Pokec o filmech

[Ingolf]

Strachovy filmy se odlišují od těch filmů tzv. historických. Ty historické filmy často neplní očekávání, které si od nich slibuje historik nebo i běžný divák, tedy snažit se ukázat, jak to v historii bylo. Záměr autorů filmu je někdy úplně opačný - když se totiž vezme nějaké banální téma typu příběh o lásce, tak tam se nedá vymyslet nic moc nového, skoro všechny současné příběhy a kulisy už tu někdy byly. A tak se sáhne do historie, aby se udělaly kulisy jiné a aby se vymyslel nějaký jiný příběh. Že ten příběh v minulé době třeba proběhnout nemohl, to už není podstatné, protože kdo to nemá nastudované, tak to neodhalí. příběh z přítomné doby se dá falšovat blbě, protože jsou média, která o něm píší, jsou lidé, kteří znají aktéry, žijí leckdy i aktéři, a ti se mohou bránit.
Tedy smyslem "historických" filmů není informovat o historii, ale naopak - dát příběh do historie, protože člověk neodhalí, co je tam nesmyslně. nejde to úplně paušalizovat, ale třeba Jákl přesně takto informoval o svém Žižkovi - pro raný Žižkův život máme tak málo informací, že si příběh o Žižkově působení v bojových družinách můžeme domyslet.

Strachovy filmy jsou o historii, ale odehrávají se v dnešní době. A jsou tak trochu o práci historika, protože se zabývají tím, podle jakých pravidel stavěl Santini, a je to motivující pro studium Santiniho díla. Postupem doby tyhle linky slábnou a v Labyrintu je tenhle nedostatek invence přehlušován počtem vražd a jejich brutalitou. Jinak nelogičností je ve Strachových filmech moc a zbytečně to vyznění shazují. Jako v Ďáblově lsti někdo zabíjí nevinné a čisté lidi, a přitom jedna oběť je nějaký feťák.
***
Úplně originální vyznění mají Hanební pancharti od Tarantina. Jeho filmy se obecně vyznačují nesmyslným násilím a jeho detailními projevy. Scenérií pro Pancharty je druhá světová válka a náplní děje je výsadek amerických vojáků do okupované Evropy, kde spáchají úspěšný atentát na Hitlera. Výsadkáři jsou vybráni tak, aby uměli německy, ale stejně se v jedné hospodě vystaví podezření, že Němci nejsou. Výsadkářům se povede přesvědčit německé vojáky s tím, že používají nějaký německý dialekt. na to si ale přisedne z vedlejší německý major s tím, že se zajímá o dialekty a diskuse pokračuje. Přesvědčit se nechá i major, ale výsadkáři se prozradí tím, že jeden z nich objedná tři piva a zvedne jiné prsty (myslím ukazovák, prostředník a prsteníček), než se zvedaly v Německu (tedy jako v Česku od palce do prostředníku).
Scénárista nebo autor předlohy toho filmu evidentně umí kulturní historii a dokáže ji věrohodně zakomponovat. To je vidět otevřeně na těch prstech, ale skrytě ještě na jedné věci, a sice proč se zrovna major zajímá zrovna o dialekty? Může to vyznívat jako nějaká vlastenecká záležitost, ale skutečnost bývala mnohem prozaičtější. Důstojníci dostávali na vojenský výcvik i do války vojáky ze všech částí svého státu, takže se dialekty chtě nechtě naučili. A v praxi je znalost dialektu o to vhodnější, když voják musel rychle pochopit rozkaz nebo aby se vojáci nedomlouvali proti důstojníkům nějakým svým argotem. Takže když byl Franz Kafka na vojně, poslechl si ho jeden důstojník, pokýval hlavou a řekl "Malá Strana". Seknul se asi o kilometr, protože Kafkův otec měl krámek u Staroměstského náměstí a Malá Strana je hned za Karlovým mostem.
Vzniká paradoxní film - on se vůbec netváří, že je historický, nebude vážně tvrdit, že Hitlera zabili Američani. Ale na druhou stranu ty reálie jsou zpracované mnohem lépe, než u filmů takzvaně historických (jako když v dokudramatu o Cyrilovi a Metodějovi běží lidi do akátového lesa). A to se týká i reálií, u kterých běžný divák ani nepozná, že jde o dobovou záležitost, jako je ta znalost dialektů důstojníky.

- V tom pojetí Panchartů je nějaká vnitřní síla. Když reálie působí pravdivě, tak jsou nenásilné i situace, které z nich vycházejí. Oproti tomu nezvládnuté reálie tzv. historických filmů nebo nelogičnosti ve Strachových filmech dokáží diváka leda rozhodit.
- V Panchartech divák vstřebává ty reálie i nevědomě. Pokud jsou pravdivé, je to v pořádku, ale jsou i opačné případy. V populárně vědeckých historických časopisech tak běžně vychází článek, který může být velice dobrý, a u něho jsou jako ilustrace obrazy nějakého autora. Jenže na obrazy se vztahují autorská práva, které stejně jako u knih platí nějakou dobu po autorově smrti (sto let od publikace díle nebo smrti autora, teď nevím). Takže časopis může používat obrazy malované někdy před sto nebo více lety - a čtenář se článkem vstřebává obraz namalovaný českým vlastencem 19. století, kterýžto obraz podává nějaký nacionalistický motiv. Ten obraz vstřebává bezděčně, podprahově, aniž by si to uvědomil a bránil se proti ovlivnění..