Středověk
Dnes je: 26. 05. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Jak se v devátém století jmenovaly země Slovensko a země Morava? )
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatá Zdislava)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Erzsébet Báthory - krvavá legenda o víle z Čachtic (1. část))
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatý Valentin – patron zamilovaných. Pravda, nebo sentimentální výplod středověkého anglického básníka?)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Královna Viola Těšínská a dnešní historiografie)
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * Karel Veliký - Otec Evropy? I.

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 05. 01. 2014 (7052 přečtení)

    28. ledna tomu bude 1200 let, co ve své falci v Cáchách vydechl naposled franský císař Karel zvaný Veliký. Jeho velikost se odráží už jen v titulu slova "král", který vznikl ze jména Karel a přešel do vícero jazyků - ruské karol, polské król, maďarské kiróly..., turecké kral, romské kralis, norské Magnus (latinsky Veliký), to vše sahá k zakladateli západního císařství.1)

    Ke Karlovu odkazu se začalo hlásit více zájemců. Na Karlův císařský titul a snahu o obnovu římské říše navázal rod saských Otonů, který dal základy Svaté říše římské. Císař rodu Štaufů Fridrich I. Barbarossa nechal Karla Velikého za pomoci svého vzdoropapeže svatořečit. Svatá říše římská trvala nominálně do r. 1806, kdy poslední císař František II. abdikoval na císařský titul ve prospěch Napoleona.

    Francie byla totiž dalším státem, který si nárokoval franské dědictví včetně titulu císařství. Napoleonova korunovace r. 1804 proběhla poněkud kuriózně, což měly na svědomí historické reminiscence. Napoleon kráčel ke korunovaci v oděvu pošitém zlatými včelami podle vzoru ozdob nalezených v hrobě franského krále Childericha (otce prvního franského krále Chlodvíka). Napoleon považoval včely za symbol královské hodnosti, přičemž je možné, že v reálu byly ozdobami Childerichova koně. Samotný akt korunovace vykonal Napoleon tak, že si vzal korunu a sám si ji nasadil na hlavu. Byla to upomínka na korunovaci Karla Velikého r. 800 z rukou papeže, která byla vysvětlována jako nadřazenost papeže nad císařem; Napoleon opakování podobných dohadů předem zatrhl, svou hlavu před nikým sklánět nehodlal.

    Po pádu všech evropských císařství se k dědictví Karla Velikého přihlásila sjednocená Evropa. Město Cáchy tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého za přínos k sjednocování Evropy.2) Mimo politiků stojících u zrodu Evropského společenství nebo Evropské unie je držitelem ceny za rok 1991 prezident Václav Havel. Na Karlovi si cení, moderně řečeno, jeho "integračního úsilí". To však pravda probíhalo hrubšími metodami než dnešní integrace a na jiných základech a jak shrnuje Václav Veber: "Karel Veliký nechybí v žádném přehledu nebo pokusu o evropské dějiny. Bude tomu tak zřejmě právem, i když musíme vzít v úvahu, že právě v jeho případě žije v historii víc karlovský mýtus než skutečné dějiny."3)

    Územní kontinuita

    I ten karlovský "mýtus" ale vychází z jednoho faktu, který hned udeří do očí. U počátků sjednocování Evropy stálo šest států, které byly svého času pevnou součástí franské říše Karla Velikého. Tzv. šestka západoevropských států - Francie, Západní Německo, Itálie a země Beneluxu - stála u zrodu Evropského společenství uhlí a oceli r. 1951, ze kterého časem vzešla další evropská společenství a z nich r. 1993 konečně Evropská unie. A každá z těchto šesti zemí má k franské tradici nějaký vztah.

    Francie navazuje na Franky svým samotným jménem. Francouzské královské dynastie užívaly nejčastějšího jména Ludvík (z těch známějších Ludvík IX. Svatý, Ludvík XIV. "Král Slunce", poslední král Ludvík XVI. popravený za Francouzské revoluce); první Ludvík toho jména byl král zvaný po fransku Chlodvík, který sjednotil franskou říši koncem 6. století. Po vymření západofranského karlovského rodu Západofranská říše zaniká, r. 987 nastupuje rod Kapetovců, kter se snad už dá nazvat královským rodem Francie. Nový král Hugo Kapet nechal korunovat v Noyonu, místě předešlé korunovace Karla Velikého, aby navázal na jeho královskou tradici; Noyon bylo jinak nevýznamné biskupství, slavné mimo to asi jen jako rodiště Jana Kalvína.

    Východofranská říše, později Svatá říše římská, převzala po Karlovi Velikém ideu obnovy římské říše. Obnova zahrnovala i císařský titul a jeho udělení z rukou papeže (po vzoru Karlovy korunovace r. 800). Na území říše se nacházely Cáchy, což bylo místo posledního odpočinku Karla Velikého a další symbol karlovské tradice. A také to byla příležitost k tomu, aby císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů nechal vyzvednout Karlovy ostatky z jeho hrobky a nechal je svatořečit. Kult Karla Velikého pěstovali další císařové, jeho jmenovec, zároveň i český král Karel IV. Ten dostavěl gotické křídlo k cášské bazilice a přivedl Karlův kult i do Čech (sv. Karlovi Velikému je zasvěcen kostel na pražském Karlově poblíž Nuselského mostu).4)

    Ze zemí Beneluxu je Nizozemí spojené s Franky nejpevněji jazykem, stará franština má ze současných živých jazyků nejblíže právě k nizozemštině. Belgie, která se odtrhla od Nizozemí r. 1830, má mít ke Karlovi Velikému pozitivní vztah nebo minimálně živý zájem i díky dílu belgického historika Henriho Pirenna, autora už klasické knihy "Muhamad a Karel Veliký".

    Po jednom zásahu Karla Velikého nese své jméno i Itálie. Karel vpadl za Alpy na popud papeže, který byl ohrožován germánským kmenem Langobardů. Langobardské království padlo a na žádost papeže muselo zmizet i jméno tohoto mocenského konkurenta. Karel tedy přejmenoval langobardské království na italské. To se po staletí drželo v severní Itálii, aby v 19. století dalo jméno "Itálie" celému sjednocenému poloostrovu.

    A ideová diskontinuita

    Postoj k franské tradici ale není v žádné z těchto zemí jednoznačný. Francouzi nemluví germánskou franštinou, ale románským jazykem, upomínkou na římskou éru Galie. V hledání kořenů chodí Francouzi do historie ještě dále, k době Galů. A tady vyvstává pro Francouze dilema, nakolik je jim bližší Vercingetorix, vůdce Galů proti Caesarově expanzi, nebo dobyvačný Chlodvík. Výbuch Francouzské revoluce nesl i takové ohlasy, že se jedná o vzpouru utlačovaných Galů proti franské šlechtě, objevily se požadavky na vzdání se jména Francouz. Revoluci hodnotily jako boj Galů a Franků i hlasy ze strany šokované aristokracie. Ruská carevna Kateřina Veliká psala r. 1793 německému jazykovědci Grimmovi: "Nepozorujete, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky. Ale uvidíte, že se Frankové vrátí, a potom budou ty zuřící bestie lačnící po lidské krvi buď vyhlazeny, nebo zahnány do úkrytů."5)

    Na mezinárodní úrovni odpovídala část Francouzů na německé pangermánství francouzským pankeltstvím (podobně jako část Čechů panslovanstvím). Prusko-francouzská válka r. 1871 dala vzejít názorům, že se opakuje germánský vpád, akorát místo Franků útočí Prusové.

    Německé země si franské dědictví také musely srovnávat v hlavě. Karel Veliký byl významnou evropskou osobností, takže v očích Němců, resp. německých nacionalistů, musel být jedním z nich. Na druhou stranu tam byla ta drobnost, jakým způsobem dovedl zatočit se Sasy.6) I saské dobové prameny s určitým zadostiučiněním sdělují, že zakladatel otonské císařské dynastie Jindřich I. Ptáčník byl příbuzný s rodem Widukinda, vůdce saského odboje proti Karlu Velikému. Karel Veliký mohl být v Německu vnímám i jako utlačovatel.

    Země Beneluxu zase stojí mimo centrum bývalé franské říše, od kterého byly odděleny Rýnem. K tomu Belgie vznikla r. 1830, takže už jen z toho důvodu je těžké říci, že Karel Veliký byl něco jako Belgičan.

    Středověká Itálie, vědoma si své civilizační tradice a úrovně, se stejně jako v dobách Říma, dívala na zaalpské germánské národy jako na barbary. Císařská koruna sice přešla na císaře německého jazyka, ale občas docházelo k tomu, že italská města zavřela těmto vládcům své brány nebo že římský papež odmítnul žadatele o císařský titul korunovat. Lutherův výstup proti katolické církvi včetně jejího římského centra nakonec korunoval rozchod Itálie a říše i za německou stranu.

    Dá se říci, že Karel Veliký byl tak trochu všech a zároveň byl všem tak trochu cizí, importovaný element. Je to rozporuplná pozice, ale pro účel sjednocení naopak vhodný základ. Hůře se sjednocuje tam, kde si jednu osobu nárokuje jeden stát čistě pro sebe a jiné zájemce odhání. Můžeme to srovnat s instalováním sochy velkomoravského vládce Svatopluka na bratislavském Hradě, která nesla nápis "král starých Slováků". Svatopluk i Velká Morava zde působí jako nástroje k upevňování slovenské státnosti, část Slováků včetně strany premiéra Fica je propaguje jako výlučné slovenské dědictví, i když by se velkomoravský prostor dal využít jako naopak pojítko mezi národy Čechů a Slováků. Na obou příkladech je vidět, jak je výklad historie ovlivněn více aktuální společenskou situací, než snahou o leckdy suché poznání věci. A tak nějak asi vznikal i nᚠ"karlovský mýtus".

    ANTICKÉ DĚDICTVÍ
    Hospodářství
    Existovalo více faktorů, proč franská říše dosáhla takových historických úspěchů. Jednou z příčin bylo, že Franky obsazená Galie byla ve své době úrodnou a lidnatou provincií. Sever Galie byl dík svému mírnému podnebí dokonce vhodnější pro pěstování obilí než horká a suchá jižní Evropa. Frankové kromě galorománských poddaných převzali po Římu i správní a finanční systém, který jim umožnil z takto získaných poddaných trvale profitovat. Mimo příjmu z daní představoval zásadní zdroj financí výnos z cel; římská říše byla proslulá svým systémem cest, které se daly takto zužitkovat. Francouzské slovo pro clo nebo poplatek "tonlieu" vzniklo z latinského "teloneum".

    Stabilita říše Karla Velikého se vzájemně podporovala s demografickým nárůstem. Prudce stoupá užívání pluhů a staví se vodní mlýny, což ukazuje na zvyšování produkce obilí. Přebytky potravin umožnily rozšíření specializovaných řemesel a místního i dálkového obchodu. Franské meče typu Ulfberth se staly tak žádaným artiklem, že jejich vývoz musel Karel opakovaně zakazovat (byly pochopitelně artiklem v cizích rukách i velmi nebezpečným). Frankové nevyužili galskou provincii k pustému kořistění, ale dokázali ji spravovat řádnou péčí.

    Z římské říše převzali Frankové i mincovnictví. Nejprve naběhli na zlatý standard v podobě zlatých solidů, na které si králové občas po vzoru císařů nechali vyrýt své jméno a podobiznu (čímž spolehlivě provokovali byzantské císaře). Razily se i mince stříbrné a bronzové a někdy za krále Dagoberta I. (2. čtvrtina 7. stol.) přešli Frankové na standard stříbrný. Stříbrné mince se jmenovaly denáry, ač římské denáry označovaly ještě mince bronzové. Denár jako stříbrná měna přešel za Karla Velikého i do jazyků a praxe dalších evropských národů. Spolu s tím přešla i denárová ražba, z jedné karolinské hřivny o váze 408 gramů se vyrazilo na 300 denárů. Takový přepočet používali vedle Franků i Sasové za Otonů nebo vůbec první české mincovnictví za Boleslava I.

    Karolinský denár ovlivnil i mincovnictví anglosaské. Když Karel zavedl změny ve váze stříbra v minci, odpověděl král největšího anglosaského království v Mercii Offa zavedením stejných změn ve svých mincích sceattech, aby obě měny byly lehce směnitelné.
    Karolinský denár tak určoval podobu měnového prostoru na širokém území západní a střední Evropy, někteří historici v té souvislosti hovoří s nadsázkou o "středověkém euru".

    Kultura

    Převzetí ekonomiky patřilo do mocenské nebo "silové" oblasti vlády, které germánští králové dobře rozuměli. Bylo ale neuskutečnitelné převzít a pochopit během chvíle celý systém, který byl budován a prožíván předtím celými generacemi. V kostce shrnuto: "Moc římské říše se dávno etablovala v ústředně řízené vojenské povinnosti, profesionální armádě a pro všechny ve stejných zákonech. Karel Veliký ani jedno z toho neměl." Ještě větší úpadek musela zaznamenat antická kultura, které Frankové rozuměli ještě méně než finanční správě. Karel Veliký nevelel armádě úředníků, ale šlechtě, "která se spíše než o starověkou civilizaci zajímala o boj a lov". 7) Říše držela pohromadě protože, že ji Karel objížděl osobně; byla to taková raně středověká vláda ze sedla koně.

    Rozdíly v kulturním stupni byly veliké. Frankové nezpracovávali celou antickou kulturu od jejích začátků, ale přepisovali pozdně antické kompilátory. Namísto přírodopisných atlasů se sepisují bestiáře a nestvůry se dokreslují na místa na mapách, o kterých už Frankové nemají relevantní vědomosti.

    Zatímco starověký Řím bojoval s nápisy a nákresy na zdech, asi jako se dnes zápasí s graffiti, tak franská elita bojovala s psacím náčiním a zvládnutím alespoň základní latinské gramatiky. Ruka franského šlechtice byla přeci jen zvyklá od mládí na těžký meč než na lehký psací brk. Zvládání latiny bylo jednou z podmínek pro nástup na biskupský stolec, ale i tak měli biskupové v latině značné mezery (a někdy se z vůle krále stal biskupem i člověk úplně negramotný). Následkem toho vznikaly spory, jestli špatně pronesená formule během bohoslužby nebo jiného církevního úkonu má vůbec platnost (ve vrcholném středověku na to navázal spor, jestli má platnost mše vedená hříšným knězem). A jestli se pak z proměny Páně během mše nestává pouhý amatérský "hokus pokus" - zkomolenina z latinského "hoc est corpus", "toto je mé tělo".

    Nejznámější franský kronikář (povoláním také biskup) Řehoř z Tours, muž literárně velmi činný, si v předmluvě jedné hagiografické sbírky spílá: "Neumíš rozlišovat rody podstatných jmen, často dávᚠfeminimum za maskulinum, neutrum za feminimum, maskulinum za neutrum. Také předložky, jejichž používání upravila autorita velkých spisovatelů, neuvádíš na správném místě."8) A takový sálský zákoník sepsaný za Chlodvíka po r. 500 si s gramatikou hlavu vůbec neláme.

    Reformu latinského vzdělání zavedl Karel r. 789 v jednom ze svých kapitulářů (= nařízení) známém pod jménem Všeobecné napomenutí. Karel si ve spise přeje mimo jiné i obnovu bezchybného užívání latiny, hlavně aby se předešlo chybným překladům, a tím i chybnému přenosu nebo pochopení cizojazyčných textů. Nezůstalo jen u přání, Karel začal ideu kapituláře uvádět do praxe. V Cáchách vzniklo něco na způsob dvorní školy, určené pro děti z královské rodiny. Starší bádání uvádělo tuto školu jako "akademii", ale nešlo o trvalou instituci. Součástí Napomenutí pro církevní činitele bylo rozesílání gramaticky správných textů. Výsledkem bylo, že písemné prameny z druhé poloviny Karlovy vlády jsou skutečně gramaticky kvalitnější.

    Latina se stala středověkým jazykem učenců, v podstatě vytvořila jeden velký kulturní okruh. Franské písmo se pak stalo základem evropského písma hned nadvakrát. Karolinská latinka převzatá jako součást antického dědictví se rozvíjela až do středověkého gotického písma. Renesance odmítla toto lámané písmo stejně jako lámané gotické oblouky v katedrálách a hleděla se vrátit k antice. Hleděla obnovit i antické písmo a u toho připadla na písmo karolinské, protože díla antických autorů se zachovala nejvíce v opisech karolinských klášterů. Dnešní latinka tak má, by nechtěný, základ právě v písmu říše Karla Velikého.

    Všechny tyto vývojové změny ale vykazují jedno omezení. Jsou záležitostí omezeného kruhu uživatelů, lidí okolo královských dvorů, šlechty nebo církve. Zbytky antického dědictví tak musely zůstat zachovány v ústraní, dokud nepřišla doba, která by je plně zužitkovala. Prim v uchování informací hrály kláštery. Tradici antického stavebnictví v sobě nesly přímo klášterní nebo kostelní stavby, které daly základ evropského románského stylu do jeho nahrazení gotikou. Karlova bazilika v Cáchách tak v sobě nese přímo kameny dopravené z Itálie.

    Za zdmi klášterů zůstaly uchovány antické spisy. Jeden z těchto spisů, Suetoniovy Životy císařů, se stal vzorem pro Einharta, životopisce Karla Velikého. Spisy se dochovaly často pouze v jednom dochovaném exempláři vůbec, než je objevila a nachystala k masovému vydání novější doba.

    BARBARSKÉ DĚDICTVÍ

    Ohledně konfrontace barbarů s Římem převažuje dnes stanovisko, že Germáni Řím tak úplně nezničili, ale spíše s ním splynuli a absorbovali jej. Přejali vyšší kulturu a civilizační vymoženosti, ale společenské zvyklosti si barbaři ponechali, když v nich žili po věky.

    Říše Říma a Franků měly jiný vztah mezi vládcem a státem: "Germánští králové také nechápali důležitý princip římské říše - rozdíl mezi osobním a státním majetkem, mezi úřadem a statutem, mezi soukromým a veřejným právem. Považovali svou říši a svou pozici za osobní vlastnictví a podle toho s tím zacházeli." 9) Tyto principy měly do budoucna určité dopady. Pokud král vlastnil všechnu půdu, mohl ji propůjčovat, a takto mohl vzniknout lenní systém.

    Dnešní demokracie po vzoru římského práva odlišuje státní úřad a majetek od osobní moci a osobního majetku. Hlava státu i vláda jsou limitovány možnostmi zákona, nemohou nakládat se státem a lidmi podle své neomezené vůle. Státní majetek podléhá také pravidlům; nakládání se státním majetkem ve svůj prospěch je hodnoceno jako krádež; propůjčování státního majetku nebo úřadů za finanční protislužbu je hodnoceno jako korupce; propůjčení získaného státního orgánu za příslib výdělku na jiném státním orgánu je natolik kontroverzní, že vedlo k pádu české vlády. Čím více na východ z dosahu vlivu římského práva, tím více je korupce hrozivější.

    Germánské právo ale nese pro demokracii a občanskou společnost také pozitivní vliv. Anglosaské právo se vyznačuje např. soudy před porotou vybranou z řad lidu, jak je doposud praktikováno v USA. Anglosaské právo pak obohatilo evropské právo o některé liberální zásady včetně známého "co není zakázáno, je povoleno". Liberálové v Německu a Británii v 19. století tak oslavovali "germánskou lásku ke svobodě" a demokratičnost za těch starých dobrých časů, ke kterým obraceli zrak. Jak komentuje s mírnou ironií Edward James: "Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíželo v 19. století, tedy jako na vládu všech majetných mužů, na tomto mýtu možná něco může být." 10) Normy odpovídající standartům moderní doby na germánských sněmech skutečně nevládly. Germánská kmenová shromáždění se nazývala thing. Islanďané považují svůj "Allthing", celoostrovní shromáždění všech islandských kolonizátorů, za nejstarší parlament světa, a snad i právem. Na thingu se projednávaly zásadní záležitosti a spory. Výsledek musel být jednohlasný, aby se nenarušila harmonie společnosti. Už jen v tom panuje rozdíl vůči dnešní demokracii, která uznává různorodost a toleranci vůči menšinám. Idyla takových starých časů padala ve chvíli, kdy se část kmene rozhodnutí thingu prostě nepodřídila. Vypukaly trvalé boje založené na nekonečném koloběhu krevní msty. Island, který ve 13. století zachvátil požár takovéto občanské války, vyřešil situaci dobrovolným podřízením norskému králi a jeho moci. Nemusíme ale chodit tak daleko od západní Evropy, relikty archaické kmenové společnosti fungovaly ve Frísku, území severně od Rýna. Bažinaté Frísko ovládalo do vrcholného středověku několik navzájem znesvářených klanů, které svoje spory řešily klasickým nástrojem rodové společnosti, tedy krevní mstou. Sjednotit se Frísové dokázali pouze proti vnějšímu nepříteli a dlouho vítězili. Cizí rytíři v těžkém brnění ztráceli výhody zbroje i výcviku, když zapadli do bažin a nechali se ubíjet lehkooděnými sedláky. R. 1345 Frísové porazili holandského hraběte Viléma IV. u Warnsu, kde nyní stojí pomník na pamě fríské svobody. Sklonit hlavy museli až r. 1501 před zbraněmi Habsburků, kteří právě začínali ovládat celé Nizozemí.

    Jižně od Fríska probíhal vývoj jinými cestami. Bažiny byly vysušovány, na jejich místech vznikala pole a vsi. Nastávala populační exploze, lidé se stěhovali do měst, která řídili samosprávou. Spory se tu řešily přes soudem, nikoli krevní mstou. Zakládání měst se šířilo z Porýní do dalších míst a Frísové nakonec utíkali před krevní mstou a nejistotou nejvíce do saského města Groningenu. Na tyto postupy se podíváme příště.

    1) Tak rozebírá např. Norman Davies: Evropa - dějiny jednoho kontinentu. Academia, Praha 2005, s.322.
    Norský král Magnus I. byl synem krále Olafa Svatého, jméno mu dal během křtu králův skald (básník) Sigvat, jak o tom zpravuje Sága o svatém Olavovi: "A proč jsi dal chlapci jméno Magnus?", zeptal se král. "To jméno není v našem rodě." "Dal jsem mu jméno po králi Karlovi Velikém," odpověděl Sigvat, "o němž vím, že to byl nejskvělejší muž na světě." in Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu. Lidová demokracie, Praha 1967, kapitola 122, s. 156.
    2) http://www.aachen.de/EN/sb/pr_az/karls_pr/index.html
    3) Veber, Václav: Dějiny sjednocené Evropy. Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny států, Praha 2004, s. 42.
    4) http://www.hrady.cz/index.php?OID=1988
    5) Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Academia, Praha 2002, s. 28.
    6) V nacistickém Německu dále probíhal ohledně Karla Velikého spor mezi Hitlerem a Himmlerem. Hitler potřeboval začlenit osobnost Karlova formátu do germánských dějin, jedna divize SS složená z francouzských dobrovolníků nesla jméno Karel Veliký. Himmler se cítil být převtěleným Jindřichem I. z rodu saských Otonů. A protože Sasové byli předtím Karlem podrobeni a navrch christianizováni, neměl Himmler franského císaře v oblibě.
    7) Ardagh, John; Jones, Colin: Svět Francie. Knižní klub, edice Kulturní atlasy, Praha 1998, s.30.
    8) Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1986, s. 30.
    9) Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 31.
    10) James, Edward: Frankové. Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny národů, Praha 1997, s. 212.

    Celý článek | Komentáře: 6 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Květen  >>
    PoÚtStČtSoNe
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31     

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha