Hildigis
Jeho osoba je hodně zajímavá a podle mě neprávem přehlížená. Přikládám i pár vlastních hypotéz
535
(Prokopius, Gótské války III, kap. 35)
S potvrzením slovanského osídlení Čech a Moravy bývájí často dávány do souvislosti osudy
Hildigise (†552, též Hildegis, Ildechis, Ildegisal), vnuka langobardského krále Tata zavražděného roku 510. Tatův syn Risiulf byl po vraždě svého otce obviněn z jakéhosi zločinu (Prokopius dodává, že nespravedlivě) a vyhnán. Azyl našel u germánského kmene Warinů, který tehdy jako součást Durynského království obýval území zvané Warenofeld mezi řekami Saale a Elster kolem dnešního dvojměstí Lutherstadt-Eisleben (spolková země Sasko-Anhaltsko).
U Warinů Risiulf dlouho nepobyl, neboť na příkaz svého bratrance Wacha (†539/540), který si trůn zabral pro sebe, byl totiž zavražděn. Zůstali po něm ale dva synové. Jméno jednoho neznáme, víme pouze, že zemřel na jakousi nemoc. Druhým, který přežil a naopak se nehodlal vzdát svých práv, byl právě Hildigis. O něm víme, že roku 535 pro jistotu opustil území Warinů a uchýlil se k blíže neurčeným Sklavinům. Otázkou zůstává, které Sklaviny Prokopius myslel. Dle některých teorií šlo o Sklaviny v Čechách či na Moravě. Mohlo jít opravdu o ně?
V jakém vztahu první slovanské obyvatelstvo Čech a Moravy žilo s Langobardy, bohužel nevíme. Nicméně Hildigisův pobyt s otcem Risiulfem tak daleko u Warinů v letech 510-535 naznačuje, kam až vliv Langobardů sahal. Ostatně jinam ani nemohly jeho kroky vést, neboť Wacho se snažil udržovat přátelské styky s celým okolím. Wachova první manželka Radegunda (†510) byla sestrou krále Durynků Hermanafrida, druhá manželka Ostrogoda (též Austrigusa) byla dcerou krále Gepidů a třetí manželka Silinga byla dcerou posledního krále Herulů Rodulfa. Pouze s Ostrogóty v Itálii udržoval neutrální vztahy a odmítl jejich nabídku na spojenectví proti Byzantincům ve válce, která začala právě roku 535. Wacho totiž přislíbil spojenectví franskému králi Theuderichovi (†534), které roku 537 stvrdil sňatkem své dcery Wisigarde (†540) s Theuderichovým synem Theudebertem (†547/548). Neznáme pouze Wachovy vztahy s Bajuwary a azyl u Slovanů se tak dá vysvětlit prostým důvodem – všude jinde by byl Hildigis ve smrtelném nebezpečí. Konkrétnější vývody, kam vedly Hildigisovy kroky, proto zatím nechme otevřené, neboť až se závěrem jeho osudů totiž vyniknou všechny souvislosti.
536
Rok po začátku Gótské války využili situace "líní" Gepidi a dobyli Sirmium (Sremska Mitrovica), důležité pohraniční město, které do té doby ovládali Ostrogóti. Toto město mělo velkou strategickou důležitost pro spojení východní a západní části Římské říše po souši a nadto bylo důležitou zastávkou na obchodní stezce napojující se na Jantarovou stezku vedoucí do Pobaltí, odkud se dovážely kožešiny a jantar. Že tento obchod neustal ani po pádu Západořímské říše a během vlády Ostrogótů v Itálii, dokládá dopis ostrogótského krále Theodoricha pobaltským Aestiům (prapředkům dnešních Estonců), v němž reaguje na příchod jejich vyslanců do Říma (Cassiodorus, Variae V, č. 2). Dosvědčují to i nálezy byzantských solidů z doby císaře Anastasia (vládl v letech 491-518) a ostrogótského importu na území Lotyšska a Estonska. Pro Germány usazené v Panonii bylo Sirmium také branou do bohatých římských provincií v Dalmácii a Ilýrii.
537 – Obléhání Říma
(Prokopius, Gótské války I, kap. 27)
Zatímco království Vandalů a Alanů v severní Africe (založené roku 439) se po Vandalské válce v letech 533-535 ocitlo v rukou Byzantinců, kteří hodlali obnovit slávu Římské říše v jejím původním rozsahu, císař Justinián obrátil svou pozornost do Itálie, která se po smrti ostrogótského krále Theodoricha roku 526 propadla do násilných nepokojů, a stanovil novým cílem dobytí Říma. Roku 535 tak začala Gótská válka kampaní na dobytí Dalmácie, která tehdy byla součástí Ostrogótského království, přičemž současně byzantský generál Belisarius (*500 †565) s armádou o počtu 7500 mužů rychle obsadil Sicílii.
Následujícího roku byla po dvacetidennním obléhání dobyta Neapol. To už mezi Ostrogóty došlo k převratu, kdy byl zavražděn dosavadní král a Theodorichův synovec Theodahad, obviňovaný z nečinnosti, a byl zvolen novým ostrogótským králem Witigis, který nepocházel z Theodorichovy dynastie, nýbrž byl prostým vojákem královské stráže. Witigis se po poradě s ostatními náčelníky v Římě rozhodl počkat s hlavním útokem na Byzantince, než bude shromážděna celá armáda a odjel do Ravenny, přičemž v Římě zanechal posádku 4000 vojáků. Nepočítal ale se zradou obyvatel města, kteří nechtěli podstoupit osud vypleněné Neapole a s Belisariem tajně uzavřeli dohodu. Velitel ostrogótské posádky se to však dověděl a když do města Belisariova armáda vstupovala od jihu Asinariánskou bránou, raději město se svými druhy opustil bez boje severní Flaminiovou bránou. Během následného obléhání, které trvalo od března 537 do března 538, Byzantincům dorazily posily v podobě 1600 jezdců, které Prokopius označuje za žoldnéře většinou z řad Hunů, Sklavinů a Antů. Během následných bojů byli tito hunští a slovanští jezdci vysíláni z města do okolí, kde napadali tábory nepřátel a narušovali dodávky zásob. Belisariova úspěšná obrana Říma sice dovolila Byzantincům obsadit velkou část Itálie a zatlačit Ostrogóty na sever, ale když roku 546 nový ostrogótský král Totila (†552) Řím dobyl zpět, válka se rozhořela nanovo.
539/540 † langobardský král Wacho
(Prokopius, Gótské války III, kap. 33)
Roku 539 vpadli do severní Itálie Frankové a Burgunďané s armádou v počtu 10 000 mužů a dobyli Mediolanum (Milano). Jejich postup se zastavil v bitvě u Ravenny, kterou právě obléhali Byzantinci. Franská armáda porazila jak Ostrogóty, tak Byzantince, ale epidemie úplavice ji donutila k odchodu. Část vojska se však díky spojenectví s Langobardy uchytila v provincii Noricum Mediterraneum (zhruba dnešní rakouské Korutany).
Někdy v této době zemřel langobardský král Wacho a vládu měl převzít Wachův syn Walthari. Protože ale byl ještě dítětem, jako regent byl ostatními langobardskými náčelníky zvolen Audoin (†563/565). Současně císař Justinián potvrdil Gepidům držení Sirmia. Ve skutečnosti se však s tímto stavem nehodlal smířit a v duchu staré zásady využít barbary a hned poté, co byl Audoin zvolen regentem, mu daroval město Noricum (dosud nelokalizováno, někde v Rakousku) a část provincie Pannonia Inferior zvanou Pannonia Sirmiensis (též Pannonia Secunda), přičemž město Singidunum (Bělehrad), ležící zhruba 70 km východně od Sirmia, daroval Herulům, podřízených Langobardům. Spočíval v tom dvojí osten – jednak proti Gepidům, protože se tím Langobardi a Herulové stali jejich soupeři v boji o Sirmium, jednak proti Frankům v Noriku, kam se dostali při svém vpádu do severní Itálie. Audoin se spojenectvím s Byzancí pojistil proti nárokům Hildigise, který nadále zůstával v exilu u Sklavinů, a zároveň se pojistil i u svých Langobardů tím, že pro ně získal novou bohatou zemi. Tento dar je také považován za okamžik, kdy se těžiště Langobardského království posunulo více k jihu, jak Prokopius naznačuje tvrzením, že "odešli z otcovských sídel".
545 – Válka mezi Anty a Sklaviny
(Prokopius, Gótské války III, kap. 13, 14)
(Prokopius, Gótské války III, kap. 22)
Neznámo proč, někde v rumunském Podunají, se kolem roku 545 mezi Anty a Sklaviny rozhořela válka. Předpokládá se, ačkoli pro to neexistují důkazy, že se ji nějakým způsobem pokoušel podněcovat i císař Justinián, neboť kvůli vzájemnému pobíjení přešly Slovany chutě k napadání byzantských provincií. Od Prokopia známe z této války historku, která je vlastně pokračováním střetů s Chilbudiem. Jeden z Antů, které zajali Sklavini, se údajně jmenoval Chilbudius, stejně jako již 12 let mrtvý byzantský generál. Mimochodem z toho se dá usuzovat, že mezi Anty žili kromě Hunů a Sarmatů také germánští Gótové. V následujících letech tento Chilbudius prokázal oddanost svému pánovi i statečnost v boji. Když pak v jakémsi střetu v Thrákii Antové zajali několik Byzantinců a uvrhli je do otroctví, jeden z nich, podle Prokopia velmi lstivý, vymyslel plán, jak se dostat zpátky domů. Neznámo odkud totiž věděl o onom Chilbudiovi a proto předstoupil před svého antského pána s tím, že kdyby onoho Chilbudia od Sklavinů, kteří vůbec netuší, koho vlastně mají, vykoupil a dopravil do Konstantinopole, dostalo by se mu velkého bohatství a slávy. Antskému pánovi se slova jeho otroka zalíbila a vypravil se s ním mezi Sklaviny, s nimiž už v té době Antové uzavřeli mír. Když Chilbudia vykoupili a přivedli domů, zeptali se ho, zda je opravdu oním byzantským generálem. Chilbudius však prohlásil, že není, že je od narození Ant. Muž, který za něj zaplatil obrovskou částku ve zlatě, poklesl na duchu. Byzantský otrok, který mu nápad vnukl, ho však dokázal díky své lstivosti přesvědčit, že Chilbudius je opravdu oním generálem, ale strach o život mezi barbary mu brání odhalit skutečnou pravdu. Mezitím se celá historka rozšířila rychlostí blesku mezi ostatní Anty a začala žít vlastním životem. Antští náčelníci se usnesli, že by mělo být veřejně oznámeno, koho mají ve své moci, protože by jim to mohlo prospět při vyjednávání s Byzantinci. V té době totiž Justinián s Anty jednal o příměří, k čemuž byl donucen kvůli útokům Turků, Peršanů a Arabů na východní hranici impéria, obratu v Gótské válce v Itálii a morové epidemii rozlévající se všude po říši. Jeho cílem bylo přesvědčit je, aby ustali v loupežných nájezdech, stali se jeho spojenci se statusem foederátů, kteří by chránili byzantské hranice před Huny a výměnou jim za to nabízel úrodné území kolem starobylého města Turris (dnešní Turnu Magurele) na Dunaji, které se v té době nacházelo už několik desetiletí opuštěné a v ruinách. A přestože samotný Chilbudius nadále tvrdil, že není žádným byzantským generálem, Antové ho pod pohrůžkou trestu donutili, aby se této role ujal a tak s Justiniánovým návrhem souhlasili. Ovšem s jednou podmínkou, že bude Chilbudiovi navrácena jeho hodnost vrchního velitele Thrákie, který by dohlédl na plnění dohod. Ve skutečnosti ale plánovali, že by tak v nejvyšších mocenských patrech Byzantské říše mohli mít vlastního člověka. Celý plán měl ovšem jednu vadu. Přestože Chilbudius údajně uměl latinsky (v té době byla pořád ještě latina oficiálním administrativním i vojenským jazykem Byzantské říše a řečtina ji vystřídala až ve druhé polovině 7. století), podvod odhalil byzantský generál Narses Kamsarakan (*478 †573, arménského původu). Chilbudius byl zatčen a o jeho dalším osudu už nevíme nic. Nicméně k uzavření spojenectví s Anty opravdu došlo, neboť už v roce 547 dorazily do Itálie ve válce proti Ostrogótům posily v počtu 300 bojovníků z řad Antů.
547 – Nájezd Sklavinů do Ilýrie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 29)
Početné vojsko Sklavinů vpadlo do Ilýrie, kterou vyplenili až k přístavu Epidamnos (též Dyrrhachion, dnešní Durres v Albánii). Vojenské posádky v Ilýrii si údajně netroufli ani se k nájezdníkům přiblížit, přestože Prokopius tvrdí, že měli k dispozici na 15 000 vojáků. Dle jeho slov to údajně bylo poprvé, kdy se Sklavini odvážili tak daleko zpoza Dunaje a podivuje se nad tím, že přes svou nezkušenost s dobýváním opevněných měst se jim podařilo obsadit několik pevností. Datace těchto událostí je nejistá, na konec roku 547 ukazuje Prokopiovo sdělení, že se tak stalo přibližně ve stejnou dobu, kdy byl v Gótské válce v bitvě u Crotone zabit byzantský generál Phazas.
548 – Válka mezi Langobardy a Gepidy
(Prokopius, Gótské války III, kap. 34, 35)
Justiniánův kalkul vyšel až s několikaletým zpožděním. Datace událostí kolem prvního konfliktu mezi Langobardy a Gepidy zůstává ovšem nejasná. Dle některých teorií se jejich vzájemné spory začaly vyhrocovat až s jejich novými králi. Nejprve roku 546 zemřel Walthari. Prokopius uvádí, že přirozeně, pravděpodobně ho však Audoin nechal zavraždit, aby se sám mohl chopit vlády. Nedlouho poté zemřel gepidský král Elemund (datum neznáme, dle různých teorií v rozmezí let 546-548), jehož dcera Ostrogoda byla mimochodem druhou manželkou Wacha, a po puči a vyhnání jeho syna si gepidský trůn uzurpoval Thurisind, o jehož původu nevíme nic. V té době už probíhala jednání jak Langobardů tak Gepidů s Byzantinci, kdy se obě znepřátelené strany snažily získat vojenskou podporu císaře Justiniána. Thurisindovi vyslanci mu zdůrazňovali dlouhou tradici vzájemného spojenectví a boji proti nepřátelům Byzantské říše, avšak Justinián se nakonec přiklonil k Audoinovi, jemuž na pomoc poslal vojsko o síle 10 000 mužů pod vedením generála Ioanna řečeného "Krvavý" (537-553), jinak nejvyššího velitele pro Ilýrii a synovce generála Vitaliana, ženatého s Germanovou dcerou Iustinou. K nim se mělo připojit na 1500 Herulů pod vedením jejich náčelníka Filemutha, který se již na straně Byzantinců zúčastnil bojů v Itálii roku 538, zatímco jiných 3000 Herulů pod vedením náčelníka Harutha (v originále Aordus) se postavilo na stranu Gepidů. V bitvě na neznámém místě, snad někde poblíž Bělehradu, byli Haruthovi Herulové poraženi Ioannovým vojskem a Haruth zabit. Tato porážka otřásla sebevědomím Gepidů, kteří raději urychleně vyjednali mír s Langobardy. Byzantské vojsko se zastavilo někde v Dalmácii a k dalším bojům už nedošlo.
A právě někdy kolem těchto událostí se také zčistajasna objevil již téměř zapomenutý
Hildigis. Z Prokopiovy zprávy ovšem nevíme, kdy přesně. Dost možná už těsně po smrti Walthariho, nejpozději s nástupem Thurisinda na gepidský trůn. A je rovněž pravděpodobné, že Hildigisův návrat z exilu byl jedním z faktorů, které konflikt Langobardů s Gepidy vyhrotily do otevřeného střetu, neboť z Prokopiovy zprávy se dovídáme, že se Hildigisovi se podařilo přesvědčit Gepidy k pomoci získat langobardský trůn, přičemž se za něj dokonce postavilo několik langobardských náčelníků a také blíže neurčený počet bojovníků z řad Sklavinů. Hildigisovy snahy však vyzněly na prázdno, neboť součástí mírové dohody mezi Langobardy a Gepidy byl Audoinův požadavek na Hildigisovo vydání. Thurisind ho ale nevydal a naopak mu dovolil odejít kamkoli, kam uzná za vhodné. A Hildigis tak opět uprchl ke Sklavinům, kam ho pro změnu následovali někteří Gepidi nesouhlasící s mírem s Langobardy. Bližší okolnosti bohužel neznáme, nicméně jeden fakt je patrný už na první pohled –
za těch 18 let mezi Sklaviny si Hildigis vydobyl takový respekt, že ho někteří neváhali následovat.
549 – Nájezd Sklavinů do Thrákie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 38)
Příměří mezi Langobardy a Gepidy netrvalo dlouho a oba králové vytáhli proti sobě do bitvy, ovšem s podivným výsledkem. Obě vojska se totiž z nepochopitelných důvodů ještě před bojem současně obrátila na útěk a králové opuštění jen s hrstkou nejvěrnějších byli nuceni se dohodnout na dvouletém příměří. Dle některých teorií mohlo být příčinou paniky zatmění měsíce, které proběhlo z 25. na 26. červen roku 549, což by zároveň umisťovalo neuskutečňěnou bitvu k tomuto datu (Prokopius, Gótské války IV, kap. 18).
V tom čase Dunaj překročilo třítisícové vojsko Sklavinů a bez nesnází prošlo až k řece Euros (dnešní Maritsa, též Hebrus), kde se rozdělilo na dvě části, přičemž žádný z byzantských velitelů je nedokázal zastavit. O jedné části sklavinského vojska se dovídáme, že zamířilo podél Rhodopských hor do provincie Europa, kde dobylo pevnost Tzurullum (dnešní Corlu v evropské části Turecka) zhruba 110 km západně od Konstantinopole a kde byl zajat a upálen tamní velitel jízdního oddílu Asbad. Následně se sklavinské vojsko otočilo k západu, pokračovalo podél pobřeží a dobylo thrácké město Topeiros. Povedlo se jim to údajně tak, že v malém počtu vylákali obránce z města ven, kde je snadno pobili. Ve městě pak rozpoutali jatka a bez milosti povraždili na 15 000 mužů. Cestou také bez milosti zabíjeli všechny na potkání bez rozdílu věku, takže prý "celá zem byla pokryta mrtvolami". Mnohé zabíjeli tak, že je nechali narazit na kůly zabodnuté do země, další přivazovali za ruce a nohy ke kůlům a ubíjeli palicemi, jiné zaživa upalovali ve stodolách.
Dle některých teorií vojsko Sklavinů vyrazilo z Panonie po starobylé římské silnici Via Militaris vedoucí z Bělehradu podél řeky Euros až do Konstantinopole. Ačkoli žádné prameny neuvádějí jakákoli jména, jedním ze sklavinských velitelů mohl klidně být
Hildigis. A pokud tam byl, je možné, že se takto mstil Byzantincům za jejich proradnost a podíl na ztroskotání jeho plánu s pomocí Gepidů svrhnout Audoina. Co se týče onoho krvavého běsnění připisovaného Sklavinům, důvod pro takové krutosti nám uniká. Poněkud zarážející je ono napichování na kůly. Zvyky Praslovanů neznáme, ale můžeme-li srovnat zvyky Slovanů ze střední Evropy, tak nic takového u nich nenacházíme. Trest naražením na kůl byl běžný zejména v Asii, na blízkém Východě u starověkých Chetitů, Asyřanů a Peršanů. V Evropě pak v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně, kam se však rozšířil z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. Například Poláci tento zvyk údajně převzali od rumunských Valachů a zejména Tatarů, jejichž nájezdy dosáhly až do Polska. Lze se tedy právem domnívat, že o slovanský zvyk vůbec nešlo a ve výše popisovaném případě museli takto jednat nějací spojenci Sklavinů, o kterých prameny mlčí. A těmi mohli být zbytky asijských Hunů, které Prokopius často zmiňuje ve spojitosti se Sklaviny i Anty, nebo jiní kočovníci turkického původu, kteří sem mohli snadno proniknout přes Černomořskou step, podobně jako jen o dva roky později bulharští Kutrigurové.
Strašlivé krutosti, jichž se Sklavini dopustili zejména při tomto tažení a které při ostatních výpravách nejsou zmiňovány (kromě obligátního zajímání otroků), jsou zvláštní ještě z jiného úhlu. Nemusely být totiž náhodné. Uvažuje se, že mohlo jít o dohodnutou taktiku na zastrašení protivníka, ale také třeba o mstu Sklavinů vůči Byzantincům za nějaké příkoří, které mohl Prokopius zamlčet. Vždyť o císaři Justiniánovi víme, že pro něj nebyl problém uzavřít spojeneckou dohodu a vzápětí ji porušit, protože mu jinde vykynuly větší výhody. Příkladem jeho proradnosti je i generál Belisarius, kterého Justiniánovi našeptávači několikrát obvinili ze zrady a spiknutí, samotný Justinián ho dokonce dvakrát odsoudil ke ztrátě veškerého majetku, ale vždy se nakonec ukázala Belisariova obdivuhodná a skálopevná věrnost. Pozoruhodná je v této souvislosti zejména zajížďka až téměř na dohled Konstantinopole, k pevnosti Tzurullum, kde byl zvlášť trýznivým způsobem zabit velitel Asbad. Zda-li si Sklavini pro něj došli proto, že byl do onoho hypotetického příkoří nějak osobně zapleten, bohužel zůstane jen v rovině spekulací. Dodejme, že jméno Asbad je germánského (nejspíše gepidského) původu. O dalším jeho nositeli se ještě zmínime.
550 – Nájezd Sklavinů do Makedonie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 40)
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 27)
Ve městě Serdica (dnešní hlavní město Bulharska Sofia), tehdy považovaném za centrum nejjihovýchodnějšího cípu Ilýrie, se začala pod velením generála Germana shromažďovat expediční armáda, která měla být poslána do Itálie. Jakmile se však Germanus dověděl, že u města Naissos se znovu objevila silná armáda Sklavinů, jejímž záměrem bylo dobýt důležitý přístav Soluň (Thessaloniki) v Makedonii, jak prozradili ti, které se podařilo zajmout, okamžitě se vydal vstříc nájezdníkům. Sklavini se však zalekli vojska určeného pro bojiště v Itálii a především pověsti, která předcházela Germana jako úspěšného vojevůdce v bojích proti Antům, upustili od svého plánu a obrátili se do honatého vnitrozemí, kam už je Germanus nepronásledoval. Sklavini tak mohli přezimovat v Ilýrii a Dalmácii, kde nerušeně přepadali a olupovali místní pastevce. Germanus navíc v průběhu tažení onemocněl jakousi nemocí a na podzim 550 zemřel.
Na konci Prokopiova vyprávění se rovněž dovídáme důvody nájezdů Sklavinů, kterých se Antové nijak neúčastnili. Ostrogótský král Totila údajně Sklaviny podplatil bohatými dary, aby Byzantince zaměstnali na jejich vlastní půdě a on tak měl volnější ruce ve válce, kterou s nimi vedl v Itálii. Sám Prokopius uznává, že nedokáže spravedlivě posoudit, jestli to byla pravda, jak mnozí tvrdili, či nikoli. Není však důvodu o tom pochybovat, protože na pomoc Ostrogótům do Itálie se vydalo druhé vojsko v počtu
6000 jízdních bojovníků, v jejichž čele se objevil náš starý známý
Hildigis. Datace této události je sice nejistá, protože Prokopius ji zmiňuje v souvislosti s událostmi první langobardsko-gepidské války započaté roku 548, ovšem líčí ji v rámci jakéhosi Hildigisova životopisného medailonku s tím, že do Itálie se vypravil někdy poté, co po uzavření příměří mezi Langobardy a Gepidy uprchl zpět ke Sklavinům. Pokud se tak nestalo současně s nájezdem do Thrákie předchozího roku, muselo se tak stát nejpozději současně s plánovaným dobytím Soluně.
Prokopius Hildigisovy bojovníky označuje výrazem strateuma, které na několika jiných místech užívá ve významu jízdních bojovníků. Můžeme se tedy právěm domnívat, že i tomto případě šlo o jezdce. Hildigise jinak doprovázelo i několik Gepidů, kteří nejspíše patřili k těm, kteří nesouhlasili s Thurisindovým uzavřením míru s Langobardy. Zcela jistě jich ale nebylo tolik, aby tvořili celou Hildigisovu armádu jezdců a většina z nich museli být Sklavini.
Ze stručného vylíčení událostí se dovídáme, že Hildigis se svým vojskem se někde v kraji Venetia (dnešní Benátsko na severovýchodě Itálie) střetl s byzantskou armádou, kterou snadno porazil. Avšak po této vítězné bitvě se překvapivě nespojil s Ostrogóty, ale překročil Dunaj a vrátil se do zemí Sklavinů. Proč, to se bohužel nedovídáme. Možná kvůli zjištění, že ztroskotal plán na dobytí Soluně, možná kvůli nějakým neshodám. Vždyť známe mnoho příkladů, kdy se mladší a dravější dostávají do popředí na místa padlých, což mohl být i tento případ a Hildigisovi staří spojenci z řad sklavinských náčelníků z dřívějších let už neměli takový počet nebo sílu stát pevně za ním.
Že za vším byly spory, naznačuje i to, že tentokrát Hildigis u Sklavinů dlouho nepobyl a rozhodl se navštívit Konstantinopol. Obrátil se prostě tam, kde mu kynula alespoň nějaká naděje. Mohl doufat, že císař Justinián ho jakožto legitimního následníka langobardského trůnu a tedy prostředku nátlaku na Audoina uvítá. A nezmýlil se. Justinián ho přijal velmi dobře, jmenoval ho dokonce velitelem palácové stráže a odmítal všechny Audoinovy žádosti o jeho vydání.
550/551 – Kutrigurové
Možná už roku 550, nejpozději 551, se v rumunském Podunají objevili hunští Kutrigurové v počtu 12 000 jezdců pod vedením náčelníka Chinialona (též Sinnion, pravděpodobně sarmatského původu), jinak zkušeného žoldnéře ze služeb Byzantincům, veterána Vandalské války v Africe a jednoho ze dvou velitelů elitního oddílu 600 hunských jízdních lukostřelců v bitvě u Desátého milníku (Ad Decimum) roku 533. Snad už někdy krátce po uzavření dvouletého příměří roku 549 do domoviny Kutrigurů ve stepi u jezera Maeotis (Azovské moře) vyslal vyjednavače gepidský král Thurisind s žádostí o pomoc ve válce proti Langobardům, využívaje tak času na posílení své pozice. Jelikož však Kutrigurové dorazili, jak se zdá, o něco dříve, než příměří vypršelo, Thurisind je zaměstnal tím, že je ponoukal k plenění byzantských provincií. Ostatně císař Justinián spojenectví s Gepidy tak jako tak vyměnil za podporu Langobardů. Byzantinci si však dokázali s touto novou hrozbou snadno poradit a v duchu své tradice bohatými dary (a sliby) uplatili jejich příbuzné sousedy Utigury, aby Kutrigury napadli. Utigurové, v čele s náčelníkem Sandilchem a s podporou 2000 Krymských Gótů, překročili řeku Don, využili momentu překvapení, kdy většina Kutrigurů byla daleko na Balkáně, a zničujícím útokem zmasakrovali ty, co ve své domovině zůstali. Jakmile se Chinialon dověděl, co se stalo, obrátil své vojsko a spěchal domů. Utigurům však nedokázal vzdorovat dlouho a velmi oslaben někdy mezi lety 551-558 s pouhými 2000 jezdci a jejich ženami a dětmi požádal o povolení usadit se v Thrákii. Císař Justinián si však vyhověním jeho žádosti znepřátelil Utigury.
551 – Nájezd Sklavinů do Ilýrie a Thrákie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 40)
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 25)
Koncem roku dovolili Gepidi opět "velikému množství" Sklavinů přeplavit se přes Dunaj u Sirmia a vpadnout do Ilýrie, kde "způsobili nepopsatelnou hrůzu". Císař Justinián proti nim mohl vyslat jen malé vojsko, pod vedením jakéhosi eunucha Scholastika a několika dalších generálů, včetně Germanova nejstaršího syna Iustina (†566). Byzantské vojsko dostihlo Sklaviny obtěžkané bohatou kořistí nedaleko Hadrianopole (dnešní Edirne v evropské části Turecka), ale bylo rozdrceno, pravděpodobně kvůli samolibosti byzantských generálů věřících ve vlastní neporazitelnost. Jeden z generálů byl zajat a Sklavini ukořistili také byzantský válečný prapor. Následně pak vyplenili celou oblast a odvážili se údajně až na dohled Konstantinopole. K dalšímu střetu už ale nedošlo, Sklavini ustoupili zpět k Sirmiu, kde překročili Dunaj do bezpečí. Gepidi si tentokrát údajně naúčtovali jeden byzantský solid za každého přepraveného člověka. Zřejmě si však Sklavini odnesli tak velkou kořist, že jim nečinilo potíže požadovanou sumu zaplatit.
552 – Bitva u Taginae
V rozhodující bitvě o osud Ostrogótského království v Itálii byli Ostrogóti drtivě poraženi koalicí sil Byzantské říše, Langobardů a Herulů pod vedením generála Narsese Kamsarakana a ostrogótský král Totila byl zabit, když ho smrtelně ranil kopím jakýsi Asbad. Podle Prokopia údajně jeden z Totilových mužů krátce předtím okřikl Asbada: "Co to je ty pse! Spěcháš udeřit svého pána?" Z těchto slov podle některých teorií vyplývá, že Asbad byl germánského původu, pravděpodobně Gepidského, neboť Ostrogóti považovali Gepidy za své poddané. Tento Asbad nebyl totožný s Asbadem, kterého zabili Sklavini v pevnosti Tzurullum. Jeho smrt zaznamenaly langobardské kroniky k roku 556, kdy byl pohřben v Pavii (pozdější Lombardie) a na svém náhrobku měl údajně napsáno, že byl jedním z těch, kdo se podíleli na obnově Římské říše v Itálii.
552 – Bitva u Asfeldu
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 25, 27)
Když Gepidi s končícím příměřím s Langobardy vyslali do Konstantinpole mírové vyjednavače, císař Justinián, jemuž povážlivě docházely možnosti, jak zabránit loupežným nájezdům zpoza Dunaje, jim bez váhání vyhověl a dokonce se podvolil jejich žádosti, aby dohodu odpřísahlo (zřejmě podle germánského zvyku) dvanáct senátorů. Ovšem nebyl by to Justinián, aby stejnou dohodu neuzavřel i s Langobardy, kteří se krátce na to dostavili do Konstantinopole také. Langobardi dokonce, aby se Justiniánovi zavděčili, poslali vojsko do Itálie proti Ostrogótům. Justinián však nakonec podvedl i Langobardy a žádná slibovaná podpora (kromě malé gótské jednotky) Langobardům do Itálie nedorazila. Císařův cíl byl totiž nechat oba dosavadními válkami oslabené kmeny vykrvácet ve vzájemném boji a pak o nich rozhodnout. Pro tento případ měl ostatně v záloze
Hildigise, který pobýval v Konstantinopoli od roku 550.
Hildigis ho však zklamal. Jakmile se dověděl, že doma se schyluje k rozhodujícímu boji mezi Langobardy a Gepidy, za značně dobrodružných okolností uprchl z Konstantinopole, spojil se s několika věrnými Langobardy a spolu s nimi se probil ke Gepidům, aby se v květnu/červnu 552 zúčastnil krvavé bitvy u Asfeldu (dosud nelokalizováno), v níž nejstarší syn langobardského krále Audoina Alboin (*530 †572) osobně zabil nejstaršího syna gepidského krále Thurisinda Thurismoda. Bitva, které se snad na straně Langobardů zúčastnil bývalý durynský princ a toho času byzantský důstojník Amalafrid, sice skončila vítězstvím Langobardů, ale tak draze zaplaceným, že skutečným výsledkem bylo úplné vyčerpání obou protivníků, tedy přesně to, co císař Justinián plánoval. Mohl nyní hrát rozhodčího a "věčný mír" byl uzavřen trojstranně. Jedno však Audoin neopominul, a to žádat opět o vydání Hildigise. A tentokrát se už k němu připojil i Justinián. Thurisind žádost předložil svým náčelníkům, jenže ti to důrazně odmítli jako hanebný prohřešek proti zákonům pohostinství. Thurisind tedy odpověděl Audoinově žádosti tak, že Hildigise vydá jedině v případě, učiní-li totéž Audoin se synem bývalého krále Elemunda, který uprchl k Langobardům roku 548. Jak Audoin tak Thurisind byli totiž stejnými uzurpátory. A tak Elemunův syn Austrigod i
Hildigis nakonec zahynuli u svých hostitelů nedlouho po bitvě za záhadných okolností, nikdo však nepochyboval, že byli zavražděni.
Po seznámení s celým Hildigisovým příběhem se můžeme konečně vrátit ke stěžejní otázce, u jakých Sklavinů vlastně onoho roku 535 našel azyl. Společné všem jejich výpravám z let 547-551 je především to, že se evidentně uskutečňovaly přes Sirmium, tedy přes bránu dále na jih Balkánu, které od roku 536 drželi Gepidi (s oficiálním povolením od Justiniána od roku 539/540). Zjevné to je především u výpravy z roku 550, vysoce pravděpodobné u výpravy z roku 551. Pokud se Sklavini dostali přes řeku u Sirmia, pak museli projít územím Gepidů, minimálně s jejich souhlasem, spíše však jako jejich spojenci. A pokud byli spojenci Gepidů, tak jedině díky Hildigisovi, který Gepidy poprvé navštívil roku 548. Mimoto načasování výprav ukazuje jasně, že jich Gepidi využívali jako prostředek nátlaku na Byzantince, což je nápadné zejména z faktu, že se jich nepokusili využít v přímém boji proti Langobardům. Z toho plyne, že Sklavini měli jednotné velení, které s Gepidy jednalo. A pokud součástí tohoto velení byl Hildigis, pak by bylo pochopitelné, že do střetu s Langobardy jít nechtěl. Na druhou stranu se to dá vysvětlit i tím, že sídla Sklavinů mohla být blízko Langobardům a že museli na toto sousedství brát ohled, tedy že se přímému střetu s nimi chtěli vyhnout.
Dále je ze všech výprav patrné, že do Byzantské říše je nepodnikaly nějaké hordy sedláků, ale zkušené vojsko, které bez potíží poráželo profesionální byzantské oddíly. Že šlo z velké části o jezdecké vojsko, potvrzuje Prokopius k roku 550. Co se týče počtu, Prokopiem uváděný počet 6000 jezdců je dle některých teorií značně nadsazený, aby démonizoval nepřítele, neboť podle sekretáře imperiální stráže a pozdějšího císaře Maurikia (*539 †602) v té době mělo Franské vojsko údajně jen 3000 jezdců (bez pěchoty, která se obvykle skládala z naverbovaných sedláků). Naproti tomu celkový počet vojáků byzantské armády té doby se odhaduje na 150 000 až 350 000, při celkovém počtu 22 milionů obyvatel. Pro lepší představu o nákladnosti výbavy raně středověkého jezdce můžeme uvést údaje z tzv. Lex Ripuaria, což byl zákoník Franků usazených v 7. století na území dnešní severní Francie, Belgie a Nizozemí. Zákoník uvádí, že kvalitní zbroj pro jezdce stála tolik, jako dva hřebci, přilba jako jeden hřebec a štít totéž co býk. Celá výbava do války, včetně koně, pak měla hodnotu stáda 45 krav. Mimoto je často opomínáno, že výbava slovanského jezdce té doby mohla být naprosto odlišná od germánských bojovníků, kteří převzali mnohé z Říma. Vliv kočovných národů z Černomořské stepi, zejména Sarmatů, na etnogenezi Slovanů je bezpečně prokázán a to minimálně u Antů. Výzbroj slovanských jezdců, či minimálně těch elitních, mohla tedy pocházet odtud. Za příklad můžeme vzít i Huny, které ostatně Prokopius několikrát zmiňuje ve spojitosti se Slovany a kteří sice byli obvykle vyzbrojeni kroužkovou košilí, meči, luky a kopími, ale jejich velká část místo kroužkové košile nosila prošívané vesty, které už tak drahé nebyly. Meče mohly u Slovanů nahradit jednoduché kyje či mlaty (Prokopius je zmiňuje při nájezdu Sklavinů do Thrákie roku 549), přilba mohla leckterému jezdci dokonce chybět. I tak ale stačila jedna dvě úspěšné výpravy a z kořisti už se dala výbava lehce doplnit. Zkrátka řečeno, zjednodušený pohled současných badatelů se mohl od komplikovanější reality značně lišit. Schopnost porazit plně vyzbrojené profesionální byzantské oddíly napovídá o vybavení slovanských jezdců zcela něco jiného. Pozoruhodná je v této souvislosti zejména Prokopiova zmínka o tom, že slovanští bojovníci byli schopní úspěšně dobýt pevnosti, čehož se předtím údajně ani neodvažovali. Nutno ovšem zdůraznit, že archeologické nálezy, které by potvrdily vyšší stupeň organizace společnosti a přítomnost jezdeckého vojska, mocenské elity a příslušných sídel, které by by byly nutné k vyslání početné armády k útokům na Byzanc a do Itálie, dosud chybí, zejména co se týče českého území, které k tomu ani nesplňovalo podmínky, neboť z 95-98% ještě bylo pokryto pralesem. Elitu totiž charakterizují zejména jízdní bojovníci. Podkovy Slovani nepoužívali až do konce 9. století a dosud nalezené ostruhy bývají datovány nejdříve do 7. století, ačkoli jisté rozporné názory datující je do dřívější doby existují. Co se týče větších sídel, nesmíme zapomínat na již zmiňované Roztoky u Prahy, které aspirují přinejmenším na centrum slovanské elity v Čechách už v 6. století. Pokud bychom dále vzali v úvahu hypotetickou možnost, že by Hildigis dokázal sjednotit Sklaviny z Čech, Moravy, Potisí, či dokonce zpoza Karpat z jižního Polska, či dokonce ji zajistit výzbroj, pak už by tak vysoký počet nemusel být nijak přehnaný.
Podle Prokopia se Hildigis vrátil ke Sklavinům tak, že překročil řeku Dunaj. To je ovšem nic neřešící běžná floskule byzantského dějepisectví, pro něž bylo překročení Dunaje vždy synonymem vstupu do zemí barbarů. Tudíž pokud nějací Slovani mohli disponovat takovou silou, obvykle se soudí, že jimi mohli být pouze ti, kteří sídlili na levém břehu Dunaje v dnešním Rumunsku. Tyto oblasti jsou charakterizovány tzv. Kulturou Ipotesti-Candesti, směšující různé elementy jak od Antů, tak od Sklavinů, ovlivněnou navíc Huny, Góty i staršími Dáckými populacemi. Vezmeme-li v potaz příliš velkou vzdálenost Warinů od zdejších Sklavinů (zhruba 1600 km), nezdá se tato možnost příliš pravděpodobná, ačkoli do některých pozdějších výprav zapleteni být mohli. Pokud by Hildigis zamířil ke Sklavinům do Čech nebo na Moravu, pak v roce 550, kdy vedl mohutnou výpravu na pomoc Ostrogótům do Itálie, by zase musel projít územím Langobardů, kteří v té době ještě bezpečně drželi jižní Moravu a Rugiland (Rakousko). A jelikož oklika západnějším směrem přes Bavorsko nebo Alpské průsmyky se zdá silně nepravděpodobná, Sklaviny v Čechách a na Moravě můžeme vyloučit. Zejména Morava byla příliš blízko Langobardům na to, aby zde Hildigis nerušeně a po dlouhých 18 let získával na síle. Zvláště důležité je v této souvislosti langobardské pohřebiště v Lužicích u Hodonína, ktré dosvědčuje přítomnost vyšší langobardské vrstvy nejméně do roku 568. Poněkud jiná situace nastává v případě Čech. Ty od jádra langobardské říše odděloval neprostupný hvozd a jejich přímá kontrola musela být obtížná, určitý vliv a zbytkové germánské osídlení po odchodu do Bavorska a později s postupem Langobardů do Panonie je nezpochybnitelným faktem. Čechy se však na trase slovanské migrace z východu nacházely až téměř na jejím konci, tudíž zdejší slovanské osídlení ještě nemohlo být v Hildigisově době na takovém stupni, aby mu poskytlo to, co se dovídáme z Prokopiova vyprávění.
Ze všech indícií tedy vyplývá, že sídla Hildigisových Sklavinů musíme hledat především v sousedství Gepidů, ale zároveň ne příliš daleko od Langobardů, s nimiž se ani Sklavini ani Hildigis nechtěli dostat do otevřeného konfliktu. Jedinou možnou lokalitou se tak stává horní Potisí, v předpolí jedné z nejdůležitějších bran do Panonie, Vereckého průsmyku. Domněnka o nepřítomnosti Slovanů na tomto území je už dnes dostatečně vyvrácena. Už jsme se zmiňovali o tom, že při hranicích Gepidského království se začali první Sklavini objevovat ještě před koncem 5. století, přičemž jejich osídlení postupně sílilo s odlivem Gepidů směrem k jihu. Kontakt s Langobardy byl možný na jihozápadním Slovensku, kam dosahoval jejich vliv, a zároveň to bylo dostatečně daleko na to, aby zde Hildigis v počátečních letech svého azylu našel bezpečné útočiště. Zbývá tedy objasnit poslední otázku, proč tak náhle a na dlouhou dobu slovanské (přesněji sklavinské) nájezdy ustaly. Nepochybně měli souvislost s válkou mezi Langobardy a Gepidy a ačkoli přímý užitek z ní byl pro císaře Justiniána minimální, protivníci se tak vyčerpali, že až do konce jeho vlády roku 565 nastal ve středním Podunají klid. Zejmána se smrtí Hildigise také Gepidi, kteří prohráli bitvu u Asfeldu, přestali pouštět Sklaviny přes své území.
Na závěr dodejme, že příběh vyhnaného langobardského prince Hildigise, vylíčený Prokopiem v rámci Gótských válek, je málo známou epizodou slovanských dějin, které se jejich oficiální podání jakoby záměrně vyhýbalo. Snad proto, že Hildigis, a navíc Germán, by se dal považovat za prvního sjednotitele Slovanů, o sto let dříve než legendární franský kupec Sámo. A snad také proto, že události kolem něj ukazují, že ani Slovani se neštítili brutálního zabíjení. Vždyť Prokopius koneckonců sepsal celou příručku o tom, jak válčit se Slovany, v níž také důrazně varoval, že dokážou zákeřnými způsoby boje zničit i mnohem početnější a dobře vyzbrojené a organizované armády. Rovněž oblíbená představa, že při migraci prvních Slovanů se jednalo o jakési pozvolné "prosakování" skupinek mírumilovných rolníků, je ve světle všeho uvedeného již nepřijatelná. Naopak se zdá, že šlo v podstatě o jednorázovou a vojensky dobře organizovanou akci, jinak by ani nebyla možná tak velká úspěšnost při porážení Byzantinců.