Budil, Ivo: Dějiny Skandinávie

[Ingolf]

Budil, Ivo T.: Dějiny Skandinávie. Triton, Praha 2017.
http://www.iliteratura.cz/Clanek/38119/ ... kandinavie" onclick="window.open(this.href);return false;

Ivo Budil je sociální antropolog s ohromným rozhledem, což je vidět na jeho sbírce titulů i záběru a tloušťce jeho knih. Jeho zásadní kniha Za obzor Západu popisuje kontakty Evropy s okolním světem, kontakty Evropanů s Asií, např. s Mongoly, ve své době světovou velmocí, potom si všímá kontaktů Evropanů s objevenou Amerikou, komentuje Dumezilovy objevy o srovnávací indoevropské mytologii atd.
Styl práce není vyloženě historický, Budil nepracuje s prameny, ale s knihami. I v té knize Za obzor Západu je třeba pasáž, kde je vidět, že je prostě napsaná podle Dějin Brazílie z edice Dějin států. A takovým typickým stylem je, že nějaké myšlenkové období popíše podle toho, jaké knihy jací autoři v tom období vydávali.. Tak zatímco historik pracuje s prameny, analyticky detailně nebo do hloubky, nebo alespoň výběrově v případě syntetických prací, tak Budil pracuje s hotovými knihami a dokonce i s jejich autory, a vykazuje ohromný přehled a rozhled, který bývá i historiků výjimkou.
Práce s autory a jejich názory je praxí Budilových knih o rasismu, kde kombinuje historické vyprávění s tématem, které se dost týká sociální antropologie.
Dějiny Skandinávie jsou psány hustým stylem, na mě působí, jako kdybych si vzal výpisky z několika knih, vybral ty nejdůležitější a ty dal dohromady. V knize jsou tedy důležité informace, akorát se tím čtenář bude prokousávat pomalu.

---

Ze severských dějin (počítám i Dánsko a Island) vyšly v češtině hlavně práce z edice dějin států a řada knih ke specifické době Vikingů.
Dějiny Dánska jsem nedočetl kvůli stylu psaní. Autoři podle mě dostali zakázku napsat text nějak netypicky, aby nevyzněl moc učebnicově, ale vzniknul z toho kočkopes. Politické dějiny jsou smrsknuty na minimum vždy do pár pasáží, ale pak se v období špatně orientuje. Na druhou stranu je tam plno literárních obratů typu "Města... Jako houby po dešti", ale působí to nepatřičně, nepřirozeně. Jako když učitel chce začít mluvit řečí žáků, aby jim látku nějakou zábavnou formou přiblížil, ale místo zábavy vyvolá jen rozpačitý a shovívavý úsměv..

Dějiny Norska a Dějiny Islandu jsou psány jako dějiny malých národů, které se propracovaly k demokracii a ekonomické prosperitě a vynikly některými specifiky nebo osobnostmi. V Dějinách Norska se klade důraz na moderní dobu, v Dějinách Islandu na dobu středověku, kdy byl ostrov osídlen a kdy tu vznikly nenahraditelné písemné prameny v podobě ság - a dějiny moderní doby jsou s nadsázkou o tom, jak se tyto prameny povedlo zachraňovat..

Dějiny Finska jsou o postupném rozmachu státoprávního uspořádání směrem na sever a na druhou stranu ukazují Finsko jako součást celého baltského prostoru. Finsko ale nebylo silným hráčem oproti Dánsku, Švédsku nebo Rusku, takže bylo na staletí součástí Švédska a na jedno století součástí carského Ruska. Za studené války byla jeho suverenita omezena ohledy na zájmy Sovětského svazu. Dějiny Finska se taky chystám časem zrecenzovat.

Dějiny Švédska jsou občas inzerovány, že se chystají, něco ke společnému baltskému prostoru je v Dějinách Pobaltských zemí, Polska a Ruska.

V češtině vyšly ještě Dějiny Skandinávie od sovětského historika Alexeje Sergejeviče Kana. Jsou plné marxistické terminologie, která musela být všudypřítomná, ale zatímco u jiných knih je to doplněk nebo součást díla, tak tady ideologie převažuje i nad tou historií.. Koupil jsem knihu v antikvariátu za 30,- a i to je moc..

***

Budil prokazuje ohromný přehled, což se projevuje více ohledy. Když popisuje nějakou epochu, tak ukazuje, co jaký autor (tehdejší nebo nynější) o ní napsal. Nejde přímo do analýzy jejich děl, ale dělá přehled. V Budilově knize Za obzor Západu tak jsou některé pasáže, které jsou evidentně převzaté z knih z edice Dějiny států a ani mě neudivuje, že Budil byl vyšetřován kvůli možnému plagiátorství.. Obvinění byl zbaven, ale na druhou stranu chápu, že to na někoho mohlo jako plagiátorství působit.. A korunu tomu nasadilo, když Budil začal přebírat teze, že Václav Klaus ml. je politik schopný zastavit neomarxismus Evropské unie.., na mě to působí jako myšlení, které je schopné přebírat myšlenky jiných, skládat je s ohromnou erudicí do velkolepých a přehledných obrazů, ale vlastní myšlenku nevytvoří, jen přebere a v posledním případě papouškuje..
Skandinávie je ale dost velké území na to, aby zaujalo Budilovu pozornost. Napsat dějiny Norska by ho asi nebavilo, ale Skandinávii je schopen spojit s baltským i atlantickým prostorem. I v knize Za obzor Západu se věnuje vikinskému objevu a osídlení Islandu, Grónska a severní Ameriky.

V Dějinách Skandinávie začíná Budil věren své erudici se zeměpisnými pojmy. Ukazuje, jak se Skandinávie v pravěku formovala (vrásněním, jehož výsledkem je Skandinávské pohoří stejně jako Apalačské pohoří v Americe), jak bylo Baltské moře jednou mořem a jindy jezerem apod.
Nějaká zeměpisná statistika není uváděna samoúčelně, ale ukazuje na možnosti osídlení. Skandinávie zaujímá jednu osminu celé Evropy, ale žije tam kvůli drsné přírodě jen 3,5% Evropanů. Skandinávie tak podle Budila mocensky zasáhla do evropských dějin akorát v době vikinských výprav a v 17. století za Třicetileté války. Já bych tady dodal dobu stěhování národů, kdy byla Skandinávie nejklidnější částí Evropy, což se projevilo i populační explozí a tažením dalších a dalších kmenů na jih.


Počtem obyvatel je nejsilnější Švédsko (asi 10 milionů), což ho předurčuje k velmocenskému postavení v rámci severní Evropy. Následuje Dánsko (5,6 mil.), Finsko (5,5 mil.) a Norsko (5,2 mil.). Švédsko mívalo největšího konkurenta v Dánsku, které užívalo moci díky soustředěnému osídlení a poloze, která umožňuje obchodovat nebo expandovat na západ, sever i východ. Norsko a Finsko mají osídlení rozptýlené až do izolovaných, nehostinných končin, kde způsob obživy do veliké míry určoval ještě lov, a jejich poloha je periferní i na skandinávské poměry..

Mocenský ústup Švédska po Třicetileté válce potvrdila prohraná bitva s Rusy u Poltavy r. 1709. Rusko naopak nastoupilo éru expanze, v mocenské přetahované vyhrálo nad Poláky, anektovalo baltské země, sto let po bitvě u Poltavy odebralo Rusko Švédsku i Finsko a spojilo se s ním v podobě personální unie. Vliv Ruska je dodnes v baltském i skandinávském prostoru silný.

[Ingolf]

Skandinávii začali osídlovat po ústupu ledovce první lovci kolem r. 12000 př.n.l. Lovci patřili k magdalénienské kultuře, přišli cestou z Francie přes S Německo za lovem jelenů a losů.

Na ně navázala další mladě-paleolitická kultura Bromme (11600 - 9000 př. Kr.), ta sahala od Británie přes Francii a S Německo k Baltu. Část lovců se specializovala na mrože a tuleně, a tak vyrazila z J Švédska podél norského pobřeží stále na sever, až kolem r. 9300 př. Kr. dorazila do dnešní Finnmarky, tedy sámského území za polárním kruhem.

Mezi lety 9000 - 8300 př. Kr. nastalo ochlazení a stagnace migrace. Pak nastává oteplení a tundra ustupuje lesům.

Na směr od Británie do Pobaltí navázala mezolitická maglemoská kultura (8000 - 6000 př. Kr.). Z východnější části přišla šviderská kultura, od střední Visly šla k Němenu a Pripjati, odtud stále na sever, kde kolem r. 7500 př. Kr. dosáhla Estonska a kolem r. 7250 př. Kr. Finska, tam se mísí s loveckými kulturami.

Mezi lety 6000 - 3000 př. Kr. probíhá klimatické optimum, ve Skandinávii panují téměř kontinentální podmínky. V Dánsku vzniká kultura kongemoská (6000 - 5200 př. Kr.) a ertebollská (5300 - 4000 př. Kr.), která už přichází do styky s neolitickými kulturami, aniž by zemědělství přejala. Severně od Dánska fungují nadále mezolitici.

Neolit přináší lidé s kulturou nálevkovitých pohárů (4300 - 2800 př. Kr.), což je obrovský komplex od Nizozemí přes Německo, Skandinávii na severu a Čechy na jihu až po Balt.
Švédsko a Alandy osidluje kultura s jamkovou keramikou, asi výběžek východoevropské kultury s hřebenovou keramikou, která sama osídlila Finsko a podle tradičního výkladu se jedná o první Ugrofiny.
V severní Skandinávii se objevují snad už předchůdci dnešních Sámů.

Další šíření zemědělství přináší agresivní kultura se šňůrovou keramikou (2300 - 900 př. Kr.), což jsou první Indoevropani expandující pomocí koní na široké území Evropy. Ve Skandinávii zasídlují JZ Finsko, J a stř. Švédsko, Dánsko a J Norsko.
V době bronzové (1800 - 900) je situace etnicky stabilní. Kultury doby bronzové zanechaly mohyly a rytiny ve skalách - http://www.archeologienadosah.cz/clanky ... skem-tanum" onclick="window.open(this.href);return false;

Doba železná (900 - 300 př. Kr.) přišla do Skandinávie ještě dříve než na Západ. R. 800 př. Kr. se železo užívá ve Švédsku, postupně i ve Finnmarce (háčky na ryby nebo šípy).
Společnost není tak stratifikovaná jako v době bronzové, rozpadá se na menší usedlosti a vsi. Po přelomu letopočtu mizí i komunální vlastnictví půdy, objevují se ploty na pozemcích. Mezi lety 200 - 500 vznikají opevněná sídla a jsou stopy po bojích.
Takhle si představuji i společnost rané doby vikinské - více center a mocných bohatých velmožů, navzájem i nepřátelských, skandinávské země nejsou sjednoceny pod jedním panovníkem.