Středověk
Dnes je: 22. 10. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Polské dějiny

    * Vznik polského státu

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 14. 06. 2009 (9448 přečtení)

    Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.

    Polské kmeny
    Na území dnešního Polska existovalo v 9. století několik kmenů – ve Slezsku to byly od západu na východ Dědošané, Třebované, Slezané, Opolané, Bobřané, Holasici.
    Jedním z významných kmenů byli Vislané, kteří kontrolovali celkem rozsáhlá území Malopolska, na jihu měl jejich stát sahat k Tatrám, na východě k řekám Bugu a Styru, tomuto kmenovému knížectví náležely tedy i kmeny Opolanů a Holasiců. Jejich centrum, místo odkud měl vládnout kníže, s nejspíše bylo na místě dnešního Wawelu, hradu v Krakově, jisté to však není. Rozvoj tohoto protostátu přervala moc Velké Moravy, kolem roku 880 knížectví dobyl Svatopluk, zajal knížete a jeho společně s lidem nechal pokřtít. O tom se zmiňuje právě český Kosmas. Po rozpadu velkomoravské říše se knížectví Vislanů osamostatnilo, léta svého největšího rozvoje mělo už za sebou. Obsazeno bylo znovu, tentokrát českým státem a to v první polovině vlády knížete Boleslava I. (cca 935 – 972). Poté je připojeno k expandujícímu polskému státu, když je dobyto na Češích.
    Severně od Vislanů sídlili Mazované. Nejskvělejší budoucnost měli ovšem Polané, sídlící v okolí Varty, v dnešním Velkopolsku.

    Piastovský mýtus
    Stejně jako naše pověsti o nástupu Přemyslovců, tedy o povolání bájného Přemysla Oráče na český knížecí stolec, tak i polská historiografie má zachované pověsti o mýtických prvních Piastovcích a jejich nástupu na trůn. Jak bájné vyprávění starců, podané nám Kosmou o předpřemyslovských dějinách a nástupu prvního Přemysla, tak i příběhy o odjinud neznámých Piastovcích Galla anonyma, se vyznačují řadou shodných prvků a také jistou dávkou idealisace „dávných“ (bráno z pohledu obou kronikářů 11. století) událostí – vznik státu zde navazuje na období, kdy společnost fungovala bez regulace, bez potřeby tvorby nových zákonů a někoho, kdo by na ně pevnou a tvrdou rukou dbal. Kosmas v páté kapitole své první knihy píše, že kněžna Libuše lituje lid Čechů, který neumí svobodně žít, svobody si neváží, poddávají se porobě, která je ztělesněna postavou knížete. Knížete, kterého jim svojí zázračnou mocí dosavadní kněžna Libuše určí a kterého nesnadno poté sesaditi. Polský zakladatelský mýtus popisuje Kosmův zhruba součastník, kronikář zřejmě nepolského původu, zvaný Gall anonym. V městě Hnězdně (Gniezno), jehož jméno pochází od slova hnízdo, žil kníže Popiel. On měl dva syny, na počest jejich postřižin připravoval velikou slavnost, na kterou pozval mnoho svých důstojníků a přátel. Stalo se Božím úradkem, že na tu hostinu přišli také dva poutníci, jim bylo ale zamezeno zúčastnit se plánované hostiny, nenašli ubytování ve městě a vůbec se tam nedostali. Přišli tedy do podhradí, k domu chudého oráče Piasta a jeho manželky Řepky (Rzepka), který také dělal slavnost pro svého syna Siemowita. Důležité je, že oba poutníky přivítal. Piast oběma mužům nalil jediné své pivo, které měl přichystáno na oslavu postřižin svého syna, toho piva ovšem neubývalo, ale naopak stále přibývalo. Když se vzpamatoval z toho údivu, tak pozval samotného knížete Popiela, který se nezdráhal na oslavu postřižin jít. Nakonec byl syn Piasta Siemowit postřižen. Siemovít časem rostl do síly a ctnosti, až dosáhl takové úrovně, že ho samotný Bůh určil za vládce Polska, za knížete (takto Gall anonym přechází změnu dynastie, která nezřídka byla velmi krvavá). Říkají prý starci, že Popiel byl z knížectví vyhnán, ale strašlivě ho pronásledovaly myši. Ukryl se proto na jistém ostrově, kde byl dlouho v dřevěné věži bráněn právě před těmito malými tvory, kteří na ten ostrov připlavaly. Nakonec byl všemi svými družiníky opuštěn, jim měl údajně vadit myší zápach a zahynul velmi hanebnou smrtí, byl rozsápán a sežrán myšmi.
    Siemowit své mládí neměl strávit neužitečnými zábavami, ale oddal se práci a službě rytířské, jeho věhlas a sláva byla rozšířena i za hranicemi jeho panství, více než se povedlo komukoli před ním. Po jeho smrti ho nahradil jeho syn Lestek, který se měl také rytířskými činy vyrovnat činům svého otce. Jeho vnuk Siemomysl měl nastoupil po smrti svého otce. Siemomysl se měl vyrovnat svým předkům jak důstojností, tak i potomstvem. A právě Siemomysl byl otcem velikého Měška, prvního v pramenech doloženého vládnoucího Piastovce na území polského státu.
    Významný polský historik Benedykt Zientara se domnívá, že není třeba pochybovat nad skutečnou existencí oněch mýtických Piastovců, i když nejsou z jiných písemných pramenů jasně doložení. Etnografické výzkumy vykonané po druhé světové válce v Africe ukázali, že tamější kmeny (spíše ti, kteří v oněch kmenech zachovávali historickou pamě) si dokázali zapamatovat několik desítek panovníků v uplynulé době – tomu se měli věnovat speciální funkcionáři nazývaní tradicionalisty. Na základě stejného principu měli fungovat podobní činitelé v tehdejší raněstředověké střední Evropě – pokud tedy na začátku 11. století byla sepisována historie určitého panovnického rodu, neměla být příliš velká potíž nechat několik vět (ne však jasných informací) o víceméně 10 (snad i více) generacích přímých předků současného panovníka. Tím se dostáváme na počátek polských dějin k prvnímu zapsanému, ale jinak nedoloženému vládci. Stejně tak i samotným vládcům byla do paměti vštěpována povědomost o jejich předcích.
    V druhé polovině 9. století, možná pod vlivem Velké Moravy, tak mělo dojít k svržení dynastie, jejímž posledním členem byl Popiel. Vlády nad Polany, sídlícími ve Velkopolsku, se tehdy ujal Siemovít, po něm nastoupil Lestek (Lešek) a Siemomysl. Za zhruba sto let jejich vlády měla být získána území dnešní Lenčice (Lęczyce), Sieradzi, Mazovska, Sandoměřska a také západní Lubušsko – zde by se poslední mýtický Piastovec střetával se zájmy římskoněmeckého státu a jeho místních zástupců, pokud je dokázali zrovna prosazovat.

    Měšek
    O počátcích vlády Piastovce Měška nevíme vůbec nic, tedy kdy začala, ani to, zda skutečně nastoupil po smrti svého otce, kterým měl být Siemomysl. Měšek, podle polských historiků, se měl narodit někdy okolo rozmezí let 920 a 930, zřejmě v Hnězdně, kde polští vládci sídlili. Měl dva bratry, jeden se jmenoval Czcibor (Ctibor), jméno druhého neznáme.
    Prvně se objevuje v zájmů říšských kronikářů, tedy Widukinda, v roce 963. Z nedlouhé zmínky vyplývá, že patřil mezi přední aktéry středoevropské politiky, v té době už mohl několik let vládnout, jeho země se mohla pod jeho vládou již vzkvétat. Nevíme, zda již v době nástupu na trůn ovládal polská území, která nebyla v rukou českého knížete Boleslava – tedy Slezsko, Malopolsko, Přemyšl (Przemyœl) a Červeňské hrady. Měšek, stejně jako třeba německý Ota nebo český Boleslav, vládne sám, nikoli společně s příbuznými, nebo výrazně omezován sněmem. Na rozdíl od kmenových svazů Polabských Slovanů, kde je kníže omezen mocí sněmu, Měšek už vládne centralisovanému státu, moc jednotlivých kmenů tu byla zlomena již dříve, Měškovými předchůdci, jak se zdá. Od konce 2O. let římský král Jindřich I. Ptáčník válčí proti slovanským kmenům a kmenovým svazům mezi Labem a Sálou (do této jeho zahraniční politiky na východním pomezí Říše spadá i poddání se českého knížete Václava v roce 929. Boje proti Polabským Slovanům zintensivněli za jeho syna a nástupce Oty I. (král 936, císař 936). On také obsadil královské úřady schopnými lidmi, kteří měli válčit proti pohanským Slovanům – velitelem vojska se stal Herman ze saského rodu Billungů. Správcem Staré Marky (severně od Magdeburku) se stává jinak neznámý Gero, který ihned útočí na Stodorany a snaží se dobýt jejich hlavní město Branibor (Brandenburg). S Gerem je spojeno zabití 30 knížat, poté, co je pozval na svoji hostinu. Důležitější je, že i přes různá úskalí spojená boji v jiných částech Říše, dokázal získat nová území.
    V druhé polovině padesátých let se do popředí událostí dostává Wichman mladší, synovec Hermana Billiunga. Herman je osočen z loupeže majetků svého bratra, Wichman proti němu začíná válku. Ze Saska je záhy vytlačen, ale spojuje se s Obodrity a v čele jejich vojska vpadá do Saska. Ota vyhlašuje Wichmana jako veřejného nepřítele a spěchá na sever. Společně s Gerem v čele německých vojsk se utkávají s Obodrity, které porážejí, jejich kníže je zabit. Wichman utíká k francouzskému králi Hugo Kapetovi, aby se za dva roky vrátil zpět do Saska, poté utíká do Dánska, odkud je vyhnán, Slovany je předán Gerovi, ale ten jim ho vrací.
    Poté podněcuje útok svých spojenců na „vzdálenější Slovany“ jimiž jsou myšleni Poláci.
    Roku 963 útočí markrabí Východní Marky Gero na Lužičany v pozdější Dolní Lužici, které porazil a poddali se mu. Ve stejné Widukindově relaci je uváděn polský kníže Měšek, který těžce válčí s Velety (tehdy byli mimo jiné českými spojenci). Důležité pro jeho postavení ve zdejším prostoru je to, že ho kronikář nazývá přítelem císaře (tedy až k roku 967, což může souviset se změnou jeho náboženství), ačkoliv v této době byl pohanem a nevíme, zda uvažoval o přijetí křesanství. Nevíme ovšem, zda existovalo nějaké spojenectví mezi Gerem (tedy císařem a jeho Říší) a Měškem proti kmenům Polabských Slovanů nebo polský kníže pouze reagoval na Wichmanovo poštvání Slovanů proti jeho knížectví a souběžné boje jsou tak jen náhodou.
    Mezi lety 963 (možná, že už dřív, protože neexistuje záznam, který by svědčil o tom, že český kníže Boleslav I. Ukrutný by nějak pomáhal Luticům případně jejich možným spojencům, pokud jimi byli třeba Lužičané) a 965 se mění politická mapa střední Evropě. Češi opouštějí své spojenectví s Velety a navazují přátelské vztahy s polským knížetem Měškem. Nevíme, jestli iniciativa vycházela od jednoho ze slovanských knížat nebo od císaře Oty (případně, zda byl prostředníkem). Boleslav s Otou několik let válčil na počátku vlády obou (nastoupili rok po sobě), později se stal jeho spojencem a poskytl mu početný oddíl v bitvě na Lechu, který se ovšem nevyznamenal). Zájmy Oty a Měška mohl sbližovat jejich společný nepřítel Wichman. Ota I. Veliký mohl mít spojence v Měškovi, který byl v týlu jeho nepřátel mezi Slovany.
    K roku 964 víme, že se Měšek zavázal platit tribut císaři, ale pouze k řece Vartě (Warta ve Velkopolsku), která těžko byla hranicí jeho státu, Polsko v té době muselo být již rozlehlejší. Tributy východních sousedů Říše Říši nebyly v této době ničím zvláštním, určovali v jistém smyslu ani ne nadřazený vztah, jako vztah silnější a slabší. Existují také tributy za mír. Interpretace faktu, že Měšek platil tribut jen z části své země, je složitá a vyvolává mnoho otazníků. Někteří to považují za pokrytí misijní snahy císaře a německé církve na území Polska – v rámci christianisace tohoto státu. Země po Vartu by tak byla třetinou Měškova knížectví. Měšek a Polsko nakonec křesanství přijmou, nikoliv však prostřednictvím německého kléru, ale svého českého spojence.
    Války s Velety pokračují i nadále, roku 964 prý Wichman získal na Měškových zemích velký lup a v roce 965 v nich umírá Měškův bratr, jehož jméno neznáme.

    Křest Měška
    Měšek se stal spojencem českého knížete Boleslava I. Není nyní přímo důležité, zda to bylo prostřednictvím římského císaře Oty, nebo ne, každopádně on by tím mohl mnohé získat. Měšek si měl vzít za manželku jednu z dcer českého knížete Boleslava. Podle Kosmy byla velmi nešlechetná, když sňala panenský vínek (zřejmě tedy byla určena na duchovní dráhu) a v pokročilém věku se provdala za polského knížete.
    Jisti si nemůžeme být ani 2 daty. Prvním je rok 965, tehdy Dobrava přišla do Polska. Druhým je rok následující, kdy Měšek přijímá křest. Obě data uvádějí polské letopisy. Nepochybně víme, že Dobrava si skutečně vzala Měška. Předpokládá se také, že Dobrava, jako dobrá křesanka, s sebou ve svém doprovodu přivedla z Čech také svého osobního kaplana, nebo i kněží více. Odlišní kronikáři přinášejí odlišné pohledy na věc. Dětmar, biskup v Mersenburku, který zemřel v roce 1018 a předtím napsal svoji kroniku, vidí věc následovně: Měšek se oženil s Dobravou. Ta se ho snažila všemožně získat pro křesanskou víru, vysvětlovala mu různé výhody nové víry. Když poprvé v jejich manželství nadešel čas postu a Dobrava se chtěla vzdát konsumace masa a umrtvovat své tělo. Měškem se nechala přesvětit, aby půst porušila, maso jedla, získala si tak větší náklonnost svého manžela a nakonec ho přesvědčila k odvrhnutí pohanských bohů.
    Gall anonym, píšící zhruba 100 let po Dětmarovi Mersenburském, to vidí zcela jinak: Měšek se chtěl oženit s Dobravou, přesto měl 7 jiných žen a držel se i jiných pohanských zvyků. Dobrava si kladla podmínku sňatku – Měšek musí přijmout křesanství. Když to slíbil, Dobrava s velkou okázalostí přijela do Polska. Ale s Měškem nesdílela manželské lože do té doby, než neporozumí dobře křesanské nauce.
    Vstup Měška mezi rodinu křesanských panovníků je tedy zahalen mlhou nejasností. Pro Měška přijetí křesanství, stejně s ním ho přijala minimálně část jeho družiníku a napříště také tento vládce podporoval šíření této víry ve své zemi, zřejmě bylo politické. Jistě, mohl počítat s rozvojem vzdělanosti a kultury v tehdejší polské společnosti, opisování děl antických i křesanských autorů, ale to asi nebyl hlavní motiv jeho rozhodnutí. Přijetí křesanství bylo pro pohanského vládce posílením jeho vlády, každý středoevropský stát se tím vnitřně upevnil a centralisoval. Křesanství věří, že vláda pochází od samého Boha, pomazaný vládce je svým způsobem zástupcem boží moci na zemi (ve své zemi). Věrnost vůči Bohu a tomuto panovníkovi je závazkem pro všechny, zrada může být náležitě tvrdě potrestána, jako jeden z nejt잚ích zločinů. Církev tedy v počátcích státu podporovala jeho stabilitu a rozvoj. Druhá věc je posílení Měškovy autority v cizině, nechal se pokřtít a rázem může být nazýván jako přítel císaře (Oty I. Velikého) k roku 967. Do Polska záhy (968) přichází misijní biskup Jordan, původem zřejmě z Lotrinska.
    Otázka je, zda přijetí křesanství v polském knížectví knížetem Měškem a později jím shora šířeno mezi jeho poddané, skutečně proběhlo „náhodou“ iniciativou zvnějšku, od kněžny Dobravy nebo zda přijetí křesanství bylo Měškem plánováno dopředu a sňatek se zbožnou Přemyslovnou byl vhodnou možností nechat se pokřtít. Druhou otázkou je, proč se křesanství rozšířilo do Polska z Čech, státu, které mělo už své světce, ale zatím nemělo vlastní biskupství (o něm se v té době jednalo s papežem v Římě). Měšek mohl přijmout křesanství z římskoněmecké říše, která v této záležitosti byla mnohem dále. V úvahu může připadat obava z přílišné závislosti na Německu (tribut byl placen již několik let) a důvody jazykové – čeština a polština té doby byly velmi podobné.

    Další vývoj
    Rok 967 přinesl vyřešení problémů s odbojným saským šlechticem Wichmanem. Ten nabídl svoji pomoc proti strýci Hermanovi Billungovi vládci Vagrie knížeti Želiborovi. Widukind nevidí dobře do nastalé situace, není si jist možnými dohodami a úmysly různých stran. Jakmile se Wichman dostavil na jeden z vágerských hradů, byl v něm obležen, hrad byl záhy dobyt. Kronikář si není jist, zda se slovanský kníže domluvil s německým velitelem vojsk domluvil, že mu hrad i jeho synovce v něm vydá. Pokud však ano, tak Wichman lest prohlédl a pod záminkou, že se vydává pro dánskou pomoc, uprchl do bezpečí. Odtud se vydal směrem na východ, k Voliňanům (dnešní město Wolin při ústí řeky Odry). Tento kmen přesvědčil, aby napadli Polsko. Dokázalo se mu proniknout hluboko na polské území, na levý břeh Varty a tam svedl 26. září 967 s Měškem bitvu. Polský panovník využil v tomto střetu svého spojenectví s Boleslavem I. Ukrutným. Český kníže mu poslal 2 oddíly jezdců, kteří měli rozhodnout celou bitvu, obešli nepřátelské šiky a vpadli Voliňanům do zad. Wichman se v této situaci dal na útěk. Byl zadržen ale svými slovanskými spojenci, kteří si mysleli, že je přinutil k prohrané bitvě a sám z ní uniká. Ti ho donutili, a bojuje dál a právě tehdy byl zajat Poláky. Wichman požadoval, aby se mohl vzdát nikomu jinému, než samotnému knížeti Měškovi. To se mu stalo osudným, když byl k němu veden, rozzuřený dav ho ubil k smrti. Jak Měšek, tak i zástupci německé strany mohli být spokojeni, přišli o společného nepřítele.
    Po porážce Voliňanů zřejmě pokračuje expanse Měška na území ústí řeky Odry, kde svého soupeře asi citelně oslabil, a také do západního Pomoří.
    Proti tomu se postavil markrabí východní marky Hodo v roce 972, který vytáhl proti Měškovi, bez vědomí císaře Oty, který v té době pobýval v Itálii. Směr jeho tažení nevedl na centra polského státu – Hnězdno a Poznaň, ale tak, aby zkřížil cestu polskému knížeti směrem na Štětín a Wolin. K prvnímu historicky známému střetu mezi Němci a Poláky došlo v bitvě u Cedzynie, při ústí Varty do Odry. Bitva byla svedena 24. června 972. Na straně markrabího se jí zúčastnil otec kronikáře Dětmara Siegfried, on i markrabí Hodo z bitvy vyvázli živí, ale jejich armáda byla poražena. O vítězství Poláků rozhodl manévr posil vedených bratrem knížete Ctiborem (Czcibor).
    Císař, jakmile se vše dozvěděl, poslal své posly a vyzval oba znesvářené, aby až do jeho příchodu zachovávali mír. Jeho rozhodnutí nadešlo o Velikonocích 973 v Quedlinburgu – Měšek měl odevzdat rukojmího a tím byl jeho prvorozený syn Boleslav (Chrabrý později), který se narodil snad již v roce 966.
    7. května 973 umírá císař Ota I. po něm nastupuje jeho syn Ota II., který už je několik let korunován králem. Záhy ale začíná spor mezi ním a jeho starším bratrancem Jindřichem, vévodou bavorským. V listopadu téhož roku umírá švábský vévoda Burkhard, Jindřich usiloval o to, aby se vévodkyní stala jeho sestra Hadwig, vdova po Burkhardovi. Král Ota II. vévodství předal ovšem svému bratranci Otovi. Jindřich se spojuje následujícího roku freisinžským biskupem Abrahamem, českým knížetem Boleslavem II. (syn Boleslava I. Ukrutného) a Měškem Polským. Bavorský vévoda se odmítá dostavit na dvorský sněm, později je chycen a uvězněn. V roce 976 utíká, aby zahájil povstání, je poražen, utíká nakrátko do Čech a později je znovu uvězněn.
    Měšek měl spory s císařstvím již dříve, snažilo se bránit jeho zájmům v Pomoří (markrabí Hodo), proto rád podpořil protikandidáta, jeho tah mu nevyšel, jeho nepřátelství s Říší pokračovalo i dále. Nemáme ovšem zprávy o tom, že by probíhaly na východním pomezí nějaké krvavé střety.
    V roce 977 umírá kněžna Dobrava, ta jež přinesla do Polska křesanství. Z hlediska středoevropské politiky to znamená bezprostřední ochlazení vztahů mezi Polskem a Čechami.
    V roce 979 podniká Ota II. útok na Slovany, zřejmě teda na Polsko, které se snaží posilovat svoji moc v oblasti Pomoří – to Měšek nakonec zřejmě ovládl. Není úspěšná a nastupuje diplomatické řešení konfliktu, pokud se jím dá nazvat sňatek polského panovníka s Odou, dcerou markrabího východní marky Theodoricha. K sňatku došlo v roce 980, kněžna porodila tři syny – Měška, Svatopluka a Lamberta.
    7. prosince 984 umírá při svém italském tažení, zanechává nezletilého syna Otu. Z vězení se dostává (je propuštěn) Jindřich, který se zmocnil malého Oty III. jako jeho poručník, z této posice přijal holdy slovanských knížat – Měška, Boleslava a obodritského Mstivoje. Jeho záměr nebyly jasné, zřejmě se chtěl zmocnit vlády nad Říší. Záhy vypukly boje v Sasku, kde byl Jindřich poražen, malého Otu poté odevzdal. Otovi v roce 986 složili hold slovanští vládci – mezi nimi i Měšek.
    Jak je výše napsáno, vztahy Čech s Polskem ochladly po smrti Přemyslovny Dobravy, další ránu jim zasadil krok českého knížete Boleslava II. Pobožného.Ten obsadil v roce 984 Míšeň. V Míšni byl markrabím tehdy Ridigar, jeho dcera (nevíme jméno) byla manželkou prvorozence Měškova – Boleslava Chrabrého. Měšek se v následujících letech (984 a 985) účastní německých výprav proti pohanským Slovanům. V tuto chvíli má podporu císařského dvora, u kterého je naopak v nelibosti český kníže Boleslav krachem svých ambicí a plánů. Měšek situace využívá česko-polská nevraživost přechází do otevřeného střetu. Nejpozději v roce 990 (spíše ale dříve) zahajuje útok na české državy mimo Čechy a Moravu. Červeňské hrady byly ztraceny již dříve – od roku 981 náleží Vladimíru, knížeti ruskému. Česká a polská historiografie se rozchází v názoru, na kom je Vladimír dobyl. Poláky je obsazeno Slezsko a Krakovsko. Ztráta těchto území vede v Čechách k vleklé politické krisi, nebo jsou narušeny knížecí příjmy.
    Z roku 991 pochází dokument zvaný Dagome iudex, pojmenovaný podle vydavatele a vlastně také prvních slov dokumentu. Dagome soudce, společně se svojí ženou a dvěmi syny předává hrad Hnězdno s patřičnými náležitostmi sv. Petru, čili papeži.
    Zaujme několik věcí – Měšek zde není nazýván Měškem, ale Dagomem. Zdá se, že to bylo jeho další jméno, získané při křtu, případně zkrácenina jména Dagobert. V dokumentu se neobjevuje první syn Měška – Boleslav. Je možné, že tehdy s otcem měl spory. Dá se předpokládat, že jeho macecha se snažila získat nástupnictví pro své syny, právě na úkor nejstaršího Boleslava. Spekuluje se také nad tím, zda dokument měl nějaký politický podtext, zda ním Měšek sledoval nějaký cíl. Pokud ano, tak tím chtěl vyjádřit svoji nezávislost na císařství, tím že se prohlásil leníkem papeže, který rozhodně neměl tolik moci, aby mohl mluvit výrazněji do polských záležitostí. Nepochybně to ale byl také Měškův zbožný čin, tehdy mohl přemýšlet o svém místě v nebi, protože jeho životní pou se již chýlila ke konci. Měšek umírá 25. května 992, pohřben byl v Poznani. Před svojí smrtí rozdělil knížectví mezi své syny (to byl nepochybně úspěch kněžny Ody), nevíme ovšem, zda mladší synové dostali nevelké úděly k výživě svých družin, nebo čtvrtiny země. Situaci rázně vyřešil prvorozený syn Boleslav I. Svoji macechu a její syny vyhnal do Německa, kde jim díky jeho kontaktům bylo zamezeno možnost intervenovat v Polsku. Možné velitele povstání proti své osobě Přibyvoje (Przybywoj) a Odolana nechal oslepit.

    Závěr
    Měška I. lze právem považovat za tvůrce polského státu. Samozřejmě nevíme nakolik mohl stavět na dílu svých předků, Polsko rozšířil, zapojil do sítě mezinárodních vztahů a upevnil svoji vlastní posici. Význam křesanství byl pro následující politický, ale především kulturní vývoj, nedocenitelný. Jeho politika byla často lstivá, ale velmi promyšlená, téměř vždy z ní něco vytěžil. Jeho úspěchy umožnili Boleslavu Chrabrému na čas učinit z Polska středoevropskou mocnost, protiváhu Svaté říší římské. I Polsko v dlouhodobější perspektivě prošlo krisí (po smrti Chrabrého), existovalo i nadále.

    Použitá literatura:
    Jasienica, Paweł: Polska Piastów, Polska Jagiellonów, Warszawa 1986.
    Kosmova kronika česká, přel. Hrdina, Karel, Praha 1950.
    Labuda, Gerard: Materiały Ÿródłowe do historii Polski epoki feudalnej, Warszawa 1954.
    Kolektiv autorů: Poczet królów i ksišżat polskich, Warszawa 1980.
    Hrabová, Libuše: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů, České Budějovice 2006.
    Charvát, Petr: Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004.
    Keller, Hagen: Otoni, přel. Drbal, Vlastimil, Praha 2004.

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha