jak si představujete mravy nobility? Co třeba kurtoazie?
Abych začal, sáhnu po svém oblíbenci, Guillaumovi de Machaut, který doprovázel krále Jana Lucemburského nejenom na jeho taženích válečných, ale často i milostných
Guillaume de Machaut 1300-1377
Francouzský básník a hudebník - almužník, notář a sekretář českého krále Jana Lucemburského. Pocházel ze Champagne, v letech 1323 a 1340 byl klerikem českého krále, kterého věrně doprovázel na jeho cestách (v letech 1323-1331 s ním zajížděl i do Prahy), aby v něm nalezl nejen svého protektora a dobrodince, který mu od papežů v Avignonu vymohl prebendy a natrvalo mu tak zajistil živobytí, ale i člověka, v němž nalezl ideál panovníka a vzor rytířského krále. Zemřel jako sedmasedmdesátiletý kanovník remešské kapituly.
výběr z veršů:
Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé
se něze nerovnají tvé.
V přírodě sotva může
vyniknout něco nad tebe.
Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé.
Tvrdím: nic nepřemůže,
a živé nebo neživé,
tvůj cit a srdce laskavé.
Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé
se něze nerovnají tvé.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.
Té kráse vyrovná se jiná stěží,
je jako lilie, jak růže svěží.
Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak věrný milenec po všechny dni.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.
Když přiblížím se k vaší něžné tváři,
jsem pohledem tím, paní, oslněn.
Rozechvění se skrýt mi nepodaří
když přiblížím se k vaší něžné tváři.
Strach všechna slova vysvětlení zmaří,
zmaten a bezmocný před vámi jsem.
Když přiblížím se k vaší něžné tváři,
jsem pohledem tím, paní, oslněn.
Václav Lucemburský 1337-1383
Lucemburský a brabantský vévoda Václav byl synem českého krále Jana Lucemburského a jeho druhé choti Beatrix Bourbonské a byl bratrem římského císaře Karla IV. Narodil se posledního února 1337 v Praze a dostal jméno českého zemského patrona. V březnu 1352 se Václav oženil se ženou svého života – vévodkyní Janou Brabantskou. Ač byla nevěsta o 15 let starší a z manželství nevzešlo žádné dítě, byl to svazek mimořádně šastný. Dvůr lucemburského a brabantského vévody Václava hostil nejpřednější umělce své doby. Proslulý kronikář Jean Froissart jej nazval „svým milostivým patronem“ a jeho paní Janu Brabantskou „bělostnou kopretinou“. Oběma pak věnoval část svých veršů a zvěčnil je ve svých kronikách.
Vévoda Václav byl ve své době považován za významného trubadůra, dobrého panovníka, rytíře a turnajníka. Jako současník Stoleté války byl i jejím aktivním účastníkem a významným spojencem Francie. Jako bratr římského císaře Karla IV. byl vikářem Říše římské a věrným spojencem císaře a později i jeho syna Václava IV. Vévoda Václav byl v letech 1379-81 prostředníkem při sjednání sňatku české princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II.
Václav Lucemburský zemřel 8. prosince 1383. Pochován je v cisterciáckém klášteře v hrabství Chiny a jeho hrobka nese epitaf: „Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský a brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel r.1383, v noci Početí Panny Marie. Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít.“ Posledním jeho přáním bylo, aby mu po smrti vyřízli z těla srdce a poslali jej na důkaz věrné lásky jeho ženě, vévodkyni Janě. Bylo to poslední rytířské gesto tohoto galantního vévody, poslední důkaz jeho velké lásky k ženě, po jejímž boku prožil svůj život a pro niž složil bezpočet veršů. Jeho cho Jana se již znovu neprovdala a po její smrti připadlo Lucembursko české koruně.
výběr z veršů:
Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.
Chci v upřímnosti bez ustání
náležet, lásko, jenom vám.
Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam.
Má služba bude stálou daní,
kterou důkazy odevzdám
o věrnosti, již v srdci mám.
Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
nebo mé duši štěstí dává.
Když na vás myslím, v chvilince
ztratí se smutek jako stín.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím.
Je zřejmé, že vy, paní, jste
pokladem pro mne největším,
v němž původ svůj má radost pravá.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
nebo mé duši štěstí dává.
Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná naděje.
Celičké pouze vaše je,
tak vůle má mi přikázala.
Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala.
Pro nikoho se nechvěje
leč pro vás jeho schránka malá,
v níž stálost moje skryta je.
Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná naděje.
Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání
před proradnými pomlouvači.
Vždy jejich duše závistivá
vlastní se zbraní poraní.
Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání.
Pak ani slova závistivá,
nástrahy, svědci falešní
mne vyvést z míry nepostačí.
Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání
před proradnými pomlouvači.
Naposledy upravil(a) Maršálek dne 20 úno 2007 15:21, celkem upraveno 1 x.
D. Dinis Oráč 1261 – 1325
Portugalský král (od r.1279), byl synem Alfonse III. a vnukem Alfonse X. Jeho vláda spadá do období míru a rozkvětu Portugalska. Přezdívku „Oráč“ dostal za svůj zájem o zemědělství, založil univerzitu v Coimbře, zavedl výlučné používání portugalštiny v dokumentech a dal pořídit překlady mnoha historických a právnických děl. Roku 1282 se oženil s Isabelou Aragonskou, která byla později prohlášená za svatou. Její dvůr se stal útočištěm provensálských trubadůrů. Po zániku templářského řádu roku 1314 poskytl Dinis útočiště zbylým Templářům v Portugalsku - založil Kristův řád, který je přímým pokračovatelem templářského řádu. Dinis napsal za svůj život 138 písní, jen neopatrnou část pro svou ženu Isabelu, většinu pro milenky, s nimiž měl levobočky. Mezi nejvýznačnější patří i Alfonso Sanches a „poslední trobadur“ D. Pedro.
výběr z veršů:
Že ji mám rád, proto od ní moc nechci,
kdo miluje, na sebe nemyslí,
vždy dobře vím, kam dospějí ty věci,
a k čemu je ta kořist pro smysly,
těšit se z toho, pod čím ona padá,
to není láska, kdo to po ní žádá,
ten nemá její dobro na mysli.
Však to, co není, ale být by mohlo,
kdyby mně kvůli začala si přát,
pak by mi asi pranic nepomohlo
a chtěl bych víc, než mohla by mi dát,
když oběma by totéž přišlo vhod,
jakým právem bych to měl odmítnout,
bylo by bláznovství to nežádat.
A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vnucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.
Kdo slouží věrně, lásku nenutí
k ničemu, co jí není po chuti,
zrada to je lásce se vnucovat.
To řekne každý, kdo má vskutku rád.
Příčina jeho smrti byla dle současníků nejistá. Narazil jsem na obě verze, třetí zní tak, že se po smrti své choti utrápil. Ačkoli byl o 15 let mladší a byl to politický sňatek, oba se opravdu milovali a on ji zahrnoval verši a písněmi (podle Froissarta jí říkával Bílá kopretino). Jeho posledním přáním bylo, aby mu po smrti vyjmuli srdce z hrudi a po nabalzamování ho uložili do hrobky k jeho choti v Bruselu. To by mohlo naznačovat, že opravdu zemřel na nějakou nemoc, pro níž musel být rychle pohřben a nebyl převezen do společné hrobky. A mor byl v té době poměrně častý host ve válkou sužovaných zemích.
Vlček? Ale kdež, těch antropologických výzkumů k Lucemburkům a Přemyslovcům bylo poměrně málo. Václav Lucemburský a jeho verše:
. Václav Lucemburský – Netoužím po ráji, Z francouzského originálu Jean Froissart, Méliador, vydaného kriticky A. Longnonem v Paříži 1895, přeložil Gustav Francl, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1975
tak já to zkusím znovu
Karel, vévoda Orleánský (jehož nevlastní bratr levoboček Dunois byl bojovým druhem Johanky z Arcu), zajatý v nešastné bitve u ? (kvízová otázka)
Krásná, nesrovnatelná, líbezná,
kéž moji smělost odpustíte mi,
když jako ten, kdo vaši milost zná,
přináším vám své vroucí vyznání.
Přespříliš tížilo mě čekání
a bolest, která duši moji ranní.
Tím větší, věřte, je mé zoufání,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.
Má slova jsou snad příliš odvážná.
To pouze Láska dovolit si smí.
Od toho dne patřila služba má
jen vám, co setkal jsem se na zemi
s krásou tak vyjímečně nevšední.
Já těšil se, že budu moci s vámi
jak sluha trávit vaše šastné dny,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.
Čeká-li na mě jaká odměna,
o tom má duše v nejistotě sní.
Však uznáte-li mě dnes za hodna
sloužiti vám až do konce mých dní,
pak splňte moje přání poslední:
mé mládí vezměte si bez meškání.
Tak touha současná se naplní,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.
Naposledy upravil(a) Maršálek dne 15 úno 2007 14:47, celkem upraveno 1 x.
A ještě tam Vlček píše, že manželství Václava Lucemburského a Jany Brabantské bylo bezdětné. Ovšem Václav měl dva levobočky... A zemřel na malomocenství. Jeho tělo prý bylo pokryté skvrnami a tkáň se v mnoha místech rozpadala. Jana zůstala v Bruselu a půl roku nevycházela ze svých komnat - smutek? izolace? Vaclav, vévoda lucemburský a brabantský, kresba Antoine de Succa
Naposledy upravil(a) acoma dne 19 bře 2007 22:40, celkem upraveno 1 x.
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
Takhle smutně pěje o loučení španělský admirál Paia Gomes de Charinho (2. pol. 13. st.)
Květiny toho, kdo je mi milý,
statečně se nalodily.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
Květiny toho, kdo je mi drahý,
statečně lodí se plaví.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
Statečně odpluly lodí,
tak se do války chodí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
Statečně odpluly v bárce,
nikdo se nevyhne válce.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
Odpluly do bitvy, tak se to dělá,
do služeb mého krásného těla.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
Odpluly, aby se rvaly
Za tělo, které on chválí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!
A takhle pěje o radosti své paní, když se po létech bojů vrátil domů a složil hodnost aby mohl zůstat s ní:
Děvenko, dnes mi řekli, to se div,
že on už není mořský admirál,
tak přeci jenom skončil srdci žal
a já zas můžu klidně spát jako dřív.
Kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!
Moc dobře je mi, kdyby vítr vál,
už nebudu se budit ze spaní
a nebude mě lekat hřímání,
a hrom bije, a jestli to byl král,
kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!
Moc dobře je mi, bylo načase,
Dřív když někdo nes zprávy od hranic,
Bála jsem se, co strašného jde říct.
Udělal to a prosit nedal se,
kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!
Naposledy upravil(a) Maršálek dne 15 úno 2007 14:48, celkem upraveno 1 x.
Maršálek píše:tak já to zkusím znovu
Karel, vévoda Orleánský (jehož nevlastní bratr levoboček Dunois byl bojovým druhem Johanky z Arcu), zajatý v nešastné bitve u ? (kvízová otázka)
U Agincourtu...
Pěkné básně, ikdyž by to měli spíš ocenit jiní.
Každopádně je to druhá mince toho všude presentovaného temného a krutého středověku, který dokázal být romantičtější než většina amerických slaďáků dneška.
U nás - v českém drsném prostředí se rytířství a rytířská kultura objevuje za Václava I. Ikdyž prokazatelně se s ní setkal již jeho otec. Není mi známo, jak za Přemysla II; ale Václav si na svém dvoře minnesängry držel (sám i nějaké básně napsal). Tehdy u nás tahle kultura prožívá boom - predikáty, tvorba šlechtických dvorů. Velkým kritikem jí je tzv. Dalimil, který ji spojuje (jistě i právem) s němectvím. Odtud jen kousek k rytíři Janu
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Tekla píše:
ano, tohle je jedna z věcí, kterou může být středověké myšlení tomu dnešnímu přínosné - ona "dvornost" - pořád se nezdá být překonaným pojmem...
Je škoda, že to vymizelo a že se člověk, když pouští si slečnu sednout v autobusu - vím, že jsem amatér - cítí mimo o několik století, ale je to jedna věc, pro kterou není marné se vracet a vzhlížet do minulosti. No a proto bude tolik čtený Záviš a Jindřich
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Tekla píše:
ano, tohle je jedna z věcí, kterou může být středověké myšlení tomu dnešnímu přínosné - ona "dvornost" - pořád se nezdá být překonaným pojmem...
Je škoda, že to vymizelo a že se člověk, když pouští si slečnu sednout v autobusu - vím, že jsem amatér - cítí mimo o několik století, ale je to jedna věc, pro kterou není marné se vracet a vzhlížet do minulosti. No a proto bude tolik čtený Záviš a Jindřich
pěkné
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...
I.
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nech láska z chlubnosti mě viní, ne však ona.
Jakkoli horoucně jsem svíral v objetí
půvabné, bělostné a něžné tělo její,
nikdy mě nesvedla líbeznost jeho vonná
k činům, jež její stud by nemoh strpěti,
třeba jsem miloval vroucně a horlivě ji!
Má vůle byla sic mým očím nemilá,
a ani smyslům mým příjemná nebyla,
má láska však ji chránila,
a cudnost přeušlechtilá.
II.
Protože zima zlá zničila něžné květy,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpěvy ptačí,
já poradit vám chci, jak všechny rozkoše ty
lze nabýt. Šasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráčí,
vyjděme paní vstříc a místo květině
jí lásku vyznejme. Pohledy nevinné
vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústům rty nám přivine.
Může-li v šastlivci, kterému políbení
rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,
může v něm nevzplanout touha po větším daru?
Člověk tak netečný snad v celém světě není,
leda by smysly své měl choré nemálo.
I já se přiznávám k mocnému tomu žáru.
Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas
v náruč vás mohl vzít a celou zlíbat vás!
Snad odpustila byste snáz,
co na vás vyzradil můj hlas.
Má paní líbezná, má něžná, vytoužená,
jen ve vás, ve vás jen dlí moje útěcha!
Nad všechny poklady je drahé tělo vaše,
však jeho největší a nejryzejší cena
tkví v jeho čistotě, která mě nenechá
práh studu překročit. I stojím cudně, plaše
před vámi, třebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty jen zřím, má předrahá.
Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá.
III.
„Hle slunce vstává již a vchází do korun!
Zlá noc dni bílému přenechává svůj trůn,
dost dlouho loudila tam tóny z černých strun!
Den vládu přebírá. Otvírá svými klíči
komnaty zšeřelé. Zář slunce mrská biči
temnotu pochmurnou a nadobro ji ničí.
Má paní, milý váš tu nesmí meškati!
Brzy se tmavá noc v bílý den obrátí!
Pospěšte si, čas běží!“
- Tak na vysoké věži
pěl ráno sladký strážcův hlas.
„Musíte jít už! Je už čas!
Vyváznete jen stěží!“
Strážný včas varoval tou písní svoji paní
i rytíře, jenž tam potajmu přišel za ní,
aby se spolu s ní oddával milování.
Paní mu pravila: „Můj pane nejdražší,
nechcem-li skončiti dnešní den v rubáši,
musím jít k strážnému, všechno zlé zaplaší,
jenom když dostane pořádnou úplatu,
pak vás jak libo nám, věřte mi, nechá tu!“
Souhlasil rytíř spanilý
a krásná paní za chvíli
strážného chytře mámí
zlatem a drahokamy,
jen prosbu její splní-li.
Strážný ji odvětil:“Běžte dál, moje paní,
okoušet s milým svým rozkoše milování!
Nikdo líp nežli já vás před zlým neochrání!
Já zlato dostal jsem – vy můžete se zas
těšiti s milým svým. Až přiblíží se čas,
nemějte obavy, varovat budu vás.
Potom však milý váš se nesmí zdržeti,
sic oba postihne neštěstí vzápětí!“
Děkuje paní upřímně,
a že má lásku za břímě,
pospíchá se jí zbavit rychle
do komnaty své, divně ztichlé…
A co se stalo zde, to stalo se i mně.
Trošku přízemní dotaz, že? 
Jenze kde ja to cetla? nebyl to Vlcek???
Vaclav, vévoda lucemburský a brabantský, kresba Antoine de Succa
