Obraz od Hieronyma Bosche
Stravování ve středovšku
Stravování ve středovšku
Kdož obžerstvím hřeší, hřeší i proti duši své i proti tělu, nebo opije sě, duši svú zbaví rozumu, na těle zemdlé... tolik Tomáš Štítný ze Štítného
Obraz od Hieronyma Bosche
Obraz od Hieronyma Bosche
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
Středověcí lékaři dělili potraviny na vlhké, suché, horké nebo chladné. Toto bylo nutné brát v úvahu při vaření, protože neměla převládnout žádná z těchto vlastností, aby neohrozila zdraví či rovnou život případného jedlíka. Jídla se dále dělila na jídla vhodná pro jednotlivé povahy - sangvinik neměl jíst to samé, co cholerik a stejně tak neměl jíst v létě to samé, co v zimě. Fyzicky pracující měl jíst vydatnější jídla než línější bližní.
Mezi nejvhodnější pokrmy patřilo maso mláďat a ptáků - maso jehňat, kůzlat, sajících telat a vykastrovaných zvířat, slepice, kapouni, křepelky, bažanti, ryby, vejce, chléb, olej a vonná vína.
Jídlo v tu dobu pokládané za nejzdravější (drůbež, maso mláďat a ovoce) jedla především šlechta. vyloženě nezdravé jídlo bylo maso starých volů, liščí, medvědí, houby, boby, měkké sýry a kombinace ryb s mlékem.
Zajímavé je, že zelenina měla být jedena sporadicky a pokud ano, tak v létě a před jídlem. Ovoce bylo pokládáno za mnohem zdravější, protože rostlo dál od země. Platila zde přímá úměra - čím výš, tím zdravější.
Mezi nejvhodnější pokrmy patřilo maso mláďat a ptáků - maso jehňat, kůzlat, sajících telat a vykastrovaných zvířat, slepice, kapouni, křepelky, bažanti, ryby, vejce, chléb, olej a vonná vína.
Jídlo v tu dobu pokládané za nejzdravější (drůbež, maso mláďat a ovoce) jedla především šlechta. vyloženě nezdravé jídlo bylo maso starých volů, liščí, medvědí, houby, boby, měkké sýry a kombinace ryb s mlékem.
Zajímavé je, že zelenina měla být jedena sporadicky a pokud ano, tak v létě a před jídlem. Ovoce bylo pokládáno za mnohem zdravější, protože rostlo dál od země. Platila zde přímá úměra - čím výš, tím zdravější.
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
pøíklady støedovìké kuchynì
http://myschwerk.webzdarma.cz/daz_buoch ... spise.html
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#6
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#13
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#14
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#15
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#6
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#13
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#14
http://myschwerk.webzdarma.cz/gastro.html#15
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
Roku 1462 navštívil Jiří z Poděbrad s doprovodem/páni z Michalovic Sternberku a Rábí/ Zhořelec.O tom jak byl Jiřík,jedlík k pohledání pohoštěn,se můžeme dozvědět z účetních knih města.Hostina se odehrávala pod přístřeškem,protože vedle účtu za stoly lavice a židle tan byl též účet za prkna trámy a šindele i osvětlení.odměněno bylo i služebnictvo ,číšníci a kuchařky,šefkuchař měl oděv ze specielní látky.Co se jedlo není psáno,ale můžem si udělat představu z toho,co bylo nakoupeno ,u mnoha položek od více dodavatelů.
Jednalo se o kapry štiky a pstruhy,slepice mladší i starší,kuřata a vejce,jelena,voli/z Polska/,býky a telata,mléko a sýry,zeleninu,koření,zelí a petržel,sádlo,mouku ,bílý a tmavý chléb,světlé a tmavé pivo,víno vlašské/od Magdeburku/,moravské/od Olomouckého biskupa a francouzské.
Nezapomnělo se ani na krmení pro koně ,pištce a kejklíře,malíře,písaře a řečníka. zaplaceno bylo skoro 300kop kr. Pro zajímavost za to jídlo asi80 a za víno 115kop.
Jednalo se o kapry štiky a pstruhy,slepice mladší i starší,kuřata a vejce,jelena,voli/z Polska/,býky a telata,mléko a sýry,zeleninu,koření,zelí a petržel,sádlo,mouku ,bílý a tmavý chléb,světlé a tmavé pivo,víno vlašské/od Magdeburku/,moravské/od Olomouckého biskupa a francouzské.
Nezapomnělo se ani na krmení pro koně ,pištce a kejklíře,malíře,písaře a řečníka. zaplaceno bylo skoro 300kop kr. Pro zajímavost za to jídlo asi80 a za víno 115kop.
George Santayana "Kdo zapomina na minulost, bude si ji muset zopakovat".
-
Kateřina_z_Landštejna
- Vévodkyně
- Příspěvky: 409
- Registrován: 17 dub 2007 15:44
Pořídila jsem takový letmý náhled na vaření a stolování v dávných dobách. To téma by vydalo na několikasvazkové dílo, což není mou ambicí, ale bdu to doplňovat o další poznatky. Možná se to bude hodit v dubnu 
Je to zatím neupravené, protože mi doma nefungují místní ovladače. Zítra to v práci vylepším.
-------------------------------------------------------------------------------------
Jak vařili a jídávali naši předkové
Jistě by nám záviděli brambory a nejspíš by je ranila mrtvice z hojnosti a rozmanitosti jídel, která máme k dispozici. A pravděpodobně by jim většina z nich nechutnala, jako by nám nechutnaly lahůdky kuchyně středověké.
VAŘENÍ
Naši předkové vařili daleko jednodušeji a měli k dispozici mnohem méně surovin, jež my dnes považujeme za běžné. Zejména brambory a cukr, bez nichž si dnes kuchyni umíme jen těžko představit, v jídelníčku středověkém chyběly úplně.
Jídlo prostých lidí sestávalo zejména z obilovin v podobě kaší, placek, chlebů a dalších druhů pečiva, zeleniny vařené, konzervované i konzumované za syrova, ovoce rovněž syrového i vařeného a konzervovaného a mléka a mléčných výrobků. Maso bylo spíše vzácností a vítaným zpestřením dost jednotvárného jídelníčku.
Kuchyně bohatých měšanů a šlechty byla podstatně bohatší, zvláště na maso, a pestřejší. Na panovnických dvorech a v klášteřích pak bylo vaření doslova uměním.
Základ však měly oba „světy“ společný. Byl jím polévky, omáčky a kaše. Ty se daly konzumovat samostatně, s masem, různými druhy pečiva a jiných moučných výrobků, zeleninou.
DRUHY JÍDEL
Kaše se vařily z mletého prosa, pohanky, ovsa, pšenice, ovoce, zeleniny i masa a jedly sladké i sladké.
Zvláštním druhem jednoduchého pokrmu bylo pražmo – v plochém pekáči (pražnici) opražená nezralá zrna obilí. Pražmo se jedlo samotné, s mlékem, rozdrcené a smíchané s ovocem, mlékem či vodou na kaši. Byl to rychlý pokrm prostých lidí, poutníků a snad i ozbrojenců.
Polévky se připravovaly z kořenové zeleniny (pastiňák, petržel, tuřín, ředkve, řepa) zelí, lebedy, kerblíku a dalších listovin, mouky, krup. Bývaly husté, protože to byl základní pokrm, mnohdy jediný, kořeněné dostupnými kořeními domácí provenience (kmín, libeček, bazalka, rozmarýn…), v bohatších domácnostech i dováženým.
Omáčky se jedly samostatné i jako příloha k masům. Bývaly sladké i slané, připravované z vývarů, zeleniny, ovoce, mandlí i ořechů, vína.
K tomu naši předkové pojídali placky kynuté i nekynuté, různé druhy chleba a pečiva, preclíky, oplatky, noky vařené, pečené i smažené.
Doplňkem této základní stravy bylo mléko a mléčné výrobky, vejce a pokrmy z nich.
Mléko se pilo syrové, ochucené medem, kořením, kysané, připravovaly se z něj polévky, kaše a omáčky (jíchy). Ve městech bylo poněkud hůře dostupné pro malou trvanlivost a zde se konzumovaly zřejmě spíše mléčné výrobky.
Mléčné výrobky sestávaly z tvarohu a sýrů. České sýry byly mimochodem pověstné již v 15. století pro svou rozmanitost a způsob jejich kořenění.
Vejce se vařená i smažená v podobě nejrůznějších míšenin, které známe a jíme i dnes.
MASO
Samostatnou kapitolou ve stravování bylo maso.
To nebylo dostupné každému a církevní předpisy navíc dost přísně vymezovaly, kdy maso není možno jíst. Kromě toho i společenské zvyklosti určovaly některé druhy masa (zejména zvěřinu z „vysoké“) jen panstvu a panovníkovi.
Poddaným byla povolena časově vymezená čižba (lov drobného ptactva), lov některých drobných dravců, pochopitelně chov domestikovaného zvířectva a ptactva.
Důležitým zdrojem masa jsou ryby, které byly upravovány vařením, pečením i smažením a konzervovány solením a uzením. Byly navíc postním pokrmem – tedy určeny k požívání v obdobích, která církev stanovila jako jinak bezmasá nebo zcela bezbílkovinná (některé půsty zakazovaly i vejce a mléko spolu s výrobky z něj).
V bohatých nebo/a společensky výše postavených domácnostech se konzumovalo maso ve velké rozmanitosti a množství, vařené, pečené, rožněné, uzené, vcelku i sekané - zvěřina, hovězí, vepřové, skopové, drůbež a ryby sladkovodní i mořské. Čechy měly tu výhodu, že jimi vedly tři důležité obchodní stezky, takže se sem dostávaly i druhy jídla a koření, jinde málo nebo úplně neznámé, což platí i o mořských rybách.
STOLOVÁNÍ
A jak jedli?
Dnešní způsoby stolování by, stejně tak jako náš jídelníček, naše předky šokovaly.
STOLNÍ NÁČINÍ
Prostí lidé jedli své jednoduché pokrmy obvykle z jedné mísy, pokud se jídlo připravovalo v nízkém hrnci či pražnici, pak rovnou z nich. Řídké jídlo nabírali lžícemi, obvykle dřevěnými, ale také kousky placek, chlebovou kůrkou.
Ostatní se obvykle jedlo rukama, a to jak na panovnických dvorech, tak v chatrčích žebráků.
Vidlička jako součást jídelního náčiní se u nás objevuje až koncem 15. století, kdy byla užívána jako nástroj k pojídání sladkých i slaných drobných laskomin. Do té doby byla na stole kuriozitou. V kuchyni však vidličky užívány byly podobně, jako dnes.
Na středověkém stole bychom tedy v prosté domácnosti spatřili společnou mísu nebo dřevěné či hliněné jídelní misky, dřevěné lžíce, pohárky dřevěné či hliněné, jeden nebo několik nožů a chléb, placky či jiné pečivo. Pokud by bylo podáváno více jídel, pak několik mis nebo podnosů, opět dřevěných či hliněných.
V bohatých domácnostech až do pozdního středověku vypadala skladba náčiní obdobně, avšak bylo zdobnější a již ve vrcholném středověku běžně skleněné a kovové. Kovové stolní náčiní bývalo bronzové, cínové, železné, méně obvykle pak stříbrné, zlacené či zlaté – byly to lžíce, nože, talíře, mísy, podnosy, konvice, poháry i ozdobné předměty.
Skleněné nádobí bylo reprezentováno zejména různými druhy pohárů, ozdobných nádob, mis.
Ačkoli naši předkové používali jako hlavní jídelní náčiní ruce, vůbec to neznamená, že stolování nemělo svá pravidla.Spíše naopak. Kultuře stolování bylo věnováno mnoho prostoru a její pravidla byla velmi přísná, a už se to týkalo rozsazování stolovníků, jejich chování u stolu, konverzace.
HYGIENA
Jedním z nejdůležitějších pravidel byla hygiena. Ta spočívala v čištění rukou a před jídlem, během něj i po něm a ve vyplachování úst. Čištění rukou se dělo buď otíráním od ubrousků či šátků, a omýváním k tomu určenou vodou ve zvláštních nádobách (mědenice – nádoba k omývání, aquamanille – konvička na omývací vodu).
Ústa se při jídle vyplachovala čistou vodou, ráno a večer pak šalvějovým odvarem (ten má protizánětlivé účinky a naši předkové neznali kartáček na zuby).
Ústa se navíc čistila párátky (paradla). Ta byla dřevěná, slonovinová, stříbrná, zlatá. Na vzácné kousky měli vlastníci ozdobná pouzdérka a paradla byla mnohdy luxusním dárkem třeba ke svatbě.
Rovněž čistotě nádobí a stolu byla věnována velká pozornost.
Bylo považováno za neslušné otírání nožů do stolních pokrývek – doporučovalo se např. otření do kousku chleba a jeho odložení na kraj talíře nebo, pokud se v hodovní místnosti nacházeli psi, obdaření kouskem chleba jich.
Talíře a misky se nevylizovaly a nevytíraly chlebem. Obsluhující personál je měnil, případně na žádost hodovníka oplachoval. Pouze tam, kde nebylo možno talíře měnit, bylo přípustné vytřít jej před dalším chodem kouskem chleba nebo šátkem.
Podobně byly měněny i poháry, bylo-li to možné.
Neslušné bylo i olizování lžic a nožů. K jejich očištění před dalším chodem byly používány ubrousky (servíty), přípustné bylo i nepříliš nápadné otření kouskem chleba. Lžíce se nesměly odkládat neočištěné na ubrusy. Na stole měly určené místo, a to vpředu před talířem, nůž vpravo.
Protože ani bohaté domácnosti nedisponovaly velkým množstvím nádobí, bylo běžné, že si své nádobí vozilo panstvo na hostiny sebou. Byla to i vítaná příležitost jak se blýsknout před ostatními zajímavými kousky.
CHOVÁNÍ U STOLU
Nedílnou součástí hodovních pravidel bylo i chování u stolu.
Společensky neúnosné bylo vydávání tělesných zvuků, šourání se nožem v zubech, srkání, bryndání, pití s plnými ústy, mluvení s plnými ústy a jiná pravidla, známá i nám. Tyto zvyklosti byly písemně zaznamenány již ve 14. století a není pochyb, že jsou podstatně staršího data.
Společenské chování bylo v Evropě významně ovlivněno kulturou stolování, pěstovanou v arabských zemích, již v 11. století. K nám tyto zvyklosti zřejmě pronikaly s jistou prodlevou, která však s ohledem na křižování země obchodními stezkami a bohatými zahraničními styky nebyla velká.
Důležitý byl zasedací pořádek, uplatňovaný podle významu a věku hostí. Nejvýznamnější hosté seděli v čele stolu, u kulatého stolu pak čelem ke dveřím.
Mladí stolovníci byli vedeni k tomu, aby v případě potřeby posloužili starším nebo významnějším a jinak se drželi v pozadí. U stolu obsluhovali chlapci nebo muži. Nikdy ženy (vyjma hospod a venkova).
U stolu se mělo sedět klidně, hovořit dle společenského statusu, bylo neslušné smát se příliš nahlas, pomlouvat, vykřikovat, zpívat, hádat se, zívat, vrtět tělem a končetinami.
Prohřeškem bylo přílišné nahýbání se nad cizími talíři, hlasité dovolávání se obsluhy, přídavku jídla, pití vybírání nejlepších kousků, hrabání se v mísách, onimrávání jídla, oškubání se nad ním, drobení do nápojů, vracení jídla a pití z talíře či poháru.
Odění u stolu muselo být úplné, čisté, odpovídající společenským zvyklostem. Podle některých zdrojů se neodkládala ani pokrývka hlavy.
Usednutí ke stolu probíhalo opět dle společenského statusu – mladí a méně významní usedali později a byli povinni vstát, pronášel-li významný host např. přípitek.
Odchod od stolu se děl ve stejném pořadí, nebyl-li odcházející z nějakého důvodu odvolán. Pak měl povinnost pozdravit ostatní úklonem hlavy nebo hlubší poklonou. Bylo vhodné, aby svůj případný návrat signalizoval vložením ubrousku do talíře.
Před jídlem i po jídle se měli stolovníci pomodlit. Pak teprve měla propuknout volnější zábava.
[/b]
Je to zatím neupravené, protože mi doma nefungují místní ovladače. Zítra to v práci vylepším.
-------------------------------------------------------------------------------------
Jak vařili a jídávali naši předkové
Jistě by nám záviděli brambory a nejspíš by je ranila mrtvice z hojnosti a rozmanitosti jídel, která máme k dispozici. A pravděpodobně by jim většina z nich nechutnala, jako by nám nechutnaly lahůdky kuchyně středověké.
VAŘENÍ
Naši předkové vařili daleko jednodušeji a měli k dispozici mnohem méně surovin, jež my dnes považujeme za běžné. Zejména brambory a cukr, bez nichž si dnes kuchyni umíme jen těžko představit, v jídelníčku středověkém chyběly úplně.
Jídlo prostých lidí sestávalo zejména z obilovin v podobě kaší, placek, chlebů a dalších druhů pečiva, zeleniny vařené, konzervované i konzumované za syrova, ovoce rovněž syrového i vařeného a konzervovaného a mléka a mléčných výrobků. Maso bylo spíše vzácností a vítaným zpestřením dost jednotvárného jídelníčku.
Kuchyně bohatých měšanů a šlechty byla podstatně bohatší, zvláště na maso, a pestřejší. Na panovnických dvorech a v klášteřích pak bylo vaření doslova uměním.
Základ však měly oba „světy“ společný. Byl jím polévky, omáčky a kaše. Ty se daly konzumovat samostatně, s masem, různými druhy pečiva a jiných moučných výrobků, zeleninou.
DRUHY JÍDEL
Kaše se vařily z mletého prosa, pohanky, ovsa, pšenice, ovoce, zeleniny i masa a jedly sladké i sladké.
Zvláštním druhem jednoduchého pokrmu bylo pražmo – v plochém pekáči (pražnici) opražená nezralá zrna obilí. Pražmo se jedlo samotné, s mlékem, rozdrcené a smíchané s ovocem, mlékem či vodou na kaši. Byl to rychlý pokrm prostých lidí, poutníků a snad i ozbrojenců.
Polévky se připravovaly z kořenové zeleniny (pastiňák, petržel, tuřín, ředkve, řepa) zelí, lebedy, kerblíku a dalších listovin, mouky, krup. Bývaly husté, protože to byl základní pokrm, mnohdy jediný, kořeněné dostupnými kořeními domácí provenience (kmín, libeček, bazalka, rozmarýn…), v bohatších domácnostech i dováženým.
Omáčky se jedly samostatné i jako příloha k masům. Bývaly sladké i slané, připravované z vývarů, zeleniny, ovoce, mandlí i ořechů, vína.
K tomu naši předkové pojídali placky kynuté i nekynuté, různé druhy chleba a pečiva, preclíky, oplatky, noky vařené, pečené i smažené.
Doplňkem této základní stravy bylo mléko a mléčné výrobky, vejce a pokrmy z nich.
Mléko se pilo syrové, ochucené medem, kořením, kysané, připravovaly se z něj polévky, kaše a omáčky (jíchy). Ve městech bylo poněkud hůře dostupné pro malou trvanlivost a zde se konzumovaly zřejmě spíše mléčné výrobky.
Mléčné výrobky sestávaly z tvarohu a sýrů. České sýry byly mimochodem pověstné již v 15. století pro svou rozmanitost a způsob jejich kořenění.
Vejce se vařená i smažená v podobě nejrůznějších míšenin, které známe a jíme i dnes.
MASO
Samostatnou kapitolou ve stravování bylo maso.
To nebylo dostupné každému a církevní předpisy navíc dost přísně vymezovaly, kdy maso není možno jíst. Kromě toho i společenské zvyklosti určovaly některé druhy masa (zejména zvěřinu z „vysoké“) jen panstvu a panovníkovi.
Poddaným byla povolena časově vymezená čižba (lov drobného ptactva), lov některých drobných dravců, pochopitelně chov domestikovaného zvířectva a ptactva.
Důležitým zdrojem masa jsou ryby, které byly upravovány vařením, pečením i smažením a konzervovány solením a uzením. Byly navíc postním pokrmem – tedy určeny k požívání v obdobích, která církev stanovila jako jinak bezmasá nebo zcela bezbílkovinná (některé půsty zakazovaly i vejce a mléko spolu s výrobky z něj).
V bohatých nebo/a společensky výše postavených domácnostech se konzumovalo maso ve velké rozmanitosti a množství, vařené, pečené, rožněné, uzené, vcelku i sekané - zvěřina, hovězí, vepřové, skopové, drůbež a ryby sladkovodní i mořské. Čechy měly tu výhodu, že jimi vedly tři důležité obchodní stezky, takže se sem dostávaly i druhy jídla a koření, jinde málo nebo úplně neznámé, což platí i o mořských rybách.
STOLOVÁNÍ
A jak jedli?
Dnešní způsoby stolování by, stejně tak jako náš jídelníček, naše předky šokovaly.
STOLNÍ NÁČINÍ
Prostí lidé jedli své jednoduché pokrmy obvykle z jedné mísy, pokud se jídlo připravovalo v nízkém hrnci či pražnici, pak rovnou z nich. Řídké jídlo nabírali lžícemi, obvykle dřevěnými, ale také kousky placek, chlebovou kůrkou.
Ostatní se obvykle jedlo rukama, a to jak na panovnických dvorech, tak v chatrčích žebráků.
Vidlička jako součást jídelního náčiní se u nás objevuje až koncem 15. století, kdy byla užívána jako nástroj k pojídání sladkých i slaných drobných laskomin. Do té doby byla na stole kuriozitou. V kuchyni však vidličky užívány byly podobně, jako dnes.
Na středověkém stole bychom tedy v prosté domácnosti spatřili společnou mísu nebo dřevěné či hliněné jídelní misky, dřevěné lžíce, pohárky dřevěné či hliněné, jeden nebo několik nožů a chléb, placky či jiné pečivo. Pokud by bylo podáváno více jídel, pak několik mis nebo podnosů, opět dřevěných či hliněných.
V bohatých domácnostech až do pozdního středověku vypadala skladba náčiní obdobně, avšak bylo zdobnější a již ve vrcholném středověku běžně skleněné a kovové. Kovové stolní náčiní bývalo bronzové, cínové, železné, méně obvykle pak stříbrné, zlacené či zlaté – byly to lžíce, nože, talíře, mísy, podnosy, konvice, poháry i ozdobné předměty.
Skleněné nádobí bylo reprezentováno zejména různými druhy pohárů, ozdobných nádob, mis.
Ačkoli naši předkové používali jako hlavní jídelní náčiní ruce, vůbec to neznamená, že stolování nemělo svá pravidla.Spíše naopak. Kultuře stolování bylo věnováno mnoho prostoru a její pravidla byla velmi přísná, a už se to týkalo rozsazování stolovníků, jejich chování u stolu, konverzace.
HYGIENA
Jedním z nejdůležitějších pravidel byla hygiena. Ta spočívala v čištění rukou a před jídlem, během něj i po něm a ve vyplachování úst. Čištění rukou se dělo buď otíráním od ubrousků či šátků, a omýváním k tomu určenou vodou ve zvláštních nádobách (mědenice – nádoba k omývání, aquamanille – konvička na omývací vodu).
Ústa se při jídle vyplachovala čistou vodou, ráno a večer pak šalvějovým odvarem (ten má protizánětlivé účinky a naši předkové neznali kartáček na zuby).
Ústa se navíc čistila párátky (paradla). Ta byla dřevěná, slonovinová, stříbrná, zlatá. Na vzácné kousky měli vlastníci ozdobná pouzdérka a paradla byla mnohdy luxusním dárkem třeba ke svatbě.
Rovněž čistotě nádobí a stolu byla věnována velká pozornost.
Bylo považováno za neslušné otírání nožů do stolních pokrývek – doporučovalo se např. otření do kousku chleba a jeho odložení na kraj talíře nebo, pokud se v hodovní místnosti nacházeli psi, obdaření kouskem chleba jich.
Talíře a misky se nevylizovaly a nevytíraly chlebem. Obsluhující personál je měnil, případně na žádost hodovníka oplachoval. Pouze tam, kde nebylo možno talíře měnit, bylo přípustné vytřít jej před dalším chodem kouskem chleba nebo šátkem.
Podobně byly měněny i poháry, bylo-li to možné.
Neslušné bylo i olizování lžic a nožů. K jejich očištění před dalším chodem byly používány ubrousky (servíty), přípustné bylo i nepříliš nápadné otření kouskem chleba. Lžíce se nesměly odkládat neočištěné na ubrusy. Na stole měly určené místo, a to vpředu před talířem, nůž vpravo.
Protože ani bohaté domácnosti nedisponovaly velkým množstvím nádobí, bylo běžné, že si své nádobí vozilo panstvo na hostiny sebou. Byla to i vítaná příležitost jak se blýsknout před ostatními zajímavými kousky.
CHOVÁNÍ U STOLU
Nedílnou součástí hodovních pravidel bylo i chování u stolu.
Společensky neúnosné bylo vydávání tělesných zvuků, šourání se nožem v zubech, srkání, bryndání, pití s plnými ústy, mluvení s plnými ústy a jiná pravidla, známá i nám. Tyto zvyklosti byly písemně zaznamenány již ve 14. století a není pochyb, že jsou podstatně staršího data.
Společenské chování bylo v Evropě významně ovlivněno kulturou stolování, pěstovanou v arabských zemích, již v 11. století. K nám tyto zvyklosti zřejmě pronikaly s jistou prodlevou, která však s ohledem na křižování země obchodními stezkami a bohatými zahraničními styky nebyla velká.
Důležitý byl zasedací pořádek, uplatňovaný podle významu a věku hostí. Nejvýznamnější hosté seděli v čele stolu, u kulatého stolu pak čelem ke dveřím.
Mladí stolovníci byli vedeni k tomu, aby v případě potřeby posloužili starším nebo významnějším a jinak se drželi v pozadí. U stolu obsluhovali chlapci nebo muži. Nikdy ženy (vyjma hospod a venkova).
U stolu se mělo sedět klidně, hovořit dle společenského statusu, bylo neslušné smát se příliš nahlas, pomlouvat, vykřikovat, zpívat, hádat se, zívat, vrtět tělem a končetinami.
Prohřeškem bylo přílišné nahýbání se nad cizími talíři, hlasité dovolávání se obsluhy, přídavku jídla, pití vybírání nejlepších kousků, hrabání se v mísách, onimrávání jídla, oškubání se nad ním, drobení do nápojů, vracení jídla a pití z talíře či poháru.
Odění u stolu muselo být úplné, čisté, odpovídající společenským zvyklostem. Podle některých zdrojů se neodkládala ani pokrývka hlavy.
Usednutí ke stolu probíhalo opět dle společenského statusu – mladí a méně významní usedali později a byli povinni vstát, pronášel-li významný host např. přípitek.
Odchod od stolu se děl ve stejném pořadí, nebyl-li odcházející z nějakého důvodu odvolán. Pak měl povinnost pozdravit ostatní úklonem hlavy nebo hlubší poklonou. Bylo vhodné, aby svůj případný návrat signalizoval vložením ubrousku do talíře.
Před jídlem i po jídle se měli stolovníci pomodlit. Pak teprve měla propuknout volnější zábava.
[/b]
Volo, multum, statim!
Kdo by se potom divil ,že Jiřík byl obézní a vodnatý.A jeho žlučovejm kamenům to taky nemusí prospívat.Georg píše:Roku 1462 navštívil Jiří z Poděbrad s doprovodem/páni z Michalovic Sternberku a Rábí/ Zhořelec.O tom jak byl Jiřík,jedlík k pohledání pohoštěn,se můžeme dozvědět z účetních knih města.Jednalo se o kapry štiky a pstruhy,slepice mladší i starší,kuřata a vejce,jelena,voli/z Polska/,býky a telata,mléko a sýry,zeleninu,koření,zelí a petržel,sádlo,mouku ,bílý a tmavý chléb,světlé a tmavé pivo,víno vlašské/od Magdeburku/,moravské/od Olomouckého biskupa a francouzské.
.
Bez piva to není ono.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů