cihlomorka píše:A pardon, vy vlastně na pana otce máte asi samostatné forum, viďte?
Tak jsem se přesunula vedle. A k otázce zbraslavského mýtu o Václavovi přikládám slíbený Čornejův článek, který rozebírá jeho pramennou základnu.
Dlouhá pouť k posmrtnému klidu
Tak jako se v záplavě pověstí ztrácí reálný život Václava IV., je opředen nejrůznějšími historikami i panovníkův skon a posmrtné putování jeho ostatků. Nepochybně byla tato skutečnost podmíněna historickou realitou. Král zemřel na Novém hrádku u Prahy 16. srpna 1419, pouhých osmnáct dní po novoměstské defenestraci, a jeho smrt zdvihla stavidla přívalu husitské revoluce. V dramatickém pdozimu 1419 bylo panovníkovo tělo dopraveno z úmrtního místa na Pražský hrad, protože však zmizela naděje na slavnostní pohřeb, převezli členové královského dvora Vácalvovy tělesné pozůstatky do kláštera na Zbraslavi, kde je prý pochovali místní rybáři, pekaři a konvrši. Teprve v létě 1424 došlo s pětiletým zpožděním k přenesení královy tělesné schránky do Prahy a jejímu slavnostnímu pochování v katedrále sv. Víta. Pověsti však hovoří jinak. Pro katolické a protihusitsky orientované duchovenstvo bylo nemyslitelné, aby se prototyp špatného vládce dočkal psomrtného klidu. Pohnuté osudy Václavových tělesných pozůstatků jako by zdánlivě potvrzovaly královo zatracení a povzbuzovaly fantazii k vytváření nových smyšlenek.
... (následují zkazky o proroctvích Václavovy smrti) ...
Ještě neuvěřitelnější historky se tradovaly o posmrtném odpočinku panovníkova těla ve zbraslavském klíášteře. Podnět k nim dala skuteční událost, ke které došlo 10. srpna 1420. Tehdy táborský oddíl vedený knězem Václavem Korandou vtrhl do zbraslavského kláštera, pobral obilí a jeho členové se opili vínem, zapálili klášterní budovy a posléze odtáhli zpět do Prahy, kde ztropili noční výtržnosti. Soudobý svědek, pražský univerzitní mistr Vavřinec z Březové, který se před revolucí pohyboval u Václavova dvora, zaznamenal o počínání táborů na Zbraslavi pouze tato holá fakta. Za hranicemi Českého království se ovšem rozšířila zvěst, zapsaná kupříkladu Ludolfem Zaháňským, že táboršít bojovníci otevřeli královu hrobku, vytáhli Václavovo tělo a jeho kosti spálili a rozmetali. Církevní vzdělanec připomínal v této souvislosti slova bible o obdobném konci krále idumejského. Mohučský rodák Eberhart Windecke zase podrobně popisuje, jak táboři neváhali oddělit hlavu od trupu. Naproti tomu Eneáš Silvius uvádí, že královy ostatky zachránil z hořícího kláíštera rybář Muška, jenž kdysi Václavovi prodával rybičky. Rybář tělo pochoval a později prodal českým pánům za 20 zlatých. Ještě pikantněji vyzněl tento příběh ve vratislavském rukopisu
Starých letopisů českých, psaných ovšem z utrakvistického hlediska (a značného časového odstupu). V něm se již stýká povídání Silviovo s ozvěnou
Husitské kroniky Vavřince z Březové. Korandovi táboři prý při obsazení kláštera vyzvedli Václavovo tělo z hrobky, posadili je mezi sebe, vsadili mu na hlavu korunu ze sena a mrtvolu napájeli pivem, pravíce: „Však kdyžs živ byl, rád si s námi píjel.“ Tato pro nás poněkud morbidní hsitorka, jejíž zárodečnou podobu čteme v
Kronice velmi pěkné, byla ve shodě se změnou literárního nazírání na přelomu středověku a renesance, nazírání, které si své potřebě přizpůsobovalo události staré více než sedm desítek let.
Příkladem je tvrzení: Ludmila je dobře, ale Václav, Spytihněv a Vratislav jsou neadekvátním přenosem soudobých metod na středověké osoby 
). Lucemburkové se o své levobočky uměli starat - viz. Janův syn Mikuláš či Karlův několika měsíční nemanželský syn, který dokonce spočinul v katedrále sv. Víta, či jeho další nemanželský syn Guillaume 
