Eliška Přemyslovna

MEDAILONEK

Žila: 20.1.1292 – 28.9.1330

rodiče: Václav II. a Guta Habsburská
sourozenci: Václav III., Anna, Markéta, Anežka, Jan Volek
manžel: Jan Lucemburský
děti: Karel IV., Přemysl, Jan Jindřich, Markéta, Guta-Bona, Anna, Eliška

Tato poměrně kontroverzní postava českých dějin měla pohnutý osud. Narodila se jako druhá dcera českého krále Václava II. a jeho první manželky, Guty Habsburské, do poměrně klidné doby 90. let 13. století. České království se postupně vzpamatovávalo ze „zlých let“ 1278-83, tedy braniborské nadvlády, což ohromně usnadnil objev stříbra v Kutné Hoře. Eliščin otec Václav se pomalu, ale jistě stával středoevropským hegemonem. První rána pro Elišku přišla již roku 1297, kdy pár dnů po slavné korunovaci zemřela zřejmě vyčerpáním v důsledku porodu její matka Guta. Václav II. jako aspirant na polskou korunu využil situace a již o tři roky později přivedl do Čech dceru předchozího polského krále Přemysla, Richenzu – Elišku Rejčku. Eliška, pravděpodobně stejně jako její starší sestra Anna, však v Richenze pravděpodobně viděly náhradu za matku a snad i svou konkurenci; vztah těchto dvou žen tedy logicky nebyl dobrý a bude se táhnout jako nit českou politickou scénou bezmála dalších 20 let.

Roku 1305 zemřel poměrně nečekaně český král Václav II., z Eliščina bratra, Václava, se stal nový král. Ten však byl zavražděn již o rok později v Olomouci, český trůn tak po více než čtyřech stech letech osiřel. Za prozatímního krále byl vybrán Eliščin švagr, manžel její sestry Anny, korutanský vévoda Jindřich, ovšem ten svou zodpovědnou roli neunesl a i se svou manželkou na podzim roku 1306 ze strachu před Rudolfem Habsburským, dalším pretendentem českého trůnu, uprchl. Dne 16. října 1306 se konala svatba Rudolfa Habsburského s Richenzou, stejného dne byl Rudolf korunován na českého krále. Eliška se tak ve svých 14 letech ocitla opuštěná všemi příbuznými – s výjimkou tety Kunhuty, abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

O rok později však Rudolf umírá, vrací se Anna i s manželem, avšak Jindřichova vladařská neschopnost vychází najevo čím dál okatěji, čehož si jsou dobře vědomy i Anna s Eliškou. Ozývají se hlasy o nalezení nového krále skrze ruku dosud svobodné Elišky (měla se snad stát nástupkyní své tety ve Svatojiřském klášteře), čemuž chce Anna zabránit – snad otrávením, snad zneuctěním. Eliška, toho času dlící v klášteře u své tety, po domluvě s Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka utíká v květnu 1310 tajně do Nymburka, aby se záhy mohla do Prahy vrátit a připravit se na svatbu se synem římského krále Jindřicha VII. Lucemburského Janem. Sňatek, domluvený mezi Jindřichem VII. a českými zástupci v letech 1309 a 1310, se uskuteční 1. září 1310 ve Špýru. Přes počáteční odpor Jindřicha Korutanského nakonec Janovo vojsko dobývá Prahu, 7. února 1311 jsou Jan s Eliškou korunováni. Dlužno dodat, že Eliščina sestra Anna umírá o necelé tři roky později, obě sestry se již nikdy nesetkají.

Počáteční okouzlení mezi mladými manžely i opojení z vlády na Českým královstvím brzy vyprchává, začíná se projevovat věkový rozdíl mezi nimi i odlišnost prostředí, v nichž vyrostli. Roku 1313 se královskému páru narodila dcera Markéta, o dva roky později Guta – Bonna; prchlivý Jan je z narození druhé dcery zklamán a odjíždí, aniž by ji spatřil. Čím dál více času tráví v cizině, což Elišce, hrdé na svůj královský původ, nesmírně vadí. Ta se navíc snaží uplatňovat svůj vliv v politice – nejprve ve shodě s manželem, později už bez ní. Na podzim roku 1315 je snad na Eliščin popud uvězněn Jindřich z Lipé, Janův „náhradní“ otec, učitel, předák české šlechty a také milenec Richenzy, samostatně hospodařící v Hradci (Králové) a dalších východočeských městech. V zemi se rozhoří tzv. válka dvou královen. Na jaře příštího roku je Jindřich propuštěn, král Jan se s ním k nelibosti své ženy zanedlouho usmiřuje. Jediným světlým bodem pro Elišku je toužebné narození kralevice Václava, později Karla IV. Spory se šlechtou však přerostou v otevřenou válku mezi ní a králem; král Jan přistoupí na požadavky české šlechty, načež znechucen se vrhne do zahraniční politiky. Počátkem roku 1319 pojme Jan podezření, že ho Eliška chce zbavit českého trůnu a vládnout skrze svého syna Václava. Eliška i s dětmi uteče na hrad Loket, který se záhy snaží Jan dobýt. Vykáže svou ženu na Mělník, děti kromě Václava jí zanedlouho vrátí. Eliška společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadí Prahu, avšak Janovo vojsko je silnější. Eliška se po dohodě nakonec vrací na Mělník.

V roce 1321 se manželé opět sbližují, a to v důsledku těžkého zranění krále Jana, které utrpěl při pražském turnaji. Výsledkem je narození Jana Jindřicha a později i dvojčat Anny a Elišky. Ovšem k definitivní roztržce dochází v roce 1322. V červenci toho roku byl zatčen Eliščin nevlastní bratr Jan Volek (nemanželský syn Václava II.), pravděpodobně i mučen bez důkazů. Eliška svůj nesouhlas vyjádřila útěkem do Bavor ke své dceři Markétě, u níž se jí nakonec obě dcery narodily. Snad jejich jmény chtěla vyjádřit posmrtné smíření se sestrou… Král Jan ji donutil k návratu zastavením výplaty jejích důchodů, ovšem totálnímu odcizení již nezabránil – a snad již ani nechtěl. Eliška Přemyslovna dožívá na Mělníce, časem ochuzená o své další děti, které Jan zasnubuje po Evropě, věnuje se sbírání ostatků svatých, snaží se o kanonizaci své prapratety Anežky Přemyslovny. Kdysi statná a zdravá Eliška umírá ve svých 38 letech snad na tuberkulózu ve vyšehradském domě svého omilostněného bratra, Jana Volka, za přítomnosti nejmladší dcery Anny.

Eliška Přemyslovna je nesporně velmi zajímavá historická postava, která po politických neúspěších nakonec hledá klid u svých dětí, což jí však není dopřáno. Zpočátku nadějný vztah s manželem končí v troskách především z důvodu naprostého vzájemného nepochopení a rozdílných očekávání jak v partnerském svazku, tak i na politické úrovni. Přitom Jan, jenž v 15 letech přišel o milovanou matku a v 17 o otce, měl – alespoň v počátku jejich manželství – v Elišce nejbližšího člověka, oporu. Eliška se snad do velké míry cítila zodpovědná za stav království i královské moci, pravděpodobně dávala Janovi najevo, že se jí nelíbí jeho styl vládnutí i kladný vztah k Jindřichovi z Lipé a královně vdově Richenze, takže nakonec on sám vlastně na vládu v Čechách do určité míry rezignoval. Chtělo by se říct, že možná stačilo trochu ubrat v náruživosti a přesvědčování o čtyři roky mladšího partnera a naopak přidat porozumění a všechno mohlo dopadnout jinak…

Zdroj obrázku: Wikimedia Commons

(počítadlo běží od 29.8.07)