V posledních devíti letech vlády a ivota dokázal Karel úspěně zavrit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delí povznesení mezi respektovaná a váená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těila a stále těí v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avak ve, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jen v řadě aspektů započal jetě mnohem dříve, ne se Karel narodil. A zároveň, ani by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se ji tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalích desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.
Karlův urychlený návrat z Itálie byl vyvolán zprávami o vytvoření nové
protilucemburské koalice. Ta se zformovala ve chvíli, kdy zemřel vévoda
Bolek II., strýc Karlovy třetí manelky Anny Svídnické. Jak ji víme,
tato svatba tehdy umonila Karlovi těsněji připoutat ke Koruně české
javorské a svídnické kníectví, je zůstávaly a doposud jako jedny z
mála v celém Slezsku mimo bezprostřední českou kontrolu. V kníectví
vak za Annu fakticky vládl její strýc, jeho smrtí toto území připadlo
jako dědictví na Karla. Ten neváhal a zadluené kníectví vykoupil pro
svého syna Václava. Dalí íření českého vlivu ve Slezsku se vak
příčilo Polsku i Uhrám. Obě země proto u v únoru 1369 uzavřely spolek
namířený proti Karlovi, ačkoli ten nebyl výslovně jmenován. Karlovi se
na čas podařilo Polsko z tohoto spolku odlákat, kdy jedné z
nemanelských dcer krále Kazimíra nabídl svatbu se svým synem a dědicem
Václavem. Jene tím Karel poruil slib, podle něho se měl Václav
oenit naopak s neteří uherského krále, který se právem cítil být
podveden. Během září proto král Ludvík uzavřel v Prepurku spojenecké
smlouvy s bavorskými a rýnskými Wittelsbachy, které měly vechny
účastníky spolku zavazovat ke společné obrané, ocitlo-li by se některé
z jejich území v přímém ohroení nepřátelskou expanzí. Ani tentokrát
nebyl Karel jmenován, avak podtext smlouvy byl zřejmý. Wittelsbachové
a ani uherský král nehodlali připustit předevím lucemburskou expanzi
do Braniborska.
Jeliko byl tehdy Karel na vrcholu svých duevních sil, vyuil svého
podzimního pobytu ve Svídnici a následně v Budyíně i itavě k tomu,
aby se důkladně připravil na diplomatickou ofenzívu, je měla být
tentokrát výjimečně podpořena i silou zbraní. Braniborskou kořist
nehodlal pustit, jeliko ve svých dlouhodobých plánech se ji upínal k
volbě svého syna římským králem, k čemu nutně potřeboval braniborský
kurfiřtský hlas. Teprve v lednu 1370 se Karel vrátil do Prahy, kam
svolal své spojence, včetně markraběte Oty. Ten se sice stále počítal k
císařovým stoupencům, ale pod tlakem okolí začal ve svém vztahu ke
Karlovi ochabovat. Karel si toho byl dobře vědom. Svědčí o tom i
březnové zakoupení města Fürstenberk na Odře, kde císař dokonce osobně
dohlíel na stavbu opevněného hradu nad řekou i mostu. V Karlových
plánech se mělo jednat o předpolí pro taení do Braniborska. Po celé
jaro 1370 Karel hledal v Říi nové spojence proti Wittelsbachům. Tak
jako v minulých případech, i nyní mistrně vrazil klín mezi své odpůrce.
Uzavřel toti přátelské úmluvy s Albrechtem Dolnobavorským, které byly
v červenci zpečetěny zásnubami devítiletého Václava s vévodovou dcerou
Johanou.
Praha, kde se tehdy Karel zdroval několik měsíců, v červnu oslavila i
narození dalího z císařových potomků, a to syna
Jana
Zhořeleckého. Byl to ji druhý zdravý chlapec, kterého
císařovna Alběta Pomořanská dala svému starostlivému choti, jen tak
mohl nyní v poklidu spřádat plány na budoucnost své dynastie. Koho by v
této chvíli jen napadlo, e ani jeden z esti mladých Lucemburků, kteří
se narodili v praské a moravské linii rodu, nedokáe v následujícím
více jak půl století zplodit by jen jediného muského dědice?
Zbytek léta Karel věnoval utuování spojeneckých vazeb, zejména v
severních oblastech Říe, a také dokončení vykoupení dalích hradů i
měst v oblasti Dolní Luice. Teprve od této chvíle proto můeme mluvit
o vzniku nové a plnohodnotné korunní země, je měla být trvalou
součástí českého státu a do druhé čtvrtiny 17. století. V srpnu 1370
se Karel vydal do Norimberku, kam vzápětí pozval i svého syna, aby si
tak Václav poprvé mohl vychutnat uvítání hodné krále. V rodném
Norimberku Václav koncem léta oslavil svůj sňatek s Johanou Bavorskou.
Od Karla to byl vypočítavý tah, nebo mu záleelo na tom, aby byla
říská veřejnost od této chvíle co nejčastěji konfrontována s mocenským
vzestupem jeho syna, je vak zákulisními hrátkami řídil on sám. Za
pobytu v Norimberku vak dolo nečekaně k vánému vyostření vztahů mezi
Karlem a markrabětem Otou. Příčiny rozkolu jsou nejasné. Karel buď
přímo vyzval bezdětného Otu, aby jetě za svého ivota odstoupil
Braniborsko Lucemburkům výměnou za adekvátní odkodné, nebo - co se
některým moderním historikům zdá být pravděpodobnějí - na něj tvrdě
naléhal, aby ihned zanechal vyjednávání s jeho odpůrci a ctil dědičné
smlouvy uzavřené v roce 1363.
Jedno je ale jisté. Ota se Karlovi postavil a hledal cestu do tábora
jeho nepřátel. V říjnu se tak Karel musel vrátit do Prahy. Cestou se
zastavil ve Varech,
1 aby osobně okusil zdejí
proslulá léčivá zřídla, od kterých si sliboval úlevu pro své rychle
stárnoucí a chřadnoucí tělo, je muselo stále častěji zápasit se dnou.
V Praze bylo Karlovou hlavní starostí uspořádání korunovace pro snachu
Johanu, která byla korunována českou královnou v listopadu. Karel chtěl
tímto krokem mimo jiné otupit ostří mezi Lucemburky a Wittelsbachy,
avak marně. Zbytek roku strávil královský dvůr ve slezské Vratislavi.
Karel chtěl být toti nablízku velké události, která změnila běh
středoevropských dějin. V listopadu toti zemřel polský král Kazimír,
jím vymřela panující dynastie Piastovců po meči. Volební sněm v Polsku
bez větího otálení zvolil novým králem uherského panovníka Ludvíka.
Vzniklá polsko-uherská personální unie sice budila údiv svým územním
rozsahem, ale její budoucnost byla nejistá, jeliko Ludvík ji nebyl
ádným mladíkem a stále postrádal dědice. Pro Lucemburky znamenala nová
situace velké ohroení, nebo pokud by se Karlovi nepodařilo znekodnit
protilucemburskou opozici, kde se účinně prosazoval markrabě Ota,
dříve, ne by vstoupila v úzké kontakty s Ludvíkem, mohly být země
Koruny české snadno izolovány. V únoru 1371 se Karel sice snail v
Norimberku zmobilizovat své říské spojence, ale těm se do války příli
nechtělo. Pouze přislíbili, e v případě nutnosti zabezpečí české
dravy v České Falci a na dalích místech na západ od českých hranic.
Na jaře 1371 proto byla Praha ve varu. Válka byla na spadnutí. Karlovi
v této době velmi pomohl nový pape
Řehoř XI. (1370
- 1378), jen byl synovcem Klementa VI, tedy Karlova dávného učitele a
vychovatele. Papeská kurie se tehdy postavila neochvějně za císaře,
který tak mohl s vědomím mocné opory vyrazit do boje. Záminkou k válce
byl Otův krok, jím v dubnu vyhlásil za svého dědice vlastního
příbuzného vévodu Friedricha Bavorského. Jednalo se o zcela flagrantní
poruení úmluv s Lucemburky z roku 1363. Ne vak Karel stihl
zasáhnout, upadl do těké nemoci, o ní toho mnoho nevíme. Podle
kronikáře Benee Krabice se Karel uzdravil a na základě vyího
zásahu, je si vyádala sama císařovna Alběta, která vykonala pou z
Karltejna do Svatovítského chrámu v Praze, kde odevzdala velkolepý dar
k poctě sv. Zikmunda. A v červnu tak Karel vyhlásil braniborskému
markraběti válku. Válka s Otou Braniborským byla Karlovým jediným
vskutku větím válečným konfliktem, je za dobu své vlády vedl. V čele
svého vojska Karel vytáhl z Prahy v červenci 1371 a postupoval na
sever. Kázeň v rychle povolaném vojsku byla ale velmi nízká, nebo
vojáci se jetě na vlastním území uchylovali k drancování a násilnostem
na obyvatelstvu. Výprava koordinovala svůj postup s oddíly
magdeburského arcibiskupa a meklenburských i pomořanských vévodů, kteří
na Karlovu výzvu napadli Otovy dravy.
Císařův rázný postup ale
vyvolal odvetu na uherské i bavorské straně, které se dokonce odváily
k symbolickému vpádu na Moravu a do Čech. Karlovi se v Braniborsku
podařilo obsadit řadu míst, ale ji v srpnu raději volil návrat do
Čech, aby zabránil případnému větímu vpádu do své země. Karel nikdy
nebyl velkým válečníkem jako otec, a proto mu silové řeení ani nyní
nepřipadalo příli vábně. S povděkem proto přijal Otovu nabídku na
příměří. Na sklonku léta a hlavně v říjnu v Pirně tak raději i s pomocí
papeské kurie volil mírové narovnání s Wittelsbachy a jejich spojenci.
Po zbytek roku Karel pobýval v Budyíně a ve Vratislavi, kde uvaoval o
tom, jak si udobřit mocného polského a uherského krále, a při tom
zachovat alespoň teoretické naděje na dalí povznesení rodu. Vzhledem k
tomu, e v této době začalo v jihovýchodní Evropě sílit turecké
nebezpečí, byl Ludvík povolný k jednání. U v lednu 1372 byla proto
předběně dojednána dohoda, podle ní se měl kralevic
Zikmund
oenit s Ludvíkovou druhorozenou dcerou Marií. Jeliko starí Ludvíkova
dcera Alběta měla být dědičkou uherského trůnu, rýsovala se sluná
naděje na to, e Polsko jednoho dne připadne enichovi mladí Marie.
Ludvík byl sice důrazně proti, aby Lucemburkové zdědili jeho Uhry,
avak severní lucemburskou expanzi připoutěl jako logickou a zároveň v
intencích dlouhodobé politiky praského panovnického dvora. V únoru
tedy Ludvík sňatkové ujednání potvrdil. Karel se vracel do Prahy s
velkými očekáváními od budoucnosti. O to větími, e v březnu mu
Alběta porodila v pořadí ji třetího syna. Synek, který po otci
obdrel jméno
Karel, se vak nedoil ani jednoho
roku.
V Praze se Karel tentokrát nehodlal zdret nezbytně dlouho a odjel do
Říe, aby pomohl na svobodu svému nevlastnímu bratrovi Václavovi. Ten
se nedávno zapletl do války s jüliským vévodou a padl do zajetí. Během
této mise Karel navtívil Lucembursko i Cáchy. Lucemburského vévodu se
mu podařilo na základě intenzivního diplomatického jednání vysvobodit
a v červnu. Do Čech se císař vrátil a o dva měsíce později. Přes léto
se vak znovu zhoril vztah s Uhrami, nebo Karel musel nechat
propadnout lhůtu, kterou Ludvík stanovil k sjednání osobní schůzky, na
ní měly být odstraněny vechny sporné body ve vzájemných vztazích.
Teprve v říjnu 1372 se Karel setkal s Ludvíkem kdesi na
moravsko-uherském pomezí. Schůzka dopadla bezvýsledně, co přispělo k
tomu, e Wittelsbachové, kteří se měli ve věci Braniborska podřídit
smírčímu soudu papeské kurie, začali opět pozvedat hlavy. Karel toti
velmi riskoval, nebo zataení kurie do vnitřních říských záleitostí
povaovala říská kníata za uráku a zpochybnění suverenity Svaté říe
římské. Císař ale musel riskovat, chtěl-li co nejdříve vyřeit otázku
Branibor, se kterou spojil dalí budoucnost své dynastie.
Na konci roku 1372 Karel odjel do nedávnem získaného Mühlberka na Labi,
kde se zdrel a do února 1373. Podařilo se mu sice z protilucemburské
koalice odlákat saské Wettiny, ale Wittelsbachové odmítali sloit
zbraně. Karel proto začal řinčet zbraněmi, a kdy se v dubnu navrátil
do Prahy, dával najevo, e podnikne nové taení do Braniborska. Pravda
byla tehdy ovem taková, e ani jedna strana netouila po válce, na
které se jí nedostávalo prostředků. Svědčí o tom i příměří, je bylo
prodloueno o celé měsíce. Přesto v létě propukly boje na řadě míst na
severu, kam znovu zamířilo i české vojsko. Karel operace řídil nejprve
z Mühlberku, od června pak z Luckau. Na rozdíl od situace z roku 1371
byl tentokrát Karel se svými spojenci odhodlán konflikt ukončit co
nejrychleji a nejefektivněji. V červenci proto císař vtrhl do nitra
Branibor a oblehl hlavní Otovu batu Frankfurt nad Odrou. Z Bavorska
sice přiel ničivý vpád do západních Čech, ale ten byl odraen zásahem
energické císařovny, která osobně vytáhla v čele vojska.
Karel Frankfurt nad Odrou podle veho nedobyl, avak zmocnil se a
vypálil biskupské město Lebus, nače zamířil k Fürstenwalde, kde se
soustředily síly markraběte Oty a jeho spojence Friedricha Bavorského.
Ti poznali, e zarputilému císaři mohou těko dlouhodobě odolávat, a
proto se ji v srpnu 1373 vydali do jeho leení. Následovalo rychlé
uzavření míru. V něm se vévoda Friedrich musel za sebe, svého otce i
vechny bratry vzdát nároků na Braniborsko ve prospěch Lucemburků.
Otovi se za odstoupení Braniborska dostalo mimořádně tědrého
odkodného. Navíc mohl doivotně uívat markraběcího titulu. Zisk
Braniborska,
které byly přičleněny do svazku zemí Koruny české, byl Karlův odváný,
riskantní a také kontroverzní tah, jen nakonec slavil úspěch. Avak
dějiny píí vítězové, a tak se Karel zapsal do historie jako mírotvorce
a moudrý vladař, ačkoli k uchvácení braniborské kořisti byla potřeba
pořádná dávka lstivosti, bezohlednosti a také vychytralosti
***

Po mírovém ujednání s Wittelsbachy se Karel v doprovodu syna Václava
odebral do Frankfurtu nad Odrou. Tady i na řadě jiných míst oba
Lucemburkové přijímali hold a přísahy věrnosti od svých nových
poddaných. Za novou lucemburskou rezidenci si Karel vybral prostorný a
útulný hrad
Tangermünde. Do Prahy se Karel ověnčen
vítěznými vavříny vrátil v září 1373. Po návratu jej jistě zarmoutila
zpráva o smrti dcery Alběty, je byla vak téměř ihned vystřídána
radostí nad narozením nové ratolesti, a to holčičky
Markéty.
V říjnu Karel sezval do Prahy významné hosty z domova i ciziny, aby se
staly svědky dovrení braniborské expanze. Karel v plném císařském
majestátu udělil Braniborsko v léno svým synům Václavovi, Zikmundovi a
Janovi Zhořeleckému. Od této chvíli dřímali Lucemburkové ve svých rukou
dva kurfiřtské hlasy a hranice jejich rodové základny se mohutně
vzepjala směrem na sever.
Lucemburská expanze sice budila v Evropě údiv, ale byla vykoupena
velkým zadluením císařské pokladny a také českých zemí, nebo větí
část finanční hotovosti Karel získal půjčkami od českých měst a bratra
Jana Jindřicha. Není divu, e se v dalích měsících Karel věnoval
otázce vyřeení dluných pohledávek a konsolidace státních financí.
Vánoce strávil císař v Praze. I přesto, e jej stále častěji trápila
dna, nespoutěl ze zřetele zvelebování Prahy a zejména jejího srdce -
doposud jetě nedostavěné katedrály sv. Víta na Praském hradě. Právě
do této doby spadá zaloení mnoha honosných a ojedinělých náhrobků,
které dal Karel vybudovat pro své dávné přemyslovské předky. Pompézní
přenáení ostatků českých kníat a králů do nových prostor svatovítské
katedrály bylo pro Karla otázkou dynastické prestie a cti. Kadý, kdo
by navtívil posvátné prostory katedrály, tak měl být konfrontován se
starobylou urozeností a kontinuitou staré a nové české královské
dynastie. Karel se tehdy cítil být na vrcholu, avak zbývala jetě
jedna velmi důleitá věc, a to zajitění římské koruny pro milovaného
syna a dědice Václava, který rychle dospíval. Václav se toti ji
pomalu blíil k věku, ve kterém sám Karel započal kdysi před mnoha
desetiletími svůj nevední ivotní úděl. Prosadit Václavovu volbu v
Říi znamenalo vak předevím upevnění lucemburské moci v Braniborsku.
Jen co Karel v Praze trochu pookřál, vypravil se v únoru 1374 s celým
svým dvorem do své nové dravy, kde strávil téměř půl roku. Karlovým
prvořadým úkolem bylo upevnit vztahy se sousedy a pokusit se vykoupit
ze zástavy některá důleitá markraběcí města a hrady, aby zde byla
panovnická moc silnou zátitou budoucím lucemburským plánům. Císaře i
jeho potomky, kteří jakoto dědicové země hráli důleitou úlohu,
spatřujeme nejprve v Berlíně a Přemyslavi, poté v květnu v luickém
Gubinu, kam bylo svoláno památné shromádění českých a braniborských
stavů. Na něm Karel opětovně vyhlásil, e bude ctít a ochraňovat
svobody a privilegia braniborských stavů, přičem byla znovu
deklarována nerozlučitelnost Braniborska a zemí Koruny české.
2
Od června 1374 Karel pobýval s rodinou na Tangermünde, je se pro něj
nyní stalo reprezentativním sídlem, o jeho celkové zvelebení se
postaral. Ve svých dalekosáhlých plánech Karel dokonce s hradem počítal
jako s braniborskou obdobou Karltejna. Teprve koncem srpna se
lucemburská rodina vrátila do Prahy, avak ne na dlouho. Karel s
Václavem opustili hlavní město Českého království jetě v září, kdy se
odebrali do Říe. Cílem cesty byla Mohuč, její arcidiecéze byla v této
době formálně neobsazena. Odtud Karel zahájil dalí ze svých vrcholných
diplomatických podniků, a to brzké zorganizování volby jeho syna
římským králem. Tento podnik byl mnohem obtínějí, ne se na první
pohled zdá, jeliko římský trůn nebyl dědičný a Říe neměla v minulých
staletích příli dobré zkuenosti s volbou nového panovníka jetě za
ivota toho starého. Nehledě na to, e sami kurfiřté spatřovali v
podobném kroku nejen útok na své výsostné právo rozhodovat o volbě, ale
také zpochybnění samotné Zlaté buly z roku 1356.
Karel měl jisté jen tři hlasy. Dva z nich, český a braniborský, dreli
sami Lucemburkové. Saský pak spojenečtí Wittinové. Reálně se mohl Karel
spolehnout i na hlas mohučského arcibiskupa, nebo o vlivnou
arcidiecézi s jeho pomocí sváděl zápas Ludvík Míeňský. Arcibiskupství
Ludvík sice jetě fakticky nedrel ve své moci, avak jeho titul uznal
sám pape, co se de facto rovnalo potvrzení v úřadu. Aby si Karel
výsledek volby pojistil, doslova si koupil hlasy dvou duchovních
kurfiřtů, a to arcibiskupa trevírského a kolínského. Oba kurfiřté, Kuna
z Falkentejna a Friedrich ze Saarwerdenu, shodou okolností blízcí
příbuzní, hodlali dát svůj hlas Václavovi, avak výměnou za četné
výhody a privilegia, je výrazně zlepily jejich hmotné zázemí. Takto
zabezpečen se Karel vrátil v prosinci 1374 do Čech. Po krátké zastávce
v Chebu vjel v lednu následujícího roku do Prahy. Sem vzápětí pozval
posledního nerozhodnutého kurfiřta Ruprechta I. Falckého. Také on se
dal snadno přesvědčit nabízeným finančním přilepením, a tak u v únoru
1375 písemně potvrdil, e Václav při volbě obdrí jeho hlas.
Původně se počítalo s tím, e volba proběhne u na jaře 1375, avak
Karel jí z nikdy nevysvětlitelných důvodů odsunul na přítí rok. Co
bylo příčinou tohoto kroku, netuíme. Snad sehrály roli neshody s
papeskou kurií, která opět opráila sen o přesunu své rezidence do
Říma, k čemu nutně potřebovala Karlovu aktivní pomoc. Avak starý
císař u o dalí italské dobrodruství nestál. Pravděpodobně byla volba
odloena i vzhledem k nízkému Václavovu věku, jeliko mladý Lucemburk
zatím nedosáhl ani patnáctého roku ivota, a tak byl i na středověké
poměry vnímán jako stále nedospělý. Karel toti potřeboval, aby ve
chvíli, kdy mu ji ubývalo tělesných sil, vystupoval Václav ve Svaté
říi římské jako jeho plnohodnotný spoluvládce. Namísto říské volby
tak Karel jaro a začátek léta 1375 věnoval povětinou vnitřním českým
záleitostem. Jeliko cítil, e ji nemá sil nazbyt, snail se jetě za
svého ivota vyřeit dluhy, která obzvlátě v polovině 70. let 14.
století vinou nákladného boje o Braniborsko a zajitění loajality
kurfiřtů narostly do astronomické výky. Hlavním Karlovým věřitelem byl
bratr Jan Jindřich. To Karlovi umonilo, aby snadno dosáhl odloení
termínu splátky. Jako ručitelé při dojednání odkladu splátky
vystupovali četí páni a úředníci.

Pobytu na Moravě navíc Karel
vyuil k tomu, aby v dubnu v Brně dojednal
poslední sporné body plánovaného sňatku druhorozeného Zikmunda s
uherskou princeznou Marií. Uherská strana neměla se sňatkem ji ádné
větí problémy, avak z pochopitelných důvodů si vymínila, aby se
sňatek uskutečnil a v době, kdy Marie dosáhne dvanácti let, tedy věku,
jen byl ve středověku obvykle povaován za vhodný k uzavření
manelství. Svatba se tak měla konat někdy kolem roku 1382, a i kdy
zatím stále nebylo výslovně řečeno, na jaký trůn bude mít Marie
prvořadé dědické právo, obecně se počítalo s trůnem polským. Karel
vzhledem ke svému věku zřejmě chápal, e toto bude u nejspíe starostí
jeho nástupce. V srpnu 1375 byl nicméně Karel donucen obléci zbroj a
vytáhnout s vojskem proti Erfurtu, arcibiskupskému městu, které
odmítalo uznat úřad Ludvíka Míeňského. Obléhání Erfurtu bylo vak
neúspěné, a tak celá záleitost skončila oboustranně přijatelným
kompromisem. Taení Karla ovem vyčerpalo, a tak v září vyrazil do
Braniborska, aby načerpal nových sil. Jene Karel nebyl tím typem
člověka, který by dokázal zahálet, a proto svého zhruba dvouměsíčního
pobytu v markrabství vyuil k dalím opatřením a opravám, je zemi
zvelebily a povznesly. Jeho činnost byla ale přeruena smutnou zprávou.
V listopadu zemřel
Jan
Jindřich.
Pro Karla to byla těká osobní ztráta, nebo svého bratra měl velmi rád
a povaoval jej za svou největí oporu v celé české Koruně. Pomineme-li
polorodného bratra Václava, který stále vládl v Lucembursku jako
vévoda, byl Jan Jindřich posledním sourozencem, kterého Karel jetě
měl. Není proto asi nutné zdůrazňovat, e odchod Jana Jindřicha
zarmoutil Karla dvojnásobně a naléhavě mu připomněl pomíjivost vlastní
existence i blízkost konce. Pod dojmem bratrovy smrti Karel předčasně
ukončil svůj braniborský pobyt a vrátil se do Prahy, kde oslavil
vánoční svátky, nače se v lednu 1376 vydal do Varů. V lázních si Karel
léčil neduhy stáří a do počátku března. Dvůr zatím střídavě pobýval v
Chebu nebo na Lokti. Podle zpráv papeské kurie se zdá, e Karel tehdy
opět váně onemocněl. V Avignonu se dokonce obávali o císařův ivot.
Snad i z tohoto důvodu dolo dosti neobvykle ve Varech k události,
která ovlivnila dalí osudy českého státu na velmi dlouho. Po smrti
Jana Jindřicha se novým pánem Moravy stal markrabě
Jot,
Karlův nejstarí synovec. Ten ve Varech u v lednu přijal Moravu v léno
z rukou dospívajícího Václava, pro něj to byl první vskutku výrazný
státnický akt, jeho se prozatím v souvislosti s českým státem aktivně
účastnil. V pozadí vak samozřejmě stál Karel, který nejevil pro Jota
příli velké sympatie.
Jot byl významnou postavou lucemburské dynastie a středoevropské
politiky přelomu 14. a 15. století. Měl řadu vlastností, kterými
disponoval i sám Karel, a ji lo o ctiádostivost, kulturní rozhled
nebo zápal pro vrcholnou politiku. Na druhou stranu byl ale jeitný a
lakomý. Navíc vzhledem k tomu, e byl po Karlovi nejstarím Lucemburkem
v zemích Koruny české, nejevil příli ochotu podřizovat se mnohem
mladímu a neprůbojnějímu Václavovi. Karel si pravděpodobně uvědomoval
riziko vzájemného odcizování nastupující generace praské a moravské
větve, a proto se snail hned od počátku postavit Jota do podřízené
pozice vůči Václavovi. Tím ale pouze přilil olej do ohně. Vzájemná
nevraivost Lucemburků byla nyní ovem jetě vzdálenou budoucností. V
březnu 1376 odjeli Karel a Václav z Varů do nedalekého Norimberku,
odkud po dva měsíce řídili závěrečnou fázi diplomatické přípravy na
nadcházející volbu v Říi. To byla sice o několik dnů odloena s
ohledem na napjatý vztah k římské kurii, která ádala císařovu osobní
návtěvu v Avignonu a zásah v Itálii, ovem velkolepému zavrení
Karlovy říské politiky se ji nedalo zabránit.
Dne 10. června 1376 byl tehdy teprve patnáctiletý Václav zvolen ve
Frankfurtu nad Mohanem římským králem.
3 Volba
nakonec proběhla hladce a jednoznačně. Ani ne o měsíc později byli
Václav i jeho manelka Johana Bavorská korunováni v Cáchách. Karlův sen
o trvalém ovládnutí dvojího trůnu lucemburskou dynastií se stával
skutkem. Se slzami v očích byl Karel spolu s celou svou rodinou
přítomen synově oslnivé korunovaci, která mimo jiné znamenala, e jeho
hýčkaný a milovaný dědic bude muset po dobu své vlády nést na svých
ramenou stejně těké břímě jako on sám, a to v podmínkách značně
ztíených. Pro mladého římského krále, jen pro své zvolení nepodnikl
téměř nic, to mělo mít ji záhy nedozírné následky, nebo byl
zanedlouho nedobrovolně vtaen do víru evropské politiky, je se vak
měla v následujících letech a desetiletích zcela vymknout z kloubů.
Vládnoucí koncepci, kterou Karel pro Václava připravil, se ukázala jako
zastaralá a nereflektující mocenské posuny a krizové jevy Evropy závěru
14. věku
***
Při pohledu na syna ověnčeného korunou římských králů se Karel dmul
pýchou. Avak namísto toho, aby svého sice velmi vzdělaného a
kultivovaného, bohuel ale trestuhodně nezkueného syna okamitě začal
zasvěcovat do státní agendy a správy Říe, třímal i nadále vládu ve
Svaté říi římské a Českém království pevně ve svých rukou. Václavovu
liknavost a nerozhodnost, které byly patrné ji v této době, přisuzoval
jeho mladosti, nikoli vrozeným indispozicím, které se pro vládnutí nad
dvojím trůnem příli nehodily. Ukázalo se to ji vzápětí, kdy Karel
jetě v září 1376 osobně vedl trestnou výpravu proti vábským městům,
která odmítla uznat Václavovu volbu. V říjnu byl dokonce neúspěně
obleen Ulm. Výprava, kterou měl předevím vést mladý král, i kdy
samozřejmě s podporou zkuených velitelů a rádců, obstaral Karel, čím
bezděky zasel do říské veřejnosti stín pochybností nad Václavovou
kompetentností spravovat půl tisíciletí existující impérium. Po krátkém
pobytu v Norimberku se Karel i Václav vrátili v listopadu do Čech.
Nejprve strávili nějaký čas na Karltejně, kde si jistě mohli osobně
důkladně pohovořit o úloze a poslání vládce, nače se odebrali do
Prahy. V ní Karel pobýval a do března 1377.
Tak jako obvykle po delích a nákladných cestách, tak i nyní musel
Karel vyrovnat dluhy s věřiteli, kteří mu poskytli půjčku nebo jiné
hmotné prostředky. Zatímco markrabě Jot projevil vůči Karlovi
obdivuhodnou tvrdost, kdy si vyádal úpis, e v případě nezaplacení
dluné částky do stanoveného termínu získá do zástavy Kladsko a některá
sousední místa, to například takový Boček z Kuntátu se spokojil se
zástavou královského hradu Lipnice a města Německého Brodu. Hříčkou
osudu tak tehdy Karel pomohl k vzestupu rodu pánů z Kuntátu a
samotnému Bočkovi, který byl dědečkem Jiříka z Poděbrad, jediného
českého pána, který si kdy nasadil na hlavu Svatováclavskou korunu, a
jen byl do jisté míry - jako Karel - stejně schopným státníkem
pracujícím zcela pro
rozvoj rodné země. Karel se po Václavově volbě římským
králem cítil unaven. Mylenky na neodvratný a blízký konec jej
provázely takřka na kadém kroku. Jeho stav vak ani v této době nebyl
nijak váný, o čem svědčí i to, e se mu v srpnu 1377, tedy ve věku
jednaedesáti let narodil poslední potomek, a to syn
Jindřich.
Chlapec ale bohuel zemřel ji přítího roku. Věk ale zastavit nelo. V
prosinci 1376 proto Karel pořídil
poslední vůli,
kterou rozířil a definitivně zakotvil v testamentu z října 1377.
Karlova poslední vůle předevím upravovala nástupnický řád v zemích
Koruny české. I přes pochyby nad loajálností markraběte Jota a jeho
dvou bratrů Prokopa a Jana Soběslava (zasvěcen církevní dráze) Karel
zavrhl lákavou mylenku, aby celé lucemburské dědictví odkázal alespoň
do vladařských začátků svému synovi Václavovi, čím by upevnil jeho moc
v Říi i vůči ostatním středoevropským vládcům.
Namísto toho Václav, jen byl de facto vrchním vládcem nad českou
Korunou, fakticky obdrel pouze vládu nad Čechami, Slezskem a obojí
Luicí, přičem se stal pánem i nad zahraničními lény české Koruny na
říské půdě. Jot měl vládnout na Moravě. Druhorozený Karlův syn
Zikmund pak v Braniborsku, je by drel spolu s kurfiřtským hlasem.
Nejmladímu Janovi Zhořeleckému připadlo Zhořelecko. Nevlastní Karlův
bratr Václav měl i nadále vládnout v Lucembursku, tady se tedy nic
nezměnilo, i kdy původně bylo plánováno, e by se právě čerstvě
narozený Jindřich mohl stát lucemburským vévodou. Do nástupnického řádu
se pochopitelně nevely eventuality pro případ, e by například Zikmund
později získal polskou či uherskou korunu. I kdy Karel ve svém
testamentu zavazoval mladé Lucemburky k vzájemné svornosti, co bylo
deklarováno i tím, e vichni měli uívat přídomku český, aby tak
nezapomněli, odkud pramení jejich kořeny, stala se právě Karlova
poslední vůle platformou pro budoucí třenice a mocenské hrátky.
Postavení seniora rodu Václava toti oslabovala na úkor sourozenců a
moravských bratranců, kteří vichni měli do budoucna dost hmotných
prostředků na to, aby reálně ohrozili stabilitu Václavovy vlády a mohly
zasahovat i do poměrů v Říi. Nelo vak o osudovou chybu Karlovy vlády
způsobenou upadající bystrostí císařova rozumu, jak se můeme mnohdy
dočíst i mezi řádky profesionálních historiků, ale naopak o důkaz
naivní víry a naděje, e svornost a rozum budou provázet i následující
generaci Lucemburků. e se tak nakonec nestalo, není Karlovou vinou.
V březnu 1377 se Karel vydal na sever, aby zbytky svých vladařských sil
věnoval zvelebování Braniborska, jeho důleitosti pro budoucnost
dynastie si byl vědom. Pokud by se naplnily tajné sny praského dvora a
Zikmund se skutečně stal vládcem Polska, mohlo být Braniborsko jeho
mocenským předpolím k pronikání vlivu na celé říské území. Karel cesty
do Braniborska vyuil i jako malého testu, nebo správu státu alespoň
na oko předal Václavovi. Karlově péči se těil zejména hrad
Tangermünde, kde byla za jeho osobní přítomnosti na Květnou neděli
slavnostně vysvěcena kaple, je byla vyzdobena stejným způsobem, jako
Svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta na Praském hradě a kaple na
Karltejně. Na Tangermünde zaloil Karel v červnu i kapitulu. Karlova
pozornost se vak soustředila i na dosaení císařské korunovace jeho
syna, který se po krátkém intermezzu v Říi vydal za otcem do
Tangermünde. V této souvislosti bylo intenzivně vyjednáváno s papeem
Řehořem XI., který se v lednu 1377 přesunul do Říma. Ve nasvědčovalo
tomu, e tentokrát dojde k trvalému obnovení papeské rezidence ve
Věčném městě, co hrálo Lucemburkům do karet ohledně jejich ádosti
císařské korunovace. Podmínkou vak byl osobní zásah, nejlépe mladího
z Lucemburků v severní Itálii na podporu papeových zájmů, stejně jako
sloení závazků a slibů, e v Říi ji nebude přikročeno k volbě
nástupce za ivota předcházejícího panovníka. Ani v jednom bodě nemohl
Karel souhlasit, i kdy z diplomatické opatrnosti nemohl odmítnout
přímo a v září dokonce sloil ve věci druhé za sebe i za Václava slib
do rukou papeského nuncia. To ovem kurii nestačilo, jeliko takový
slib poadovala slyet předevím od Václava, jen byl ovem tehdy ji v
Čechách a Karel nebyl zplnomocněn k jeho právnímu zastupování.
Na Tangermünde tehdy také s největí pravděpodobností vznikl anonymní
spis zvaný
Karlovo kníecí zrcadlo, za ním
pravděpodobně stál sám Karel. Avak nikoli jako autor, nýbr jako ten,
kdo si jeho sepsání vyádal. Ve středověku se Zrcadlem myslelo
literární dílo, v něm je sepsáno, jak má být monarcha vychováván nebo
připravován na dráhu vladaře. V naem případě se jednalo o dva spisy. V
prvním se Václav jako mladý a nezkuený král vyptává otce, jak být
dobrým králem. Ve druhém spise císař udílí veobecné rady a napomenutí.
Je zřejmé, e Karel i přes vechnu svou lásku projevoval na samém
sklonku ivota jisté pochybnosti, zdali Václav svěřené státnické dílo
dokáe převzít se stejnou oddaností jako on, a proto mu chtěl takto
nepřímo připomenout, e lze nalézt cestu, bude-li člověk věrný Bohu,
svému svědomí a nebude-li upadat v osidla hříchu.

Jeliko Karel tuil, e mu ji mnoho časů nezbývá, rozhodl se vykonat
náročnou cestu do Francie.
4 Chtěl jetě
naposledy spatřit zemi svého dětství a mládí, přičem chtěl cesty
vyuít i k diplomatickému jednání s papeskou kurií a francouzským
králem, přičem myslel i na svého syna. Ten měl Karla doprovázet a
symbolicky se v západní Evropě představit jako nový panovník Svaté říe
římské a Českého království. Karel cestu plánoval ji delí čas a u na
jaře 1377 o ní jednal s francouzskou stranou. Jeliko byl od roku 1364
francouzským králem
Karel V. Moudrý (1364-1380),
který byl synem Karlovy sestry Jitky, proběhla jednání velmi rychle a
ke spokojenosti vech. Francouzský monarcha se navíc na příjezd svého
jmenovce a mnohem slavnějího strýce velmi těil. Návtěvu svých
příbuzných z daleké země hodlal proměnit v přední společenskou událost
své doby. Karel se na cestu vydal z Braniborska v listopadu 1377. V
Bruselu o měsíc později se k němu přidali Václav i jeho nevlastní bratr
vládnoucí v Lucembursku. V doprovodu velkého zástupu významných
osobností z říského a českého prostředí dorazil císař poslední den v
roce do francouzského Compiègne. Jeliko jej trápila dna, nemohl ji
prakticky pořádně chodit a ani jezdit na koni, a tak cestoval buď ve
voze, nebo na speciálně vytvořených nosítkách, které mu osobně poslal
francouzský král.
Na počátku ledna 1378 vstoupil Karel do klátera v Saint-Denis, kde si
přál navtívit pohřebitě francouzských králů. Následující vjezd do
Paříe byl oslnivý a okázalý o to více, e současné politické postavení
Francie ji rozhodně neodpovídalo tomu, jaké sám Karel znal jetě z dob
svého mládí. Jeliko se Karel při vjezdu do Paříe přemohl a nasedl na
koně tak, aby mohl doprovázet svého syna, zhoril se jeho zdravotní
stav natolik, e musel vynechat jak oficiální večeři pořádanou
francouzským králem, tak i oběd následujícího dne. Pobyt obou
Lucemburků ve Francii je zaznamenán do nejmeních detailů, nebo
francouzský král nařídil, aby byl o cestě pořízen detailní záznam,
který někteří historikové dokonce povaují za vůbec první úřední
reportá v dějinách. Víme tak, e Karel například navtívil ostatky
uloené v Sainte-Chapelle, které byly uloeny v patře kaple, a proto se
nechal poněkud komicky vytáhnout za ramena a nohy nahoru, jeliko byl
stále upoután na lůko, s ním se nebylo mono vytočit po točitých
schodech. Následovala také návtěva paláce v Louvru a osobní účast na
zasedání francouzské královské rady, na které se Karel zaskvěl
vynikající znalostí francouztiny i nabídkou spojenectví obou
královských dynastií. Dobový zpravodaj také zachytil nanejvýe dojemnou
scénu, kdy Karel při návtěvě hradu Saint-Pol stanul tváří v tvář
Isabele z Bourbonu, sestře své první manelky Blanky z Valois. Isabela
byla natolik podobná své sestře, e se Karel při pohledu na ní
rozplakal. Císař navtívil i poutní místo Saint-Maur-des-Fossés.
Po pár dnech důvěrných jednání, banketů, radovánek, tichých rozjímání i
vzpomínek se Karel s pohnutím rozloučil se svým francouzským protějkem
a po vzájemném bohatém obdarování nastoupil krátce po polovině ledna
1378 zpáteční cestu. Jetě před tím vak zavázal svého syna, aby byl
věrným spojencem francouzského dvora. Zbytek ledna a větí část února
Karel strávil v Lucembursku, kde se zotavoval z namáhavé cesty. Z
Lucemburska Karel i Václav odjeli do Norimberku, avak nepostupovali
příli rychle, jeliko do bran Prahy vstoupili a v dubnu. Bylo to jen
krátce poté, co v Římě zemřel pape Řehoř XI. Jeho nástupcem byl zvolen
Bartolomeo Prignano, který přijal jméno
Urban VI.
(1378-1389). Jeho volba vak byla kontroverzní, nebo jej za novou
hlavu církve zvolila pouze část kardinálů, je podlehla tlaku římského
lidu, který se po dlouhé době doadoval papee italského původu.
Lucemburkové nového papee uvítali, nebo Urban VI. ji v červenci 1378
uznal Václavovu volbu římským králem, co předcházející pape z
taktických důvodů neučinil a odsouval na co nejzazí dobu. Věci se ale
rychle změnily a nabraly osudový spád, který na dlouhou dobu zamíchal s
dalím politickým i celospolečenským děním v Evropě i českých zemích. V
září toti část profrancouzsky orientovaných kardinálů prohlásila
nedávnou volbu za nelegitimní a zvolila novou hlavou západního
křesanstva Roberta ze enevy, jen přijal jméno
Klement VII.
Aby se nový papee, ve skutečnosti první z dlouhé řady vzdoropapeů v
jedné z největích a nejzhoubnějích církevních rozkolů v dějinách, co
nejvíce distancoval od Urbana VI. a jemu věrných kardinálů, zvolil si
za své sídlo Avignon. Církev tak měla nyní dva papee, kteří se
navzájem obviňovali z kacířství a uvalovali na sebe nejtěí církevní
klatby.
Papeské schizma, které jako rakovina
rozeírala evropskou společnost na několik přítích desetiletí, přičem
prohloubila církevní krizi patrnou v celé řadě evropských zemí, tím
bylo oficiálně odstartováno.
Karel, který byl ji na konci svých sil, byl rychlým a nepřehledným
vývojem zaskočen. V květnu se sice jetě vypravil se synem do Českých
Budějovic, aby vyrovnal některé z finančních závazků zastavením dalích
korunních statků, a na přelomu září a října na říský sněm do
Norimberku, ale to byly jeho poslední velké cesty. Kdy se dozvěděl o
církevním schizmatu, bylo ji pozdě na to, aby stihl učinit nějaké
větí a zásadnějí rozhodnutí. Poslední týdny ivota Karel doil v
milované Praze v starobylém sídle českých panovníků na Praském hradě,
který po celý svůj ivot s usilovnou péčí zveleboval. Na začátku
listopadu jetě stihl společně se synem Václavem vydat mincovní řád,
který upravoval českou minci tak, aby se inflace v království
nezvyovala, co přináelo znehodnocování drobné mince a s tím spojenou
drahotu. To bylo vak poslední významné opatření, které Karel učinil.
Dne 29. listopadu 1378 k večeru Karel zemřel v blízkosti celé své
rodiny. Největí z českých a vrcholně středověkých králů zemřel
poklidně na zápal plic, jen u něj vypukl ve chvíli, kdy po drobném
zranění krčku levé stehenní kosti, způsobené snad pádem z koně či ze
schodů, musel ulehnout na lůko. Starý organismus ji nemohl se
zdravotními komplikacemi účinně bojovat a svůj boj vzdal.
Karlovi bylo v době úmrtí edesát dva a půl roku. Odcházel od
dokončeného státnického díla, které se nepodařilo ádnému z jeho
předchůdců na českém trůnu, a na ně plnohodnotně nedokázal v dalích
staletích nikdo navázat. Karel IV. byl jedenáctým králem Čechů, který
vládl v Čechách i ve Svaté říi římské shodně 32 let. A právě tyto roky
jsou v české i německé historii obecně povaovány za léta rozkvětu,
vzestupu a blahodárného míru. Na římský a český trůn nastoupil po
Karlově smrti jeho nejstarí syn
Václav IV.
(1378-1419), jen vak přebíral otcovské dědictví v mnohem obtínějí
mezinárodní a vnitropolitické situaci. Necelé dva týdny po císařově
smrti zaila Praha jedny z největích pohřebních slavností ve své
historii. Karlovy ostatky byly následně v polovině prosince 1378 pietně
uloeny do nové královské hrobky ve Svatovítské katedrále, kde
odpočívají dodnes. To u ale Karel začal ít svůj druhý a neméně slavný
ivot, nebo jej ji ve své latinské pohřební řeči jeden z předních
českých a evropských učenců tehdejí doby M. Vojtěch Raňkův z Jeova
hrdě ověnčil titulem, pod kterým je dodnes znám po celé naí zemi:
Pater
patriae - Otec vlasti.
Odkazy a poznámky:
1. Karlovarská léčivá zřídla Karel údajně osobně objevil ji v roce
1350 při potulkách v loketských lesích. Avak teprve v létě 1370 zdejí
sídelní aglomeraci udělil městská práva podle těch, jimi se honosil
nedaleký Loket. Teprve tato událost byla počátkem vzniku skutečného
města, je ctí dodnes ve svém jménu památku na velkého císaře.
2. Je ironií, e Karlův výnos poruili ji jeho vlastní synové.
Driteli Braniborska byli postupně Václav, Zikmund a markrabě Jot.
Země byla poté zastavena Hohenzollernům, do jejich plné moci se
dostala u v roce 1417.
3. Václavovu volbu římským králem detailně sleduje zejména
faktograficky vyčerpávající titul
SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV.
1361 - 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství
Svoboda, 1986, 773 s.
4. Karlovu cestu do Francie detailně zmapovala a veřejnosti čtivou
formou představila kniha
MAHEL, Frantiek. Cesta Karla IV.
do Francie: 1377 - 1378. Praha: Argo, 2006, 398 s.
Seznam pouité literatury bude uveden v posledním dílu.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons