Václav DRŠKA: Dějiny Burgundska; Nomen Burgundiae ve středověku. Veduta, České Budějovice 2011.
http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/dej ... 04002.html
Burgundsko je složitější téma. Jméno nese podle germánských Burgundů, které ovládli Frankové, ale zemi nechali jméno. Po rozpadu franské říše stálo Burgundsko mezi pozdější Francií a říší, zmatkům dodalo, že vedle sebe fungovaly tři burgundské celky burgundské království (v říši, pozdější Arelat), burgundské vévodství (ve Francii, pozdější stát) a burgundské hrabství nebo-li Franche Comté (do vrcholného středověku součást říše).
Vrcholem burgundských dějin je vrcholně středověký stát za vlády vedlejší větve dynastie Valois. Tato vedlejší větev však kulturou a částečně i mocí předčila samotnou Francii sužovanou stoletou válkou. Burgundskou kulturu pojal Johann Huizinga do své nejznámější knihy Podzim středověku - https://www.iliteratura.cz/clanek/9705- ... stredoveku U Huizingy je 15. století podzimem, barvitým, ale dozrávajícím. A nastupující novověk přešel také přes Burgundsko - burgundskou říši zdědili Habsburkové, resp. Maxmilián, manžel dědičky říše Marie Burgundské. Jejich syn pak zdědil celé Španělsko, jehož objev Ameriky je považován za přelom středověku a novověku.
Dějiny Burgundska nejsou souvislým přehledem dějin. Drška v předmluvě píše, že Burgundsko zpracovával už jako téma svojí diplomové práce. Diplomová práce jakožto odborná má mluvit k poučenému publiku, které už zná základní souvislosti. Typicky když Drška přivede na scénu nové jméno nějakého panovníka, tak ani nenaznačí, odkdy dokdy vládnul, ani nenapíše o něm nic bližšího (ale vzadu v knize jsou rodokmeny, kde se dají nalézt data žití a panování).
Odborná práce má za úkol přinést něco nového. Kniha je tak spíš diskusí nad otázkami a prameny. A stěžejní otázka je, co vlastně všechno se dá označit za Burgundsko. Protože co označí za Burgundsko francouzský kronikář, neoznačí tak říšské anály, a naopak. Podtitul knihy tedy zní "jméno Burgundska ve středověku" a pátrání a diskusi po všech zmínkách o jménu se autor skutečně celou knihu drží.
Při prokousání se knihou nicméně vyvstane podrobný pohled na to, kdy jak vznikly, fungovaly, popř. zanikly ty tři uvedené burgundské celky. Ty jejich dějiny sem postupně podrobně rozepíšu a na konec dám ucelený vývod/přehled.
Václav Drška: Dějiny Burgundska
Moderátor: Ježek
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Germánské Burgundsko
Kmen Burgundů náležel k východním Germánům usídleným v Polsku. Spolu s Vandaly se hnul přes k Rýnu, cestou nabral kočovné Alany a u Dunaje svébské kmeny včetně moravských Kvádů. Ti všichni na Silvestra r. 406/7 přešli zamrzlý Rýn a zasadili ránu římské moci v Galii (Vandalové přešli přes Galii do Hispánie, odtud do Afriky a odtud vyplenili Řím r. 455).
Burgundové se usadili hned na území za Rýnem s centry v Mohuči a Wormsu, než je r. 435 rozdrtili Hunové (zřejmě na popud Římanů). I tahle jednogenerační epizoda v období stěhování národů zanechala otisk v evropské kultuře, zničení burgundské říše dalo základ celému nibelunskému cyklu v čele s hrdinou Siegfriedem. Burgundové zde vystupují jakožto Nibelungové, hunský král Attila jako král Etzel atd.
Římané r. 443 stěhují Burgundy na jih do Sepaudie, tj. dnešní jižní Švýcarsko, a přilehlých částí Galie. Dostávají status římských foederátů, chrání alpské průsmyky. R. 451 pomáhají Římanům na Katalánských polích proti Hunům, r. 456 táhnou do Hispánie na Svéby a cestou zpět obsadí území ve střední Galii s centry ve Vienne a Lyonu, do kterého přesouvají svůj hlavní dvůr. Časem obsadí JV Galii až ke přímořským Alpám na jihu. Přibližné hranice - na J údolí Rhony (resp. vše mezi a francouzským středohořím), na V Ženevské a Neuchatelské jezero, na S a Z Saona.
Drška rozebírá burgundské zákoníky, které tvoří svod práva kmenovéno a římského. Obě skupiny, Burgundové i Římani, mají před zákonem rovnost. Římanům stvrzuje jejich majetková práva, uznává písemné dohody. Soudci mají dostat tyto zákony, aby jednali podle práva, nikoli podle darů té které strany.
Soužití Burgundů s Římany bylo na svoji dobu mírové: "Sidonius Apollinaris, biskup v Clermontu, jenž měl s Germány řadu zkušeností a mohl srovnávat, považoval Burgundy za nejmírnější mezi ostatními barbary." (s. 22) Soužití bylo na takové úrovni, že římští církevní hodnostáři ve větší míře přecházeli i ariánskou herezi, kterou Burgundové stejně jako většina Germánů vyznávali. Nakonec i ve středověké paměti převáží nad ariánskou minulostí paměť na clunyjskou reformu (klášter Cluny leží v Burgundsku).
***
Burgundové podlehli Frankům. Nevzešlo to přímo z nevraživosti dvou kmenů, franská a burgundská dynastie byly spojená sňatky. A ty se staly původem konfliktů, ve kterých Burgundi tahali za kratší konec provazu.
Burgundové mívali dva krále, hlavní dvůr byl v Lyonu, vedlejší v Ženevě. K první válce došlo za vlády lyonského Gundobalda a ženevského Godegisela. Gundobald nechal zabít svého bratra Sigismera a jeho manželku. Jenže oba zavraždění byli rodiči Klotildy, manželky franského krále Chlodvíka. Ta pohnula Franky k tažení a k Frankům se přidal Godegisel (asi r. 500). Frankové sice zvítězili, ale uzavřeli mír, takže Gundobald odstranil i Godegisela. (Drška rozvádí další eventuality, kde by Gundobald válčil s jinou větví Franků a Chlodvík by naopak byl jeho spojencem.)
Gundobald přenechává vládu v Ženevě svému synovi Sigismundovi a po špatných zkušenostech s dvojvládím mění nástupnický řád tak, aby vládl celému kmenu jeden nejstarší syn.
Sigismund nastupuje na trůn už jako katolík. R. 507 podnikne cestu do Říma, kde mu papež Symmachus daruje řadu ostatků. Sigismund pak r. 515 zakládá klášter sv. Mauricia v Auganu, asi nejstarší dodnes fungující klášter na Západě.
Politicky se Sigismund orientuje na Góty. Jeho žena je Ostrogotha, dcera ostrogótského krále Theodoricha Velikého, r. 507 pošle Sigismund pomoc Visigótům, kteří ale podlehnou Frankům u Vouillé. Visigóti se stěhují za Pyreneje do Hispánie a Burgundové jsou tu Frankům první na ráně.
Sigismund se ujímá samostatné vlády r. 516 po smrti otce.
Generační výměna zastihla i Franky. Po smrti krále Chlodvíka r. 511 si říši dělí jeho čtyři synové - Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Popudem k další válce se stala další vražda, a to Sigismundova syna Sigericha z manželství z prvního manželství s Ostrogothou. Sigerich mohl být příbuzným Chlodomerovy manželky Gunteucy (bratr nebo synovec); jiné vysvětlení je opět to, že Klotilda chtěla pomstít své rodiče i teď. Každopádně válku zvedl Chlodomer, k tažení se váhavě přidali Chlotar a Childebert, zatímco Theuderich odmítl (měl za ženu Sigismundovu dceru). R. 523 Frankové Sigismunda porážejí, Sigismund prchá, ale je dopadnut a Chlodomer ho i s rodinou nechá utopit ve studni.
Sigismund se tím rychle stal svatým. Místo jeho ostatků se stalo poutním a r. 535/6 došlo k přenesení ostatků do kláštera sv. Mořice. Přenesení povolil franský král Theudebert, syn Theudericha a Sigismundovy dcery, sám tedy Sigismundův vnuk.
Sigismund se překládá do češtiny jako Zikmund. Zikmundovy ostatky převezl r. 1366 do Prahy Karel IV. a udělal z něj jednoho z patronů Čech. Jako takový je znázorněn i na mozaice jižní stěny svatovítské katedrály. Podobně Karel svým synům dal jména českých patronů, jeden byl Václav (IV.), druhý právě Zikmund.
Vlády v Burgundsku se ujal Godomar II., bratr Sigismunda. R. 524 odrazil Franky v bitvě u Vézeronce, po které byl dopaden a zabit Chlodomer. Pozůstalí bratři pak zabili tři Chlodomerovy syny (resp. jeden se zachránil a vstoupil do kláštera). To může na první pohled vypadat jako karma za to, co provedl Chlodomer Sigismundovi a jeho rodině. Na druhý pohled lze ale vidět nároky na Burgundsko. Pokud měl Chlodomer za manželku Burgundku, mohl vznést nárok na Burgundsko jak pro sebe, tak hlavně pro svoje děti. Odstraněním jeho dětí mohli zbylí franští králové dál usilovat o burgundský trůn. Vdovu po Chlodomerovi Gunteucu si bere Chlotar. Burgundsko bylo dobyto r. 534, Godomar uprchl.
***
Ze čtverice franských královských sourozenců a jejich synů přežije všechny král Chlotar. Přesně 50 let po dělení říše mezi Chlodvíkovi tak r. 561 nastává další dělení říše, tentokrát mezi čtyři syny Chlotarovy. Severní části říše nesou nová jména Austrasie (Východní země) a neustrie (Nová? země). Další částí je Burgundsko, kterýžto název je starší než ty části franské. Už jen to ukazuje na sílu jména burgundské země.
Burgundsko dostal Guntram, syn Chlotara a Guntuecy. To jeho jméno je složeninou jména burgundského a franského. Část Gun(d/t) - je burgundská, měl ji ve jméně Gundobald, Gunteuca, král Gundioch ad. Část Gun- měl ještě Chlodomerův syn Gunthar a dále jakýsi Gundovald, který se prohlašoval za Guntramova bratra a vystoupil vojensky za své nároky. Přejímání jmen ukazuje na snahu o zachování paměti na burgundskou tradici.
Guntram pojmenoval nejstaršího syna Gundebad, ale další dva Chlotar a Chlodomer, což byli vítězové nad Sigismundem.
Guntram přesouvá hlavní sídlo do Chalonu, což je město neodvislé jak na burgundské, tak na franské mocenské tradici. Guntram vládne Burgundsku dlouho, 31 let, a je to stabilní vláda, zatímco zbylá království zachvacují boje o moc. Guntram nemá dědice, a tak se rozhodne dohodami z Pompierre z r. 577 předat dědictví austrasijskému Childebertovi II. Guntram se aktuálně stává Childebertovým regentem. Drška poukazuje na možnost, že tento styl vlády se může odvozovat z burgundské tradice dvojvládí staršího a mladšího krále, každopádně tu neprobíhá tradiční franské dělení říše mezi všechny syny.
Childebert II. skutečně r. 591 zdědí Austrasii i Burgundsko, ale umírá už r. 596. Jeho království si zase rozdělí jeho synové. Theudebert II. dědí Austrasii a Theudebert II. Burgundsko. Childebert zvedne válku proti bratrovi a docela brutálně ho zlividuje i s rodinou, pak sám umírá na infekci. Celou franskou říši tak sjednocuje Chlotar II. (613-629), dosavadní král Neustrie, nejslabšího království.
V Burgundsku Chlotara povolají místní elity, které odstraní i Theuderichova syna Sigiberta II. (ten vládl 612-613). Burgundům velí velmož Warnachar, který se stává burgundským majordomem. Po jeho smrti burgundská elita odmítne dosadit jiného majordoma.
Chlotar měl dva syny, Dagoberta a Chariberta. Dagobert vládne od r. 623 jako mladší král v Austrasii. Chlotar plánoval říši dělit, ale Dagobert se po otcově smrti ujme vlády v celé říši a Charibertovi vykáže pár hrabství na hranicích s Hispánií. Dagobert je ten král, který se dostal do konfliktu se Sámem a prohrál válku v bitvě u Wogastisburku. V Česku se často píše, že Dagobert byl "austrasijský" král, což není přesné, v době války byl už králem celé franské říše. Dagobert má dva syny, jednomu odkáže Austrasii a druhému Neustro-burgundskou unii. Nástupnický systém je tak ještě více rozhozen.
V 2. pol. 7. stol. moc Burgundska upadá ze dvou důvodů. Zůstala zachována burgundsko-neustrijská unie, kde vládce sídlil v Neustrii. Druhým důvodem bylo zrušení funkce majordoma po smrti Warnachara. V té době vnímali Burgunďané majordoma jako zástupce centrální vlády, ale perspektivně to byl chybný krok. Ve franských královstvích uzurpovali majordomové vojenskou i politickou moc, leckdy se války mezi královstvími odehrávaly mezi majordomy, místo mezi králi. R. 687 v bitvě u Tertry austrasijský majordom Pipin porazil svého neustrijského protějška, jeho majordomát nebyl obnoven, a když se r. 691 ujal vlády v celé franské říši Chlodvík III., začal spravovat jeden majordom celou říši. Ke konci merovejské doby majordomové rozhodovali, koho dosadit na trůn, až na něj usedli sami. Burgunďané majordomy neměli, v boji o moc tak zůstali prostě stranou. V pramenech se pak Burgundsko objevuje jako "území" (regio), jako "burgundské části" (partes), málokdy jako vévodství, a už ne jako království.
Raní Karlovci zacházeli s Burgundskem volně. Karel Veliký v nástupnickém řádu dělí Burgundsko mezi Austrasii a Akvitánii, nástupnický řád Ludvíka Pobožného z r. 817 nechává zemi v podstatě vcelku, jenom od něj odděluje kus území. Burgundsko zůstává částí franské říše do verdunského dělení r. 843, pak se o něj začnou nástupnické státy přetahovat.
Burgundové se usadili hned na území za Rýnem s centry v Mohuči a Wormsu, než je r. 435 rozdrtili Hunové (zřejmě na popud Římanů). I tahle jednogenerační epizoda v období stěhování národů zanechala otisk v evropské kultuře, zničení burgundské říše dalo základ celému nibelunskému cyklu v čele s hrdinou Siegfriedem. Burgundové zde vystupují jakožto Nibelungové, hunský král Attila jako král Etzel atd.
Římané r. 443 stěhují Burgundy na jih do Sepaudie, tj. dnešní jižní Švýcarsko, a přilehlých částí Galie. Dostávají status římských foederátů, chrání alpské průsmyky. R. 451 pomáhají Římanům na Katalánských polích proti Hunům, r. 456 táhnou do Hispánie na Svéby a cestou zpět obsadí území ve střední Galii s centry ve Vienne a Lyonu, do kterého přesouvají svůj hlavní dvůr. Časem obsadí JV Galii až ke přímořským Alpám na jihu. Přibližné hranice - na J údolí Rhony (resp. vše mezi a francouzským středohořím), na V Ženevské a Neuchatelské jezero, na S a Z Saona.
Drška rozebírá burgundské zákoníky, které tvoří svod práva kmenovéno a římského. Obě skupiny, Burgundové i Římani, mají před zákonem rovnost. Římanům stvrzuje jejich majetková práva, uznává písemné dohody. Soudci mají dostat tyto zákony, aby jednali podle práva, nikoli podle darů té které strany.
Soužití Burgundů s Římany bylo na svoji dobu mírové: "Sidonius Apollinaris, biskup v Clermontu, jenž měl s Germány řadu zkušeností a mohl srovnávat, považoval Burgundy za nejmírnější mezi ostatními barbary." (s. 22) Soužití bylo na takové úrovni, že římští církevní hodnostáři ve větší míře přecházeli i ariánskou herezi, kterou Burgundové stejně jako většina Germánů vyznávali. Nakonec i ve středověké paměti převáží nad ariánskou minulostí paměť na clunyjskou reformu (klášter Cluny leží v Burgundsku).
***
Burgundové podlehli Frankům. Nevzešlo to přímo z nevraživosti dvou kmenů, franská a burgundská dynastie byly spojená sňatky. A ty se staly původem konfliktů, ve kterých Burgundi tahali za kratší konec provazu.
Burgundové mívali dva krále, hlavní dvůr byl v Lyonu, vedlejší v Ženevě. K první válce došlo za vlády lyonského Gundobalda a ženevského Godegisela. Gundobald nechal zabít svého bratra Sigismera a jeho manželku. Jenže oba zavraždění byli rodiči Klotildy, manželky franského krále Chlodvíka. Ta pohnula Franky k tažení a k Frankům se přidal Godegisel (asi r. 500). Frankové sice zvítězili, ale uzavřeli mír, takže Gundobald odstranil i Godegisela. (Drška rozvádí další eventuality, kde by Gundobald válčil s jinou větví Franků a Chlodvík by naopak byl jeho spojencem.)
Gundobald přenechává vládu v Ženevě svému synovi Sigismundovi a po špatných zkušenostech s dvojvládím mění nástupnický řád tak, aby vládl celému kmenu jeden nejstarší syn.
Sigismund nastupuje na trůn už jako katolík. R. 507 podnikne cestu do Říma, kde mu papež Symmachus daruje řadu ostatků. Sigismund pak r. 515 zakládá klášter sv. Mauricia v Auganu, asi nejstarší dodnes fungující klášter na Západě.
Politicky se Sigismund orientuje na Góty. Jeho žena je Ostrogotha, dcera ostrogótského krále Theodoricha Velikého, r. 507 pošle Sigismund pomoc Visigótům, kteří ale podlehnou Frankům u Vouillé. Visigóti se stěhují za Pyreneje do Hispánie a Burgundové jsou tu Frankům první na ráně.
Sigismund se ujímá samostatné vlády r. 516 po smrti otce.
Generační výměna zastihla i Franky. Po smrti krále Chlodvíka r. 511 si říši dělí jeho čtyři synové - Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Popudem k další válce se stala další vražda, a to Sigismundova syna Sigericha z manželství z prvního manželství s Ostrogothou. Sigerich mohl být příbuzným Chlodomerovy manželky Gunteucy (bratr nebo synovec); jiné vysvětlení je opět to, že Klotilda chtěla pomstít své rodiče i teď. Každopádně válku zvedl Chlodomer, k tažení se váhavě přidali Chlotar a Childebert, zatímco Theuderich odmítl (měl za ženu Sigismundovu dceru). R. 523 Frankové Sigismunda porážejí, Sigismund prchá, ale je dopadnut a Chlodomer ho i s rodinou nechá utopit ve studni.
Sigismund se tím rychle stal svatým. Místo jeho ostatků se stalo poutním a r. 535/6 došlo k přenesení ostatků do kláštera sv. Mořice. Přenesení povolil franský král Theudebert, syn Theudericha a Sigismundovy dcery, sám tedy Sigismundův vnuk.
Sigismund se překládá do češtiny jako Zikmund. Zikmundovy ostatky převezl r. 1366 do Prahy Karel IV. a udělal z něj jednoho z patronů Čech. Jako takový je znázorněn i na mozaice jižní stěny svatovítské katedrály. Podobně Karel svým synům dal jména českých patronů, jeden byl Václav (IV.), druhý právě Zikmund.
Vlády v Burgundsku se ujal Godomar II., bratr Sigismunda. R. 524 odrazil Franky v bitvě u Vézeronce, po které byl dopaden a zabit Chlodomer. Pozůstalí bratři pak zabili tři Chlodomerovy syny (resp. jeden se zachránil a vstoupil do kláštera). To může na první pohled vypadat jako karma za to, co provedl Chlodomer Sigismundovi a jeho rodině. Na druhý pohled lze ale vidět nároky na Burgundsko. Pokud měl Chlodomer za manželku Burgundku, mohl vznést nárok na Burgundsko jak pro sebe, tak hlavně pro svoje děti. Odstraněním jeho dětí mohli zbylí franští králové dál usilovat o burgundský trůn. Vdovu po Chlodomerovi Gunteucu si bere Chlotar. Burgundsko bylo dobyto r. 534, Godomar uprchl.
***
Ze čtverice franských královských sourozenců a jejich synů přežije všechny král Chlotar. Přesně 50 let po dělení říše mezi Chlodvíkovi tak r. 561 nastává další dělení říše, tentokrát mezi čtyři syny Chlotarovy. Severní části říše nesou nová jména Austrasie (Východní země) a neustrie (Nová? země). Další částí je Burgundsko, kterýžto název je starší než ty části franské. Už jen to ukazuje na sílu jména burgundské země.
Burgundsko dostal Guntram, syn Chlotara a Guntuecy. To jeho jméno je složeninou jména burgundského a franského. Část Gun(d/t) - je burgundská, měl ji ve jméně Gundobald, Gunteuca, král Gundioch ad. Část Gun- měl ještě Chlodomerův syn Gunthar a dále jakýsi Gundovald, který se prohlašoval za Guntramova bratra a vystoupil vojensky za své nároky. Přejímání jmen ukazuje na snahu o zachování paměti na burgundskou tradici.
Guntram pojmenoval nejstaršího syna Gundebad, ale další dva Chlotar a Chlodomer, což byli vítězové nad Sigismundem.
Guntram přesouvá hlavní sídlo do Chalonu, což je město neodvislé jak na burgundské, tak na franské mocenské tradici. Guntram vládne Burgundsku dlouho, 31 let, a je to stabilní vláda, zatímco zbylá království zachvacují boje o moc. Guntram nemá dědice, a tak se rozhodne dohodami z Pompierre z r. 577 předat dědictví austrasijskému Childebertovi II. Guntram se aktuálně stává Childebertovým regentem. Drška poukazuje na možnost, že tento styl vlády se může odvozovat z burgundské tradice dvojvládí staršího a mladšího krále, každopádně tu neprobíhá tradiční franské dělení říše mezi všechny syny.
Childebert II. skutečně r. 591 zdědí Austrasii i Burgundsko, ale umírá už r. 596. Jeho království si zase rozdělí jeho synové. Theudebert II. dědí Austrasii a Theudebert II. Burgundsko. Childebert zvedne válku proti bratrovi a docela brutálně ho zlividuje i s rodinou, pak sám umírá na infekci. Celou franskou říši tak sjednocuje Chlotar II. (613-629), dosavadní král Neustrie, nejslabšího království.
V Burgundsku Chlotara povolají místní elity, které odstraní i Theuderichova syna Sigiberta II. (ten vládl 612-613). Burgundům velí velmož Warnachar, který se stává burgundským majordomem. Po jeho smrti burgundská elita odmítne dosadit jiného majordoma.
Chlotar měl dva syny, Dagoberta a Chariberta. Dagobert vládne od r. 623 jako mladší král v Austrasii. Chlotar plánoval říši dělit, ale Dagobert se po otcově smrti ujme vlády v celé říši a Charibertovi vykáže pár hrabství na hranicích s Hispánií. Dagobert je ten král, který se dostal do konfliktu se Sámem a prohrál válku v bitvě u Wogastisburku. V Česku se často píše, že Dagobert byl "austrasijský" král, což není přesné, v době války byl už králem celé franské říše. Dagobert má dva syny, jednomu odkáže Austrasii a druhému Neustro-burgundskou unii. Nástupnický systém je tak ještě více rozhozen.
V 2. pol. 7. stol. moc Burgundska upadá ze dvou důvodů. Zůstala zachována burgundsko-neustrijská unie, kde vládce sídlil v Neustrii. Druhým důvodem bylo zrušení funkce majordoma po smrti Warnachara. V té době vnímali Burgunďané majordoma jako zástupce centrální vlády, ale perspektivně to byl chybný krok. Ve franských královstvích uzurpovali majordomové vojenskou i politickou moc, leckdy se války mezi královstvími odehrávaly mezi majordomy, místo mezi králi. R. 687 v bitvě u Tertry austrasijský majordom Pipin porazil svého neustrijského protějška, jeho majordomát nebyl obnoven, a když se r. 691 ujal vlády v celé franské říši Chlodvík III., začal spravovat jeden majordom celou říši. Ke konci merovejské doby majordomové rozhodovali, koho dosadit na trůn, až na něj usedli sami. Burgunďané majordomy neměli, v boji o moc tak zůstali prostě stranou. V pramenech se pak Burgundsko objevuje jako "území" (regio), jako "burgundské části" (partes), málokdy jako vévodství, a už ne jako království.
Raní Karlovci zacházeli s Burgundskem volně. Karel Veliký v nástupnickém řádu dělí Burgundsko mezi Austrasii a Akvitánii, nástupnický řád Ludvíka Pobožného z r. 817 nechává zemi v podstatě vcelku, jenom od něj odděluje kus území. Burgundsko zůstává částí franské říše do verdunského dělení r. 843, pak se o něj začnou nástupnické státy přetahovat.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Burgundsko 843-933-1032
Během 200 let došlo k rozdělení Burgundska na tři kusy.
a) Burgundské království, které připojila r. 1032 říše. Předtím se dělilo na Horní a Dolní, spojeno v jedno bylo r. 933.
b) Burgundské vévodství, které ovládala Francie.
c) Hrabství Franche-Comté oscilující mezi oběma říšemi. V této době bylo říšské, později připadlo Francii.
Návrh dělení Burgundska proběhl už r. 839. Po smrti Pipina si Burgundsko dělí bratři Karel Holý a Lothar. Lothar dostává většinu, tedy budoucí burgundské království, Karel menšinu, tedy budoucí burgundské vévodství.
Dohoda vezme za své po smrti Ludvíka Pobožného r. 840. Proti Lotharovi se spojí Karel Holý a další bratr Ludvík Němec a Lothara poráží r. 841 v bitvě u Fontenoy. Ve známém dělení franské říše verdunskou smlouvou dostal Ludvík Němec východní část, základ Svaté říše římské, Karel Holý západní část, základ pozdější Francie, a Lothar střední část od Itálie po Nizozemí, která se neudržela. V Lotharově a Karlově dílu zůstalo zachováno dělení z r. 839, tedy Lothar má většinu Burgundska, Karel budoucí vévodství burgundské.
Rozpad Lotharova dílu nastal hned po jeho smrti r. 855. Ludvík II. obdrží Itálii, Karel obdrží Provence (včetně Dolního Burgundska) a Lotharův syn Lothar II. Lotrinsko, přibližně dnešní Benelux a část SV Francie; jméno Lotrinska je odvozeno právě po Lotharovi II. Po smrti Karla z Provence a následných zmatků získává Karel Holý Provence a Ludvík Němec Zajuří, tedy území ve Švýcarska, tzn. zhruba Horní Burgundsko, což stvrzuje Meersenská smouva z r. 870 (v ní se jinak dělí Lotrinsko mezi Karla Holého a Ludvíka Němce, protože Lothar II. neměl legitimního dědice).
***
Předkové burgundských vévodů přišli do Burgundska za v 8. století za Karla Martela, zakladatelé rodu hrabě Jeroným a rouenský biskup Remigius byli možná synové přímo Karla Martela a Rotru. Jeroným se oženil s visigótskou princeznou, takže jejich potomci nesli gótské jméno Reccared, porománštěné na Richard. A odtud vede rodová linie k Richardu Spravedlivému, prvnímu burgundskému vévodovi.
Před Richardem byl aktivnější jeho bratr Boso, hrabě z Vienne. Ten se zmocnil Provence a nechal se tam korunovat králem (879-887). Nepocházel z královské krve, takže to Karlovci vnímali jako potupu, ale nebyli schopni s tím nic udělat. Soustředili se ale na jeho bratra Richarda, hraběte z Autunu, který zůstal Karlovcům loajální až do smrti; Richard za tento svůj správný postoj dostal přízvisko Spravedlivý. Kromě toho dokazuje vojenské schopnosti, r. 893 odráží Normany. Richard se k r. 885 poprvé tituluje jako vévoda burgundský, čímž zakládá celé burgundské vévodství.
***
Východo- a Západofranskou říši na krátkou dobu sjednotil Karel III. Tlustý (885-887), jinak syn Ludvíka Němce a také korunovaný císař (r. 881). Jeho vláda ale byla slabá a po porážce od Arabů abdikuje. Slabost královské moci využívají jiní velmožové, aby sami uzurpovali královský titul. Králem se r. 888 stává (horno-)burgundský Rudolf, který tím zakládá burgundské království.
Závažnější situace je v samotné Západofranské říši, kde se na královský trůn tlačí dynastie Robertovců a která za sto let skutečně ovládne francouzské království v podobě dynastie Kapetovců.
Burgundský král Rudolf patřil k původně bavorskému rodu Welfů, který ve službách Karlovců od pol. 9. století, včetně patronátu nad klášterem sv. Mořice. Rudolf se toho r. 888 nechává zvolit králem a vládne jako Rudolf I. (888-911).
Karlovci zase zkouší protestovat, stejně jako kdysi proti uzurpaci královského titulu Bosonem z Provence. Akorát teď Arnulf zkontaktuje právě syna onoho Bosona, krále Ludvíka Slepého z Provence (887-928, králem od r. 890). Výsledek snahy je stejný, tedy nulový, burgundský královský titul zůstává a stává se dědičným.
Severně od Burgundska Arnulf ustanovuje na sobě závislý stát, tedy Lotrinsko. R. 895 sem instaluje po smrti Lothara II. svého nevlastního syna Zwentibolda; toto zvláštní jméno je pogermánštělý Svatopluk, pojmenovaný podle Arnulfova velkého protihráče na Velké Moravě. Zwentibold po smrti otce ztrácí oporu a v bitvě u Susterenu proti povstalé šlechtě r. 900 i život.
Rudolf navazuje kontakty s burgundským vévodstvím, jeho sestra je provdána za Richarda Spravedlivého.
Rudolfův syn Rudolf II. (911-937) zprvu pokračuje ve válečném stavu s říší, jmenovitě s Jindřichem I. Ptáčníkem.
Spor se urovná mj. díky tomu, že Rudolf předá Jindřichovi relikvii z nejvzácnějších, a sice tzv. Longinovo kopí, kterým byl proboden Kristus při ukřižování. Kopí pak bylo nošeno do bitev, jevil o něj zájem Hitler, takže o něj jeví dnes i zájem fantaskní literatura, včetně té spadající do kategorie esosraček.
Kopí bylo aktuálně propojeno s burgundskými kulty sv. Zikmunda a sv. Mořice. Rudolf se zachoval podobně jako kdysi Sigismund. Oba stáli před bitvou nebo válkou, ale raději ustoupili do pozadí, aby zachránili životy svých lidí. Sigismund měl podle legend přijmout s rodinou mnišské roucho a schovat se v klášteru, kde je Frankové mučednicky zabili. Rudolf zase předal vzácnou relikvii, aby válce předešel, a úspěšně, Jindřich projevil uznání.
Jindřich mj. převzal péči o svatomořický kult, a tak i ta relikvie je někdy zvána kopí sv. Mořice. K tomu v Magdeburku založil klášter sv. Mořice, který se stal základem pro budoucí misijní arcibiskupství. Toto arcibiskupství má zase vztah ke slovanským dějinám, odtud vedly misie do Polska i dál na východ. Sv. Bruno prohlásil, že sv. Mořic bude bojovat proti "Swarožicům", magdeburský arcibiskup Adalbert vedl (neúspěšnou) disputaci se zástupci dalších náboženství na dvoře kyjevského knížete Vladimíra Velikého, v Magdeburku byl vzdělán svatý Vojtěch.
Rudolf II. r. 933 sjednocuje Horní a Dolní Burgundsko v jeden celek.
Rudolfův syn Konrád vládne dlouhou dobu (937-993). Císař Ota I. si r. 950 bere za ženu ovdovělou Konrádovu sestru Adelheid.
Konrádův syn Rudolf III. (993-1032) nemá děti, takže slibuje přenechat království Jindřichovi II. Rudolf umírá později než Jindřich, ale obnovu nároku na Burgundsko prosazuje Konrád II. z nové sálské dynastie s tvrzením, Rudolf učinil slib v prvé řadě římskému králi, ne konkrétní osobě. Konrád II. je korunován burgundským králem 2. 2. 1032 a ovládá tak poprvé tzv. říšskou triádu, tzn. německojazyčné země, Burgundsko a Itálii.
***
Ve Francii by měl po smrti Karla III. nastoupit na trůn teoreticky Karel III. Prosťáček, vnuk Karla Holého a pohrobek Ludvíka II. Koktavého. Následníkovi bylo devět let a doba si vyžadovala někoho, kdo umí vládnout vojsku. Na trůn se tedy protlačí dynastie Robertovců, konkrétně syn Roberta Silného Odo Pařížský (888-898), který r. 885 ubránil Paříž před Vikingy, kteří připluli po Seině.
Po Odově smrti chce na trůn nastoupit jeho bratr Robert, ale prosadí se prokarlovská klika v čele s Richardem Spravedlivým, která instaluje Karla Prosťáčka (898-923). Robert zatím stihne r. 911 porazit Normany u Chartres, po smrti Richarda Spravedlivého r. 921 se stane burgundským vévodou (921-923) a r. 922 se nechá korunovat protikrálem (922-923). Vypukne krátká válka, kde r. 923 v bitvě u Soissons Robert padne na bitevním poli a král Karel Prosťáček padne pro změnu do zajetí. Králem je zvolen Rudolf (923-936), manžel Robertovy dcery Emmy.
Robertovo potomstvo je vůbec činné dál, jeho syn Hugo Veliký ovládal velké území a syn Huga Velikého bude Hugo Kapet, první král z rodu Kapetovců.
Vévodství se ujme Hugo Černý, poslední syn Richarda Spravedlivého (923-956), po něm jeho zeť Gilbert ze Chalonu (952-956). Poté nastupují Robertovci - Ota Burgundský (956-965) a Jindřich Veliký (965-1002), což je bratr Huga Kapeta. V době nástupu Kapetovců r. 987 tedy rod ovládá jak francouzský trůn, tak burgundské vévodství.
a) Burgundské království, které připojila r. 1032 říše. Předtím se dělilo na Horní a Dolní, spojeno v jedno bylo r. 933.
b) Burgundské vévodství, které ovládala Francie.
c) Hrabství Franche-Comté oscilující mezi oběma říšemi. V této době bylo říšské, později připadlo Francii.
Návrh dělení Burgundska proběhl už r. 839. Po smrti Pipina si Burgundsko dělí bratři Karel Holý a Lothar. Lothar dostává většinu, tedy budoucí burgundské království, Karel menšinu, tedy budoucí burgundské vévodství.
Dohoda vezme za své po smrti Ludvíka Pobožného r. 840. Proti Lotharovi se spojí Karel Holý a další bratr Ludvík Němec a Lothara poráží r. 841 v bitvě u Fontenoy. Ve známém dělení franské říše verdunskou smlouvou dostal Ludvík Němec východní část, základ Svaté říše římské, Karel Holý západní část, základ pozdější Francie, a Lothar střední část od Itálie po Nizozemí, která se neudržela. V Lotharově a Karlově dílu zůstalo zachováno dělení z r. 839, tedy Lothar má většinu Burgundska, Karel budoucí vévodství burgundské.
Rozpad Lotharova dílu nastal hned po jeho smrti r. 855. Ludvík II. obdrží Itálii, Karel obdrží Provence (včetně Dolního Burgundska) a Lotharův syn Lothar II. Lotrinsko, přibližně dnešní Benelux a část SV Francie; jméno Lotrinska je odvozeno právě po Lotharovi II. Po smrti Karla z Provence a následných zmatků získává Karel Holý Provence a Ludvík Němec Zajuří, tedy území ve Švýcarska, tzn. zhruba Horní Burgundsko, což stvrzuje Meersenská smouva z r. 870 (v ní se jinak dělí Lotrinsko mezi Karla Holého a Ludvíka Němce, protože Lothar II. neměl legitimního dědice).
***
Předkové burgundských vévodů přišli do Burgundska za v 8. století za Karla Martela, zakladatelé rodu hrabě Jeroným a rouenský biskup Remigius byli možná synové přímo Karla Martela a Rotru. Jeroným se oženil s visigótskou princeznou, takže jejich potomci nesli gótské jméno Reccared, porománštěné na Richard. A odtud vede rodová linie k Richardu Spravedlivému, prvnímu burgundskému vévodovi.
Před Richardem byl aktivnější jeho bratr Boso, hrabě z Vienne. Ten se zmocnil Provence a nechal se tam korunovat králem (879-887). Nepocházel z královské krve, takže to Karlovci vnímali jako potupu, ale nebyli schopni s tím nic udělat. Soustředili se ale na jeho bratra Richarda, hraběte z Autunu, který zůstal Karlovcům loajální až do smrti; Richard za tento svůj správný postoj dostal přízvisko Spravedlivý. Kromě toho dokazuje vojenské schopnosti, r. 893 odráží Normany. Richard se k r. 885 poprvé tituluje jako vévoda burgundský, čímž zakládá celé burgundské vévodství.
***
Východo- a Západofranskou říši na krátkou dobu sjednotil Karel III. Tlustý (885-887), jinak syn Ludvíka Němce a také korunovaný císař (r. 881). Jeho vláda ale byla slabá a po porážce od Arabů abdikuje. Slabost královské moci využívají jiní velmožové, aby sami uzurpovali královský titul. Králem se r. 888 stává (horno-)burgundský Rudolf, který tím zakládá burgundské království.
Závažnější situace je v samotné Západofranské říši, kde se na královský trůn tlačí dynastie Robertovců a která za sto let skutečně ovládne francouzské království v podobě dynastie Kapetovců.
Burgundský král Rudolf patřil k původně bavorskému rodu Welfů, který ve službách Karlovců od pol. 9. století, včetně patronátu nad klášterem sv. Mořice. Rudolf se toho r. 888 nechává zvolit králem a vládne jako Rudolf I. (888-911).
Karlovci zase zkouší protestovat, stejně jako kdysi proti uzurpaci královského titulu Bosonem z Provence. Akorát teď Arnulf zkontaktuje právě syna onoho Bosona, krále Ludvíka Slepého z Provence (887-928, králem od r. 890). Výsledek snahy je stejný, tedy nulový, burgundský královský titul zůstává a stává se dědičným.
Severně od Burgundska Arnulf ustanovuje na sobě závislý stát, tedy Lotrinsko. R. 895 sem instaluje po smrti Lothara II. svého nevlastního syna Zwentibolda; toto zvláštní jméno je pogermánštělý Svatopluk, pojmenovaný podle Arnulfova velkého protihráče na Velké Moravě. Zwentibold po smrti otce ztrácí oporu a v bitvě u Susterenu proti povstalé šlechtě r. 900 i život.
Rudolf navazuje kontakty s burgundským vévodstvím, jeho sestra je provdána za Richarda Spravedlivého.
Rudolfův syn Rudolf II. (911-937) zprvu pokračuje ve válečném stavu s říší, jmenovitě s Jindřichem I. Ptáčníkem.
Spor se urovná mj. díky tomu, že Rudolf předá Jindřichovi relikvii z nejvzácnějších, a sice tzv. Longinovo kopí, kterým byl proboden Kristus při ukřižování. Kopí pak bylo nošeno do bitev, jevil o něj zájem Hitler, takže o něj jeví dnes i zájem fantaskní literatura, včetně té spadající do kategorie esosraček.
Kopí bylo aktuálně propojeno s burgundskými kulty sv. Zikmunda a sv. Mořice. Rudolf se zachoval podobně jako kdysi Sigismund. Oba stáli před bitvou nebo válkou, ale raději ustoupili do pozadí, aby zachránili životy svých lidí. Sigismund měl podle legend přijmout s rodinou mnišské roucho a schovat se v klášteru, kde je Frankové mučednicky zabili. Rudolf zase předal vzácnou relikvii, aby válce předešel, a úspěšně, Jindřich projevil uznání.
Jindřich mj. převzal péči o svatomořický kult, a tak i ta relikvie je někdy zvána kopí sv. Mořice. K tomu v Magdeburku založil klášter sv. Mořice, který se stal základem pro budoucí misijní arcibiskupství. Toto arcibiskupství má zase vztah ke slovanským dějinám, odtud vedly misie do Polska i dál na východ. Sv. Bruno prohlásil, že sv. Mořic bude bojovat proti "Swarožicům", magdeburský arcibiskup Adalbert vedl (neúspěšnou) disputaci se zástupci dalších náboženství na dvoře kyjevského knížete Vladimíra Velikého, v Magdeburku byl vzdělán svatý Vojtěch.
Rudolf II. r. 933 sjednocuje Horní a Dolní Burgundsko v jeden celek.
Rudolfův syn Konrád vládne dlouhou dobu (937-993). Císař Ota I. si r. 950 bere za ženu ovdovělou Konrádovu sestru Adelheid.
Konrádův syn Rudolf III. (993-1032) nemá děti, takže slibuje přenechat království Jindřichovi II. Rudolf umírá později než Jindřich, ale obnovu nároku na Burgundsko prosazuje Konrád II. z nové sálské dynastie s tvrzením, Rudolf učinil slib v prvé řadě římskému králi, ne konkrétní osobě. Konrád II. je korunován burgundským králem 2. 2. 1032 a ovládá tak poprvé tzv. říšskou triádu, tzn. německojazyčné země, Burgundsko a Itálii.
***
Ve Francii by měl po smrti Karla III. nastoupit na trůn teoreticky Karel III. Prosťáček, vnuk Karla Holého a pohrobek Ludvíka II. Koktavého. Následníkovi bylo devět let a doba si vyžadovala někoho, kdo umí vládnout vojsku. Na trůn se tedy protlačí dynastie Robertovců, konkrétně syn Roberta Silného Odo Pařížský (888-898), který r. 885 ubránil Paříž před Vikingy, kteří připluli po Seině.
Po Odově smrti chce na trůn nastoupit jeho bratr Robert, ale prosadí se prokarlovská klika v čele s Richardem Spravedlivým, která instaluje Karla Prosťáčka (898-923). Robert zatím stihne r. 911 porazit Normany u Chartres, po smrti Richarda Spravedlivého r. 921 se stane burgundským vévodou (921-923) a r. 922 se nechá korunovat protikrálem (922-923). Vypukne krátká válka, kde r. 923 v bitvě u Soissons Robert padne na bitevním poli a král Karel Prosťáček padne pro změnu do zajetí. Králem je zvolen Rudolf (923-936), manžel Robertovy dcery Emmy.
Robertovo potomstvo je vůbec činné dál, jeho syn Hugo Veliký ovládal velké území a syn Huga Velikého bude Hugo Kapet, první král z rodu Kapetovců.
Vévodství se ujme Hugo Černý, poslední syn Richarda Spravedlivého (923-956), po něm jeho zeť Gilbert ze Chalonu (952-956). Poté nastupují Robertovci - Ota Burgundský (956-965) a Jindřich Veliký (965-1002), což je bratr Huga Kapeta. V době nástupu Kapetovců r. 987 tedy rod ovládá jak francouzský trůn, tak burgundské vévodství.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
Naposledy upravil(a) Ingolf dne 19 srp 2023 15:13, celkem upraveno 1 x.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Zkompletování burgundských území (1000 - 1300)
O burgundské vévodství se r. 1002 uchází ještě hrabě Ota Vilém, figuruje tam dva roky (1002-1004). Ota Vilém se jinak etabloval jako burgundský hrabě (995-1026) na území zvaném později Franche Comté. Hrabství držel jako léno od říšských králů, tedy nezávisle na Francii. Jeho syn Reginald I. (varianta jména je i Renaud) vládl v letech 1026-1057, jeho syn Vilém I. Veliký v letech 1057-1087. Přímá větev vymírá r. 1127, vlády se ujímá Reginald III. z druhé větve Vilémova rodu (1127-1148).
Reginald III. odmítl zažádat říšského krále o léno, čímž dal dokonce hrabství jméno, tedy Franche Comté. To comté znamená hrabství (comes je lat. hrabě, komtesa francouzsky hraběnka). Franche znamená svobodný, nikoli francouzský, i když ten původ obou jmen je zřejmě stejný. Jméno Frank se vykládá různě, má to znamenat svobodný nebo statečný, popř. souviset s německým frech - drzý. To je všechno možné spojit dohromady, v češtině slovo drzý znamenalo statečný, např. ve významu přísloví "drzé čelo lepší poplužního dvora". A kdo je svobodný, může teprve dělat a vymýšlet velké, statečné věci...
Reginaldův strýc přes otcovu stranu byl papež Kalixt II., ten, který sjednal wormský konkordát r. 1122. Reginaldova dcera a dědička byla Beatrix Burgundská. To jméno může znít povědomě, je to od r. 1156 manželka Fridricha I. Barbarossy. Hrabství tedy připadlo pevně říši, dokonce se stalo součástí štaufské rodové domény.
Barbarossa původní osamostatnění hrabství po sňatku řešit nemusel. Elegantně se vyřešil i uzurpovaný královský titul burgundského království. Barbarrossa byl při mezinárodních akcích rád, že jakožto říšský král/císař ovládá další krále, konkrétně burgundského a českého. Říše tím zřetelně ukazuje svůj univerzalistický, nadřazený ráz.
Koncem 13. století inklinuje hrabství ke Francii. Hrabě Ota IV. (1278-1303) provdal svou dceru Janu Burgundskou za budoucího krále Filipa V. (1316-1322) a r. 1285 přímo prodal svou zemi francouzskému králi. Filip IV. Sličný pak r. 1298 dosazuje správce hrabství burgundského vévodu Roberta II. Komplikované sňatkové projekty dcer Jany Burgundské nakonec povedou k ustanovení burgundské říše.
***
V burgundském království vykonávají Sálové říšskou i vlastní rodovou moc. Jindřich III. (1039-1056) je ještě před nástupem k moci dvakrát otitulován jako burgundský král. Za ženu pak má Agnes z Poitou, příbuznou hraběte Reginalda I.
Barbarossa hned r. 1152 po nástupu na trůn svěřil burgundské království a Provence do správy Bertoldovi z Zähringenu s titulem vévody.
Jméno Burgundska se za Štaufů vytrácí, pro království se začíná používat jméno Arelatské království. Ve 13. století v Arelatu upadá centrální moc, království se fragmentuje na hrabství.
***
Burgundské vévodství si uchovává význam. Od Filipa I. (1060-1108) se má úspěšné královské korunovace účastnit reprezentace Francie, Akvitánie a Burgundska. Vévoda Odo II. (1143-1162) stěhuje vévodskou rezidenci do Dijonu. Jeho syn Hugo III. (1162-1192) se zaplete do riskantní hry, když se sňatkem s Beatrix z Albonu dostává na území Vienne, a tím se stává leníkem Barbarossy. V případné válce Francie s říší by váhal. Po všech sporech táhne Hugo s Filipem Augustem na křížovou výpravu, kde umírá. Hugovi potomci jsou francouzské koruně loajální, dostávají dvorské úřady, Hugův syn Odo III. (1192-1218) se účastní válek s albigenskými a bitvy u Bouvines r. 1214.
Reginald III. odmítl zažádat říšského krále o léno, čímž dal dokonce hrabství jméno, tedy Franche Comté. To comté znamená hrabství (comes je lat. hrabě, komtesa francouzsky hraběnka). Franche znamená svobodný, nikoli francouzský, i když ten původ obou jmen je zřejmě stejný. Jméno Frank se vykládá různě, má to znamenat svobodný nebo statečný, popř. souviset s německým frech - drzý. To je všechno možné spojit dohromady, v češtině slovo drzý znamenalo statečný, např. ve významu přísloví "drzé čelo lepší poplužního dvora". A kdo je svobodný, může teprve dělat a vymýšlet velké, statečné věci...
Reginaldův strýc přes otcovu stranu byl papež Kalixt II., ten, který sjednal wormský konkordát r. 1122. Reginaldova dcera a dědička byla Beatrix Burgundská. To jméno může znít povědomě, je to od r. 1156 manželka Fridricha I. Barbarossy. Hrabství tedy připadlo pevně říši, dokonce se stalo součástí štaufské rodové domény.
Barbarossa původní osamostatnění hrabství po sňatku řešit nemusel. Elegantně se vyřešil i uzurpovaný královský titul burgundského království. Barbarrossa byl při mezinárodních akcích rád, že jakožto říšský král/císař ovládá další krále, konkrétně burgundského a českého. Říše tím zřetelně ukazuje svůj univerzalistický, nadřazený ráz.
Koncem 13. století inklinuje hrabství ke Francii. Hrabě Ota IV. (1278-1303) provdal svou dceru Janu Burgundskou za budoucího krále Filipa V. (1316-1322) a r. 1285 přímo prodal svou zemi francouzskému králi. Filip IV. Sličný pak r. 1298 dosazuje správce hrabství burgundského vévodu Roberta II. Komplikované sňatkové projekty dcer Jany Burgundské nakonec povedou k ustanovení burgundské říše.
***
V burgundském království vykonávají Sálové říšskou i vlastní rodovou moc. Jindřich III. (1039-1056) je ještě před nástupem k moci dvakrát otitulován jako burgundský král. Za ženu pak má Agnes z Poitou, příbuznou hraběte Reginalda I.
Barbarossa hned r. 1152 po nástupu na trůn svěřil burgundské království a Provence do správy Bertoldovi z Zähringenu s titulem vévody.
Jméno Burgundska se za Štaufů vytrácí, pro království se začíná používat jméno Arelatské království. Ve 13. století v Arelatu upadá centrální moc, království se fragmentuje na hrabství.
***
Burgundské vévodství si uchovává význam. Od Filipa I. (1060-1108) se má úspěšné královské korunovace účastnit reprezentace Francie, Akvitánie a Burgundska. Vévoda Odo II. (1143-1162) stěhuje vévodskou rezidenci do Dijonu. Jeho syn Hugo III. (1162-1192) se zaplete do riskantní hry, když se sňatkem s Beatrix z Albonu dostává na území Vienne, a tím se stává leníkem Barbarossy. V případné válce Francie s říší by váhal. Po všech sporech táhne Hugo s Filipem Augustem na křížovou výpravu, kde umírá. Hugovi potomci jsou francouzské koruně loajální, dostávají dvorské úřady, Hugův syn Odo III. (1192-1218) se účastní válek s albigenskými a bitvy u Bouvines r. 1214.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Burgundské reformní hnutí
Burgundsko bylo ve středověku nazíráno jako země, kde působila ariánská hereze. To se týkalo jak spisů přímo teologů, tak právníků, kteří odmítali burgundské právo s tím, že hlavní burgundský zákoník nechal sepsat ariánský král Gundobad.
Burgundsko se pak ale stalo centrem nejznámějších klášterních reforem. První závan byla luxeuiská reforma podle klášterá Luxeuil ve Vogézách, který založil r. 590 iroskotský misionář Kolumbán. Irsko bylo vesnickou zemí, opat kláštera byl zároveň biskupem pro nějaké vesnické území. reforma přinesla do Galie změny, ve smyslu víry nastoupil větší důraz na osobní vztah k Bohu namísto galského uctívání relikvií.
Z hlediska správy představovalo galořímské církevní prostředí prostor pro ovlivnění světskou mocí. Do biskupských funkcí se dostávali šlechtici v rámci mocenského boje, opatské funkce měl rezervován člen rodu, který klášter založil. Podpora toho nebo toho kláštera pak znamenala podporu jiného rodu, popř. někoho, kdo si úctu z hlediska křesťanství nezasloužil. A v této nastoupila možnost podpořit kláštery reformované z Luxeil, které si od šlechty držely odstup.
A odtud vede cesta k nejznámější reformě 10. století, tedy reformě clunyjské. Když akvitánský vévoda Vilém zakládal r. 910 klášter v Cluny, vzdal se jakýchkoli dalších práv nad klášterem. Církev tak alespoň v oblasti fundací byla alespoň někde schopná ubránit autonomii na světské moci. Majetkové nezávislosti církve pomohl celibát (kněz neměl manželku, která by po něm dědilaú, který mj. také prosazovala clunyská reforma. V prostředí Cluny se pohyboval papež Urban předtím, než vyhlásil r. 1095 v auvergnském Clermontu první křížovou výpravu. Clunyjští už sto let organizovali poutě do Jeruzaléma, na cestách zřizovali ubytovny, znali logicky i situaci ve Svaté zemi.
Cluny stojí na rozhraní států a kultur. Klášter územně ležel v burgundském vévodství, zakládající konvent ale přišel zřejmě z kláštera v Baume, tzn. v burgundském hrabství, k tomu zakladatel byl vévoda akvitánský. Ochranu kláštera tak deklarovali králové francouzští i říšští. Fridrich Barbarossa hned r. 1153 potvrdil klášteru jeho nadání; po sporech s Francií r. 1157 stvrzuje osamostatnění kláštera v Baume "od vší clunyjské cizí moci". Tím dává fakticky najevo, že Cluny patří do cizí země, tedy do Francie.
Clunyjská reforma probíhala v rámci benediktinského řádu. Jiná burgundská reforma sice z benediktinské řehole vycházela, ale založila řád vlastní - podle kláštera v Citeaux na burgundského vévodství je tento řád zvaný cisterciácký. O Citeaux Drška nic podrobnějšího nepíše.
Burgundsko se pak ale stalo centrem nejznámějších klášterních reforem. První závan byla luxeuiská reforma podle klášterá Luxeuil ve Vogézách, který založil r. 590 iroskotský misionář Kolumbán. Irsko bylo vesnickou zemí, opat kláštera byl zároveň biskupem pro nějaké vesnické území. reforma přinesla do Galie změny, ve smyslu víry nastoupil větší důraz na osobní vztah k Bohu namísto galského uctívání relikvií.
Z hlediska správy představovalo galořímské církevní prostředí prostor pro ovlivnění světskou mocí. Do biskupských funkcí se dostávali šlechtici v rámci mocenského boje, opatské funkce měl rezervován člen rodu, který klášter založil. Podpora toho nebo toho kláštera pak znamenala podporu jiného rodu, popř. někoho, kdo si úctu z hlediska křesťanství nezasloužil. A v této nastoupila možnost podpořit kláštery reformované z Luxeil, které si od šlechty držely odstup.
A odtud vede cesta k nejznámější reformě 10. století, tedy reformě clunyjské. Když akvitánský vévoda Vilém zakládal r. 910 klášter v Cluny, vzdal se jakýchkoli dalších práv nad klášterem. Církev tak alespoň v oblasti fundací byla alespoň někde schopná ubránit autonomii na světské moci. Majetkové nezávislosti církve pomohl celibát (kněz neměl manželku, která by po něm dědilaú, který mj. také prosazovala clunyská reforma. V prostředí Cluny se pohyboval papež Urban předtím, než vyhlásil r. 1095 v auvergnském Clermontu první křížovou výpravu. Clunyjští už sto let organizovali poutě do Jeruzaléma, na cestách zřizovali ubytovny, znali logicky i situaci ve Svaté zemi.
Cluny stojí na rozhraní států a kultur. Klášter územně ležel v burgundském vévodství, zakládající konvent ale přišel zřejmě z kláštera v Baume, tzn. v burgundském hrabství, k tomu zakladatel byl vévoda akvitánský. Ochranu kláštera tak deklarovali králové francouzští i říšští. Fridrich Barbarossa hned r. 1153 potvrdil klášteru jeho nadání; po sporech s Francií r. 1157 stvrzuje osamostatnění kláštera v Baume "od vší clunyjské cizí moci". Tím dává fakticky najevo, že Cluny patří do cizí země, tedy do Francie.
Clunyjská reforma probíhala v rámci benediktinského řádu. Jiná burgundská reforma sice z benediktinské řehole vycházela, ale založila řád vlastní - podle kláštera v Citeaux na burgundského vévodství je tento řád zvaný cisterciácký. O Citeaux Drška nic podrobnějšího nepíše.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Nástup rodu Valois a vznik burgundské říše (po 1300-1363)
Francie se centralizovala kolem r. 1300 následkem politiky Filipa IV. Sličného (1285-1314) a jeho nevybíravých metod (o Filipově povaze vypovídá i zničení templářského řádu, přestěhování papeže do Avignonu, vojenské obsazení arelatského Lyonu r. 1310). Úpadek nastal za jeho nástupců, Filip měl tři syny, kteří vládli krátce a skončili bez potomků - Ludvík X. (1314-1316), Filip V. (1316-1322) a Karel IV. (1322-1328).
Po vymření této hlavní kapetovské linie se dostává na trůn linie, která počíná od Karla, bratra Filipa Sličného. Syn tohoto Karla nastupuje na francouzský trůn jakožto Filip VI. (1328-1350), a tím nastává vláda rodu Valois.
Filip VI. si bere za ženu Janu Burgundskou, řečenou Kulhavou, dceru burgundského vévody Roberta II. (1272-1305/06) a jeho manželky Anežky (dcera krále Ludvíka IX.).
R. 1330 umírá Johana II. Burgundská, vdova po Filipovi V. Jana byla po svém otci Otovi IV. dědičkou Franche-Comté a po své matce Mahaut dědičkou hrabství Artois na SZ cípu Francie. Dědictví v podobě Franche-Comté a Artois přebírá její nejstarší dcera Jana a její manžel burgundský vévoda Odo IV. (1330-1349). Jejich prvorozený syn Filip Monsieur umírá za života toce, a tak po smrti Oda dědí celé panství tříletý mladší syn Filip z Rouvres, jinak též Filip I. Burgundský (1349-1361).
Do věci se nyní vkládá nový francouzský král Jan II., syn Filipa VI. Spolu s matkou Filipa z Rouvres se ujímá regenství nad jeho panstvím. Jakožto král Jan II. (1350-1364) přebral r. 1353 plné regentství nad hrabstvím. R. 1355 dostal Filip z Rouvres hrabství jako léno od císaře Karla IV. Jan II. byl dědicem burgundského vévodství, a tak započal obě země integrovat. R. 1356 už jednal s reprezentacemi obou zemí najednou.
Rozpolcenost identity burgundského hrabství se ukázala za vpádu Angličanů r. 1360. Část velmožů z hrabství se přidala na stranu Angličanů, čímž ukázala, že je jim bližší říšská nebo jiná identita než francouzská. Angličané ale uzavřeli dohodu o příměří s Burgundskem jako celkem, nekalkulovali s tím, že by Burgundsko opět rozdělili.
Filip z Rouvres umírá r. 1361 a panství (Franche-Comté, Artois, Champagne) dědí jeho 11-letá manželka Markéta, a jak se ukáže, v budoucnu jediná dědička flanderského hrabství. Franche-Comté prohlásí císař Karel IV. za odumřelé říšské léno a předá ho Filipovi z Tourraine, synovi Jana II. Témuž Filipovi pak předává Jan II. r. 1363 do správy burgundské vévodství a v září i vévodský titul a správu burgundského hrabství. Tím je položen začátek celé burgundské říši, jejímž prvním vládcem je Filip II. zvaný Smělý (1363-1404).
Po vymření této hlavní kapetovské linie se dostává na trůn linie, která počíná od Karla, bratra Filipa Sličného. Syn tohoto Karla nastupuje na francouzský trůn jakožto Filip VI. (1328-1350), a tím nastává vláda rodu Valois.
Filip VI. si bere za ženu Janu Burgundskou, řečenou Kulhavou, dceru burgundského vévody Roberta II. (1272-1305/06) a jeho manželky Anežky (dcera krále Ludvíka IX.).
R. 1330 umírá Johana II. Burgundská, vdova po Filipovi V. Jana byla po svém otci Otovi IV. dědičkou Franche-Comté a po své matce Mahaut dědičkou hrabství Artois na SZ cípu Francie. Dědictví v podobě Franche-Comté a Artois přebírá její nejstarší dcera Jana a její manžel burgundský vévoda Odo IV. (1330-1349). Jejich prvorozený syn Filip Monsieur umírá za života toce, a tak po smrti Oda dědí celé panství tříletý mladší syn Filip z Rouvres, jinak též Filip I. Burgundský (1349-1361).
Do věci se nyní vkládá nový francouzský král Jan II., syn Filipa VI. Spolu s matkou Filipa z Rouvres se ujímá regenství nad jeho panstvím. Jakožto král Jan II. (1350-1364) přebral r. 1353 plné regentství nad hrabstvím. R. 1355 dostal Filip z Rouvres hrabství jako léno od císaře Karla IV. Jan II. byl dědicem burgundského vévodství, a tak započal obě země integrovat. R. 1356 už jednal s reprezentacemi obou zemí najednou.
Rozpolcenost identity burgundského hrabství se ukázala za vpádu Angličanů r. 1360. Část velmožů z hrabství se přidala na stranu Angličanů, čímž ukázala, že je jim bližší říšská nebo jiná identita než francouzská. Angličané ale uzavřeli dohodu o příměří s Burgundskem jako celkem, nekalkulovali s tím, že by Burgundsko opět rozdělili.
Filip z Rouvres umírá r. 1361 a panství (Franche-Comté, Artois, Champagne) dědí jeho 11-letá manželka Markéta, a jak se ukáže, v budoucnu jediná dědička flanderského hrabství. Franche-Comté prohlásí císař Karel IV. za odumřelé říšské léno a předá ho Filipovi z Tourraine, synovi Jana II. Témuž Filipovi pak předává Jan II. r. 1363 do správy burgundské vévodství a v září i vévodský titul a správu burgundského hrabství. Tím je položen začátek celé burgundské říši, jejímž prvním vládcem je Filip II. zvaný Smělý (1363-1404).
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Filip II. Smělý (1363 - 1404)
Píšu o burgundské říši, i když se stále oficiálně jedná o burgundské vévodství. Ale tento útvar obsahuje burgundské vévodství, burgundské hrabství a množství nizozemských zemí, přičemž tyto země mají vlastní historii, s Burgundskem jsou svázány dynastickými pouty, a po odeznění těchto pout nastupují vlastní samostatnou budoucnost. Tedy k odlišení od staršího burg. vévodství používám pracovně pojem říše.
Filip Smělý nastoupil vládu mladý, byl zplnoletněn dík odvaze v bitvě stoleté války u Poitiers r. 1356, kterou absolvoval ve 14 letech. V té bitvě byl poražen a zajat Jan II. Filip se tedy ujímá burgundské říše jako mladší syn krále, zakládá tu vedlejší větev rodu Valois a vytrvává celou vládu ve věrnosti francouzské koruně, jak ji v mládí projevil u Poitiers.
Burgundské hrabství už dostal Filip jako léno od Karla IV., ale Jan se tváří, že je to léno francouzské. Nárok na burgundské hrabství, Artois a Nevers (západně od burg. vévodství) je pak stvrzen r. 1369 sňatkem Filipa Smělého s Markétou, vdovou po Filipovi I. Markéta r. 1384 dědí po otci Flandry, odkud přichází vévodovi polovina všech příjmů (dalších 20% od krále, 10% z Burgundska).
Filip Smělý posiluje svou říši sňatky svých dětí. Filipův syn Jan z Nevers si bere Markétu Bavorskou dceru Albrechta Bavorského. Současně Filipova dcera markéta si bere Albrechtova syna Viléma Henegavského. Jan z Nevers zdědí od tedy z matčiny strany Limbursko (r. 1397) a Brabantsko (r.1401).
Další svatby - r. 1392 Filipova dcera Kateřina za Leopolda IV. Habsburského. R. 1393 Filipův syn Antonín za Janu, dceru hraběte Walrama Lucemburského. Antonín má zdědit všechny Walramovy statky v Artois a Flandrech. R. 1401 Filipova dcera Marie za Amadea Savojského.
Filip Smělý odkazuje v závěti celé Burgundsko (=vévodství a hrabství), Flandry jako nedělitelný celek nejstaršímu synovi Janovi z Nevers. Dále Antonínovi Brabant a Limburg a Filipovi Rethel (jižně od pomezí Lucemburska a Henegavska) a Nevers.
Filip Smělý se nechal pohřbít v nově vybudovaném kartuziánském klášteře Champmol u Dijonu, srdce bylo převezeno do nekropole francouzských králů v St. Denis.
***
4. 7. 1365 se nechal Karel IV. korunovat arelatským králem a odnesl ostatky sv. Zikmunda. Ohledně významu této akce souzní Drška s Janou Bobkovou, která to vnímá spíše jako ústupový krok. Karel měl uznat dlouhodobou neudržitelnost Arelatu v říši, a tak vzal s sebou duchovní, nadpozemské jádro země, které přenesl do říše...
V posledním roce svého života Karel IV. zplnoletní 10-letého Karla (VI.), aby se ujal správy jihofrancouzského dauphinátu (dědičně) a jako místodržící Arelatu (nedědičně). Francie nicméně Arelat od tohoto roku 1378 podržela nastálo.
Filip Smělý nastoupil vládu mladý, byl zplnoletněn dík odvaze v bitvě stoleté války u Poitiers r. 1356, kterou absolvoval ve 14 letech. V té bitvě byl poražen a zajat Jan II. Filip se tedy ujímá burgundské říše jako mladší syn krále, zakládá tu vedlejší větev rodu Valois a vytrvává celou vládu ve věrnosti francouzské koruně, jak ji v mládí projevil u Poitiers.
Burgundské hrabství už dostal Filip jako léno od Karla IV., ale Jan se tváří, že je to léno francouzské. Nárok na burgundské hrabství, Artois a Nevers (západně od burg. vévodství) je pak stvrzen r. 1369 sňatkem Filipa Smělého s Markétou, vdovou po Filipovi I. Markéta r. 1384 dědí po otci Flandry, odkud přichází vévodovi polovina všech příjmů (dalších 20% od krále, 10% z Burgundska).
Filip Smělý posiluje svou říši sňatky svých dětí. Filipův syn Jan z Nevers si bere Markétu Bavorskou dceru Albrechta Bavorského. Současně Filipova dcera markéta si bere Albrechtova syna Viléma Henegavského. Jan z Nevers zdědí od tedy z matčiny strany Limbursko (r. 1397) a Brabantsko (r.1401).
Další svatby - r. 1392 Filipova dcera Kateřina za Leopolda IV. Habsburského. R. 1393 Filipův syn Antonín za Janu, dceru hraběte Walrama Lucemburského. Antonín má zdědit všechny Walramovy statky v Artois a Flandrech. R. 1401 Filipova dcera Marie za Amadea Savojského.
Filip Smělý odkazuje v závěti celé Burgundsko (=vévodství a hrabství), Flandry jako nedělitelný celek nejstaršímu synovi Janovi z Nevers. Dále Antonínovi Brabant a Limburg a Filipovi Rethel (jižně od pomezí Lucemburska a Henegavska) a Nevers.
Filip Smělý se nechal pohřbít v nově vybudovaném kartuziánském klášteře Champmol u Dijonu, srdce bylo převezeno do nekropole francouzských králů v St. Denis.
***
4. 7. 1365 se nechal Karel IV. korunovat arelatským králem a odnesl ostatky sv. Zikmunda. Ohledně významu této akce souzní Drška s Janou Bobkovou, která to vnímá spíše jako ústupový krok. Karel měl uznat dlouhodobou neudržitelnost Arelatu v říši, a tak vzal s sebou duchovní, nadpozemské jádro země, které přenesl do říše...
V posledním roce svého života Karel IV. zplnoletní 10-letého Karla (VI.), aby se ujal správy jihofrancouzského dauphinátu (dědičně) a jako místodržící Arelatu (nedědičně). Francie nicméně Arelat od tohoto roku 1378 podržela nastálo.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Jan II. Nebojácný (1404 - 1419)
Po francouzském králi Janovi II. nastupuje jeho syn Karel V. Moudrý (1364-1380) a pak jeho syn Karel VI. Šílený (1380-1422). Šílenství přinesla do rodu Valois matka Karla VI. Jana Bourbonská. První ataka duševní nemoci proběhla u Karla r. 1392 a na jeho místo nastupuje královská rada vysoce postavených velmožů. Tam patří Filip Smělý a jeho bratr Jan Berry, tedy strýcové krále; pak Ludvík Bourbonský, bratr té nešťastné manželky Karla V. Jany; a Ludvík Orleánský, bratr krále Karla IV. a současně poručník dauphina.
Členoví rady Filip Burgundský a Ludvík Orleánský se dostali do sporů z několika důvodů. Filip chce smír s Anglií, Ludvík pokračování války (r. 1400 je ujednáno s Anglií příměří); Filip chce soustředit zájem Francie na sever, do nizozemských oblastí, kde měl svoje zájmy, ale Ludvík se orientuje na Itálii, také si vzal za ženu Valentinu Visconti. V papežském schizmatu podporuje Ludvík papeže v Avignonu, kdežto Filip prosazuje myšlenku koncilu, který by schizma vyřešil. Čas dá za pravdu Filipovi, kostnický koncil fakticky zruší schizma, zatímco málo respektovaný vzdoropapež Benedikt XIII. zmizí v zapomnění, i přes podporu orleánské strany.
Obě strany se střetnou v otázce lucemburského vévodství, kde zemřel Václav Lucemburský, manžel Jany Brabantské. Václav IV. předává Lucembursko Joštovi Lucemburskému a ten r. 1401 předává správu země Filipovi Burgundskému. Ale r. 1402 obsadil Lucembursko Ludvík Orleánský s tím, že zemi od Jošta koupil.
Po smrti Filipa Burgundského nastupuje jeho syn Jan II. Nebojácný (1404-1419). Ludvík orleánský zastaví přívod financí do Burgundska a požaduje anulování sňatků Janových dětí. Spory pokračují dál, i Jan chce smír s Anglií, kdežto Ludvík pokračování války. Jan dále požaduje omezit královskou moc, na oplátku je obviněn ze snahy o převrat. Konflikt prozatím vrcholí v listopadu 1407 zavražděním Ludvíka Orleánského.
Obě strany pokračují v nepřátelství, dostalo to název válka Burgunďanů a Armagnaků. Karel Orleánský, syn zabitého Ludvíka, se totiž r. 1410 oženil s Bonou, dcerou Bernarda z Armagnaku. K nim se přidají i Bourboni. R. 1412 je ujednáno příměří v Auxerre.
V letech 1412-1413 se povede Burgunďanům získat krále k tažení na Armagnaky, naopak r. 1414 král vyhlašuje válku Burgundsku. R. 1414 Jan jedná s Angličany, a přestože nebyla dohodnutá žádná spolupráce nebo snad aliance, anglického krále Jindřicha V. zřejmě tato francouzská nejednota povzbudila k invazi. R. 1415 proběhne veliká bitva u Azincourtu, kde Angličané vítězí. Na armagnacké strany je zajat Karel z Valois, na burgundské straně padnou oba Janovi bratři Antonín a Filip. Jan Nebojácný se bitvy neúčastnil, buď nechtěl, nebo nebyl povolán, protože Armagnakovéí hrozili svou neúčastí, kdyby se objevil. Jan už před bitvou začal být chápán jako zrádce francouzské věci.
R. 1418 Burgunďané obsadí Paříž a král Karel VI. i jeho syn budoucí král Karel VII. prchají do Bourges (odtud hanlivé označení francouzských panovníků jako králů z Bourges). Obě strany se pokusí o mír, setkají se 10. 9. 1419 na mostě přes řeku Yonu u Montereau. Tam se pustí do hádky a Jan je zabit.
---
Ta válka Burgunďanů s Armagnaky bývala chápána jako boj za samostatný burgundský stát (navíc ve spojení s cizí, anglickou mocí), zastával to i Henri Pirenne. Proti tomu hovoří dvě věci.
a) Armagnakové nestáli vždy s králem proti údajnému separatistickému Burgundsku. V letech 1412-1413 táhl král společně s Burgunďany na Armagnaky. Ti r. 1413 uznali anglický nárok na jihofrancouzské Guyenne a nechali si dát od anglického krále francouzská léna. Karel Orleánský dal lenní slib za Perigord a Angouleme, sám hrabě z Armagnaku za čtyři hrabství. R. 1414 se to obrací, král táhne s Armagnaky na Burgunďany.
Novější badatelé včetně Dršky ten boj chápou jako čistě vnitrofrancouzský s tím, že obě kliky se snažili dostat na svou stranu krále. Boj se stejně jako zbraněmi vedl v propagandisticky: "Výsledkem analýzy dobových pramenů je prezentace událostí boje jako o veřejné mínění. Znamená to, že metodou boje byla politická propaganda a účastníci konfliktu se přiřazovali k jednomu nebo druhému táboru na základě svých politických zájmů." (s. 226) I mír z r. 1408 je uzavřen "mezi stranami".
Jaké byly ty politické zájmy? Jan Burgundský tlačil na některé reformy a protestoval proti dávkám, které nově uvalovala vláda a lid. Jan si tak vysloužil dehonestaci za paktování s nízkými sociálnímu skupinami. Ale podporu těchto skupin neztratil ani po vraždě Ludvíka Orleánského, program byl víc než kriminální čin.
***
K tomu bych měl dvě souvislosti, prostorovou a časovou. To vnitřní dělení na strany podle vlastních zájmů, kde se lze ke straně přihlásit nebo přestoupit, to se objevilo v sousedních nizozemských zemích po r. 1350. Po smrti Viléma IV. dědí Henegavsko a Holland jeho sestra Markéta. To byla současně manželka Ludvíka Bavora, který ji dal v léno tyto země a navrch Zeeland a Frísko. V Hollandu a Zeelandu panovalo ale nástupnictví po meči, čehož využil její syn Vilém k povstání. Na podporu Markéty se ustanovila strana hoeků a na podporu Viléma strana kabeljauwů. Ty názvy asi vznikly jako nadávky od protivné strany.
Ty strany začaly žít vlastním životem: "Nyní však strany představovaly větší problém než ten, kvůli němuž se zformovaly. Soupeřily dál i přes to, že se Markéta a Vilém r. 1354 dohodli." (Dějiny Nizozemska, s. 79 - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-nizozemska/ ) Obě strany neněly pevné ideové zázemí, možná vycházeli z odlišných společenských vrstev, ale i tak se jejich složení prolínalo. Místo rodového předurčení nastupovala možnost volby.
A časově - v českých zemích v době armagnackých válek roste husitské hnutí, kde bylo také více stran (katolíci, zmírnění husiti, radikální husiti, husitské sekty). Dosavadní kliky v království se dělily na základě rodových nebo osobních zájmů, ale s husity nastupuje politika. A co víc, s husitskou dobou nastupují i dnešní rozdílné pohledy na husity podle politických preferencí. Zatímco na hledání Wogastisburku není nic politického (vyjma nacionálních postojů, které kladou každou významnou událost zrovna do své země), stejně jako akt Vladislava Jindřicha, který předešel krveprolití a uzavřel dohodu o nástupu na trůn s Přemyslem Otakarem I., dokáže ocenit stejně sociální i občanský demokrat, katolík i ateista, tak názory na husity se už liší.
To husitství a středověké stranictví je pro mě nenápadným předstupněm občanské společnosti a událostí kolem revolučního roku 1848, kde politické strany převáží státní úřední správa už převáží nad rodovými zájmy šlechty a patrimoniální správou jejich panství.
***
Politika Burgunďanů a Francouzů se protínala v politikou Lucemburků. Jedna rovina bylo dědictví lucemburského vévodství, druhá kostnický koncil.
R. 1407 umírá Jana ze Saint-Pol, dcera Walrama III. Lucemburského, od r. 1402 první žena Antonína Brabantského (bratr Jana Burgundského). R. 1408 je dohodnuta svatební smlouva, Antonín s má vzít Elišku Zhořeleckou, neteř Václava IV., dceru Jana Zhořeleckého. Proti tomu se staví Zikmund, zakáže stavům ve svých zemích dvojici holdovat. Zikmund totiž tvrdí, že Antonín zmocnil protiprávně Brabantska a Limburska, které nárokovala jeho žena Jana jako jediná dědička své tety; Zikmund to nárokoval jako odumřelé říšské léno.
R. 1414 je v italském Trinu obnovena aliance Lucemburků (=Zikmunda) s rodem Valois, k ní je dán dodatek proti Janovi Burgundskému. Jenomže na kostnickém koncilu zaujme Jan stanoviska, která jsou shodná se Zikmundovými. Koncil odstraní papežské schizma, proti kterému se postaví pouze vzdoropapež Benedikt XIII. Než upadl do bezvýznamnosti a zapomnění, by podporován mj. francouzskými Armagnaky.
R. 1415 Antonín Brabantský umírá v bitvě u Azincourtu a Elišku Zhořelecká se vdává za Jana Bavorského, správce lutyšského biskupství a bratra Viléma Henegavského. To se jevilo zpočátku minimálně neutrálně, s Janem Henegavským měl Jan Burgundský uzavřenu spojeneckou smlouvu. Jenže Zikmund zájmy Jana Burgundského a Viléma Henegavského opomenul. Na Jana Bavorského přenesl lenní práva na Henegavsko, Holland a Zeeland, čímž vyloučil nároky Vilémovy dědičky Jakobie. Jan Burgudský a Vilém pak přes protesty Zikmunda provdají Jakobii za Jana IV. Brabantského, syna Antonína Brabantského.
Členoví rady Filip Burgundský a Ludvík Orleánský se dostali do sporů z několika důvodů. Filip chce smír s Anglií, Ludvík pokračování války (r. 1400 je ujednáno s Anglií příměří); Filip chce soustředit zájem Francie na sever, do nizozemských oblastí, kde měl svoje zájmy, ale Ludvík se orientuje na Itálii, také si vzal za ženu Valentinu Visconti. V papežském schizmatu podporuje Ludvík papeže v Avignonu, kdežto Filip prosazuje myšlenku koncilu, který by schizma vyřešil. Čas dá za pravdu Filipovi, kostnický koncil fakticky zruší schizma, zatímco málo respektovaný vzdoropapež Benedikt XIII. zmizí v zapomnění, i přes podporu orleánské strany.
Obě strany se střetnou v otázce lucemburského vévodství, kde zemřel Václav Lucemburský, manžel Jany Brabantské. Václav IV. předává Lucembursko Joštovi Lucemburskému a ten r. 1401 předává správu země Filipovi Burgundskému. Ale r. 1402 obsadil Lucembursko Ludvík Orleánský s tím, že zemi od Jošta koupil.
Po smrti Filipa Burgundského nastupuje jeho syn Jan II. Nebojácný (1404-1419). Ludvík orleánský zastaví přívod financí do Burgundska a požaduje anulování sňatků Janových dětí. Spory pokračují dál, i Jan chce smír s Anglií, kdežto Ludvík pokračování války. Jan dále požaduje omezit královskou moc, na oplátku je obviněn ze snahy o převrat. Konflikt prozatím vrcholí v listopadu 1407 zavražděním Ludvíka Orleánského.
Obě strany pokračují v nepřátelství, dostalo to název válka Burgunďanů a Armagnaků. Karel Orleánský, syn zabitého Ludvíka, se totiž r. 1410 oženil s Bonou, dcerou Bernarda z Armagnaku. K nim se přidají i Bourboni. R. 1412 je ujednáno příměří v Auxerre.
V letech 1412-1413 se povede Burgunďanům získat krále k tažení na Armagnaky, naopak r. 1414 král vyhlašuje válku Burgundsku. R. 1414 Jan jedná s Angličany, a přestože nebyla dohodnutá žádná spolupráce nebo snad aliance, anglického krále Jindřicha V. zřejmě tato francouzská nejednota povzbudila k invazi. R. 1415 proběhne veliká bitva u Azincourtu, kde Angličané vítězí. Na armagnacké strany je zajat Karel z Valois, na burgundské straně padnou oba Janovi bratři Antonín a Filip. Jan Nebojácný se bitvy neúčastnil, buď nechtěl, nebo nebyl povolán, protože Armagnakovéí hrozili svou neúčastí, kdyby se objevil. Jan už před bitvou začal být chápán jako zrádce francouzské věci.
R. 1418 Burgunďané obsadí Paříž a král Karel VI. i jeho syn budoucí král Karel VII. prchají do Bourges (odtud hanlivé označení francouzských panovníků jako králů z Bourges). Obě strany se pokusí o mír, setkají se 10. 9. 1419 na mostě přes řeku Yonu u Montereau. Tam se pustí do hádky a Jan je zabit.
---
Ta válka Burgunďanů s Armagnaky bývala chápána jako boj za samostatný burgundský stát (navíc ve spojení s cizí, anglickou mocí), zastával to i Henri Pirenne. Proti tomu hovoří dvě věci.
a) Armagnakové nestáli vždy s králem proti údajnému separatistickému Burgundsku. V letech 1412-1413 táhl král společně s Burgunďany na Armagnaky. Ti r. 1413 uznali anglický nárok na jihofrancouzské Guyenne a nechali si dát od anglického krále francouzská léna. Karel Orleánský dal lenní slib za Perigord a Angouleme, sám hrabě z Armagnaku za čtyři hrabství. R. 1414 se to obrací, král táhne s Armagnaky na Burgunďany.
Novější badatelé včetně Dršky ten boj chápou jako čistě vnitrofrancouzský s tím, že obě kliky se snažili dostat na svou stranu krále. Boj se stejně jako zbraněmi vedl v propagandisticky: "Výsledkem analýzy dobových pramenů je prezentace událostí boje jako o veřejné mínění. Znamená to, že metodou boje byla politická propaganda a účastníci konfliktu se přiřazovali k jednomu nebo druhému táboru na základě svých politických zájmů." (s. 226) I mír z r. 1408 je uzavřen "mezi stranami".
Jaké byly ty politické zájmy? Jan Burgundský tlačil na některé reformy a protestoval proti dávkám, které nově uvalovala vláda a lid. Jan si tak vysloužil dehonestaci za paktování s nízkými sociálnímu skupinami. Ale podporu těchto skupin neztratil ani po vraždě Ludvíka Orleánského, program byl víc než kriminální čin.
***
K tomu bych měl dvě souvislosti, prostorovou a časovou. To vnitřní dělení na strany podle vlastních zájmů, kde se lze ke straně přihlásit nebo přestoupit, to se objevilo v sousedních nizozemských zemích po r. 1350. Po smrti Viléma IV. dědí Henegavsko a Holland jeho sestra Markéta. To byla současně manželka Ludvíka Bavora, který ji dal v léno tyto země a navrch Zeeland a Frísko. V Hollandu a Zeelandu panovalo ale nástupnictví po meči, čehož využil její syn Vilém k povstání. Na podporu Markéty se ustanovila strana hoeků a na podporu Viléma strana kabeljauwů. Ty názvy asi vznikly jako nadávky od protivné strany.
Ty strany začaly žít vlastním životem: "Nyní však strany představovaly větší problém než ten, kvůli němuž se zformovaly. Soupeřily dál i přes to, že se Markéta a Vilém r. 1354 dohodli." (Dějiny Nizozemska, s. 79 - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-nizozemska/ ) Obě strany neněly pevné ideové zázemí, možná vycházeli z odlišných společenských vrstev, ale i tak se jejich složení prolínalo. Místo rodového předurčení nastupovala možnost volby.
A časově - v českých zemích v době armagnackých válek roste husitské hnutí, kde bylo také více stran (katolíci, zmírnění husiti, radikální husiti, husitské sekty). Dosavadní kliky v království se dělily na základě rodových nebo osobních zájmů, ale s husity nastupuje politika. A co víc, s husitskou dobou nastupují i dnešní rozdílné pohledy na husity podle politických preferencí. Zatímco na hledání Wogastisburku není nic politického (vyjma nacionálních postojů, které kladou každou významnou událost zrovna do své země), stejně jako akt Vladislava Jindřicha, který předešel krveprolití a uzavřel dohodu o nástupu na trůn s Přemyslem Otakarem I., dokáže ocenit stejně sociální i občanský demokrat, katolík i ateista, tak názory na husity se už liší.
To husitství a středověké stranictví je pro mě nenápadným předstupněm občanské společnosti a událostí kolem revolučního roku 1848, kde politické strany převáží státní úřední správa už převáží nad rodovými zájmy šlechty a patrimoniální správou jejich panství.
***
Politika Burgunďanů a Francouzů se protínala v politikou Lucemburků. Jedna rovina bylo dědictví lucemburského vévodství, druhá kostnický koncil.
R. 1407 umírá Jana ze Saint-Pol, dcera Walrama III. Lucemburského, od r. 1402 první žena Antonína Brabantského (bratr Jana Burgundského). R. 1408 je dohodnuta svatební smlouva, Antonín s má vzít Elišku Zhořeleckou, neteř Václava IV., dceru Jana Zhořeleckého. Proti tomu se staví Zikmund, zakáže stavům ve svých zemích dvojici holdovat. Zikmund totiž tvrdí, že Antonín zmocnil protiprávně Brabantska a Limburska, které nárokovala jeho žena Jana jako jediná dědička své tety; Zikmund to nárokoval jako odumřelé říšské léno.
R. 1414 je v italském Trinu obnovena aliance Lucemburků (=Zikmunda) s rodem Valois, k ní je dán dodatek proti Janovi Burgundskému. Jenomže na kostnickém koncilu zaujme Jan stanoviska, která jsou shodná se Zikmundovými. Koncil odstraní papežské schizma, proti kterému se postaví pouze vzdoropapež Benedikt XIII. Než upadl do bezvýznamnosti a zapomnění, by podporován mj. francouzskými Armagnaky.
R. 1415 Antonín Brabantský umírá v bitvě u Azincourtu a Elišku Zhořelecká se vdává za Jana Bavorského, správce lutyšského biskupství a bratra Viléma Henegavského. To se jevilo zpočátku minimálně neutrálně, s Janem Henegavským měl Jan Burgundský uzavřenu spojeneckou smlouvu. Jenže Zikmund zájmy Jana Burgundského a Viléma Henegavského opomenul. Na Jana Bavorského přenesl lenní práva na Henegavsko, Holland a Zeeland, čímž vyloučil nároky Vilémovy dědičky Jakobie. Jan Burgudský a Vilém pak přes protesty Zikmunda provdají Jakobii za Jana IV. Brabantského, syna Antonína Brabantského.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Filip III. Dobrý (1419-1467)
Filip v právě vrcholící horké fázi stoleté války lavíruje na obě strany. V květnu 1419 uzavře alianci s Anglií, aby na Velikonoce 1420 složil obvyklý lenní hold dauphinovi Karlovi VII.
Roku 1422 docela rychle po sobě umírají Karel VI. i Jindřich V. Po Jindřichovi zůstává půlroční syn, za kterého vykonává regentství Jan, vévoda z Bedfordu. Jan se zasnoubí s Filipovou sestrou Annou. Další sestry Filipa III. - Markéta si r. 1423 bere Artura Bretaňského, Agnes r. 1425 Karla Bourbonského.
Filip postupně a systematicky rozšiřoval a upevňoval doménu. Oženil se s Bonou, vdovou po svém strýci Filipovi z Nevers a současně dědičkou Artois. Svatební smlouva zaručovala dědictví celého jejího panství pro potomka manželů, pokud nějaký bude. Pokud by nebyl, tak by jednotlivé díly panství dostali tamní příbuzní. Dědic nicméně bude a bude z toho solidní základ pro burgundskou říši.
R. 1420 Filip kupuje hrabství Namur, dnes asi střed jižní Belgie.
Filip se zajímá o wittelsbašské dědictví, to jsou výše zmíněné země Henegavsko, Zeeland a Holland (= dnešní J Belgie, JZ a Z Nizozemí). Jan Bavorský (=Wittelsbach) byl ochoten to postoupit, ale dědička Jakobie (viz minulý příspěvek) nikoli. Nedávno provdal Jakobii burgundský vévoda Jan II. Nebojácný, aby napadl nároky Zikmunda Lucemburského, teď to Jakobie provede burgundskému vévodovi Filipovi III., když odejde do Anglie a vdá se r. 1422 za Humpreyho, bratra Jindřicha V. Dispens pro rozvod Jakobie s Janem IV. Brabantským udělí ten exilový vzdoropapež Benedikt XIII. Protože Jakobie utekla k Angličanům, znamená to ránu pro potencionální spojenectví Burgundska s Anglií.
Filip válečně obsadí Zeeland, Holland a dojde dál na sever do Fríska. Pak válčí v Henegavsku. R. 1425 prohlásí oficiální papež Martin V. manželství Jakobie s Humpreym za neplatné a nastane jednání stvrzené r. 1428 dohodou v Delftu. Jakobie podrží Henegavsko, Zeeland i Holland, ale nesmí se už vdát a po její smrti zdědí všechny území Filip III. Jakobie podmínku poruší a Filip ta území r. 1433 obsadí.
---
V Brabantsku (střed a S Belgie, J Nizozemí) zemře r. 1427 vévoda Jan IV. Brabantský. Stavy uznají za nástupce jeho bratra Filipa ze Saint-Pol, který prohládí svým dědicem burgundského Filipa III. Proti tomu vystoupí Zikmund Lucemburský se starým prohlášením, že Brabantsko, k tomu Henegavsko, Holland a Zeeland jsou odumřelá říšská léna.
Menší dědický spor proběhne s Habsburky. R. 1426 umírá Kateřina Burgundská, vdova po Leopoldovi IV. Ta odkazuje Burgundsku mj. Pfirst. Proti tomu protestuje Fridrich IV. z tyrolské větve Habsburků a přibližuje se ke spojenectví s Francií.
Smířit Francii, Anglii a Burgundsko plánoval Zikmund na koncilu v Basileji r. 1431. Dopadlo to jinak, téhož roku vyhlásí Burgundsku válku. To je spíš demonstrativní akt, tak aspoň uzná francouzský vikariát v Arelatu, na to je Burgundsko citlivé.
---
Vztahy Francie s Burgundskem napraví mír v Arrasu r. 1435. Setkání mělo za úkol ukončit válku s Anglií, ale Anglie jednání opustí, když se anglický král odmítá vzdát francouzské koruny. Anglie je prohlášena za rušitele míru a dojde ke smíru Francie s Burgundskem. Země se dohodnou, že burgundská zrada a zavraždění burgundského vévody Jana II. se dá klást na stejnou úroveň. Na místě vraždy postaví francouzský král kartuziánský klášter. Francie se současně vzdá spojenectví se Zikmundem.
---
Napjaté vztahy s Lucemburky dojdou rozřešení přímo v Lucembursku. Eliška Zhořelecká nechá správu země za roční rentu Filipovi III. Proti tomu vystoupí dědici Lucemburků, nejprve Albrecht V., který měl za ženu Zikmundovu dceru Alžbětu. Nárok přechází na jejich děti, tedy syna Ladislava Pohrobka a dceru Annu, resp. jejího manžela Viléma Saského (zvaného též Durynský). Filip III. to rozsekne jako gordický uzel, když r. 1443 Lucembursko vojensky obsadí.
***
Proces osamostatnění nebo autonomie Burgundska měl odraz v titulaci vévody. R. 1430 se Filip III. tituluje jako z Boží milosti, tedy ne z milosti krále. Na smlouvě z Arrasu r. 1435 je titulován z Boží milosti pouze francouzský král. Po Arrasu nicméně burgundský vévoda v této titulaci pokračuje.
Další známý titul je "velký vévoda Západu" nebo "velký vévoda Burgundska". To má značit, že Filip je méně než král, ale víc než běžný vévoda. Tento titul byl užíván kronikáři, Filip ho má na náhrobku v Champmol (velký vévoda Burgundska), do oficiálních listin neproniknul.
Dvůr se za Filipa přesouvá do Bruselu, stejně jako centrum dění. Belgické a nizozemské země jsou bohatší než vlastní Burgundsko. I na smlouvě z Arrasu jsou nové země uvedeny na předním místě. V Bruselu funguje vévodská kancelář jako místo výkonné moci, dále velká soudní rada, od r. 1473 po francouzském vzoru Parlament. Místní sněmy fungovaly dál, i v původním Burgundsku, vévoda je využíval pro komunikaci s tou danou zemí. Ale vyvstal rozpor, jestli se jako vyšší odvolací instance dá použít příslušná instituce ve Francii.
---
R. 1430 Filip založil Řád zlatého rouna. Celý řád byl hodně o symbolech. Zlaté rouno podle řecké mytologie uchvátili mořeplavci Argonauti a Filipova manželka Isabela Portugalská byla sestra krále Jindřicha Mořeplavce. Argonauti včetně Herkula byli soupeři Trójanů, přičemž od Troji odvozovali svůj původ francouzští králové, resp. už Merovejci ve kronice Řehoře z Tours.
Členové řádu se scházeli jednou ročně v Dijonu na svátek sv. Ondřeje. Svatoondřejský kříž byl přitom znakem, který používali Burgunďané v bojích s Armagnaky. Ondřej dále podle Zlaté legendy následoval apoštola Petra na misie mj. do Skýtie, odkud zase odvozovali původ Burgunďané.
Mezi členy řádu patřil mj. Alfons V. Aragonský a anglický král Eduard IV.
Smyslem řádu byl boj s muslimy. Je to i dynastický odkaz, Jan II. Nebojácný před usednutím na vévodský stolec bojoval s muslimy v bitvě u Nikopole r. 1396. Bitva skončila fiaskem a Jan byl tehdy zajat. Aktuálně udržoval Filip kontakty s Konstantinopolí a po jejím pádu se zbytky byzantských celků, tzv. despotátů.
R. 1443 vyhlásil papež křížovou výpravu, na kterou se vypravili v podstatě jen Burgunďané. I jejich vojsko bylo tak malé, že se omezilo na pirátské přepady.
Po pádu Konstantinopole na chvíli ožilo nadšení pro kruciátu. 17. 2. 1454 proběhla v Lille tzv. bažantí slavnost. Jméno má podle zvířete, na které se skládaly přísahy, než byl sněden. Slavnost byla velká, šlechtici přísahali, že potáhnou na Turka, na slavnosti vystoupila alegorická postava církve, která si stěžovala na útlak atd. I když slavnost snad nepředstavovala jen opulentní, prázdnou formu (viz bakalářská práce - https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle ... sAllowed=y ), praktický dopad neměla. Ve Svaté zemi měli úspěch surovci z první kruciáty, ne vznešená šlechta pozdního středověku.
Roku 1422 docela rychle po sobě umírají Karel VI. i Jindřich V. Po Jindřichovi zůstává půlroční syn, za kterého vykonává regentství Jan, vévoda z Bedfordu. Jan se zasnoubí s Filipovou sestrou Annou. Další sestry Filipa III. - Markéta si r. 1423 bere Artura Bretaňského, Agnes r. 1425 Karla Bourbonského.
Filip postupně a systematicky rozšiřoval a upevňoval doménu. Oženil se s Bonou, vdovou po svém strýci Filipovi z Nevers a současně dědičkou Artois. Svatební smlouva zaručovala dědictví celého jejího panství pro potomka manželů, pokud nějaký bude. Pokud by nebyl, tak by jednotlivé díly panství dostali tamní příbuzní. Dědic nicméně bude a bude z toho solidní základ pro burgundskou říši.
R. 1420 Filip kupuje hrabství Namur, dnes asi střed jižní Belgie.
Filip se zajímá o wittelsbašské dědictví, to jsou výše zmíněné země Henegavsko, Zeeland a Holland (= dnešní J Belgie, JZ a Z Nizozemí). Jan Bavorský (=Wittelsbach) byl ochoten to postoupit, ale dědička Jakobie (viz minulý příspěvek) nikoli. Nedávno provdal Jakobii burgundský vévoda Jan II. Nebojácný, aby napadl nároky Zikmunda Lucemburského, teď to Jakobie provede burgundskému vévodovi Filipovi III., když odejde do Anglie a vdá se r. 1422 za Humpreyho, bratra Jindřicha V. Dispens pro rozvod Jakobie s Janem IV. Brabantským udělí ten exilový vzdoropapež Benedikt XIII. Protože Jakobie utekla k Angličanům, znamená to ránu pro potencionální spojenectví Burgundska s Anglií.
Filip válečně obsadí Zeeland, Holland a dojde dál na sever do Fríska. Pak válčí v Henegavsku. R. 1425 prohlásí oficiální papež Martin V. manželství Jakobie s Humpreym za neplatné a nastane jednání stvrzené r. 1428 dohodou v Delftu. Jakobie podrží Henegavsko, Zeeland i Holland, ale nesmí se už vdát a po její smrti zdědí všechny území Filip III. Jakobie podmínku poruší a Filip ta území r. 1433 obsadí.
---
V Brabantsku (střed a S Belgie, J Nizozemí) zemře r. 1427 vévoda Jan IV. Brabantský. Stavy uznají za nástupce jeho bratra Filipa ze Saint-Pol, který prohládí svým dědicem burgundského Filipa III. Proti tomu vystoupí Zikmund Lucemburský se starým prohlášením, že Brabantsko, k tomu Henegavsko, Holland a Zeeland jsou odumřelá říšská léna.
Menší dědický spor proběhne s Habsburky. R. 1426 umírá Kateřina Burgundská, vdova po Leopoldovi IV. Ta odkazuje Burgundsku mj. Pfirst. Proti tomu protestuje Fridrich IV. z tyrolské větve Habsburků a přibližuje se ke spojenectví s Francií.
Smířit Francii, Anglii a Burgundsko plánoval Zikmund na koncilu v Basileji r. 1431. Dopadlo to jinak, téhož roku vyhlásí Burgundsku válku. To je spíš demonstrativní akt, tak aspoň uzná francouzský vikariát v Arelatu, na to je Burgundsko citlivé.
---
Vztahy Francie s Burgundskem napraví mír v Arrasu r. 1435. Setkání mělo za úkol ukončit válku s Anglií, ale Anglie jednání opustí, když se anglický král odmítá vzdát francouzské koruny. Anglie je prohlášena za rušitele míru a dojde ke smíru Francie s Burgundskem. Země se dohodnou, že burgundská zrada a zavraždění burgundského vévody Jana II. se dá klást na stejnou úroveň. Na místě vraždy postaví francouzský král kartuziánský klášter. Francie se současně vzdá spojenectví se Zikmundem.
---
Napjaté vztahy s Lucemburky dojdou rozřešení přímo v Lucembursku. Eliška Zhořelecká nechá správu země za roční rentu Filipovi III. Proti tomu vystoupí dědici Lucemburků, nejprve Albrecht V., který měl za ženu Zikmundovu dceru Alžbětu. Nárok přechází na jejich děti, tedy syna Ladislava Pohrobka a dceru Annu, resp. jejího manžela Viléma Saského (zvaného též Durynský). Filip III. to rozsekne jako gordický uzel, když r. 1443 Lucembursko vojensky obsadí.
***
Proces osamostatnění nebo autonomie Burgundska měl odraz v titulaci vévody. R. 1430 se Filip III. tituluje jako z Boží milosti, tedy ne z milosti krále. Na smlouvě z Arrasu r. 1435 je titulován z Boží milosti pouze francouzský král. Po Arrasu nicméně burgundský vévoda v této titulaci pokračuje.
Další známý titul je "velký vévoda Západu" nebo "velký vévoda Burgundska". To má značit, že Filip je méně než král, ale víc než běžný vévoda. Tento titul byl užíván kronikáři, Filip ho má na náhrobku v Champmol (velký vévoda Burgundska), do oficiálních listin neproniknul.
Dvůr se za Filipa přesouvá do Bruselu, stejně jako centrum dění. Belgické a nizozemské země jsou bohatší než vlastní Burgundsko. I na smlouvě z Arrasu jsou nové země uvedeny na předním místě. V Bruselu funguje vévodská kancelář jako místo výkonné moci, dále velká soudní rada, od r. 1473 po francouzském vzoru Parlament. Místní sněmy fungovaly dál, i v původním Burgundsku, vévoda je využíval pro komunikaci s tou danou zemí. Ale vyvstal rozpor, jestli se jako vyšší odvolací instance dá použít příslušná instituce ve Francii.
---
R. 1430 Filip založil Řád zlatého rouna. Celý řád byl hodně o symbolech. Zlaté rouno podle řecké mytologie uchvátili mořeplavci Argonauti a Filipova manželka Isabela Portugalská byla sestra krále Jindřicha Mořeplavce. Argonauti včetně Herkula byli soupeři Trójanů, přičemž od Troji odvozovali svůj původ francouzští králové, resp. už Merovejci ve kronice Řehoře z Tours.
Členové řádu se scházeli jednou ročně v Dijonu na svátek sv. Ondřeje. Svatoondřejský kříž byl přitom znakem, který používali Burgunďané v bojích s Armagnaky. Ondřej dále podle Zlaté legendy následoval apoštola Petra na misie mj. do Skýtie, odkud zase odvozovali původ Burgunďané.
Mezi členy řádu patřil mj. Alfons V. Aragonský a anglický král Eduard IV.
Smyslem řádu byl boj s muslimy. Je to i dynastický odkaz, Jan II. Nebojácný před usednutím na vévodský stolec bojoval s muslimy v bitvě u Nikopole r. 1396. Bitva skončila fiaskem a Jan byl tehdy zajat. Aktuálně udržoval Filip kontakty s Konstantinopolí a po jejím pádu se zbytky byzantských celků, tzv. despotátů.
R. 1443 vyhlásil papež křížovou výpravu, na kterou se vypravili v podstatě jen Burgunďané. I jejich vojsko bylo tak malé, že se omezilo na pirátské přepady.
Po pádu Konstantinopole na chvíli ožilo nadšení pro kruciátu. 17. 2. 1454 proběhla v Lille tzv. bažantí slavnost. Jméno má podle zvířete, na které se skládaly přísahy, než byl sněden. Slavnost byla velká, šlechtici přísahali, že potáhnou na Turka, na slavnosti vystoupila alegorická postava církve, která si stěžovala na útlak atd. I když slavnost snad nepředstavovala jen opulentní, prázdnou formu (viz bakalářská práce - https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle ... sAllowed=y ), praktický dopad neměla. Ve Svaté zemi měli úspěch surovci z první kruciáty, ne vznešená šlechta pozdního středověku.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Karel Smělý (1467-1477)
Vrchol burgundské říše nastal za Filipova syna Karla Smělého (1467-1477). Snaha o expanzi narážela na zájmy sousedů, včetně těch mocných nebo jinak nebezpečných, a burgundský pád se dá charakterizovat i jako přepnutí sil.
Karel měl za ženu Markétu, sestru anglického krále Eduarda z rodu Yorků, zatímco nový francouzský král Ludvík XI. (1461-1483) podporoval ve válce růží Lancastery. R. 1471 se Karel spojí s Anglií proti Francii.
Na východě se Karel dostane do kontaktu s Habsburky, nejdříve s jejich tyrolskou větví. Tam vládne Zikmund (1439-1490), syn už zmíněného Fridricha IV. Habsburkové jsou tu tradičně v napjatých vztazích se švýcarskými kantony, které postupně expandovaly na úkor Habsburků, včetně obsazení panství s habsburským rodovým hradem Habichtsburgem. Zikmund obdrží od Karla Smělého pomoc a za to mu zastaví a prodá část panství a měst na horním Rýnu.
Karel ale směřuje výš, chtěl by královskou korunu, a tu může poskytnout císař, kterým je momentálně Fridrich III. Habsburský. Jednání probíhají v Trevíru r. 1473 a obě osobnosti si nesedly. Karel dává najevo bohatství, Fridrich je strohý a neústupný. A tak jedné noci Fridrich z Trevíru prostě zmizí.
Obratu využije Zikmund Tyrolský, spojí se se Švýcary a hornorýnskými městy proti Karlovi; jmenovalo se to Kostnická liga. Zikmund se tak ujal všeho, co dal Karlovi na horním Rýnu do zástavy.
Karel nedostál obliby ani v dalším městě říše, v Kolíně nad Rýnem. Zdejší nový arcibiskup se dostane do sporů s měšťany i kapitulou a povolá Karla na pomoc. Karel tak r. 1474 oblehne Neuss, na jehož obranu povolá Fridrich říšské vojsko. Výraznou roli tu už hrálo národní vzepětí, válka byla chápána jako obrana německých zemí. Svolání říšského vojska chvíli trvá, ale v květnu r. 1475 Fridrich Karla vyhání z říše.
Karel mezitím využívá příměří Anglie s Francií, které mu povoluje obsadit (dolní) Lotrinsko. To představuje jakýsi klín mezi původním Burgundskem a novými zeměmi. Lotrinský vévoda René se spojí s císařem Fridrichem, ale pomoci se nedočká. Naopak Karel dosáhne diplomatického úspěchu, sjedná sňatek své dcery Marie s Fridrichovým synem Maxmiliánem.
Takto diplomaticky kryt udeří na své největší nepřítele Švýcary, se kterými se mezitím spojil vyhnaný lotrinský vévoda René. Švýcaři poráží Karla v bitvě u Grandsonu (březen 1476) a u Murtenu (červenec 1476). Do toho vypukne povstání v Lotrinsku. 5. 1. 1477 lotrinské vojsko posílené švýcarskými žoldáky poráží Karla v bitvě u Nancy, kde Karel umírá. S Karlem vymírá celá burgundská dynastie.
Karel měl za ženu Markétu, sestru anglického krále Eduarda z rodu Yorků, zatímco nový francouzský král Ludvík XI. (1461-1483) podporoval ve válce růží Lancastery. R. 1471 se Karel spojí s Anglií proti Francii.
Na východě se Karel dostane do kontaktu s Habsburky, nejdříve s jejich tyrolskou větví. Tam vládne Zikmund (1439-1490), syn už zmíněného Fridricha IV. Habsburkové jsou tu tradičně v napjatých vztazích se švýcarskými kantony, které postupně expandovaly na úkor Habsburků, včetně obsazení panství s habsburským rodovým hradem Habichtsburgem. Zikmund obdrží od Karla Smělého pomoc a za to mu zastaví a prodá část panství a měst na horním Rýnu.
Karel ale směřuje výš, chtěl by královskou korunu, a tu může poskytnout císař, kterým je momentálně Fridrich III. Habsburský. Jednání probíhají v Trevíru r. 1473 a obě osobnosti si nesedly. Karel dává najevo bohatství, Fridrich je strohý a neústupný. A tak jedné noci Fridrich z Trevíru prostě zmizí.
Obratu využije Zikmund Tyrolský, spojí se se Švýcary a hornorýnskými městy proti Karlovi; jmenovalo se to Kostnická liga. Zikmund se tak ujal všeho, co dal Karlovi na horním Rýnu do zástavy.
Karel nedostál obliby ani v dalším městě říše, v Kolíně nad Rýnem. Zdejší nový arcibiskup se dostane do sporů s měšťany i kapitulou a povolá Karla na pomoc. Karel tak r. 1474 oblehne Neuss, na jehož obranu povolá Fridrich říšské vojsko. Výraznou roli tu už hrálo národní vzepětí, válka byla chápána jako obrana německých zemí. Svolání říšského vojska chvíli trvá, ale v květnu r. 1475 Fridrich Karla vyhání z říše.
Karel mezitím využívá příměří Anglie s Francií, které mu povoluje obsadit (dolní) Lotrinsko. To představuje jakýsi klín mezi původním Burgundskem a novými zeměmi. Lotrinský vévoda René se spojí s císařem Fridrichem, ale pomoci se nedočká. Naopak Karel dosáhne diplomatického úspěchu, sjedná sňatek své dcery Marie s Fridrichovým synem Maxmiliánem.
Takto diplomaticky kryt udeří na své největší nepřítele Švýcary, se kterými se mezitím spojil vyhnaný lotrinský vévoda René. Švýcaři poráží Karla v bitvě u Grandsonu (březen 1476) a u Murtenu (červenec 1476). Do toho vypukne povstání v Lotrinsku. 5. 1. 1477 lotrinské vojsko posílené švýcarskými žoldáky poráží Karla v bitvě u Nancy, kde Karel umírá. S Karlem vymírá celá burgundská dynastie.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
Naposledy upravil(a) Ingolf dne 23 srp 2023 21:01, celkem upraveno 1 x.
-
Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1404
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 4 times
- Been thanked: 45 times
Epilog
Zánik burgundské dynastie přinesl důsledky. Na území vznesly nárok sousední velmoci, ale hlavně v dubnu 1477 došel naplnění naplánovaný sňatek Marie Burgundské a Maxmiliána Habsburského, který nyní přinesl výhody Habsburkům. Francouzský král Ludvík XI. obsazuje Franche-Comté a snaží se anektovat nové burgundské země na severu. Smlouvou z Lens z r. 1477 mezi Francií a Habsburky dá Francie Habsburkům nové země na severu, za to obdrží horní Burgundsko. Z těch severních zemí pak vznikne tzv. rakouské Nizozemí.
Fridrich dá Maxmiliánovi Burgundsko r. 1478 v léno. Maxmilián pokračuje na vlastní pěst v boji s Francií, vítězí r. 1478 u Therouanne. Nemá ale po moc z říše, protože Fridrich to považuje za dynastickou věc, ne říšskou, a navíc řeší aktuální spor v Uhrách s Matyášem Korvínem. Věc se řeší mírem z Arrasu r. 1482, Maxmilián jen tak tak udrží své území.
R. 1487 umírá Ludvík XI., vdova po něm Anna z Beaujau plní funkci regentky za jejich syna Karla VIII. Propuknou boje v PIkardii a povstání ve Flandrech, během kterých je Maxmilián zajat, propuštěn je tehdy, když se blíží císař Fridrich. Mír v Senlis z r. 1493 určuje Francii Pikardii a burgundské vévodství, Maxmilián má potvrzené Franche-Comté a země v Nizozemí.
***
Sňatek Maxmiliána Habsburského a Marie Burgundské založil nebývalý habsburský rozmach. Maxmilián (1490-1519) byl zvolen římským králem r. 1486 za života otce, funkce se ujímá po Fridrichově smrti r. 1490, císařem korunován byl r. 1494. Syn Maxmiliána a Marie byl burgundský vévoda Filip Sličný, manžel dědičky Španělského království Johany Šílené. Španělským se stává nakrátko v letech 1504-1506 jako Filip I. Jméno Filip bylo rodovým jménem burgundských vévodů rodu Valois, nyní se dostává ke španělským Habsburkům.
Filip měl dva syny, starší Karel figuroval jako španělský král (1516-1555, římský král (1519-1555) a od r. 1530 jako císař. Mladší Ferdinand byl poslán do rakouských zemí a figuruje jako vévoda rakouský (1521-1564) a po smrti Ludvíka Jagellonského jako král český a uherský (1526-1564). Jím počíná skoro 400 let habsburské vlády v českých zemích.
Fridrich dá Maxmiliánovi Burgundsko r. 1478 v léno. Maxmilián pokračuje na vlastní pěst v boji s Francií, vítězí r. 1478 u Therouanne. Nemá ale po moc z říše, protože Fridrich to považuje za dynastickou věc, ne říšskou, a navíc řeší aktuální spor v Uhrách s Matyášem Korvínem. Věc se řeší mírem z Arrasu r. 1482, Maxmilián jen tak tak udrží své území.
R. 1487 umírá Ludvík XI., vdova po něm Anna z Beaujau plní funkci regentky za jejich syna Karla VIII. Propuknou boje v PIkardii a povstání ve Flandrech, během kterých je Maxmilián zajat, propuštěn je tehdy, když se blíží císař Fridrich. Mír v Senlis z r. 1493 určuje Francii Pikardii a burgundské vévodství, Maxmilián má potvrzené Franche-Comté a země v Nizozemí.
***
Sňatek Maxmiliána Habsburského a Marie Burgundské založil nebývalý habsburský rozmach. Maxmilián (1490-1519) byl zvolen římským králem r. 1486 za života otce, funkce se ujímá po Fridrichově smrti r. 1490, císařem korunován byl r. 1494. Syn Maxmiliána a Marie byl burgundský vévoda Filip Sličný, manžel dědičky Španělského království Johany Šílené. Španělským se stává nakrátko v letech 1504-1506 jako Filip I. Jméno Filip bylo rodovým jménem burgundských vévodů rodu Valois, nyní se dostává ke španělským Habsburkům.
Filip měl dva syny, starší Karel figuroval jako španělský král (1516-1555, římský král (1519-1555) a od r. 1530 jako císař. Mladší Ferdinand byl poslán do rakouských zemí a figuruje jako vévoda rakouský (1521-1564) a po smrti Ludvíka Jagellonského jako král český a uherský (1526-1564). Jím počíná skoro 400 let habsburské vlády v českých zemích.
-
- Podobná témata
- Odpovědi
- Zobrazení
- Poslední příspěvek
-
- 2 Odpovědi
- 801 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ježek
-
- 21 Odpovědi
- 12165 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Wladislaus
-
- 4 Odpovědi
- 851 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ježek
-
- 4 Odpovědi
- 5613 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od marsedl
-
- 1 Odpovědi
- 2973 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ingolf
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: MagpieRSS a 0 hostů