Petráček, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek

[Ingolf]

Petráček, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek; Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10.-12. století. Argo, Praha 2012.
http://www.argo.cz/knihy/175466/nevolni ... lkostatek/"

Kniha je o studiu nižších sociálních vrstev v dané době. Není to příliš zpracované téma. Na vině ale nejsou snad historici, ale stav pramenů, které se zabývají hlavně elitou.
Přitom když se podíváme na výzkum staršího období od příchodu Slovanů, tedy staro- a středohradištního, tak vyvstává komplexní obraz osídlení od prvních osad přes stavbu hradišť a vytváření elity. Vychází to z archeologie podpořené zmínkami z cizích písemných pramenů. A archeologie důkladně prozkoumává slovanská obydlí, věci každodenní potřeby, styl pěstování obilí, rozdělení druhů obilovin a styl zpracování zrna od jeho sklizně přes skladování až po finální zpracování skrz mletí a pečení..

Desátým stoletím začíná předěl, objevují se písemné prameny domácí povahy (legendy, listiny, a hlavně na svou dobu monumentální zpracování dějin kronikářem Kosmou). Písemnosti se týkají členů vládnoucího rodu nebo jiné elity (např. svatovojtěšské legendy). Literáti elitu oslavují, Přemyslovci vydávají listiny nebo propagují sebe na mincích.
Historici se zabývají elitou, protože udávala směr vývoje. Prof. Martin Wihoda vydal letos knihu První česká království, kde tak přímo píše v předmluvě. Nějaké pěstování obilí přestává být předmětem většího zájmu.

Životy obyčejných lidi tak ještě mapuje archeologie, viz Smetánkova Legenda o Ostojovi. To se týká spíše každodennosti, tedy obydlí, práce, rituál nebo zvyků (např. pohřebních). O sociální struktuře toho moc neříká, s výjimkou odhadu bohatství různých vrstev.
Detailní využití písemných pramenů pak prezentuje právě kniha pana Petráčka. Tady už nastává výzkum postavení jednotlivých vrstev, jak se ze staroslovanské relativně ještě rovnostářské společnosti vyčleňují vrstvy s různým typem svobod, práv nebo povinností.

***
Obyčejný člověk českého raného středověku patří do kategorie "těch druhých", kteří o sobě nenechali vlastní písemné zprávy a jsou popisováni optikou svých oponentů. V pramenech tak vystupují jako objekt - předmět směny, prodeje, v lepším případě jako plátci daní, pokut nebo jako lidé povinováni službou. V pramenech tak vyvstává typ člověka, který může bývá darován i se svými potomky nebo se svojí půdou. Naopak se do pramenů nedostanou lidé nedarovatelní, tedy tzv. svobodníci, kteří jsou svobodní a drží dědičně půdu.

Vedle torzovitosti pramenů vyvstává problém, jak přesně přeložit a definovat různé latinské názvy všech vrstev (např. hospes - "cizí"), obtížné je odhadnout procentuální počty jednotlivých vrstev.

Kniha začíná přehledem dosavadního bádání, kde jsou vidět velice různé výklady lat. pojmů a je to skutečně spíše jako úvod a vědecké shrnutí, protože se v tom čtenář (nebo aspoň já) jinak začíná ztrácet..

***

Teď to hlavní, hrubé dělení vrstev

- Svobodníci - svobodní Češi, půdu drží dědičným právem, neplatí platy a nevykonávají robotu. Jakožto svobodní mají politická práva, asi tedy i účast na knížecích sněmech, pak je ale jejich povinností účast na vojenských taženích a obraně, místo dávek platí daň z míru.
Pokud se někde hovoří o volbě knížete za účasti a aklamace všech Čechů, může se to týkat i svobodníků. Časem ale tato vrstva slábne, politiku i vlastnictví půdy přebírá šlechta, vojenskou službu vojáci.

- Dědici (heredes), snad pak splývají s rustici ducis, tzn. knížecími sedláky. Pokud se to dědění týká půdy, tak tu půdu skrze rod vlastní. Jsou osobně svobodní, mohou se tedy libovolně ženit apod. Kníže je může jakožto vrchní vlastník země také darovat, ale zase jen s jejich půdou a pro heredes to má ten dopad, že pak platí dávky jinému pánovi, ale jinak by se jich to nemuselo snad tolik dotknout.
Svobodníci tedy platí daň z míru, heredes platí jiné daně nebo naturálie. Svobodníci mají povinnou vojenskou službu, heredes mají povinná břemena, např. údržbu cest.
Příjemce daní a služeb je v případě svobodníků kníže, resp. stát, v případě heredes může být příjemcem i velmožský nebo církevní velkostatek.
Dávky a břemena v případě knížecího vlastníka zřejmě vymáhala hradská soustava.

- Hospes (hosté, cizinci), něco jako kolonizátoři - zase záleží, jestli jsou to cizinci etnicky (v úvahu padají Němci), nebo třeba lidi ze sousedního kraje, kteří jsou uvedeni na novou půdu. Mohou mít výhody jako pozdější lhoty, ale naopak nemají žádná práva k půdě, protože ta má ten, kdo je pozval. Hospes mohli být druhorození synové dědiců, kteří neměli právo na dědictví půdy. Kolonizovaná půda už patřila šlechtě, ne dědicům, takže právní postavení zdejších poddaných bylo o stupeň nižší.
Petráček míní, že jejich postavení bylo spíše svobodné, možná doosídlovali staré sídelní území, měli za to nějaké výhody.

Možná od těchto hostů pocházejí jména Hostín - jeden u Mělníka, jeden u Neratovic (pěstuje se tu dneska chřest, je to zemědělská oblast). Vyšehradská kapitula totiž jednou obdržela lidi ve vsi jménem Gozteni, vyjma "hospites", kteří tu patřili Břevnovu.

- Lidé usazení na panské půdě, kterou nevlastní ani nedědí. Na výrobě ale mají zájem, protože odvedou nějakou fixní částku nebo spíš naturálie a mají klid. Sem patří oráči (aratores), vinaři a rybáři, ale i řemeslníci. Půdu využívají také pro svoji potřebu. Jiný důvod, proč nepracovali přímo na dvoře, mohl být výskyt surovin na místě výroby.
Dávky tedy vymáhá vlastník, resp. úředník na centrálním dvoře, nevidím tu nutnost zapojení hradské soustavy (ta možná jen vybere dávky od centrálního dvora).

Částečná dispozice s výnosy z půdy dává těmto závislým zemědělcům širší pole působnosti. Tito lidé se mohli ze služby vykoupit nebo dokonce na trhu koupit jiného služebníka, který by dosavadní povinnosti vykonával za ně.. Oproti hospes bylo jejich postavení spíše méně svobodné, když mají pevně stanovenou specializaci.

- otroci (servi). Nevlastní majetek, nemají práva, jsou předmětem směny nebo darů i se svými potomky. Vykonávají tedy přímé služby tam, kde jsou pod přímým dohledem. Mohou tedy tedy sloužit na dvoře (u koní, jiných zvířat, v domácnosti).
Předpokládá se u nich fyzicky náročné mletí obilí na ručních kamenných mlýncích (žernovech), řemesla, u žen jsou doložená gynecea, tedy tkalcovny.

Diskutabilní je, jestli náhodou nevlastnili soukromý majetek (se kterým by zvládli i nucené stěhování), to by pak nebyli úplně bezprávní.. Ale je možné, že dostávali jen jídlo i ošacení, a tak byli plně závislí.

Co se týče zemědělství, mohli by být užiteční na dvoře přímo vlastněného knížetem. Mimo knížete mohou takový přímý dohled vykonávat ještě církevní instituce (kapituly, kláštery), zatímco velmoži asi tak od 12. stol. (to se týká známé otázky, kdy vzniká pozemková šlechty). Pokud je stát ještě byrokraticky nevýkonný, aby všechny otroky dokázal zužitkovat, mohli být dost dobře určeni i na vývoz (blbý slovo, když jde o lidi..).

Celý ten komplex - dvůr s přímými služebníky, a ke dvoru půda s více nebo méně svobodnými, kteří odvádějí dávky, to se právě nazývá velkostatek.


Zvláštní skupiny -
- Strážci kostela a zvoníci. Strážci hlídali liturgické náčiní nebo v noci hořící svíčku, aby od ní nevzplál kostel.. Dušníci - podle Žemličky lidé darovaní kostelu pro spásu duše toho dárce, Petráček s tím nepolemizuje.

- Dohlížitelé nad ostatními nevolníky - v gyneceích vedla práci osoba s titulem bába (avia), asi i učila nové lidi nebo vyučovala složité postupy.
Nějací nevolníci se mohli věnovat nepopulární činnosti vybírání dávek, já si je umím představit jako vykonavatele trestů, např. fyzických.

- Vojáci, milites secundi ordinis. Za služby mohli dostávat kus půdy k usazení a vlastní obživě. Z nich mohla vzejít pozdější vrstva zemanů.

Půda nebyla hlavním artiklem zmíněných směn a darů. Tím nejcennějším byl člověk a jeho pracovní síla. Až pak pramen uvádí, jestli je mimo člověka předmětem daru i půda, na které darovaný pracuje.
Na druhou stranu nesvobodný člověk s vlastní půdou má větší manévrovací prostor. Po odvodu dávek má vlastní výtěžek práce, s ním disponuje, dokonce se díky zisku může vykoupit z nesvobody.. Vojáci jsou také usazováni na půdě, možná z nich vzniká vrstva zemanů.. A bylo by pak logické, kdyby tuto důležitost držby půdy vnímali i předchůdci vyšší šlechty, že by tedy nežili jen z beneficií, ale snažili by se mít i stabilnější jistotu nějakého zisku..

Petráček uvádí jako přelom dobu kolem r. 1150. Z pramenů rapidně mizí darovaní lidé a v opisech listin klášterů se opakují jména vsí, ale už ne jména darovaných lidí (třeba se výčet lidí zkrátí na "mnohou čeleď").. Autor z toho vyvozuje, že důraz už se klade na půdu a jiné majetky, ale už ne na konkrétního člověka. (Jenom mě napadá, jestli po úmrtí darovaného člověka bylo ještě nutné uvádět jeho jméno, zatímco třeba jméno vsi se nemění..).

[Ingolf]

Přímá přemyslovská doména se nacházela v okolí Prahy, sahala někam k Mělníku, Libušínu, k dolní Berounce, ke Lštění, ke Staré Boleslavi.

Pak tu byly dvorce-
a) lovecké - hospodářský význam byl mizivý, resp. vedlejší.. Hlavní význam byl reprezentativní, příklad je Zbečno.
b) dvorce hradské soustavy, pro vybírání dávek, soudnictví, křesťanský kult, centrum řemesla apod.
c) polní dvorce - ty už jsou zajímavé, ty mohly skutečně fungovat na principu velkostatku. Zároveň tu mohl probíhat místní trh a specializované výnosy se pak odváděly knížeti.
Příkladem známým z vrcholného středověku je Budyně nad Ohří, tady žila do doby dospělosti Eliška Rejčka. Dále Sadská, Stará Lysá, asi Týnec nad Labem a Roudnice adalší.

V čele dvorců stáli villici (dvůr je také označován jako villa, vedle dalšího pojmu curia). Sbírali peněžní i naturální dávky, dohlíželi na průbeh robot na svém území (údržba cest, doprovod a ubytování knížete..)

***
O rozsahu a významu velkostatku se stále vede diskuse. František Graus v rámci komunistické ideologie propagoval tezi o velkém významu velkostatku s přímým znevolněním prostých lidí vrchností. Dušan Třeštík a Josef Žmelička asi i v reakci na to kladli důraz na ekonomiku a politiku založenou na svobodném lidu a na hradské organizaci (která je jinak také typem znesvobodnění lidu).
Petráček se vrací k tezi o velkém významu velkostatku. Jejich síť měla být hustá, jsou známy názvy dvorů a jsou archologicky zjištěny i další, např. v Radonicích. Při představě o velkém významu velkostatku dochází ke kolizi s představou významu hradské soustavy. Petráček má např. služebné vsi za normální součást velkostatku, ne za projev hradské soustavy nebo za samostatnou instituci.

Shrnutí: "Kombinace soustavy hradské správy a knížecího velkostatku založeného na dvorech poskytovala možnost k poměrně detailní správě země a všech složek jejího obyvatelstva, které bylo nějakým způsobem vázáno na osobu knížete. Celá země byla organizována jako jediný obrovský knížecí velkostatek sloužící k pokrytí potřeb státního aparátu, který různými vazbami zahrnoval velkou většinu populace." (s. 106)

Já bych viděl význam hradské soustavy v tom, že vybírala dávka a břemena od svobodných lidí, tedy od heredes. Kníže se považoval za vrchního vlastníka země a půdy, proto si z toho titulu mohl činit nárok na část výnosů, ale jinak lidem do života příliš nezasahoval.
Knížecí velkostatek byl v přímém vlastnictví knížete, tady mu patřilo v podstatě všechno - půda, lidé i jejich práce. Hradská soustava tu nebyla zas tak potřebná, protože správa byla pokryta úředníky velkostatku. Maximálně by hradská soustava koordinovala zapojení služebníků do údržby cest nebo by vybírala nějaké dávky, aby je posílala knížeti dohromady s dalšími..

***
Nesvobodní lidé jsou v pramenech uváděni jako "servi". V antice se tak označovali otroci, ale ve středověku, který neměl takové mechanismy omezení osobní svobody jako antický stát, se tak označovali spíše nevolníci nebo poddaní. Plně nesvéprávný člověk pak byl označován jako sclavus, a to byli lidé prodávaní do arabských civilizací, které už zase měly schopnost člověka plně zbavit svobody..
Petráček v tomto duchu předpokládá, že servus pro 10. stol. je ještě otrok, protože v té době se prodávali přes Uhry nebo Španělsko do Arabům, ale v 11.-12. stol. už byli servi spíše nevolníci, nesvobodní lidé ve službě pána.
Další posun pojmu směrem k větší svobodě pokračoval. Pokud je pojem "servilní" synonymem úslužnosti, tak pojem "servis" už stojí výše. Servis kolem auta nebo počítače nedělá nějaký otrok, ale ceněný odborník..

Autor si všímá, že prameny označují pojmem otrok i děti (s. 79).. Uvádí tezi, že pokud byla většina dětí otrockého původu, tak začaly chůvy nebo někdo jiný říkat všem dětem "otroci". Přijde mi to jako násilné vysvětlení..
Není to ani věc specifická pro střední Evropu. Je doložená pro Rus (otročestvo je dětství snad i v dnešní ruštině) a pro antiku. Řecké pais a latinské puer je jak chlapec, tak otrok.. Podle mě to je pojem pro neplnoprávného člověka vůbec, ať už nemá práva z důvodu původu, zotročení, nebo z důvodu nízkého věku.

V moderní době je pak zajímavá analogie s pojmem proletář, odvozeného od latinského prolés - děti. Ze školy si pamatuju výklad, že dělníci neměli jiné bohatství než vlastní děti, tak se mají jmenovat po nich.. Kdyby to ale bylo podobné jako u těch otroků nebo pueri, tak by byl sám proletář míněn dítětem, tedy neplnoprávnou osobou.. Tedy až do nějaké doby, protože jak už to někdy bývá, děti tak trochu proti vůli svých rodičů dospějí a sami si najdou svoji cestu životem odlišnou od té rodičovské.

[Viola]

Autor si všímá, že prameny označují pojmem otrok i děti (s. 79).. Uvádí tezi, že pokud byla většina dětí otrockého původu, tak začaly chůvy nebo někdo jiný říkat všem dětem "otroci". Přijde mi to jako násilné vysvětlení..
Není to ani věc specifická pro střední Evropu. Je doložená pro Rus (otročestvo je dětství snad i v dnešní ruštině) a pro antiku. Řecké pais a latinské puer je jak chlapec, tak otrok..

Třeba ve slovinštině se opravdu dítě řekne "otrok".

[kacuro]

V dnešní ruštině se dětství řekne normálně де́тство, viz např. zde:

http://slovnik.seznam.cz/cz-ru/word/?q= ... RW0G5zYz0="
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%94%D0 ... 0%B2%D0%BE"

Ovšem při zadání slova отрочество je na ruské wiki tato krátká informace: период жизни человека между детством и юностью - čili období života člověka mezi dětstvím a mládeží. Nejspíše to bude tedy ten jalový věk vzdoru, kdy se puberťák stává otrokem svých pudů, nálad a připitomělých nápadů

Přítulkyně studovala přímo ruštinu na VŠ, má doma spoustu různých etymologických, frazeologických a dalších výkladových slovníků, tak jestli nezapomenu, dám jí to jako домашние задание.

[kacuro]

Tak je to skutečně tak, jak jsi psal:

https://ru.wiktionary.org/wiki/%D0%BE%D ... 0.B8.D1.8F"

[Ingolf]

Děkuju, taky tam píšou, že otrok má pocházet z praslovanského "bez práva mluvit". To "rok" by se mohlo vyvinout na české "řekl"
A mluvit neumí dítě, a otrok zase nemá to právo se k něčemu vyjadřovat..

[Ježek]

Rok v právní staročeštině znamená rokování (zasedání zemského soudu)

[Ingolf]

To je zajímavý, protože v germánštině znamená slovo "tag" jak den, tak i sněm.. Němci mají Reichstag, Švédi Riksdag, oboje "říšský sněm". Ale mezi rokem a dnem je dost velký rozdíl na nějakou jasnou spojitost..
U těch Germánů jsem si to spojoval s tím, že měli určené dny na sněmy, a to někdy kolem úplňku, aby všichni na všech místech věděli, kdy se mají na místo sněmování vydat..

[Ingolf]

K těm rodinným pojmům jako dítě = otrok, čeleď = familia (rodina) - podobné pojmy jsou i v církvi.
Představený kláštera je opat, to je z lat. abbas a to z hebrejského abba, všechno ve významu otec. Má to asi symbolizovat láskyplnou, ale i autoritativní ruku. Takový "otcovský" princip se asi odráží i v pojmu abatyše, což je odvozeno zase od toho "abbas", ačkoli jde o ženu a český pojem zní logičtějí "matka představená".
Mniši a jeptišky se označují jako bratři s sestry. Protože se bratři a sestry kontinuálně věnovali špitálnictví a zdravotní péči od nich časem převzal stát, převzalo se i názvosloví a dnes tu máme zdravotní sestry

[Ingolf]

Životní podmínky nesvobodných umíme jen sotva zrekonstruovat i si je představit. Život musel být tvrdý sám o sobě, k tomu se přidávaly nároky vrchnosti.
Nemusí to znamenat nutně vrstvení negativ, podmínky života byly asi tak tvrdé, že pod ochranou vrchnosti se dalo žít bezpečněji. A dokonce se to dá dělit i dál, na knížecím velkostatku se dá žít bezpečněji než na velkostatku kláštera, protože na knížete si dovolí málokdo..

O sociálním hnutí v raném středověku nemáme zpráv. Petráček v tom napadá marxistu Grause, mj. s poukazem na to, že sociální hnutí má společné vědomí, cíle apod., což se nevztahuje ani na případné lokální výbuchy hněvu.
Sociální hnutí se dá doložit v cizině na příkladu povstání Watta Tylera v Anglii po r. 1300, já bych dodal v našich podmínkách jako příklad sociálního hnutí pro starší dobu pohanské reakce.

***
Tady se bude hodit analogie s Anglií té doby, je tam víc pramenů.
Britský dokument 2000 let britské historie v 2. dílu uvádí pár vyhrocených tezí. Po dobytí Anglie Normany konstatuje obecný úpadek a (9:10): "Ještě hůř na tom byli rolníci, protože noví normanští páni měli daleko větší požadavky a navíc je utiskovali víc než jejich původní anglosaská vrchnost." Pak se ještě přitvrzuje (19:10): Vládnoucí vrstvě bylo jedno, že venkované umírají hlady, protože to byli konec konců jenom rolníci."
V dokumentu je zmíněn Domesday book z r. 1086, je tam charakterizován jako soupis majetku kvůli zdanění.

To všechno zapadá do normanské praxe, kdy se snažili vytěžit z poddaných co nejvíc. Po záboru Irska Normané sehnali lid na obdělávání půdy, kolem hradů postavili mlýny, ve vsích zavedli trhy... Všechno pro zlepšení ekonomiky, z které zpětně mohla čerpat i vesnická populace, a nezdá se mi, že by v Anglii Normani neznali cenu lidí a jejich práce...

Co se týče právního postavení, tak kolem r. 1150 mizí z anglických pramenů otroci. A nevolníci nemohou být jednoduše prodáváni proti své vůli (to otroci mohli být prodáni i za cenu roztržení jejich rodin), je tu vidět pokrok k lepšímu. Ještě lze uvést, že za vlády Eduarda I. (1272-1307) vyžadoval zákon i po nevolnících, aby vlastnil pečeť pro případné právní akty. Za Eduarda Vyznavače (anglosaský král před Vilémem Dobyvatelem) vlastnil pečeť jenom král..

V českých pramenech se při darech nesvobodných lidí uvádí hlavně člověk a jeho kvalifikace, a až potom, jestli je darován s půdou.. Hlavní je člověk, až potom půda.. A v této situaci asi není vrchnosti šumafuk, jestli "umírali hlady, protože šlo koneckonců jen o rolníky". Samozřejmě stejně jako v dnešním soukromém sektoru může být hodnota pracovníka spatřována v tom, že má dělat až do úmoru.. Na druhou stranu i v soukromém sektoru panuje k pracovníkovi nějaká úcta a dík, záleží to případ od případu.

***
Co se týče vztahů vrchnosti k poddaným, uvádí Petráček pozitivní evangelia a křesťanské morálky (on je taky Petráček aktivní katolík, mj. pověřen pro proces blahořečení Josefa Toufara). A na anglické poměry je dobré uvést kronikáře a teologa Jana ze Salisbury.
Jan ve svém nejznámějším díle Policraticus rozvíjí učení o třech středověkých vrstvách (vojáci, církev a pracující) tak, že první dvě vrstvy jsou tu kvůli těm nejspodnějším, kvůli rolníkům a řemeslníkům.. Samozřejmě je to ideál, možná i reakce na neutěšený stav, ale taky impuls k sociálnímu chování církve..

Mně se v té souvislosti líbí jedno křesťanské "podobenství" ohledně chování v hierarchii.. Kytka se květy jakoby sklání k zemi, ze které vyrůstá, zvíře se sklání jakoby v úctě ke kytce, kterou žere, člověk se sklání ke zvířatům, když je hladí nebo dává najíst (nebo jde podříznout..).., v Bibli se Kristus sklání k učedníkům, aby jim umyl nohy (což napodobuje papež o Velikonocích, když myje nohy bezdomovcům). Všude je vidět úcta k nižším vrstvám života, ne nadřazování..

[Ingolf]

Autor si všímá, že prameny označují pojmem otrok i děti (s. 79).. Uvádí tezi, že pokud byla většina dětí otrockého původu, tak začaly chůvy nebo někdo jiný říkat všem dětem "otroci". Přijde mi to jako násilné vysvětlení..
Není to ani věc specifická pro střední Evropu. Je doložená pro Rus (otročestvo je dětství snad i v dnešní ruštině) a pro antiku. Řecké pais a latinské puer je jak chlapec, tak otrok..

Třeba ve slovinštině se opravdu dítě řekne "otrok".

Podobně stejného původu jsou slova pachole (dítě) a pacholek (sluha)..

[Ježek]

Ta kniha je velmi pečlivá studie jednoho tématu - ze které jsou nadšeny obě strany sporu Prahy x Brno. Petráček nezpochybňuje teorii služebných vesnic, ač to je mnohem víc hypotéza, než prokázaná věc. Zároveň ale nevidí služebnou organizaci jako něco samostatného, včleňuje ji do do panovníkova režijného hospodaření + nezpochybňuje nebo neminimalizuje soukromou šlechtickou držbu, která zpočátku nemusela být příliš velká, spíše jen dvorce a roztříštěné majetky v širším regionu.

Ale co myslím, že je dost podnětné, jsou pasáže o sv. Václavu - kdy ho vidí jako panovníka, který se snažil vládnout mírněji než byl dobový standart (věří legendám o jeho mnišském životu) - což vedlo ke konfliktu s velmoži a bratrem.

Objevil se ještě jeden pramen, který nemá, v Mělnickém misálu na přídeští, tam šlechtic Střezivoj dává zdejší fundaci "servus cum bubulco" a "tribus equariis" - další menší doklad, že služebná organizace byla pouze knížecí (a následně církevní).

Větší pozornost by mohl věnovat zemským robotám, tam myslím to bylo slabší.