Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
FRANSKÁ ŘÍE ZA MEROVEJCŮ II. K BITVĚ U TERTRY A NÁSTUPU MAJORDOMŮ r. 687
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 30. 03. 2014 (5221 přečtení)
DRUHÉ DĚLENÍ FRANSKÉ ŘÍE R. 561
Přesně padesát let po prvním dělení říe nastává dalí dělení a také mezi čtyři dědice, take noví vládci v podstatě jen navázali na ji hotová království. Nejstarí Charibert (561-567) obdrel hlavní město Paří a centrální oblast, která sahala na jihu k Loiře; původně tedy Childebertův díl. Guntram (561-592) obdrel na jih od Loiry Burgundsko s centrem v Orleans; v zásadě tedy Chlodomerův díl. Sigibert (561-575) obdrel SV část s centrem v Remei; původně Theuderichův díl. A Chilperich (561-584) obdrel nejméně lukrativní oblast na severu říe s centrem v Soissons; původně Chlotarův díl.
Chilperich byl vykázán na takový odlehlý díl, protoe se předtím pokusil zmocnit sám následnictví, kdy obsadil Paří a zabavil královský poklad; zopakoval tak zkuenost Chlotara, který se r. 511 pokusil o toté a dopadl stejně, jako vládce nejmeního dílu na severu. Moná zde hrálo svoji roli to, e byl synem jiné matky ne zbylí bratři - mohlo to hrát roli v jeho násilném jednání proti zbylým bratrům, stejně jako v jednání jeho bratrů vůči němu.
Chilperichovo území neskýtalo v podstatě ádné monosti rozpínání, zbývalo jen napadat území jeho bratrů, čeho také Chilperich neváhal vyuívat. Poprvé se naskytla příleitost, kdy byl Sigibert r. 561 zaneprázdněn loupeným vpádem Avarů. Chilperich obsadil Reme, ale Sigibert po návratu odpověděl vyhnáním Chilpericha, obsazením Soissons a zajetím Chilperichova syna Theudeberta.
Dynastické sňatky
Nejkratí dobu trvala vláda nejstarího z bratrů Chariberta. Nezanechal ani syna, take o jeho díl se utkali přeiví bratři. Boje začal jako tradičně Chilperich a jako obvykle se musel stáhnout, tentokráte po taení Guntramova schopného vojevůdce Mummola.
Charibert měl pouze dceru Bertu, kterou provdal do anglosaského Kentu za krále Ethelberta, čím se zřejmě potvrzují předpokládané přátelské vztahy Franků a Anglosasů. Kdy pape Řehoř Veliký vyslal na k Anglosasům misionáře, padla volba právě na Ethelberta, protoe pape věděl, e králova manelka u je křesanka. Ethelbert po krátké době negativismu svolil ke křtu a misionář Augustin mohl zaloit v Canterbury kláter a kostel, předchůdce dnení slavné katedrály. To podorobně zachytil kronikář Beda Ctihodný, anglosaský protějek Řehoře z Tours.
Vliv franské manelky na konverzi jejího pohanského manela není radno podceňovat. Ač o něm v případě Anglie nejsou přímé zprávy (Beda informuje pouze o předsvatebním Ethelbertově splněném slibu, e nebude Bertě bránit praktikovat víru), tak v jiných případech byl vliv franských královských manelek přímý a úspěný, jak uvidíme u manelky vizigótského krále Hermenegilda.
Frantí králové ili přes přijetí křesanství jetě v mnohoenství (i nejstarí Chlodvíkův syn Theuderich pocházel z otcovy milenky). Sigibert se to chystal změnit, namísto ití s několika i neurozenými manelkami se ucházel o ruku Brunichildy, dcery vizigótského krále Athanagilda. Svatba proběhla ve velkém stylu a fungovalo i manelství. To se stalo vzorem pro Chilpericha, aby pojal za enu Brunichildinu sestru Galsvinthu. Podle Řehoře sliboval, e zavrhne vechny dosavadní manelky a nahradí je jednou enou urozené královské krve. V praxi ale vládla královskému dvoru Chilperichova bývalá manelka Fredegunda, kterou Chilperich i nadále protěoval a která Galsvinthě dávala najevo, e není vítána. Galsvintha krále prosila, aby se z takového nesnesitelného prostředí směla vrátit domů, slíbila i zanechat své poklady. Chilperich rozhodnutí odkládal a podle Řehoře to vyřeil tak, e nechal Galsvinthu ukrtit. Po krátkém období oficiálního smutku se oenil opět s Fredegundou.
O urozené princezny královské krve poádala pro změnu vizigótská strana Franky. Vlády v Hispánii se ujal Leovigild (asi 572-586), potlačil postupně vechny vzpoury a hrozby rozvratu. Aby zamezil následnickým bojům, určil za krále oba dva své syny a sehnal jim královské nevěsty. Starí Hermenegild se oenil s dcerou krále Sigiberta Ingundou a mladí Rekkared měl ujednán sňatek s Chilperichovou dcerou Rigunthou (z toho selo, kdy doprovodu Rigunthy dorazila zpráva o Chilperichově smrti a doprovod ji okradl a opustil).
Hermenegild i s manelkou dostali sídelní místo v Seville. Zde Ingunda vyvíjela na manela nátlak, aby konvertoval ke katolictví. Pomáhal jí přitom mnich jménem Leandros a společnými silami dosáhli svého. Následovalo ochladnutí vztahu s Leovigildem, Hermenegild se prohlásil v Seville králem (579-582) a vládl, ne byl Leovigildem zajat a nakonec zavraděn. Ingunda uprchla směrem do Byzance, ale v Africe umírá.
Po Leovigildovi nastoupil jeho druhý syn Rekkared a jeho prvním zásadním rozhodnutím hned v druhém roce vlády bylo přestoupení ke katolictví. Vypořádat se s ariánskými vzpourami a ideologií pomáhal onen Leandros, nyní sevillský biskup, a po něm jeho bratr a nástupce, biskup Isidor Sevillský. Ten se počítá k největím učencům raně středověkých germánských států a k jedněm ze zachránců antického dědictví. Souhra novopečených katolických králů a biskupů dala vzniknout obrázku ideálního království, jak bylo nazíráno ve středověkém panělsku.
Koalice v říi
Ale zpět do franské říe. Vdova po Charibertovi Theudogilda se vydala s nabídkou sňatku k burgundskému králi Guntramovi. Ten ji přijal, ale jen proto, aby zabavil její poklad a odehnal od dvora. Vlády v Charibertově dílu se u Guntram zmocnil sám.
Guntram byl od té doby nejsilnějí vládce, který hlídal politiku svých bratří. Z Řehořova díla se dá odvodit Guntramův postoj jako opatrný, spočívající v očekávání, e se jeho bratři vysílí navzájem. Chilperich skutečně zvedl dalí válku se Sigibertem, Chilperichův syn Theudebert obsadil Tours. Sigibert dle klasického scénáře pozval na pomoc germánské kmeny zpoza Rýna a vytáhnul. Guntram viděl nebezpečí naruené rovnováhy a pokusil se Sigibertovi postavit, ale zalekl se jeho síly a uvolnil cestu na západ. Po uzavření příměří se situace navlas opakuje, proti spojenectví Chilpericha a Guntrama vytáhl Sigibert a zarýnské kmeny a tentokráte dojde k bitvě, kde Sigibert vítězí (a Chilperichův syn Theudebert umírá). Chilperich se opevňuje v Tournai a Sigibert přijímá pozvání lechty z bývalého Charibertova údělu, aby se nechal korunovat jejich králem.
Sigibert se odebral na korunovaci do Vitry, ale nedočkal se jí. Zahynul rukou vraha, kterého poslala Chilperichova manelka Fredegunda. Sigibertův díl zůstal bez vládce, princ byl stár pouhých pět let. Očekávanému uchvácení území zabránil duchaplně vévoda Gundovald, který sebral Sigibertovu vdovu Brunichildu i jejího syna Childeberta a odvedl do bezpečí domů. Domácí lechta pak prince zvolila králem, je znám jako Childebert II. (575-595) a královna matka vykonávala regentskou vládu. Událost představuje zásadní zlom v dějinách říe, protoe uvolněný díl nepřechází na ijící bratry, ale trůn se stává dědičným nárokem potomka zemřelého krále. Vzniká tím i vědomí příslunosti k dílčímu království, vyjádřené i vlastním jménem. V pramenech u tedy nefiguruje neosobní "Theuderichův díl", ale "Austrasie", v překladu asi "Východní část". Později nastupuje i Neustrie (asi "Nová země") a pozdějí prameny jako Fredegarova kronika vztahují obě tato jména přímo k událostem r. 575.
Chilperich se přirozeně odmítal vzdát, povedlo se mu zajmout Brunichildu a svého dalího syna Merovecha poslal dobýt Poitiers. Merovech ale uhnul z cesty, zamířil za Brunichildou a pojal ji za enu. Chilperich pak věnoval nějaký čas tomu, jak Merovecha lstivě vylákat a zlikvidovat. Věrní Childeberta II. tak získali oddechový čas, podpořený zásahy Guntrama proti příliné rozpínavosti Chilpericha v centrální části říe a boji Chilpericha s Bretonci v letech 578-579.
Guntramovo lavírování ovlivnila smrt jeho synů a vědomí, e ve svém věku má jen malou naději na dalího potomka. Smlouvou z Pompierre r. 577 pojme tedy Guntram Childeberta II. za svého adoptivního syna s vyhlídkou, e Childebert po něm zdědí Burgundsko. Adopce byla nutná z hlediska zákonnosti, protoe Chilperich byl z dědictví vyloučen s tím, e dědit můe pouze syn, nikoli synovec.
Smlouva můe působit na první pohled jako výhodná pro Childeberta, ale na pohled druhý tomu tak není. Poměr sil je vidět při skládání přísah. Austrasijská lechta přísahala věrnost Guntramovi, ale burgundská lechta věrnost Childebertovi neodpřisáhla. Důsledkem smlouvy bylo i to, e v případě narození Guntramových potomků by péče o ně přela na Childeberta. V části austrasijské lechty tak vznikla opozice proti orientaci na Burgundsko.
Situace se otočí r. 581 s nástupem nových Childebertových rádců. V čele nové kliky stanul remeský biskup Egidius, který měl mj. pozemky v Neustrii. Hlavní pohnutkou roztrky Childeberta s Guntramem byl ovem spor o Marseille. Polovina města patřila kdysi Sigibertovi a dědit ji měl tedy Childebert II. Druhou polovinu města ovem vedle Sigiberta vlastnil Guntram a po Sigibertově smrti drel město celé. Kdy Childebert vyslal do Marseille svého biskupa Teodora, nechal ho Guntramův biskup zajmout a to byla poslední kapka.
Childebert se přeorientoval na spojenectví s Chilperichem. I Chilperich pochoval vechny své muské potomky a podle Guntramova vzoru nabídl dědictví svého údělu Childebertovi výměnou za dosavadní spojenectví. V mírové smlouvě v Nogent sur Marne přísahá lechta obou království věrnost i druhému smluvnímu vládci, je tím ukázáno na rovnocennost obou stran. Co ale zůstává stejné jako ve smlouvě z Pompierre, to je zachování triády království a dědictví po synovské linii.
Nové spojenectví odráelo i zájmy v zahraničních vztazích. Guntram se drel starého nepřátelství s Vizigóty, nemohl jim zapomenout, jak se zachovali k jeho sestře Ingundě. Chilperich i Childebert vnímali takoký stav jako nevýhodný, rádi by s Góty navázali klidnějí vztahy, upevněné opět dynastickými spojeními. Chilperich také skutečně poslal těsně před svou smrtí svou dceru Rigunthu za enu Rekkaredovi. Namísto konfliktních vztahů s Góty hodlali Chilperich s Childerichem zaútočit za byzantské peníze a s vyhlídkou na kořist na italské Langobardy. Ale to opět zakázal Guntram, který s Langobardy drel mír.
Chilperich vytáhne proti Guntramovi a obsazuje v podstatě celou Akvitánii. A dalí úspěch si mohl Chilperich připočítat, kdy se mu narodil dalí syn. To ovem naruilo vyhlídky Childeberta II. na převzetí Chilperichova dílu. Guntram nabídne Childebertovi r. 582 smír, i s tím , e by mu přenechal onu polovinu Marseille. Childebert se obrací zpět ke Guntramovi a chystá se táhnout proti Chilperichovi. Do této otevřené situace přichází r. 584 Chilperichova smrt z rukou vraha; vraha ani jeho motivy nebo pozadí neznáme.
Neustrii zachvátí nejistota, Fredegunda odchází se svým synem a královským pokladem za Guntramem do Paříe. Guntram královskou rodinu přijme, ale do toho přitáhne Childerich a město oblehne. Childerich ádá dvě věci, jednak vydání toho území z bývalého Charibertova údělu, které r. 575 dostal Sigibert nabídnuté od tamní lechty, a jednak vydání Fredegundy, která onomu tahu zabránila tím, e Sigiberta nechala zabít. Guntram poadavky opakovaně zavrhl, poukazoval přitom na Childebertovo odpadlictví a boje, které spolu vedli o Marseille.
Guntram pole Fredegundu na vdovský statek ve Vaudreuil a jejího čtyřměsíčního syna adoptuje - vstoupil do dějin jako Chlotar II. (584-629). Potvrzuje tím nastolení trendu, kdy dědictví v kadém ze tří franských království přechází na syna zemřelého, nepodléhá u rozdělení mezi zbylé ijící krále. Neustrie, která neměla monost oponovat rozhodnutím obou králů, přila o části území ve prospěch Burgundska a Austrasie; Austrasii připadlo dokonce i Soissons a neustrijské hlavní město se tak na nějakou dobu muselo přesunout do Rouenu. Neustrijská lechta sloila slib věrnosti jak Chlotarovi, tak jeho poručníkovi Guntramovi.
Guntram zůstal jako jediný dospělý Merovejec a podle Řehoře s tímto posláním vystoupil před své lechtice. Řehoř zachytil scénu, v ní král v slzách prosí lechtice, a ho nezabíjejí, dokud nevychová k plnoletosti alespoň Childeberta. Prosba odráí dobovou situaci, kdy králové Chilperich nebo Sigibert ztratili ivot z rukou vraha. Ale ač na první pohled můe tato prosba znamenat přiznání královské slabosti a obav, na pohled druhý tím dal Guntram najevo i své postavení jako jediného sjednocujícího a stabilizačního prvku v celé franské říi. Bez něho nastane chaos a prosbu lze definovat spíe ne projev slabosti jako rafinovaný projev Guntramovy nedotknutelnosti.
Gundovaldova hrozba
Guntramovu hegemonii váně naruil a hrozil úplně zničit vpád vojevůdce Gundovalda. Okolnosti jsou dost nejasné, jak kolem samotné osoby Gundovalda, tak kolem konkrétních důvodů vpádu a počínání během něho.
Gundovald byl odmala vychováván jako vládce a matka mu nechala narůst dlouhé vlasy, symbol franských králů. Matka jej prezentovala jako syna Chlotara I., ale protoe tvrdila, e jej otec nenávidí, poslala jej na dvůr Childeberta I. Chlotar si Gundovalda od bratra vyádal, prohlásil, e jej nezplodil a nechal jej ostříhat. Po Chlotarově smrti se mladíka ujal Charibert, ale Sigibert I. jej opět nechal ostříhat a Gundovald prchá na území byzantské říe.
V Itálii naváe spojenectví s byzantským vojevůdcem Narsem a čeká na příleitost. Ta se naskytla při notorickém sporu o Marseille mezi Guntramem a Childebertem. Gundovald se r. 582 vylodil v Marseille a uchýlil se k biskupovi Teodorovi. Akvitánský vévoda za to Teodora uvěznil, biskup se hájil dopisem, e jednal pouze a jen na popud austrasijské lechty, co není vůbec nepravděpodobné. Pokus skončil velice rychle, Gundovald se stáhl na ostrov v moři a po zhodnocení situace odeel.
Nové příleitosti se Gundovald chopil r. 584 po smrti Chilpericha. Naváe spojenectví s asi nejlepím franským vojevůdcem Mummolem, který byl do r. 581 ve slubách Guntrama, ne od něho odpadl, a s Desideriem, vojevůdcem krále Chilpericha pro Akvitánii. Gundovald táhne zemí a vymáhá přísahy. Od zajatých Gundovaldových vojáků se Guntram dozví, e za vpádem Gundovalda stojí pozvání od austrasijské lechty.
Pod dojmem trvající hrozby Guntram nechá zavolat Childeberta, aby obnovil ducha smlouvy z Pompierre. Guntram předá Childebertovi otěp coby symbol vlády, potvrdí závazek, e po jeho smrti zdědí Burgundsko skutečně Childebert a na následné hostině prohlásí Childeberta za plnoletého. Se zajitěným týlem a snad i austrasijskou vojenskou pomocí můe Guntram vytáhnout na Gundovalda.
Gundovald je obleen v Comminges, burgundským poslům se hájí tím, e jednal na pozvání austrasijské lechty, jmenovitě Gutrama Bosa, a jetě na pozvání lechty z údělu, který kdysi drel Charibert. Obléhání skončilo Gundovaldovou smrtí, kdy byl pod faleným slibem vylákán ven.
Gundovald podle veho skutečně nejednal na vlastní pěst a zatítěn pouze spektakulárním nárokem na trůn jakoto údajný královský syn. Vpád spadá do doby, kdy byli Childebert a Guntram v nepřátelském stavu a Gundovaldovo vylodění dostalo Burgundsko do kletí. Proto také Guntram učinil usmíření s Childebertem a k tomu se pravděpodobně vztahují i vyčítavá slova Gundovaldova v obleeném Comminges, e ti, kteří ho pozvali, se od něj v této těké chvíli odvrátili.
Vymáhání přísah Gundovaldem ukazuje na promylený plán. Táhl z Akvitánie na paříské centrální území, které bylo také jablkem sváru mezi Guntramem a Childebertem. Ale zatímco v Akvitánii vymáhal přísahy svým jménem, tak ve městech v centrální části, která si nárokoval kdysi Sigibert a nyní jeho syn Childebert II., vymáhal přísahy právě jménem Childeberta II. Mono v tom vidět dohodnutý postup Gundovalda se samotným austrasijským králem Childerichem a ne pouze s austrasijskou lechtou, nebo se můe jednat jen o snahu nepopudit proti sobě dalího nepřítele. Plán vypadal zatím tak, e by exponovanou centrální část přenechal Childebertovi II. a sám si ponechal akvitánské části, které připadly k tomuto dílu.
Vpád jetě jednoznačněji zapadá do mozaiky zahraničních vztahů. Childebert s Chilperichem jevili zájem o válku s Langobardy, kterou by finančně podporovala Byzanc, zatímco Guntram byl proti. Byzanc by franskou pomoc velmi uvítala, a tudí by uvítala i krále, kteří by takovou pomoc poskytli. Odstranění konzervativního Guntrama v takové situaci by bylo v zájmu Byzance, Austrasie i Neustrie. A Gundovald pobýval v byzantském azylu a v případě jeho úspěchu se dalo očekávat, e by podpořil byzantskou zahraniční politiku. .
Andelot a bilance Guntramovy vlády
Guntram nakonec Gundovaldovu vzpouru ustál, i kdy za cenu ústupků vůči Childerichovi. Čas ale běel neúprosně dál a bylo jasné, e Guntram nezanechá vlastního potomka, který by v jeho díle pokračoval. Childebert mezitím v rozmezí jednoho roku zplodil dva syny.
Koncem r. 587 oba vládci uzavřeli v Andelotu nástupnické smlouvy. V podstatě se v nich zopakovaly teze ze smlouvy v Pompierre. V případě úmrtí jednoho z králů zdědí jeho díl ten druhý. Přesně se rozdělily hranice obou království. Pro samotné krále to nemělo takový význam, kdy ili s vyhlídkou na dědictví druhého dílu, ale toto ustanovení se týkalo lechty. lechta měla mít pokud mono jasné podmínky, ke kterému království patří a je povinována slubami i čerpáním výhod. V dalím ustanovení smlouvy se pak pravilo, e lechtici se mají vrátit do toho dílu, kde přísahali věrnost r. 561. Králové si vzájemně slíbili, e nebudou lechtice druhého krále provokovat k neloajalitě a e nebudou přijímat přeběhlíky. Tím se výrazně eliminuje monost lechty nabízet své sluby králi, kterého uzná za nejlepího nebo který poskytne nejlepí odměny; s tím současně padá i monost lechty zasahovat svou přízní do dynastických bojů. Usazení lechty na jednom dílu franského království napomáhá i k ustanovování oněch tří franských království namísto jednoho, které si podle situace dělí merovejský rod a kde se lechta můe vude cítit jako doma.
V zahraničních vztazích se pokoueli o urovnání vztahů Vizigóti. Nový král Rekkared (který se nedočkal Chilperichovy dcery Rigunthy) přijal za manelku vdovu po Leovigildovi, co byla zároveň matka královny Brunichildy, a Brunichilda byla matkou Childeberta II. Rekkared nabídl Frankům mír, co Childebert přijal, ale Guntram odmítl. Dalí nabídka míru přila hned následujícího roku (r. 587), kdy Rekkared přestoupil na katolictví. Součástí nabídky byl návrh sňatku Childeberta s Rekkaredovou sestrou Chlodosindou. Výsledek jednání byl stejný, Guntram zarputile odmítá. Zlom nastal po andelotské smlouvě, Guntram svolil se sňatkem Childeberta a Chlodosindy za podmínky, e Childebert bude naplňovat andelotskou smlouvu.
Austrasijské vojsko pak můe vyrazit na pomoc Vizigótům proti Langobardům, ale doby neporazitelných franských vpádů zdá se pominuly. Frankové byli zahnáni a pustili se do boje s Vizigóty v Septimánii. Guntram se rozezlí nad ztrátami, uzavře cesty do panělska, vyčiní Childebertovi a obviní jeho matku Brunichildu, e to ona poslala do panělska pro Gundovalda.
R. 590 vede Childebert dalí vpád do Itálie, ale opět s nepříli slavným průběhem. Nedisciplinované vojsko opět plení u v Galii, kde: "Napáchali tolik loupeí, tolik vrad a násilností, e by si člověk myslel, e jsou na nepřátelském taení ve vlastní zemi." (Řehoř, X., 3) Plenění pokračuje v Itálii, kde se Langobardi pár měsíců drí za hradbami měst. Slíbená pomoc Byzantinců nepřichází, Langobardi nabízejí mír; Guntram by rád přijal, Childebert vykazuje posly s tím, e se rozmyslí. Řehoř se o výsledku nezmiňuje, Frankové se ale stáhnou.
Tého roku řeil Guntram vpády na druhé straně říe, kterou ohroovali Bretonci. Vyslaní frantí vojevůdci se cestou spolu dostali do sporu, stejně jako na jihu poplenili franské území jetě předtím, ne narazili na nepřítele. Po utkání s Bretonci následovalo ujednání o míru.
Guntram umírá r. 592. Odeel senior merovejského rodu, poslední představitel třetí generace merovejských králů. Postava je to zajímavá nejvíce svými rozpory mezi oficiální stylizací mírotvorce a krále schopného zázraků (po úmrtí dokonce svatořečeného) a mezi praktickou činností, kde ze své role dokázal získávat výhody. Smlouvou z Pompierre odkázal dědictví svého království Austrasii, ale při bliím pohledu se smlouva ukazuje pro Austrasii nevýhodná a vede k rozpadu spojenectví. V zahraniční politice bránil navázání spojenectví s Vizigóty a Byzancí a drel se starého míru s Langobardy, ze kterého ale neplynuly ádné zisky. Vizigótům nemohl zapomenout, jak naloili s Ingundou, i kdy novým králem Vizigótů se stal Rekkared nespojený s touto kauzou. Nový král navíc přeel na katolické vyznání, čím mohl i symbolicky zahladit vinu, protoe Ingunda byla vyhnána právě za íření katolické víry. A navíc si vzal za enu babičku Childeberta II. Nemůeme samozřejmě vidět Guntramovy do hlavy a hodnotit ho jen podle několika zachovalých informací, ale ostatní králové zřejmě cítili, e je jim bráněno v aktivní politice.
Role senira rodu ale bude v následujícím období chybět, králové budou umírat mladí, zanechávat nedospělé potomky, za které budou vládnout regenti, matky a lechtické kliky. Namísto jednoho seniora se stabilizačním potenciálem vystoupí více konkurenčních skupin.
KRÁLOVNY MATKY, MÍSTOKRÁLOVSTVÍ A VZRŮSTAJÍCÍ MOC MAJORDOMŮ 592 - 639
Theudebert II. a Theuderich II.
Dalí otřes pro stabilitu franské říe představovala smrt Childeberta II. r. 596. Dědictví si rozdělili jeho synové, starí Theudebert II. (596-612) zdědil Austrasii a mladí Theuderich II. (596-612) Burgundsko. Za nezletilce vykonávala regentskou vládu jejich matka Brunichilda, kterou osud postavil do stejné funkce, jakou měla v Neustrii její celoivotní rivalka Fredegunda. Stabilitě říe to přirozeně také nepřidalo.
Starí Theudebert zdědil tedy díl, kde vládl jeho otec i praotec, zatímco mladí Theuderich zdědil Burgundsko, které bylo podle veho bohatí, protoe tu vládl donedávna nejmocnějí Merovejec Guntram. Nějaké protěování mladího syna v tom zřejmě nemusíme hledat. Theudebert byl předem vychováván k vládnutí, od r. 589 byl podkrálem (nebo mladím králem) na té části Neustrie s centrem v Soissons, které Childebert II. stihnul obsadit na úkor Chlotara II.
Brunichilda sídlila stále v Austrasii, ovem r. 599 dolo k roztrce mezi ní a austrasijskou lechtou. Důvodem mohla být blíící se Theudebertova plnoletost nebo snaha lechty mít ovladatelného krále. Brunichilda se kadopádně stěhuje z Met k Theuderichovi do burgundského Chalonu.
Vztahy mezi oběma bratry jsou napjaté, ale od otevřeného nepřátelství je drí společný postup proti Chlotarově Neustrii. Chlotara bratři poráejí u Dormelles a ukrajují z Neustrie dalí kusy, take Chlotarovi zbyde království sloené z nějakých dvanácti hrabství mezi Seinou a Atlantikem.
Roztrka mezi bratry se projeví r. 605, kdy Theudebert uzavře s Chlotarem mír, ačkoli Theuderich s ním stále zůstává ve válečném stavu. Proti Theudebertovi zřejmě tve i vyhnaná Brunichilda, protoe v Burgundsku se objevuje klika zastánců války s Austrasií. Obětí sporů se stal i burgundský majordom, zastánce míru. Theudebert si mezitím zajistil spojenectví jak Chlotara II., tak dokonce Vizigótů a Langobardů najednou. R. 610 Theudebert obsadil Theuderichovo Alsasko a kdy se Theuderich dostavil na diplomatické jednání, byl zahnán silou zbraní.
Theuderich navázal spojenectví s Chlotarem a poráí Theudeberta r. 612 u Toulu a u Tolbiaku (neplést s bitvou u Tolbiaku z r. 496, kde Chlodvík porazil Alamany). I tato bitva u Tolbiaku zasáhla výrazně do franských dějin, protoe Theudebert v ní umírá.
Theuderich obsazuje Austrasii, ale chová na ní více jako na dobytém území vydanému vplen, ne jako na území Franků, by spolu byli ve sporu. Theuderich pobíjel Theudebertovy lidi, Theudebertův královský oděv a koně dostal jako kořist burgundský komoří Berchar, co bylo vnímáno jak potupa. Theudebertův syn Merovech, "jetě dítě, se dočkal zmrzačení nohou a poté mu nechal vítěz rozbít hlavu o kameny" (Dějiny Burgundska s. 68).
Theuderich umírá tého roku jako Theudebert buď na infekci, nebo na otravu, jak nepřímo naznačují prameny.
Epizodická vláda Sigiberta II. a konec jedné větve Merovejců
Na uvolněné trůny v Burgundsku a Austrasii prosazovala Brunichilda podle očekávání potomky Theudericha II., u kterého pobývala do jeho skonu. Theuderich přes svůj mladý věk zanechal čtyři syny. V Burgundsku byl dosazen nejstarí z nich Sigibert II. (612-613), ale jeho instalace v Austrasii narazila na odpor. lechta si pamatovala krutost, s jakou se v Austrasii choval Sigibertův otec Theuderich a vyle pro Chlotara II. do Neustrie.
Brunichilda Chlotarovi pohrozí, a se okamitě stáhne, ale ten neuposlechl. A dokonalý obrat situace nastal, kdy se i v Burgundsku dostala k moci proneustrijská klika. Burgundský majordomus Warnachar strhl rozhodující část lechty, pozval Chlotara II. a Theuderichovi potomci byli vyloučeni z následnictví.
Brunichilda je ústy Chlotara II. obviněna ze vemoných netěstí a hrůz franské říe a Chlotar ji "obklopen sjednoceným vojskem Franků a Burgundů" nakázal umučit. Písemné prameny naznačují i to, e to byla právě Brunichilda, kdo pohnul Theudericha II. ke krutému zabití Merovecha; jiné pasáe chtějí naznačit, e za smrtí Theudericha II. nebyla nákaza, ale otrava, a za tou by stál kdo jiný ne Brunichilda. A tak nebo tak, v pramenech je cítit obhajoba sjednocení říe po vyčerpávající občanské válce, dá se tedy uvaovat, e autoři povaovali za vhodné podpořit legitimitu Chlotara II. (pozváním na trůn, souhlasem celofranské lechty s jeho jednáním) a poukázat na nelegitimitu aktérů občanské války zdůrazňováním krutostí na území, které by měli naopak spravovat.
Chlotar se z vládce nejmeního franského království stal vládcem celé říe. Mohlo se tak stát jen kvůli tomu, e králové Austrasie a Burgundska vedli tak nelítostné boje, a se vysílili navzájem. Jeden to odnesl smrtí, druhý zkaením reputace pro sebe i své dědice.
Chlotar II. a moc majordomů
Chlotar se tedy ve správnou chvíli chopil nabízené příleitosti a přijal pozvání austrasijské a burgundské lechty. lechtická volba krále sice legitimizovala královo postavení, ale zdaleka ne tolik jako blií příbuzenský nárok jiného uchazeče. Princip volby také samozřejmě negoval nastoupený trend, který pro kadé ze tří království předpokládal přímé následnictví potomky zemřelého panovníka. Takový byl duch smlouvy z Pompierre a jasně to uvedl i Childebert II. v ediktech z let 594-596, kde potvrzuje následnictví synů oproti nárokům bratrů zesnulého. V Burgundsku by tedy měl bez diskuse nastoupit potomek Theudericha II.; v Austrasii přímý potomek nebyl, ale Theuderichovi synové byli vnuky austrasijského krále Childeberta II., zatímco Chlotar II. Childebertovým bratrancem, členem jiné merovejské linie vládnoucí v Neustrii.
Chlotar se ujal jedinovlády, ale za takové nadstardantní postavení i za uklizení cesty ke trůnům byl vděčen lechtě a to se muselo projevit ve vstřícné politice vůči ní. Za sídelní město si Chlotar určil Paří, centrum celé země. V paříském ediktu z r. 614 vymezuje hranice své moci, kdy mj. slíbí Burgundsku, e do jeho záleitostí nebude zasahovat lechta z Chlotarovy domovské Neustrie. Dalím krokem pro uklidnění situace v Burgundsku bylo zruení burgundského majordomátu po Warnacharově smrti r. 614. Dosavadní majordom byl představitelem germánské části lechty, zatímco větinová lechta byla galorománská a aktuálně stála ve sporu o trůn na straně Brunichildy.
Jetě rázněji proti Chlotarovi mohla vystupovat lechta austrasijská, protoe ta byla více jednotná, a tím i silnějí. Za pozváním Chlotara stáli dva nejmocnějí lechtici, metský biskup Arnulf a majordom Pipin, předkové pozdějího královského rodu Karlovců. Oba mocní lechtici spojili své rody sňatkem, Pipinova dcera Begga se provdala za Arnulfova syna Angesigela.
Kdy Chlotar přenesl své sídlo do Paříe a Austrasie se ocitla v periferním postavení, vyádala si austrasijská lechta králova syna Dagoberta na pozici austrasijského podkrále (jako podkrál 623-629, jako celofranský král 629-639). Chlotar ale odmítal ztratit příli vlivu a území Austrasie zredukoval. To zpětně vyvolalo dalí opoziční kroky lechty.
K jednomu konfliktu nebo spíe projevu neposlunosti dolo r. 625. Pipin s Arnulfem vznesli nějaké obvinění proti Chrodovaldovi z konkurenčního klanu Agilolfingů. Chrodovald prosí o milost u Chlotara a ten ji doporučí udělit. Dagobert ho přesto nechá popravit a austrasijská lechta vidí, e s podporou tohoto juniora se můe postavit i královskému seniorovi v Paříi.
Asi aby Chlotar neztratil úplně kontrolu nad svým synem, oenil Dagoberta s Gomatrudou, co byla sestra Chlotarovy manelky Sichildy. Svatba proběhla zřejmě v Saint-Denis a na svatbě se otec a syn pohádají. Výsledkem byl Chloratův ústupek v podobě rozíření Austrasie o některá území (Pomoselí, Reme). Pipin s Arnulfem mohli být tedy zatím spokojeni, ale jakmile král Chlotar r. 629 umírá a Dagobert dědí titul krále celé franské říe, je Austrasie opět odsunuta na periferii.
Dagobert I. (629-639)
Dagobert po smrti otce vytáhne za hranice Austrasie a nechá se v Burgundsku zvolit králem. Komplikace nastane v Neustrii, kde se chce ujmout vlády Dagobertův mladí bratr Charibert, který má podporu části lechty a Brodulfa, co je bratr jeho matky. Tato opozice si ádá autonomii, ale je poraena klikou, která si přeje zachování burgundsko-neustrijské koalice.
Dagobert také nemá pro autonomní tendence pochopení, jeho ideou je naopak jetě větí sjednocení říe a větí moc krále. Součástí tohoto plánu byla zřejmě snaha o sakralizaci královského titulu, nacházející nejsilnějího výrazu ve výstavbě klátera v St. Denis, který fungoval na dlouhá staletí jako královské pohřebitě. Tradice přetrvala i Merovejce a odpočinek tu nalezla větina francouzských králů od 10. do 18. století (takto významný kostel nechal v polovině 12. století zdejí opat Suger reprezentativně přestavět "ve francouzském stylu", jinými slovy ve stylu vznikající gotiky; kostel St. Denis je tak vůbec první od základu gotickou stavbou).
V politice vůči dílčím franským královstvím uplatňoval princip rovnováhy, čím si ale odcizil austrasijskou lechtu, která chápala Dagobertův odchod tak trochu jako zradu.
Chariberta Dagobert uspokojí zřízením podkrálovství v Akvitánii, které fungovalo napůl jako marka proti útokům z jihu. Charibert za svého úřadu ovládl Gaskoňsko na jihozápadní hranici Francie, ale r. 632 umírá.
Dagobertovu pozici a s tím i zachovávání rovnováhy mezi franskými královstvími váně naruila vojenská poráka od českých Slovanů u Wogastisburku r. 631/2. Fredegar dává vinu za poráku nesvornosti Franků, nejvíce Austrasijců, nespokojených se sníeným významem svého království. Dalí údery přily do Austrasie opět ze strany Slovanů, kterým po vítězství u Wogastisburku narostlo sebevědomí a r. 634 poplenili Durynsko. Austrasijská lechta si vyádá Dagobertova dvouletého syna Sigiberta za místokrále (místokrál 634-639, austrasijský král 639-656) a sebe za jeho regenty, aby mohla sama rozhodovat, by jménem Sigiberta.
Autonomie východních oblastí je podpořena i Dagobertovou kodifikací ripuárského zákoníku, podobně byla kodifikacemi zákoníků podpořena autonomie alamanského a bavorského kmenového vévodství.
Dagobert po narození dalího syna, Chlodvíka, navíc slibuje, e po své smrti přejde královský titul na oba dva syny. Sigibert zůstane vládnout v Austrasii a Chlodvík zdědí království neustro-burgundské, jak si vyádala pro změnu lechta neustrijská a burgundská. A tak se také stalo.
NÁSTUP MAJORDOMŮ 639 - 687
Převaha Neustrie
S Dagobertem odeel poslední silný merovejský panovník, dalí nástupci vyrůstali odmala v područí regentů a majordomů, místo aby byli vedeni k sebevědomému přebrání vlády. Za nezletilé Dagobertovy potomky přebírají vládu majordomové, kteří r. 640 dohodnou i hranice říe a rozdělení státního pokladu půl na půl.
V burgundsko-neustrijském soustátí je králem nezletilý Chlodvík II. (639-657), za něho majordom Aega. Aega umírá r. 641, neustrijským majordomem se stává Erchinoald, a rok poté dochází k obnově majordomátu burgundského. Sněm vévodů a biskupů zvolí burgundským majordomem Flaochada, kterému se zavázali doivotní slubou. To proběhne bez nějakého zásahu královské moci.
Merovejci si ale majordomovu loajalitu jistí sňatkem, Flaochad si bere vnučku Chlodvíkovy matky Ragnobertu. Ve vnitřních bojích stojí majordom na straně Merovejců, opozici vede skupina kolem patricije Willibada. Merovejsko-majordomské spojenectví se opírá o neustrijskou lechtu, opozice o burgundskou - a u ve smyslu etnickém, nebo ve smyslu dílčího franského království. Burgundská opozice je r. 642 poraena.
V Austrasii vykonává za Sigiberta III. (634-656) od jeho nastolení místokrálem vládu majordom Pipin I. Sigibert je o něco starí ne Chlodvík, stihne za svého ivota i vést válku proti Durynkům, kteří se pod vedním vévody Radulfa vzbouřili. Sigibert vytáhne za Rýn, vybere přísahy věrnosti od několika kmenů, ale Radulfa se podrobit nepodařilo.
Majordom Pipin umírá r. 640 a o nástupnictví se strhne boj, ve kterém vítězí Pipinův syn Grimoald (642-657). Tento Pipinovec veel do povědomí tím, e se podel veho pokusil odstranit Merovejce od moci a nahradit vlastním synem, čím by předeel o sto let úspný pokud Pipina III. Fredegar píe, e kdy jetě Sigibert neměl potomky, nechal si od něj Grimoald adoptovat svého syna Childeberta. Poté se v rozmezí let 650-656 Sigibertovi narodili tři synové, ale toho Grimoald nedbal. Po Sigibertově smrti vyhnal Sigibertova syna Dagoberta do Skotska a prosadil na trůn svého syna Childeberta zvaného Adoptovaný. Průběh i datace vech okolností nejsou úplně jasné, ani to, jestli byl Dagobert vyhnán hned, nebo jestli po nějaký čas vládl a pak musel odejít. A nakonec není jasné ani to, jestli Childerich nebyl skutečným synem Sigiberta a historku o adopci si nevymyslel Fredegar, aby měl čím ospravedlnit následné neustrijské zásahy do austrasijského následnictví.
Childerich Adoptovaný vládl zřejmě krátce v letech 656-657, poté je Grimoald vylákán na neustrijský dvůr a popraven, protoe představoval nebezpečnou konkurenci, a to i pro nového krále, kterým byl Chlotar III. (657-673) a jeho matka, regentka Balthilda.
Odstranění Grimoalda a smrt Sigiberta III. znamenalo dvě zásadní věci. Rod Pipinovců se stáhnul do pozadí, kdy jediný Pipinův syn byl takto zlikvidován. Rod ale pokračoval přes enskou linii, Pipinova dcera Begga porodila syna, který dostal té jméno Pipin. Ne ale dospěje, ubírá se Austrasie jinými směry.
Kdy Neustrijci odstranili Grimoalda, Dagobert II. zůstával v exilu a austrasijský trůn zůstal prázdný, dosadili Neustrijci za krále bratra svého krále Chlotara, Childericha II. (657-675). Aby ho Austrasijci přijali, musel si vzít ze enu sestru Dagoberta II. Bilichildu a uznat regentství její matky Chimnechildy. Majordomem se stal Wulfoald a tím bylo stvrzeno prozatímní odstranění Pipinovců od moci.
Střídání králů, vítězství Pipinovců
V Neustrii se po srmti majordoma Erchinoalda stává jeho nástupcem Ebroin, nesmiřitelný vůči Austrasijcům a s výraznými autokratickými rysy. R. 665 donutil regentku Balthildu k odchodu do klátera a sám převzal regentství. Pak se pustil do burgundské opozice v čele s autunským biskupem.
R. 673 umírá Chlotar III. a Ebroin dosadí Theudericha III., bratra po zesnulém. Oba jsou vak vzápětí vyhnáni, Theuderich klasicky ostříhán a poslán do klátera. Příčinou nebyl ani tak sám král, jako spí autoritativní styl Ebroinův. I nového krále Ebroin nenechal zvolit lechtou, ale pouze potvrdit a dovolil si nevídané, kdy burgundskou lechtu odmítal ke králi vpustit.
V následné diskusi o volbě nového krále padla volba na austrasijského krále Childericha II., který pozvání přijal, samozřejmě za cenu nějakých privilegií lechtické moci. Nový král přesto zasahuje do pravomocí neustro-burgundské lechty a to ho nechává r. 675 zavradit.
Novým králem se stává podruhé Theuderich III. (675-691). Je typické, e Fredegar tuto změnu ani nezaznamenal a věnoval se změně na funkci majordoma, která byla důleitějí. Majordomem se stal Leudesius, syn bývalého majordoma Erchinoalda. Pokus o převrat učiní Ebroin, který dosadí na trůn vzdorokrále Chlodvíka III. (675-676), syna Chlotara III. Tato změna vyvolala odpor i v Austrasii, protoe Ebroin nic neslevil ze svého protiaustrasijského postoje.
Austrasijská lechta je r. 675 postavena do stejné situace jako lechta v Neustro-Burgundsku, volí si vlastního krále. Nabízí se monost Theudericha III., ale ten je doma v Neustrii, a to by Austrasii postavilo do podřadné role. Reprezentae Austrasie tedy rozhodne poslat do exilu pro Dagoberta II. (675-679), který je legitimním Merovejcem a zároveň není zatíen sympatiemi k nějaké straně.
K problémům se ale schyluje v Neustrii, kde Ebroin nakonec přeci jen svrhl majordoma Leudegara. Ebroin nabídl své sluby králi Theuderichovi III., který je přijal.
V Austrasii r. 679 umírá král Dagobert II. a záhy i majordom Wulfoald, na jeho místo nastupují Pipin II., syn u zmiňovaných Angesigela a Beggy, a s Pipinem jetě Martin, vévoda asi ze Champagne. Austrasijtí majordomové odmítají nárok neustrijského krále Theudericha III. a mezi oběma královstvími dojde r. 680 k bitvě u Laonu, kde Ebroinovo neustrijské vojsko vítězí. Vévoda Martin je popraven a na austrasijský trůn je instalován Theuderich III. (680-691).
Ebroin opět vládne tak krutě, e část neustrijské a burgundské lechty utíká do azylu k Pipinovi, a Ebroin za styl jeho vlády r. 681 podlehne atentátu. Pipin II. si ponechává přeběhlíky i nadále, tvoří oddanou část jeho vojska. V poskytnutém azylu nedostávali ani půdu k uívání, ani výnosy z daní, ale byli plně závislí na vůli Pipina, take jim nic jiného ne oddanost nezbývalo.
Nepřátelství Austrasie s Neustro-Burgundskem nadále trvá, ale protivník Austrasie se vyčerpává boji o majordomský titul. Proti novému majordomovi Giselmerovi vystupuje jeho syn Warrato, který s titulem majordoma umírá r. 686. Vdova po Warratovi prosadila do úřadu majordoma svého zetě Berchara, který se choval podle vyznění písemných pramenů jako lehkováný hlupák.
Berchar se pustí do války s Austrasií a v bitvě u Tertry r. 687 Austrasie definitivně vítězí. Pipin II. přebírá dohled nad Theuderichem III., přebírá královský poklad a vybírá od poraených přísahy věrnosti. Písemné prameny vítají tento výsledek jako vítězství řádu nad chaosem.
Literatura:
Drka, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říské elity franské říe do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
Drka, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
Einhardus, Paulus: A neuniknout budoucímu věku - Vita Caroli Magni. Set Out, Praha 1999.
Hägermann, Dieter: Karel Veliký, vládce Západu. Prostor, Praha 2002.
Heather, Peter: Gótové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 2002.
Měřínský, Zdeněk a kol.: Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2002.
Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2005.
James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice ivá díla minulosti, Praha 1986.
Celý článek |
Komentáře: 2 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| |
|