Dieter HÄGERMANN: Karel Veliký; Vládce Západu. Prostor, Praha 2002. - https://eprostor.com/kniha/karel-veliky
Poměrně rozsáhlá kniha zahrnující velké území a větší časové období. Rozsáhlost knihy vyplývá i z dostatku pramenů, a tak se v případě Karla Velikého dá složit obraz jeho rodiny a dynastických svazků, politiky, válek, vytvoření říše a kultury. Vztáhnuto na české dějiny se takový obraz dá udělat až někde ve vrcholném středověku v případě přemyslovských králů.
Hägermann se drží biografie a klasického chronologického postupu. Všímá si tedy hlavně osoby Karla Velikého, nezabíhá do společenských problémů typu, jestli jsou Sasové kmen nebo národ - napíše kmen a do závorky za to hned národ. V chronologickém postupu používá souvislý výklad, když už zabrousí přímo do pramenů typu listin, tak je nepitvá, ale použije je jako itinerář pohybu Karlova dvora i obrazu, čemu se Karel nejvíce věnoval.
Je to zajímavé srovnat s postupy autorů jiných biografií např. z edice Ecce homo nakladatelství Argo - Libor Jan ve Václavovi II. jede hodně podle pramenů, které ještě zkoumá, Olaf Rader ve Fridrichovi II. jede podle témat, které na sebe ale časově nenavazují, Jean Flori v Eleonoře Akvitánské jede chronologicky a co nejvíce objektivně, aby některé otázky subjektivně řešil ve druhé části knihy atd.
Mně nejvíc vyhovuje, když je jako základ daná chronologie a politické dějiny, na které navazují další věci. Ty další věci jsou mi většinou zajímavější i důležitější, ale politické i dynastické dějiny potřebuji jako kostru, abych se v tom všem orientoval. Třeba dám hned jako další příspěvek vývoj královské moci u Karlovců, tam začnu dynastickými záležitostmi, které jsou popravdě dost technické, a pak přikročím k náplni královské moci, což je o hodně zajímavější, ale pokud uvádím jména králů a dalších vládců, potřebuji ten dojem, že vím, o koho jde a jak se ocitnul na svém místě.
U Hägermanna je nevýhodou, že po nějaké době čtenář ztrácí přehled o fransko-saských válkách, která část Sasů zase povstala a kde atd. Ale zase je vidět, které tažení Karel naplánoval, kdy si naplánoval přímo christianizaci Sasů, kdy musel vytáhnout neplánovaně proti akutní hrozbě, kdy byla podnětem k povstání Karlova nepřítomnost, protože pobýval v Itálii nebo ve Španělsku (jako při začátku povstání Widukindova).
Hägermann umí zabrousit do kulturních dějin, když to vyžaduje situace, Tak třeba vojsko bylo pravdelně svoláváno nějaký měsíc, už nevím, jestli březnu v květnu, a podle toho vojenský sraz nazýval květnová pole. Pokud se ale sraz konal v červenci, stále nesl jméno "květnový", což pak historikům dělalo problém v chronologii. A tak historici zabrousili do kulturních dějin, vysvětlili to, ale je vidět, že tak udělali v podstatě z donucení, aby jim to nenarušovalo jejich klasický historický přehled politických dějin.
---
Hägermann umí rozebrat Karlovy spojit politiku s Karlovými rodinnými vztahy. Karel měl z prvního manželství syna Pipina zvaného Hrbatý. Pipin totiž trpěl nějakou vadou páteře, která mu znetvořila postavu. Vládce ale musel oplývat silou a charizmatem, které bylo chápáno i jako Boží požehnání. Pipin Hrbatý byl tedy odstraněn z nástupnictví, což bylo patrné r. 781, kdy Karel nechal od papeže pomazat své syny na (budoucí) krále, ale Pipin mezi nimi nebyl. A co víc, Karlův syn Karloman, jeden z pomazaných, byl papežem překřtěný na Pipina, což je potomní Pipin Italský. Efekt přejmenování byl dvojí, Karel jednak odstranil jméno Karloman, na které měl špatné vzpomínky (to jméno nesl jeho bratr i jeho strýc, bratr jeho otce), jednak jméno Pipin přešlo na zdravého nástupce. Nicméně Pipin Hrbatý podnikl proti spiknutí, načež bylo jméno Pipin také mizí dynastie, alespoň její hlavní linie. Hägermann tyto zahlazení jmen definuje damnatio memoriae (zahlazení paměti) podle antického vzoru.
Už jsem to komentoval u knihy Fridricha Oplla o Barbarossovi - https://www.databazeknih.cz/knihy/fridr ... ytir-71256 , Opll zmiňuje podobný případ. Barbarossa měl nejstaršího syna jménem Fridrich, který byl neduživý, takže jméno Fridrich přešlo na třetirozeného Konráda, což historiky nějakou dobu mátlo. Opll to moc nerozebírá a má to uvedeno jen v poznámce, což je ve srovnání s Hägermannem trochu chudé. Ta Opllova kniha pro mě byla zklamáním a tohle je jeden z důvodů.
- K té podobě doby Karla Velikého s vrcholnými Přemyslovci dvě věci.
Rozmach říše Karla Velikého i Přemysla Otakara II. následoval pád a překotný rozpad. Hägermann to v případě franské říše nazývá "dekompozicí státu". (s. 81) Po Karlovi tu dekompozici zdědil Ludvík Pobožný, po Přemyslovi Václav II. Jinak ale podoby končí, rozpad franské říše vysvětluje Hägermann koncem expanze, kde se ničivé vojenské síly obrátily dovnitř, což je princip, který Třeštík naopak přisuzuje krizi raně přemyslovského státu po smrti Boleslava I.
S raným českým státem je podobná další princip - svobodný člověk měl za povinnost táhnout do války, ale pokud se dal do poddanství nějakému pánu, už nemusel. Tento úkryt v poddanství probíhal jak za Karla Velikého, tak za přemyslovských knížat.
Za vrcholných Přemyslovců se právo začalo spoléhat na listiny, podobně i Karlův stát, ale ještě v kombinaci s dalšími právními formami. Tak r. 772 proběhl spor opata z Lorsche se synem zakladatele tohoto kláštera. Syn chtěl zpět majetek (resp. "úřad"), který otec klášteru odkázal, což je opět důvěrně známá věc z přemyslovské doby. "Tomu odporoval opat Gundeland nejen poukazem na dar zemřelého, ale navíc i předložením listiny, jež byla před soudem přečtena. Když byl neúspěšný dědic takto usvědčen z omylu, odpřísáhl, že okamžitě rezignuje na veškeré stížnosti, a propůjčil tomuto rezignačnímu prohlášení viditelný výraz předáním jakéhosi stébla či prutu. Tato událost prokazuje, že listina plnila funkci pojištění práva již ve společnosti, která spočívala převážně na slovní komunikaci." (s. 92)
Kombinaci dalších právních forem ukazuje Karlův slib papeži, že mu předá dobytá langobardská území (resp. tímto potvrdil tzv. Pipinovu donaci). Darovací listinu Karel sám podepsal, včetně formule "strašlivé přísahy", tedy jakéhosi sebeproklínání, pak ji položil na oltář sv. Petra a přidáni byli svědci. Hägermann do této směsi přidává "traditio per cartam, tedy předání věci prostřednictvím symbolu nebo listiny". Ono je asi možné, že ten prut nebo stéblo v předešlém případu byl také symbol, který jako pars pro toto zastupoval předání celé věci. A listina by byla písemnou formou takového předání, ještě více konkretizovanou.
Listin z Karlovy doby se zachovala necelá pětistovka, nejvíce z nich (60) bylo vydáno r. 775, a to hlavně klášterům na saské hranici před začátkem protisaských tažení. Dále z 264 listin hlásících se ke Karlovi Velikému je 104 falz.
- Překlad - jedna chyba spíš komická. Misionáři se soustředili na ničení středisek pohanského kultu a "skvělý příklad podal Winfrid-Bonifác zničením říše boha hromu Donara". (s. 86) Bonifác ve skutečnosti pokácel dub zasvěcený Donarovi; dub je obecně v indoevropské mytologii stromem spojovaným s hromovládcem. Dub je německy Eiche, zatímco říše je Reich, zastarale Reiche..
Někde se přeložené slovo vyjadřuje v historické literatuře jinak. Tak na s. 250 je v překladu pojem "vlastní kostel", přičemž česká historiografie používá pojem "vlastnický".
Hlavním pramenem k osobě Karla Velikého je životopis z pera Einharta; latinsky Vita Caroli Magni, česky "A neuniknout budoucímu věku" - https://www.databazeknih.cz/knihy/a-neu ... gni-193813 Einhart se narodil kolem r. 770, vzdělával se ve Fuldě, r. 794 je doložen v Cáchách v kruhu tamních učenců. Znal antické autory jako Vergilia a taky Suetonia, jehož Životopisy dvanácti císařů se staly vzorem pro Einhartovu biografii Karla Velikého. Po smrti Karla přešel jako jeden z mála ke dvoru Ludvíka Pobožného, když Ludvík provedl r. 814 cosi jako palácovou čistku, r. 816 něco jako politickou čistku a dosadil osoby více spjaté s církví. Einhart za Ludvíkovy vlády sepsal Karlův životopis, spravoval pár klášterů a s manželkou založil klášter v Mühlheimu.
Slovo "vita" je časté u hagiografií, ale tohle dílo je jiné. Je také oslavné, ale zatímco život svatého vybízí k nápodobě, tak Karla podle Einharta napodobit nelze. Einhart dále oslavuje Karlovu pevnost šlechetnost, rysy duševní i fyzické (tady je znát vliv toho Suetonia). Je to oslava síly, není tam pokora nebo mučednictví.
Podle Hägermanna Einhart uznával za společenskou základnu lidovou pospolitost, nikoli církevně-úřední stát. To se mělo projevit dvěma způsoby. Karlův životopis byl takovým postesknutím v době, kdy se Ludvík Pobožný věnoval politice převážně církevní. Dále Einhart málokdy tituluje Karla císařem, vystačí si s králem, a císařské korunovaci roku 800 věnuje rozmrzelou poznámku. Je to dost dobře možné, protože to odpovídá i hypotéze, proč Kosmas neměl rád Vratislava II. - on se totiž také nechal korunovat z knížete králem, čímž se povýšil nad lidovou pospolitost.
Dieter Hägermann: Karel Veliký
Moderátor: Ježek
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Od majordomů k císařům, proměna královského titulu
Majordomové
Karlovci začínali jako majordomové merovejských králů, tedy jejich nejvyšší hodnostáři, ale stále pořád jako služebníci. Přes královský titul Pipina III. se rychle přehoupli k titulu císařskému, a tím položili základ středověké svaté říše římské. Mimo vzestup celou hierarchií titulů však Karlovci současně tituly modifikovali - samotné české Karel pochází od slova Karel, císař Svaté říše římské je něco jiného než císař antického Říma.
Franskou říši sjednotil král Chlodvík, aby se po jeho smrti rozpadla mezi jeho potomky. Ve franské říši fungovala království Austrasie a Neustrie, k nim se přidalo království burgundské, dobyté Chlodvíkovými syny. Vzájemné války a vlády nezletilých králů, za které rozhodovali regenti, vedly k oslabení celé říše. Vliv nad králi pak nabývali majordomové.
První pokus karlovského rodu o uchopení moci nastal kolem r. 650. Majordom Grimoald, syn Pipina I., nechal adoptovat svého syna jedním z austrasijských králů. Pokus nevyšel, syn zemřel předčasně. Se synem odešel i Grimoaldův dědic, a tak linie přechází na Grimoaldovu sestru Beggu, která se provdala za Angesigela, syna metského biskupa Arnulfa. Arnulf pak odchází do kláštera v Remiremontu, který spoluzaložil, a koncem 8. století už je Arnulf svatořečen; karlovský rod tak má svatého ve svých řadách.
Syn Angesigela a Beggy byl Pipin II. zvaný také Landenský. Ze spojení s manželkou Plektrudou vyženil rozsáhlé území na dolním Rýnu. Pipin se rovněž ujal úřadu austraisjského majordoma (680-714) a r. 687 vedl vítěznou bitvu u Tertry. Ta je atypická tím, že je nevedli vládci, nýbrž majordomové království austrasijkého a neustrijského. Už jen to ukazuje na mocenskou nadvládu majordomů nad králi v této době. Pipin se pak také zachoval vládcovsky, po vyhrané bitvě prosadil sňatek svého nejstaršího syna Droga za dceru neustrijského majordoma Berchara.
Pipin pak válčil v letech 790-795 ve Frísku, k tomu zde povolil kázat anglosaskému misionáři Wilibrordovi. Wilibrord zřídil klášter v Echternachu, ten mohl být míněn i jako rodový klášter Karlovců (než tuto funkci začalo plnit Saint-Denis). Roku 708 bylo zřízeno biskupství v Utrechtu, jehož vliv sahal až za Rýn do Saska (konkrétně Vestfálska). Porážku Frísů pečetil sňatek Pipinova dalšího syna Grimoalda s dcerou fríského vládce Ratboda.
Pipinovi synové ale umírají také předčasně. Drogo umírá r. 708, Grimoald r. 714 a brzo po něm téhož roku i Pipin II.
Rodové linie se tentokrát po tech letech ujímá Pipinův levoboček Karel Martel (717-741). Martel se ujímá i titulu austrasijského majordoma, a tímto se tento titul pro Karlovce stává de facto dědičným. Martel pokračuje v dobývání Fríska, které ovládne celé. Ve Frísku působí jako misionář další Anglosas Winfrid, zvaný také Bonifác. Od r. 732 zde má i misijní arcibiskupství, mohučský biskup brání vytvoření nějaké pevnější biskupské organizaci; Bonifác odchází znechucený do Bavorska, kde ve spolupráci s vévodou Odilem zakládá biskupství v Salcburku, Freisingu, Řeznu a Pasovu; vesměs místa se vztahem středoevropským Slovanům - Salcburk si nárokoval jako misijní území dnešní Slovensko, Pasov Moravu, Čechy spadaly pod Řezno.
Martel vojensky expanduje v sousedních zemích. V letech 725-728 v Bavorsku, odkud si přivede manželku jménem Swanahilda (a tím dá popud potomkům, aby v Bavorsku na základě příbuzenských nároků zasahovali nadále). Na severu táhne na Sasy až k dolní Vezeře. R. 731 vytáhl na akvitánského vévodu Euda, na tomto tažení pak r. 732 zastavuje Araby ve známé bitvě u Poitiers. V letech 739-740 žádá Martela papež Řehoř III. o pomoc proti severoitalským Langobardům.
Martel roku 737 dělí mezi potomky "svou" říši, opět je vidět, jak Karlovci jednají nezávisle na králi. Říši dělí mezi dva syny z prvního manželství, kde Karloman obdrží východní část v podobě Austrasie, Alemanie a Durynska, druhý syn Pipin na západě a jihu Neustrii, Burgundsko a Provence. Aktuální Martelova manželka prosadí nějaké území pro svého syna Grifa, ale jeho nevlastní bratří Karloman a Pipin to nedovolí a Grifa uvězní. Grifova nároku se ujme bavorský vévoda Odilo, který je příbuzný Swanahildy a navíc jeho žena Hiltruda je sestra Karlomana a Pipina. Martel byl pochován v Saint-Denis, tím založil tradici pohřebiště pro středověké francouzské krále, a v Saint-Denis byl i vychováván Pipin.
Pipin (741-768) i Karloman mají blízko k anglosaským misiím (Karloman byl vychováván v misijním centru v Echternachu) a tak se za jejich spoluvlády Winfrid-Bonifác odebírá z Bavorska zpět na západ. Jestli mu předtím překážel mohučský biskup, tak nyní se na místo mohučského biskupa dostává právě Winfrid. Roku 744 Winfrid zakládá klášter Fuldu, budoucí centrum christianizace Saska a pro nejranější české dějiny je to významné místo, protože tady byly sepisovány fuldské anály obsahující vzácné zmínky o prvních Přemyslovcích.
Karloman r. 747 rezignuje na světské panování a odebere se do kláštera Monte Cassino v Itálii (umírá r. 754). Pipinovi přenechá vládu i svého syna Droga; protože Pipin ještě syna nemá, mohl se Drogo stát dalším nástupcem v rodu. Pipin po Karlomanově odchodu do ústraní propouští z vězení svého nevlastního bratra Grifa. Ten začne jednat na vlastní pěst, chce se ujmout bavorského dědictví po Odilovi, spojí se proto se Sasy, a ignoruje nároky Hiltrudy a jejího syna Tassila. Grifa r. 749 vojensky umravní Pipin a vykáže mu kus území v Le Mans, budoucí vévodství Maine (nyní je to marka proti Bretani, pak to bude oddělovat Normandii na severu od Poitou). Grifo i tak odchází do Akvitánie, aby pokračoval v odboji ve spojení s tamním vévodou Waifarem. Grifo je r. 753 Pipinovými lidmi zabit a jméno Grifo už napořád zmizí z dynastie.
Pipin III. králem
Pipin se nakonec rozhodne definitivně odstranit merovejskou dynastii a nastoupit na její místo. R. 750 vyšle delegaci v podobě würzburského biskupa Burkhardta a opata ze Saint-Denis Fulrada k papeži Zachariášovi III., aby se k této věci vyjádřil. Papež se odvolal na sv. Augustina, podle kterého má z filosofického hlediska panovat jednota jména a obsahu, tudíž králem má být ten, kdo má skutečně schopnosti vládnout. A těch měli franští majordomové více než merovejští králové. Pipin tak r. 751 s požehnáním papeže posílá posledního merovejského krále Childericha III. do kláštera a ujímá se královské vlády.
Celá ta událost budí minimálně dvě kontroverze. Papež jako hlava duchovní moci sesadí krále a dosadí nového. Je to precedens, který si bude papežská moc nárokovat i v budoucnu, když bude tvrdit, že je nadřazená moci světské. Všechna prohlášení jako Dictatus papae Řehoře VII. nebo prohlášení Bonifáce VIII. vůči Filipovi IV. Sličnému už měly historickou oporu.
Papež tvrdí, že vládnout má držitel skutečné moci. Sám papež chce vládu nad králi, ale sám se nedokáže ubránit Langobardům, takže papežové opakovaně žádali Franky o vojenský zásah proti nim. Papež Lev III. před korunovací Karla Velikého na císaře čelil pokusu o převrat, kdy ho spiklenci unesli a ztýrali. Lev šel pro pomo přímo za Karlem do franské říše. Papežové přirozeně hájili tezi, že moc duchovní je jiné podstaty než moc světská, a v tomto srovnání ve větší. Ve světské realitě se papež leckdy musel uznat moc zbraní, což ostatně ironizoval i Stalin, když se ptal, kolik má ten papež divizí.
Papež Zachariáš III. žádá Pipina o zásah proti Langobardům už r. 754. Pipin by šel, ale proti vystoupil ze zdí kláštera v Monte Cassinu jeho bratr Karloman. Karloman je důsledkem toho internován v klášteru ve francouzském Vienne, kde 17. 8. 754 umírá (pohřben byl v tom Monte Cassinu). Dalším důsledkem Karlomanova výstupu bylo to, že Pipin internoval do kláštera jeho syna Droga, který mu byl Karlomanem svěřen. Pipin měl v plánu předat vládu v rámci ssvého potomstva, což mu opět povolil papež královským pomazáním Pipina a jeho synů. Pipin se r. 754 předat papeži ravenský exarchát, území v SV Itálii, které si nárokovala mimo poražených Langobargů ještě Byzanc. Tento závazek se nazývá Pipinova donace.
Pipin umírá 23. 9 768 a je pohřben po boku otce v Saint-Denis. Pipin rozdělil synům říši podle vzoru z r. 737. Karel Veliký (768-814) má dostat východní část v podobě Austrasie, Durynska a vůbec území na pravém břehu Rýna, jeho bratr Karloman (768-771) dostal jižnější části v podobě Burgundska, Septimánie a oproti staršímu dělení i Alemanii (=Švábsko). Akvitánie ještě nebyla úplně podrobená, takže ji bratři mají podrobit spolu.
Karel i Karloman byli korunováni na svátek sv. Diviše (Denise) 9. 10. 768, Karel v Noyonu, Karloman v Soissons, kde byl sesazen Childerich III. a dosazen Pipin. Karel vytáhne na Akvitánii, ale Karloman se nepřipojí, mezi bratry nevládla přízeň. Karel se koncem r. 769 oženil s Himiltrudou (asi Alemankou) a měli spolu syna Pipina zvaného časem Hrbatý. Karloman měl se svou ženou Gerbergou také syna Pipina. Karloman umírá 4. 12. 771, pohřben je v Remeši. Karel se ujímá vlády nad celou říší. Karel vyslyší prosby papeže o zásah proti Langobardům v severní Itálii, r. 774 jejich království definitivně vyvrátí (zůstanou ale langobardská vévodství Benevento a Spoleto). Langobardské království má zmizet i jménem, takže je přejmenováno na italské; v té době zahrnovalo dnešní Itálii severní a jméno Langobardů úplně nezmizelo, jmenuje se po nich Lombardie.
Karel se žení s Alemankou Hildegardou, ktreou měl asi nejradši ze všech svých žen a která mu porodila schopné mužské potomky. R. 772 nebo 773 se narodil Karel zvaný mladší, r. 777 Karloman, poté překřtěný na Pipina, a r. 778 Ludvík zvaný Pobožný, pozdější král a císař (814-840).
Přípravy na nástupnictví proběhly r. 781 za asistence papeže. Nejprve překřtil Karlomana na Pipina, čímž odstranil z nástupnictví Pipina Hrbatého, syna Karla Velikého a jeho první manželky. Pipin Hrbatý měl nějakou vadu páteře, která ho diskvalifikovala z pozice krále, který měl vynikat fyzickou silou i Božím požehnáním. Papež pak pomazal "nového" Pipina na krále Itálie a Ludvíka na krále Akvitánie. Těchto funkcí se skutečně ujmou, i když jako spolukrálové a zatím pod dohledem rádců. Nejstarší syn Karel mladší zůstává stranou, s ním se počítá jako s dědicem celé říše.
R. 795 nastupuje na papežský stolec Lev III. (795-816). Karel mu posílá list, ve kterém ho nabádá k dodržování správné morálky. Lev neměl v tomto ohledu dobrou pověst během úřadu se jeho morálka stala záminkou k jeho svržení. 25. 4. 799 zajmou Lva spiklenci, mezi nimi synovec minulého papeže Hadriána. Zmlácený Lev uprchne z vězení, ujme se ho vévoda Winigis ze Spoleta a odtud putuje ke Karlovi do Paderbornu. Tam se toho roku vystřídají i poselstva z Byzance a Jeruzaléma, takže je vidět, jakou má Karel autoritu.
Lev se s franským doprovodem vrátí do Říma v listopadu 799, v listopadu 800 se objeví v Římě i Karel. Do Říma vjel Karel suverénně na koni, což byl rozdíl oproti r. 774, kdy po porážce Langobardů šel do města pokorně pěšky. 1. 12. 800 proběhne soud se spiklenci proti papeži. Spiklenci nedostanou slovo, obecně je konstatováno, že papeže nikdo soudit, natož svrhnout nemůže. Lev se ale dobrovolně očití přísahou.
A poté nastává hojně diskutovaná událost povýšení Karla Velikého na císaře (např. od 34:45 - https://www.info.cz/podcasty/historie-m ... ky-podcast + 7:30 - https://www.ceskatelevize.cz/porady/101 ... 801400021/ )
Einhart píše (kap. 28): "Jeho poslední římská jízda se však uskutečnila z jiných příčin. Římané totiž donutili papeže Lva, protože jej zmrzačili - vypíchli mu oči a vytrhli jazyk - aby se obrátil na krále s prosbou o pomoc. Karel se proto vypravil do Říma, aby uvedl církev do pořádku. To mu zabralo celou zimu. Tehdy se mu také dostalo císařského titulu a titulu augustus. Zprvu je rozhodně odmítal. Ubezpečoval, že kdyby znal papežův záměr, nikdy by do kostela nevstoupil, přestože byl den obzvláště slavný (=Vánoce)."
Hägermann uvádí další prameny, mezi nimi lorschské anály, které rediguje tamější opat Richbot, jinak člen dvora Karla Velikého. Podle análů Karel o aktu předem musel předem vědět, protože si před mší oblékl císařské roucho. Hägermann z toho kombinuje, že korunovace byla dopředu naplánována, ale Karel byl rozladěn z jejího průběhu, kde se papež nadřadil nad císaře. Jinak i korunovace císaře nejvyšší duchovní mocí byla přesně v intencích doby, i byzantského císaře korunoval konstantinopolský patriarcha. Císařská korunovace by tedy neproběhla tak, jak mě učili v dějepise, tedy že Karel o ničem nevěděl a aktem byl rozladěn, protože papež se právem korunovat někoho na císaře nadřadil nad světskou moc.
Korunovace ale podle Hägermanna byla souhrou okolností a náhod, odkazuje z obecného hlediska na okolnosti tzv. Konstantinovy donace, z konkrétního hlediska pak na relativní sedisvakanci v Byzanci.
Papeži nestačila Pipinova donace, která mu přisuzovala severní a střední Itálii, a tak nechal zřejmě v 80. letech 8. století sepsat Konstantinovu donaci, která by papeži nechávala světskou nad celou západořímskou říší. Císař Konstantin Veliký měl být nemocný a tehdejší papež ho měl s Boží pomocí vyléčit, takže Konstantin měl z úcty papeži přenechat západní část římské říše a sám se odstěhovat do Konstantinopole v říši východořímské. Z tohoto ohledu ale papež logicky neměl důvod kohokoli korunovat západořímským císařem, protože tu císařskou moc měl obdržet od Konstantina sám.
Císařská moc se i po oficiálním zániku západořímské říše r. 476 držela kontinuálně v Byzanci, nebylo tedy rovněž nutné hledat císaře dalšího.
K r. 800 bylo zrovna všechno trochu jinak. V Byzanci došlo k palácovému převratu, kde regentka matka Irena svrhla svého syna Konstantina VI. Vládla jako císařovna, ovšem Karel odmítl uznat na trůnu ženu, takže považoval císařský trůn za uprázdněný. Papež opět nebyl ten, kdo by vykazoval nějakou velkou světskou moc, když po zbití od únosců utekl ke Karlovi, aby se do Říma vrátil až s jeho vojenskou podporou. Karel Veliký byl ze tří hlav tehdejšího křesťanského světa ten jediný skutečně mocný, takže císařský titul mohl náležet jemu.
Další pramen, papežská kniha, doplňuje ještě korunovaci Karla mladšího na krále. To je důležitý detail, jeho bratři už měli od r. 781 titul králů Itálie a Akvitánie, Karel se stal králem jádra říše. Doposud byl králem Karel Veliký, ale když dostal ještě vyšší, nadřazenější titul, tak se titul královský uprázdnil a mohl se ho ujmout Karel mladší.
Tyto všechny korunovace daly základ císařství v pozdější Svaté říši římské. Středověká říše se neustále proměňovala a vyvíjela, takže hledat v ní nějaký pevný koncept je asi nemožné. Následující teze jsou proto velmi, velmi zjednodušené. Tak tedy - říši vládl král, byl volený, ve vrcholném středověku se ustanovilo kolegium kurfiřtů (tendence šla ale k dědičnosti trůnu). Zvolený král vládne pouze a jen pouze říši. Ale protože Karel Veliký dobyl mj. Itálii a jako císař vládl celku říše a Itálie, tak i středověký říšský král má právo vytáhnout do Itálie, nechat se korunovat italskou korunou a poté se nechat korunovat papežem na císaře. Jako císař pak vládne širšímu celku, než je říše, a sice říši a Itálii (a určitý čas sem patřilo i Burgundsko ve stejné pozici jako Itálie).
Z hlediska dynastického nástupnictví platil precedens korunovace Karla mladšího na krále. Král středověké říše měl přirozeně tendenci nechat zvolit ještě za svého života za krále svého potomka. To možné nebylo, ale pokud byl korunován císařem, královský trůn se uvolnil, a pak to možné bylo.
TITUL KRÁLE
Od Karla Velikého pochází slovo král, nejen v češtině. Rusky karol, polsky król, maďarsky kiróly, turecky kral, romsky kralis. Norský král Magnus (latinsky Veliký) dostal jméno podle Karlova přídomku. Je to popsáno v Sáze o svatém Olavovi. Magnus byl Olavův syn a když se narodil, tak Olavův rádce se bál Olava vzbudit, protože ten to nesnášel. Tak vybral jméno sám a sáhl po Karlovi Velikém jako vzoru. Král je vládce samostatného státu, čeští králové byli povýšeni z knížat, přičemž germánský král (king, König) vychází ze stejného slovního základu jako český kníže, a do toho se plete latinské rex. Zkusím tu terminologii rozplést.
Kníže/král
Jaan Puhvel ve Srovnávací mytologii - https://www.databazeknih.cz/knihy/srovn ... gie-139069 rozebírá germánský královský titul konung na základě jednoho mýtu (s. 224). Ten mýtus je zachycený na Islandu, jmenuje se Píseň o Rígovi a jeho význam je vcelku čitelný. Po zemi putuje bůh zvaný Ríg (podle Puhvela je to jméno odvozené z keltštiny a znamená Král) a navštíví tři stavy lidí, kterým zanechá potomky. Zástupce nejnižšího stavu je Thraell (Otrok), středního stavu Karl (Zeman) a nejvyššího Jarl (šlechtic). A nejmladší syn Jarla se jmenuje Konr Ungr, což znamená Mladý následník (viz germ. jung, young). Pojmenování Konr ungr se stáhlo na konung, což v germánských jazycích znamená král. Např. švédský král Olaf měl přízvisko Skötkonung (995-1022), což možná znamená Král pokladu nebo Král Gótů. Z konunga se v germánských jazycích vyvinul německý der König a anglický king. Slovo ale pokračovalo i dál na východ. Jako kuningas přešlo do finštiny a estonštiny, opět ve významu král, a jako kňjaz do ruštiny. Ze slovanského základu pak přechází do čeština jako kníže a jako kněz. Z toho rezultují dva závěry.
- V češtině jsou odlišené osoby krále a knížete. Knížat může být více v kmeni nebo ve státě, ale král je ve státě jenom jeden a na krále je povýšen právě z knížete. Moc povýšit na krále má říšský král nebo císař, tu moc si osobuje i papež. Germánský král (konung, king) ale vychází ze stejného slovního i věcného základu jako ten kníže. Pokud v anglosaské Anglii v 9. století působilo několik desítek králů, tak to nebyly desítky Přemyslů Otakarů I., tito anglosaští králové odpovídali třeba 14 českým knížatům, kteří se přišli dát pokřtít r. 845 do Řezna.
Dále velkomoravský vládce Svatopluk je jednou označen jako kníže, podruhé jako král. A diskutuje se, co to znamená. Podle tohoto výkladu to oboje znamená v podstatě totéž, tedy vládce vycházejícího z kmenové společnosti. Jinou otázkou je, že autoři kronik nebo listin rozlišovali tyto tituly podle reálné moci toho vládce. Tak saský kronikář Widukind - https://argo.cz/knihy/dejiny-sasu/ - označí českého vládce svatého Václava za krále (I., 35), aby jiného bezejmenného vládce v severních Čechách označil jako "subregula", tedy podkrále. Widukind pak saské vládce označuje za krále, ale po nějakém vítězství ve velké válce se zahraničním nepřítelem je vojsko provolá přímo za císaře, jako Jindřicha I. Ptáčníka k r. 933 po vítězství nad Uhry (I., 39). To rozlišení mez knížetem a králem tedy ukazuje na větší moc vládce označeného za krále, ale je to subjektivní náhled kronikáře, jehož základem nejsou oficiální korunovace a titulatura.
- Kníže a kněz jsou dnes dvě odlišené funkce, ale kdysi byly spojené v jedné osobě. Onen kňjaz byl hlavou kmene a současně jeho nejvyšším prostředníkem k bohům. V severských ságách bývá král současně nejvyšší obětník a pokud se tam vyskytl král, který třeba v cizině konvertoval ke křesťanství a odmítl se účastnit obětí, tak riskoval velikou nevoli. Podle spíše legendárních zpráv když nastala neúroda a král jakožto obětník tedy selhal ve své funkci, tak lid obětoval toho krále. Ta světská moc krále ještě nepřesahovala moc celého lidu.
Hägermann spojení funkce krále a prostředníka Božího požehnán zná. Uvádí dvě záležitosti, obě souvisí s Pipinem Hrbatým. Pipin byl vyřazen z následnictví, protože jeho zmrzačená postava jaksi vylučovala, že by měl být požehnán Bohem. Po Pipinově spiknutí a jeho eliminaci proběhl v letech 792 - 794 hladomor a Hägermann naráží na osobní odpovědnost krále za úrodu: "I když není známa žádná bezprostřední souvislost mezi Pipinovým spiknutím a hladomorem, přece jen představovala více než zlá zásobovací situace dodatečné ohrožení vážnosti krále a jeho rodiny, neboť byli v agrární společnosti spolu s boží milostí garanty růstu a úrodnosti. Bída a nespokojenost možná způsobily, že spiknutí zasáhlo poměrně značný počet obyvatelstva." (s. 275)
Karel Veliký se určitě přidržoval nějaké mentality germánských králů, podle Einharta nechal sepsat "barbarské a prastaré písně, jimiž byly opěvovány činy a vítězství starých králů", ale ty nechal zničit jeho nástupce a rigidní katolík Ludvík Pobožný. (s. 368)
---
Další otázky naskakují. V mýtu o Rígovi je králem ten Ríg, souvisí to slovo s latinským rex? Puhvel považuje za příbuzná slova lat. rex, staroirské rí, indické rádža. (s. 53).
Švédsky říše je rik, nesouvisí to také s tím Rígem? Podle Třeštíka (Počátky Přemyslovců, s. 304) je od slova pro krále rí odvozené starahornoněmecké ríri, tedy říše. Konung je synem jarla, takže slovo král tu znamená významově vlastně princ?
Karl je v mýtu Zeman, ale německé Kerl znamená "chlap" a je to spíš hovorové až urážlivé, mělo to tenhle významový spád?
Jarl je šlechtic, z toho je i anglosaské earl, a někdo hledá původ slovo ve válečném kmeni Herul, který se několika porážkách na jihu vydal zpátky do Skandinávie. A jestli začali vládnout tam, tak jméno kmene mohlo dát jméno společenské funkci.
Rex
Latinským označením král je rex a Hägermann opakovaně poukazuje na etymologické vysvětlení pojmu od Isidora Sevillského, že to vychází ze slov "recte agere", tedy "správně jednat" (s. 58, 165, 545); Hägermann ještě dodává, že ten výklad je chybný, ale jiný neuvádí.
Je jedno vysvětlení, které Isidorovi neodporuje, spíš ho vysvětluje. Rex má pocházet od latinského slova rectus ve smyslu rovný, přímý; s ním příbuzné slovo erekce znamená napřímení, asi od něho pochází i direkt (německy přímo, v boxu přímý úder). Král tedy napřimuje, narovnává, a Václav Drška v Dějinách Burgundska - https://www.databazeknih.cz/knihy/dejin ... ska-105128 cituje ze zákoníku vizigótského krále Alaricha II., kde je vidět, co se má narovnávat: "Rozvažujíce z přízně Božího vnuknutí o potřebách našeho lidu, s přizváním duchovních a vznešených mužů, opravujeme podle lepšího uvážení rovněž to, co bylo shledáno v zákonech nerovného." (s. 20) Král tedy opravuje nerovné věci v zákonech.
Karel Veliký se věnoval reformě práva r. 802, kdy mu to dovolil vzácný mírový stav: "Karel si vytyčil za cíl své reformní politiky "doplnit chybějící, odstranit nesrovnalosti, opravit, co bylo nesprávné a špatně napsané". V této snaze ovšem nebyl příliš úspěšný." (s. 373) Jenže to všechno napravování nesrovnalostí apod. bylo nejspíše jakýmsi programovým prohlášením a vychází také z předkřesťanských tradic.
Dušan Třeštík to rozebírá v Počátcích Přemyslovců (s. 303-304) a Vzniku Velké Moravy (s. 205-206). To, co je rovné, je správné a dobré. Lze si to představit jako stav, kde něco plyne od počátku věků, a tudíž je to funkční, osvědčené a je dobré a žádoucí se toho držet. Občas hrozí nějaké odchylky od tohoto stavu, tak je dobré je odstranit, popř. nějak zakomponovat. Ale všechno společenské dobro pochází od toho rovného stavu.
Na dodržování rovného stavu dohlíží přirozeně právo. A co je rovné, je s právem; a co je s právem, je správné, a je to pravé. Slovanské zákoníky tak někdy nesou název pravda - např. Ruská pravda knížete Jaroslava. A více slovanských jazyků používá formule "napravit pravdu", což má být tautologicky "narovnávat, ať je to rovné". Formule "ispraviti vsaku pravdu" by měla být i v originále Života Metodějova, zde na 7. řádku - https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 41&page=81 .
Právo tedy hlídá, spravuje to, co je pravé. Pojmy právo a pravý jsou i mnoha jazycích synonymní - ang. right a right, něm, das Recht a recht, fr. le droit a droit. Používat právo znamená napravovat, opravovat, spravovat něco.
Nežádoucím stavem je opak pravého, což má ale více možností, jak to vyjádřit. Opakem slova pravá je levý, ale opakem slova rovný je křivý, a levost a křivost byla tedy pro pohany synonymní. Prolhaný nebo podvádějící člověk je buď křivák, nebo levák (jako Levák Bob v Simpsonech). Nepravdivá přísaha je křivá, v podstatě neexistuje v češtině jiný ekvivalent. Opakem pravého je také falešné (pravé zlato x falešné zlato, svědectví pravdivé, nebo falešné). Udělat něco falešně se také říká udělat to na levačku, podvodná záležitost je levárna.
Úkolem práva a krále/rexe jakožto jeho garanta je tedy napravovat stav, který byl vychýlen ze správného toku, který byl takto pokřiven.
Edit 19.8´24
K těm synonymům levý a křivý je nápadné, že v Čechách leží obce Křivousy a Levousy. K výkladu jmen jsem našel jen takové lidové etymologie, že v Křivousech měli mít lidé křivé nosy, ale užitečného nic.
Křivousy leží se starém sídelním území blízko soutoku Vltavy s Labem. Poblíž je obec jménem Dušníky (nad Vltavou), což je raně středověké jméno odkazující na nesvobodné lidi darované službě kostelu, a obec Hostín (u Vojkovic), což je další raně středověké jméno příchozí vesničany, kteří neměli vlastní půdu (a Dědibaby mi taky zní staře). Levousy leží u Ohře a v katastru obce je raně středověké hradiště z 1. pol. 10. stol., postavené zřejmě Boleslavem I. proti očekávanému vpádu Oty I. (ke kterému skutečně došlo).
Na co jsem ještě nenarazil, to je zkusit spojit význam slova levý s Levým Hradcem. Obyčejně se vychází z toho, že Levý Hradec leží na levé straně Vltavy, adekvátně tomu mohlo být na protějším břehu někde u Klecan hradiště Pravý Hradec.
Ale pakliže levý znamená současně křivý, tak Vltava pod hradištěm se křiví do oblouku a ta křivost teoreticky mohla přejít do jména hradiště. On totiž existuje podobný příklad, jméno Krumlov znamená v němčině "Křivá voda" - krümm je něm. křivý, au je voda, bývá to někdy v německých názvech řek jako Moldau (co je lat. aqua, přecházelo zřejmě do germánštiny jako ahva, pak ava, pak au). Při pohledu z českokrumlovského zámku na město je vidět, jak tok Vltavy dělá tvar kapky. V Moravském Krumlově tvoří řeka dva takové kapkovité záhyby, zámek je také v jedné z nich. A podobná kapka je vidět pod Levým Hradcem, v ní leží Řež.
Ale je tu druhá možnost, levý znamená křivý, tedy falešný nebo netradiční, ohrožující pohanskou tradiční společnost. A pokud někde vyrostl první český kostel, tak pohané mohli to mohli to místo nazvat křivým nebo levým.. Akorát by to negativně znějící jméno křesťané přejali..
---
Tento smysl práva se dá aktuálně vztáhnout na rusko-ukrajinskou válku, kde jedním z argumentů podporující ruskou invazi je to, že se sice jedná o flagrantní porušení mezinárodního práva, ale USA toto právo porušilo dříve (např. invazí do Iráku). Pakliže je smyslem práva návrat do správného stavu, pak je na místě požadovat eliminaci škod po zločinu a neopakování takového stavu do budoucna, jinak hrozí doslova bezprávný stav, kde právo ztratilo na síle i funkci. Nebo jinak - nastane nový standart, kde lze vést útočnou válku, protože se to už smí, když to dělají jiní. To je pak odpověď na argument, že posíláním zbraní napadené zemi se jen prodlužuje válka, tudíž bránící se země a její spojenci "chtějí válku". Nejde o to chtít válku, jde o to chtít zpět všeobecně mírovou kulturu, kde je nepřípustné dosáhnut legitimních zisků nelegitimní útočnou válkou.
---
Ztráta práva nebo jistot, toho se barbarská společnost bála až úzkostně. Jde to poznat i na anglosaském právu, které vychází z barbarského, a jde to vidět v kontrastu k právu kontinentálnímu, tedy římskému. Barbarské právo je charakterizováno jako liberální, svobodné, které vyznává zásadu "co není zakázáno, je dovoleno". Člověk může dělat relativně všechno, ale v tomto velkém moři nejistoty sáhne rád po jistotách, které tu jsou "odjakživa". Co bylo v minulosti, bylo pro tradiční společnosti obecně ideální, a po velkém území střední Evropy se zachovaly hlasy běžných lidí, že něco dělají prostě proto, že to dělali jejich dědové. Pakliže v barbarském světě dojde přece jenom k nějaké změně nebo případu, který se ještě nestal, následuje soud. Soud pak vydá rozhodnutí, precedens, který se stane závazným, a tím nabyde síly zákona. Tedy vybočit z proudu se dá, ale nikdo neví, jak to dopadne.
Světu nejistoty odolává jedna tradiční instituce, která je také odvěká, a to rodina. Dokáže mu dát obživu i bezpečí. I kdyby nefungovaly žádné instituce nebo stát rodina svého člena podrží. Pro barbarské právo nastává paradoxní situace, čím více poskytuje člověku svobody, ten se tím víc chytne něčeho tradičního. Vychází z toho kultura amerických konzervativců, ke které se v něčem hlásí i česká ODS, a která se charakterizuje jako konzervativně-liberální. To na první pohled nelogické spojení obou opozit má ale vyjadřovat konzervatismus v hodnotách a liberalismus v ekonomice. Konzervatismus se hlásí ke svobodě, což znamená v jeho pojetí tenký stát, kde se všechno hlavní včetně sociálního zabezpečení odehrává v rámci rodiny. Svobodu v hodnotách už tolik nevítá, sexuální svobodu mimo rodinu zavrhuje, stejně jako homosexualitu nebo právo žen na potraty zavrhuje rovněž; tohle všechno v jejich očích ohrožuje tradiční chod rodiny.
Římské, nebo-li kontinentální právo také řeší, jak se lidé mohou chovat. Nenechává události volně plynout a řešit je ex post, ale chce dopředu předjímat, co je zákonné a co není, a dát lidskému chování nějaké mantinely. Člověk má vždy jistotu, jaké chování je legální a jaké už ne. Dobře to vyjádřila Konstituce z Melfi, což byl zákoník vydaný r. 1231 Fridrichem II.: "Potřebný účel našeho záměru nesměřuje takovou měrou k potrestání spáchaných zločinů jako k odstranění příležitostí a důvodů k jejich páchání. ... Je lepší včas předcházet než později trestat" (Olaf Rader: Fridrich II., s. 101 - https://www.databazeknih.cz/knihy/fridr ... une-332968) Nevýhodou římského právního postupu je tendence k hromadění zákonů, která jsou brána jako omezující. Dnešní Evropská unie na sebe přivolává kritiku právě vydáváním všemožných regulativů.
Křesťanský král
Mezi jaké typy králů zařadit Karla, resp. jak královský titul sám modifikoval? K typu rexe se hlásí v zákoníku, ale právě pouze tam. Od typu konunga se odvrací, ten je příliš spjatý s pohanstvím a předstátní společností. Také spojení vládce a kněze v jedné osobě křesťanství nepraktikovalo: " Karel nikdy nebyl v doslovném smyslu králem a zároveň knězem ve podle vzoru starozákonního krále Malkísedeka." (s. 242)
Místo totálního odvržení se ale uskuteční spíš nahrazení. Zatímco konung byl prostředníkem mezi bohy a lidem a moc konunga vycházela z lidu, tak křesťanský panovník také zprostředkovává styk lidu s Bohem, ale svou moc odvozuje přímo od Boha... Lid ho tedy nemůže sesadit, král na tom jaksi vydělává, a podle Třeštíka tento společenský obrat charakterizuje první vlnu christianizace Germánů i Slovanů. Křesťanství přijímá král, aby se povýšil nad lid, král je dosazený Bohem, vzpoura proti králi je vzpourou proti Božímu řádu. To není křesťanství římských katakomb, kde se chudí vyznavači Krista schovávali před státní mocí, tohle je křesťanství zaváděné elitou a pro elitu.
Třeštík, resp. Frankové, zachází ještě dále. Ve světě křesťanského Západu vládne duchovní mocí papež a světskou mocí císař. Pokud je tedy křesťan duchovně podřízen papeži, měl by být světsky podřízen císaři... Každý pokřtěný stát by tedy měl spadat co říše, které vládne císař. S tím samozřejmě christianizované státy nebyly srozuměny a to měl být právě mj. důvod, proč Rastislav nechal Velkou Moravu christianizovat z Byzance, která nic takového nevyžadovala.
Einhart se snaží Karla opakovaně připodobnit k Augustovi. Např. během tažení proti Avarům Karel také jako Augustus táhne do Panonie, osobně velí vojsku, ale předává velení nižším vojevůdcům. (s. 260) Vyvstává otázka, nakolik Einhart po vzoru legendistů něco prostě opsal a napasoval na nové podmínky, nebo nakolik se události skutečně opakují. Ale zpodobnění s Augustem bych viděl jako osobní náhled intelektuála.
Karlovo okolí (např. anglosaský teolog Alkuin) vidělo vzory Karlovy vlády ve starozákonním Davidovi a sám Karel v Josijášovi: "Neboť čteme v knihách králů, s jakým úsilím se král Josijáš snažil vést od Boha mu svěřenou říši objížděním, zlepšováním a napomínáním k úctě ke svatému Bohu. Jakkoli se nechci srovnávat s touto svatou postavou, přece je naším úkolem následovat příkladů svatých." (s. 242)
Tady lze myslím vidět typ vládce, který se nazývá král po vzoru Karla (a od jeho jména). Středověký král má legitimitu od Boha a je jím veden (někdy i vyvolen). Král ale nezasahuje do kněžské funkce, tu vykonávají církevní činitelé. Úkolem krále je pak tuto církev podporovat (hlavně majetkově) a především vojensky chránit.
Karlovci začínali jako majordomové merovejských králů, tedy jejich nejvyšší hodnostáři, ale stále pořád jako služebníci. Přes královský titul Pipina III. se rychle přehoupli k titulu císařskému, a tím položili základ středověké svaté říše římské. Mimo vzestup celou hierarchií titulů však Karlovci současně tituly modifikovali - samotné české Karel pochází od slova Karel, císař Svaté říše římské je něco jiného než císař antického Říma.
Franskou říši sjednotil král Chlodvík, aby se po jeho smrti rozpadla mezi jeho potomky. Ve franské říši fungovala království Austrasie a Neustrie, k nim se přidalo království burgundské, dobyté Chlodvíkovými syny. Vzájemné války a vlády nezletilých králů, za které rozhodovali regenti, vedly k oslabení celé říše. Vliv nad králi pak nabývali majordomové.
První pokus karlovského rodu o uchopení moci nastal kolem r. 650. Majordom Grimoald, syn Pipina I., nechal adoptovat svého syna jedním z austrasijských králů. Pokus nevyšel, syn zemřel předčasně. Se synem odešel i Grimoaldův dědic, a tak linie přechází na Grimoaldovu sestru Beggu, která se provdala za Angesigela, syna metského biskupa Arnulfa. Arnulf pak odchází do kláštera v Remiremontu, který spoluzaložil, a koncem 8. století už je Arnulf svatořečen; karlovský rod tak má svatého ve svých řadách.
Syn Angesigela a Beggy byl Pipin II. zvaný také Landenský. Ze spojení s manželkou Plektrudou vyženil rozsáhlé území na dolním Rýnu. Pipin se rovněž ujal úřadu austraisjského majordoma (680-714) a r. 687 vedl vítěznou bitvu u Tertry. Ta je atypická tím, že je nevedli vládci, nýbrž majordomové království austrasijkého a neustrijského. Už jen to ukazuje na mocenskou nadvládu majordomů nad králi v této době. Pipin se pak také zachoval vládcovsky, po vyhrané bitvě prosadil sňatek svého nejstaršího syna Droga za dceru neustrijského majordoma Berchara.
Pipin pak válčil v letech 790-795 ve Frísku, k tomu zde povolil kázat anglosaskému misionáři Wilibrordovi. Wilibrord zřídil klášter v Echternachu, ten mohl být míněn i jako rodový klášter Karlovců (než tuto funkci začalo plnit Saint-Denis). Roku 708 bylo zřízeno biskupství v Utrechtu, jehož vliv sahal až za Rýn do Saska (konkrétně Vestfálska). Porážku Frísů pečetil sňatek Pipinova dalšího syna Grimoalda s dcerou fríského vládce Ratboda.
Pipinovi synové ale umírají také předčasně. Drogo umírá r. 708, Grimoald r. 714 a brzo po něm téhož roku i Pipin II.
Rodové linie se tentokrát po tech letech ujímá Pipinův levoboček Karel Martel (717-741). Martel se ujímá i titulu austrasijského majordoma, a tímto se tento titul pro Karlovce stává de facto dědičným. Martel pokračuje v dobývání Fríska, které ovládne celé. Ve Frísku působí jako misionář další Anglosas Winfrid, zvaný také Bonifác. Od r. 732 zde má i misijní arcibiskupství, mohučský biskup brání vytvoření nějaké pevnější biskupské organizaci; Bonifác odchází znechucený do Bavorska, kde ve spolupráci s vévodou Odilem zakládá biskupství v Salcburku, Freisingu, Řeznu a Pasovu; vesměs místa se vztahem středoevropským Slovanům - Salcburk si nárokoval jako misijní území dnešní Slovensko, Pasov Moravu, Čechy spadaly pod Řezno.
Martel vojensky expanduje v sousedních zemích. V letech 725-728 v Bavorsku, odkud si přivede manželku jménem Swanahilda (a tím dá popud potomkům, aby v Bavorsku na základě příbuzenských nároků zasahovali nadále). Na severu táhne na Sasy až k dolní Vezeře. R. 731 vytáhl na akvitánského vévodu Euda, na tomto tažení pak r. 732 zastavuje Araby ve známé bitvě u Poitiers. V letech 739-740 žádá Martela papež Řehoř III. o pomoc proti severoitalským Langobardům.
Martel roku 737 dělí mezi potomky "svou" říši, opět je vidět, jak Karlovci jednají nezávisle na králi. Říši dělí mezi dva syny z prvního manželství, kde Karloman obdrží východní část v podobě Austrasie, Alemanie a Durynska, druhý syn Pipin na západě a jihu Neustrii, Burgundsko a Provence. Aktuální Martelova manželka prosadí nějaké území pro svého syna Grifa, ale jeho nevlastní bratří Karloman a Pipin to nedovolí a Grifa uvězní. Grifova nároku se ujme bavorský vévoda Odilo, který je příbuzný Swanahildy a navíc jeho žena Hiltruda je sestra Karlomana a Pipina. Martel byl pochován v Saint-Denis, tím založil tradici pohřebiště pro středověké francouzské krále, a v Saint-Denis byl i vychováván Pipin.
Pipin (741-768) i Karloman mají blízko k anglosaským misiím (Karloman byl vychováván v misijním centru v Echternachu) a tak se za jejich spoluvlády Winfrid-Bonifác odebírá z Bavorska zpět na západ. Jestli mu předtím překážel mohučský biskup, tak nyní se na místo mohučského biskupa dostává právě Winfrid. Roku 744 Winfrid zakládá klášter Fuldu, budoucí centrum christianizace Saska a pro nejranější české dějiny je to významné místo, protože tady byly sepisovány fuldské anály obsahující vzácné zmínky o prvních Přemyslovcích.
Karloman r. 747 rezignuje na světské panování a odebere se do kláštera Monte Cassino v Itálii (umírá r. 754). Pipinovi přenechá vládu i svého syna Droga; protože Pipin ještě syna nemá, mohl se Drogo stát dalším nástupcem v rodu. Pipin po Karlomanově odchodu do ústraní propouští z vězení svého nevlastního bratra Grifa. Ten začne jednat na vlastní pěst, chce se ujmout bavorského dědictví po Odilovi, spojí se proto se Sasy, a ignoruje nároky Hiltrudy a jejího syna Tassila. Grifa r. 749 vojensky umravní Pipin a vykáže mu kus území v Le Mans, budoucí vévodství Maine (nyní je to marka proti Bretani, pak to bude oddělovat Normandii na severu od Poitou). Grifo i tak odchází do Akvitánie, aby pokračoval v odboji ve spojení s tamním vévodou Waifarem. Grifo je r. 753 Pipinovými lidmi zabit a jméno Grifo už napořád zmizí z dynastie.
Pipin III. králem
Pipin se nakonec rozhodne definitivně odstranit merovejskou dynastii a nastoupit na její místo. R. 750 vyšle delegaci v podobě würzburského biskupa Burkhardta a opata ze Saint-Denis Fulrada k papeži Zachariášovi III., aby se k této věci vyjádřil. Papež se odvolal na sv. Augustina, podle kterého má z filosofického hlediska panovat jednota jména a obsahu, tudíž králem má být ten, kdo má skutečně schopnosti vládnout. A těch měli franští majordomové více než merovejští králové. Pipin tak r. 751 s požehnáním papeže posílá posledního merovejského krále Childericha III. do kláštera a ujímá se královské vlády.
Celá ta událost budí minimálně dvě kontroverze. Papež jako hlava duchovní moci sesadí krále a dosadí nového. Je to precedens, který si bude papežská moc nárokovat i v budoucnu, když bude tvrdit, že je nadřazená moci světské. Všechna prohlášení jako Dictatus papae Řehoře VII. nebo prohlášení Bonifáce VIII. vůči Filipovi IV. Sličnému už měly historickou oporu.
Papež tvrdí, že vládnout má držitel skutečné moci. Sám papež chce vládu nad králi, ale sám se nedokáže ubránit Langobardům, takže papežové opakovaně žádali Franky o vojenský zásah proti nim. Papež Lev III. před korunovací Karla Velikého na císaře čelil pokusu o převrat, kdy ho spiklenci unesli a ztýrali. Lev šel pro pomo přímo za Karlem do franské říše. Papežové přirozeně hájili tezi, že moc duchovní je jiné podstaty než moc světská, a v tomto srovnání ve větší. Ve světské realitě se papež leckdy musel uznat moc zbraní, což ostatně ironizoval i Stalin, když se ptal, kolik má ten papež divizí.
Papež Zachariáš III. žádá Pipina o zásah proti Langobardům už r. 754. Pipin by šel, ale proti vystoupil ze zdí kláštera v Monte Cassinu jeho bratr Karloman. Karloman je důsledkem toho internován v klášteru ve francouzském Vienne, kde 17. 8. 754 umírá (pohřben byl v tom Monte Cassinu). Dalším důsledkem Karlomanova výstupu bylo to, že Pipin internoval do kláštera jeho syna Droga, který mu byl Karlomanem svěřen. Pipin měl v plánu předat vládu v rámci ssvého potomstva, což mu opět povolil papež královským pomazáním Pipina a jeho synů. Pipin se r. 754 předat papeži ravenský exarchát, území v SV Itálii, které si nárokovala mimo poražených Langobargů ještě Byzanc. Tento závazek se nazývá Pipinova donace.
Pipin umírá 23. 9 768 a je pohřben po boku otce v Saint-Denis. Pipin rozdělil synům říši podle vzoru z r. 737. Karel Veliký (768-814) má dostat východní část v podobě Austrasie, Durynska a vůbec území na pravém břehu Rýna, jeho bratr Karloman (768-771) dostal jižnější části v podobě Burgundska, Septimánie a oproti staršímu dělení i Alemanii (=Švábsko). Akvitánie ještě nebyla úplně podrobená, takže ji bratři mají podrobit spolu.
Karel i Karloman byli korunováni na svátek sv. Diviše (Denise) 9. 10. 768, Karel v Noyonu, Karloman v Soissons, kde byl sesazen Childerich III. a dosazen Pipin. Karel vytáhne na Akvitánii, ale Karloman se nepřipojí, mezi bratry nevládla přízeň. Karel se koncem r. 769 oženil s Himiltrudou (asi Alemankou) a měli spolu syna Pipina zvaného časem Hrbatý. Karloman měl se svou ženou Gerbergou také syna Pipina. Karloman umírá 4. 12. 771, pohřben je v Remeši. Karel se ujímá vlády nad celou říší. Karel vyslyší prosby papeže o zásah proti Langobardům v severní Itálii, r. 774 jejich království definitivně vyvrátí (zůstanou ale langobardská vévodství Benevento a Spoleto). Langobardské království má zmizet i jménem, takže je přejmenováno na italské; v té době zahrnovalo dnešní Itálii severní a jméno Langobardů úplně nezmizelo, jmenuje se po nich Lombardie.
Karel se žení s Alemankou Hildegardou, ktreou měl asi nejradši ze všech svých žen a která mu porodila schopné mužské potomky. R. 772 nebo 773 se narodil Karel zvaný mladší, r. 777 Karloman, poté překřtěný na Pipina, a r. 778 Ludvík zvaný Pobožný, pozdější král a císař (814-840).
Přípravy na nástupnictví proběhly r. 781 za asistence papeže. Nejprve překřtil Karlomana na Pipina, čímž odstranil z nástupnictví Pipina Hrbatého, syna Karla Velikého a jeho první manželky. Pipin Hrbatý měl nějakou vadu páteře, která ho diskvalifikovala z pozice krále, který měl vynikat fyzickou silou i Božím požehnáním. Papež pak pomazal "nového" Pipina na krále Itálie a Ludvíka na krále Akvitánie. Těchto funkcí se skutečně ujmou, i když jako spolukrálové a zatím pod dohledem rádců. Nejstarší syn Karel mladší zůstává stranou, s ním se počítá jako s dědicem celé říše.
R. 795 nastupuje na papežský stolec Lev III. (795-816). Karel mu posílá list, ve kterém ho nabádá k dodržování správné morálky. Lev neměl v tomto ohledu dobrou pověst během úřadu se jeho morálka stala záminkou k jeho svržení. 25. 4. 799 zajmou Lva spiklenci, mezi nimi synovec minulého papeže Hadriána. Zmlácený Lev uprchne z vězení, ujme se ho vévoda Winigis ze Spoleta a odtud putuje ke Karlovi do Paderbornu. Tam se toho roku vystřídají i poselstva z Byzance a Jeruzaléma, takže je vidět, jakou má Karel autoritu.
Lev se s franským doprovodem vrátí do Říma v listopadu 799, v listopadu 800 se objeví v Římě i Karel. Do Říma vjel Karel suverénně na koni, což byl rozdíl oproti r. 774, kdy po porážce Langobardů šel do města pokorně pěšky. 1. 12. 800 proběhne soud se spiklenci proti papeži. Spiklenci nedostanou slovo, obecně je konstatováno, že papeže nikdo soudit, natož svrhnout nemůže. Lev se ale dobrovolně očití přísahou.
A poté nastává hojně diskutovaná událost povýšení Karla Velikého na císaře (např. od 34:45 - https://www.info.cz/podcasty/historie-m ... ky-podcast + 7:30 - https://www.ceskatelevize.cz/porady/101 ... 801400021/ )
Einhart píše (kap. 28): "Jeho poslední římská jízda se však uskutečnila z jiných příčin. Římané totiž donutili papeže Lva, protože jej zmrzačili - vypíchli mu oči a vytrhli jazyk - aby se obrátil na krále s prosbou o pomoc. Karel se proto vypravil do Říma, aby uvedl církev do pořádku. To mu zabralo celou zimu. Tehdy se mu také dostalo císařského titulu a titulu augustus. Zprvu je rozhodně odmítal. Ubezpečoval, že kdyby znal papežův záměr, nikdy by do kostela nevstoupil, přestože byl den obzvláště slavný (=Vánoce)."
Hägermann uvádí další prameny, mezi nimi lorschské anály, které rediguje tamější opat Richbot, jinak člen dvora Karla Velikého. Podle análů Karel o aktu předem musel předem vědět, protože si před mší oblékl císařské roucho. Hägermann z toho kombinuje, že korunovace byla dopředu naplánována, ale Karel byl rozladěn z jejího průběhu, kde se papež nadřadil nad císaře. Jinak i korunovace císaře nejvyšší duchovní mocí byla přesně v intencích doby, i byzantského císaře korunoval konstantinopolský patriarcha. Císařská korunovace by tedy neproběhla tak, jak mě učili v dějepise, tedy že Karel o ničem nevěděl a aktem byl rozladěn, protože papež se právem korunovat někoho na císaře nadřadil nad světskou moc.
Korunovace ale podle Hägermanna byla souhrou okolností a náhod, odkazuje z obecného hlediska na okolnosti tzv. Konstantinovy donace, z konkrétního hlediska pak na relativní sedisvakanci v Byzanci.
Papeži nestačila Pipinova donace, která mu přisuzovala severní a střední Itálii, a tak nechal zřejmě v 80. letech 8. století sepsat Konstantinovu donaci, která by papeži nechávala světskou nad celou západořímskou říší. Císař Konstantin Veliký měl být nemocný a tehdejší papež ho měl s Boží pomocí vyléčit, takže Konstantin měl z úcty papeži přenechat západní část římské říše a sám se odstěhovat do Konstantinopole v říši východořímské. Z tohoto ohledu ale papež logicky neměl důvod kohokoli korunovat západořímským císařem, protože tu císařskou moc měl obdržet od Konstantina sám.
Císařská moc se i po oficiálním zániku západořímské říše r. 476 držela kontinuálně v Byzanci, nebylo tedy rovněž nutné hledat císaře dalšího.
K r. 800 bylo zrovna všechno trochu jinak. V Byzanci došlo k palácovému převratu, kde regentka matka Irena svrhla svého syna Konstantina VI. Vládla jako císařovna, ovšem Karel odmítl uznat na trůnu ženu, takže považoval císařský trůn za uprázdněný. Papež opět nebyl ten, kdo by vykazoval nějakou velkou světskou moc, když po zbití od únosců utekl ke Karlovi, aby se do Říma vrátil až s jeho vojenskou podporou. Karel Veliký byl ze tří hlav tehdejšího křesťanského světa ten jediný skutečně mocný, takže císařský titul mohl náležet jemu.
Další pramen, papežská kniha, doplňuje ještě korunovaci Karla mladšího na krále. To je důležitý detail, jeho bratři už měli od r. 781 titul králů Itálie a Akvitánie, Karel se stal králem jádra říše. Doposud byl králem Karel Veliký, ale když dostal ještě vyšší, nadřazenější titul, tak se titul královský uprázdnil a mohl se ho ujmout Karel mladší.
Tyto všechny korunovace daly základ císařství v pozdější Svaté říši římské. Středověká říše se neustále proměňovala a vyvíjela, takže hledat v ní nějaký pevný koncept je asi nemožné. Následující teze jsou proto velmi, velmi zjednodušené. Tak tedy - říši vládl král, byl volený, ve vrcholném středověku se ustanovilo kolegium kurfiřtů (tendence šla ale k dědičnosti trůnu). Zvolený král vládne pouze a jen pouze říši. Ale protože Karel Veliký dobyl mj. Itálii a jako císař vládl celku říše a Itálie, tak i středověký říšský král má právo vytáhnout do Itálie, nechat se korunovat italskou korunou a poté se nechat korunovat papežem na císaře. Jako císař pak vládne širšímu celku, než je říše, a sice říši a Itálii (a určitý čas sem patřilo i Burgundsko ve stejné pozici jako Itálie).
Z hlediska dynastického nástupnictví platil precedens korunovace Karla mladšího na krále. Král středověké říše měl přirozeně tendenci nechat zvolit ještě za svého života za krále svého potomka. To možné nebylo, ale pokud byl korunován císařem, královský trůn se uvolnil, a pak to možné bylo.
TITUL KRÁLE
Od Karla Velikého pochází slovo král, nejen v češtině. Rusky karol, polsky król, maďarsky kiróly, turecky kral, romsky kralis. Norský král Magnus (latinsky Veliký) dostal jméno podle Karlova přídomku. Je to popsáno v Sáze o svatém Olavovi. Magnus byl Olavův syn a když se narodil, tak Olavův rádce se bál Olava vzbudit, protože ten to nesnášel. Tak vybral jméno sám a sáhl po Karlovi Velikém jako vzoru. Král je vládce samostatného státu, čeští králové byli povýšeni z knížat, přičemž germánský král (king, König) vychází ze stejného slovního základu jako český kníže, a do toho se plete latinské rex. Zkusím tu terminologii rozplést.
Kníže/král
Jaan Puhvel ve Srovnávací mytologii - https://www.databazeknih.cz/knihy/srovn ... gie-139069 rozebírá germánský královský titul konung na základě jednoho mýtu (s. 224). Ten mýtus je zachycený na Islandu, jmenuje se Píseň o Rígovi a jeho význam je vcelku čitelný. Po zemi putuje bůh zvaný Ríg (podle Puhvela je to jméno odvozené z keltštiny a znamená Král) a navštíví tři stavy lidí, kterým zanechá potomky. Zástupce nejnižšího stavu je Thraell (Otrok), středního stavu Karl (Zeman) a nejvyššího Jarl (šlechtic). A nejmladší syn Jarla se jmenuje Konr Ungr, což znamená Mladý následník (viz germ. jung, young). Pojmenování Konr ungr se stáhlo na konung, což v germánských jazycích znamená král. Např. švédský král Olaf měl přízvisko Skötkonung (995-1022), což možná znamená Král pokladu nebo Král Gótů. Z konunga se v germánských jazycích vyvinul německý der König a anglický king. Slovo ale pokračovalo i dál na východ. Jako kuningas přešlo do finštiny a estonštiny, opět ve významu král, a jako kňjaz do ruštiny. Ze slovanského základu pak přechází do čeština jako kníže a jako kněz. Z toho rezultují dva závěry.
- V češtině jsou odlišené osoby krále a knížete. Knížat může být více v kmeni nebo ve státě, ale král je ve státě jenom jeden a na krále je povýšen právě z knížete. Moc povýšit na krále má říšský král nebo císař, tu moc si osobuje i papež. Germánský král (konung, king) ale vychází ze stejného slovního i věcného základu jako ten kníže. Pokud v anglosaské Anglii v 9. století působilo několik desítek králů, tak to nebyly desítky Přemyslů Otakarů I., tito anglosaští králové odpovídali třeba 14 českým knížatům, kteří se přišli dát pokřtít r. 845 do Řezna.
Dále velkomoravský vládce Svatopluk je jednou označen jako kníže, podruhé jako král. A diskutuje se, co to znamená. Podle tohoto výkladu to oboje znamená v podstatě totéž, tedy vládce vycházejícího z kmenové společnosti. Jinou otázkou je, že autoři kronik nebo listin rozlišovali tyto tituly podle reálné moci toho vládce. Tak saský kronikář Widukind - https://argo.cz/knihy/dejiny-sasu/ - označí českého vládce svatého Václava za krále (I., 35), aby jiného bezejmenného vládce v severních Čechách označil jako "subregula", tedy podkrále. Widukind pak saské vládce označuje za krále, ale po nějakém vítězství ve velké válce se zahraničním nepřítelem je vojsko provolá přímo za císaře, jako Jindřicha I. Ptáčníka k r. 933 po vítězství nad Uhry (I., 39). To rozlišení mez knížetem a králem tedy ukazuje na větší moc vládce označeného za krále, ale je to subjektivní náhled kronikáře, jehož základem nejsou oficiální korunovace a titulatura.
- Kníže a kněz jsou dnes dvě odlišené funkce, ale kdysi byly spojené v jedné osobě. Onen kňjaz byl hlavou kmene a současně jeho nejvyšším prostředníkem k bohům. V severských ságách bývá král současně nejvyšší obětník a pokud se tam vyskytl král, který třeba v cizině konvertoval ke křesťanství a odmítl se účastnit obětí, tak riskoval velikou nevoli. Podle spíše legendárních zpráv když nastala neúroda a král jakožto obětník tedy selhal ve své funkci, tak lid obětoval toho krále. Ta světská moc krále ještě nepřesahovala moc celého lidu.
Hägermann spojení funkce krále a prostředníka Božího požehnán zná. Uvádí dvě záležitosti, obě souvisí s Pipinem Hrbatým. Pipin byl vyřazen z následnictví, protože jeho zmrzačená postava jaksi vylučovala, že by měl být požehnán Bohem. Po Pipinově spiknutí a jeho eliminaci proběhl v letech 792 - 794 hladomor a Hägermann naráží na osobní odpovědnost krále za úrodu: "I když není známa žádná bezprostřední souvislost mezi Pipinovým spiknutím a hladomorem, přece jen představovala více než zlá zásobovací situace dodatečné ohrožení vážnosti krále a jeho rodiny, neboť byli v agrární společnosti spolu s boží milostí garanty růstu a úrodnosti. Bída a nespokojenost možná způsobily, že spiknutí zasáhlo poměrně značný počet obyvatelstva." (s. 275)
Karel Veliký se určitě přidržoval nějaké mentality germánských králů, podle Einharta nechal sepsat "barbarské a prastaré písně, jimiž byly opěvovány činy a vítězství starých králů", ale ty nechal zničit jeho nástupce a rigidní katolík Ludvík Pobožný. (s. 368)
---
Další otázky naskakují. V mýtu o Rígovi je králem ten Ríg, souvisí to slovo s latinským rex? Puhvel považuje za příbuzná slova lat. rex, staroirské rí, indické rádža. (s. 53).
Švédsky říše je rik, nesouvisí to také s tím Rígem? Podle Třeštíka (Počátky Přemyslovců, s. 304) je od slova pro krále rí odvozené starahornoněmecké ríri, tedy říše. Konung je synem jarla, takže slovo král tu znamená významově vlastně princ?
Karl je v mýtu Zeman, ale německé Kerl znamená "chlap" a je to spíš hovorové až urážlivé, mělo to tenhle významový spád?
Jarl je šlechtic, z toho je i anglosaské earl, a někdo hledá původ slovo ve válečném kmeni Herul, který se několika porážkách na jihu vydal zpátky do Skandinávie. A jestli začali vládnout tam, tak jméno kmene mohlo dát jméno společenské funkci.
Rex
Latinským označením král je rex a Hägermann opakovaně poukazuje na etymologické vysvětlení pojmu od Isidora Sevillského, že to vychází ze slov "recte agere", tedy "správně jednat" (s. 58, 165, 545); Hägermann ještě dodává, že ten výklad je chybný, ale jiný neuvádí.
Je jedno vysvětlení, které Isidorovi neodporuje, spíš ho vysvětluje. Rex má pocházet od latinského slova rectus ve smyslu rovný, přímý; s ním příbuzné slovo erekce znamená napřímení, asi od něho pochází i direkt (německy přímo, v boxu přímý úder). Král tedy napřimuje, narovnává, a Václav Drška v Dějinách Burgundska - https://www.databazeknih.cz/knihy/dejin ... ska-105128 cituje ze zákoníku vizigótského krále Alaricha II., kde je vidět, co se má narovnávat: "Rozvažujíce z přízně Božího vnuknutí o potřebách našeho lidu, s přizváním duchovních a vznešených mužů, opravujeme podle lepšího uvážení rovněž to, co bylo shledáno v zákonech nerovného." (s. 20) Král tedy opravuje nerovné věci v zákonech.
Karel Veliký se věnoval reformě práva r. 802, kdy mu to dovolil vzácný mírový stav: "Karel si vytyčil za cíl své reformní politiky "doplnit chybějící, odstranit nesrovnalosti, opravit, co bylo nesprávné a špatně napsané". V této snaze ovšem nebyl příliš úspěšný." (s. 373) Jenže to všechno napravování nesrovnalostí apod. bylo nejspíše jakýmsi programovým prohlášením a vychází také z předkřesťanských tradic.
Dušan Třeštík to rozebírá v Počátcích Přemyslovců (s. 303-304) a Vzniku Velké Moravy (s. 205-206). To, co je rovné, je správné a dobré. Lze si to představit jako stav, kde něco plyne od počátku věků, a tudíž je to funkční, osvědčené a je dobré a žádoucí se toho držet. Občas hrozí nějaké odchylky od tohoto stavu, tak je dobré je odstranit, popř. nějak zakomponovat. Ale všechno společenské dobro pochází od toho rovného stavu.
Na dodržování rovného stavu dohlíží přirozeně právo. A co je rovné, je s právem; a co je s právem, je správné, a je to pravé. Slovanské zákoníky tak někdy nesou název pravda - např. Ruská pravda knížete Jaroslava. A více slovanských jazyků používá formule "napravit pravdu", což má být tautologicky "narovnávat, ať je to rovné". Formule "ispraviti vsaku pravdu" by měla být i v originále Života Metodějova, zde na 7. řádku - https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 41&page=81 .
Právo tedy hlídá, spravuje to, co je pravé. Pojmy právo a pravý jsou i mnoha jazycích synonymní - ang. right a right, něm, das Recht a recht, fr. le droit a droit. Používat právo znamená napravovat, opravovat, spravovat něco.
Nežádoucím stavem je opak pravého, což má ale více možností, jak to vyjádřit. Opakem slova pravá je levý, ale opakem slova rovný je křivý, a levost a křivost byla tedy pro pohany synonymní. Prolhaný nebo podvádějící člověk je buď křivák, nebo levák (jako Levák Bob v Simpsonech). Nepravdivá přísaha je křivá, v podstatě neexistuje v češtině jiný ekvivalent. Opakem pravého je také falešné (pravé zlato x falešné zlato, svědectví pravdivé, nebo falešné). Udělat něco falešně se také říká udělat to na levačku, podvodná záležitost je levárna.
Úkolem práva a krále/rexe jakožto jeho garanta je tedy napravovat stav, který byl vychýlen ze správného toku, který byl takto pokřiven.
Edit 19.8´24
K těm synonymům levý a křivý je nápadné, že v Čechách leží obce Křivousy a Levousy. K výkladu jmen jsem našel jen takové lidové etymologie, že v Křivousech měli mít lidé křivé nosy, ale užitečného nic.
Křivousy leží se starém sídelním území blízko soutoku Vltavy s Labem. Poblíž je obec jménem Dušníky (nad Vltavou), což je raně středověké jméno odkazující na nesvobodné lidi darované službě kostelu, a obec Hostín (u Vojkovic), což je další raně středověké jméno příchozí vesničany, kteří neměli vlastní půdu (a Dědibaby mi taky zní staře). Levousy leží u Ohře a v katastru obce je raně středověké hradiště z 1. pol. 10. stol., postavené zřejmě Boleslavem I. proti očekávanému vpádu Oty I. (ke kterému skutečně došlo).
Na co jsem ještě nenarazil, to je zkusit spojit význam slova levý s Levým Hradcem. Obyčejně se vychází z toho, že Levý Hradec leží na levé straně Vltavy, adekvátně tomu mohlo být na protějším břehu někde u Klecan hradiště Pravý Hradec.
Ale pakliže levý znamená současně křivý, tak Vltava pod hradištěm se křiví do oblouku a ta křivost teoreticky mohla přejít do jména hradiště. On totiž existuje podobný příklad, jméno Krumlov znamená v němčině "Křivá voda" - krümm je něm. křivý, au je voda, bývá to někdy v německých názvech řek jako Moldau (co je lat. aqua, přecházelo zřejmě do germánštiny jako ahva, pak ava, pak au). Při pohledu z českokrumlovského zámku na město je vidět, jak tok Vltavy dělá tvar kapky. V Moravském Krumlově tvoří řeka dva takové kapkovité záhyby, zámek je také v jedné z nich. A podobná kapka je vidět pod Levým Hradcem, v ní leží Řež.
Ale je tu druhá možnost, levý znamená křivý, tedy falešný nebo netradiční, ohrožující pohanskou tradiční společnost. A pokud někde vyrostl první český kostel, tak pohané mohli to mohli to místo nazvat křivým nebo levým.. Akorát by to negativně znějící jméno křesťané přejali..
---
Tento smysl práva se dá aktuálně vztáhnout na rusko-ukrajinskou válku, kde jedním z argumentů podporující ruskou invazi je to, že se sice jedná o flagrantní porušení mezinárodního práva, ale USA toto právo porušilo dříve (např. invazí do Iráku). Pakliže je smyslem práva návrat do správného stavu, pak je na místě požadovat eliminaci škod po zločinu a neopakování takového stavu do budoucna, jinak hrozí doslova bezprávný stav, kde právo ztratilo na síle i funkci. Nebo jinak - nastane nový standart, kde lze vést útočnou válku, protože se to už smí, když to dělají jiní. To je pak odpověď na argument, že posíláním zbraní napadené zemi se jen prodlužuje válka, tudíž bránící se země a její spojenci "chtějí válku". Nejde o to chtít válku, jde o to chtít zpět všeobecně mírovou kulturu, kde je nepřípustné dosáhnut legitimních zisků nelegitimní útočnou válkou.
---
Ztráta práva nebo jistot, toho se barbarská společnost bála až úzkostně. Jde to poznat i na anglosaském právu, které vychází z barbarského, a jde to vidět v kontrastu k právu kontinentálnímu, tedy římskému. Barbarské právo je charakterizováno jako liberální, svobodné, které vyznává zásadu "co není zakázáno, je dovoleno". Člověk může dělat relativně všechno, ale v tomto velkém moři nejistoty sáhne rád po jistotách, které tu jsou "odjakživa". Co bylo v minulosti, bylo pro tradiční společnosti obecně ideální, a po velkém území střední Evropy se zachovaly hlasy běžných lidí, že něco dělají prostě proto, že to dělali jejich dědové. Pakliže v barbarském světě dojde přece jenom k nějaké změně nebo případu, který se ještě nestal, následuje soud. Soud pak vydá rozhodnutí, precedens, který se stane závazným, a tím nabyde síly zákona. Tedy vybočit z proudu se dá, ale nikdo neví, jak to dopadne.
Světu nejistoty odolává jedna tradiční instituce, která je také odvěká, a to rodina. Dokáže mu dát obživu i bezpečí. I kdyby nefungovaly žádné instituce nebo stát rodina svého člena podrží. Pro barbarské právo nastává paradoxní situace, čím více poskytuje člověku svobody, ten se tím víc chytne něčeho tradičního. Vychází z toho kultura amerických konzervativců, ke které se v něčem hlásí i česká ODS, a která se charakterizuje jako konzervativně-liberální. To na první pohled nelogické spojení obou opozit má ale vyjadřovat konzervatismus v hodnotách a liberalismus v ekonomice. Konzervatismus se hlásí ke svobodě, což znamená v jeho pojetí tenký stát, kde se všechno hlavní včetně sociálního zabezpečení odehrává v rámci rodiny. Svobodu v hodnotách už tolik nevítá, sexuální svobodu mimo rodinu zavrhuje, stejně jako homosexualitu nebo právo žen na potraty zavrhuje rovněž; tohle všechno v jejich očích ohrožuje tradiční chod rodiny.
Římské, nebo-li kontinentální právo také řeší, jak se lidé mohou chovat. Nenechává události volně plynout a řešit je ex post, ale chce dopředu předjímat, co je zákonné a co není, a dát lidskému chování nějaké mantinely. Člověk má vždy jistotu, jaké chování je legální a jaké už ne. Dobře to vyjádřila Konstituce z Melfi, což byl zákoník vydaný r. 1231 Fridrichem II.: "Potřebný účel našeho záměru nesměřuje takovou měrou k potrestání spáchaných zločinů jako k odstranění příležitostí a důvodů k jejich páchání. ... Je lepší včas předcházet než později trestat" (Olaf Rader: Fridrich II., s. 101 - https://www.databazeknih.cz/knihy/fridr ... une-332968) Nevýhodou římského právního postupu je tendence k hromadění zákonů, která jsou brána jako omezující. Dnešní Evropská unie na sebe přivolává kritiku právě vydáváním všemožných regulativů.
Křesťanský král
Mezi jaké typy králů zařadit Karla, resp. jak královský titul sám modifikoval? K typu rexe se hlásí v zákoníku, ale právě pouze tam. Od typu konunga se odvrací, ten je příliš spjatý s pohanstvím a předstátní společností. Také spojení vládce a kněze v jedné osobě křesťanství nepraktikovalo: " Karel nikdy nebyl v doslovném smyslu králem a zároveň knězem ve podle vzoru starozákonního krále Malkísedeka." (s. 242)
Místo totálního odvržení se ale uskuteční spíš nahrazení. Zatímco konung byl prostředníkem mezi bohy a lidem a moc konunga vycházela z lidu, tak křesťanský panovník také zprostředkovává styk lidu s Bohem, ale svou moc odvozuje přímo od Boha... Lid ho tedy nemůže sesadit, král na tom jaksi vydělává, a podle Třeštíka tento společenský obrat charakterizuje první vlnu christianizace Germánů i Slovanů. Křesťanství přijímá král, aby se povýšil nad lid, král je dosazený Bohem, vzpoura proti králi je vzpourou proti Božímu řádu. To není křesťanství římských katakomb, kde se chudí vyznavači Krista schovávali před státní mocí, tohle je křesťanství zaváděné elitou a pro elitu.
Třeštík, resp. Frankové, zachází ještě dále. Ve světě křesťanského Západu vládne duchovní mocí papež a světskou mocí císař. Pokud je tedy křesťan duchovně podřízen papeži, měl by být světsky podřízen císaři... Každý pokřtěný stát by tedy měl spadat co říše, které vládne císař. S tím samozřejmě christianizované státy nebyly srozuměny a to měl být právě mj. důvod, proč Rastislav nechal Velkou Moravu christianizovat z Byzance, která nic takového nevyžadovala.
Einhart se snaží Karla opakovaně připodobnit k Augustovi. Např. během tažení proti Avarům Karel také jako Augustus táhne do Panonie, osobně velí vojsku, ale předává velení nižším vojevůdcům. (s. 260) Vyvstává otázka, nakolik Einhart po vzoru legendistů něco prostě opsal a napasoval na nové podmínky, nebo nakolik se události skutečně opakují. Ale zpodobnění s Augustem bych viděl jako osobní náhled intelektuála.
Karlovo okolí (např. anglosaský teolog Alkuin) vidělo vzory Karlovy vlády ve starozákonním Davidovi a sám Karel v Josijášovi: "Neboť čteme v knihách králů, s jakým úsilím se král Josijáš snažil vést od Boha mu svěřenou říši objížděním, zlepšováním a napomínáním k úctě ke svatému Bohu. Jakkoli se nechci srovnávat s touto svatou postavou, přece je naším úkolem následovat příkladů svatých." (s. 242)
Tady lze myslím vidět typ vládce, který se nazývá král po vzoru Karla (a od jeho jména). Středověký král má legitimitu od Boha a je jím veden (někdy i vyvolen). Král ale nezasahuje do kněžské funkce, tu vykonávají církevní činitelé. Úkolem krále je pak tuto církev podporovat (hlavně majetkově) a především vojensky chránit.
Naposledy upravil(a) Ingolf dne 19 srp 2024 19:21, celkem upraveno 1 x.
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Re: Dieter Hägermann: Karel Veliký
Něco k válkám
Válečná tažení podnikal Karel Veliký skoro každý rok. Sasové často čekali na povstání tehdy, když Karel odtáhnul do Itálie, načež po jeho návratu následovalo protisaské tažení. Historii všech válek vypisovat nebudu, jenom nějaké shrnutí a pak podrobněji saské války a nastolení míru pak saské Renovatio imperii. Tam je totiž zajímavé, jak Sasové některé věci dělali stejně jako před nimi Frankové.
Přesně podle Einhartovy hlášky, že "Franka je lépe mít za přítele, než za souseda", lze sledovat expanzi Franků na úkor všech svých sousedů. Merovejci stihli vytlačit Vizigóty do Španělska a podrobit Burgundy, Alamany (Šváby) a Durynky. Raní Karlovci stihli připoutat Frísy a Bavory. Karel Veliký připoutal Bretonce, dokončil podrobení Frísů, podrobil během 33 let Sasy, připojil Bavorsko, po porážce Langobardů v Itálii založil italské království a zasahoval vojensky ve Španělsku proti Maurům nebo Baskům (ne moc úspěšně).
V Bavorsku si nárokoval Karel vliv dík příbuzenským vztahům a zásahům do nástupnictví ve prospěch posledního bavorského vládce Tassila III. Karel si za pomoc při Tassilově instalaci nárokoval další vliv, což Tassilo odmítal a byl odstraněn. Hägermann píše, že Karel musel rozjet namáhavou právní kampaň, protože Tassilo byl příbuzný, vedl vítězné války proti pohanským Korutancům a pro jejich christianizaci založil klášter v Kremsmünsteru (podobně postupoval Karel proti Sasům), měl dobré vztahy s papežem (ten pomazal jeho syna Theoda, podobně jako pomazal Karlovy syny Ludvíka a Pipina). Nakonec je r. 788 Tassilo obviněn ze spiknutí, tonzurován a poslán do kláštera.
V severní Itálii vyvrátil Karel langobardské království, kterým se cítil být ohrožován papež. Aby zmizelo nenáviděné langobardské jméno, dostalo nástupnické království jméno Italské; leželo v této době pouze v severní Itálii, jejíž část stejně upomíná na Langobardy ve jménu Lombardie.
Langobardi ale nezmizeli úplně, langobardská dál zůstávala vévodství Benevento a Spoleto, která ztratila samostatnost až do 12. stol. do tažení Fridricha Barbarossy. Spoleto zůstávalo věrné Karlovi Velikému, Benevento se osamostatnilo za pomoci Byzance. Pomáhala tomu vzdálená poloha až na jihu dnešní Itálie. Stejnojmenné centrum vévodství leží východně od Neapole a mj. se u něj odehrála známá bitva u Beneventa r. 1266, kde Karel z Anjou porazil posledního štaufského vládce Manfreda, a tím ovládl celou Sicílii.
***
Langobardi pocházeli od dolního toku Labe, mj. z oblasti zvané zřejmě po nich jako Bardowick. Langobardi odešli z pravlasti kolem r. 400, osídlili i české země, kolem r. 500 odešli do Panonie a po dohodě s Avary r. 568 odešli do severní Itálie, kde sídlili více jak 200 let (a v Beneventu a Spoletu ještě déle).
Karel Veliký jeden rok zasahoval v Bardowicku, langobardské pravlasti a za Karla jedním z center saského odporu, a další rok v Itálii, kam Langobardi přišli po dlouhém stěhování... I když Frankové nemuseli chodit oklikou jako Langobardi, tak už jen z tohoto příkladu je vidět, jaký byla franská říše kolos..
---
V saských válkách se Karel držel známého pravidla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Východně od Sasů žil kmen Obodritů patřící mezi Polabské Slovany, který válčil se Sasy. Karel Veliký se tedy spojil s Obodrity. Jižně od Obodritů sídlil kmenový svaz Veletů náležící také mezi Polabské Slovany, který byl znepřátelen s Obodrity. Sasové se tedy spojili s Velety. V konfliktu stála jedna germánsko-slovanská koalice proti druhé.
To je současně odpověď k tvrzením, že "Karel Veliký vyhubil Polabské Slovany" nebo že Germáni jednali jednotně, zatímco nejednotní Slované se přeli mezi sebou, což pro ně mělo být v boji s Germány leckdy smrtící. Karel Veliký samozřejmě Polabské Slovany nevyhubil a při pohledu na franskou expanzi vůči všem svým germánským sousedům, včetně 33-leté války s germánskými Sasy, nelze mluvit ani o nějaké germánské jednotě. Jednota nastala leda v důsledku násilného podmanění Germánů do jedné říše.
---
Po podmanění sousedů přistupoval Karel Veliký k vytváření příhraničních marek pod správou markrabího. Další výpady směrem za marky se mohly odehrávat, ale účelem nebyla územní expanze, nýbrž politické podřízení a placení tributu. Češi od tažení Karla Velikého a jeho synů z let 805 a 806 platili ten známý tribut 120 volů a 500 hřiven. Jindy se to vymklo, jako když Karel udeřil na Avary, jejichž vláda se totálně rozpadla, takže ani nebyl, kdo by tribut platil.
Marky fungovaly relativně autonomně a byly vojensky silné, protože obrana byla hlavním jejich účelem. Stávalo se tedy, že nějaký sebevědomý markrabí odpadl a spojil se s konkurentem. Tak markrabí bavorské Východní marky Aribo udržoval spojenectví s velkomoravským Svatoplukem. Tak Východní (Öster-) marka dala název Rakousku (Österreich).
---
Na dobytých územích Karel nezasahoval do tradičních struktur a zvyků (když vynecháme christianizaci Sasů). Ludvík Pobožný už jako král Akvitánie třeba přijel na říšský sněm v baskickém kroji. Určitě to napomáhalo soudržnosti říše a tam, kde se zvyky nějak střetly, nastával konflikt, byť nezamýšlený.
Jeden konflikt vznikl r. 786 v Durynsku, kde tamní velmož slíbil svou dceru Frankovi, ale pak ji odmítl vydat. Karel ji po poslovi přikázal předat, protože podle franského práva byla zasnoubená. Durynkové to však odmítli a vypuklo povstání.
Motivem minimálně jednoho saského povstání bylo placení desátku. Sasové nechápali, o co jde. Platili tribut, což bylo běžná praxe poraženého kmene. Ale teď měli platit desátek církvi, což chápali jako bezpráví, a tak sáhli po zbraních.
Oba konflikty vedly k ozbrojenému odporu a příčinou obou bylo to, že na sebe narazily dvě rozdílné tradice, přičemž spor vzniknul ad hoc. Kdyby se Karel Veliký rozhodl zavádět plošně všude novoty, těch konfliktů by muselo být víc.
Válečná tažení podnikal Karel Veliký skoro každý rok. Sasové často čekali na povstání tehdy, když Karel odtáhnul do Itálie, načež po jeho návratu následovalo protisaské tažení. Historii všech válek vypisovat nebudu, jenom nějaké shrnutí a pak podrobněji saské války a nastolení míru pak saské Renovatio imperii. Tam je totiž zajímavé, jak Sasové některé věci dělali stejně jako před nimi Frankové.
Přesně podle Einhartovy hlášky, že "Franka je lépe mít za přítele, než za souseda", lze sledovat expanzi Franků na úkor všech svých sousedů. Merovejci stihli vytlačit Vizigóty do Španělska a podrobit Burgundy, Alamany (Šváby) a Durynky. Raní Karlovci stihli připoutat Frísy a Bavory. Karel Veliký připoutal Bretonce, dokončil podrobení Frísů, podrobil během 33 let Sasy, připojil Bavorsko, po porážce Langobardů v Itálii založil italské království a zasahoval vojensky ve Španělsku proti Maurům nebo Baskům (ne moc úspěšně).
V Bavorsku si nárokoval Karel vliv dík příbuzenským vztahům a zásahům do nástupnictví ve prospěch posledního bavorského vládce Tassila III. Karel si za pomoc při Tassilově instalaci nárokoval další vliv, což Tassilo odmítal a byl odstraněn. Hägermann píše, že Karel musel rozjet namáhavou právní kampaň, protože Tassilo byl příbuzný, vedl vítězné války proti pohanským Korutancům a pro jejich christianizaci založil klášter v Kremsmünsteru (podobně postupoval Karel proti Sasům), měl dobré vztahy s papežem (ten pomazal jeho syna Theoda, podobně jako pomazal Karlovy syny Ludvíka a Pipina). Nakonec je r. 788 Tassilo obviněn ze spiknutí, tonzurován a poslán do kláštera.
V severní Itálii vyvrátil Karel langobardské království, kterým se cítil být ohrožován papež. Aby zmizelo nenáviděné langobardské jméno, dostalo nástupnické království jméno Italské; leželo v této době pouze v severní Itálii, jejíž část stejně upomíná na Langobardy ve jménu Lombardie.
Langobardi ale nezmizeli úplně, langobardská dál zůstávala vévodství Benevento a Spoleto, která ztratila samostatnost až do 12. stol. do tažení Fridricha Barbarossy. Spoleto zůstávalo věrné Karlovi Velikému, Benevento se osamostatnilo za pomoci Byzance. Pomáhala tomu vzdálená poloha až na jihu dnešní Itálie. Stejnojmenné centrum vévodství leží východně od Neapole a mj. se u něj odehrála známá bitva u Beneventa r. 1266, kde Karel z Anjou porazil posledního štaufského vládce Manfreda, a tím ovládl celou Sicílii.
***
Langobardi pocházeli od dolního toku Labe, mj. z oblasti zvané zřejmě po nich jako Bardowick. Langobardi odešli z pravlasti kolem r. 400, osídlili i české země, kolem r. 500 odešli do Panonie a po dohodě s Avary r. 568 odešli do severní Itálie, kde sídlili více jak 200 let (a v Beneventu a Spoletu ještě déle).
Karel Veliký jeden rok zasahoval v Bardowicku, langobardské pravlasti a za Karla jedním z center saského odporu, a další rok v Itálii, kam Langobardi přišli po dlouhém stěhování... I když Frankové nemuseli chodit oklikou jako Langobardi, tak už jen z tohoto příkladu je vidět, jaký byla franská říše kolos..
---
V saských válkách se Karel držel známého pravidla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Východně od Sasů žil kmen Obodritů patřící mezi Polabské Slovany, který válčil se Sasy. Karel Veliký se tedy spojil s Obodrity. Jižně od Obodritů sídlil kmenový svaz Veletů náležící také mezi Polabské Slovany, který byl znepřátelen s Obodrity. Sasové se tedy spojili s Velety. V konfliktu stála jedna germánsko-slovanská koalice proti druhé.
To je současně odpověď k tvrzením, že "Karel Veliký vyhubil Polabské Slovany" nebo že Germáni jednali jednotně, zatímco nejednotní Slované se přeli mezi sebou, což pro ně mělo být v boji s Germány leckdy smrtící. Karel Veliký samozřejmě Polabské Slovany nevyhubil a při pohledu na franskou expanzi vůči všem svým germánským sousedům, včetně 33-leté války s germánskými Sasy, nelze mluvit ani o nějaké germánské jednotě. Jednota nastala leda v důsledku násilného podmanění Germánů do jedné říše.
---
Po podmanění sousedů přistupoval Karel Veliký k vytváření příhraničních marek pod správou markrabího. Další výpady směrem za marky se mohly odehrávat, ale účelem nebyla územní expanze, nýbrž politické podřízení a placení tributu. Češi od tažení Karla Velikého a jeho synů z let 805 a 806 platili ten známý tribut 120 volů a 500 hřiven. Jindy se to vymklo, jako když Karel udeřil na Avary, jejichž vláda se totálně rozpadla, takže ani nebyl, kdo by tribut platil.
Marky fungovaly relativně autonomně a byly vojensky silné, protože obrana byla hlavním jejich účelem. Stávalo se tedy, že nějaký sebevědomý markrabí odpadl a spojil se s konkurentem. Tak markrabí bavorské Východní marky Aribo udržoval spojenectví s velkomoravským Svatoplukem. Tak Východní (Öster-) marka dala název Rakousku (Österreich).
---
Na dobytých územích Karel nezasahoval do tradičních struktur a zvyků (když vynecháme christianizaci Sasů). Ludvík Pobožný už jako král Akvitánie třeba přijel na říšský sněm v baskickém kroji. Určitě to napomáhalo soudržnosti říše a tam, kde se zvyky nějak střetly, nastával konflikt, byť nezamýšlený.
Jeden konflikt vznikl r. 786 v Durynsku, kde tamní velmož slíbil svou dceru Frankovi, ale pak ji odmítl vydat. Karel ji po poslovi přikázal předat, protože podle franského práva byla zasnoubená. Durynkové to však odmítli a vypuklo povstání.
Motivem minimálně jednoho saského povstání bylo placení desátku. Sasové nechápali, o co jde. Platili tribut, což bylo běžná praxe poraženého kmene. Ale teď měli platit desátek církvi, což chápali jako bezpráví, a tak sáhli po zbraních.
Oba konflikty vedly k ozbrojenému odporu a příčinou obou bylo to, že na sebe narazily dvě rozdílné tradice, přičemž spor vzniknul ad hoc. Kdyby se Karel Veliký rozhodl zavádět plošně všude novoty, těch konfliktů by muselo být víc.
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Saské války Karla Velikého a saské renovatio imperii
Saské války
Sasové v rámci rozpínání narazili na Franky, v letech 718-758 je zaznamenáno přes deset válek. Karel Veliký vedl saské války celých 33 let (772-805). Sasové neměli centrální vládu, takže mír s jedním knížetem neznamenal mír s dalšími, prostředkem ke zlomení odporu pak byly i deportace. Války měly několik fází, po prohraných otevřených bitvách a likvidaci vůdce odporu Widukinda přešly do partyzánských bojů. Sasko se dělilo na více oblastí, na západě Vestfálsko, na východě Ostfálsko a mezi nimi Engern. Poslední centrum odporu se nacházelo na severu mezi dolní Vezerou a dolním Labem a nazývalo se Wigmodien.
Karel Veliký začne tažení jako reakci na saské vpády r. 722. Dobyde pevnost Eresburg se svatyní, kde je sloup zvaným Irminsul. Po uzavření míru Sasové předali 12 rukojmích. Karel r. 774 táhl do Itálie, kde vyvrátil langobardské království, a toho Sasové využili k povstání. Dobyli zpět Eresburg, Karel v září r. 774 začíná vojenské střety a přes zimu plánuje další válku. Tady padne rozhodnutí, že nestačí uzavírat znovu a znovu mír, který bud eznovu a znovu porušován. Karel vyhlásí program dobytí a christianizace saského území, což je jeden ze zlomů saských válek.
---
První fáze válek se odehrávala kolem Eresburgu a Irminsulu, o co tam šlo? Irminsul popisují fuldské anály jako centrum saského kultu: "Uctívali také pod širým nebem blok dřeva mimořádné velikosti, kolmo vztyčený. Ve svém pohanském jazyce jej nazývali Irminsul (což v jazyce učených znamená sloup světa), jako kdyby nesl veškerenstvo." (Hägermann, s. 89-90)
Obrovský sloup (to -sul v názvu znamená zřejmě také sloup, viz něm. die Säule), který podpírá svět, to je typická ukázka tzv. světové osy (axis mundi). Světová osa je mytologický pojem, který se vztahuje k počátkům světa a překonání chaosu. Chaos je dole na zemi a je neobyvatelný, zatímco na chaosem je nebe, kde sídlí bohové. Pak se z chaosu vynoří něco pevného, nebo je do chaosu z nebe něco pevného zabodnuto - to je obecně ta světová osa. Světová osa utvoří pevný bod v chaosu, který se šíří dál, až tvoří obyvatelnou zemi; místo vpichu osy pak leží ve středu země. Za hranicemi země dál zůstává chaos v podobě oceánu. Pak se po světové ose z nebe snese první člověk, resp. polobůh, která založí lidské pokolení.
Co je pro identitu kmene důležité - střed země je počátkem celé země, a tedy kdo drží střed, drží legitimně celou tu zemi. Že nějaký prapředek přišel na Zemi právě z nebe po této ose, to to jen podtrhuje. A ztráta takového středu znamená ztrátu legitimity držby celé země. I proto musela být ztráta Eresburgu pro Sasy ohromná rána. Asi taková, když později křesťanský světový střed v podobě Jeruzaléma (na mapách světa z křesťanských zemích je Jeruzalém také ve středu světa) padnul do rukou bezvěreckých muslimů.
Ale i dobytí pohanského centra kultu znamená morální převahu dobyvatelů: "Zničení svatyně, jež náležela k těm, které formovaly saskou identitu, mělo zcela jistě kompromitovat modloslužbu jako takovou a exemplárně demonstrovat převahu franského "vítězného boha"." (s. 89)
Pak je otázka, jestli s podobným principem operovala franská vojska, když táhla r. 805 oblehla Canburg. Českým světovým středem byla hora Říp a Frankové táhli podél Ohře. Canburg bývá lokalizován velmi nejistě, možná ležel někde u Litoměřic (Lovosice, Tříkřížový vrch), což je blízko Řípu a cestou k němu. Oproti tomu hradiště Kanina blízko Kokořína, které by odpovídalo Canburgu etymologicky, leží vzdušnou čarou asi 30 kilometrů dál východně od Řípu.
---
Začátkem roku 775 přijal Karel Veliký plán christianizace Sasů vojenskou metodou. Cílem je vojenské vítězství, pokřtění Sasů, až potom evangelizace, tedy vnitřní přijetí víry. Někdo ty války nazývá křížovými a Hägermann podotýká, že tuto taktiku prováděly později i řády německých a mečových rytířů v Pobaltí.
Mimo čistě vojenské plánování ale Karel věnoval velikou pozornost misiím budoucí církevní správě (stejně tak to plánoval před válkou s Avary). Mezi Sasy a předtím mezi Frísy už pronikali anglosaští misionáři (např. sv. Bonifác). Ostrovní Sasové cítili nějakou sounáležitost s kontinentálními Sasy, asi i nějakou morální povinnost nenechat své příbuzné v pohanských představách, určitě se hodila i jazyková příbuznost.
Z r. 775 pochází celá osmina zachovalých listin, které vydal Karel Veliký, a většina z nich se týká darů klášterům na saské hranici. Motivem mohlo být, aby se mniši modlili za úspěch války, ale stejně tak se počítalo s klášterním zázemím pro samotnou evangelizaci Sasů. Ke královským klášterům na hranici náležela Fulda, Lorsch a od r. 775 i Hersfeld.
V květnu 775 Karel táhne, dobude Eresburg, překročí Vezeru, napadne část Ostfálů a poté Engernů. Koncem roku se vrací, nejsou zprávy o křtech.
Roku 776 Sasové opět povstanou a obsadí Eresburg, jsou zastaveni u Hohensyburgu, Karel podnikne tažení na podzim, kdy se Sasové už chystají na zimu, a porazí je. U pramenů řeky Lippe přichází první hromadný křest.
Roku 777 proběhne říšský sněm v Paderbornu, pozváni jsou i Sasové - pokřtění i ti, kteří budou pokřtěni zde. Sasové slibují věrnost a dávají zástavy, velmoži dostávají pozemkové i jiné majetky. Domlouvá se konkrétní plán výstavby církevní organizace včetně placení desátků. Saský vůdce Widukind někdy teď prchá do Dánska a sbírá síly.
Roku 778 je Karel zainteresován ve Španělsku a cestou zpět napaden a zdecimován v pyrenejském údolí Basky. V Sasku mezitím vytáhne Widukind a hlavním cílem jsou mu kostely. Blíží se k Rýnu, Fulda se evakuuje. Karel potřebuje mimo jiné napravit válečné štěstí a Widukinda poráží. Roku 779 táhne Karel do Vestfálska, r. 780 až k Labi.
Na jaro 782 svolá Karel sněm k pramenům Lippe a vyhlašuje podle Hägermannových slov okupační právo, vydané pod názvem Capitulatio de partibus Saxoniae. V plánu je začlenění Saska do říše pomocí hrabské sítě, kde mají působit jak franští, tak saští velmoži. Na jejich činnost dohlížejí loajální kněží. Zase se podnikají kroky k vytvoření církevní sítě a plány misií. Kostely dostávají dvojnásobek půdy, než kolik má běžný dvůr. Sasové mají ze svých 120 lidí poskytnout kostelu po jednom pacholkovi a děvečce. Kostely mají dostávat desátky. Právo zakazuje konání saských kmenových thingů, tedy sněmů, naopak povoluje účast na sněmech říšských. Nově je stanoveno 14 provinění, které se trestají smrtí - odpor proti králi, zabití kněze, krádež v kostele, ale i takové pohanské zvyky, jako je spálení mrtvého.
Po Karlově odjezdu stejně na podzim r. 782 vypukne Widukindovo povstání, navíc Polabští Srbové vpadnou do Durynska a Saska. Proti Sasům vytáhne hrabě Theoderich a je poražen. Do Saska se tak vrací Karel, který ani nestihl svolat hotovost. Sasové se vzdávají a vydávají viníky povstání, zatímco Widukind opět prchá. Karel pak u Verdenu na soutoku Alleru a Vezery nechá popravit údajně 4500 Sasů, což je přehnané číslo (mlčí o tom teolog i Alkuin, který je jinak kritický k násilným metodám christianizace).
Roku 783 za letního tažení Karel poráží Engerny v bitvě a podniká demonstrativní tažení k Labi. Důležité z hlediska válek ale bylo, že toto léto proběhly poslední dvě regulérní bitvy, dalších se Sasové neodvážili a podnikali pouze partyzánské války.
Roku 784 proběhne povstání Ostfálů, které potlačuje Karel Veliký, a povstání Vestfálů, které samostatně potlačuje Karlův prvorozený syn Karel mladší. Karel Veliký poprvé pokračuje v tažení i přes zimu, Vánoce tráví v Eresburgu a pustoší Sasko.
Roku 785 táhne Karel do Bardengau na severu, kde se zkontaktuje s Widukindem. Widukind se vzdá, nechá se pokřtít a Karel Veliký mu jde za kmotra. A tímto Widukind úplně mizí z pramenů a nic se o něm dál neví. Celosaský odpor je tím nadobro zlomen, Sasové se nezmohou na regulérní bitvu, nemají velkého vůdce, stahují se do odlehlých oblastí hlavně na severu, odkud vedou partyzánský odpor. Pokračuje christianizace, r. 789 vzniká biskupství v Brémách.
O dalším saském povstání je slyšet až r. 792 v souvislosti s avarskými válkami. Karel Veliký vedl na Avary pečlivě plánovaný úder r. 791, po kterém se Avaři prostě rozložili (jejich říše nebyla vnitřně vůbec pevná). S Karlem táhly i oddíly loajálních Sasů, ale jiná část Sasů počítala, že se Avaři budou dále bránit a navázala s nimi kontakt (pokud to není jen součást franské propagandy). R. 792 tedy část Sasů povstala, vyhnala franské posádky od ústí Labe. A na tomto území část Sasů odpadla od křesťanství, ale část už při něm zůstala, natolik bylo zažité. Karel je v obtížné situaci, protože do toho všeho přijde hladomor, spiknutí jeho syna Pipina Hrbatého a odpadne beneventský vévoda Grimoald, který si bere za ženu byzantskou princeznu. Karel vyčkává i avarský vpád, takže na plný úder na Sasy nejsou podmínky. R. 793 padne v boji se Sasy Karlův příbuzný Theodorich, do toho do Akvitánie vpadnou Maurové. R. 794 vytáhne na Sasy sám Karel, severně od Eresburgu se mu vzdávají. Roku 795 odkládá Karel tažení na Avary kvůli severním Sasům, spojí se opět s Obodrity, jejichž vůdce Witzan v boji padne. Karel provádí deportace Sasů, prý byl takto postižený každý třetí.
V létě 797 táhne Karel do bažinatého kraje Hadeln ve Wigmodienu, což je mimochodem kraj, kam podle kronikáře Widukinda přišli první Sasové (podle něho mělo jít o přistěhovalce z Řecka). Situace se celkově uklidnila natolik, že r. 797 jsou na říšském shromáždění v Cáchách Sasové zrovnoprávněni s Franky, v tom je i konec platnosti tvrdého okupačního práva. V zimě 797 zajali Sasové sídlící východně od Labe (tam jich žilo jen malé množství) franské posly a Karel je s pomocí Obodritů vojensky ztrestá.
Roku 799 přijde ke Karlovi na sněm do Paderbornu i vyhnaný papež Lev III., aby se nechal dopravit zpět do Říma s pomocí franských kopí. U příležitosti této návštěvy papež povýší Paderborn na biskupství, takže po Brémách je to druhé biskupství na saském území. Do r. 804 tu supluje biskup würzburský, pak se funkce ujímá biskup Hathumar, původem Sas poslaný do Würzburgu jako rukojmí.
Poslední tažení do Saska proběhne r. 804, saský odpor je zlomen dalšími deportacemi z Wigmodienu i Zálabí, které Karel přenechává Obodritům. A to je konec dlouhých saských válek.
Koncem válek mohla nastat poklidná fáze christianizace. Biskupství Brémy bylo ustanoveno r. 789, ale první biskup, misionář Willehad, umírá týden po uvedení do funkce. Jeho nástupce Willerich se fakticky ujímá úřadu r. 804. Roku 799 povýšil Lev III. na biskupství Paderborn, z nej se plánovalo udělat centrum církevní správy. Roku 800 bylo založeno biskupství v Mindenu, biskup Erkenbert tu působil už pět let jako biskup misijní. Roku 805 je doloženo biskupství v Osnabrücku. V letech 845-848 vzniká biskupství ve Verdenu, na pomezí dieécze Brém a Mindenu.
Nejstarším saským klášterem je Hameln, založený za úřadu fuldského biskupa Baugalfa, tzn. mezi lety 779-802. Roku 822 byl založen Corvey na řece Vezeře, jméno má podle svého mateřského kláštera Corbie ve Francii.
Corvey je významný z více důvodů. Zde působil mnich Widukind, který sepsal kroniku obsahující dějiny Sasů a Otonů až do nástupu Oty II. V kronice je pár vzácných zpráv o českých zemích té doby - https://argo.cz/knihy/dejiny-sasu/ , ale s Čechami je klášter spojen i více fyzicky. Jeden ze seznamu mnichů je zvaný Unvanus, v čemž někteří nadšenci vidí poustevníka, který měl žít v Čechách jako sv. Ivan (podle mě je svatoivanská legenda umělá a stvořená v pozdním středověku). A hlavně - z Corvey pochází ostatek v podobě rámě sv. Víta, který měl Jindřich Ptáčník předat sv. Václavovi. To tvrdí pozdní svatováclavské legendy ze 13. stol., ale zasvěcení kostela sv. Vítu znamenalo, že v něm nějaký ostatek tohoto svatého musel být přítomen. Dík tomu se i dnešní gotická katedrála jmenuje svatovítská.
Předávání ostatků mezi státy zmiňuje právě Widukind. Saský král Jindřich Ptáčník vytáhl do Lotrinska, kde ho kontaktoval posel západofranského krále Karla Prostáčka se slovy: ""Můj pán Karel, ... posílá ti také toto znamení své věrnosti a upřímnosti." Nato vytáhl z oděvu část paže ctěného mučedníka Diviše vloženou do zlata a drahokamů. "Nechť je toto," pravil, "zárukou věčného spojenectví a lásky. Karel se s tebou chce podělit o tuto část jediné útěchy Franků obývajících Galii, když nás k naší zkáze opustil jedinečný mučedník Vít a navštívil Sasko, kam přinesl věčný mír. Poté, co bylo jeho tělo přeneseno, nepolevily války domácí ani zahraniční, neboť v témže roce na území zaútočili Dánové a Seveřané." Král se všemi projevy díků přijal božský dar, poklekl před svatými ostatky, políbil je a uctil je s nejvyššími poctami." (s. 56-57)
Celá další kapitola popisuje Vítův život a posmrtné osudy: "Po mnoha letech přišel do Říma jakýsi Fulrad a při četbě o činech ctěného světce našel místo jeho hrobu. Šel, vyzvedl svaté ostatky a odnesl je do kraje u Paříže. Odtud byly ostatky za vlády císaře Ludvíka přeneseny do Saska, a jak přiznal Karlův vyslanec, od té doby se franská začala zmenšovat, saská však začala růst." (s. 58)
Svatý Diviš, francouzsky Denis, je hlavním patronem dynastie francouzských králů. Ostatky svatého Víta měly tedy fungovat na způsob Zlatého rouna, měly zajišťovat mír. A zase, nechtěl tím Widukind naznačit, že Boží požehnání přešlo i v této formě od Franků na Sasy? Předání ostatků sv. Diviše mělo být znamením věrnosti a upřímnosti. Co pak mělo znamenat, když Jindřich Ptáčník svatému Václavovi, poraženému knížeti, ostatky svatého Víta, neméně významné? Mohlo to být zase znamením míru, skončení války Sasů s Čechy. Stejně tak mohlo být znamením, že český kníže bude zachovávat věrnost. Třeštík uvádí, že prst sv. Diviše fungoval v Saint Denis jako jakýsi detektor lži, pokud se v jeho přítomnosti lhalo, prst se pohnul. Třeštík pak předpokládá, že když tímto Vítovým ostatkem byla pravice, tak to měl být skutečně význam věrnosti, protože pravou rukou se přísahá. (Počátky Přemyslovců, s. 411-414) Takovou symboliku pravé ruky ukazují i zákoníky Karla Velikého, které křivou přísahu trestají utětím pravé ruky. (Hägermann s. 382)
-
Do christianizace se zapojovali saští velmožové. Potomci saského vůdce Widukinda působili jako biskupové ve Verdenu a Hildesheimu nebo jako opati v Herfordu a Wildeshausenu. Předkové Otonů zvaní zatím jako Liudolfovci založili kláštery v Brunshausenu, Gandersheimu a asi i v Bassumu.
Karel Veliký zapojoval do hrabské správy i loajální Sasy, jejichž rody přetrvají i zánik karlovské moci. Tak kronikář Widukind píše, že Otoni pocházejí přes svou ženskou linii přímo od vůdce saského odboje Widukinda. (s. 54-56) Widukinda vůbec jímá hrdost, když ve své kronice může popsat dávná vítězství Sasů nad Franky. A možná ani v této souvislosti nepřekvapuje, když hodnotí válku současných Sasů s Polabskými Slovany tak, že "jedni (=Sasové) bojovali za slávu a rozlehlou říši, druzí (=Slované) zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení." (s. 80) Sasové také kdysi bojovali za svobodu a své náboženství proti Frankům a Widukind to možná uěl ocenit i nyní, když se role prohodily.
-
Když úmrtím Ludvíka r. 911 vymírá i východofranská větev Karlovců založená Ludvíkem Němcem, volili si nového krále čtyři východofranští vévodové. Ta vévodství byla Sasko na severu, Franky v centru, Švábsko (postaru Alemanie) na jihozápadě a Bavorsko na jihovýchodě. Prvním králem byl zvolen Konrád z Frank, asi i jako vyjádření tradice, že Frankové mají být v čele království. Největší moc i průbojnost ovšem předváděli Sasové, podle Třeštíka "kulturně nejzaostalejší, ale vojensky nejsilnější, jak už to tak bývá". Sasové stáli vůči Konrádovi v opozici a podle Widukinda umírající Konrád předal (r. 919) království prostřednictvím svého bratra saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi: "Máme, bratře, vojska, která můžeme shromáždit a vést do bitvy, máme hrady, zbraně, královské odznaky a vše, co žádá královská důstojnost, nemáme však štěstí a sílu ducha. Štěstí, bratře, spolu s nejvznešenější silou ducha stojí na Jindřichově straně, Sasům teď náleží největší moc. Vezmi tedy tyto odznaky královské moci, posvátné kopí, zlaté náramky s pláštěm, meč dávných králů a diadém, jdi za Jindřichem a uzavři s ním mír, aby byl tvým spojencem na věčné časy. Proč mu spolu s tebou musí ustoupit franský národ? On totiž bude pravým králem a vládcem mnoha národů." (s. 51)
Widukindův proslov nedá nevzpomenout na okolnosti nahrazení franských Merovejců Karlovci. Einhart karikoval Merovejce, že "bohatství a moc království měli v rukou správcové paláce nazývaní majordomy, kteří také království spravovali," a s posledním merovejským králem Childerichem III. "zanikl jeho rod, již dávno bez jakékoli moci." (kap. I.)
Královský titul předal papež Zachariáš r. 751 Karlovcům, tehdy v osobě Pipina III., otce Karla Velikého. Vzal si na pomoc ideu sv. Augustina, že věc a jméno mají být jednotou, a v tomto případě králem má být ten, kdo má skutečnou schopnost vládnout, a ne ten, kdo je králem pouze podle jména. Saští Otoni tedy převzali královský titul podle Widukinda také v důsledku reálné moci, i když samotný proslov, který klade do úst Konrádovi, je považován spíše za propagandistický výmysl. Neví se, jestli Widukind mohl nějak vědomě navazovat na Einharta, nebo jestli v obou případech nastal podobný stav. Stejně jako se neví, co všechno myslel, když v dějinách Sasů zabrousí i do Británie s tím, že Sasy pozvali Britové po odchodu Římanů. Popisuje tím pouze skutečný stav, nebo navíc ještě naznačuje, že Sasové jsou nástupci Říma i v Británii? (Widukind s. 133, pozn. 37) Widukind píše už po korunovaci Oty I. na císaře, koncept saského renovatia imperii už mu mohl být znám.
Je paradoxní, jak okolnosti, které dostaly na trůn Karlovce, pak pomohly k jejich svržení. Karlovští majordomové drželi v rukou reálnou moc a podle své vůle rozhodovali, jestli ponechají merovejského krále na trůnu (třeba když byl ještě nezletilý), nebo jestli usednou na trůn sami. Tento osud pak Karlovce potkal v opačné pozici v západofranské říši. Karel III. Prosťáček byl r. 922 svržen Robertem z Vermandois (922-923), po němž následuje Rudolf (923-936). Rudolfův syn Hugo Veliký se nezmocnil trůnu, ale povolal z anglického exilu syna Karla Prosťáčka Ludvíka IV. (936-954), zvaného kvůli anglickému pobytu jako Zámořský. Karlovskou dynastii ale koncem století svrhne syn Huga Velikého Hugo Kapet. Kapetovci byli opět ti, kdo měli reálnou schopnost vládnout, tak se vlády chopili.
Na obě tyto mocenské větve byl příbuzensky navázaný císař Ota I. Jedna Otova sestra jménem Gerberga se stala manželkou Ludvíka IV., další sestra Hadwiga pak ženou Huga Velikého, a tím i matkou Huga Kapeta.
Ota I. jako východofranský král dominoval nad západní polovinou bývalé franské říše, a mohl tedy být adeptem na císařský titul. K jeho zisku napomohly okolnosti, které opět až kouzelně kopírují povýšení Karla Velikého. Karel Veliký vyvrátil severoitalské království Langobardů, které ohrožovalo papežskou moc. Langobardské království reformoval na italské. Za další pomoc papeži Lvu III., tentokrát proti spiklencům, obdržel císařskou korunu. Ota I. táhl do Itálie na pomoc papeži, kterého ohrožoval opět severoitalský král jménem Berengar, který vládl tomu království, které založil Karel Veliký. Ota I. Berengara vojensky potlačil a za odměnu získal r. 961 císařskou korunu. Kruh se uzavřel, Sasové převzali franskou moc, převzali císařský titul, převzali péči o církev včetně ochrany papeže. Renovatio imperii už byla plně věc Sasů.
Když se Frankové začali plnou silou tlačit přes Rýn do římské Galie, nacházela se římská říše v mocenském úpadku a nakonec v agonii. Římané otupovali franský tlak mj. deportacemi Franků na své území. Po těchto Francích byly pojmenovány celé kraje, takže to asi byla větší masa přesídlenců. Latinsky byly zváni laeti a kolem r. 400 bylo v Galii několik desítek prefecti laetorum, tedy jejich správců. Další Frankové přicházeli jako spojenci a byli označování jako foederati; za své služby dostávali půdu v Galii. Frank jménem Charietto dostal od císaře Juliána Apostaty hraběcí titul. Po rozpadu západořímské říše a zbytků římské moci v Galii, na kterém se Frankové aktivně podíleli, se Frankové postupně sblížili s římskou kulturou i křesťanstvím a v osobě Karla Velikého vyhlásili obnovu císařství. Křesťanství hrálo hlavní úlohu ohledně identity, protože podle franských zákonů ze 7.. stol. se Frank, který vstoupil do církve, stal automaticky Římanem.
Když se přes Rýn začali tlačit Sasové na Franky, narazili na říši, která navazovala na říši římskou, ale na rozdíl od původní římské říše stála v plné síle. A tato nová římská říše přešla do úspěšného protiútoku proti Sasům. Karel Veliký hojně využíval deportace Sasů na franské území, na druhé straně získával saské spojence, kterým za jejich služby dával půdu a hraběcí tituly. Když pak samotná franská říše prodělala dlouhou agónii, převzali její ideu včetně křesťanské náplně Sasové. V antice Římané dobyli Řecko a pak se nechali pohltit řeckou kulturou, ve středověku Germáni v podobě Franků a pak Sasů útočili přes Rýn na římskou říši a pak se nechali pohltit její ideou...
Saské Karla Velikého byly zdlouhavé a krvavé a bývají nazírány i jako taková skvrna na jeho vládě. Jenže Karel se choval jako předtím Římané vůči Frankům a jako poté Sasové vůči Slovanům. Hledat v saských válkách nějaké morální hledisko asi nejde, a to ani na jednu ze stran. Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec s Římem splynuli, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také splynuli. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo. Na středověké války včetně saských se ale dnešníma očima dívat nedá.
Sasové v rámci rozpínání narazili na Franky, v letech 718-758 je zaznamenáno přes deset válek. Karel Veliký vedl saské války celých 33 let (772-805). Sasové neměli centrální vládu, takže mír s jedním knížetem neznamenal mír s dalšími, prostředkem ke zlomení odporu pak byly i deportace. Války měly několik fází, po prohraných otevřených bitvách a likvidaci vůdce odporu Widukinda přešly do partyzánských bojů. Sasko se dělilo na více oblastí, na západě Vestfálsko, na východě Ostfálsko a mezi nimi Engern. Poslední centrum odporu se nacházelo na severu mezi dolní Vezerou a dolním Labem a nazývalo se Wigmodien.
Karel Veliký začne tažení jako reakci na saské vpády r. 722. Dobyde pevnost Eresburg se svatyní, kde je sloup zvaným Irminsul. Po uzavření míru Sasové předali 12 rukojmích. Karel r. 774 táhl do Itálie, kde vyvrátil langobardské království, a toho Sasové využili k povstání. Dobyli zpět Eresburg, Karel v září r. 774 začíná vojenské střety a přes zimu plánuje další válku. Tady padne rozhodnutí, že nestačí uzavírat znovu a znovu mír, který bud eznovu a znovu porušován. Karel vyhlásí program dobytí a christianizace saského území, což je jeden ze zlomů saských válek.
---
První fáze válek se odehrávala kolem Eresburgu a Irminsulu, o co tam šlo? Irminsul popisují fuldské anály jako centrum saského kultu: "Uctívali také pod širým nebem blok dřeva mimořádné velikosti, kolmo vztyčený. Ve svém pohanském jazyce jej nazývali Irminsul (což v jazyce učených znamená sloup světa), jako kdyby nesl veškerenstvo." (Hägermann, s. 89-90)
Obrovský sloup (to -sul v názvu znamená zřejmě také sloup, viz něm. die Säule), který podpírá svět, to je typická ukázka tzv. světové osy (axis mundi). Světová osa je mytologický pojem, který se vztahuje k počátkům světa a překonání chaosu. Chaos je dole na zemi a je neobyvatelný, zatímco na chaosem je nebe, kde sídlí bohové. Pak se z chaosu vynoří něco pevného, nebo je do chaosu z nebe něco pevného zabodnuto - to je obecně ta světová osa. Světová osa utvoří pevný bod v chaosu, který se šíří dál, až tvoří obyvatelnou zemi; místo vpichu osy pak leží ve středu země. Za hranicemi země dál zůstává chaos v podobě oceánu. Pak se po světové ose z nebe snese první člověk, resp. polobůh, která založí lidské pokolení.
Co je pro identitu kmene důležité - střed země je počátkem celé země, a tedy kdo drží střed, drží legitimně celou tu zemi. Že nějaký prapředek přišel na Zemi právě z nebe po této ose, to to jen podtrhuje. A ztráta takového středu znamená ztrátu legitimity držby celé země. I proto musela být ztráta Eresburgu pro Sasy ohromná rána. Asi taková, když později křesťanský světový střed v podobě Jeruzaléma (na mapách světa z křesťanských zemích je Jeruzalém také ve středu světa) padnul do rukou bezvěreckých muslimů.
Ale i dobytí pohanského centra kultu znamená morální převahu dobyvatelů: "Zničení svatyně, jež náležela k těm, které formovaly saskou identitu, mělo zcela jistě kompromitovat modloslužbu jako takovou a exemplárně demonstrovat převahu franského "vítězného boha"." (s. 89)
Pak je otázka, jestli s podobným principem operovala franská vojska, když táhla r. 805 oblehla Canburg. Českým světovým středem byla hora Říp a Frankové táhli podél Ohře. Canburg bývá lokalizován velmi nejistě, možná ležel někde u Litoměřic (Lovosice, Tříkřížový vrch), což je blízko Řípu a cestou k němu. Oproti tomu hradiště Kanina blízko Kokořína, které by odpovídalo Canburgu etymologicky, leží vzdušnou čarou asi 30 kilometrů dál východně od Řípu.
---
Začátkem roku 775 přijal Karel Veliký plán christianizace Sasů vojenskou metodou. Cílem je vojenské vítězství, pokřtění Sasů, až potom evangelizace, tedy vnitřní přijetí víry. Někdo ty války nazývá křížovými a Hägermann podotýká, že tuto taktiku prováděly později i řády německých a mečových rytířů v Pobaltí.
Mimo čistě vojenské plánování ale Karel věnoval velikou pozornost misiím budoucí církevní správě (stejně tak to plánoval před válkou s Avary). Mezi Sasy a předtím mezi Frísy už pronikali anglosaští misionáři (např. sv. Bonifác). Ostrovní Sasové cítili nějakou sounáležitost s kontinentálními Sasy, asi i nějakou morální povinnost nenechat své příbuzné v pohanských představách, určitě se hodila i jazyková příbuznost.
Z r. 775 pochází celá osmina zachovalých listin, které vydal Karel Veliký, a většina z nich se týká darů klášterům na saské hranici. Motivem mohlo být, aby se mniši modlili za úspěch války, ale stejně tak se počítalo s klášterním zázemím pro samotnou evangelizaci Sasů. Ke královským klášterům na hranici náležela Fulda, Lorsch a od r. 775 i Hersfeld.
V květnu 775 Karel táhne, dobude Eresburg, překročí Vezeru, napadne část Ostfálů a poté Engernů. Koncem roku se vrací, nejsou zprávy o křtech.
Roku 776 Sasové opět povstanou a obsadí Eresburg, jsou zastaveni u Hohensyburgu, Karel podnikne tažení na podzim, kdy se Sasové už chystají na zimu, a porazí je. U pramenů řeky Lippe přichází první hromadný křest.
Roku 777 proběhne říšský sněm v Paderbornu, pozváni jsou i Sasové - pokřtění i ti, kteří budou pokřtěni zde. Sasové slibují věrnost a dávají zástavy, velmoži dostávají pozemkové i jiné majetky. Domlouvá se konkrétní plán výstavby církevní organizace včetně placení desátků. Saský vůdce Widukind někdy teď prchá do Dánska a sbírá síly.
Roku 778 je Karel zainteresován ve Španělsku a cestou zpět napaden a zdecimován v pyrenejském údolí Basky. V Sasku mezitím vytáhne Widukind a hlavním cílem jsou mu kostely. Blíží se k Rýnu, Fulda se evakuuje. Karel potřebuje mimo jiné napravit válečné štěstí a Widukinda poráží. Roku 779 táhne Karel do Vestfálska, r. 780 až k Labi.
Na jaro 782 svolá Karel sněm k pramenům Lippe a vyhlašuje podle Hägermannových slov okupační právo, vydané pod názvem Capitulatio de partibus Saxoniae. V plánu je začlenění Saska do říše pomocí hrabské sítě, kde mají působit jak franští, tak saští velmoži. Na jejich činnost dohlížejí loajální kněží. Zase se podnikají kroky k vytvoření církevní sítě a plány misií. Kostely dostávají dvojnásobek půdy, než kolik má běžný dvůr. Sasové mají ze svých 120 lidí poskytnout kostelu po jednom pacholkovi a děvečce. Kostely mají dostávat desátky. Právo zakazuje konání saských kmenových thingů, tedy sněmů, naopak povoluje účast na sněmech říšských. Nově je stanoveno 14 provinění, které se trestají smrtí - odpor proti králi, zabití kněze, krádež v kostele, ale i takové pohanské zvyky, jako je spálení mrtvého.
Po Karlově odjezdu stejně na podzim r. 782 vypukne Widukindovo povstání, navíc Polabští Srbové vpadnou do Durynska a Saska. Proti Sasům vytáhne hrabě Theoderich a je poražen. Do Saska se tak vrací Karel, který ani nestihl svolat hotovost. Sasové se vzdávají a vydávají viníky povstání, zatímco Widukind opět prchá. Karel pak u Verdenu na soutoku Alleru a Vezery nechá popravit údajně 4500 Sasů, což je přehnané číslo (mlčí o tom teolog i Alkuin, který je jinak kritický k násilným metodám christianizace).
Roku 783 za letního tažení Karel poráží Engerny v bitvě a podniká demonstrativní tažení k Labi. Důležité z hlediska válek ale bylo, že toto léto proběhly poslední dvě regulérní bitvy, dalších se Sasové neodvážili a podnikali pouze partyzánské války.
Roku 784 proběhne povstání Ostfálů, které potlačuje Karel Veliký, a povstání Vestfálů, které samostatně potlačuje Karlův prvorozený syn Karel mladší. Karel Veliký poprvé pokračuje v tažení i přes zimu, Vánoce tráví v Eresburgu a pustoší Sasko.
Roku 785 táhne Karel do Bardengau na severu, kde se zkontaktuje s Widukindem. Widukind se vzdá, nechá se pokřtít a Karel Veliký mu jde za kmotra. A tímto Widukind úplně mizí z pramenů a nic se o něm dál neví. Celosaský odpor je tím nadobro zlomen, Sasové se nezmohou na regulérní bitvu, nemají velkého vůdce, stahují se do odlehlých oblastí hlavně na severu, odkud vedou partyzánský odpor. Pokračuje christianizace, r. 789 vzniká biskupství v Brémách.
O dalším saském povstání je slyšet až r. 792 v souvislosti s avarskými válkami. Karel Veliký vedl na Avary pečlivě plánovaný úder r. 791, po kterém se Avaři prostě rozložili (jejich říše nebyla vnitřně vůbec pevná). S Karlem táhly i oddíly loajálních Sasů, ale jiná část Sasů počítala, že se Avaři budou dále bránit a navázala s nimi kontakt (pokud to není jen součást franské propagandy). R. 792 tedy část Sasů povstala, vyhnala franské posádky od ústí Labe. A na tomto území část Sasů odpadla od křesťanství, ale část už při něm zůstala, natolik bylo zažité. Karel je v obtížné situaci, protože do toho všeho přijde hladomor, spiknutí jeho syna Pipina Hrbatého a odpadne beneventský vévoda Grimoald, který si bere za ženu byzantskou princeznu. Karel vyčkává i avarský vpád, takže na plný úder na Sasy nejsou podmínky. R. 793 padne v boji se Sasy Karlův příbuzný Theodorich, do toho do Akvitánie vpadnou Maurové. R. 794 vytáhne na Sasy sám Karel, severně od Eresburgu se mu vzdávají. Roku 795 odkládá Karel tažení na Avary kvůli severním Sasům, spojí se opět s Obodrity, jejichž vůdce Witzan v boji padne. Karel provádí deportace Sasů, prý byl takto postižený každý třetí.
V létě 797 táhne Karel do bažinatého kraje Hadeln ve Wigmodienu, což je mimochodem kraj, kam podle kronikáře Widukinda přišli první Sasové (podle něho mělo jít o přistěhovalce z Řecka). Situace se celkově uklidnila natolik, že r. 797 jsou na říšském shromáždění v Cáchách Sasové zrovnoprávněni s Franky, v tom je i konec platnosti tvrdého okupačního práva. V zimě 797 zajali Sasové sídlící východně od Labe (tam jich žilo jen malé množství) franské posly a Karel je s pomocí Obodritů vojensky ztrestá.
Roku 799 přijde ke Karlovi na sněm do Paderbornu i vyhnaný papež Lev III., aby se nechal dopravit zpět do Říma s pomocí franských kopí. U příležitosti této návštěvy papež povýší Paderborn na biskupství, takže po Brémách je to druhé biskupství na saském území. Do r. 804 tu supluje biskup würzburský, pak se funkce ujímá biskup Hathumar, původem Sas poslaný do Würzburgu jako rukojmí.
Poslední tažení do Saska proběhne r. 804, saský odpor je zlomen dalšími deportacemi z Wigmodienu i Zálabí, které Karel přenechává Obodritům. A to je konec dlouhých saských válek.
Koncem válek mohla nastat poklidná fáze christianizace. Biskupství Brémy bylo ustanoveno r. 789, ale první biskup, misionář Willehad, umírá týden po uvedení do funkce. Jeho nástupce Willerich se fakticky ujímá úřadu r. 804. Roku 799 povýšil Lev III. na biskupství Paderborn, z nej se plánovalo udělat centrum církevní správy. Roku 800 bylo založeno biskupství v Mindenu, biskup Erkenbert tu působil už pět let jako biskup misijní. Roku 805 je doloženo biskupství v Osnabrücku. V letech 845-848 vzniká biskupství ve Verdenu, na pomezí dieécze Brém a Mindenu.
Nejstarším saským klášterem je Hameln, založený za úřadu fuldského biskupa Baugalfa, tzn. mezi lety 779-802. Roku 822 byl založen Corvey na řece Vezeře, jméno má podle svého mateřského kláštera Corbie ve Francii.
Corvey je významný z více důvodů. Zde působil mnich Widukind, který sepsal kroniku obsahující dějiny Sasů a Otonů až do nástupu Oty II. V kronice je pár vzácných zpráv o českých zemích té doby - https://argo.cz/knihy/dejiny-sasu/ , ale s Čechami je klášter spojen i více fyzicky. Jeden ze seznamu mnichů je zvaný Unvanus, v čemž někteří nadšenci vidí poustevníka, který měl žít v Čechách jako sv. Ivan (podle mě je svatoivanská legenda umělá a stvořená v pozdním středověku). A hlavně - z Corvey pochází ostatek v podobě rámě sv. Víta, který měl Jindřich Ptáčník předat sv. Václavovi. To tvrdí pozdní svatováclavské legendy ze 13. stol., ale zasvěcení kostela sv. Vítu znamenalo, že v něm nějaký ostatek tohoto svatého musel být přítomen. Dík tomu se i dnešní gotická katedrála jmenuje svatovítská.
Předávání ostatků mezi státy zmiňuje právě Widukind. Saský král Jindřich Ptáčník vytáhl do Lotrinska, kde ho kontaktoval posel západofranského krále Karla Prostáčka se slovy: ""Můj pán Karel, ... posílá ti také toto znamení své věrnosti a upřímnosti." Nato vytáhl z oděvu část paže ctěného mučedníka Diviše vloženou do zlata a drahokamů. "Nechť je toto," pravil, "zárukou věčného spojenectví a lásky. Karel se s tebou chce podělit o tuto část jediné útěchy Franků obývajících Galii, když nás k naší zkáze opustil jedinečný mučedník Vít a navštívil Sasko, kam přinesl věčný mír. Poté, co bylo jeho tělo přeneseno, nepolevily války domácí ani zahraniční, neboť v témže roce na území zaútočili Dánové a Seveřané." Král se všemi projevy díků přijal božský dar, poklekl před svatými ostatky, políbil je a uctil je s nejvyššími poctami." (s. 56-57)
Celá další kapitola popisuje Vítův život a posmrtné osudy: "Po mnoha letech přišel do Říma jakýsi Fulrad a při četbě o činech ctěného světce našel místo jeho hrobu. Šel, vyzvedl svaté ostatky a odnesl je do kraje u Paříže. Odtud byly ostatky za vlády císaře Ludvíka přeneseny do Saska, a jak přiznal Karlův vyslanec, od té doby se franská začala zmenšovat, saská však začala růst." (s. 58)
Svatý Diviš, francouzsky Denis, je hlavním patronem dynastie francouzských králů. Ostatky svatého Víta měly tedy fungovat na způsob Zlatého rouna, měly zajišťovat mír. A zase, nechtěl tím Widukind naznačit, že Boží požehnání přešlo i v této formě od Franků na Sasy? Předání ostatků sv. Diviše mělo být znamením věrnosti a upřímnosti. Co pak mělo znamenat, když Jindřich Ptáčník svatému Václavovi, poraženému knížeti, ostatky svatého Víta, neméně významné? Mohlo to být zase znamením míru, skončení války Sasů s Čechy. Stejně tak mohlo být znamením, že český kníže bude zachovávat věrnost. Třeštík uvádí, že prst sv. Diviše fungoval v Saint Denis jako jakýsi detektor lži, pokud se v jeho přítomnosti lhalo, prst se pohnul. Třeštík pak předpokládá, že když tímto Vítovým ostatkem byla pravice, tak to měl být skutečně význam věrnosti, protože pravou rukou se přísahá. (Počátky Přemyslovců, s. 411-414) Takovou symboliku pravé ruky ukazují i zákoníky Karla Velikého, které křivou přísahu trestají utětím pravé ruky. (Hägermann s. 382)
-
Do christianizace se zapojovali saští velmožové. Potomci saského vůdce Widukinda působili jako biskupové ve Verdenu a Hildesheimu nebo jako opati v Herfordu a Wildeshausenu. Předkové Otonů zvaní zatím jako Liudolfovci založili kláštery v Brunshausenu, Gandersheimu a asi i v Bassumu.
Karel Veliký zapojoval do hrabské správy i loajální Sasy, jejichž rody přetrvají i zánik karlovské moci. Tak kronikář Widukind píše, že Otoni pocházejí přes svou ženskou linii přímo od vůdce saského odboje Widukinda. (s. 54-56) Widukinda vůbec jímá hrdost, když ve své kronice může popsat dávná vítězství Sasů nad Franky. A možná ani v této souvislosti nepřekvapuje, když hodnotí válku současných Sasů s Polabskými Slovany tak, že "jedni (=Sasové) bojovali za slávu a rozlehlou říši, druzí (=Slované) zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení." (s. 80) Sasové také kdysi bojovali za svobodu a své náboženství proti Frankům a Widukind to možná uěl ocenit i nyní, když se role prohodily.
-
Když úmrtím Ludvíka r. 911 vymírá i východofranská větev Karlovců založená Ludvíkem Němcem, volili si nového krále čtyři východofranští vévodové. Ta vévodství byla Sasko na severu, Franky v centru, Švábsko (postaru Alemanie) na jihozápadě a Bavorsko na jihovýchodě. Prvním králem byl zvolen Konrád z Frank, asi i jako vyjádření tradice, že Frankové mají být v čele království. Největší moc i průbojnost ovšem předváděli Sasové, podle Třeštíka "kulturně nejzaostalejší, ale vojensky nejsilnější, jak už to tak bývá". Sasové stáli vůči Konrádovi v opozici a podle Widukinda umírající Konrád předal (r. 919) království prostřednictvím svého bratra saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi: "Máme, bratře, vojska, která můžeme shromáždit a vést do bitvy, máme hrady, zbraně, královské odznaky a vše, co žádá královská důstojnost, nemáme však štěstí a sílu ducha. Štěstí, bratře, spolu s nejvznešenější silou ducha stojí na Jindřichově straně, Sasům teď náleží největší moc. Vezmi tedy tyto odznaky královské moci, posvátné kopí, zlaté náramky s pláštěm, meč dávných králů a diadém, jdi za Jindřichem a uzavři s ním mír, aby byl tvým spojencem na věčné časy. Proč mu spolu s tebou musí ustoupit franský národ? On totiž bude pravým králem a vládcem mnoha národů." (s. 51)
Widukindův proslov nedá nevzpomenout na okolnosti nahrazení franských Merovejců Karlovci. Einhart karikoval Merovejce, že "bohatství a moc království měli v rukou správcové paláce nazývaní majordomy, kteří také království spravovali," a s posledním merovejským králem Childerichem III. "zanikl jeho rod, již dávno bez jakékoli moci." (kap. I.)
Královský titul předal papež Zachariáš r. 751 Karlovcům, tehdy v osobě Pipina III., otce Karla Velikého. Vzal si na pomoc ideu sv. Augustina, že věc a jméno mají být jednotou, a v tomto případě králem má být ten, kdo má skutečnou schopnost vládnout, a ne ten, kdo je králem pouze podle jména. Saští Otoni tedy převzali královský titul podle Widukinda také v důsledku reálné moci, i když samotný proslov, který klade do úst Konrádovi, je považován spíše za propagandistický výmysl. Neví se, jestli Widukind mohl nějak vědomě navazovat na Einharta, nebo jestli v obou případech nastal podobný stav. Stejně jako se neví, co všechno myslel, když v dějinách Sasů zabrousí i do Británie s tím, že Sasy pozvali Britové po odchodu Římanů. Popisuje tím pouze skutečný stav, nebo navíc ještě naznačuje, že Sasové jsou nástupci Říma i v Británii? (Widukind s. 133, pozn. 37) Widukind píše už po korunovaci Oty I. na císaře, koncept saského renovatia imperii už mu mohl být znám.
Je paradoxní, jak okolnosti, které dostaly na trůn Karlovce, pak pomohly k jejich svržení. Karlovští majordomové drželi v rukou reálnou moc a podle své vůle rozhodovali, jestli ponechají merovejského krále na trůnu (třeba když byl ještě nezletilý), nebo jestli usednou na trůn sami. Tento osud pak Karlovce potkal v opačné pozici v západofranské říši. Karel III. Prosťáček byl r. 922 svržen Robertem z Vermandois (922-923), po němž následuje Rudolf (923-936). Rudolfův syn Hugo Veliký se nezmocnil trůnu, ale povolal z anglického exilu syna Karla Prosťáčka Ludvíka IV. (936-954), zvaného kvůli anglickému pobytu jako Zámořský. Karlovskou dynastii ale koncem století svrhne syn Huga Velikého Hugo Kapet. Kapetovci byli opět ti, kdo měli reálnou schopnost vládnout, tak se vlády chopili.
Na obě tyto mocenské větve byl příbuzensky navázaný císař Ota I. Jedna Otova sestra jménem Gerberga se stala manželkou Ludvíka IV., další sestra Hadwiga pak ženou Huga Velikého, a tím i matkou Huga Kapeta.
Ota I. jako východofranský král dominoval nad západní polovinou bývalé franské říše, a mohl tedy být adeptem na císařský titul. K jeho zisku napomohly okolnosti, které opět až kouzelně kopírují povýšení Karla Velikého. Karel Veliký vyvrátil severoitalské království Langobardů, které ohrožovalo papežskou moc. Langobardské království reformoval na italské. Za další pomoc papeži Lvu III., tentokrát proti spiklencům, obdržel císařskou korunu. Ota I. táhl do Itálie na pomoc papeži, kterého ohrožoval opět severoitalský král jménem Berengar, který vládl tomu království, které založil Karel Veliký. Ota I. Berengara vojensky potlačil a za odměnu získal r. 961 císařskou korunu. Kruh se uzavřel, Sasové převzali franskou moc, převzali císařský titul, převzali péči o církev včetně ochrany papeže. Renovatio imperii už byla plně věc Sasů.
Když se Frankové začali plnou silou tlačit přes Rýn do římské Galie, nacházela se římská říše v mocenském úpadku a nakonec v agonii. Římané otupovali franský tlak mj. deportacemi Franků na své území. Po těchto Francích byly pojmenovány celé kraje, takže to asi byla větší masa přesídlenců. Latinsky byly zváni laeti a kolem r. 400 bylo v Galii několik desítek prefecti laetorum, tedy jejich správců. Další Frankové přicházeli jako spojenci a byli označování jako foederati; za své služby dostávali půdu v Galii. Frank jménem Charietto dostal od císaře Juliána Apostaty hraběcí titul. Po rozpadu západořímské říše a zbytků římské moci v Galii, na kterém se Frankové aktivně podíleli, se Frankové postupně sblížili s římskou kulturou i křesťanstvím a v osobě Karla Velikého vyhlásili obnovu císařství. Křesťanství hrálo hlavní úlohu ohledně identity, protože podle franských zákonů ze 7.. stol. se Frank, který vstoupil do církve, stal automaticky Římanem.
Když se přes Rýn začali tlačit Sasové na Franky, narazili na říši, která navazovala na říši římskou, ale na rozdíl od původní římské říše stála v plné síle. A tato nová římská říše přešla do úspěšného protiútoku proti Sasům. Karel Veliký hojně využíval deportace Sasů na franské území, na druhé straně získával saské spojence, kterým za jejich služby dával půdu a hraběcí tituly. Když pak samotná franská říše prodělala dlouhou agónii, převzali její ideu včetně křesťanské náplně Sasové. V antice Římané dobyli Řecko a pak se nechali pohltit řeckou kulturou, ve středověku Germáni v podobě Franků a pak Sasů útočili přes Rýn na římskou říši a pak se nechali pohltit její ideou...
Saské Karla Velikého byly zdlouhavé a krvavé a bývají nazírány i jako taková skvrna na jeho vládě. Jenže Karel se choval jako předtím Římané vůči Frankům a jako poté Sasové vůči Slovanům. Hledat v saských válkách nějaké morální hledisko asi nejde, a to ani na jednu ze stran. Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec s Římem splynuli, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také splynuli. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo. Na středověké války včetně saských se ale dnešníma očima dívat nedá.
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Rytíř Roland
Do doby Karla Velikého se hlásí epos o rytíři Rolandovi. Ten se měl účastnit Karlova tažení proti Maurům a hrdinně zahynout v boji. Ten příběh se dostal do povědomí začátkem tohoto léta, protože někdo ukradl z Rocamadouru meč, který měl Rolandovi patřit. Když byl Roland blízko smrti a nechtěl, aby meč padl do rukou muslimů tak ho vyhodil do vzduchu, meč se zázračně přenesl do skály u Rocamadouru a tam vězel až do letošního léta - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... ale-255193
O co tam šlo - r. 777 konal Karel Veliký sněm v saském Paderbornu, kde přijímal saské sliby věrnosti a Sasům dával hromadné křty a plánoval misie. Na tento sněm přišel vyslanec menšího muslimského vládce Barcelony a Gerony, který by rád získal nezávislost na španělském emírovi Abd ar-Rahmánovi. Karel vytáhl r. 778 na pomoc. Ve Španělsku se ale spojenectví rozpadne, když vládce Barcelony byl svržen, a Frankové poničí baskickou Pamplonu. Baskové pak na zpáteční cestě přepadnou Karlův zadní voj v Roncesvalles a pořádně ho pocuchají; není známa vojenská jiná porážka, kterou Karel osobně utrpěl. Baskové typicky partyzánsky zaútočili na vojsko roztažené v údolí, Hägermannovi to připomíná bitvu v Teutoburském lese. A epos o Rolandovi má odkazovat právě na tuto bitvu. Na první pohled je vidět, že epos si plete Maury s Basky, přitom o Bascích píše i Einhart. Bitvu i celkové okolnosti zpracoval už tenhle článek - https://www.armyweb.cz/clanek/bitva-v-p ... d-udalosti
Celá ta událost je nejednoznačná a její interpretace se pak odlišují od reality. Jak píše Roger Collins v monografii o Bascích: "Celá epizoda Karlovy intervence na poloostrově v tom roce a jeho neúspěšného tažení údolím Ebra je poněkud rozporuplná v tom smyslu, že latinské a arabské prameny se neshodují mezi sebou, ani navzájem, na datech, motivech, osobách účastníků a podrobnostech líčení toho, co se vlastně událo." (s. 106) - https://www.databazeknih.cz/knihy/baskove-153451
Métské letopisy z r. 805 píší o Karlově tažené na pomoc křesťanům u řeky Ebro, i když směr tažení šel jinudy. Ale letopisy udávají i směr, jak se ke španělskému tažení bude stavět západní literatura, tedy jako o pomalu křížovém tažení proti muslimům. A tenhle motiv právě rozvíjí Píseň o Rolandovi složená v 11. století. V Písni není slovo o Bascích ani o motivech tažení, kterými byly zásahy do vnitroarabských sporů; v Písni sice Roland zahyne, ale zatroubí na lovecký roh Olifant, čímž přivolá pomoc a Karel Veliký v bitvě vítězí. To otočení rolí směrem k obraně křesťanství není ojedinělé, tak podle srbské tradice kralevic Marko bojoval proti Turkům, ač v realitě na Kosově poli už stál jako jejich vazal na jejich straně.
Píseň o Rolandovi je zhudebněná, nejvíce verzí jsem našel kupodivu v norštině, možná kvůli norské oblibě v baladách (jedna rockovější - https://www.youtube.com/watch?v=v8XcyMITG1w ).
Roland byl odvážný a čestný bojovník, válečník za křesťanství, ideální zástupce rytířského stavu. Zase je paradoxní, že ve středověku se stal patronem měst, ponejvíce jejich tržních práv. Nenašel jsem v češtině žádnou studii, která by se Rolandovi věnovala, nenašel jsm zmínku ani v odborné literatuře, takže všechno jsem sháněl po internetu.
Řada měst tak stavěla Rolandovi sochy, prý ta socha byla současně znamením, že město má právo svobodně obchodovat a vůbec že je svobodné. Socha v Brémách pochází z r. 1404 a je nejstarší volně stojící středověkou sochou v celém Německu. Nejvíc soch má být ve městech, ktreá se řídila právem podle Saského zrcadla.
Rolandovu sochu měla Praha asi od r. 1506, byla poničena za obléhání Švédy r. 1648. Na jejím místě stojí kopie z r. 1884, ale postava je pojmenovaná jako Bruncvík - https://umenipromesto.eu/katalog/detail ... xUSIZ-k8WA
Tady nahradila jedna postava, která má historický základ, ale úplně jiné vyznění, postavu jinou. Bruncvík, který podle pověsti uvedl lva do českého znaku, byl ve skutečnosti saský vévoda Jindřich Lev se sídlem v Brunšviku. Vůči Slovanům vystupoval útočně, zničil celé knížectví kmene polabských Obodritů, kdysi spojenců Karla Velikého proti severním Sasům.
V Česku stojí Roland v Chebu, tedy originál v muzeu, na náměstí je kopie z r. 1985 -
https://www.ceskainspirace.cz/13_41425_ ... fCagyit_Gw
Ve Štokách se o sochu hádali se sousední obcí, tak ji zazdili do hospody - https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy ... SwGjN-v9-w
Socha z mědi z r. 1899 je na štítu radnice v Kolíně - https://kolin.cz/rytir-roland-symbolizu ... fCagyit_Gw
Jiná socha je na radnici v Šumperku - https://olomouc.rozhlas.cz/sumperskou-r ... xUSIZ-k8WA
Další socha byla u litoměřické radnice, teď je v tamním muzeu - https://www.youtube.com/watch?v=qwxmuhylRGM
O co tam šlo - r. 777 konal Karel Veliký sněm v saském Paderbornu, kde přijímal saské sliby věrnosti a Sasům dával hromadné křty a plánoval misie. Na tento sněm přišel vyslanec menšího muslimského vládce Barcelony a Gerony, který by rád získal nezávislost na španělském emírovi Abd ar-Rahmánovi. Karel vytáhl r. 778 na pomoc. Ve Španělsku se ale spojenectví rozpadne, když vládce Barcelony byl svržen, a Frankové poničí baskickou Pamplonu. Baskové pak na zpáteční cestě přepadnou Karlův zadní voj v Roncesvalles a pořádně ho pocuchají; není známa vojenská jiná porážka, kterou Karel osobně utrpěl. Baskové typicky partyzánsky zaútočili na vojsko roztažené v údolí, Hägermannovi to připomíná bitvu v Teutoburském lese. A epos o Rolandovi má odkazovat právě na tuto bitvu. Na první pohled je vidět, že epos si plete Maury s Basky, přitom o Bascích píše i Einhart. Bitvu i celkové okolnosti zpracoval už tenhle článek - https://www.armyweb.cz/clanek/bitva-v-p ... d-udalosti
Celá ta událost je nejednoznačná a její interpretace se pak odlišují od reality. Jak píše Roger Collins v monografii o Bascích: "Celá epizoda Karlovy intervence na poloostrově v tom roce a jeho neúspěšného tažení údolím Ebra je poněkud rozporuplná v tom smyslu, že latinské a arabské prameny se neshodují mezi sebou, ani navzájem, na datech, motivech, osobách účastníků a podrobnostech líčení toho, co se vlastně událo." (s. 106) - https://www.databazeknih.cz/knihy/baskove-153451
Métské letopisy z r. 805 píší o Karlově tažené na pomoc křesťanům u řeky Ebro, i když směr tažení šel jinudy. Ale letopisy udávají i směr, jak se ke španělskému tažení bude stavět západní literatura, tedy jako o pomalu křížovém tažení proti muslimům. A tenhle motiv právě rozvíjí Píseň o Rolandovi složená v 11. století. V Písni není slovo o Bascích ani o motivech tažení, kterými byly zásahy do vnitroarabských sporů; v Písni sice Roland zahyne, ale zatroubí na lovecký roh Olifant, čímž přivolá pomoc a Karel Veliký v bitvě vítězí. To otočení rolí směrem k obraně křesťanství není ojedinělé, tak podle srbské tradice kralevic Marko bojoval proti Turkům, ač v realitě na Kosově poli už stál jako jejich vazal na jejich straně.
Píseň o Rolandovi je zhudebněná, nejvíce verzí jsem našel kupodivu v norštině, možná kvůli norské oblibě v baladách (jedna rockovější - https://www.youtube.com/watch?v=v8XcyMITG1w ).
Roland byl odvážný a čestný bojovník, válečník za křesťanství, ideální zástupce rytířského stavu. Zase je paradoxní, že ve středověku se stal patronem měst, ponejvíce jejich tržních práv. Nenašel jsem v češtině žádnou studii, která by se Rolandovi věnovala, nenašel jsm zmínku ani v odborné literatuře, takže všechno jsem sháněl po internetu.
Řada měst tak stavěla Rolandovi sochy, prý ta socha byla současně znamením, že město má právo svobodně obchodovat a vůbec že je svobodné. Socha v Brémách pochází z r. 1404 a je nejstarší volně stojící středověkou sochou v celém Německu. Nejvíc soch má být ve městech, ktreá se řídila právem podle Saského zrcadla.
Rolandovu sochu měla Praha asi od r. 1506, byla poničena za obléhání Švédy r. 1648. Na jejím místě stojí kopie z r. 1884, ale postava je pojmenovaná jako Bruncvík - https://umenipromesto.eu/katalog/detail ... xUSIZ-k8WA
Tady nahradila jedna postava, která má historický základ, ale úplně jiné vyznění, postavu jinou. Bruncvík, který podle pověsti uvedl lva do českého znaku, byl ve skutečnosti saský vévoda Jindřich Lev se sídlem v Brunšviku. Vůči Slovanům vystupoval útočně, zničil celé knížectví kmene polabských Obodritů, kdysi spojenců Karla Velikého proti severním Sasům.
V Česku stojí Roland v Chebu, tedy originál v muzeu, na náměstí je kopie z r. 1985 -
https://www.ceskainspirace.cz/13_41425_ ... fCagyit_Gw
Ve Štokách se o sochu hádali se sousední obcí, tak ji zazdili do hospody - https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy ... SwGjN-v9-w
Socha z mědi z r. 1899 je na štítu radnice v Kolíně - https://kolin.cz/rytir-roland-symbolizu ... fCagyit_Gw
Jiná socha je na radnici v Šumperku - https://olomouc.rozhlas.cz/sumperskou-r ... xUSIZ-k8WA
Další socha byla u litoměřické radnice, teď je v tamním muzeu - https://www.youtube.com/watch?v=qwxmuhylRGM
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Karolinská renesance a latinská kultura
Když Karel Veliký zrovna nevedl války, věnoval se mírovým věcem typu práva nebo kultury, kde prosazoval kulturu latinskou. Mluví se i přímo o karolinské renesanci, tedy obnově (v tomto případě spíše záchraně) antického dědictví.
Silný vládce mívá unifikační tendence, dá se to myslím dobře doložit na Karlovi Velikém a asi nejsilnějším raněstředověkém byzantském císaři Justiniánovi. Justinián vyhlásil územní obnovu římské říše, takže vyvrátil království Ostrogótů v Itálii a Vandalů v severní Africe. Pak vyhlásil obsáhlý zákoník Corpus iuris civilis a silou autority na církevních koncilech eliminoval hereze typu monofyzitismu a nestoriánství.
Karel Veliký vládl velké říši, unifikoval franské zákoníky, snažil se unifikovat systém měr a vah, ve franské říši platil jednotný měnový systém v podobě denáru (na který se při své měnové reformě navázal anglosaský král v Mercii Offa), ve věci náboženství vyhlásil za jediné povolené mnišské společenství benediktiny (další mnišské řády vznikla až na pomezí vrcholného středověku). Zatímco zvyky i zákoníky ještě Karel ponechával, tak církev toleroval jen jednu: "Na dvoře franské říše tak vzniklo klima, které nadále nepřipouštělo regionální svébytnosti a a zvláštní vývojové tendence po vzoru starých zemských církví." (s. 246) A silou své moci obnovil k životu latinskou kulturu a odkázal ji budoucí Evropě.
Programové prohlášení této renesance poskytuje Karlovo Všeobecné napomenutí a dopis O péči o vědy, oboje z r. 789. napomenutí se týká života církve, mimo obecných morálních proklamací se odkazuje na právní sbírku Dionýsio-Hadriana, kterou Karel obdržel od papeže, a mimojiné varuje před potulnými kleriky. Péče o vědy se věnuje konkrétním záležitostem.
Na obou textech spolupracoval anglosaský teolog Alkuin z Yorku, občasný člen Karlova dvora a od 90. let biskup v Tours. Anglosasové byli napojeni na Řím (lišili se v tom od svých irských sousedů), byli christianizováni za papeže Řehoře Velikého, za jehož pontifikát byl současně vrcholem pozdně antické literatury. A tuto latinskou kulturu stihli právě Anglosasové včas zachytit, když samotný Řím zažíval úpadek, a mohli ji prostřednictvím Alkuina předávat do franské říše.
Základem obnovy latiny byla formální stránka, tedy očista latiny od jazykových chyb. Správná forma a správný obsah mají být v jednotě, čehož lze docílit jen při správném jazyku. Kvůli chybám si lidé nemuseli rozumět, a co více, kvůli chybám v překladu Bible by mohli chybně chápat Boží poselství; podobně nutná byla přesná specifikace právních termínů v zákonech, které byly sice franské, ale sepsané opět v latině. Prostě chybné texty neodhalí pravý smysl.
Všeobecné napomenutí vyhlašuje potřebu škol a v nich výuku trivia, kam spadá i gramatika (Do trivia patří ještě rétorika a dialektika. Původně se začalo rétorikou, tedy snahou o něčem přesvědčit, pak přistoupila dialektika ve smyslu logiky, aby se dalo odhalit, jestli mě někdo nepřesvědčuje o nesmyslech, a gramatika se přidala nakonec, aby si právě lidé rozuměli vůbec v jazyce a v pojmech).
Obnova latiny se podle Hägermanna dařila, na listinách z pozdější doby je patrný posun k lepšímu. Větší díla sepisovala klášterní skriptoria, zachovalo se 8000 kodexů. Alkuin sepsal latinskou Bibli, která se pak spolu s Pařížskou Biblí ze 13. stol. stala předlohou tištěné Bible Guttenbergovy. Latinu se každopádně povedlo zachovat a uvést jako mezinárodní jazyk na dlouhá staletí. To je i současně odpověď na řeči, že Karel Veliký byl barbar, který se uměl sotva podepsat. I kdyby ano, pro evropskou kulturu toho udělal nesmírně mnoho.
---
Jiná věc je známá z pomocných věd historických. Mniši opisovali díla antických autorů, takže některá antická díla jsou známá třeba jen dík jednomu opisu z vrcholného středověku někde z Německa (jako Tacitova Germánie). Evropské písmo procházelo vývojem, až se ve středověku vyvinulo v tzv. gotické písmo. Když pak humanisti v renesanci hledali návrat k antice, chtěli i obnovit písmo (to gotické písmo je i vizuálně jaksi středověké, ty jeho špičky připomínají gotický oblouk). Takže humanisti vzali nějaká díla antických autorů a převzali jejich písmo - netušíce, že v dílech ze skriptorií přebírají písmo raně středověké, první článek vývoje, který končí právě písmem gotickým; ale nepřebrali písmo antické.
Silný vládce mívá unifikační tendence, dá se to myslím dobře doložit na Karlovi Velikém a asi nejsilnějším raněstředověkém byzantském císaři Justiniánovi. Justinián vyhlásil územní obnovu římské říše, takže vyvrátil království Ostrogótů v Itálii a Vandalů v severní Africe. Pak vyhlásil obsáhlý zákoník Corpus iuris civilis a silou autority na církevních koncilech eliminoval hereze typu monofyzitismu a nestoriánství.
Karel Veliký vládl velké říši, unifikoval franské zákoníky, snažil se unifikovat systém měr a vah, ve franské říši platil jednotný měnový systém v podobě denáru (na který se při své měnové reformě navázal anglosaský král v Mercii Offa), ve věci náboženství vyhlásil za jediné povolené mnišské společenství benediktiny (další mnišské řády vznikla až na pomezí vrcholného středověku). Zatímco zvyky i zákoníky ještě Karel ponechával, tak církev toleroval jen jednu: "Na dvoře franské říše tak vzniklo klima, které nadále nepřipouštělo regionální svébytnosti a a zvláštní vývojové tendence po vzoru starých zemských církví." (s. 246) A silou své moci obnovil k životu latinskou kulturu a odkázal ji budoucí Evropě.
Programové prohlášení této renesance poskytuje Karlovo Všeobecné napomenutí a dopis O péči o vědy, oboje z r. 789. napomenutí se týká života církve, mimo obecných morálních proklamací se odkazuje na právní sbírku Dionýsio-Hadriana, kterou Karel obdržel od papeže, a mimojiné varuje před potulnými kleriky. Péče o vědy se věnuje konkrétním záležitostem.
Na obou textech spolupracoval anglosaský teolog Alkuin z Yorku, občasný člen Karlova dvora a od 90. let biskup v Tours. Anglosasové byli napojeni na Řím (lišili se v tom od svých irských sousedů), byli christianizováni za papeže Řehoře Velikého, za jehož pontifikát byl současně vrcholem pozdně antické literatury. A tuto latinskou kulturu stihli právě Anglosasové včas zachytit, když samotný Řím zažíval úpadek, a mohli ji prostřednictvím Alkuina předávat do franské říše.
Základem obnovy latiny byla formální stránka, tedy očista latiny od jazykových chyb. Správná forma a správný obsah mají být v jednotě, čehož lze docílit jen při správném jazyku. Kvůli chybám si lidé nemuseli rozumět, a co více, kvůli chybám v překladu Bible by mohli chybně chápat Boží poselství; podobně nutná byla přesná specifikace právních termínů v zákonech, které byly sice franské, ale sepsané opět v latině. Prostě chybné texty neodhalí pravý smysl.
Všeobecné napomenutí vyhlašuje potřebu škol a v nich výuku trivia, kam spadá i gramatika (Do trivia patří ještě rétorika a dialektika. Původně se začalo rétorikou, tedy snahou o něčem přesvědčit, pak přistoupila dialektika ve smyslu logiky, aby se dalo odhalit, jestli mě někdo nepřesvědčuje o nesmyslech, a gramatika se přidala nakonec, aby si právě lidé rozuměli vůbec v jazyce a v pojmech).
Obnova latiny se podle Hägermanna dařila, na listinách z pozdější doby je patrný posun k lepšímu. Větší díla sepisovala klášterní skriptoria, zachovalo se 8000 kodexů. Alkuin sepsal latinskou Bibli, která se pak spolu s Pařížskou Biblí ze 13. stol. stala předlohou tištěné Bible Guttenbergovy. Latinu se každopádně povedlo zachovat a uvést jako mezinárodní jazyk na dlouhá staletí. To je i současně odpověď na řeči, že Karel Veliký byl barbar, který se uměl sotva podepsat. I kdyby ano, pro evropskou kulturu toho udělal nesmírně mnoho.
---
Jiná věc je známá z pomocných věd historických. Mniši opisovali díla antických autorů, takže některá antická díla jsou známá třeba jen dík jednomu opisu z vrcholného středověku někde z Německa (jako Tacitova Germánie). Evropské písmo procházelo vývojem, až se ve středověku vyvinulo v tzv. gotické písmo. Když pak humanisti v renesanci hledali návrat k antice, chtěli i obnovit písmo (to gotické písmo je i vizuálně jaksi středověké, ty jeho špičky připomínají gotický oblouk). Takže humanisti vzali nějaká díla antických autorů a převzali jejich písmo - netušíce, že v dílech ze skriptorií přebírají písmo raně středověké, první článek vývoje, který končí právě písmem gotickým; ale nepřebrali písmo antické.
-
Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1392
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 2 times
- Been thanked: 36 times
Karel Veliký, otec Evropy?
Už jen ten podtitul knihy "Vládce Západu" o něčem hovoří. Není to vládce Němců, není to vládce Francie, nýbrž celého Západu. Generace Němců a Francouzů ovlivněné nacionalismem se přetahovaly, čí tento významný vládce je, resp. koho je předkem. Karel jako císař obnovil římskou říši, která fungovala převážně v německy mluvících oblastech, v říši se nacházely i Cáchy. Francouzi zase odvozují jméno od Franků, linie francouzských králů se jmény Karel počítá s Karlem Velikým jako svým Karlem I. (a merovejský král Chlodvík je současně Ludvík I., a to v řadě, kde Ludvík IX. je zvaný Svatý, Ludvík XIV. je Král Slunce a Ludvíkem XVI. končí tato linie pod gilotinou).
Poválečná (západo-)evropská integrace pak začala s Karlem Velikým počítat také jako se svým předchůdcem, protože Karel Evropu, byť dost násilně, už jednou spojil. Už se nemuselo volit, jestli byl králem Němců nebo Francouzů, on byl najednou králem všech, vládcem celého toho Západu. Do toho Karel Veliký svými zásahy podpořil záchranu latinského jazyka, který se stal mezinárodním jazykem hluboko do středověku; mniši opisující latinská díla (často je tím vůbec zachránili) předali dál do budoucna jednotné písmo; karolinský denár nazývá Hägermann "středověkým eurem", platil na širokém území a jemu se pro snadnou konvertibilitu přizpůsobila měnová reforma anglosaského krále Offy. Tuto říši dokázal Karel Veliký rozmnožit a uchránit. Franská říše vůbec dokázala zastavit islámský nápor, a nejedná se jen o známou bitvu u Poitiers, kterou svedl Karlův děd Karel Martel. Spojenectví Karla Velikého a papeže zřejmě napomohlo zastavit nápor, který vyvíjeli Arabové tlačící se na kontinent přes Sicílii a jižní Itálii.
A tady přichází kardinální otázka, jestli je Karel Veliký nějakým Otcem Evropy, jestli je dokonce nějakým pravzorem pro Evropskou unii apod. Město Cáchy tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého, přičemž prvním nositelem ocenění je Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropské unie, které stálo u zrodu EU (vynechávám pro zjednodušení starší názvy jako ES, EHS apod.) a od kterého odvozuje EU svoji vlajku.
Karel Veliký z hlediska formy skutečně ovládal zhruba to území, které pak stálo u zrodu EU. Říše Karla Velikého zahrnovala budoucí Francii a Německo, a v to státy stojící na pomezí těchto dvou kultur, tedy státy Beneluxu. Směrem na jih Karel dobyl langobardské království, které přejmenoval na italské. A všechny tyto dnešní státy - Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko a (západní) Německo*) položily r. 1952 integrační základ pod názvem Evropské společenství uhlí a oceli. Po různých přejmenováních přes Evropské společenství apod. se po dalších rozšířeních došlo až k názvu Evropská unie.
Jinak ale panuje mnoho rozdílů. Karel Veliký byl monarcha, kdežto EU je demokratická. Karel Veliký dobýval sousedy silou, kdežto do EU se podává přihláška a Unie může žadatele o členství odmítat. Z Unie se dá i odejít, aniž by to znamenalo vojenský konflikt. Karel Veliký šířil mečem křesťanství, kdežto dnešní EU je nábožensky tolerantní.
Před necelými deseti lety proběhla v Praze putovní výstava Dědictví Karla Velikého. Výstavní exponáty se vztahovaly asi k šestici zemí a době Karla Velikého, resp. jeho dědictví z pozdější doby. Vybavuji digitální rekonstrukci falce v dnešním Nizozemí, pak kostel Kostolanech v dnešním Slovensku, ale nevybavuji si vůbec žádnou ideu, která by všechny ty exponáty spojovala. Jen ten pocit z výstavy byl takový, že EU nasypala peníze do něčeho, co mělo kvalitní řemeslný výsledek, ale jinak nic, žádná myšlenka, žádná idea, žádná duše Evropy, kterou by stálo za to hledat.
Má Evropská Unie něco, za čím by stála, nějaké hodnoty? Západní Evropa je od dob franských Merovejců křesťanská, takže evropští konzervativci by rádi prosazovali hodnoty křesťanské. S tím ale naráží. Tak v Maastrichtu je katedrála se sochou Karla Velikého, nad níž je nápis s jeho jménem. Nápis ale není vycentrovaný, je posunutý doprava. Není totiž celý, původně tam stálo ještě slovo "svatý". Karel Veliký se uznává klidně politicky, ale nábožensky moc ne.
Vlajka EU pochází z vlajky Panevropské unie. Oproti vlajce EU má uvnitř hvězd ještě žlutý kruh s červeným rovnostranným křížem. Ten byl vynechán. Dvanáct hvězd vlajky EU znamenalo odkaz na Pannu Marii jako královnu nebes. Modré pozadí obou vlajek odkazuje na nebe, počet hvězd na světici (jako má Jan Nepomucký v aureole pět hvězd, tak Panna Marie těch dvanáct), kříž na křesťanství. Všechny otevřené křesťanské náznaky jsou z vlajky EU eliminovaná, kříž ve své době vadil Turkům, tak byl odstraněn a křesťanství tam zůstalo imanentně - https://cs.wikipedia.org/wiki/Ars%C3%A8ne_Heitz ; křesťanství nemá být vidět na první pohled, nemá provokovat, ale je tam, a kdo chce, tak si ho najde. Ale místo křesťanských hodnot je tu vidět spíše nekonfliktnost. Konfliktům náboženským, stejně jako národním, se má předcházet.
U počátku evropského projektu stálo uhlí a ocel. Z toho se dá na první pohled nějaká myšlenka jen těžko vykřesat, ale jedna tam přeci je, i když zase imanentní. Po druhé světové válce se státy rozhodly nakročit k mírové koexistenci, současně ale měly potřebu hlídat své konkurenty, jestli nějaký konflikt nechystají. A když se nějaký stát té doby chystal zbrojit, potřeboval pro těžkou techniku kvanta oceli, potažmo uhlí, které je potřeba při její výrobě. Pokud by nějaký stát zvýšil produkci uhlí a oceli, dal by signál, že se chystá zbrojit. A otevřené propojení ekonomik včetně dohledu nad tímto principem dokázalo zaručit pocit bezpečí. A tenhle základ EU je zase a až tak samozřejmý, že vypadá, jako kdyby nebyl. Mír se bere jako samozřejmost, ale stál a stojí nějakou práci.
Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec převzali antické dědictví včetně císařského titulu, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také převzali římské dědictví včetně císařského titulu. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo.
Na místo těch všech válek nastupuje spolupráce s tím, že když se bude dařit celé Evropě, bude se dařit všem členům (i když si mohou tržně konkurovat). Než něco dobývat zisky válkou, lze je vytvořit ve spolupráci. V rámci Evropy to nějak funguje, mimo Evropu právě nemusí. Německou doufalo přeměnit ekologicky svou ekonomiku, k čemuž se hodil zemní plyn dovážený z Ruska. Německo dlouho nemohlo pochopit, proč Rusko zahajuje agresivní válku, když tím shodí ekonomickou spolupráci s Německem, čímž poškodí obě dvě strany. A asi i proti trvalo Německu dlouho, než novou realitu přijalo takovou, jaká je. Rusko naopak používalo plyn jako páku, když za poskytování pomoci Ukrajině hrozilo zavřít jeho přívod. Západní Evropa žijící v ideji stálého míru tohle jaksi nečekala.
Karel Veliký učinil ze západní Evropy jeden velký společný prostor a to není málo. To je vidět na příkladu římské říše a šíření křesťanství. Řím se zprvu stavěl ke křesťanství nepřátelsky, ale nové náboženství se pevně uchytilo právě na území římské říše. V hranicích říše fungovala latinská kultura a jazyk, pohybovali se tu volně lidé, myšlenky i ideje křesťanství - ať už prostřednictvím židovských diaspor, nebo misiemi. Mimo hranice říše ale seděly kmeny považované Římany i křesťany za barbarské, nefungovala s nimi jazyková ani jiná jednota, nebyl, kdo by se tam vydával na misie... Římská říše vytvořila prostor, který umožnil, aby se naplnila obsahem k ní původně cizím. Křesťanství pak ovládlo římskou říši zevnitř, císařové se místo pronásledovatelů stali ochránci církve, ve středověku pak papež a císař tvořili "dvě poloviny Boha".
A podobně Karel Veliký vytvořil prostor, který se naplnil společenským životem, který je Karlově monarchii založené na teokratických základech také cizí. Francouzská revoluce svrhla monarchii i dohled církve a republikáni ovládli stát. Politici v čele státu se stali časem ochránci demokracie a náboženské svobody, už to nebyli autokraté panující z Boží vůle. Karel Veliký je pro moderní Evropu asi totéž co římská říše pro křesťanství - z hlediska nějaké spřízněnosti to rozhodně není otcovský nebo mateřský vztah, ale pokud má být Karel Veliký otcem i té moderní Evropy, tak jí předal takové podmínky a dědictví, kterého se jeho děti chopili a využili, snad úspěšně, po svém. Správný otec má být hrdý na své děti, které se proti jeho vůli vydaly vlastní cestou a nakonec něco dokázaly. Tak snad by byl dnes Karel Veliký hrdý na své potomstvo také.
Poválečná (západo-)evropská integrace pak začala s Karlem Velikým počítat také jako se svým předchůdcem, protože Karel Evropu, byť dost násilně, už jednou spojil. Už se nemuselo volit, jestli byl králem Němců nebo Francouzů, on byl najednou králem všech, vládcem celého toho Západu. Do toho Karel Veliký svými zásahy podpořil záchranu latinského jazyka, který se stal mezinárodním jazykem hluboko do středověku; mniši opisující latinská díla (často je tím vůbec zachránili) předali dál do budoucna jednotné písmo; karolinský denár nazývá Hägermann "středověkým eurem", platil na širokém území a jemu se pro snadnou konvertibilitu přizpůsobila měnová reforma anglosaského krále Offy. Tuto říši dokázal Karel Veliký rozmnožit a uchránit. Franská říše vůbec dokázala zastavit islámský nápor, a nejedná se jen o známou bitvu u Poitiers, kterou svedl Karlův děd Karel Martel. Spojenectví Karla Velikého a papeže zřejmě napomohlo zastavit nápor, který vyvíjeli Arabové tlačící se na kontinent přes Sicílii a jižní Itálii.
A tady přichází kardinální otázka, jestli je Karel Veliký nějakým Otcem Evropy, jestli je dokonce nějakým pravzorem pro Evropskou unii apod. Město Cáchy tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého, přičemž prvním nositelem ocenění je Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropské unie, které stálo u zrodu EU (vynechávám pro zjednodušení starší názvy jako ES, EHS apod.) a od kterého odvozuje EU svoji vlajku.
Karel Veliký z hlediska formy skutečně ovládal zhruba to území, které pak stálo u zrodu EU. Říše Karla Velikého zahrnovala budoucí Francii a Německo, a v to státy stojící na pomezí těchto dvou kultur, tedy státy Beneluxu. Směrem na jih Karel dobyl langobardské království, které přejmenoval na italské. A všechny tyto dnešní státy - Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko a (západní) Německo*) položily r. 1952 integrační základ pod názvem Evropské společenství uhlí a oceli. Po různých přejmenováních přes Evropské společenství apod. se po dalších rozšířeních došlo až k názvu Evropská unie.
Jinak ale panuje mnoho rozdílů. Karel Veliký byl monarcha, kdežto EU je demokratická. Karel Veliký dobýval sousedy silou, kdežto do EU se podává přihláška a Unie může žadatele o členství odmítat. Z Unie se dá i odejít, aniž by to znamenalo vojenský konflikt. Karel Veliký šířil mečem křesťanství, kdežto dnešní EU je nábožensky tolerantní.
Před necelými deseti lety proběhla v Praze putovní výstava Dědictví Karla Velikého. Výstavní exponáty se vztahovaly asi k šestici zemí a době Karla Velikého, resp. jeho dědictví z pozdější doby. Vybavuji digitální rekonstrukci falce v dnešním Nizozemí, pak kostel Kostolanech v dnešním Slovensku, ale nevybavuji si vůbec žádnou ideu, která by všechny ty exponáty spojovala. Jen ten pocit z výstavy byl takový, že EU nasypala peníze do něčeho, co mělo kvalitní řemeslný výsledek, ale jinak nic, žádná myšlenka, žádná idea, žádná duše Evropy, kterou by stálo za to hledat.
Má Evropská Unie něco, za čím by stála, nějaké hodnoty? Západní Evropa je od dob franských Merovejců křesťanská, takže evropští konzervativci by rádi prosazovali hodnoty křesťanské. S tím ale naráží. Tak v Maastrichtu je katedrála se sochou Karla Velikého, nad níž je nápis s jeho jménem. Nápis ale není vycentrovaný, je posunutý doprava. Není totiž celý, původně tam stálo ještě slovo "svatý". Karel Veliký se uznává klidně politicky, ale nábožensky moc ne.
Vlajka EU pochází z vlajky Panevropské unie. Oproti vlajce EU má uvnitř hvězd ještě žlutý kruh s červeným rovnostranným křížem. Ten byl vynechán. Dvanáct hvězd vlajky EU znamenalo odkaz na Pannu Marii jako královnu nebes. Modré pozadí obou vlajek odkazuje na nebe, počet hvězd na světici (jako má Jan Nepomucký v aureole pět hvězd, tak Panna Marie těch dvanáct), kříž na křesťanství. Všechny otevřené křesťanské náznaky jsou z vlajky EU eliminovaná, kříž ve své době vadil Turkům, tak byl odstraněn a křesťanství tam zůstalo imanentně - https://cs.wikipedia.org/wiki/Ars%C3%A8ne_Heitz ; křesťanství nemá být vidět na první pohled, nemá provokovat, ale je tam, a kdo chce, tak si ho najde. Ale místo křesťanských hodnot je tu vidět spíše nekonfliktnost. Konfliktům náboženským, stejně jako národním, se má předcházet.
U počátku evropského projektu stálo uhlí a ocel. Z toho se dá na první pohled nějaká myšlenka jen těžko vykřesat, ale jedna tam přeci je, i když zase imanentní. Po druhé světové válce se státy rozhodly nakročit k mírové koexistenci, současně ale měly potřebu hlídat své konkurenty, jestli nějaký konflikt nechystají. A když se nějaký stát té doby chystal zbrojit, potřeboval pro těžkou techniku kvanta oceli, potažmo uhlí, které je potřeba při její výrobě. Pokud by nějaký stát zvýšil produkci uhlí a oceli, dal by signál, že se chystá zbrojit. A otevřené propojení ekonomik včetně dohledu nad tímto principem dokázalo zaručit pocit bezpečí. A tenhle základ EU je zase a až tak samozřejmý, že vypadá, jako kdyby nebyl. Mír se bere jako samozřejmost, ale stál a stojí nějakou práci.
Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec převzali antické dědictví včetně císařského titulu, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také převzali římské dědictví včetně císařského titulu. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo.
Na místo těch všech válek nastupuje spolupráce s tím, že když se bude dařit celé Evropě, bude se dařit všem členům (i když si mohou tržně konkurovat). Než něco dobývat zisky válkou, lze je vytvořit ve spolupráci. V rámci Evropy to nějak funguje, mimo Evropu právě nemusí. Německou doufalo přeměnit ekologicky svou ekonomiku, k čemuž se hodil zemní plyn dovážený z Ruska. Německo dlouho nemohlo pochopit, proč Rusko zahajuje agresivní válku, když tím shodí ekonomickou spolupráci s Německem, čímž poškodí obě dvě strany. A asi i proti trvalo Německu dlouho, než novou realitu přijalo takovou, jaká je. Rusko naopak používalo plyn jako páku, když za poskytování pomoci Ukrajině hrozilo zavřít jeho přívod. Západní Evropa žijící v ideji stálého míru tohle jaksi nečekala.
Karel Veliký učinil ze západní Evropy jeden velký společný prostor a to není málo. To je vidět na příkladu římské říše a šíření křesťanství. Řím se zprvu stavěl ke křesťanství nepřátelsky, ale nové náboženství se pevně uchytilo právě na území římské říše. V hranicích říše fungovala latinská kultura a jazyk, pohybovali se tu volně lidé, myšlenky i ideje křesťanství - ať už prostřednictvím židovských diaspor, nebo misiemi. Mimo hranice říše ale seděly kmeny považované Římany i křesťany za barbarské, nefungovala s nimi jazyková ani jiná jednota, nebyl, kdo by se tam vydával na misie... Římská říše vytvořila prostor, který umožnil, aby se naplnila obsahem k ní původně cizím. Křesťanství pak ovládlo římskou říši zevnitř, císařové se místo pronásledovatelů stali ochránci církve, ve středověku pak papež a císař tvořili "dvě poloviny Boha".
A podobně Karel Veliký vytvořil prostor, který se naplnil společenským životem, který je Karlově monarchii založené na teokratických základech také cizí. Francouzská revoluce svrhla monarchii i dohled církve a republikáni ovládli stát. Politici v čele státu se stali časem ochránci demokracie a náboženské svobody, už to nebyli autokraté panující z Boží vůle. Karel Veliký je pro moderní Evropu asi totéž co římská říše pro křesťanství - z hlediska nějaké spřízněnosti to rozhodně není otcovský nebo mateřský vztah, ale pokud má být Karel Veliký otcem i té moderní Evropy, tak jí předal takové podmínky a dědictví, kterého se jeho děti chopili a využili, snad úspěšně, po svém. Správný otec má být hrdý na své děti, které se proti jeho vůli vydaly vlastní cestou a nakonec něco dokázaly. Tak snad by byl dnes Karel Veliký hrdý na své potomstvo také.
-
- Podobná témata
- Odpovědi
- Zobrazení
- Poslední příspěvek
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Ahrefs [Bot], ClaudeBot a 0 hostů