II. POLEMIKA PROTI PROKOPOVU VÝCHODNÍMU PŮVODU
Prokopův potenciální východní původ vychází ze dvou zdrojů. Jedním je evidentně řecké jméno, co můe ukazovat na byzantský kulturní okruh. Druhým je staroslověnská kultura na Sázavě, přičem tuto kulturu ustanovili z pověření byzantského císaře Konstantin s Metodějem. To má ukazovat na spojení Sázavy s východním mniským řádem basiliánů.
Řecké jméno v Čechách
Řecké jméno v Čechách raného středověku bylo zjevem nezvyklým, ale ne nemoným. Jedno takové měl kronikář Kosmas a současně s ním praský biskup Kosmas (ten, který měl konflikt se sázavským opatem Boetěchem). Jméno Kosmas mohlo nějakým způsobem zdomácnět, protoe svatý Václav byl zabit ve dveřích kostela zasvěceného Kosmovi a Damiánovi po oslavě svátku těchto svatých, co bylo díky legendám v církevních kruzích známé.
Prokopovo jméno ale pro dřívějí dobu doloené není. Opat zakladatel s řeckým jménem v těchto podmínkách prý můe pocházet pouze přímo z prostředí byzantské kultury nedotčené latinským vlivem... To je ale přeci ohromný a snadno vyvratitelný omyl. První opat nejstarího muského klátera v Čechách na Břevnově nesl jméno Anastasius, to je řecky Vzkříený. Jméno mohl mít po svatém Anastasiovi, příbuzném Basila Velikého. Břevnovský Anastasius přitom přiel z Říma spolu se svatým Vojtěchem (viz kapitola III.). Dnes ho připomíná první polistopadový břevnovský (arci-)opat Anastáz Opasek. V Čechách jméno nezdomácnělo, vyskytuje se ale v enské formě Anastázie.
Prokop - Vít Jimram
Některé protikatolické teze dokonce tvrdí, e Prokop: "Obdělával kousek půdy, která mu poskytovala chléb a jiné pokrmy, jedl také lesní plodiny. Tento způsob ivota si zvolil, aby činil pokání za to, e se česká kníata větinou odcizovala cyrilometodějskému dědictví a přikláněla se k latinské církvi, která byla naemu národu cizí a byla reprezentována cizími kněími." Tatá stránka webu Ortodoxie o Prokopovi přirozeně tvrdí, e "o jeho orientaci na východní křesanství svědčí i jeho řecké jméno Prokop". 1)
Kdy řekneme "a", řekněme i "b". Prokopa nahradili v opatském úřadě jeho synovec Vít a syn Jimram. To rozhodně nejsou jména východní. Svatý Vít byl patron saský a Jimram bavorský a oba symbolizují spojení Čech s latinskou kulturou. Prokop měl podle jména patřit na východ, jeho potomci a nástupci mají podle jména náhle patřit na západ? Prokop by měl činit pokání za to, e česká kníata přijala latinskou kulturu, a svým příbuzným by toleroval západní jména? I kdyby to byla jména křestní daná jetě před jeho příklonem k Východu, proč pak jeho nástupci nepřijali jména řádová východní?
Svatý Vít
Svatý Vít je původem antický světec. Jeho ostatky se dostaly do franské říe a odtud do saského klátera Corvey, zaloeného Karlem Velikým při christianizaci Saska. Rámě svatého Víta zřejmě přinesl saský vévoda Jindřich Ptáčník při taení proti Václavovi a jméno svatého Víta od té doby nese hlavní kostel na praském Hradě. Nejprve to byla rotunda vystavěná svatým Václavem, poté bazilika vystavěná Spytihněvem II. a nakonec dodnes stojící gotická katedrála zaloená Lucemburky.
***
Na věi svatovítské katedrály je gotická mozaika s Posledním soudem a českými zemskými patrony, jak je ustanovil Karel IV. Jsou tu svatí Václav, Vojtěch, Ludmila a Prokop, z nečeských Vít a Zikmund. V sousoí svatého Václava na Václavském náměstí oba nečetí světci chybí, ostatní světce doplnila blahoslavená (od r. 1989 svatá) Aneka Česká. Přes úctu Přemyslovců i Lucemburků svatovítský kult v české společnosti nezdomácněl. 2)
Svatý Jimram
Eminentní církevní vliv na české země vyvíjelo biskupství v bavorském Řezně. To platilo u za dob Velké Moravy (zatímco na její centrum mělo vliv biskupství v Pasově). R. 845 proběhla záhadná akce, kdy se 14 českých kníat rozhodlo pro křest a přijelo si pro něj právě do Řezna.
Řezenský biskup býval do r. 974 zároveň i opatem tamního klátera sv. Jimrama, patrona Bavorů. Čechy tak do vzniku samostatného praského biskupství (r. 973) spadaly pod řezenskou diecézi a řezenský kláter zároveň vysílal do Čech své mnichy jako misionáře nebo duchovní na přemyslovský dvůr.
Z Řezna tak pocházel kněz Pavel, blízký svaté Ludmily, který byl přítomen i její smrti na Tetíně. Jiný řezenský mnich zřejmě sepsal svatováclavskou legendu Crescente. Řezenský kláter po po r. 974 prodělal reformu, její součástí bylo i to, e mnii sami lisovali víno a pekli hostie pro me. Toté pak autor Crescente připisuje Václavovi, kterého nechá za nocí utíkat na vinice a pole, aby tam zpracovával víno a obilí pro výkon bohosluby.
Pamětní deska o křtu roku 845 umístěná v Řezně
Zdroj: E-středověk
|
I podle I. staroslověnské legendy měl svatý Václav k Jimramovi hodně blízko: "I nadeel den
svatého Jimrama, jemu byl svatý Václav zaslíben." (znění Vostokovovy redakce legendy)
Kulturní vliv Bavorska a přeneseně i svatého Jimrama byl bohatý a z hlediska christianizace Čech významný. Sázavský opat tého jména to asi nehodlal negovat.
|
Prokop benediktin
Legenda
Podle teze o Prokopově řeckém původu měla stát sázavská komunita na základech basiliánského mniství. V pramenech jsou ale k nalezení odkazy pouze na benediktinskou řeholi. Vita Minor ve čtvrté kapitole praví o Prokopovi a sázavské komunitě: "Poněvad se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mniská pravidla a posvátnou slubu boí podle vzoru dobrotivého otce Benedikta."
Jak rozebral u Klement Method, sama prokopská legenda vychází z legendy benediktské. Svatý Prokop i Benedikt opustili bydlitě a odebrali se do jeskyně. Tam narazí na místo, kde sídlili démoni (na Monte Cassinu kvůli bývalé Apollónově svatyni, na Sázavě bydlelo v jeskyni na "tisíce ďáblů"). Oba tam vystavěli kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Odvěký nepřítel lidí si pak stěoval, jaké je mu od světců činěno násilí.
Oba světci měli dva učedníky, Benedikt Maura a Placida, Prokop Víta a Jimrama. Prokop zachránil z rozbouřené vody mlynáře, Maurus zase na pokyn Benedikta zachránil z vody Placida. Benedikt zachránil mnicha zavaleného zdí, podobně uvádí gotická Vita Maior, e Prokop zachránil zpod zdi mnicha Fabiána. Oba světci předpověděli vlastní smrt i zpustoení klátera.
Vita minor uvádí i datum Prokopova úmrtí na 25. března. Klement to doplňuje tím, e datum připadá do kadoročního oktávu svátku sv. Benedikta (21. - 28. března). Datum tedy mohlo být zvoleno účelově, mohl to být osud nebo náhoda, kadopádně sázavtí mnii mohli slavit svátky Prokopa i Benedikta v tentý čas.
Spisy
Mezi sázavskými překlady zachovanými na Rusi zmiňme některé. Zachovala se staroslověnská legenda o svatém Benediktovi a svatém Vítovi. V Modlitbě ke svaté Trojici je vzývána řada světců - opět Benedikt, Vít i Jimram, Cyril a Metoděj, patron jejich misie Demetrios Soluňský a dalí. Svatý Benedikt je tu ke spatření dvakrát (jednou přímo ve své legendě), Vít takté, Jimram jednou.
Sázavské oltáře
Opat Boetěch umístil r. 1095 mnoství ostatků do sázavských oltářů. Skladba ostatků byla rozmanitá. Na Rus odkazují ostatky Gleba a "jeho druha", a to byl Boris nebo někdo jiný; ze světců uctívaných na východě i západě Evropy svatý Mikulá, Fortunát atd.; ze západních světců tu byli uloeni ti se vztahem ke slovanskému světu nebo k Panonii, kde třeba prováděli misie - svatý Martin, Oldřich a dalí. Svatý Kliment byl patronem Cyrila a Metoděje (viz kapitola I.). Nechyběli svatí Benedikt a Jeroným, údajný překladatel bible do staroslověntiny. Skladba ostatků přes svou rozmanitost evidentně nebyla náhodná.
Sázava synkretická
Potenciální basiliánství na Sázavě vychází pouze jako důsledek teze o přímém vlivu řeckého křesanství na Prokopa i komunitu. Naproti tomu pro benediktinský základ klátera hovoří řada jmenovaných důkazů. Přímé důkazy legendy Vita minor se samozřejmě dají napadnout tím, e legenda mohla být napsána po vyhnání staroslověnských mnichů a je poplatná nové době.
Při ví patrnosti ohledně torzovitosti i tendenčnosti pramenů se dá vyvodit obrázek benediktinské komunity, která převzala staroslověnskou kulturu. Benediktini uměli být poměrně otevřeným řádem. Jak jsme viděli u chorvatských kláterů, benediktini přijali staroslověnské glagoláe a umonili jim fungovat.
Velkorysost benediktinů zřejmě vycházela z toho, e byli jediným velkým řádem své doby. Jako tací zahrnovali mnoho kulturních směrů, asketických, vědeckých, filosofických... Mezi jejich zastánci probíhaly i spory (např. jestli se má benediktin vůbec zabývat vzděláním), co vyřeil rozmach nových řádů, specializovaných na svůj hlavní zájem. Ale rozmanitost v rámci benediktinského řádu umoňovala absorbovat různé kulturní vlivy, včetně staroslověnské kultury.
III. SVATÝ VOJTĚCH A PŘÍCHOD ŘECKÉHO KŘESANSTVÍ Z ITÁLIE
Svatý Vojtěch při svém prvním exilu načerpal v Itálii něco z řeckého křesanství. Po svém návratu stál r. 993 u zaloení břevnovského klátera, v jeho čele stanul opat s řeckým jménem Anastasius. Odkud pocházela řecká kultura v Itálii a jak se projevovala?
Ravenna
Pád Západořímské říe otevřel sever Itálie mnoha zájemcům. Vojevůdce Odoaker, který svrhnul posledního římského císaře, se bránil ostrogótské invazi v Ravenně. R. 493 rukou Gótů zahynul a Ravenna se stala hlavním městem ostrogótské říe; stojí tu i největí gótský monument, bazilika krále Theodoricha.
Byzantský císař Justinián si vytkl za úkol obnovit celostní římskou říi a vedl vleklou válku s Ostrogóty. Byzanc dobyla Ravennu r. 540 a postupně i celou Itálii včetně Říma. Řecký kulturní vliv tu zůstal i po ztrátě vlivu politického. V Ravenně byl ustanoven byzantský vládce zvaný exarcha (a instituce exarchát). V Ravenně sídlil arcibiskup a úřad byl od r. 666 autokefální, tzn. město si samo stanovovalo nového arcibiskupa.
Byzantská vláda v celé Itálii trvala velmi krátce, r. 568 přitáhli do severní Itálie Langobardi (jmenuje se po nich Lombardie). Proti byzantské vládě se bránil i římský pape. Exarcha se dokonce pokusi o atentát na papee Řehoře II., který se pak obrátil o pomoc k Langobardům. Langobardský král Aistulf dobyl Ravennu r. 751 a ravenský exarchát navdy skončil.
Langobardi ale začali tlačit i na Řím a pape se obrátil s prosbou o pomoc tentokrát na Franky. Karel Veliký vyvrátil langobardské království a místo zaloil Italské království. Itálii si pak nárokovali vládci svaté říe římské jako jednu z říských zemí.
Řecká kultura Ravenny
Byzantinci přinesli do Ravenny kulty východních světců. Patrony města byla svatý Vital a Apolinář, ctěni byli svatý Jiří a svatý Demetrios Soluňský.
V Ravenně a okolí vznikaly řecké klátery. Kláter Panny Marie ad Blachernes stál na počest světice, která měla zachránit r. 626 Konstantinopol před Avary. Největí kláter vznikl r. 748 při bazilice sv. Apolináře. Toto kláterní hnutí přetrvalo i pád exarchátu. Kláter sv. Apolináře navtívil r. 1001 Ota III. a prohlásil jej říským. Jindřich III. r. 1045 přenesl k Apolináři majetek ostatních řeckých kláterů.
Řecké poustevnické hnutí se hlásí k odkazu poustevníků typu sv. Antonína, kteří ili na pouti nebo na sloupech v dokonalém odloučení od lidí. Z řečtiny pochází i poustevnická etymologie - mnich (latinsky monachus) pochází z řeckého monachos, co je samotář. Řecké označení poustevníka - eremita - je odvozeno z erémia, co je pou. České slovo "poustevník" také pochází od slova "pustý", "pou", ačkoli v Čechách typická pout v úzkém slova smyslu není a nahrazuje ji les. V irím slova smyslu je pou "pusté", neobydlené místo.
Řecké kláterní hnutí se vyznačovalo silnou tendencí k samotě a askezi. Jak píe slovenský historik Michal Slivka, racionální Západ má tendenci hledat povznesení, zatímco Východ zase ponoření do sebe. 3)
Filosof Jan Sokol přisvědčuje, e askeze je řecký prvek vycházející ze stoicismu (významný řecký filosofický směr), zatímco třeba v idovství chybí. 4)
Askeze a samota, vedení vnitřního boje - tento tvrdý, sebedisciplinovaný přístup tvoři hlavní vklad řeckého křesanství Itálii a potamo celému Západu. 5)
Otoni a řecko-římská kultura
Zájem říské dynastie Otonů o Itálii se týkal i Ravenny. Ota I. si tu po své korunovaci na císaře nechal postavit palác a proběhlo tu několik synod. R. 968 zde padlo rozhodnutí zřídit misijní arcibiskupství v Magdeburku (zde se učil sv. Vojtěch, viz níe).
Ota I. pro zvýení prestie svého císařského titulu vyjednal pro svého syna Otu II. za manelku Theofano, členku byzantské dynastie. Syn Oty II. a Theofano, Ota III., zdědil po matce i náklonnost k řecké kultuře. Kmotrem i vychovatelem Oty III. byl Řek Jan Filagathos, později císařský kancléř a arcibiskup. Filagathos vyjednal pro Otu zásnuby s ofií, dcerou byzantského císaře Konstantina VIII. Ke konci kariéry se ale příli zapletl do politiky, kdy se s podporou byzantského vyslance nechal zvolit za vzdoropapee jako Jan XVI. (997-998).
To u se Ota III. orientoval na jiného osoby. Otův učitel, Francouz Gerbert z Aurillacu, se stal r. 998 arcibiskupem v Ravenně, r. 999 papeem (jako Silvestr II.) a sídlo papee přenesl rovně do Ravenny. V Ravenně se i v této době ivě protínalo západní a východní křesanství. V nejvýznamějím kláteře sv. Apolináře (je r. 1001 prohlásil Ota říským) působil po r. 970 mnich Maiolus, poté opat v reformním burgundském kláteru v Cluny. Gerbert prosadil jako opata u Apolináře sv. Romualda, poté zakladatele přísného řádu kamaldoliánů (viz níe).
Svatý Vojtěch
Do této atmosféry vstoupil svatý Vojtěch a byl jí očarován. Mladý Vojtěch nastoupil na kolu u arcibiskupství v Magdeburku, zaloeném r. 968 na synodě ve Veroně. Po návratu do Čech byl r. 982 dosazen do úřadu praského biskupa a pro investituru el r. 983 do Verony. Tady poznal antickou starokřesanskou civilizaci i západní reformní hnutí nebo silné postavení svých kolegů biskupů v západní Evropě.
V Čechách byl naopak konfrontován se syrovou společností, křesanskou spí podle názvu. Zápasil jako kdysi Metoděj na Moravě s mnohoenstvím druiníků, dále obecně s nedostatečnou křesanskou morálkou a vrcholem byl prodej křesanských otroků. Vojtěch sloil úřad a odeel do svého prvního exilu do Itálie (asi r. 988 nebo 989).
V Itálii se setkal s matkou Oty III. Theofano, která mu darovala sumu peněz na pou do Jeruzaléma (Vojtěch je raději rozdal chudým). Jetě silnějí pro něj bylo setkání se svatým Nilem, do jeho klátera chtěl vstoupit.
Svatý Nilus byl Řek z jihoitalské Kalábrie. Podobně jako Prokop opustil v dospělém věu rodinu a odeel do ústraní. R. 981 odeel před arabskými vpády do bezpečí nejstarího benediktinského klátera v Monte Cassinu. Jako znalý latiny i řečtiny skládal duchovní písně v obou jazycích a v Monte Cassinu vedl řecky byzantskou liturgii. Benediktini pak Nila poslali obnovit oputěný kláter ve Valleluciu, kde ho r. 989 právě navtívil Vojtěch. Na konci ivota jetě Nilus na základě vidění zaloil kláter v Grottaferratě u Říma, středisko basiliánského mniství v Itálii.
Nilus odmítl Vojtěchovu ádost o vstup do klátera a doporučil mu kláter sv. Alexia a Bonifácia na římském Aventinu. Tady u se Vojtěch uchytil. Kláter sv. Alexia zaloil pape Benedikt VII. r. 977. Jako opata povolal Sergia z Damaku (977 - 981), tedy ze starokřesanského území v Sýrii; to ani nestálo pod patriarchou v Konstantinopoli, ale pod patriarchou v Antiochii. K řecké části klátera byla přičleněna benediktinská komunita v čele s opatem Leonem (981-997), který se po smrti Sergia ujal vedení celého dvojkláteří. Leon r. 990 přijal Vojtěcha za mnicha této smíené komunity.
Vojtěch byl vak ze svého milovaného klátera vytren, aby se vrátil ke svým biskupským povinnostem v Praze. Asi jako ústupek nebo podmínku si z Aventina od Alexeje přivedl dvanáct mnichů, kteří poloili r. 993 základ benediktinskému kláteru na Břevnově. Protoe aventinský kláter byl smíený řecko-římský, nemusí překvapovat, e první břevnovský opat nesl řecké jméno Anastasius.
Mnii mimo jména opata pravděpodobně přináeli i prvky řecké kultury. Ta nejlépe vynikne v událostech těsně po Vojtěchově mučednické smrti, která zpětně dala řeckým mnichům impuls. Tato řecká spiritualita se svým misionářstvím dotkla střední Evropy, nejenom Čech, a naznačí některé okolnosti zaloení Sázavy.
Pereo a mise Pěti bratří v Polsku
Gerbert z Aurilllacu jetě jako ravenský arcibiskup pověřil vedením klátera sv. Apolináře svatého Romualda (998 - 999). Ten tu předtím il jako mnich, resp. poustevník za jeho zdmi. Spokojen tu nebyl a odeel do poustevny na ostrově Pereu v ústí Pádu.
Ota III. učinil r. 1001 z Romualdovy poustevny na Pereu kláter zasvěcený sv. Vojtěchovi. Z klátera se stal výchozí bod pro misie do Polska, o které poádal polský král Boleslav Chrabrý. Do Polska se odebrali Romualdův ák Benedikt a dalí mnich Jan. V Polsku zřídili poustevnu, kam přibrali dalí bratry jménem Izáka, Matoue a Barnabáe.
Po úmrtí Oty III. nastal zlom ve vztahu říe a Polska, kdy nový říský král Jindřich II. obnovil staré územní spory. Nová situace znejistila mnichy v Polsku, take se Barnabá vydal do Říma pro potvrzení, zda můe misie pokračovat. Cíle nedosáhl, ale cesta mu zachránila ivot, protoe poustevnu mezitím přepadli lupiči. Hledali tu peníze, které měl mnichům nechat král. Kdy nic nedostali, zabili čtyři bratry a s nimi jejich sluhu Kristýna.
Posmrtný děj proběhl podle vzorce, jaký prodělal i svatý Vojtěch. Boleslav Chrabrý nechal přenést ostatky mnichů, čím zahájil jejich kanonizaci. Neznámým způsobem se dostaly do Hnězdna, odkud je r. 1039 společně s ostatky Vojtěchovými odvezl Břetislav I. do Čech.
Ostatky spočinuly ve staroboleslavské kapitule (kterou Břetislav nechal postavit jako výraz pokání za nedovolenou kráde Vojtěchových ostatků). Odtud se dostala lebka sv. Kristýna a ostatky sv. Benedikta do biskupského chrámu v Olomouci, kde jsou dodnes. Kristýn byl po určitou dobu patronem Olomouce.
Postavy pěti bratří a jejich sluhy upadly v Čechách postupně v zapomnění nebo do nepřesností. Přibík Pulkava z Radenína a po něm třeba Bohuslav Balbín povaovali těchto est postav za polovinu z dvanácti mnichů, kteří přili z Itálie osídlit břevnovský kláter. Před zapomněním chrání památku Pěti bratří Kosmas, který popisuje jejich konečný osud (s pár odchylkami) na stránkách své kroniky (I., 37).
Bruno z Quefurtu a svatý Romuald
Jakýsi extrakt nebo vykrystalizovanou vrcholnou formu řecké-latinské představují misionář Bruno z Querfurtu a kamaldolský řád zaloený svatým Romualdem. Vracíme se s nimi do dřevních časů křesanství symbolizovaných dlouhověkými, vyhublými poustevníky nebo misionáři, kteří místo obracení duí touili spíe po vlastní mučednické smrti.
Bruno byl původem saský lechtic, který působil spolu se sv. Vojtěchem v kláteru sv. Alexia a poté v Pereu. Sepsal legendu o svatém Vojtěchovi, která klade důraz na jeho mučednictví. Je tu vidět rozdíl oproti druhé legendě zvané Canapariova (podle opata klátera u sv. Alexia, nástupce Leona). Druhý legendista tu naopak kladl důraz na Vojtěchův pilný kláterní ivot.
Bruno jetě sepsal legendu o Pěti bratřích a vydal v mučednických stopách jmenovaných svatých. Absolvoval misii u kočovných Pečeněhů, sousedů Kyjevské Rusi, a zakončil ivot stejně jako Vojtěch na misii u pohanských Prusů. Mučednictví bylo jedním z vrcholů těchto asketických mnichů, o něco méně drsným bylo poustevnictví.
Romuald byl nakrátko opatem v ravenském kláteru sv. Apolináře, odtud odeel na ostrov Pereo, odkud odela misie Pěti bratří. Poté proel dalími klátery a jeho hlavním odkazem se stal kláter v Camaldoli (ze zkráceného Campus Malduli), zaloený mezi lety 1023 - 1026.
Romuald přejal západní benediktinskou řeholi, do které vnesl východní prvky. Obsahově se to týkalo přirozeně tvrdé askeze. Byly praktikovány půsty (čtyři dny v týdnu pouze chléb a voda), chůze na boso i v zimě, mlčení a bičování.
Po formální stránce dolo k prohození významu klátera a poustevny. Obyčejně je poustevna pobočkou klátera, v kláteře sídlí i vedení. U kamaldolského řádu to bylo naopak. Kláter byl jakousi základnou, přípravným místem, a poustevna byla vyhrazena kláterní elitě.
Poustevna se skládala z několika cel, kde il vdy jeden mnich. Začleněním samoty do řehole se kamaldoliáni liili od benediktinů, kteří dostávali samotku za trest, ale normálně ili v komunitě.
Jakýmsi programem těchto asketických mnichů bylo "kláter - poustevna - evangelium". Přičem "evangelium" znamenalo buď naplnit učení evangelia svým příkladným ivotem, 6)nebo jít po stopách evangelistů křesanské učení hlásat do světa.
|
Bruno z Querfurtu na fresce z polského klátera Svatý kří
Zdroj: Wikimedia Commons
|
ZÁVĚR
Díky příchodu řecko-latinské kultury do Čech kolem roku 1000 se rýsuje nový obrázek vzniku Sázavy. Svatý Vojtěch přivedl r. 993 část mnichů z řecko-latinského klátera sv. Alexeje z Říma. V čele Břevnova stanul opat s řeckým jménem Anastasius. Kláter byl benediktinský, ale řecká kultura kladla důraz na fungování pousteven v rámci kláterů. Tak by mohl začít působit i poustevník Prokop, který by se z Břevnova uchýlil do sázavské jeskyně. Z poustevny by zásahem panovníka vznikl kláter (podobně jako vznikl kláter z poustevny na Pereu). Řehole by zůstala benediktinská, jak ji výslovně uvádí i prokopská legenda, zatímco na řecký vliv by mohlo poukazovat Prokopovo poustevnictví (podle legendy il "ukryt před lidmi"), moná i vnitřní souboj s ďábly pomocí askeze (slovy legendy "modlitbami, bděním a posty") a právě jeho řecké jméno.
***
Sázavský kláter čerpal z latinské i řecké kultury. Pravděpodobně doplatil na velké schizma z r. 1054, kdy se katolická a pravoslavná církev daly vzájemně do klatby. Český stát stojící na straně katolictví asi ani neměl na výběr, jestli má zasáhnout. Sázava byla katolizována, o jejích starých dějinách se nezmiňuje ani kronikář Kosmas, svým způsobem i ideolog přemyslovské dynastie a českého státu.
Pozdějí doba jeví tendence přivlastňovat Prokopa čistě východní tradici. Spíe mi na něho sedí charakteristika svatého Nila z pera Jana Stejskala: "Váhal mezi Konstantinopolí a Římem, tak zůstal věrný oběma." 7) Prokop il také v časech jednotné církve a nemusel nutně volit mezi jednou nebo druhou tradicí.
Poznámky:
1)
Stránky pravoslavné Ortodoxie o Prokopovi
2) Svatý Vít se zvlátním způsobem proplétá i dějinami dalích slovanských národů. S Polabskými Slovany je svatý Vít spjat diskutabilním vztahem k bohu Svantovítovi, jeho svatyně byla na Rujaně. Nápadná podoba jmen svádí k domněnce, e Svantovít je slavinizovaný svatý Vít. Není to nová mylenka, přili s ní mnii z klátera v Corvey, který vlastnil Vítovo tělo. Corvejské anály reinterpretují válku z r. 844, kdy Ludvík Němec napadl Obodrity a porazil kníete Gostomysla. Podle corvejských análů vedl taení Ludvíkův bratr Lothar (vládl Střední říi mezi Ludvíkovou Východofranskou říí a říí Západofranskou), dobyl přímo Rujanu, zabil tamního kníete Gestimula a daroval ostrov corvejskému kláteru... Mnii tam měli přinést kult svatého Víta, kterého pak pohani proměnili na boha Svantovíta.
Viz Hrabová, Libue: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. Veduta, České Budějovice 2006, s. 48-49.
Kapitola sama o sobě je svátek sv. Víta, Vidovdan, u jiních Slovanů. Na Vítův svátek 15. června 1389 proběhla bitva na Kosově poli, která otevřela Turkům cestu na Balkán. Na výročí bitvy r. 1989 proběhla na Kosově poli velká manifestace srbských nacionalistů za vedení Slobodana Miloeviče, která otvírala cestu k občanské válce a násilnému rozpadu Jugoslávie.
3) Slivka, Michal: Pohlady do stredovekých dejín Slovenska. Matica Slovenská, Martin 2011, s. 63.
4) Sokol, Jan: Etika, ivot, instituce. Vyehrad, Praha 2014, s. 135.
5) Řecká tradice přinesla i takové výstřelky, jako bylo nechat se zazdít. V Trevíru se Prokopův současník sv. Simeon ze Syrakus na Sicílii nechal zazdít do římské brány Porta Nigra. Po smrti byl prohláen za svatého a byl mu zasvěcen kláter, který vznikl kolem místa jeho pobytu.
6) Na program zmíněných asketických mnichů navázal kartuziánský řád, jediný, který přetrval dodnes. Kartuziáni vznikli v 11. století a měli přísnou řeholi zahrnující půsty nebo mlčení. Jméno pochází od kraje La Chartreuse.
Velký kartuziánský kláter byl zaloen r. 1627 ve Valdicích u Jičína. Kláter zaloil Albrecht z Valdtejna z motivu pobělohorské rekatolizace Čech a zapadal do velkorysé přestavby jičínského panství. Dokončení komplexu zabránila Valdtejnova smrt, ale kláter zůstal stát a dnes je z něj věznice.
Jméno kartuziánů po zruení kláterů za josefinských reforem symbolicky přelo do "kartouzy",
neboli vězení. Odráí se např. ve Stendhalově knize Kartouza parmská (v originále La
Chartreseusede parne). A poslat někoho do Kartouz znamenalo poslat do valdického vězení, jak
hrozíval jičínský kníepán loupeníku Rumcajsovi (a podle nějaké zvrácené logiky nebo hry
osudu zrovna v tomto bývalém kláteře věznili komunisté i duchovní včetně zmíněného A.
Opaska).
Symbolickou přeměnu kartuziánského jména doprovází skutečná přeměna kláterní cely na celu vězeňskou. Vězeň na postu o chlebu a vodě, mezi holými zdmi s pověeným krucifixem, měl zpytovat svědomí za své zločiny, podobně jako tu mnii zpytovali svědomí za své hříchy. I takový nepřímý odkaz poskytnulo asketické hnutí a vzdáleně i řecká tradice.
7) Stejskal, s. 38.
Hlavní literatura:
Stejskal, Jan: Řecké dědictví na západě. Veduta, České Budějovice 2011.
Třetík, Duan a kol.: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. NLN, Praha 1998.
Nejstarí legendy přemyslovských Čech. Ed. Králík, Oldřich. Vyehrad, Praha 1969.