Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Nový věk a Nový svět I.
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 22. 04. 2012 (4638 přečtení)
Učebnicové pojetí uvádí počátek novověku rokem 1492. Určit takové přesné datum nebo akt pro začátek nové epochy je samozřejmě spektakulární a umělé. Stejně kontroverzní ale můe být i dělení epoch na starověk, středověk a novověk. Odráí mylení italských humanistů, kteří spatřovali starý věk v antice, temný a tmářský věk ve středním, přechodném věku, a světlé zítřky ve svém, novém věku. A takové dělení přijímá i celá západní civilizace, ačkoli by se pro její jednotlivá území teoreticky dalo vymyslet třeba jiné dělení a třeba i přesnějí. Irelevantní můe být takové dělení pro jiné světadíly. Indiáni přistáním Kolumba nevkročili rázem do novověku, ili v něčem, co odpovídá někdejímu evropskému pravěku nebo v případě indiánských civilizací evropskému starověku.
Právě Itálie, kde vzniklo obecně přijímané dělení epoch lidstva, hnala kolo dějin vpřed. Její aktivity i osobnosti stály u zrodu zámořských výprav, které otevřely Evropě do té doby nevídané monosti. Výpravy byly produktem mylení, které se dá v lecčems nazvat novověkým, a Nový svět se stal kolbitěm, kde probíhal střet mezi uhasínajícím mylením středověkým v podání katolických států a mezi mylením novověkým v podání protestantských společností, komun a jednotlivců.
Článek se nebude věnovat zkoumání, nakolik je rok 1492 přelomem dvou epoch, nebude hledat co nejpřesnějí datum. Bude se věnovat zárodkům novověkého mylení ve středověké Evropě, toho mylení, ze kterého vzely i zámořské výpravy a z nich objev Ameriky. Monosti nového světadílu a pronikání evropských velmocí do Asie pak zpětně ono novověké mylení posílily a v okolnostech zámořských výprav a rozvoje Nového světa vyniká i rozdíl mezi mylením Evropy oproti dalím klasickým mocnostem středověku (Číny, Turecka, Ruska
), kterým v novověku začíná Evropa dominovat. Rok 1492 je tak mezníkem, ale i odrazovým můstkem k dalímu dějinnému vývoji, který se vine a do dneních dnů a bude mu věnován konec práce.
***
V této kapitole budeme zpočátku sledovat Evropu po pádu Říma, rozdrobenou do vsí a kláterů, pouhý přívěek byzantské a arabské kvetoucí civilizace. Na konci staneme před víceméně jednotnou Říí, nad ní slunce nezapadá. Na počátku je ves o pár desítkách obyvatel, jejich obzor je uzavřen lesy a nejbliími městy. Na konci bude loď o pár desítkách námořníků, jejich obzor je - v nekonečnu.
EVROPA BARBARŮ
Konec evropského starověku je udáván pádem římské říe. Řím náleel svého času do okruhu starověkých mocností, na jeho místo nastoupily raně středověké státy vedené barbarskými náčelníky. Větina se vyznačovala značnou nestabilitou, danou jak vnitřními podmínkami (státy zaloené na expanzi se po vyčerpání vojenských sil rozpadaly), tak vnějími (útoky zvenčí, mnohde převrstvení cizím etnikem).
V Evropě jetě doznívala vlna stěhování národů, z východu se ířili Slovani, ze stepí dorazili do Panonie Avaři a Maďaři, jejich vojenské zásahy ovlivňovaly ivot a ve Franské říi, resp. jejích nástupců. Na jih Evropy se tlačili arabtí dobyvatelé (Iberský poloostrov, Sicílie, vyplenění Říma r. 846), na Balkáně projevovala trvalý zájem a vliv Byzanc. Relativně nejvíc klidnou a prosperující oblastí byla v té době Skandinávie, její demografický rozmach vedl k tomu, e dalí a dalí vlny Germánů opoutěly Skandinávii a migrovaly na jih. Posledním vrcholem severských útoků pak byla vikinská éra přiblině v letech 800 - 1050, vyznačující se kořistěním a kolonizací.
Sever ovem nepatřil mezi centra civilizace nebo vzdělanosti, rovně tak ne slovanský východ. Antické dědictví převzaly vědomě germánské státy jako franská říe nebo gótské státy, ale ve značně zvulgarizované a zjednoduené formě. Vzdělanost a umění Říma zachovala jetě Byzanc a mnohé převzali Arabové, přes které se Evropa znovu dozvěděla sumu vědomostí z antiky (Arabové např. seznámili Západ s Aristotelem).
Hospodářský a kulturní úpadek a vudypřítomné ozbrojené násilí daly závdavek označit období po pádu Řím jako Temný věk. Centrální moc byla oslabena, králové nevládnou z centra, ale spíe ze sedla koně. Objídějí zemi, aby dali najevo, e tu jetě jsou, nechávají se na cestách ivit, staví si falce nebo jiná lokální centra pro své cesty. Na svých územích vládnou se značnou mírou autonomie lechtici nebo biskupové ze svých měst. lechta vede vlastní drobné války, spojené s taktikou plundrování území nepřítele, na které doplácí nejvíce neozbrojený vesničan.
Zjednoduuje se vzdělanost. V Římě hovořil tribun na fóru gramotnému publiku, na Západě můe hovořit kněz k venkovanům, kteří neznají číst ani psát. Intelektuál se musí dělat hloupějím, aby mu lidé byli schopni porozumět. Jak vystihl svatý Augustin, lépe být kárán gramatiky, ne být nepochopen lidem. Tedy detaily nauk mohou být podány nepřesně, hlavně kdy lid porozumí tomu nejdůleitějímu.
Zbytky antického dědictví uchovávaly ponejvíce klátery. Mnii opisovali antické autory a i kláterní stavby nebo kostely nacházely inspiraci v antických vzorech.
***
Evropa slouila jako okrajová oblast islámské a byzantské civilizace dodávají vyspělému sousedu otroky, koeiny, koně a jiné přírodní produkty. Anglosaský křesanský král Offa, jeho Karel Veliký oslovoval nejdraí bratře, byl nejmocnějím anglosaským králem před Alfrédem Velikým. Nechal razit mince, jen vynikaly nad ostatní pořímské oběivo také vysoce uměleckým zpracováním (Dějiny Británie s. 72). Na ozdobu svých zlatých denárů si nechal Offa dovézt arabské pečetidlo s nějakými obloučkovými klikyháky. Offovy mince tak mohly hlásat do světa, e Není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok. Událost symbolicky vystihuje postavení kultury křesanského Západu vůči vyspělé muslimské civilizaci.
ROK TISÍC
Rok tisíc představuje symbolický bod obratu od Temného věku k úsvitu. V prvé řadě skončily nájezdy nepřátel. Maďaři byli odraeni r. 955 u Lechu, Vikingové zaloili vlastní dynastie na dobytých územích, které bránili jako vlastní. Arabové za Pyrenejemi se věnovali více kultuře ne vojně. Slované stabilizovali vlastní státy, přijímali královské hodnosti a obdreli postupně právo zakládat biskupství, tedy právo částečné církevní samosprávy. Kdy pak roku 1000 německý císař Ota III. osobně spoluzakládal arcibiskupství v polském Hnězdně a svolil k zaloení arcibiskupství v Uhrách, nastolil nový trend. Místo jedné křesanské říe, kde spása byla podmíněna poddáním se císaři jakoto světskému zástupci Boha na zemi, se ustanovila rodina křesanských panovníků, kde se státy Slovanů a Uhrů rovnocenně začlenily do evropského kulturního okruhu.
Společnost se vzpamatovala a začala rozvíjet. Základem bylo pokrytí spotřeby potravin. Zemědělství vyuívá pluhu, tanou sílu zvířat posiluje chomout. Zvíře pak táhne pluh plecí, nikoli krkem jako doposud. Výnosnost zvyuje hnojení půdy. Obilí se stále víc a víc zpracovává ve velkém ve mlýnech. Pestrost stravy podporuje pěstování staronových plodin, např. lutěnin (hrachu, čočky), tedy rostlin bohatých na bílkoviny, stavební prvek svalů a zdroj energie.
Ve Francii se íří hnutí tzv. Boího míru, kde lechtici skládají sliby, e omezí své války. Válčit se nesmí alespoň o církevních svátcích a terčem útoků nemá být poddaný znepřáteleného lechtice.
Západ zaívá doslova populační explozi, lidé hledají nová místa k ivotu. Člověku ustupují pokácené lesy (francouzsko-německá hranice), vysuené bainy (Nizozemí), vyí polohy.
Dalí přebytky lidí absorbují města, která nabízejí dalí monosti obivy, nejvíce řemesla a obchod na trzích. Z obojího nese uitek zpětně ves. Prosperita měst dává vzniknout a nebo rozvinout dalím vrstvám - finančníkům, díky vzniku univerzit učencům (právníkům, lékařům atd.) Univerzity vstřebávají znalosti proudící z arabského panělska nebo od Arabů ze Sicílie, mnohdy se jedná o přepracovaná díla antických vědců. Nemálo historiků proto mluví o renesanci 12. - 13. století.
A co víc, lidé překračují hranice své země a íří se dál. Germánská etnika překračují Labe a íří se na východ, zaujímají místa Polabských Slovanů, zabírají území v Polsku, přicházejí do Čech a Uher. Jsou zváni, aby zakládali města, osidlují území v podhůřích a vysočinách.
KRIZE RŮSTU
Extenzivní růst nakonec narazil na své hranice. Vyčerpávaly se přírodní zdroje, nově dobytá půda zbývala v méně úrodných krajích, kácení lesů zapříčiňuje erozi půdy a dokonce u lokální záplavy. Noví přistěhovalci do měst ovládaných monopolem cechů tvoří něco jako raný proletariát. Stále větí a větí gotické katedrály, symbol velikosti města a nejryzejí hmotný výraz vrcholného středověku, zůstávají nedostavěné, protoe docházejí peníze. A do toho kolem r. 1350 přiel mor.
Epidemii padla za obě asi třetina evropské populace. Chaos zasáhl a někde paralyzoval vechny instituce, od městských rad přes obchod se základními potřebami po chod kláterů a univerzit. Ke společenskému rozvratu se přidal i rozvrat morální. Plno příbuzných nedopřálo pomoc nebo křesanské svátosti umírajícím, protoe se báli nákazy. Prchají i kněí, nebo si nechávají za péči o napadené morem nadstandardně platit, čím podlamují vánost církve (ale samozřejmě existovali i tací, kteří pomáhali nemocným ze vech sil). Úmrtnost kléru zapříčinila, e na místo kněích se dostali nedostatečně vzdělaní a morálně nedůvěryhodní, i místa papeů obsazují bývalí oldáci nebo piráti. Populační úbytek bere síly na válečná taení za hranice Evropy, lechtici vybíjejí svou energii v místních bojích, které dopadají na místní obyvatelstvo.
Za původce neznámé nákazy moru jsou často vydáváni idi, kteří měli trávit studny. Následné pogromy, nejhorí do té doby, stačily zlikvidovat celé idovské obce v mnohých městech. Rostla kriminalita, protoe se objevilo tolik osamělého majetku. Část společnosti se oddává hedonismu, aby si stihla uít, co to jetě jde. Lidský ivot ztrácí na hodnotě a morálka na síle, kdy je smrt tak vudypřítomná.
Demografický růst se zastavil vinou moru, ale překáku tvořily i společenské vztahy. Města přestávala přijímat nové členy, protoe cechy se bály konkurence. Na nově příchozí čekaly jen obory málo atraktivní, a u finančně nebo z hlediska společenské vánosti. Venkovský lid na tom nebyl o moc lépe. Epidemie uvolnila půdu po zemřelých, take potravin bylo náhle dost. To bylo dobré znamení pro vlastníky půdy, pro venkovské zemědělce u nikoli. Přebytky potravin vedly ke sníení cen pro kupující, a to vedlo ke sníení platů najímaných venkovanů.
Extenzivní růst vrcholného středověku narazil na hranice, překonání krize středověku bylo mono dosáhnout jinými metodami. Intenzifikací, novými objevy, extenzivním ířením ekonomiky za hranice Evropy. Nové objevy ve vědě a nové vynálezy pak přispěly k objevu Nového světa, který přinesl dalí monosti růstu.
HLEDÁNÍ NOVÝCH MONOSTÍ
Itálie
Extenzivní roziřování ekonomiky pokračovalo určitým způsobem i nadále. Obchod se ířil za lokální trhy, co bylo ovem moné díky finančnímu zázemí, které poskytly finanční domy bohatých měanů. Obchodní cesty spojují zdroje koření a hedvábí z Východu, nalezitě zlata v Africe, lodě přiváejí dřevo a obilí z Baltu, koeiny ze Sibiře a ryby ze severních moří (Island měl dlouhou dobu ve státním znaku rozpůlenou tresku).
Jetě před stesky italských humanistů po zaniklém starém věku antiky a kritizováním temného středověku podnikali Italové rázné kroky, které vedly Evropu k novověku. Italské přístavy od 10.-11. století vtáhly Evropu do obchodní sítě spojující dalí dva kontinenty, Afriku a Asii, včetně asijských mocností jako Persie, Číny a Indie. Propojení ekonomik dosvědčuje zpráva z poloviny 11. století, e se na tuniském trhu prodává pepř za pisánskou měnu.
Ve 13. století financovaly italské domy mezinárodní obchod směřující do mongolské říe. Mongolové a Západ udrovali přátelský vztah díky společnému nepříteli - muslimům. V íránském Tabrízu a dalích městech vyrůstaly italské obchodní faktorie a Italové se přiblíili a k nejvyím místům společenského ebříčku. Mongoltí ílchánové uívali Italy jako členy svých poselstev na Západ a přirozeně i jako zdroj informací o něm. Italové v zájmu ekonomického zisku přejímali íránskou kulturu. V poselstvu vyslaném íránskými Mongoly k papei r. 1300 předstoupili Italové odění do mongolských atů. Italové vystupovali u mongolské dynastie v roli kmotrů při křtech a svým dětem dávali jména na počest mongolských ílchánů. Italové se mohli honosit jmény Argone, Alane nebo Casano na počest ílchánů Arguna, Hülegüho a Gazana. Kupci začali razit heslo Nejprve Benátčané a teprve poté křesané, ve kterém se zrcadlí převaha ekonomického zájmu nad nějakými jinými ideály. Tady zřejmě probleskují první zárodky kapitalismu a novověkého mylení. Misijní pokusy frantikánů a dominikánů a zakládání biskupství v mongolské říi bylo výrazem středověké ideje íření víry, zatímco obchodní aktivity a zakládané faktorie Italů byly výrazem přizpůsobení se, ideje moná více bezskrupulózní, ale alespoň méně násilné.
Ke konci 13. století blízkovýchodní muslimové získávají navrch a kdy na islám přestupují i mongoltí vládci, hroutí se Západu obchod, kupecké kolonie i křesanské misie včetně zaloených biskupství. Po rozpadu mongolského impéria byli italtí obchodníci jetě více nuceni přesednout z velbloudů, korábů poutě, na skutečné koráby překonávající značné vzdálenosti cestami po moři.
Italové měli irí rozhled ne zbytek Evropy, věděli o Číně, kterou navtívil Marco Polo a kterou mnozí ztotoňovali se starověkou říi Saraj, odkud se vozilo hedvábí, věděli o Indii, odkud se vozí exotické koření, o zlatě z Afriky, ze kterého razil mince sicilský vládce a dobrodruh Fridrich II. K takovému rozhledu měli Italové jetě prostředky, jak jej vyuít. Finanční zisky vyuívali k tvorbě kapitálu, který investovali do stále velkorysejích obchodů. Banky poskytují zájemcům úvěry, směnky a lodní pojitění. Protoe spojnicí obchodu bylo Středozemní moře, které díky monostem plavby jednotlivé země spojovalo, místo aby je dělilo, zdokonalovali Italové lodě a umění navigace. Průběně se upřesňují mapy a astroláby (zařízení na měření polohy pomocí nebeských těles), jak činili např. arabtí učenci na dvoře Rogera II., normanského krále Sicílie. Od 15. století se běně uívá kompas a praktického vyuití nalézá arabská metoda přesného měření zemské ířky. Toto století zázraků korunuje vynález knihtisku, který umonil tisk námořních map v masovém měřítku, a tím jejich rozíření k dalím mořeplavcům.
Styku s Východem stáli v cestě obchodní konkurenti. Na východě kontrolovala obchodní cesty Byzanc, na jihu muslimský Egypt. Tyto partnerské a zároveň konkurenční země fungovaly jako překladitě a zdroj zboí, ale na druhou stranu jako celní bariéra a překáka ve svobodné cestě ke zdroji zboí. Italové podle potřeby s Byzancí spolupracovali, nebo pouívali sílu. Italská města zasahovala do vnitřní politiky podporou té které vládnoucí kliky, aby si vydobyla na oplátku výhodnou pozici.
K Byzanci měly nejblíe z východního pobřeí Itálie Benátky. Jako námořní velmoc podrely Byzanc dodávkou lodí po prohrané bitvě u Mantzikertu r. 1071, kde Byzanc na hlavu porazili Turci. Na druhou stranu Benátky odklonily od cíle čtvrtou kříovou výpravu, kdy měly monost dosadit na byzantský trůn vlastního kandidáta. Křiáci byli na cestě do Palestiny také odkázáni na benátské loďstvo a neměli moc na výběr. V dobyté Konstantinopoli, "triumfu na nepravém místě", se po zaloení křiáckého Latinského císařství r. 1204 se nalo dost místa pro čtvrti benátských kupců. Pád Latinského císařství pak podporovali pro změnu konkurenční Janované, kteří po vyhnání křiáků obsadili obchodní čtvrti, zaloili osady podél Černého moře1) a uměli si udret pozice i po dobytí metropole Turky r. 1453.
Jiní konkurent byl jetě silnějí ne Byzanc. Muslimové věrni odkazu svého proroka provozovali čilý obchod a otevírali trhy příchozím, ale své zdroje zlata a zboí před cizími přirozeně bránili. To se týkalo jak zdrojů zlata v Africe, tak zboí z Orientu, které putovalo přes Rudé moře. Oba průlivy moře měl pod kontrolou Egypt, který neměl problém vechno zboí zpoplatnit. V Egyptě u na lodě z Východu čekali dychtiví Benátčané, aby je nasměrovali do Jaderského moře, na jeho severním konci leela jejich republika. Navýení cen kvůli (nejen) egyptským clům museli vyrovnat jejich evroptí odběratelé. Neméně lákavé jako východní zboí zůstávalo africké zlato, otroci a slonovina, které se dostávalo od 13. století do severní Afriky např. z nigerijského Timbuktu, kde komodity skupovala vedle Italů Barcelona a dalí jihoevropská města.
V rámci konkurenčního boje s muslimy poskytovali Italové lodě křiákům, jak na přepravu poutníků nebo vojáků, tak na obchod, na kterém byly roztřítěné křiácké státečky ivotně závislé. Obchodní čtvr v Jeruzalémě osvobozenou od daní měl od vůdců první kříové výpravy smluvně zajitěnou jetě před dobytím města Janov.
Opustit Středozemní moře se Italové odvaovali zřídka. Vzhledem k poloze na západě země připadlo toto pokuení Janovanům. V roce 1291 se vydali bratři Vivaldiové z Janova na plavbu za africkým zlatem, ale u se nevrátili. R. 1336 objevil Janovan Lancelotto Malocello Kanárské ostrovy. Ovem největí část námořního dědictví rozvíjeli dalí Italové ve slubách zahraničních mocností. Italtí učenci tvořili značnou část dvora portugalského prince Jindřicha Mořeplavce, Kolumbus pocházel z Janova, Ital Amerigo Vespuci ve panělských slubách při hledání mostu cesty do Číny zjistil, e zakresluje nový světadíl, který nakonec nese jeho jméno. John Cabot, původem Benátčan, ve slubách Anglie přistál r. 1497 u břehů dneního New Foundlandu, díky čemu si Anglie mohla začít nárokovat Severní Ameriku.
Portugalsko
Portugalský král Jan I. vyhlásil r. 1415 rytířský turnaj. Dvořané v jeho zemi neměli jinak moc příleitostí, jak se ukázat v boji. Reconquista Portugalska skončila u r. 1249, a před čtyřmi lety podepsal král mír s tradičním rivalem, Kastilií. Turnaj byl ale princům málo, tak pohnuli otce, aby vyrazili do skutečného boje. Za cíl určili Ceutu, arabský přístav za Gibraltarským průlivem. Shromáděné rytířstvo se vydalo na pochod, nechyběli ani pozvaní hosté, včetně anglických lukostřelců, kteří absolvovali tého roku v rámci stoleté války bitvu u Azincourtu.
Ceuta padla snadno, útočníci měli pouhých osm padlých. Kořist byla vzhledem k nákladům a vzhledem k chudobě Portugalska grandiózní. V hlavách lechticů vznikl nápad usadit se v Africe a získat přístup k tamějím zdrojům zlata. Princ Jindřich, zvaný záhy Mořeplavec, se stal guvernérem Ceuty. Svůj ivot zasvětil námořnímu umění. Ač se sám nikam daleko nevydával, sezval na dvůr desítky učenců, Italů, idů, Němců, Arabů apod., kteří se věnovali navigaci, zeměpisu, kartografii, a tyto učence doplnil o zkuené mořeplavce. Jindřichova knihovna se rozrůstala o knihy tohoto okruhu a o mapy. Spojením sil vech se rozrůstala Jindřichova knihovna o mapy a knihy týkající se mořeplavby a vznikl nový typ lodi určený pro zámořské výpravy - karavela.
R. 1417 určil pape Jindřicha za hlavu Kristova řádu. Ten vznikl před stoletím jako útočitě pro portugalské templáře po rozputění jejich řádu - země v sousedství muslimů se nechtěla těchto profesionálních válečníků jen tak vzdát a zlikvidovat je, jak učinily jiné státy. Místo řádového slibu chudoby, kterého byl pape ochoten prince zprostit, mohl Jindřich naopak disponovat městy a majetkem ve vlastnictví řádu.
Rozpínavost Portugalců zchladila bitva u Tangeru r. 1437 (město na západ od Ceuty), kde Portugalci nepřítele trestuhodně podcenili. Poráka znamenala jediné, kdy to dál do Afriky nejde přes zemi, zbývá moře. Vzhledem k novým objevům se tato poráka dá se říci vyplatila.
R. 1443 byl významný z několika hledisek. Portugalci obepluli Zelený mys, nejzápadnějí území Afriky, a pape přiznal Portugalcům právo na nově objevená území. Mořeplavci zároveň přivezli prvních dvě stě otroků, obyvatele svých území povaovali také za svůj majetek. I obchodu s otroky, pokud lo o pohany nebo saracény, poehnal pape v bule z r. 1452.
Mimo otroků nalezli mořeplavci v západní Africe i komodity jako slonovina, pepř, kůe a hlavně ono kýené zlato. Evropané vyváeli kovy, nástroje a sůl. Námořní obchod z Afriky pokračoval z Portugalska dál na sever a trasa Guinea - Lisabon - Nizozemí se stala jednou z tepen světového obchodu. Ve k velké radosti papeského stolce, nebo vyvstala konkurence doposud dominantní obchodní trase Egypt - Benátky, která byla Vatikánu nepříjemná a obtíná. A to nejlepí mělo teprve přijít.
Kdy Bartolomeo Díaz obeplul nejjinějí africký Mys Dobré Naděje, byla cesta do Indie volná. R. 1490 uzavřeli Portugalci spojenectví s křesanským vládcem Habee (Etiopie), namířené proti muslimům (Portugalci pak skutečně pomáhali bránit koptskou Habe proti expanzi Osmanů). Směr Indie vyplul Vasco de Gama r. 1497, za necelý rok dorazil na místo a za dalí rok zpět do Evropy s naloenými loděmi. V Asii vyvolalo připlutí Portugalců rozruch. Muslimové ádali o zásah Egypt, u kdy spatřili palebnou sílu výpravy Vasco de Gamy. Egypané byli vak zaujati boji o trůn a svou pasivitou jen povzbudili Portugalce k dalím výpravám. R. 1500 vyplula celá flotila třinácti lodí. Plavby neměly za účel pouze obchod, u se neobely beze střetů s muslimy v Persii a Indii. Portugalci dobývali muslimské opěrné body, začali zakládat faktorie podél pobřeí, které přebraly kontrolu nad větinou obchodu, a cíleně vytlačovali muslimské konkurenty.
Novinkou vyplývající z vydobytého obchodního monopolu Portugalců bylo zavedení cel, daní a povolení k plavbám, věc v jiní Asii zatím nevídaná. Dalí omezení bylo motivováno politicky, lodě měly zákaz převáet muslimy nebo dodávat muslimům komodity jako elezo.
Egypt k bojům o trůn zaíval obchodní krizi. Objem zboí z Východu klesl v egyptských trnicích na polovinu. Egypt poádal o pomoc Benátky, které nechaly postavit a předaly početné loďstvo. Egypané díky loďstvu utědřují Portugalcům poráku u ostrova Soqotra u Perského zálivu. R. 1509 je ale egyptské loďstvo Portugalci zcela zničeno a obchodní cesta z Indie přes Egypt v podstatě přestává fungovat.
Portugalci expandují podél pobřeí Indie, dostávají se na Cejlon, Moluky (ostrovy mezi Celebesem a Novou Guineou) a do významného obchodního střediska Malakky v Malajsii, která zprostředkovává obchod s indonéskými ostrovy a s Čínou. Vrcholem expanze bylo přímé dobytí Malakky r. 1511.
Portugalci se dokázali prosadit na úkor takových velmocí jako Egypt, Persie a Indie. Je fakt, e neovládali území, ale obchod, zatímco asijské velmoci měly zájem přesně opačný, take se vůči vetřelcům nijak zvlá neangaovaly. Portugalsko začalo jako chudý stát, který musel dováet i obilí. První územní zisky v Africe a atlantických ostrovech byly vyuívány pro pěstování základních plodin. Během století je ze země obchodní i potravinová velmoc. Molucké ostrovy jako jediné produkovaly mukát a hřebíček, Portugalci tak byli exkluzivním dodavatelem těch nejluxusnějích plodin. R. 1503 u bylo mono koupit v Lisabonu pepř pětkrát levněji ne Benátkách, protoe se povedlo obejít nebo zlikvidovat celní zóny.
Daně a poplatky za obchod vynesly naopak pouze tolik, aby v tom lepím případě pokryly administrativní náklady s tím spojené. Vůbec na silová řeení neměli Portugalci vzhledem ke svému počtu dost prostředků, z Indického oceánu je začali vytlačovat Angličané, Nizozemci a Turci. Dynastická krize, která skončila r. 1580 personální unií se panělskem, pak znamenala pro portugalské impérium v jiní Asii konečnou.
1) Právě přes janovský přístav Kaffa u Černého moře se do Evropy podle veho dostal mor. Mor se ířil z východní Asie přes obchodní stezky pod správou Mongolů a kdy epidemie vypukla i mezi Tatary obléhajícími právě Kaffu, nenapadlo je nic lepího, ne katapultovat mrtvá těla přes hradby. Italové začali podléhat nákaze, část z nich se rozhodla uprchnout na lodích do Itálie. Nákaza se jich ovem u pevně drela a přes italské přístavy nastoupila cestu kontinentem.
Celý článek |
Komentáře: 15 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Leden
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|