Vilém Holandský, říšský vzdorokrál 1247-1256

[Ingolf]

Vilém II. Holandský vstoupil do dějin střední Evropy včetně Čech jakožto vzdorocísař proti Fridrichu II. Fridricha II. sesadil papež a šlechta stojící na papežově straně nabídla korunu svému kandidátovi. Volba na Vilém padla asi z toho důvodu, že šlechta potřebovala lehce ovladatelného, ne příliš silného císaře. Vilém i Holandsko nějakého zvláštního významu skutečně postrádaly.
Nevyýznamné území na konci Evropy se ani nestalo centrem zájmu historiků, ale pro vylíčení Vilémovy osoby je vhodné začít právě tady. Holandsko, resp. Holland, se vinulo podél pobřeží Atlantiku, dnes na středním a severním pobřeží Nizozemí. Formou vlády bylo pouhopouhým hrabstvím, rozlohou "skvrnou na mapě Říše", v rámci Říše mělo nad sebou ještě lotrinského, resp. dolnolotrinského vévodu.
Holland se vyvíjel vůči sousedům pomaleji hlavně kvůli svému neúrodnému území plnému bažin. Kultivace půdy se ujal Vilémův jmenovec Vilém I. (1203-1222). Zemi bylo potřeba odvodnit, tedy svést vodu do kanálů nebo řek, a proti vodě postavit hráze. Na údržbě hrází se podíleli sedláci, byla to forma roboty. Přes hráze bylo potřeba přetahovat lodě, takže vznikala i pracovní místa. Z obého vyplynulo to, že se u hrází začalo koncentrovat obyvatelstvo a tady vznikala jádra budoucích měst.
Na ekonomický rozvoj západní Evropy se Holland pořádně napojil až od 13. století. Rozvoj se dotknul plnou měrou blízkých Flander, to je pobřeží dnešní Belgie. Tady vznikla města Bruggy (obchodní přístav) a Gent (výroba flanderského sukna, z vlny dovážené z Anglie), obě města byla po Paříži největšími na sever od Alp. V Hollandu dostal jako první městská práva Dordrecht r. 1220, do r. 1250 vzniklo měst sedm (ze známých jmen snad jen Leiden, Domburg). Takový byl stav země, když se hrabského úřadu ujal r. 1247 devatenáctiletý Vilém II.
Pro úřad vzdorocísaře si propapežská říšská knížata v čele s Welfy vybrala Hendrika II. Brabantského (Brabant je centrum dnešní Belgie). Ten to odmítl a doporučil právě Viléma II. Jeho volba (jako římského krále Viléma I.) proběhla r. 1247, s podporou hlavně církevních prelátů; německá šlechta ho posměšně nazývala "popským králem" (Pfaffenkönig). Potvrzovací volba guelfských šlechticů proběhla r. 1252 v Brunšviku. Autoritu měl i tak pramalou, více méně formální. Omezovat říšská knížata si netroufnul ani Fridrich II., který jinak na Sicílii zavedl totalitní stát připomínající starověké despocie více než feudální vztahy krále a šlechty založené na osobním svazku. A holandské hrabství stálo na nižším mocenském stupni než vévodství (nebo české království), kde by měl nyní prosazovat svou moc..
Vilém ale nerezignoval, spojence hledal a nacházel tam, kde v té době panovníci proti šlechtě asi všude, tedy ve městech. Města byla poškozována válečně založenou nižší šlechtou, šlechtici dost často přepadali měšťany a hlavně kupce. Panovníci si zase přáli klid v zemi, takže vznikla přirozeným způsobem koalice. Vilém tak povýšil Lübeck na říšské město, de facto na samostatný subjekt. Dále uznal Rýnský spolek, ligu asi 70 měst jižně od Mohanu. Na svou dobu to byl asi kontroverzní krok, který dával městům sílu oproti tradičnímu rozdělení společnosti na tři stavy. Po smrti Viléma se tato liga prohlásila za obhájce Říše, bránila rozchvacování říšských statků šlechtou a města se dohodla, že své brány otevřou pouze jednohlasně zvolenému králi (dvojvládí bx znamenalo zase jen vnitřní války, na které města doplácí).
Vilémova pozice se začla podlamovat r. 1254, některá knížata začal navrhovat Přemysla Otakara II. jako projeho reálnou moc. Podle Vaníčka r. 1255 pak kolínský arcibiskup nechal podpálit dům, kde Vilém pobýval i s papežským legátem, za což byl dán do klatby..
Přes skrovné poměry Vilém budoval trůnní sál na loveckém sídle v Haagu, a r. 1255 dostal pozvání na císařskou korunovaci do Říma. Předtím hodlal vyřešit nějaké spory s Frísy, etnikem v severním Nizozemí. Počátkem r. 1256 tam padl, protože "tam se - jako už mnohokrát - prokázalo, že těžce vyzbrojení rytíři nebyli v bažinatém kraji rovnocenným soupeřem rozzuřených sedláků". Asi to je symbolická tečka za vládou Viléma I., zatímco císaři disponující reálnou mocí válčí a umírají v bojích s evropskými velmocemi, Vilém padne v boji se sedláky; zatímco Fridrich I. Barbarossa utone v řece v čele obrovského vojska na tažení do Svaté země, Vilém v čele nevelkého vojska utone v bažině..