Nový věk a Nový svět I.

Učebnicové pojetí uvádí počátek novověku rokem 1492. Určit takové přesné datum nebo akt pro začátek nové epochy je samozřejmě spektakulární a umělé. Stejně kontroverzní ale může být i dělení epoch na starověk, středověk a novověk. Odráží myšlení italských humanistů, kteří spatřovali starý věk v antice, temný a tmářský věk ve středním, přechodném věku, a světlé zítřky ve svém, novém věku. A takové dělení přijímá i celá západní civilizace, ačkoli by se pro její jednotlivá území teoreticky dalo vymyslet třeba jiné dělení a třeba i přesnější. Irelevantní může být takové dělení pro jiné světadíly. Indiáni přistáním Kolumba nevkročili rázem do novověku, žili v něčem, co odpovídá někdejšímu evropskému pravěku nebo v případě indiánských civilizací evropskému starověku.

Právě Itálie, kde vzniklo obecně přijímané dělení epoch lidstva, hnala kolo dějin vpřed. Její aktivity i osobnosti stály u zrodu zámořských výprav, které otevřely Evropě do té doby nevídané možnosti. Výpravy byly produktem myšlení, které se dá v lecčems nazvat novověkým, a Nový svět se stal kolbištěm, kde probíhal střet mezi uhasínajícím myšlením středověkým v podání katolických států a mezi myšlením novověkým v podání protestantských společností, komun a jednotlivců.
Článek se nebude věnovat zkoumání, nakolik je rok 1492 přelomem dvou epoch, nebude hledat co nejpřesnější datum. Bude se věnovat zárodkům novověkého myšlení ve středověké Evropě, toho myšlení, ze kterého vzešly i zámořské výpravy a z nich objev Ameriky. Možnosti nového světadílu a pronikání evropských velmocí do Asie pak zpětně ono novověké myšlení posílily a v okolnostech zámořských výprav a rozvoje Nového světa vyniká i rozdíl mezi myšlením Evropy oproti dalším klasickým mocnostem středověku (Číny, Turecka, Ruska…), kterým v novověku začíná Evropa dominovat. Rok 1492 je tak mezníkem, ale i odrazovým můstkem k dalšímu dějinnému vývoji, který se vine až do dnešních dnů a bude mu věnován konec práce.
***
V této kapitole budeme zpočátku sledovat Evropu po pádu Říma, rozdrobenou do vsí a klášterů, pouhý přívěšek byzantské a arabské kvetoucí civilizace. Na konci staneme před víceméně jednotnou „Říší, nad níž slunce nezapadá“. Na počátku je ves o pár desítkách obyvatel, jejichž obzor je uzavřen lesy a nejbližšími městy. Na konci bude loď o pár desítkách námořníků, jejichž obzor je - v nekonečnu.

EVROPA BARBARŮ
Konec evropského starověku je udáván pádem římské říše. Řím náležel svého času do okruhu starověkých mocností, na jeho místo nastoupily raně středověké státy vedené barbarskými náčelníky. Většina se vyznačovala značnou nestabilitou, danou jak vnitřními podmínkami (státy založené na expanzi se po vyčerpání vojenských sil rozpadaly), tak vnějšími (útoky zvenčí, mnohde převrstvení cizím etnikem).
V Evropě ještě doznívala vlna stěhování národů, z východu se šířili Slovani, ze stepí dorazili do Panonie Avaři a Maďaři, jejichž vojenské zásahy ovlivňovaly život až ve Franské říši, resp. jejích nástupců. Na jih Evropy se tlačili arabští dobyvatelé (Iberský poloostrov, Sicílie, vyplenění Říma r. 846), na Balkáně projevovala trvalý zájem a vliv Byzanc. Relativně nejvíc klidnou a prosperující oblastí byla v té době Skandinávie, jejíž demografický rozmach vedl k tomu, že další a další vlny Germánů opouštěly Skandinávii a migrovaly na jih. Posledním vrcholem severských útoků pak byla vikinská éra přibližně v letech 800 - 1050, vyznačující se kořistěním a kolonizací. Sever ovšem nepatřil mezi centra civilizace nebo vzdělanosti, rovněž tak ne slovanský východ. Antické dědictví převzaly vědomě germánské státy jako franská říše nebo gótské státy, ale ve značně zvulgarizované a zjednodušené formě. Vzdělanost a umění Říma zachovala ještě Byzanc a mnohé převzali Arabové, přes které se Evropa znovu dozvěděla sumu vědomostí z antiky (Arabové např. seznámili Západ s Aristotelem).
Hospodářský a kulturní úpadek a všudypřítomné ozbrojené násilí daly závdavek označit období po pádu Řím jako Temný věk. Centrální moc byla oslabena, králové nevládnou z centra, ale spíše ze sedla koně. Objíždějí zemi, aby dali najevo, že tu ještě jsou, nechávají se na cestách živit, staví si falce nebo jiná lokální centra pro své cesty. Na svých územích vládnou se značnou mírou autonomie šlechtici nebo biskupové ze svých měst. Šlechta vede vlastní drobné války, spojené s taktikou plundrování území nepřítele, na které doplácí nejvíce neozbrojený vesničan. Zjednodušuje se vzdělanost. V Římě hovořil tribun na fóru gramotnému publiku, na Západě může hovořit kněz k venkovanům, kteří neznají číst ani psát. Intelektuál se musí dělat hloupějším, aby mu lidé byli schopni porozumět. Jak vystihl svatý Augustin, „lépe být kárán gramatiky, než být nepochopen lidem“. Tedy detaily nauk mohou být podány nepřesně, hlavně když lid porozumí tomu nejdůležitějšímu.
Zbytky antického dědictví uchovávaly ponejvíce kláštery. Mniši opisovali antické autory a i klášterní stavby nebo kostely nacházely inspiraci v antických vzorech. ***
Evropa sloužila jako okrajová oblast islámské a byzantské civilizace dodávají vyspělému sousedu otroky, kožešiny, koně a jiné přírodní produkty. Anglosaský křesťanský král Offa, jehož Karel Veliký oslovoval „nejdražší bratře“, byl nejmocnějším anglosaským králem před Alfrédem Velikým. Nechal razit mince, jenž „vynikaly nad ostatní pořímské oběživo také vysoce uměleckým zpracováním“ (Dějiny Británie s. 72). Na ozdobu svých zlatých denárů si nechal Offa dovézt arabské pečetidlo s nějakými obloučkovými klikyháky. Offovy mince tak mohly hlásat do světa, že „Není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok“. Událost symbolicky vystihuje postavení kultury křesťanského Západu vůči vyspělé muslimské civilizaci.

ROK TISÍC
Rok tisíc představuje symbolický bod obratu od Temného věku k úsvitu. V prvé řadě skončily nájezdy nepřátel. Maďaři byli odraženi r. 955 u Lechu, Vikingové založili vlastní dynastie na dobytých územích, které bránili jako vlastní. Arabové za Pyrenejemi se věnovali více kultuře než vojně. Slované stabilizovali vlastní státy, přijímali královské hodnosti a obdrželi postupně právo zakládat biskupství, tedy právo částečné církevní samosprávy. Když pak roku 1000 německý císař Ota III. osobně spoluzakládal arcibiskupství v polském Hnězdně a svolil k založení arcibiskupství v Uhrách, nastolil nový trend. Místo jedné křesťanské říše, kde spása byla podmíněna poddáním se císaři jakožto světskému zástupci Boha na zemi, se ustanovila rodina křesťanských panovníků, kde se státy Slovanů a Uhrů rovnocenně začlenily do evropského kulturního okruhu.
Společnost se vzpamatovala a začala rozvíjet. Základem bylo pokrytí spotřeby potravin. Zemědělství využívá pluhu, tažnou sílu zvířat posiluje chomout. Zvíře pak táhne pluh plecí, nikoli krkem jako doposud. Výnosnost zvyšuje hnojení půdy. Obilí se stále víc a víc zpracovává ve velkém ve mlýnech. Pestrost stravy podporuje pěstování staronových plodin, např. luštěnin (hrachu, čočky), tedy rostlin bohatých na bílkoviny, stavební prvek svalů a zdroj energie.
Ve Francii se šíří hnutí tzv. Božího míru, kde šlechtici skládají sliby, že omezí své války. Válčit se nesmí alespoň o církevních svátcích a terčem útoků nemá být poddaný znepřáteleného šlechtice.
Západ zažívá doslova populační explozi, lidé hledají nová místa k životu. Člověku ustupují pokácené lesy (francouzsko-německá hranice), vysušené bažiny (Nizozemí), vyšší polohy.
Další „přebytky“ lidí absorbují města, která nabízejí další možnosti obživy, nejvíce řemesla a obchod na trzích. Z obojího nese užitek zpětně ves. Prosperita měst dává vzniknout a nebo rozvinout dalším vrstvám - finančníkům, díky vzniku univerzit učencům (právníkům, lékařům atd.) Univerzity vstřebávají znalosti proudící z arabského Španělska nebo od Arabů ze Sicílie, mnohdy se jedná o přepracovaná díla antických vědců. Nemálo historiků proto mluví o renesanci 12. - 13. století.
A co víc, lidé překračují hranice své země a šíří se dál. Germánská etnika překračují Labe a šíří se na východ, zaujímají místa Polabských Slovanů, zabírají území v Polsku, přicházejí do Čech a Uher. Jsou zváni, aby zakládali města, osidlují území v podhůřích a vysočinách.

KRIZE RŮSTU
Extenzivní růst nakonec narazil na své hranice. Vyčerpávaly se přírodní zdroje, nově dobytá půda zbývala v méně úrodných krajích, kácení lesů zapříčiňuje erozi půdy a dokonce už lokální záplavy. Noví přistěhovalci do měst ovládaných monopolem cechů tvoří něco jako raný proletariát. Stále větší a větší gotické katedrály, symbol velikosti města a „nejryzejší hmotný výraz vrcholného středověku“, zůstávají nedostavěné, protože docházejí peníze. A do toho kolem r. 1350 přišel mor.
Epidemii padla za oběť asi třetina evropské populace. Chaos zasáhl a někde paralyzoval všechny instituce, od městských rad přes obchod se základními potřebami po chod klášterů a univerzit. Ke společenskému rozvratu se přidal i rozvrat morální. Plno příbuzných nedopřálo pomoc nebo křesťanské svátosti umírajícím, protože se báli nákazy. Prchají i kněží, nebo si nechávají za péči o napadené morem nadstandardně platit, čímž podlamují vážnost církve (ale samozřejmě existovali i tací, kteří pomáhali nemocným ze všech sil). Úmrtnost kléru zapříčinila, že na místo kněžích se dostali nedostatečně vzdělaní a morálně nedůvěryhodní, i místa papežů obsazují bývalí žoldáci nebo piráti. Populační úbytek bere síly na válečná tažení za hranice Evropy, šlechtici vybíjejí svou energii v místních bojích, které dopadají na místní obyvatelstvo. Za původce neznámé nákazy moru jsou často vydáváni Židi, kteří měli trávit studny. Následné pogromy, nejhorší do té doby, stačily zlikvidovat celé židovské obce v mnohých městech. Rostla kriminalita, protože se objevilo tolik osamělého majetku. Část společnosti se oddává hedonismu, aby si stihla užít, co to ještě jde. Lidský život ztrácí na hodnotě a morálka na síle, když je smrt tak všudypřítomná.
Demografický růst se zastavil vinou moru, ale překážku tvořily i společenské vztahy. Města přestávala přijímat nové členy, protože cechy se bály konkurence. Na nově příchozí čekaly jen obory málo atraktivní, ať už finančně nebo z hlediska společenské vážnosti. Venkovský lid na tom nebyl o moc lépe. Epidemie uvolnila půdu po zemřelých, takže potravin bylo náhle dost. To bylo dobré znamení pro vlastníky půdy, pro venkovské zemědělce už nikoli. Přebytky potravin vedly ke snížení cen pro kupující, a to vedlo ke snížení platů najímaných venkovanů.
Extenzivní růst vrcholného středověku narazil na hranice, překonání krize středověku bylo možno dosáhnout jinými metodami. Intenzifikací, novými objevy, extenzivním šířením ekonomiky za hranice Evropy. Nové objevy ve vědě a nové vynálezy pak přispěly k objevu Nového světa, který přinesl další možnosti růstu.
HLEDÁNÍ NOVÝCH MOŽNOSTÍ
Itálie
Extenzivní rozšiřování ekonomiky pokračovalo určitým způsobem i nadále. Obchod se šířil za lokální trhy, což bylo ovšem možné díky finančnímu zázemí, které poskytly finanční domy bohatých měšťanů. Obchodní cesty spojují zdroje koření a hedvábí z Východu, naleziště zlata v Africe, lodě přivážejí dřevo a obilí z Baltu, kožešiny ze Sibiře a ryby ze severních moří (Island měl dlouhou dobu ve státním znaku rozpůlenou tresku).
Ještě před stesky italských humanistů po zaniklém starém věku antiky a kritizováním temného středověku podnikali Italové rázné kroky, které vedly Evropu k novověku. Italské přístavy od 10.-11. století vtáhly Evropu do obchodní sítě spojující další dva kontinenty, Afriku a Asii, včetně asijských mocností jako Persie, Číny a Indie. Propojení ekonomik dosvědčuje zpráva z poloviny 11. století, že se na tuniském trhu prodává pepř za pisánskou měnu.
Ve 13. století financovaly italské domy mezinárodní obchod směřující do mongolské říše. Mongolové a Západ udržovali přátelský vztah díky společnému nepříteli - muslimům. V íránském Tabrízu a dalších městech vyrůstaly italské obchodní faktorie a Italové se přiblížili až k nejvyšším místům společenského žebříčku. Mongolští ílchánové užívali Italy jako členy svých poselstev na Západ a přirozeně i jako zdroj informací o něm. Italové v zájmu ekonomického zisku přejímali íránskou kulturu. V poselstvu vyslaném íránskými Mongoly k papeži r. 1300 předstoupili Italové odění do mongolských šatů. Italové vystupovali u mongolské dynastie v roli kmotrů při křtech a svým dětem dávali jména na počest mongolských ílchánů. Italové se mohli honosit jmény Argone, Alane nebo Casano na počest ílchánů Arguna, Hülegüho a Gazana. Kupci začali razit heslo „Nejprve Benátčané a teprve poté křesťané“, ve kterém se zrcadlí převaha ekonomického zájmu nad nějakými jinými ideály. Tady zřejmě probleskují první zárodky kapitalismu a novověkého myšlení. Misijní pokusy františkánů a dominikánů a zakládání biskupství v mongolské říši bylo výrazem středověké ideje šíření víry, zatímco obchodní aktivity a zakládané faktorie Italů byly výrazem přizpůsobení se, ideje možná více bezskrupulózní, ale alespoň méně násilné.
Ke konci 13. století blízkovýchodní muslimové získávají navrch a když na islám přestupují i mongolští vládci, hroutí se Západu obchod, kupecké kolonie i křesťanské misie včetně založených biskupství. Po rozpadu mongolského impéria byli italští obchodníci ještě více nuceni přesednout z velbloudů, „korábů pouště“, na skutečné koráby překonávající značné vzdálenosti cestami po moři.
Italové měli širší rozhled než zbytek Evropy, věděli o Číně, kterou navštívil Marco Polo a kterou mnozí ztotožňovali se starověkou říši Saraj, odkud se vozilo hedvábí, věděli o Indii, odkud se vozí exotické koření, o zlatě z Afriky, ze kterého razil mince sicilský vládce a dobrodruh Fridrich II. K takovému rozhledu měli Italové ještě prostředky, jak jej využít. Finanční zisky využívali k tvorbě kapitálu, který investovali do stále velkorysejších obchodů. Banky poskytují zájemcům úvěry, směnky a lodní pojištění. Protože spojnicí obchodu bylo Středozemní moře, které díky možnostem plavby jednotlivé země spojovalo, místo aby je dělilo, zdokonalovali Italové lodě a umění navigace. Průběžně se upřesňují mapy a astroláby (zařízení na měření polohy pomocí nebeských těles), jak činili např. arabští učenci na dvoře Rogera II., normanského krále Sicílie. Od 15. století se běžně užívá kompas a praktického využití nalézá arabská metoda přesného měření zemské šířky. Toto „století zázraků“ korunuje vynález knihtisku, který umožnil tisk námořních map v masovém měřítku, a tím jejich rozšíření k dalším mořeplavcům.
Styku s Východem stáli v cestě obchodní konkurenti. Na východě kontrolovala obchodní cesty Byzanc, na jihu muslimský Egypt. Tyto partnerské a zároveň konkurenční země fungovaly jako překladiště a zdroj zboží, ale na druhou stranu jako celní bariéra a překážka ve svobodné cestě ke zdroji zboží. Italové podle potřeby s Byzancí spolupracovali, nebo používali sílu. Italská města zasahovala do vnitřní politiky podporou té které vládnoucí kliky, aby si vydobyla na oplátku výhodnou pozici.
K Byzanci měly nejblíže z východního pobřeží Itálie Benátky. Jako námořní velmoc podržely Byzanc dodávkou lodí po prohrané bitvě u Mantzikertu r. 1071, kde Byzanc na hlavu porazili Turci. Na druhou stranu Benátky odklonily od cíle čtvrtou křížovou výpravu, když měly možnost dosadit na byzantský trůn vlastního kandidáta. Křižáci byli na cestě do Palestiny také odkázáni na benátské loďstvo a neměli moc na výběr. V dobyté Konstantinopoli, "triumfu na nepravém místě", se po založení křižáckého Latinského císařství r. 1204 se našlo dost místa pro čtvrti benátských kupců. Pád Latinského císařství pak podporovali pro změnu konkurenční Janované, kteří po vyhnání křižáků obsadili obchodní čtvrti, založili osady podél Černého moře1) a uměli si udržet pozice i po dobytí metropole Turky r. 1453.
Jižní konkurent byl ještě silnější než Byzanc. Muslimové věrni odkazu svého proroka provozovali čilý obchod a otevírali trhy příchozím, ale své zdroje zlata a zboží před cizími přirozeně bránili. To se týkalo jak zdrojů zlata v Africe, tak zboží z Orientu, které putovalo přes Rudé moře. Oba průlivy moře měl pod kontrolou Egypt, který neměl problém všechno zboží zpoplatnit. V Egyptě už na lodě z Východu čekali dychtiví Benátčané, aby je nasměrovali do Jaderského moře, na jehož severním konci ležela jejich republika. Navýšení cen kvůli (nejen) egyptským clům museli vyrovnat jejich evropští odběratelé. Neméně lákavé jako východní zboží zůstávalo africké zlato, otroci a slonovina, které se dostávalo od 13. století do severní Afriky např. z nigerijského Timbuktu, kde komodity skupovala vedle Italů Barcelona a další jihoevropská města.
V rámci konkurenčního boje s muslimy poskytovali Italové lodě křižákům, jak na přepravu poutníků nebo vojáků, tak na obchod, na kterém byly roztříštěné křižácké státečky životně závislé. Obchodní čtvrť v Jeruzalémě osvobozenou od daní měl od vůdců první křížové výpravy smluvně zajištěnou ještě před dobytím města Janov.
Opustit Středozemní moře se Italové odvažovali zřídka. Vzhledem k poloze na západě země připadlo toto pokušení Janovanům. V roce 1291 se vydali bratři Vivaldiové z Janova na plavbu za africkým zlatem, ale už se nevrátili. R. 1336 objevil Janovan Lancelotto Malocello Kanárské ostrovy. Ovšem největší část námořního dědictví rozvíjeli další Italové ve službách zahraničních mocností. Italští učenci tvořili značnou část dvora portugalského prince Jindřicha Mořeplavce, Kolumbus pocházel z Janova, Ital Amerigo Vespuci ve španělských službách při hledání mostu cesty do Číny zjistil, že zakresluje nový světadíl, který nakonec nese jeho jméno. John Cabot, původem Benátčan, ve službách Anglie přistál r. 1497 u břehů dnešního New Foundlandu, díky čemuž si Anglie mohla začít nárokovat Severní Ameriku.

Portugalsko
Portugalský král Jan I. vyhlásil r. 1415 rytířský turnaj. Dvořané v jeho zemi neměli jinak moc příležitostí, jak se ukázat v boji. Reconquista Portugalska skončila už r. 1249, a před čtyřmi lety podepsal král mír s tradičním rivalem, Kastilií. Turnaj byl ale princům málo, tak pohnuli otce, aby vyrazili do skutečného boje. Za cíl určili Ceutu, arabský přístav za Gibraltarským průlivem. Shromážděné rytířstvo se vydalo na pochod, nechyběli ani pozvaní hosté, včetně anglických lukostřelců, kteří absolvovali téhož roku v rámci stoleté války bitvu u Azincourtu.
Ceuta padla snadno, útočníci měli pouhých osm padlých. Kořist byla vzhledem k nákladům a vzhledem k chudobě Portugalska grandiózní. V hlavách šlechticů vznikl nápad usadit se v Africe a získat přístup k tamějším zdrojům zlata. Princ Jindřich, zvaný záhy Mořeplavec, se stal guvernérem Ceuty. Svůj život zasvětil námořnímu umění. Ač se sám nikam daleko nevydával, sezval na dvůr desítky učenců, Italů, Židů, Němců, Arabů apod., kteří se věnovali navigaci, zeměpisu, kartografii, a tyto učence doplnil o zkušené mořeplavce. Jindřichova knihovna se rozrůstala o knihy tohoto okruhu a o mapy. Spojením sil všech se rozrůstala Jindřichova knihovna o mapy a knihy týkající se mořeplavby a vznikl nový typ lodi určený pro zámořské výpravy - karavela.
R. 1417 určil papež Jindřicha za hlavu Kristova řádu. Ten vznikl před stoletím jako útočiště pro portugalské templáře po rozpuštění jejich řádu - země v sousedství muslimů se nechtěla těchto profesionálních válečníků jen tak vzdát a zlikvidovat je, jak učinily jiné státy. Místo řádového slibu chudoby, kterého byl papež ochoten prince zprostit, mohl Jindřich naopak disponovat městy a majetkem ve vlastnictví řádu.
Rozpínavost Portugalců zchladila bitva u Tangeru r. 1437 (město na západ od Ceuty), kde Portugalci nepřítele trestuhodně podcenili. Porážka znamenala jediné, když to dál do Afriky nejde přes zemi, zbývá moře. Vzhledem k novým objevům se tato porážka dá se říci vyplatila.
R. 1443 byl významný z několika hledisek. Portugalci obepluli Zelený mys, nejzápadnější území Afriky, a papež přiznal Portugalcům právo na nově objevená území. Mořeplavci zároveň přivezli prvních dvě stě otroků, obyvatele „svých“ území považovali také za svůj majetek. I obchodu s otroky, pokud šlo o pohany nebo saracény, požehnal papež v bule z r. 1452.
Mimo otroků nalezli mořeplavci v západní Africe i komodity jako slonovina, pepř, kůže a hlavně ono kýžené zlato. Evropané vyváželi kovy, nástroje a sůl. Námořní obchod z Afriky pokračoval z Portugalska dál na sever a trasa Guinea - Lisabon - Nizozemí se stala jednou z tepen světového obchodu. Vše k velké radosti papežského stolce, neboť vyvstala konkurence doposud dominantní obchodní trase Egypt - Benátky, která byla Vatikánu nepříjemná a obtížná. A to nejlepší mělo teprve přijít.
Když Bartolomeo Díaz obeplul nejjižnější africký Mys Dobré Naděje, byla cesta do Indie volná. R. 1490 uzavřeli Portugalci spojenectví s křesťanským vládcem Habeše (Etiopie), namířené proti muslimům (Portugalci pak skutečně pomáhali bránit koptskou Habeš proti expanzi Osmanů). Směr Indie vyplul Vasco de Gama r. 1497, za necelý rok dorazil na místo a za další rok zpět do Evropy s naloženými loděmi. V Asii vyvolalo připlutí Portugalců rozruch. Muslimové žádali o zásah Egypt, už když spatřili palebnou sílu výpravy Vasco de Gamy. Egypťané byli však zaujati boji o trůn a svou pasivitou jen povzbudili Portugalce k dalším výpravám. R. 1500 vyplula celá flotila třinácti lodí. Plavby neměly za účel pouze obchod, už se neobešly beze střetů s muslimy v Persii a Indii. Portugalci dobývali muslimské opěrné body, začali zakládat faktorie podél pobřeží, které přebraly kontrolu nad většinou obchodu, a cíleně vytlačovali muslimské konkurenty.
Novinkou vyplývající z vydobytého obchodního monopolu Portugalců bylo zavedení cel, daní a povolení k plavbám, věc v jižní Asii zatím nevídaná. Další omezení bylo motivováno politicky, lodě měly zákaz převážet muslimy nebo dodávat muslimům komodity jako železo.
Egypt k bojům o trůn zažíval obchodní krizi. Objem zboží z Východu klesl v egyptských tržnicích na polovinu. Egypt požádal o pomoc Benátky, které nechaly postavit a předaly početné loďstvo. Egypťané díky loďstvu uštědřují Portugalcům porážku u ostrova Soqotra u Perského zálivu. R. 1509 je ale egyptské loďstvo Portugalci zcela zničeno a obchodní cesta z Indie přes Egypt v podstatě přestává fungovat.
Portugalci expandují podél pobřeží Indie, dostávají se na Cejlon, Moluky (ostrovy mezi Celebesem a Novou Guineou) a do významného obchodního střediska Malakky v Malajsii, která zprostředkovává obchod s indonéskými ostrovy a s Čínou. Vrcholem expanze bylo přímé dobytí Malakky r. 1511.
Portugalci se dokázali prosadit na úkor takových velmocí jako Egypt, Persie a Indie. Je fakt, že neovládali území, ale obchod, zatímco asijské velmoci měly zájem přesně opačný, takže se vůči vetřelcům nijak zvlášť neangažovaly. Portugalsko začalo jako chudý stát, který musel dovážet i obilí. První územní zisky v Africe a atlantických ostrovech byly využívány pro pěstování základních plodin. Během století je ze země obchodní i potravinová velmoc. Molucké ostrovy jako jediné produkovaly muškát a hřebíček, Portugalci tak byli exkluzivním dodavatelem těch nejluxusnějších plodin. R. 1503 už bylo možno koupit v Lisabonu pepř pětkrát levněji než Benátkách, protože se povedlo obejít nebo zlikvidovat celní zóny.
Daně a poplatky za obchod vynesly naopak pouze tolik, aby v tom lepším případě pokryly administrativní náklady s tím spojené. Vůbec na silová řešení neměli Portugalci vzhledem ke svému počtu dost prostředků, z Indického oceánu je začali vytlačovat Angličané, Nizozemci a Turci. Dynastická krize, která skončila r. 1580 personální unií se Španělskem, pak znamenala pro portugalské impérium v jižní Asii konečnou.

1) Právě přes janovský přístav Kaffa u Černého moře se do Evropy podle všeho dostal mor. Mor se šířil z východní Asie přes obchodní stezky pod správou Mongolů a když epidemie vypukla i mezi Tatary obléhajícími právě Kaffu, nenapadlo je nic lepšího, než katapultovat mrtvá těla přes hradby. Italové začali podléhat nákaze, část z nich se rozhodla uprchnout na lodích do Itálie. Nákaza se jich ovšem už pevně držela a přes italské přístavy nastoupila cestu kontinentem.