Václav II.

[Ježek]

Vaclav se ucil nejen od Zavise ale (a hlavne take) od Rudolfa. Myslis, ze i tam prerostl sveho mistra?

Těžko říct, oba asi tak nějak nastejno. Za pozornost stojí, Václavovi se nikdo v jeho expanzivní politice nikdo nepostavil - z okolních mocností. To se za Přemysla II; ani za Lucemburků nepovedlo. Václav jen vyplnil vakuum, co tu bylo + tedy Míšeň

[elizabeth]

Vaclav se ucil nejen od Zavise ale (a hlavne take) od Rudolfa. Myslis, ze i tam prerostl sveho mistra?

Těžko říct, oba asi tak nějak nastejno. Za pozornost stojí, Václavovi se nikdo v jeho expanzivní politice nikdo nepostavil - z okolních mocností. To se za Přemysla II; ani za Lucemburků nepovedlo. Václav jen vyplnil vakuum, co tu bylo + tedy Míšeň

Muze to byt tim, ze byl Albrechtuv svagr a ze ho tento nesmirne potreboval. Co bitva o Hory Kutny? Mam pocit, ze tam se mu Albrecht i se synem Rudolfem postavil. Nastesti take odtahl bez ceskeho stribra

[Ježek]

Muze to byt tim, ze byl Albrechtuv svagr a ze ho tento nesmirne potreboval. Co bitva o Hory Kutny? Mam pocit, ze tam se mu Albrecht i se synem Rudolfem postavil. Nastesti take odtahl bez ceskeho stribra

Tohle mi nějak vypadlo. Václav byl ale určitě lepším panovníkem než Albrecht. To byl oportunista par excellence. Zajímavé právo, podle něhož měl Václav králi nechat část příjmů ze stříbra.

[acoma]

Chůvu Elišku jsem našla taky a ne v Šarochový.

[elizabeth]

Chůvu Elišku jsem našla taky a ne v Šarochový.

Nenapinej nas, kdepak jsi ji nasla?
PS:Nam pred chvilkou vypadl v celym meste proud a me spadla odpoved na tema Jindrich z Lipe. Tak jeste jednou. Ale urcite sem na chuvu Elisku nahlednu.

[acoma]

Ve Vaníčkovi- chůva Eliška, která se možná starala o Václava i na Bezdězu. V každém případě jí 24.10.1283 (chvilku po návratu) věnoval ves Radlice. A po kom se teda jmenuje ta naše Eliška Přemyslovna???

[acoma]

Víte někdo něco bližšího o nabídce spojenectví Václava II. fr. králi?

[Maršálek]

Víte někdo něco bližšího o nabídce spojenectví Václava II. fr. králi?

oui, co třeba dobová lyrika: rytířská jízda pana Jana z Michalovic
VON FREIBERG, H. Rytířská jízda Jana z Michalovi. 1. vyd., Praha: Elka Press, 2005, 56 s.

ale budeš zklamána, krásná paní, pokud tam budeš hledat cíle cesty, z celé písně se dochoval je zlomek, popisující turnajská klání pana z Michalovic

Solidně však musím přiznat, že ohledně spojenectví obou panovníků mluvíme spíše ve smyslu spekulací (chybí nám přímé důkazy, by indicií je nemálo). Především měli oba společné nepřátele - papeže Bonifáce VIII. a římského krále Albrechta Habsburského, proti kterým společně postupovali. Francouzský král se navíc ucházel o říšskou korunu, zatímco Václav si chtěl pojistit polské a uherské zisky - v jejich plánech jim vydatně bránili jak papež, tak římský král... Důsledky jejich pravděpodobného spojenectví jsou pak v dějinách velmi výrazné

[Maršálek]

Abych se vrátil k hodnocení krále Václava II. - domnívám se, že byl velmi bystrým politikem, nebezpečným soupeřem, výtečným ekonomem a charizmatickým vůdcem, který dokázal ukočírovat "nezvladatelné" české prostředí. Myslím že jeho hnacím motorem byl stín jeho velkého otce - Václav II. se však dokázal rychle učit z chyb svých i druhých. Bystře prohlédl, že rady jeho pánů nárokovat zpět rakouské země jsou naivní - přesto svými nároky vhodně zaměstnával Habsburky (ale skutečně neinvestoval do potřebných kroků - zjevně tedy jenom s těmito nároky manipuloval). Když se přesvědčil, že římskou korunu sám nezíská, manipuloval s dalšími kandidáty – dosáhl pověsti panovníka, který pozvedá a sráží římské krále dle své vůle (po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského znemožnil volbu jeho syna a svého švagra Albrechta, jím prosazený král naopak dlouho hájil Václavovi zájmy – možná ne tak ochotně a možná ani ne tak vědomě když se pak Adolf Nasavský začal prosazovat proti Václavovým zájmům, srazil jej Václav II. u Gölheimu a za poměrně drsných podmínek umožnil dosednout Albrechtovi). Myslím že Albrechta nepodcenil – jen vytěžil maximum a zaměstnával ho pak drobnými válkami v Říši (aniž by opět příliš investoval, jen vhodně manipuloval náladami říšských knížat a svobodných měst a občas naznačil možnou podporu jejich nároků proti Albrechtovi, aby pak byl soudcem v těchto přích – neztratil tedy tvář, ani spojence a učinil se v Říši nepostradatelným). Zaměřil své úsilí na sever a východ. Nejprve si na sklonku 13. století rychle politickým tlakem získal, nebo obsadil slezská knížectví, pak si roku 1300 „koupil“ polskou korunu a legalizoval svůj krok sňatkem s dědičkou trůnu – Richenzou. Využil roku 1301 příležitosti uprázdnění uherské koruny a „koupil“ si i ji. Velmi rozumě ji dal posadit na hlavu svého syna. Když se proti němu vytvořila silná koalice papeže, polského a uherského kandidáta, rakouského vévody a římského krále, částečně ji vojensky odolával a když si ujasnil, kde je třeba se bránit, stáhl se do Čech. Polsko stále pevně držel, Uhry těžce poplenil a odvezl korunovační klenoty, aby se později mohl se synem legálně vrátit do Budína. U Kutné Hory pak snadno odolal celé vojenské koalici a po jejím brzkém rozpadu začal verbovat osvědčené kapitány (včetně bývalých protivníků od Kutné Hory 1304) proti jednotlivým protivníkům. První na řadě byl zruinovaný římský král, který kvůli nákladům na české tažení zastavil většinu svých říšských statků ...

A nastupuje alternativní historie, kdyby Václav II. nepodlehl své chorobě, udržel by si s největší pravděpodobností své zisky v podobě tří korun na hlavě Přemyslovců. Takhle ve svých posledních dnech „jen“ rozumě určil komisi pro splácení astronomických dluhů (přeci jenom během cca 7 let skoupil téměř všechna slezská knížectví, celé Polsko a Uhry, v neposlední řadě pak financoval svou říšskou politiku, atd.), aby udržel co nejschůdnější postavení svého syna, uzavřel mír s římským králem, určil poručníky svému synovi, potvrdil zemské hejtmany pro obě polské země, atd. Domnívám se, že pokud by žil výrazně déle, byl by schopen postupně umořovat své dluhy, které vlastně byly výbornými investicemi... Jeho smrtí se ale zásadně změnilo rozložení politických sil, jejichž důsledky jsou nám známé.

[Maršálek]

Už jsou tyto verše i na jiné dikuzi, ale když už se tu mluví o Václavovi II. a aby neztratili kontext:

I.
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nech láska z chlubnosti mě viní, ne však ona.
Jakkoli horoucně jsem svíral v objetí
půvabné, bělostné a něžné tělo její,
nikdy mě nesvedla líbeznost jeho vonná
k činům, jež její stud by nemoh strpěti,
třeba jsem miloval vroucně a horlivě ji!
Má vůle byla sic mým očím nemilá,
a ani smyslům mým příjemná nebyla,
má láska však ji chránila,
a cudnost přeušlechtilá.
II.
Protože zima zlá zničila něžné květy,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpěvy ptačí,
já poradit vám chci, jak všechny rozkoše ty
lze nabýt. Šasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráčí,
vyjděme paní vstříc a místo květině
jí lásku vyznejme. Pohledy nevinné
vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústům rty nám přivine.
Může-li v šastlivci, kterému políbení
rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,
může v něm nevzplanout touha po větším daru?
Člověk tak netečný snad v celém světě není,
leda by smysly své měl choré nemálo.
I já se přiznávám k mocnému tomu žáru.
Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas
v náruč vás mohl vzít a celou zlíbat vás!
Snad odpustila byste snáz,
co na vás vyzradil můj hlas.
Má paní líbezná, má něžná, vytoužená,
jen ve vás, ve vás jen dlí moje útěcha!
Nad všechny poklady je drahé tělo vaše,
však jeho největší a nejryzejší cena
tkví v jeho čistotě, která mě nenechá
práh studu překročit. I stojím cudně, plaše
před vámi, třebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty jen zřím, má předrahá.
Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá.
III.
„Hle slunce vstává již a vchází do korun!
Zlá noc dni bílému přenechává svůj trůn,
dost dlouho loudila tam tóny z černých strun!
Den vládu přebírá. Otvírá svými klíči
komnaty zšeřelé. Zář slunce mrská biči
temnotu pochmurnou a nadobro ji ničí.
Má paní, milý váš tu nesmí meškati!
Brzy se tmavá noc v bílý den obrátí!
Pospěšte si, čas běží!“
- Tak na vysoké věži
pěl ráno sladký strážcův hlas.
„Musíte jít už! Je už čas!
Vyváznete jen stěží!“
Strážný včas varoval tou písní svoji paní
i rytíře, jenž tam potajmu přišel za ní,
aby se spolu s ní oddával milování.
Paní mu pravila: „Můj pane nejdražší,
nechcem-li skončiti dnešní den v rubáši,
musím jít k strážnému, všechno zlé zaplaší,
jenom když dostane pořádnou úplatu,
pak vás jak libo nám, věřte mi, nechá tu!“
Souhlasil rytíř spanilý
a krásná paní za chvíli
strážného chytře mámí
zlatem a drahokamy,
jen prosbu její splní-li.
Strážný ji odvětil:“Běžte dál, moje paní,
okoušet s milým svým rozkoše milování!
Nikdo líp nežli já vás před zlým neochrání!
Já zlato dostal jsem – vy můžete se zas
těšiti s milým svým. Až přiblíží se čas,
nemějte obavy, varovat budu vás.
Potom však milý váš se nesmí zdržeti,
sic oba postihne neštěstí vzápětí!“
Děkuje paní upřímně,
a že má lásku za břímě,
pospíchá se jí zbavit rychle
do komnaty své, divně ztichlé…
A co se stalo zde, to stalo se i mně.


Verše Václava II. (moderní překlad Petra Kopty)

[elizabeth]

Víte někdo něco bližšího o nabídce spojenectví Václava II. fr. králi?

Takze at to nevytrhnu z kontextu: Po obsazeni uherskeho trunu Vaclavem III. ( panoval jako Ladislav V.) se rimsky kral Albrecht ( protoze se jednalo o oslabeni prestize Habsburku) spojil s papezem Bonifacem VIII. ( ten si pro zmenu chtel podridit Francii) , dokonce mu 13.7.1303 slozil slib vernosti(samozrejme Albrecht Bonifacovi ne obracene ). Papez prohlasil, ze vsechna kralovstvi vcetne Francie jsou podrizena ve svetske sfere krali ( nebo cisari) rimskemu. Papez si od toho prohlaseni sliboval oslabeni Francie a Albrecht Cech. Obratnou politickou odpovedi na rissko-papezske ohrozeni byla nabidka ceskeho dvora Francii k uzavreni valecne koalice proti Albrechtu Habsburskemu.Tato iniciativa sice byla dilem Petra z Aspeltu, ale byl ji nadsen i Vaclav. Ten mel shromazdit vojska za 100tisic hriven prazske vahy ze severniho Nemecka ( Teutonie) a kral Filip z jihozapadniho Nemecka (Alamanie). Smlouva byla navrzena v dobe kdy vrcholil konflikt mezi papezem a francouzskym kralem. Papez byl nakonec ve stretu s Filipem IV. porazen, zajat a postaven pred soud, po trech dnech sice propusten, ale zahy zemrel v Rime za novych sporu, tentokrat s Orsiniovymi. Albrecht po smrti papeze Boniface opustil protifrancouzskou politiku, ale cesko-francouzska jednani oznacil za zradu Rise a vyuzil ji k diplomatickemu boji proti Cecham a Vaclavovi. Doslo na diplomaticka jednani, vedena Petrem z Aspeltu.Vaclav odmitl splnit pozadavky Albrechta a pouzil francouzsky vyklad o tom, ze pouze v Rime korunovany cisar muze neco narizovat jinemu krali. Albrecht to ale ocekaval a rozvinul proti Vaclavovi rissky proces, inspirovany postupem Rudolfa proti Premyslu Otakarovi, nastesti ne s takovym uspechem.

[Maršálek]

Víte někdo něco bližšího o nabídce spojenectví Václava II. fr. králi?

Takze at to nevytrhnu z kontextu: Po obsazeni uherskeho trunu Vaclavem III. ( panoval jako Ladislav V.) se rimsky kral Albrecht ( protoze se jednalo o oslabeni prestize Habsburku) spojil s papezem Bonifacem VIII. ( ten si pro zmenu chtel podridit Francii) , dokonce mu 13.7.1303 slozil slib vernosti(samozrejme Albrecht Bonifacovi ne obracene ). Papez prohlasil, ze vsechna kralovstvi vcetne Francie jsou podrizena ve svetske sfere krali ( nebo cisari) rimskemu. Papez si od toho prohlaseni sliboval oslabeni Francie a Albrecht Cech. Obratnou politickou odpovedi na rissko-papezske ohrozeni byla nabidka ceskeho dvora Francii k uzavreni valecne koalice proti Albrechtu Habsburskemu.Tato iniciativa sice byla dilem Petra z Aspeltu, ale byl ji nadsen i Vaclav. Ten mel shromazdit vojska za 100tisic hriven prazske vahy ze severniho Nemecka ( Teutonie) a kral Filip z jihozapadniho Nemecka (Alamanie). Smlouva byla navrzena v dobe kdy vrcholil konflikt mezi papezem a francouzskym kralem. Papez byl nakonec ve stretu s Filipem IV. porazen, zajat a postaven pred soud, po trech dnech sice propusten, ale zahy zemrel v Rime za novych sporu, tentokrat s Orsiniovymi. Albrecht po smrti papeze Boniface opustil protifrancouzskou politiku, ale cesko-francouzska jednani oznacil za zradu Rise a vyuzil ji k diplomatickemu boji proti Cecham a Vaclavovi. Doslo na diplomaticka jednani, vedena Petrem z Aspeltu.Vaclav odmitl splnit pozadavky Albrechta a pouzil francouzsky vyklad o tom, ze pouze v Rime korunovany cisar muze neco narizovat jinemu krali. Albrecht to ale ocekaval a rozvinul proti Vaclavovi rissky proces, inspirovany postupem Rudolfa proti Premyslu Otakarovi, nastesti ne s takovym uspechem.

... a zdroj? Zní to logicky, ale nevím odkud jsi ke svým úvahám čerpala.

[elizabeth]

... a zdroj? Zní to logicky, ale nevím odkud jsi ke svým úvahám čerpala.

Musim se priznat, uvahy nejsou moje, uvahy jsou pana Vratislava Vanicka a jsou z Velkych dejin zemi Koruny ceske, moje je jen forma usporadani, a on tu cesko - francouzskou koalici i s mnozstvim dohodnutych vojsk doklada v CIB(codex iuris Bohemici), c. 105, s. 441

[Maršálek]

K datu uzavření spojenectví mezi českým a francouzským králem se asi nedotaneme, nicméně ona slavná rytířská jízda Jana z Michalovic předcházela Václavově expanzi do Polska a ražbě pražského groše.
Takže první jednání bychom asi mohli opatrně datovat již k postupnému získávání slezských knížectví. Jinak zmíněné českofrancouzské spojenectví zahrnovalo i italská města a tradiční protipapežskou stranu.

Pokud jde o postoj papeže Bonifáce VIII. k růstu moci francouzského a českého krále, souvisel s tradičním bojem o investituru. Nepochybuji, že jakmile by se papež na čas zbavil těchto svých protivníků, obrátil by se proti římskému králi Albrechtovi. To spojenectví bylo toliko účelové a tanhle papež by nikdy nepřipustil císařskou korunovaci. Takové postoje může ovšem prosazovat jenom vladař, jehož postavení je neotřesitelné - a Bonifác se zjevně přecenil.
Nevím o tom, že by francouzský král vedl veřejný soud se zajatým papežem, Filip naopak zpochybnil jeho postavení na papežském stolci již dávno předtím a na "žádost" svých poddaných a spravedlivých světských knížat (Václav II) vykonal jeho "sesazením" spravedlnost - ale nikoli na papeži ve smyslu zástupce božího na zemi, ale na člověku, který tohoto postu nebyl hoden, získal ho vraždou svého předchůdce a zrazoval Kristův odkaz a jeho učení... Bonifác tuším zemřel na infarkt cca po třech dnech po útoku na svou osobu (Nogaret ho veřejně udeřil do tváře - symbolické gesto, nikoli pokus o zabití).

[acoma]

Zbraslavská kronika praví:...přes to všechno Václav, nejsa nepamětliv vrozené sobě vlídnosti, trpělivě snesl a spoluvyhnancům svým, aby znepokojeni na mysli neklesali, veselou tvář často ukazoval, sklíčenost mysli své, sám sebe zdržuje, tajiti se snažil, také věrné své často tváře se veselým potěšoval." Jasně se zde projevuje tendence Zbraslavské kroniky dělat z Václava světce již za živa. Ale proč píšu tu citaci - svědčí to o tom, že nebyl v zajetí sám...

[Ježek]

Polsko stále pevně držel

A nastupuje alternativní historie, kdyby Václav II. nepodlehl své chorobě, udržel by si s největší pravděpodobností své zisky v podobě tří korun na hlavě Přemyslovců. Takhle ve svých posledních dnech „jen“ rozumě určil komisi pro splácení astronomických dluhů (přeci jenom během cca 7 let skoupil téměř všechna slezská knížectví, celé Polsko a Uhry, v neposlední řadě pak financoval svou říšskou politiku, atd.), aby udržel co nejschůdnější postavení svého syna, uzavřel mír s římským králem, určil poručníky svému synovi, potvrdil zemské hejtmany pro obě polské země, atd.

Nesouhlasím - české panství v Polsku bylo neudržitelné. V Polsku byly tendence ku sjednocení hlavně v řadách jednotné církve (Jakub Svinka), ovšem pod vládou Piastovců.
Je třeba si uvědomit, že Václav nevládl všude ze stejného mandátu.
Ve Slezsku měl jak spojence, tak lenníky, panství Jindřicha IV. Probuse (další z členů spanilého českého dvora) získal od Rudolfa a z něj mu složil lenní hold. Malopolsko obsadil a teprv poté tam byl zvolen. Mazovský kníže měl za žěnu jeho sestru. Velkopolsko získal poté, co tamní šlechta vypověděla poslušnost Lokýtkovi. Pomoří se mu podrobilo, obsadil Kujawy, Sieradzko a Lenčicko. Jenže se nestal vládcem celého Polska, v ostatních částích vládli právoplatní Piastovci (Mazovsko, horní Slezsko)
Nějaká opozice existovala snad jen v Kujavách, jinde byl uznávám a opozice neexistovala - postupně vznikala. Václav nezničil starý polský systém, podobný u nás existoval za knížectví. Jen založil úřad starostů. Chyba že tam dosadil Čechy a měl tak stále více nepřátel mezi polskou šlechtou (, které jen stačil Piastovec k návratu k právu. Česká moc v Polsku začala padat krátce po korunovaci...
Václav ji tedy mohl udržet za jednoho dvou předpokladů: zastupovali by ho tam věrní poláci, zabral by Polsko celé, dostatečně zpacifikoval ostatní Piastovce.
Z minulé polské historie, Jindřich I. Bradatý dokázal získat mnoho dzielnic (tu po otci, tu byl regentem, tu byl zvolen šlechtou), ovšem jeho syn Jindřich II. je už začínal ztrácet, bylo to neudžitelné - rozpad ambice polského království znamenala smrti tohoto Piastovce na Lehnickém poli. Vidím tu analogii - česká moc byla v úpadku, ale smrt velkého krále pád výrazně urychlil.

[Maršálek]

bavíme se tu skutečně o alternativní historii

Mám jiný názor, ale já jsem k němu dospěl přes české stříbro, ekonomickou unii obou zemí rychle a úspěšně zavedenou pražským grošem, diplomacií a způsobem vlády Václava II., který dokázal mistrně rozbíjet domácí i zahraniční opozici i tím, že ji mistrně štval vzájemně proti sobě a dával si pozor, aby ji nesjednotil proti sobě, vycházím také z jeho evropského postavení, atd...
To dnes solidně nerozsoudíme, ale pohled na polské národní uvědomění, vyžadující na trůn Piastovce bych nebral vážně. K tomu měla tehdejší Evropa ještě hodně daleko...přesněji až do revolučních let 1840-1848.
To že se musel každý panovník tvrdě a neustále prosazovat i ve vlastní zemi bylo běžnou součástí vlády, ale to už jsem tu psal jinde Bylo by naivní se domnívat, že kdo jednou usedl na trůn (nebo na něj byl dosazen), měl své jisté a byl obklopen věrnou šlechtou, klérem a patriciátem, stejně jako byl respektován a neobtěžován svými sousedy Ta ironie není osobní, jen často zapomínáme, jak těžké bylo vládnout a co všechno to obnášelo. Ostatně Evropa těchto časů nezná moc velkých panovníků a Václav II. mezi ně zcela nesporně patřil - byl tak chápán a obáván i svými sousedy a soupeři (tento respekt však nikomu nebránil, aby nevyužil své příležitosti).

Takže na závěr - nepovažuji situaci v Polsku na sklonku života Václava II. za neudržitelnou. Na takové konstatování nám zcela chybí důkazy. Neobstojí fakt, že necelý rok po jeho smrti se odkládaný polský problém dále hromadil a nabýval na intenzitě i hrozivosti. Jestliže dokázalo Polsko fungovat ještě rok po smrti Václava II., je to naopak zjevný důkaz toho, že situace se dala zvládnout Navíc se ukázalo, že jednotný kandidát na polský trůn neexistoval ještě po korunovaci Jana Lucemburského českým králem. Jan sám se s Eliškou nazývali polskými panovníky a ještě při jedníní s Kazimírem ve 30. a 40.-tých letech byla jejich pozice tak silná, že si Kazimír musel korunu velmi draho koupit... To myslím nevyžaduje další komentář - to je doložený fakt, který respektuje i polská strana.

[Ježek]

bavíme se tu skutečně o alternativní historii

Mám jiný názor, ale já jsem k němu dospěl přes české stříbro, ekonomickou unii obou zemí rychle a úspěšně zavedenou pražským grošem,

Tohle jsou důvody pro podporu měst, hlavně Krakova - jim to bylo jen ku prospěchu (proto to naivní povstání v 11. roce). Šlechtu, kterou získal Litomyšským privilejem, nemohl nadchnout podporou měst - míst, která se ekonomicky začala vzmáhat.

diplomacií a způsobem vlády Václava II., který dokázal mistrně rozbíjet domácí i zahraniční opozici i tím, že ji mistrně štval vzájemně proti sobě a dával si pozor, aby ji nesjednotil proti sobě, vycházím také z jeho evropského postavení, atd...

Zvládal tedy daleko lépe vnější opozici, vnitřní zaměřením šlechty na vnější problémy, svoji moc proti ní nedokázal výrazně zvýšit, byl to konsensualista, jemuž šlechta zamítla univerzitu

To dnes solidně nerozsoudíme, ale pohled na polské národní uvědomění, vyžadující na trůn Piastovce bych nebral vážně. K tomu měla tehdejší Evropa ještě hodně daleko...přesněji až do revolučních let 1840-1848.

Polský uvědomění je záležitostí začátku 19. st. když se konečně nacionalistická šlechta spojila se střední třídou v boji za Polsko. Mluvím o právu Piastovce - potomku Boleslava Křivoústého (+1138) vládnout v Polsku.

Takže na závěr - nepovažuji situaci v Polsku na sklonku života Václava II. za neudržitelnou. Na takové konstatování nám zcela chybí důkazy. Neobstojí fakt, že necelý rok po jeho smrti se odkládaný polský problém dále hromadil a nabýval na intenzitě i hrozivosti. Jestliže dokázalo Polsko fungovat ještě rok po smrti Václava II., je to naopak zjevný důkaz toho, že situace se dala zvládnout

Neříkám, že to povstání Poláků proti český vládě, by bylo do 5 let, nebo 10, ale přišlo by (třeba v další generaci). Václav brilantně obsadil (obsadil je to správné slovo), ale se správou to bylo horší. Nechci hanět, i tak je to pro mne asi největší z českých králů, ale tak polskou kwestii vidím - dlouhodobě neudržitelnou s ohledem na právo Piastů a problémech české vlády. Koneckonců Lokýtek nebyl taky nijak extra panovník, jen měl štěstí, že prásknul do bot, Václav měl lepší nepřátele - Přemysla II; Glogowczyka...

[Maršálek]

nu to už obočujeme, ale třeba Karel IV. si u nás taky neprosadil zákoník, zatímco v Říši ano... a peníze ve smyslu jednotné měny také zdaleka nebyly přínosem jenom pro města - ostatně právě města se v Polsku jako stav nikdy neprosadila.

[elizabeth]

K datu uzavření spojenectví mezi českým a francouzským králem se asi nedotaneme...

To zatim ne, ale uz mame docela presne vyclenen interval, je to mezi 13.7.1303, kdy Albrecht slozil slib vernosti Bonifacovi VIII. a uveznenim papeze Boniface VIII. francouzskym kralem Filipem IV.Slicnym na hradu v Anagni. Tam jsem zatim presne datum neobjevila. Kazdopadne tak vime, ze to bylo roku 1303.