28. ledna tomu bude 1200 let, co ve své falci v Cáchách vydechl naposled franský císař Karel zvaný Veliký. Jeho velikost se odráí u jen v titulu slova "král", který vznikl ze jména Karel a přeel do vícero jazyků - ruské karol, polské król, maďarské kiróly..., turecké kral, romské kralis, norské Magnus (latinsky Veliký), to ve sahá k zakladateli západního císařství.
1)Ke Karlovu odkazu se začalo hlásit více zájemců. Na Karlův císařský titul a snahu o obnovu římské říe navázal rod saských Otonů, který dal základy Svaté říe římské. Císař rodu taufů Fridrich I. Barbarossa nechal Karla Velikého za pomoci svého vzdoropapee svatořečit. Svatá říe římská trvala nominálně do r. 1806, kdy poslední císař Frantiek II. abdikoval na císařský titul ve prospěch Napoleona.
Francie byla toti dalím státem, který si nárokoval franské dědictví včetně titulu císařství. Napoleonova korunovace r. 1804 proběhla poněkud kuriózně, co měly na svědomí historické reminiscence. Napoleon kráčel ke korunovaci v oděvu poitém zlatými včelami podle vzoru ozdob nalezených v hrobě franského krále Childericha (otce prvního franského krále Chlodvíka). Napoleon povaoval včely za symbol královské hodnosti, přičem je moné, e v reálu byly ozdobami Childerichova koně. Samotný akt korunovace vykonal Napoleon tak, e si vzal korunu a sám si ji nasadil na hlavu. Byla to upomínka na korunovaci Karla Velikého r. 800 z rukou papee, která byla vysvětlována jako nadřazenost papee nad císařem; Napoleon opakování podobných dohadů předem zatrhl, svou hlavu před nikým sklánět nehodlal.
Po pádu vech evropských císařství se k dědictví Karla Velikého přihlásila sjednocená Evropa. Město Cáchy tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého za přínos k sjednocování Evropy.
2) Mimo politiků stojících u zrodu Evropského společenství nebo Evropské unie je dritelem ceny za rok 1991 prezident Václav Havel. Na Karlovi si cení, moderně řečeno, jeho "integračního úsilí". To vak pravda probíhalo hrubími metodami ne dnení integrace a na jiných základech a jak shrnuje Václav Veber: "Karel Veliký nechybí v ádném přehledu nebo pokusu o evropské dějiny. Bude tomu tak zřejmě právem, i kdy musíme vzít v úvahu, e právě v jeho případě ije v historii víc karlovský mýtus ne skutečné dějiny."
3)
Územní kontinuita
I ten karlovský "mýtus" ale vychází z jednoho faktu, který hned udeří do očí. U počátků sjednocování Evropy stálo est států, které byly svého času pevnou součástí franské říe Karla Velikého. Tzv. estka západoevropských států - Francie, Západní Německo, Itálie a země Beneluxu - stála u zrodu Evropského společenství uhlí a oceli r. 1951, ze kterého časem vzela dalí evropská společenství a z nich r. 1993 konečně Evropská unie. A kadá z těchto esti zemí má k franské tradici nějaký vztah.
Francie navazuje na Franky svým samotným jménem. Francouzské královské dynastie uívaly nejčastějího jména Ludvík (z těch známějích Ludvík IX. Svatý, Ludvík XIV. "Král Slunce", poslední král Ludvík XVI. popravený za Francouzské revoluce); první Ludvík toho jména byl král zvaný po fransku Chlodvík, který sjednotil franskou říi koncem 6. století. Po vymření západofranského karlovského rodu Západofranská říe zaniká, r. 987 nastupuje rod Kapetovců, kter se snad u dá nazvat královským rodem Francie. Nový král Hugo Kapet nechal korunovat v Noyonu, místě předelé korunovace Karla Velikého, aby navázal na jeho královskou tradici; Noyon bylo jinak nevýznamné biskupství, slavné mimo to asi jen jako roditě Jana Kalvína.
Východofranská říe, později Svatá říe římská, převzala po Karlovi Velikém ideu obnovy římské říe. Obnova zahrnovala i císařský titul a jeho udělení z rukou papee (po vzoru Karlovy korunovace r. 800). Na území říe se nacházely Cáchy, co bylo místo posledního odpočinku Karla Velikého a dalí symbol karlovské tradice. A také to byla příleitost k tomu, aby císař Fridrich I. Barbarossa z rodu taufů nechal vyzvednout Karlovy ostatky z jeho hrobky a nechal je svatořečit. Kult Karla Velikého pěstovali dalí císařové, jeho jmenovec, zároveň i český král Karel IV. Ten dostavěl gotické křídlo k cáské bazilice a přivedl Karlův kult i do Čech (sv. Karlovi Velikému je zasvěcen kostel na praském Karlově poblí Nuselského mostu).
4)
Ze zemí Beneluxu je Nizozemí spojené s Franky nejpevněji jazykem, stará frantina má ze současných ivých jazyků nejblíe právě k nizozemtině. Belgie, která se odtrhla od Nizozemí r. 1830, má mít ke Karlovi Velikému pozitivní vztah nebo minimálně ivý zájem i díky dílu belgického historika Henriho Pirenna, autora u klasické knihy "Muhamad a Karel Veliký".
Po jednom zásahu Karla Velikého nese své jméno i Itálie. Karel vpadl za Alpy na popud papee, který byl ohroován germánským kmenem Langobardů. Langobardské království padlo a na ádost papee muselo zmizet i jméno tohoto mocenského konkurenta. Karel tedy přejmenoval langobardské království na italské. To se po staletí drelo v severní Itálii, aby v 19. století dalo jméno "Itálie" celému sjednocenému poloostrovu.
A ideová diskontinuita
Postoj k franské tradici ale není v ádné z těchto zemí jednoznačný. Francouzi nemluví germánskou frantinou, ale románským jazykem, upomínkou na římskou éru Galie. V hledání kořenů chodí Francouzi do historie jetě dále, k době Galů. A tady vyvstává pro Francouze dilema, nakolik je jim blií Vercingetorix, vůdce Galů proti Caesarově expanzi, nebo dobyvačný Chlodvík. Výbuch Francouzské revoluce nesl i takové ohlasy, e se jedná o vzpouru utlačovaných Galů proti franské lechtě, objevily se poadavky na vzdání se jména Francouz. Revoluci hodnotily jako boj Galů a Franků i hlasy ze strany okované aristokracie. Ruská carevna Kateřina Veliká psala r. 1793 německému jazykovědci Grimmovi: "Nepozorujete, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky. Ale uvidíte, e se Frankové vrátí, a potom budou ty zuřící bestie lačnící po lidské krvi buď vyhlazeny, nebo zahnány do úkrytů."
5)
Na mezinárodní úrovni odpovídala část Francouzů na německé pangermánství francouzským pankeltstvím (podobně jako část Čechů panslovanstvím). Prusko-francouzská válka r. 1871 dala vzejít názorům, e se opakuje germánský vpád, akorát místo Franků útočí Prusové.
Německé země si franské dědictví také musely srovnávat v hlavě. Karel Veliký byl významnou evropskou osobností, take v očích Němců, resp. německých nacionalistů, musel být jedním z nich. Na druhou stranu tam byla ta drobnost, jakým způsobem dovedl zatočit se Sasy.
6) I saské dobové prameny s určitým zadostiučiněním sdělují, e zakladatel otonské císařské dynastie Jindřich I. Ptáčník byl příbuzný s rodem Widukinda, vůdce saského odboje proti Karlu Velikému. Karel Veliký mohl být v Německu vnímám i jako utlačovatel.
Země Beneluxu zase stojí mimo centrum bývalé franské říe, od kterého byly odděleny Rýnem. K tomu Belgie vznikla r. 1830, take u jen z toho důvodu je těké říci, e Karel Veliký byl něco jako Belgičan.
Středověká Itálie, vědoma si své civilizační tradice a úrovně, se stejně jako v dobách Říma, dívala na zaalpské germánské národy jako na barbary. Císařská koruna sice přela na císaře německého jazyka, ale občas docházelo k tomu, e italská města zavřela těmto vládcům své brány nebo e římský pape odmítnul adatele o císařský titul korunovat. Lutherův výstup proti katolické církvi včetně jejího římského centra nakonec korunoval rozchod Itálie a říe i za německou stranu.
Dá se říci, e Karel Veliký byl tak trochu vech a zároveň byl vem tak trochu cizí, importovaný element. Je to rozporuplná pozice, ale pro účel sjednocení naopak vhodný základ. Hůře se sjednocuje tam, kde si jednu osobu nárokuje jeden stát čistě pro sebe a jiné zájemce odhání. Můeme to srovnat s instalováním sochy velkomoravského vládce Svatopluka na bratislavském Hradě, která nesla nápis "král starých Slováků". Svatopluk i Velká Morava zde působí jako nástroje k upevňování slovenské státnosti, část Slováků včetně strany premiéra Fica je propaguje jako výlučné slovenské dědictví, i kdy by se velkomoravský prostor dal vyuít jako naopak pojítko mezi národy Čechů a Slováků. Na obou příkladech je vidět, jak je výklad historie ovlivněn více aktuální společenskou situací, ne snahou o leckdy suché poznání věci. A tak nějak asi vznikal i ná "karlovský mýtus".
ANTICKÉ DĚDICTVÍ
Hospodářství
Existovalo více faktorů, proč franská říe dosáhla takových historických úspěchů. Jednou z příčin bylo, e Franky obsazená Galie byla ve své době úrodnou a lidnatou provincií. Sever Galie byl dík svému mírnému podnebí dokonce vhodnějí pro pěstování obilí ne horká a suchá jiní Evropa. Frankové kromě galorománských poddaných převzali po Římu i správní a finanční systém, který jim umonil z takto získaných poddaných trvale profitovat. Mimo příjmu z daní představoval zásadní zdroj financí výnos z cel; římská říe byla proslulá svým systémem cest, které se daly takto zuitkovat. Francouzské slovo pro clo nebo poplatek "tonlieu" vzniklo z latinského "teloneum".
Stabilita říe Karla Velikého se vzájemně podporovala s demografickým nárůstem. Prudce stoupá uívání pluhů a staví se vodní mlýny, co ukazuje na zvyování produkce obilí. Přebytky potravin umonily rozíření specializovaných řemesel a místního i dálkového obchodu. Franské meče typu Ulfberth se staly tak ádaným artiklem, e jejich vývoz musel Karel opakovaně zakazovat (byly pochopitelně artiklem v cizích rukách i velmi nebezpečným). Frankové nevyuili galskou provincii k pustému kořistění, ale dokázali ji spravovat řádnou péčí.
Z římské říe převzali Frankové i mincovnictví. Nejprve naběhli na zlatý standard v podobě zlatých solidů, na které si králové občas po vzoru císařů nechali vyrýt své jméno a podobiznu (čím spolehlivě provokovali byzantské císaře). Razily se i mince stříbrné a bronzové a někdy za krále Dagoberta I. (2. čtvrtina 7. stol.) přeli Frankové na standard stříbrný. Stříbrné mince se jmenovaly denáry, ač římské denáry označovaly jetě mince bronzové. Denár jako stříbrná měna přeel za Karla Velikého i do jazyků a praxe dalích evropských národů. Spolu s tím přela i denárová raba, z jedné karolinské hřivny o váze 408 gramů se vyrazilo na 300 denárů. Takový přepočet pouívali vedle Franků i Sasové za Otonů nebo vůbec první české mincovnictví za Boleslava I.
Karolinský denár ovlivnil i mincovnictví anglosaské. Kdy Karel zavedl změny ve váze stříbra v minci, odpověděl král největího anglosaského království v Mercii Offa zavedením stejných změn ve svých mincích sceattech, aby obě měny byly lehce směnitelné.
Karolinský denár tak určoval podobu měnového prostoru na irokém území západní a střední Evropy, někteří historici v té souvislosti hovoří s nadsázkou o "středověkém euru".
Kultura
Převzetí ekonomiky patřilo do mocenské nebo "silové" oblasti vlády, které germántí králové dobře rozuměli. Bylo ale neuskutečnitelné převzít a pochopit během chvíle celý systém, který byl budován a proíván předtím celými generacemi. V kostce shrnuto: "Moc římské říe se dávno etablovala v ústředně řízené vojenské povinnosti, profesionální armádě a pro vechny ve stejných zákonech. Karel Veliký ani jedno z toho neměl." Jetě větí úpadek musela zaznamenat antická kultura, které Frankové rozuměli jetě méně ne finanční správě. Karel Veliký nevelel armádě úředníků, ale lechtě, "která se spíe ne o starověkou civilizaci zajímala o boj a lov". 7) Říe drela pohromadě protoe, e ji Karel objíděl osobně; byla to taková raně středověká vláda ze sedla koně.
Rozdíly v kulturním stupni byly veliké. Frankové nezpracovávali celou antickou kulturu od jejích začátků, ale přepisovali pozdně antické kompilátory. Namísto přírodopisných atlasů se sepisují bestiáře a nestvůry se dokreslují na místa na mapách, o kterých u Frankové nemají relevantní vědomosti.
Zatímco starověký Řím bojoval s nápisy a nákresy na zdech, asi jako se dnes zápasí s graffiti, tak franská elita bojovala s psacím náčiním a zvládnutím alespoň základní latinské gramatiky. Ruka franského lechtice byla přeci jen zvyklá od mládí na těký meč ne na lehký psací brk. Zvládání latiny bylo jednou z podmínek pro nástup na biskupský stolec, ale i tak měli biskupové v latině značné mezery (a někdy se z vůle krále stal biskupem i člověk úplně negramotný). Následkem toho vznikaly spory, jestli patně pronesená formule během bohosluby nebo jiného církevního úkonu má vůbec platnost (ve vrcholném středověku na to navázal spor, jestli má platnost me vedená hříným knězem). A jestli se pak z proměny Páně během me nestává pouhý amatérský "hokus pokus" - zkomolenina z latinského "hoc est corpus", "toto je mé tělo".
Nejznámějí franský kronikář (povoláním také biskup) Řehoř z Tours, mu literárně velmi činný, si v předmluvě jedné hagiografické sbírky spílá: "Neumí rozliovat rody podstatných jmen, často dává feminimum za maskulinum, neutrum za feminimum, maskulinum za neutrum. Také předloky, jejich pouívání upravila autorita velkých spisovatelů, neuvádí na správném místě."8) A takový sálský zákoník sepsaný za Chlodvíka po r. 500 si s gramatikou hlavu vůbec neláme.
Reformu latinského vzdělání zavedl Karel r. 789 v jednom ze svých kapitulářů (= nařízení) známém pod jménem Veobecné napomenutí. Karel si ve spise přeje mimo jiné i obnovu bezchybného uívání latiny, hlavně aby se předelo chybným překladům, a tím i chybnému přenosu nebo pochopení cizojazyčných textů. Nezůstalo jen u přání, Karel začal ideu kapituláře uvádět do praxe. V Cáchách vzniklo něco na způsob dvorní koly, určené pro děti z královské rodiny. Starí bádání uvádělo tuto kolu jako "akademii", ale nelo o trvalou instituci. Součástí Napomenutí pro církevní činitele bylo rozesílání gramaticky správných textů. Výsledkem bylo, e písemné prameny z druhé poloviny Karlovy vlády jsou skutečně gramaticky kvalitnějí.
Latina se stala středověkým jazykem učenců, v podstatě vytvořila jeden velký kulturní okruh. Franské písmo se pak stalo základem evropského písma hned nadvakrát. Karolinská latinka převzatá jako součást antického dědictví se rozvíjela a do středověkého gotického písma. Renesance odmítla toto lámané písmo stejně jako lámané gotické oblouky v katedrálách a hleděla se vrátit k antice. Hleděla obnovit i antické písmo a u toho připadla na písmo karolinské, protoe díla antických autorů se zachovala nejvíce v opisech karolinských kláterů. Dnení latinka tak má, by nechtěný, základ právě v písmu říe Karla Velikého.
Vechny tyto vývojové změny ale vykazují jedno omezení. Jsou záleitostí omezeného kruhu uivatelů, lidí okolo královských dvorů, lechty nebo církve. Zbytky antického dědictví tak musely zůstat zachovány v ústraní, dokud nepřila doba, která by je plně zuitkovala. Prim v uchování informací hrály klátery. Tradici antického stavebnictví v sobě nesly přímo kláterní nebo kostelní stavby, které daly základ evropského románského stylu do jeho nahrazení gotikou. Karlova bazilika v Cáchách tak v sobě nese přímo kameny dopravené z Itálie.
Za zdmi kláterů zůstaly uchovány antické spisy. Jeden z těchto spisů, Suetoniovy ivoty císařů, se stal vzorem pro Einharta, ivotopisce Karla Velikého. Spisy se dochovaly často pouze v jednom dochovaném exempláři vůbec, ne je objevila a nachystala k masovému vydání novějí doba.
BARBARSKÉ DĚDICTVÍ
Ohledně konfrontace barbarů s Římem převauje dnes stanovisko, e Germáni Řím tak úplně nezničili, ale spíe s ním splynuli a absorbovali jej. Přejali vyí kulturu a civilizační vymoenosti, ale společenské zvyklosti si barbaři ponechali, kdy v nich ili po věky.
Říe Říma a Franků měly jiný vztah mezi vládcem a státem: "Germántí králové také nechápali důleitý princip římské říe - rozdíl mezi osobním a státním majetkem, mezi úřadem a statutem, mezi soukromým a veřejným právem. Povaovali svou říi a svou pozici za osobní vlastnictví a podle toho s tím zacházeli." 9) Tyto principy měly do budoucna určité dopady. Pokud král vlastnil vechnu půdu, mohl ji propůjčovat, a takto mohl vzniknout lenní systém.
Dnení demokracie po vzoru římského práva odliuje státní úřad a majetek od osobní moci a osobního majetku. Hlava státu i vláda jsou limitovány monostmi zákona, nemohou nakládat se státem a lidmi podle své neomezené vůle. Státní majetek podléhá také pravidlům; nakládání se státním majetkem ve svůj prospěch je hodnoceno jako kráde; propůjčování státního majetku nebo úřadů za finanční protislubu je hodnoceno jako korupce; propůjčení získaného státního orgánu za příslib výdělku na jiném státním orgánu je natolik kontroverzní, e vedlo k pádu české vlády. Čím více na východ z dosahu vlivu římského práva, tím více je korupce hrozivějí.
Germánské právo ale nese pro demokracii a občanskou společnost také pozitivní vliv. Anglosaské právo se vyznačuje např. soudy před porotou vybranou z řad lidu, jak je doposud praktikováno v USA. Anglosaské právo pak obohatilo evropské právo o některé liberální zásady včetně známého "co není zakázáno, je povoleno". Liberálové v Německu a Británii v 19. století tak oslavovali "germánskou lásku ke svobodě" a demokratičnost za těch starých dobrých časů, ke kterým obraceli zrak. Jak komentuje s mírnou ironií Edward James: "Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíelo v 19. století, tedy jako na vládu vech majetných muů, na tomto mýtu moná něco můe být." 10) Normy odpovídající standartům moderní doby na germánských sněmech skutečně nevládly. Germánská kmenová shromádění se nazývala thing. Islanďané povaují svůj "Allthing", celoostrovní shromádění vech islandských kolonizátorů, za nejstarí parlament světa, a snad i právem. Na thingu se projednávaly zásadní záleitosti a spory. Výsledek musel být jednohlasný, aby se nenaruila harmonie společnosti. U jen v tom panuje rozdíl vůči dnení demokracii, která uznává různorodost a toleranci vůči meninám. Idyla takových starých časů padala ve chvíli, kdy se část kmene rozhodnutí thingu prostě nepodřídila. Vypukaly trvalé boje zaloené na nekonečném koloběhu krevní msty. Island, který ve 13. století zachvátil poár takovéto občanské války, vyřeil situaci dobrovolným podřízením norskému králi a jeho moci.
Nemusíme ale chodit tak daleko od západní Evropy, relikty archaické kmenové společnosti fungovaly ve Frísku, území severně od Rýna. Bainaté Frísko ovládalo do vrcholného středověku několik navzájem znesvářených klanů, které svoje spory řeily klasickým nástrojem rodové společnosti, tedy krevní mstou. Sjednotit se Frísové dokázali pouze proti vnějímu nepříteli a dlouho vítězili. Cizí rytíři v těkém brnění ztráceli výhody zbroje i výcviku, kdy zapadli do bain a nechali se ubíjet lehkooděnými sedláky. R. 1345 Frísové porazili holandského hraběte Viléma IV. u Warnsu, kde nyní stojí pomník na pamě fríské svobody. Sklonit hlavy museli a r. 1501 před zbraněmi Habsburků, kteří právě začínali ovládat celé Nizozemí.
Jině od Fríska probíhal vývoj jinými cestami. Bainy byly vysuovány, na jejich místech vznikala pole a vsi. Nastávala populační exploze, lidé se stěhovali do měst, která řídili samosprávou. Spory se tu řeily přes soudem, nikoli krevní mstou. Zakládání měst se ířilo z Porýní do dalích míst a Frísové nakonec utíkali před krevní mstou a nejistotou nejvíce do saského města Groningenu. Na tyto postupy se podíváme přítě.
1) Tak rozebírá např. Norman Davies: Evropa - dějiny jednoho kontinentu. Academia, Praha 2005, s.322.
Norský král Magnus I. byl synem krále Olafa Svatého, jméno mu dal během křtu králův skald (básník) Sigvat, jak o tom zpravuje Sága o svatém Olavovi: "A proč jsi dal chlapci jméno Magnus?", zeptal se král. "To jméno není v naem rodě." "Dal jsem mu jméno po králi Karlovi Velikém," odpověděl Sigvat, "o něm vím, e to byl nejskvělejí mu na světě." in Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu. Lidová demokracie, Praha 1967, kapitola 122, s. 156.
2) http://www.aachen.de/EN/sb/pr_az/karls_pr/index.html
3) Veber, Václav: Dějiny sjednocené Evropy. Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny států, Praha 2004, s. 42.
4) http://www.hrady.cz/index.php?OID=1988
5) Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Academia, Praha 2002, s. 28.
6) V nacistickém Německu dále probíhal ohledně Karla Velikého spor mezi Hitlerem a Himmlerem. Hitler potřeboval začlenit osobnost Karlova formátu do germánských dějin, jedna divize SS sloená z francouzských dobrovolníků nesla jméno Karel Veliký. Himmler se cítil být převtěleným Jindřichem I. z rodu saských Otonů. A protoe Sasové byli předtím Karlem podrobeni a navrch christianizováni, neměl Himmler franského císaře v oblibě.
7) Ardagh, John; Jones, Colin: Svět Francie. Kniní klub, edice Kulturní atlasy, Praha 1998, s.30.
8) Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice ivá díla minulosti, Praha 1986, s. 30.
9) Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 31.
10) James, Edward: Frankové. Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny národů, Praha 1997, s. 212.