Středověk kolem nás

[Ingolf]

Téma chci věnovat věcem, kde se středověk nějak projevuje dodnes, resp. kde může medievistika přispět k objasnění nějaké dnešní otázky. Existuje problém časové vzdálenosti, která ubírá medievistice na aktuálnosti. Přeci jenom moderní a soudobé dějiny objasňují mnohem více, proč jsme právě tam, kde jsme..
Téma bych teoreticky moc nerozvíjel, obecnou teorii bych nechal na téma "význam dějin a dějepisectví", stejně jako myšlenky, které časově přesahují meze středověku. Svoje významy v dějinách hledají různí lidé, aby podpořili svoje politické nebo náboženské myšlenky. Pokud by mělo dojít na vyvracení některých takových myšlenek, nechal bych to na téma "rizika a případy překrucování historie".

Omezil bych se tu na konkrétní případy, kde něco středověkého trvá dodnes. A kde takové dědictví není očividné, tam ho umět odhalit. Příklady středověké tradice se dají komentovat u křesťanských svátků, jako jsou Vánoce a Velikonoce (i když tam je součástí i předkřesťanský základ). Pak se dají nacházet nějaké staré zvyky nebo společenské zvyklosti.
Pozdravy - co znamená "čau" - tak zdravily podřízené osoby, čau nebo něm. tschüss pochází z it. schiavo, a to souvisí se základem sklave - otrok, a zdraví se tak tedy lidově; pozdrav pánbůh znamená žehnající pozdrav tě bůh.
Oslovení - říkat pane se mohlo ve středověku šlechticům, dnes to vyjadřuje v jistém smyslu totéž, výraz úcty a stavění sebe jaksi do role podřízeného - ten druhý to ovšem vyrovnává tím, že mě taktéž osloví stejně, aby ani jeden neměl tendenci se vyvyšovat.

Na stránkách budu mít článek týkající se mj. přemyslovského loveckého revíru na Křivoklátsku, který měl funkci volnočasovou a speciálně hrad Křivoklát funkci reprezentativní. Po všech majetkových přesunech hledání jiných rezidencí se za Masaryka přesunulo letní, resp. víkendové sídlo s reprezentativní funkcí do zámku v Lánech, který je součástí tohoto křivoklátského revíru. Panovnická přítomnost tu má s nějakým přerušením tisíciletou tradici.

Hodí se všechno, co nějakým způsobem aktualizuje středověk, co ukáže praktický význam pro dnešek.

[Ingolf]

Byli jsme na filmu Život podle Havla mapující jeho život od kolíbky až ke hrobu. Film uvádějí v kině Lucerna, celý palác Lucerna totiž začal stavět Havlův děd Vácslav Havel. A ve filmu je i scéna, kde Václav Havel chce prodat palác Lucerna, protože nemá náklady na jeho nutnou rekonstrukci. Kupcem byla společnost Chemapol, kterou vedl bývalý estébák Jonák. A Havel se rozčiluje, že mu toto společnost vytýká. Jak říkal (parafrázuji), všichni volili komunisty, nebouřili se, a teď ho obviňují, že se nechová úplně idealisticky. To je rys, který si společnost skutečně do disidentů promítá, že to museli být čistí, nesobečtí lidé jednající jen v zájmu ideálu.

Ve středověku podobná mentalita fungovala, pokud vezmeme v úvahu tehdejší společenskou trojčlennost na lid pracující, lid modlitby a lid meče. Každá část dělala svou činnost za ostatní. Pracující vyrobili dost potravin a produktů i pro ostatní vrstvy; šlechta a vojáci ochránili celou zemi (podpůrné jednotky sedláků měly za úkol i to materiální zabezpečení vojska); a duchovní zaručili spásu všeho lidu tím, že správně prováděli církevní úkony a mniši se správně za všechny modlili.

Dnešní doba zná také přeneseně tyto funkce, kde jedna část zastupuje celek. Vojenskou funkci soupeření mezi státy přebírá přeneseně národní sportovní tým - sport je vůbec civilizovaná forma fyzického soupeření, kde už nemusí téct krev. A pokud zvítězí národní fotbalový nebo hokejový tým, pak se říká, že "zvítězili Češi", zvítězil celek, kde mimo hráčů vítězí i fanoušek, který povzbuzuje na hřišti, ale i ten,, který povzbuzuje u televize.

Tu duchovní formu někoho čistého, ideálního, přebírá od mnichů nebo světců jiný hrdina, který svým chováním a činy spasí celek. Celek si ho pak váží, pěstuje jeho kult, až si ho idealizuje. Pokud za Protektorátu český lid chodil do práce, nevyvíjel v porovnání s jinými státy velkou odbojovou činnost, pak bylo třeba vybrat hrdiny, kteří za celek budou jednat. Exilová vláda v Londýně rozhodla vyslat parašutisty, kteří provedli nevídaný čin, atentát na říšského protektora. Minimálně alespoň exilová vláda pak mohla ukazovat, že český, resp. československý lid provádí vojenský odpor proti nacismu. Parašutisti tak "spasili" obrázek Čechů i Slováků v očích světové veřejnosti.

Za komunismu přebral funkci odporu proti systému disident. A když se objeví zprávy, že v disidentských kruzích bujely i negativní jevy jako udavačství, že za udáním mohly stát i osobní vztahy, kdy jeden žárlil na druhého kvůli osobě druhého pohlaví, mají pak lidí pocit, že se jim bere ideál, že na to nikdo nemá právo.. Havel jako extrakt disidentství pak nemůže jen tak prodat dědictví někomu, kdo byl estébákem, i když si s dědictvím neví rady a estébák ho slíbí zachránit a nenechat spadnout.. Havel to popisuje, že on má být svědomím českého lidu, aniž by o to nějak aktivně stál..
Vnímám v tom tu středověkou mentalitu "pars pro toto", část za celek, akorát to jakožto zčásti psychologický jev nejde dost dobře potvrdit podle pramenů.