Ivan Hrbek – Rýžoviště zlata a doly drahokamů (1983)
Libor Kvapil – Mezi Slovany (i když je to „dobrodružná kompilace“, obsahuje spoustu doplňující informací a odkazů)
Anglický překlad Masúdího
Francouzský překlad Masúdího
Životopisná data
Masúdí (celým jménem Abú al-Hassan Alí ibn al-Hussain ibn Alí al-Masúdí) byl arabský historik a cestovatel. Proslavil se díky svým historickým a zeměpisným pracím, zejména spisem „Rýžoviště zlata a doly drahokamů“, které obsahuje jednu kapitolu týkající se Slovanů v jeho době. O jeho životě se ví jen málo, překvapující je chudoba životopisných údajů v arabských biografických slovnících, které obsahují detailní údaje o tisících osobností. Narodil se mezi lety 890/900 (snad 896) v Bagdádu a jeho předkem byl jeden z Mohamedových druhů Abdullah Ibn Masúd. Většinu svého života procestoval, předpokládá se že své cesty započal kolem roku 903, cesty mimo islámský svět pak v roce 915, kdy putoval přes jižní Írán do Indie, kde zůstal asi dva roky, navštívil údolí řeky Indus, přístavy na západním pobřží a pronikl do několika vnitrozemských států. Snad se dostal až na Srí Lanku a podle některých nezřetelných narážek až k pobřeží jižní Číny. Je nesporné, že poznal dobře pobřeží východní Afriky a navštívil ostrov Zanzibar, odkud pak odplul do Ománu. Mezi lety 918-926 procestoval oblasti jižního pobřeží Kaspického moře, Kavkaz a poté se na čas usadil, neboť udává, že od roku 926 žil v Palestině, Sýrii a irácké Basře. Z neznámého důvodu však rodný Irák opustil a posledních dvanáct let strávil střídavě v Sýrii a hlavně v Egyptě. Tam také sepsal většinu svých děl (údajně 23 knih, dochovaly se pouze 2) a zemřel roku 956/957. O cestách mimo jmenované země existují jen spekulace. Ve svých dílech občas činí narážky na to, kde se v určité době zdržoval, ale jsou to jen ojedinělá a časově rozptýlená data, která nestačí ani k vytyčení nejzákladnější chronologie jeho života. V závěru své knihy napsal: ...vždyť jsem shromažďoval jejich obsah po dlouhá léta, vynakládaje na to značnou námahu a práci, připutování na cestách a procházení zeměmi na východě i na západě, i v řadě nemuslimských států. Podle vlastních slov začal psát až roku 943 a zmiňovanou knihu dokončil v listopadu/prosineci 947. Nikde nenalézáme zmínku o tom, čím se Masúdí živil. Jeho cesty do Indie a plavby po Indickém oceánu a Perském zálivu by naznačovaly, že snad byl obchodníkem, ale muslimští vládci jej mohli využívat také jako vyzvědače, protože si podrobně všímal hospodářské a vojenské situace v navštívěných zemích. O Byzantské říši získal informace od byzantského admirála a později renegáta, který konvertoval k islámu a vstoupil do služeb Abbásovských kalifů, s nímž se setkal v Sýrii.
Přepis kapitoly č. 33 o Slovanech
Slované, as-Sakáliba, patří k potomkům Mádaje syna Jafeta syna Noemova a od něho odvozují svůj původ všechny kmeny Slovanů a u něho se sbíhají jejich rodokmeny. To je tvrzení většiny znalců, kteří se o tuto věc zajímali.
Jejich sídla jsou na severu a táhnou se k západu. Tvoří rozličné kmeny, které vedou mezi sebou války. Mají své krále, z nichž někteří se hlásí ke křesťanství směru jakobitského (1), jiní však nemají žádné zjevené knihy a neřídí se žádnými náboženskými zákony. Jsou to nevědomí pohané, kteří o náboženských předpisech nic neznají. A takových je mnoho kmenů.
K nim se počítá i kmen, jemuž patřila dávno na počátku vláda, jejich král se nazýval Mádžak (2), zatímco tento kmen se jmenuje Walínjáná (3).
Po tomto kmeni následuje u slovanských kmenů Ustutrána (4), jehož vládce se v současné době jmenuje Basklábidž (5), pak kmen Dúlába (6), jehož král se v této době nazývá Wándžsláf (7), potom kmen jemuž říkají Námdžín (8) a jehož vládce se jmenuje Ghirána (9). Tento kmen je nejstatečnější ze všech Slovanů a má nejlepší jezdce. Potom jde kmen Manánín (10), jehož vládcem je Ratibír (11).
Posléze jde kmen Sarbín (12), což je kmen u Slovanů obávaný z důvodů, jejichž výčet by byl příliš dlouhý, a kvůli vlastnostem, jejichž komentování by bylo obšírné, a také proto, že nemají žádné náboženství. Potom jsou kmeny Muráwa (13), pak Charwátín (14), pak kmen zvaný Sásín (15) a kmen zvaný Huššánín (16), a pak kmen Bránidžábín (17). Jména některých vládců kmenů, jež jsme uvedli, jsou vlastně jejich tituly. Příslušníci zmíněného kmene Sarbín se sami upalují v ohni, když jim zemře vládce nebo náčelník, a spalují také jeho jízdní zvířata. Řídí se přitom zvyky podobnými indickým. V předchozích částech této knihy jsem se zmínil o těchto věcech, když jsem hovořil o Kavkazu, Chazarech a o tom, že v Chazárii žijí spolu s Chazary skupiny Slovanů a Rusů a že tito se upalují v ohni. Tento kmen Slovanů a jiné jsou blíže k východu a vzdáleni od západu (18).
Prvním z vládců Slovanů je král Aladír (19), jenž má rozlehlá města a četná obdělávaná pole, mohutné vojsko a velký počet lidí. Muslimští obchodníci přicházejí do sídla jeho království s různými druhy zboží. S tímto králem sousedí ze slovanských vládců král Alwánadž (20), ten vlastní zlaté doly, města, četná obdělávaná pole, mohutné vojsko a velký počet obyvatel. Bojuje s Byzantinci, Franky, Langobardy/Maďary (21) a jinými národy. Války se mezi nimi vedou se střídavým štěstím.
Potom sousedí s tímto králem z králů slovanských at-Turk (22), a to je kmen Slovanů nejkrásnější postavou, nejpočetnější a nejudatnější.
Slované se dělí na množství kmenů a rozsáhlá plemena a tato kniha nemůže popsat všechny jejich kmeny a roztřídění jejich plemen. Již výše jsem uvedl zprávu o králi, jehož všichni ostatní vládcové v dávných dobách poslaouchali, a byl to Mádžak, vládce kmene Walínjáná. Tento kmen je nejzákladnější u Slovanů, vysoce uctívaný mezi jejich kmeny a má prastaré zásluhy. Později nastala mezi jejich kmeny roztržka, zanikla dřívější organizace a kmeny mezi sebou válčily. Každý kmen si zvolil svého vládce. Celý komentář a většinu úvah jsem již uveřejnil ve svých spisech Kronika věků a Prostřední historie (23).
Poznámky
Neexistuje jednotný názor na výklad jednotlivých názvů a jmen obsažených v textu, což je způsobeno různými možnostmi čtení arabského písma. Samotný Masúdí poznamenává, že jména některých vládců kmenů, která uvádí, jsou vlastně jejich tituly. Z textu vyplývá, že Masúdího informátoři byli slovanského původu, nejspíše otroci.
1)
Jako Jakobité jsou označováni příslušníci Syrské Ortodoxní Církve. V jednom rukopise se údajně mluví dokonce o Nestoriánech.
2) Mádžak
- orig. Mādž.k
- ang. Majik
- fr. Madjek
- další možné čtení: Máchak / Máhak
Toto jméno dodnes zůstává záhadou, není jasné jestli jde o titul či osobní jméno, zcela určitě ale z nejstarších dob. Dušan Třeštík shledává v epizodě o Mádžakovi nejstarší mytologické vyprávění, rozšířeném v raně středověkých Čechách. Jde o pověst o prvním království a králi všech Slovanů Muži/Mužikovi. Jde tedy o mýtus praslovanské jednoty. V pramenech se podle Třeštíka tento mýtus objevuje poprvé v roce 843 v Geografu bavorském a podruhé právě v al-Masūdīho díle. Geograf se zmiňuje o království Zerivani, z něhož vzešly všechny slovanské kmeny. Třeštík naznačuje, že tradice o Mužikovi je výhradně západoslovanská (česká) a jeho nejbližší analogií je germánský Mann (Muž – člověk), jehož zmiňuje Tacitus ve své Germánii. Podle Tacita stál na počátku Tuisto (Obojetník), hermafrodit ( i Severské mytologie znají takovou bytost – obra Zmira – jeho jméno znamená Dvojče – dvojče samo v sobě, schopné samoplození). Mýty o Mannovi i o Zmirovi jsou sice podobné, ale ne totožné. Podobné mýty lze nalézt i u Indů a jiných národů. Třeštík se domnívá, že původně musel existovat jediný mýtus o stvoření světa, bohů a lidí. Vystupovala v něm hermafroditická prapůvodní bytost, Dvojče, z jehož těla byl stvořen svět a jejímž potomkem byl Člověk/Muž (Mánu, Manuš, Man). Al-Masūdī tedy zachytil (v pokažené podobě) mýtus o Mádžakovi, jež byl pravděpodobně původně variantou indoevropského mýtu o stvoření a který byl v Čechách znám ještě 9. a 10. století. Počátky Přemyslovského státu však nepřežil. Tento mýtus patřil do společného fondu všech Slovanů v době před velkou migrací a zřejmě i delší dobu po ní. Pro Germány byl tento společenský fond tradic, vedle společného jazyka, hlavním základem germánského povědomí, hierarchicky nadřazeného etnickému povědomí kmenovému až hluboko do raného středověku. U Slovanů tomu bylo jistě podobně, což máme vysloveně dosvědčeno na Velké Moravě, kde se tehdejší lidé nazývali politicky Moravany, ale národně Slovany, neboť jejich slovem pro národ byl jazyk. Tím však nebyla moravština, nýbrž tehdy ještě nediferencovaná slovanština, tvořící obrovské jazykové kontinuum více než poloviny tehdejšího světa. (Třeštík 2008, str. 31-54) Profantovi ve své Encyklopedii slovanských bohů a mýtů poukazují „Hypotetická rekonstrukce o Mužikovi, jak na ni upozornil Třeštík, stojí a padá s důvěrou v jediné, a to poměrně nejisté čtení jména vládce v arabské relaci. Variantou čtení zprávy, která umožňuje chápat jméno Mādž.k/ Mužik jako královský titul (malik), i podpůrný argument se jménem slovanského vládce Musokia naznačují, že pokud pod vrstvou historické zprávy můžeme hledat mýtus, pak nemusí být nutně etnogenetický, ale spíše by náležel do oblasti mýtů spjatých s královskou vládou. V tomto případě by také bylo snazší pochopit synovskou pozici krále.“ (Profantovi 2004, str.139)
Třeštíkova Mužika moc nemusím, mě osobně se se spíše zamlouvá onen Musokios. Pro posouzení přikládám vše, co se mi podařilo o něm zjistit:
580 – Počátek Avarsko-Byzantských válek
Jak zrádné bylo spojenectví s Avary se císař Tiberius přesvědčil záhy, když nedokázal splácet slíbený tribut a roku 582 padlo do jejich rukou po téměř tříletém obléhání důležité město Sirmium, neboť většinu vojenských sil vázala Byzantsko-Perská válka na východních hranicích. Tiberiovi se pouze podařilo vyjednat ušetření životů sirmijských obyvatel výměnou za zaplacení ohromné sumy 240 000 solidů. Připojení Sirmia k Avarské říši je proto považováno za okamžik, kdy Slovani začali mnohem organizovaněji pronikat dál na jih Balkánu do Ilýrie, Thrákie, Makedonie (až k městu Soluň), ba dokonce až hluboko do Řecka a začali se tam usazovat za bezmocného přihlížení Byzantinců.
Odevzdání Sirmia byl také jeden z posledních císařových činů, neboť 13. srpna 582 Tiberius Constantinus zemřel na následky otravy z jídla, jejíž okolnosti zůstávají nevysvětlené. Za svého nástupce ještě stačil před svou smrtí jmenovat generála Maurikia (*539 †602), manžela své dcery Constantiny (*560 †605). Maurikios pocházel z Kappadokie v dnešním Turecku a byl synem významného konstantinopolského senátora.
Hned po své inauguraci císař Maurikios obnovil s Avary předchozí dohodu o placení tributu 80 000 solidů. Ne proto, že by hodlal pokračovat v umírněné politice svých předchůdců vůči stále narůstající avarské hrozbě, ale proto, aby přeskupil síly a získal čas na posílení, což se mu zpočátku příliš nedařilo. Ve stejném duchu se proto nesl Maurikiův souhlas s dalšími požadavky Avarů roku 584, kdy si kagan Bayan nejprve vyžádal darem slona, poté zlatou postel a nakonec zvýšení tributu na 100 000. To už ovšem Maurikios odmítl, Avaři vpadli za Dunaj a vyplenili města Singidunum (dnešní Bělehrad) a Viminacium (dnešní Kostolac), jež společně se Sirmiem tvořili hranici Byzantské říše. Odtud se následně přesunuli do rumunského Podunají, kde dobyli pevnost Augstae (mezi dnešními bulharskými městečky Kozloduy, Mizia a Oryahovo) a během pouhých tří měsíců se dostali až k přístavu Anchialos (dnešní Pomorie). Jelikož Maurikios nestačil shromáždit dostatečnou vojenskou sílu, přikázal připravit se na obléhání samotné Konstantinopole dokonce i městským kněžím. K tomu však nedošlo, neboť Avaři se neočekávaně vrátili za Dunaj, údajně pod hrozbou útoku Gökturků, s nimiž Maurikios snad dojednal spojenectví proti Avarům.
Konflikt dále pokračoval neúspěšným, ale masivním oblehnutím Soluně, dokonce za pomocí obléhacích strojů. Datace je ovšem nejistá. Víme pouze, že útok na město začal v neděli 22. září během Maurikiovy vlády, což kalendářně koresponduje pouze s roky 586 a 597. Ačkoli za jistý nelze prokázat ani jeden z letopočtů, neboť během obou probíhaly nájezdy Avarů do Řecka, za pravděpodobnější je považováno dřívější datum, především vzhledem k úspěšným nájezdům až do srdce samotného Řecka, kdy jedna část avarského vojska složená výhradně z Antů, které vedl Ardagast (584-597, též Radagast), syn antského krále Mužoka (řec. Musokios), dokázala vyplenit slabě chráněná města Athény a Korinth. Také datace těchto událostí je značně nejistá, dojít k nim mělo někdy kolem let 584/585, kdy také Antové utrpěli jednu z mála porážek v bitvě u Hadrianopole od generála Comentiola (†602).
591/595 – Boje v Moesii
(Theophylaktos Simokkates, Historie VI, kap. 9)
Teprve až v létě 591, kdy bylo dojednáno příměří s Peršany na východní hranici říše, se mohl císař Maurikios začít soustředit na obranu Balkánských provincií a společně s protiútokem začal s posilováním pevností na hranici tvořené řekou Dunaj, kterou moderní historiografie nazývá Limes Moesiae. Vrchním velitelem pro boj s Avary a Slovany byl jmenován generál Priscus. Ten použil lest, když se jeden z jeho nejodvážnějších vojáků nechal zajmout Avary s falešným dopisem o směru masivního útoku na srdce Avarské říše. Kagan Bayan se zalekl a v následných jednáních souhlasil s příměřím a snížením tributu na 60 000 solidů. Toto příměří však nerespektoval antský král Mužok a nadále pokračoval v loupežných nájezdech za Dunaj až do roku 593, kdy Maurikios pověřil generála Prisca, aby tomu učinil přítrž.
Priscovi se podařilo vypátrat Ardagastův tábor, odkud vyrážel na loupežné výpravy, a naplánovat noční přepad, vedený z pevnosti Dorostolon (dnešní rumunská Silistra). Překvapivý útok zastihl Anty nepřipravené a v následné řeži se málem podařilo zajmout i samotného Radagasta, kterému se však podařilo uprchnout. Priscus v jeho stopách poslal velitele průzkumníků Alexandra, který s malou skupinou elitních vojáků překročil řeku Helibakion (dnešní Ialomita v Rumunsku) a následně vstoupil do jakýchsi mokřadů. Pravděpodobně šlo o rozsáhlé bažinaté území od soutoku Helibakionu s Dunajem až k dnešnímu městu Braila, vzdálenému zhruba 80 km, kde se dnes nachází přírodní park Balta Mica a Brailei. Radagast, který tyto bažiny znal, totiž doufal, že se mu právě tady podaří své pronásledovatele setřást.
To se sice Ardagastovi podařilo, jenže nepočítal se zradou ve vlastních řadách. Jakýsi žoldnéř gepidského původu a křesťanského vyznání, který v pomoci Byzantincům hledal vlastní zisk, se nepozorovaně dostal k Alexandrovi a prozradil mu skrýš antských bojovníků, které vyslal Radagastův otec svému synovi na pomoc. Přepad byl úspěšný a když se pak Alexander vrátil s cennými zajatci ke svému veliteli, na základě získaných informací Priscus naplánoval finální útok na Anty, přičemž Gepid byl poslán zpět k Antům s úkolem požádat antského krále Mužoka o transport přes řeku Paspirion (dnešní Buzau) pro Radagasta a jeho zbývající muže. Mužok tedy vyslal 30 veslařů a 150 monoxylů (člunů vydlabaných z jednoho kmene stromu), na které už čekalo 200 byzantských vojáků vedených Alexandrem. Vyčkali do noci, kdy už byli Radagastovi muži bezpečně přepraveni na druhý břeh a zůstal jen malý zbytek s veslaři, které už bylo snadné pobít a zmocnit se člunů. Priscus čluny následně využil k přepravě vlastního vojska. Gepidský zrádce, který byl v táboře Antů přítomen, měl údajně dát ve vhodné chvíli signál k útoku zpěvem avarské písně. Z této informace zcela jasně vyplývá, že Antové byli pefektně obeznámeni s avarským jazykem a nijak je Gepidův zpěv neznepokojil. Pouze vztah Mužokových Antů k Avarům zůstává pouze ve spekulativní rovině. Snad můžeme předpokládat, že v jejich případě se jednalo o skupinu, která jednala nezávisle na Avarském kaganátu, ale zároveň s ním udržovala nějaký vztah. Jisté je, že překvapivý noční útok na tábor byl pro Anty už jen labutí písní. Masakr trval až do ranních hodin a během něho se podařilo zajmout antského krále Mužoka. O osudech jeho syna Radagasta bohužel nevíme nic, neboť prameny o něm již mlčí, stejně jako o tom, co se stalo s Mužokem.
Boje se Slovany v Podunají nicméně neustaly. Roku 594 na 600 Sklavinů vyplenilo několik měst v Moesii, např. Aquis (dnešní Prahovo při hranicích Srbska a Bulharska), Scopi (též Colonia Flavia Scupinorum, dnešní Skopje v Makedonii) nebo Zaldapa (dnešní Abrit na severovýchodě Bulharska), a získali mnoho zajatců. Na cestě zpět je zastihlo byzantské vojsko, které osobně vedl kouropalates Petros (správce císařského paláce v Konstantinopoli), jinak dvojče císaře Maurikia. Antové, když se dověděli o blížícím se vojsku, nejprve popravili všechny zajaté muže schopné udržet zbraň a poté srazili vozy, z nichž tak utvořili hradbu. Jelikož byzantská těžká jízda byla proti obráncům ve vozech v nevýhodě, rozhodl Alexander, nyní jako jeden z Petrových vrchních velitelů, zaútočit pěšky. Boj rozhodlo úspěšné obsazení jednoho z vozů jakýmsi nejmenovaným byzantským vojákem. Antům se ještě podařilo povraždit zbylé zajatce, ale vlastní porážce už nedokázali zabránit a do jednoho byli pobiti. Tato bitva byla také poslední událostí, kdy bylo zmíněno Alexandrovo jméno (Theophylaktos Simokkates, Historie VII, kap. 1).
Boje pokračovaly až do roku 595, kdy se Byzantincům podařilo celou hranici na Dunaji zabezpečit natolik, že Avarům a Slovanům znemožnili její beztrestné překračování.
599 – Bitva u Viminacia (Epilog předchozích událostí)
Avarský kagan Bayan znechucený neproniknutelností byzantské obrany svůj zrak obrátil na západ, na Bajuwary a Franky. Současně se ale nehodlal vzdát pomyšlení na bohatou kořist z byzantských provincií na Balkáně a spřádal plán nového vpádu. Ten uskutečnil na podzim 597, kdy se Avaři dokonce dostali až k přístavu Tomis (dnešní rumunská Constanta), kde tábořil Priscus se svým vojskem. Snad během těchto bojů padl poslední známý antský král Pirogast, který se prý dokázal se svým vojskem ukrývat v lese nepozorován jako "přehlédnutelný trs vinné révy" (Theophylaktos Simokkates, Historie VII, kap. 4 a 5).
Obléhání Avaři vzdali 30. března 598, když se blížil generál Comentiolus s posilami. Comentiolus pronásledoval Avary podél Dunaje a po průchodu Karpatskými průsmyky se utábořil u vesničky Iatrus (dnešní Nadrag na západě Rumunska), kde ho Avaři přepadli a byzantské vojsko rozprášili. Comentiolus byl rád, že si vůbec zachránil holý život a dostal se zpět do Konstantinopole. Mezitím se Avaři opět obrátili do Thrákie a dostali se až k pevnosti Drizipera (dnešní Büyük Karistiran v evropské části Turecka, 134 km východně od Konstantinopole). Zde se mezi Avary začal šířit mor, který způsobil, že větší část jejich vojska pomřela, údajně včetně sedmi nejmenovaných Bayanových synů. Zbytek roku císař Maurikios strávil reorganizací byzantské armády a přemýšlením, jak Avary porazit. Aby získal čas, obnovil přes velkou nechuť placení tributu Avarům.
Tento krok se mu vyplatil, neboť v létě 599 došlo k sérii několika střetů na území kolem měst Singidunum a Viminacium mezi spojenými silami generálů Prisca a Comentiola s Avary vedenými čtyřmi dalšími Bayanovými syny. Rozhodující tři střety se odehrály v průběhu pouhých deseti dnů u Viminacia, kde Avaři a jejich spojenci Gepidi a Slovani utržili drtivé porážky a údajně přišli o 4000, 9000 a v poslední bitvě o 15 000 bojovníků, přičemž Bayanovi poslední čtyři synové se na útěku utopili v jakémsi jezeře. Priscus poté pronásledoval samotného Bayana až hluboko do Panonie, kde se údajně strhla další bitva, v níž bylo zajato na 3000 Avarů, 8000 Sklavinů a 6200 jiných barbarů.
Je s podivem, že císař Maurikios těchto vítězství nevyužil k definitivnímu zlomení avarské moci a zničení centra jejich říše. Uváděné počty padlých jsou tedy zřejmě značně přehnané, neboť kagan Bayan přežil a svou říši ještě dokázal udržet. Nicméně porážka to musela být i tak drtivá, neboť integritu avarské moci přece jen nahlodala a především Avarům na určitý čas znemožnila ohrožovat sousedy a vůbec jakoukoli akceschopnost.
3) Walínjáná
- orig. ???
- ang.Walitaba
- fr. Walinana
- další možné čtení: Walítábá
Uvažuje se o Volyňanech a Veletech
4) Ustutrána
- orig. S.t.b.rāna
- ang. Istrana
- fr. Astabraneh
- další možné čtení:
Uvažuje se o Stodoranech nebo Obodritech.
5) Basklábidž
- orig. B.s.q.lāih / B.s.q.lāb.ğ
- ang. Basklabij
- fr. Saklaih
- další možné čtení:
Nějaký Boleslavič?
6) Dúlaba
- orig.
- ang. Dulaba
- fr. Doulaneh
- další možné čtení:
Zcela jasně Doudlebové.
7) Wándžsláf
- orig.
- ang. Wanjslaf
- fr. Wandjáláf
- další možné čtení:
Zcela jasně Václav, v jeho jméně je dokonce zachována nosovka z jeho latinské formy Venceslaus.
Námdžín- orig. Nām.ğīn / Jām.h.j.g
- ang. Namjin
- fr. Namdjin
- další možné čtení:
Údajně Němci, ale to je podle mě nesmysl. Proč by Masúdí mezi Slovany zařazoval Slovany? Je možné, že pod jménem se skrývá zkomolený název některého skutečného slovanského národa. Podle jistého badatele Cinerta to mohli být hypotetičtí Znojmané - (Z)Námdžín (Znajmčíni).
9) Ghírana
- orig. Ġ.rāba / Ġ.rāna / Gh.rāna
- ang. Gharand
- fr. Azaneh
- další možné čtení:
Dle teorií považující Namdžin za Němce to mohou být německá jména: Heinrich I. (919-936), Konrád I. (912-919) anebo markrabě Gero.
10) Manánín
- orig. M.nāb.n / Māj.n / B.nāb.n / B.nān.n
- ang. Manabin
- fr. Menabin
- další možné čtení: Banánín / Mayin / Maghanin
Podle poznámky v Hrbkově knize prý Slovani žijící na řece Mohan, kteří jsou z franckých pramenů známí jako Moin-wenedi. K tomuto tvrzení je Google naprosto hluchý a žádné Moin-wenedy nezná
11) Ratibír
- orig. R.j.b.j.r / Z.n.b.j.r / R.t.bīr / R. t.mīr
- ang. Ratimir
- fr. Zenbier
- další možné čtení:
Evidentně nějaký Ratibor nebo Ratmír. Je možné, že jde o knížete panonských Chorvatů Ratmíra vládnoucího v polovině 9. století.
12) Sarbín
- orig.
- ang. Sarbin
- fr. Sirtin
- další možné čtení:
Zcela jasně Srbové.
13) Muráwa
- orig.
- ang. Murawa
Ve francouzském překladu nejsou. Zcela jasně to ale jsou Moravani.
14) Charwátín
- orig.
- ang. Kharwatin
- fr. Djerwanik
- další možné čtení:
Zcela jasně Charváti.
15) Sásín
- orig.
- ang. Sasin
- fr. Sassin
- další možné čtení:
Nejsou to Sasové, jak se dlouho soudilo, ale protože arabština Č nahrazuje emfatickým S (prý), tak to nemůže být nikdo jiný než Češi!!!
16) Huššánín
- orig.
- ang. Khashānīn / Kuhsabin
- fr. Khachanin
- další možné čtení:
Dle některých teorií Chyžané (ze svazu Luticů), dle jiných teorií Kašubové (severní Polsko), dle dalších teorií jeden z chorvatských kmenů Guduščani/Gačani (ti jsou v Konstantinově De Administrando Imperio nazýváni Gutzeka a ti pro změnu bývají někdy ztotožňovány s Góty).
17) Bránidžábín
- orig.
- ang. Barānījābīn
- fr. Berandjabin
- další možné čtení:
Dle některých teorií Braničevci.
18)
Že by nějaké pozůstatky starobylých Skythských/Sarmatských zvyků? Tomu by napovídala i zmínka o Kavkaze a Chazarech, kde se jejich zbytky v předchozích staletích rozplynuly mezi ostatními národy.
19) Aladír
- orig.
- ang. Aldayr
- fr. Dir
- další možné čtení: ad-Dír
Pro zajímavost Aladar měl být jeden z údajných synů Attily s Kriemhildou.
20) Alwánadž
- orig.
- ang.
- fr. Awandj
- další možné čtení: Alfarandž / al-Afragh
Dle některých teorií Frankoví, dle dalších Praha.
21) Langobardi/Maďaři ???
V orig. an-Nukarda a další varianty (v anglickém překladu Bazkard) – lze číst jako an-Núkabard (Langobardi) nebo an-Núkarda (jeden z maďarsko-turkických kmenů). V kapitole 17 hovoří Masúdí o Kavkazu a tamních národech Alanech, Chazarech a dalších turkických kmenech:
V blízkosti Chazarů a Alanů, od nich na západ, žijí čtyři turecké národy, které odvozují svůj původ od společného předka a jsou zčásti kočovníky, zčásti usedlíky. Jsou to národy vzdorné a velice udatné, každý z nich má svého krále a země každého z nich se táhne na několik dní cesty, některé z nich dosahují až k Černému moři. Při svých nájezdech napadají i území Říma a oblasti ležící blízko Španělska. Mají nadvládu nad všemi okolními národy, ale s vládcem Chazarů i s králem Alanů uzavřely příměří. První z těchto národů se jmenuje Badžná, druhý je národ jménem Badžghard, třetí se nazývá Badžanák a je ze všech nejstatečnější, s ním sousedí i poslední národ, který se jmenuje núkarda. Jejich vládcové jsou kočovníci. V roce 932 nebo později vytáhli tito vládci do války proti Byzantincům, kteří mají na hranicích své země, v blízkosti těchto čtyř národů, mocné a lidnaté město, těžko přístupné, neboť leží mezi mořem a horami, nazývá se Walandar Tyto čtyři turecké národy patří k největším hlavolamům Masúdího spisu:
- Badžghard – jsou pravděpodobně Maďaři
- Badžanák – jsou zcela jistě Pečeněgové
- Badžná – dle některých teorií odraz zprávy o rozdělení Pečeněgů na chazarské a turecké, mezi nimiž tvořil hranici Dněpr
- Núkarda – neidentifikováni (tur./mong. nöker znamená válečník)
- roku 934 se uskutečnil nájezd Maďarů do Thrákie
- Walandar je ztotožňováno s městem Develtos/Deultum
22) at-Turk
- orig.
Dle anglického i francouzského překladu se jedná o Turky. Dle Hrbka to nemohou být Turci, jež autor dobře znal, ale spíš zkomolenina Krakowa.
23) Ani jedno ze zmiňovaných děl se nedochovalo, což je velká škoda, protože jsme tak ztratili další možné informace...
=====================================================================================
Pokud jsou správné všechny teorie týkající se výskytu Čechů, tak jsou tam 3x
- Václav jako král Doudlebů
- Sásín
- vládce al-Fragha/Alwánadž
