1018), z dopisu papeže Jana X. (†928), který se zúčastnil koncilu konaného ve Splitu roku 925 a z Annales Barenses, které vznikly v důležitém byzantském přístavu Bari v jižní Itálii v 11. století, což existenci Michalovy osoby potvrzuje. Informace obsažené v Konstantinově podání jsou považovány za ty, které získal přímo od něj nebo od jeho příbuzných, přičemž titul patricije naznačuje, že navštívil Konstantinopol a podstoupil proceduru nutnou k jeho získání, popsanou v jiném Konstantinově spisu De ceremoniis. Je zajímavé, že není zmiňován Michalův srbský původ, ale naopak že pochází od řeky Visly, kde sídlily kmeny Lendiců, tedy z oblasti předpokládaného Bílého Chorvatska. A pokud opravdu tyto informace pochází přímo od Michala, znamenalo by to, že ještě 300 let po příchodu Chorvatů a Srbů na Balkán se v jeho rodině tradoval jejich dávný původ!
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_of_Zahumlje
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Otázka k názvu Čechů:
Dá se za toponymum vycházející z názvu Čechů považovat i Češov? Nebo vychází z jiného slovního základu? Jeden je v Polsku (Czeszow), tři dokonce ve východním Německu (Zöschau, Alt Zeschdorf, Zescha), jeden ve východních Čechách. Je zajímavé, že právě v Češově existovalo v 8.-9. století jedno z nejstarších českých hradišť, jinak na místě kde žili lidé už v neolitu.
Dá se za toponymum vycházející z názvu Čechů považovat i Češov? Nebo vychází z jiného slovního základu? Jeden je v Polsku (Czeszow), tři dokonce ve východním Německu (Zöschau, Alt Zeschdorf, Zescha), jeden ve východních Čechách. Je zajímavé, že právě v Češově existovalo v 8.-9. století jedno z nejstarších českých hradišť, jinak na místě kde žili lidé už v neolitu.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Bílé Chorvatsko
Čirou náhodou jsem narazil na Národopisný věstník Československý, který vycházel mezi lety 1906-1956. Jsou v něm zmiňováni Slovinci rozdělení na Bílé a Černé Krajince. Rozdělení je vysvětlováno podle toho, že ti Bílí nosili oděv bílé barvy a ti Černí prosté německé šaty. Jinak by Bílá Krajina měla korespondovat s regionem zvaným Bela Krajina a podle wiki jsou tamní obyvatelé etnicky nejblíže Chorvatům.
Ze slovinských zemí budí nejvíce pozornosti ony krajiny, jež leží na hranicích slovinského území. Zvláště musíme připomenouti Bílou Krajinu (Bela Kranjska), pokrajinu, která připadá politicky ke Krajině a je geograficky i národopisně bližší Chorvatsku. Bílou nazývá se proto, že se její obyvatelé odívají nebo se odívali ještě před časem bíle, kdežto mají ostatní Krajinci („černí") obyčejné, „německé" šaty. Bílé Krajince nazývají ostatní Krajinci již Chorvaty (srv. poměry československé!). Prof. dr. Janko Lokar, krajan bělokrajinský, jenž již roku 1911 o Bílé Krajině psal v „Carniole", uveřejnil v „Carniole" 1912 dobrou rozpravu o bělpkrajinském domě. Hornoněmecký vliv ukazuje se též na bělo-krajinském domě; jinak jest bělokrajinský dům dřevěný, ač jest v Bílé Krajině kamení dosti; dokonce ani města Crnomelj a Metlika nejsou bez dřevěných domů. Ovšem vliv modernisování odklízí též poesii starého bělokrajinského domu. — O svatebních a některých jiných zvycích bělokrajinských psal učitel Fr. L o vši n v „Slovane" 1914 a shledal, že Amerika utlumila již před desetiletími mužský lidový kroj (právě z Bílé Krajiny lid se stěhoval hojně do Ameriky), železnice, která teď jde přes Bílou Krajinu do Karlovce v Chorvatsku, potlačí v několika letech ženský bílý oděv, jejž nosí jenom ještě vedle řeky Kolpy. — Bělokrajinský farář Ivan Sašelj, který vydal dříve již dvě knihy o dnešním životě bělokrajinském („Bisernice iz belokranjskega narodnega zakladá", Lublaň), pořekadla, písně, pověry, pohádky, ale úryvkovitě, uveřejnil v časopise „Dom in Svet" 1916 ještě několik bělokrajinských pořekadel. — Zvláště třeba zmíniti se o studii dra Niky Zupaniče" „Zumberčani i Marinďolci".10) Żumberak a Marindol jsou krajiny (vedle Bílé Krajiny), které teď spravuje záhřebská vláda. Většinu obyvatelstva Bílé Krajiny, které se dnes národně a politicky pokládá za Slovince, považuje Žu-panič etnograficky za Chorvaty. „Etnografické" Srby nalézá v Zumberce, Marindole a i ve vsi Bojancích v Krajině. Zupanič antropologický (antropo-metricky) prozkoumal tento lid v r. 1905 a 1909. Antropologické měření konal v Marindole a Bojancích na 84 osobách, v Zumberce na 225 osobách, většinou děvčatech a chlapcích. Dle Zupaniče průměrná výška, index a komplekse krajinských Srbů podobají se výšce atd. obyvatelů Bosny a Hercegoviny. Dokud Zupaničova studie zůstane ojedinělou, musíme opatrně vyvozovati závěry. — Kdo by se chtěl všeobecně seznámili s dnešním životem bělokrajinským, ať čte knihu beletristického spisovatele Ivana T r diny: „Izprehod v Belo Krajino" (Procházka do Bílé Krajiny), Lublaň, 1912. Prof. Lokarovi zdá se tato kniha „nej-pěknějším slovinsky psaným folkloristickým dílem", ač nemůže popírati, že někde Trdina hleděl přece trochu subjektivně.11)
https://www.nulk.cz/ek-obsah/vestnik/ht ... 2-0274.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/White_Carniola
Zajímalo by mě, co autor myslel tou poznámkou v závorce (srv. poměry československé)? Byla nějaká analogie u nás?
Čirou náhodou jsem narazil na Národopisný věstník Československý, který vycházel mezi lety 1906-1956. Jsou v něm zmiňováni Slovinci rozdělení na Bílé a Černé Krajince. Rozdělení je vysvětlováno podle toho, že ti Bílí nosili oděv bílé barvy a ti Černí prosté německé šaty. Jinak by Bílá Krajina měla korespondovat s regionem zvaným Bela Krajina a podle wiki jsou tamní obyvatelé etnicky nejblíže Chorvatům.
Ze slovinských zemí budí nejvíce pozornosti ony krajiny, jež leží na hranicích slovinského území. Zvláště musíme připomenouti Bílou Krajinu (Bela Kranjska), pokrajinu, která připadá politicky ke Krajině a je geograficky i národopisně bližší Chorvatsku. Bílou nazývá se proto, že se její obyvatelé odívají nebo se odívali ještě před časem bíle, kdežto mají ostatní Krajinci („černí") obyčejné, „německé" šaty. Bílé Krajince nazývají ostatní Krajinci již Chorvaty (srv. poměry československé!). Prof. dr. Janko Lokar, krajan bělokrajinský, jenž již roku 1911 o Bílé Krajině psal v „Carniole", uveřejnil v „Carniole" 1912 dobrou rozpravu o bělpkrajinském domě. Hornoněmecký vliv ukazuje se též na bělo-krajinském domě; jinak jest bělokrajinský dům dřevěný, ač jest v Bílé Krajině kamení dosti; dokonce ani města Crnomelj a Metlika nejsou bez dřevěných domů. Ovšem vliv modernisování odklízí též poesii starého bělokrajinského domu. — O svatebních a některých jiných zvycích bělokrajinských psal učitel Fr. L o vši n v „Slovane" 1914 a shledal, že Amerika utlumila již před desetiletími mužský lidový kroj (právě z Bílé Krajiny lid se stěhoval hojně do Ameriky), železnice, která teď jde přes Bílou Krajinu do Karlovce v Chorvatsku, potlačí v několika letech ženský bílý oděv, jejž nosí jenom ještě vedle řeky Kolpy. — Bělokrajinský farář Ivan Sašelj, který vydal dříve již dvě knihy o dnešním životě bělokrajinském („Bisernice iz belokranjskega narodnega zakladá", Lublaň), pořekadla, písně, pověry, pohádky, ale úryvkovitě, uveřejnil v časopise „Dom in Svet" 1916 ještě několik bělokrajinských pořekadel. — Zvláště třeba zmíniti se o studii dra Niky Zupaniče" „Zumberčani i Marinďolci".10) Żumberak a Marindol jsou krajiny (vedle Bílé Krajiny), které teď spravuje záhřebská vláda. Většinu obyvatelstva Bílé Krajiny, které se dnes národně a politicky pokládá za Slovince, považuje Žu-panič etnograficky za Chorvaty. „Etnografické" Srby nalézá v Zumberce, Marindole a i ve vsi Bojancích v Krajině. Zupanič antropologický (antropo-metricky) prozkoumal tento lid v r. 1905 a 1909. Antropologické měření konal v Marindole a Bojancích na 84 osobách, v Zumberce na 225 osobách, většinou děvčatech a chlapcích. Dle Zupaniče průměrná výška, index a komplekse krajinských Srbů podobají se výšce atd. obyvatelů Bosny a Hercegoviny. Dokud Zupaničova studie zůstane ojedinělou, musíme opatrně vyvozovati závěry. — Kdo by se chtěl všeobecně seznámili s dnešním životem bělokrajinským, ať čte knihu beletristického spisovatele Ivana T r diny: „Izprehod v Belo Krajino" (Procházka do Bílé Krajiny), Lublaň, 1912. Prof. Lokarovi zdá se tato kniha „nej-pěknějším slovinsky psaným folkloristickým dílem", ač nemůže popírati, že někde Trdina hleděl přece trochu subjektivně.11)
https://www.nulk.cz/ek-obsah/vestnik/ht ... 2-0274.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/White_Carniola
Zajímalo by mě, co autor myslel tou poznámkou v závorce (srv. poměry československé)? Byla nějaká analogie u nás?
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Druhá vlna slovanských osadníků
Jak se tak hlouběji dostávám do událostí 7. století, tak mi kolem oné předpokládané druhé vlny není jasné několik věcí.
Takže máme tady proti sobě dvě teorie.
První spatřuje kvalitativní vzestup společenského a hospodářského vývoje Slovanů na českém území až v průniku druhé vlny, v níž vidí lepší organizovanost a akceschopnost v důsledku úzkého kontaktu s Avary.
Druhá naopak neubírá na akceschopnosti vlně první, s odkazem na Hildigise a po něm Sáma, kteří by i se svou genialitou nejspíše nebyli schopni dosáhnout svých úspěchů, pokud by za sebou neměli odpovídající zázemí, přičemž druhou migrační vlnu vidí jako doplňující, přesto stále jako významný prvek v procesu formování nových společenských struktur, se všemi myslitelnými aspekty, včetně válečných střetů.
Pokud první teorie hledá podporu zejména v ruském kronikáři Nestorovi, podle něhož se Slovani měli rozejít od Dunaje, pak druhá teorie upozorňuje, že Nestor zapsal tradici, která patrně zapomněla na první migrační vlnu s tím, že vlastně ani Nestor netvrdí, že kolébkou Slovanů bylo Podunají, nýbrž že se tam jen "po mnohých časech usadili".
Otázkou zůstává, kdy a za jakých okolností druhá vlna proběhla. První vlna se dá poměrně snadno vysledovat jak z písemných, tak z archeologických pramenů a spadá do druhé poloviny či poslední čtvrtiny 6. století, nejpozději na přelom 6./7. století. Ta druhá je kladena do doby kolem poloviny 7. století, nicméně konkrétní okolnosti nám unikají. Kolem let 632/635 se rozpadl Avarský kaganát a od Avarů se oddělili Bulhaři, kolem let 661/665 zemřel Sámo a konečně do roku 663/664, kdy se Avaři účastní bojů v severní Itálii, se situace v kaganátu po dlouhých desetiletích uklidnila. Žádné písemné prameny ani slůvkem nenaznačují nic o dění v Karpatské kotlině, přičemž k roku 678, po vítězství Byzantinců proti muslimům, je zaznamenána poslední návštěva Avarů Konstantinopole. V podstatě za jediný důkaz o druhé vlně jsou považovány nálezy podunajské keramiky. Mohylové pohřbívání, které se objevuje na jihu a východě Čech, je sporné, neboť je datováno nejdříve k počátku 8. století a spíše než o rituál přinesený odjinud se zdá, že jde o rozvzpomenutí na dávnější tradici, protože mohyly se bez nějakého logického klíče objevují u mnoha slovanských kmenů, na jižní Moravě prý dokonce už v rámci vlny první v 6. století. K oblíbeným důkazům o vyšším stupni organizovanosti druhé vlny patří ostruhy a hradiště. Jenže ostruhy nepoužívali ani Avaři ani třeba Sarmati a impuls k jejich užívání mohl přijít jako móda ze západu do Franků, navíc nejstarší kusy jsou datovány až kolem let 750-800. Počátky hradišť jsou také sporné, když si uvědomíme, že archeologicky neznáme žádná hradiště, která by se dala spolehlivě datovat až do konce 8. století, s výjimkou Moravy (viz. Lutovský).
Možná se v něčem pletu, ale zatím z toho co jsem pročetl, se mě osobně jeví pravděpodobnější, že nešlo o dvě oddělené vlny ale o kontinuální příliv osadníků, který snad v době krize kaganátu mezi lety 626-664 zesílil, aby se s přelomem 7./8. století etnická situace definitivně ustálila. Nicméně tušení, že až s druhou vlnou, nebo podle mě s dozvuky migrace, se vytvořily reálné předpoklady pro státotvorný proces, na jehož konci se objevila Velká Morava, je patrně správný.
Jak se tak hlouběji dostávám do událostí 7. století, tak mi kolem oné předpokládané druhé vlny není jasné několik věcí.
Takže máme tady proti sobě dvě teorie.
První spatřuje kvalitativní vzestup společenského a hospodářského vývoje Slovanů na českém území až v průniku druhé vlny, v níž vidí lepší organizovanost a akceschopnost v důsledku úzkého kontaktu s Avary.
Druhá naopak neubírá na akceschopnosti vlně první, s odkazem na Hildigise a po něm Sáma, kteří by i se svou genialitou nejspíše nebyli schopni dosáhnout svých úspěchů, pokud by za sebou neměli odpovídající zázemí, přičemž druhou migrační vlnu vidí jako doplňující, přesto stále jako významný prvek v procesu formování nových společenských struktur, se všemi myslitelnými aspekty, včetně válečných střetů.
Pokud první teorie hledá podporu zejména v ruském kronikáři Nestorovi, podle něhož se Slovani měli rozejít od Dunaje, pak druhá teorie upozorňuje, že Nestor zapsal tradici, která patrně zapomněla na první migrační vlnu s tím, že vlastně ani Nestor netvrdí, že kolébkou Slovanů bylo Podunají, nýbrž že se tam jen "po mnohých časech usadili".
Otázkou zůstává, kdy a za jakých okolností druhá vlna proběhla. První vlna se dá poměrně snadno vysledovat jak z písemných, tak z archeologických pramenů a spadá do druhé poloviny či poslední čtvrtiny 6. století, nejpozději na přelom 6./7. století. Ta druhá je kladena do doby kolem poloviny 7. století, nicméně konkrétní okolnosti nám unikají. Kolem let 632/635 se rozpadl Avarský kaganát a od Avarů se oddělili Bulhaři, kolem let 661/665 zemřel Sámo a konečně do roku 663/664, kdy se Avaři účastní bojů v severní Itálii, se situace v kaganátu po dlouhých desetiletích uklidnila. Žádné písemné prameny ani slůvkem nenaznačují nic o dění v Karpatské kotlině, přičemž k roku 678, po vítězství Byzantinců proti muslimům, je zaznamenána poslední návštěva Avarů Konstantinopole. V podstatě za jediný důkaz o druhé vlně jsou považovány nálezy podunajské keramiky. Mohylové pohřbívání, které se objevuje na jihu a východě Čech, je sporné, neboť je datováno nejdříve k počátku 8. století a spíše než o rituál přinesený odjinud se zdá, že jde o rozvzpomenutí na dávnější tradici, protože mohyly se bez nějakého logického klíče objevují u mnoha slovanských kmenů, na jižní Moravě prý dokonce už v rámci vlny první v 6. století. K oblíbeným důkazům o vyšším stupni organizovanosti druhé vlny patří ostruhy a hradiště. Jenže ostruhy nepoužívali ani Avaři ani třeba Sarmati a impuls k jejich užívání mohl přijít jako móda ze západu do Franků, navíc nejstarší kusy jsou datovány až kolem let 750-800. Počátky hradišť jsou také sporné, když si uvědomíme, že archeologicky neznáme žádná hradiště, která by se dala spolehlivě datovat až do konce 8. století, s výjimkou Moravy (viz. Lutovský).
Možná se v něčem pletu, ale zatím z toho co jsem pročetl, se mě osobně jeví pravděpodobnější, že nešlo o dvě oddělené vlny ale o kontinuální příliv osadníků, který snad v době krize kaganátu mezi lety 626-664 zesílil, aby se s přelomem 7./8. století etnická situace definitivně ustálila. Nicméně tušení, že až s druhou vlnou, nebo podle mě s dozvuky migrace, se vytvořily reálné předpoklady pro státotvorný proces, na jehož konci se objevila Velká Morava, je patrně správný.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Bílé Srbsko a Bílé Chorvatsko
Další střípek, který by mohl potvrzovat, že Čechy spíše spadaly do Bílého Srbska a Morava do Bílého Chorvatska. Arabský cestovatel Omar ibn Rusta, který žil ve druhé polovině 9. století, pravděpodobně navštívil Velkomoravskou říši v době vlády krále Svatopluka. Ve své encyklopedii ji celkem zajímavě popisuje, včetně jejího centra. Zde je překlad této pasáže podle Jana Galatíka:
A mezi zemí Al Bajanikia a zemí Al Saklabia je vzdálenost deset denních pochodů. A blízko hranice Al Saklabia je město jménem Wab Nít. Ty dojdeš do města obtížnými cestami. Prameny vody a lesní porosty a okliky jsou tam až jejich zemi dosáhneš. Ale země Al Saklabia je rovina porostlá lesy. Tam oni bydlí. Nemají žádné vinice ani pole. Domy mají ze dřeva a tam mají také domečky pro své včely a med. A oni jim říkají olischje (úlišč?). Z jednoho jediného domečku získávají asi deset nádob (30 –50litrů?) medu. A lidé pasou vepře jako ovce. A když někdo zemře, spálí ho v ohni a jeho ženy si pořežou tváře a končetiny nožem, když jejich příbuzný zemře. A když je spálen úplně, přijdou příští den a seberou popel z místa a dají do poháru a uloží na pahorek. A jeden rok po jeho smrti vezmou množství medu z asi deseti včelích domečků a jdou k pahorku, kde se shromáždí příbuzní mrtvého. Tam jedí a pijí a pak odejdou. Když měl mrtvý tři ženy a jedna řekla, že byla jeho nejmilejší, přinese dva dřevěné kůly, zarazí do půdy a příčně třetí dřevo s lanem ve středu. Provleče hlavu, když stojí na židli, potom je židle odňata a ona se uškrtí až umře. A potom je dána do ohně spalovaného. Všichni jsou uctívači ohně. A zpravidla pěstují (pflanzen sie) oni “dakhan”(?). A v době žní, berou ze sklizně naběračku, zvedají k nebi a říkají: Bože, Tys nás obdaroval, zůstávej s námi v dobrém. Oni mají různé flétny, kytary a bubny. Z různých větví vyrábí píšťaly. Některé z nich mají délku dvou paží. Jejich nástroj strunný má osm strun. Z medu dělají víno. Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Zpívají během spalování. Muži mající koně mají cepíny, jako zbraně. (Ostatní) mimo oštěpy a štíty nemají jiné zbraně. Velitele své oni poslouchají. Toho, který prý nosí korunu země župani nazývají Svatopluk, který je nejvznešenější. Vykonávají jeho příkazy. Jeho sídlo leží uprostřed země Al Saklabia. Rezidence (byt) jeho kde je, oni vědí (je obecně známé). Nazývají ho pán pánů, (král králů), prvorozený (následník) a proto král, Velký dobytek(koně, brav) nemají. Patří jen jemu, který z něho požívá pokrmy. Má hradby (štíty, opevnění) výborné, nedobytné a neobvyklé. A v jejich zemi vládne Vele grad, úplně vykopané město, ve kterém bydlí Chrwab. A mají v něm trhy každý (kalendářní) měsíc tři dny, kromě čerstvě dojeného mléka (s ním zřejmě obchodují stále). Nakupují v něm a prodávají. Někteří jejich muži kopou pod zemí (in die Erde Gruben/Tunnel graben und bilden dafuer ein Dach aus Holz) (důlní štoly?) do země a tomu pak dělají stropy ze dřeva výdřevu?) Jejich král vybírá od nich daně. Kdo má syna, nebo dceru dává šaty jednou do roka, kdo nemá dceru ani syna, bere oděv z jeho ženy, nebo služky. Když tam zloděj něco ukradne, je zardoušen, nebo poslán pracovat daleko k hranicím jeho země.
Za pozornost stojí onen Chrwab, které podle staršího překladu L. E. Havlíka v Kronice o Velké Moravě zní Džrwab. Mohlo by to mít něco společného s Chorvaty?
Pro doplnění přikládám onen původní překlad: Svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho radami se řídí. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí se nazývá Džrwáb.
V jiných jazycích prý existují ještě jiné formy transkripce slova Džrwab/Chrwab: Irwab, Irwt, Chordat, Džarawad. Jinde na internetu jsem našel i transkripci Ch.r.dáb
Další střípek, který by mohl potvrzovat, že Čechy spíše spadaly do Bílého Srbska a Morava do Bílého Chorvatska. Arabský cestovatel Omar ibn Rusta, který žil ve druhé polovině 9. století, pravděpodobně navštívil Velkomoravskou říši v době vlády krále Svatopluka. Ve své encyklopedii ji celkem zajímavě popisuje, včetně jejího centra. Zde je překlad této pasáže podle Jana Galatíka:
A mezi zemí Al Bajanikia a zemí Al Saklabia je vzdálenost deset denních pochodů. A blízko hranice Al Saklabia je město jménem Wab Nít. Ty dojdeš do města obtížnými cestami. Prameny vody a lesní porosty a okliky jsou tam až jejich zemi dosáhneš. Ale země Al Saklabia je rovina porostlá lesy. Tam oni bydlí. Nemají žádné vinice ani pole. Domy mají ze dřeva a tam mají také domečky pro své včely a med. A oni jim říkají olischje (úlišč?). Z jednoho jediného domečku získávají asi deset nádob (30 –50litrů?) medu. A lidé pasou vepře jako ovce. A když někdo zemře, spálí ho v ohni a jeho ženy si pořežou tváře a končetiny nožem, když jejich příbuzný zemře. A když je spálen úplně, přijdou příští den a seberou popel z místa a dají do poháru a uloží na pahorek. A jeden rok po jeho smrti vezmou množství medu z asi deseti včelích domečků a jdou k pahorku, kde se shromáždí příbuzní mrtvého. Tam jedí a pijí a pak odejdou. Když měl mrtvý tři ženy a jedna řekla, že byla jeho nejmilejší, přinese dva dřevěné kůly, zarazí do půdy a příčně třetí dřevo s lanem ve středu. Provleče hlavu, když stojí na židli, potom je židle odňata a ona se uškrtí až umře. A potom je dána do ohně spalovaného. Všichni jsou uctívači ohně. A zpravidla pěstují (pflanzen sie) oni “dakhan”(?). A v době žní, berou ze sklizně naběračku, zvedají k nebi a říkají: Bože, Tys nás obdaroval, zůstávej s námi v dobrém. Oni mají různé flétny, kytary a bubny. Z různých větví vyrábí píšťaly. Některé z nich mají délku dvou paží. Jejich nástroj strunný má osm strun. Z medu dělají víno. Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Zpívají během spalování. Muži mající koně mají cepíny, jako zbraně. (Ostatní) mimo oštěpy a štíty nemají jiné zbraně. Velitele své oni poslouchají. Toho, který prý nosí korunu země župani nazývají Svatopluk, který je nejvznešenější. Vykonávají jeho příkazy. Jeho sídlo leží uprostřed země Al Saklabia. Rezidence (byt) jeho kde je, oni vědí (je obecně známé). Nazývají ho pán pánů, (král králů), prvorozený (následník) a proto král, Velký dobytek(koně, brav) nemají. Patří jen jemu, který z něho požívá pokrmy. Má hradby (štíty, opevnění) výborné, nedobytné a neobvyklé. A v jejich zemi vládne Vele grad, úplně vykopané město, ve kterém bydlí Chrwab. A mají v něm trhy každý (kalendářní) měsíc tři dny, kromě čerstvě dojeného mléka (s ním zřejmě obchodují stále). Nakupují v něm a prodávají. Někteří jejich muži kopou pod zemí (in die Erde Gruben/Tunnel graben und bilden dafuer ein Dach aus Holz) (důlní štoly?) do země a tomu pak dělají stropy ze dřeva výdřevu?) Jejich král vybírá od nich daně. Kdo má syna, nebo dceru dává šaty jednou do roka, kdo nemá dceru ani syna, bere oděv z jeho ženy, nebo služky. Když tam zloděj něco ukradne, je zardoušen, nebo poslán pracovat daleko k hranicím jeho země.
Za pozornost stojí onen Chrwab, které podle staršího překladu L. E. Havlíka v Kronice o Velké Moravě zní Džrwab. Mohlo by to mít něco společného s Chorvaty?
Pro doplnění přikládám onen původní překlad: Svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho radami se řídí. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí se nazývá Džrwáb.
V jiných jazycích prý existují ještě jiné formy transkripce slova Džrwab/Chrwab: Irwab, Irwt, Chordat, Džarawad. Jinde na internetu jsem našel i transkripci Ch.r.dáb
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Václav Hájek z Libočan si toho spoustu vymyslel, to bez pochyb. Ale přijde mi, že ještě za jeho života existoval odkaz na dávný původ Čechů. Ve své verzi pověsti o Libuši a Přemyslovi píše: Ó lide Český slavný, z nejznamenitějšího národu Charvátského a jazyku Slovanského pošlý...
Pořád mi ze všeho vychází, že Češi a Moravani byli původně Srbové a Chorvati. A to obojí Bílí Na tom nemění nic ani to, že na našem území se asi tyhle hranice určitě více setřely, než v jejich původních domovech na pomezí Polska, Běloruska a Ukrajiny.
Pořád mi ze všeho vychází, že Češi a Moravani byli původně Srbové a Chorvati. A to obojí Bílí Na tom nemění nic ani to, že na našem území se asi tyhle hranice určitě více setřely, než v jejich původních domovech na pomezí Polska, Běloruska a Ukrajiny.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Otázka k mapě anglického krále Alfreda
Alfredovu mapu jsme řešili primárně zde: viewtopic.php?f=12&t=1625&start=180
Teď zpětně mě zarazila v jeho popisu dvojí zmínka o českých kmenech - jednou jako Baeme a podruhé jako Behemas. Mohli by se pod prvním skrývat Moinuwinidi (Mohané), Radanzwinidi (Rednici) a Nabawinidi (Nábané)? Nebo obojí opravdu označuje Čechy? Text zní takto:
Na severu, dál od pramenů Dunaje, jsou Eastfrancan (Východní Frankové). Na jih od nich jsou Swaefas (Suevové/Švábové), na druhé straně Dunaje. Na jih a na jihovýchod jsou Baegware (Bavoři), v té části, která je nazývána Ratisbon (Regensburg/Řezno). Na východ od nich jsou Baeme, na severovýchod pak Thyringas (Durynkové). Severně od nich jsou Eald Seaxan (Staří Sasové) a severozápadně Frisan (Frísové v Nizozemí a severozápadním Německu). Odtamtud, dál na severozápad jsou země zvané Ongle (původní domovy Anglů v Dánsku, odkud se vydali dobýt Britské ostrovy společně se Sasy) a Sillende (hlavní a největší dánský ostrov Sjaelland) a část Dánské marky (Dánsko). Dál na sever jsou Afdrede (slovanský kmen Obodritů), na severovýchodě jsou Wilte (slovanský kmen Veletů), kteří jsou nazýváni Haefeldan (jeden z menších veletských kmenů Havolané, v Čechách známí také jako Stodorané). Na východ od nich je země Wineda-land (Veneti v dnešním Polsku), kteří se nazývají Sysyle (snad Slezané). Na jihovýchodě, o kus dál, jsou Maroara (Moravani), jejichž území je rozsáhlé a kteří na západě sousedí s Durynky a Behemas a částí Bavorska.
Alfredovu mapu jsme řešili primárně zde: viewtopic.php?f=12&t=1625&start=180
Teď zpětně mě zarazila v jeho popisu dvojí zmínka o českých kmenech - jednou jako Baeme a podruhé jako Behemas. Mohli by se pod prvním skrývat Moinuwinidi (Mohané), Radanzwinidi (Rednici) a Nabawinidi (Nábané)? Nebo obojí opravdu označuje Čechy? Text zní takto:
Na severu, dál od pramenů Dunaje, jsou Eastfrancan (Východní Frankové). Na jih od nich jsou Swaefas (Suevové/Švábové), na druhé straně Dunaje. Na jih a na jihovýchod jsou Baegware (Bavoři), v té části, která je nazývána Ratisbon (Regensburg/Řezno). Na východ od nich jsou Baeme, na severovýchod pak Thyringas (Durynkové). Severně od nich jsou Eald Seaxan (Staří Sasové) a severozápadně Frisan (Frísové v Nizozemí a severozápadním Německu). Odtamtud, dál na severozápad jsou země zvané Ongle (původní domovy Anglů v Dánsku, odkud se vydali dobýt Britské ostrovy společně se Sasy) a Sillende (hlavní a největší dánský ostrov Sjaelland) a část Dánské marky (Dánsko). Dál na sever jsou Afdrede (slovanský kmen Obodritů), na severovýchodě jsou Wilte (slovanský kmen Veletů), kteří jsou nazýváni Haefeldan (jeden z menších veletských kmenů Havolané, v Čechách známí také jako Stodorané). Na východ od nich je země Wineda-land (Veneti v dnešním Polsku), kteří se nazývají Sysyle (snad Slezané). Na jihovýchodě, o kus dál, jsou Maroara (Moravani), jejichž území je rozsáhlé a kteří na západě sousedí s Durynky a Behemas a částí Bavorska.
- Wladislaus
- Pán
- Příspěvky: 401
- Registrován: 18 led 2020 08:41
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 33 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Durynské sídliště na Podbabě ve stejné době, kdy existovaly Roztoky
V souvislosti s Roztokami a Bohnickým hradištěm bych rád doplnil ještě jednu důležitou a velmi zajímavou informaci, která mi dosud unikala – zhruba 4 kilometry od nich, proti proudu Vltavy v jejím ohybu na levém břehu, v prostoru od Podbaby až k Císařskému mlýnu, se v podstatě od dob Keltů nacházela osada, která je pro pozdní období germánské přítomnosti přičítána Durynkům, přičemž zároveň s 80 objevenými pecemi představuje největší železářské centrum na našem území. A nálezy z blízkých pohřebišť prokázaly, že se tu zpracovávalo železo ještě dlouho do 7. století! Obyvatelé Roztok tedy ještě nějakou dobu s podbabskými Durynky sousedili a později s nimi (prý podle archeologických nálezů) splynuli, což podle mě "Roztocko-Bohnickou aglomeraci" v otázkách předpokládaného centra raných Slovanů ve středních Čechách staví do mnohem lepšího světla. A možná o něco víc poodhaluje souvislosti vzestupu kmene Čechů?
V souvislosti s Roztokami a Bohnickým hradištěm bych rád doplnil ještě jednu důležitou a velmi zajímavou informaci, která mi dosud unikala – zhruba 4 kilometry od nich, proti proudu Vltavy v jejím ohybu na levém břehu, v prostoru od Podbaby až k Císařskému mlýnu, se v podstatě od dob Keltů nacházela osada, která je pro pozdní období germánské přítomnosti přičítána Durynkům, přičemž zároveň s 80 objevenými pecemi představuje největší železářské centrum na našem území. A nálezy z blízkých pohřebišť prokázaly, že se tu zpracovávalo železo ještě dlouho do 7. století! Obyvatelé Roztok tedy ještě nějakou dobu s podbabskými Durynky sousedili a později s nimi (prý podle archeologických nálezů) splynuli, což podle mě "Roztocko-Bohnickou aglomeraci" v otázkách předpokládaného centra raných Slovanů ve středních Čechách staví do mnohem lepšího světla. A možná o něco víc poodhaluje souvislosti vzestupu kmene Čechů?
- Ježek
- Král
- Příspěvky: 4250
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 152 times
- Been thanked: 41 times
Re: Slovanské osídlení Čech
Naďa Profantová: Pohanský idol z Kouřimi, Česká republika
http://sms.zrc-sazu.si/pdf/15/SMS-2012- ... antova.pdf
http://sms.zrc-sazu.si/pdf/15/SMS-2012- ... antova.pdf
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
-
- Podobná témata
- Odpovědi
- Zobrazení
- Poslední příspěvek
-
- 22 Odpovědi
- 14368 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ježek
-
- 54 Odpovědi
- 4285 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Simplex
-
- 21 Odpovědi
- 12162 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Wladislaus
-
- 31 Odpovědi
- 26693 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Viola
-
- 62 Odpovědi
- 38198 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ježek
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host