Středověk
Dnes je: 18. 11. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Nechci se Vás nijak dotknout, ale ti připomínající mají většinou za sebou již nějaké publikace ;-) (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Samý rejpal tady,zkuste si napsat něco takového sami lépe,když umíte jen hnidopišsky rýpat do každéh . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Zajímalo by mě, kdo ty informace doteď tajil. :-)) (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Vážení, konečně se odtajňují zdroje úžasných informací o nás Slovanech. Kdo má možnost studovat ty p . . . (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Vláda Přemysla Otakara II. (1253 - 1261)

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 06. 10. 2013 (3732 přečtení)

    Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

    Přemysl měl na co navazovat, zdědil bohaté království, které vzkvétalo, vznikala nová města i vesnice, zlepšovalo se (velmi zvolna) zemědělství. Čeští panovníci vedou především války zahraničí, tatarský vpád v roce 1241 se dotkl Moravy jen letmo, nejkrvavější tak byly vzpoury Přemyslova stejnojmenného strýce proti jeho bratrovi, králi Václavu I., a další povstání proti tomuto panovníkovi, tentokrát ze strany jeho syna, kralevice Přemysla.

    Rakouské dědictví zavedlo dědice Českého království, jak se Přemysl před svojí královskou korunovací v roce 1261 tituloval, do svízelné situace na mezinárodním kolbišti. Ještě v létě 1253, tedy před nástupem Přemysla na český trůn, se zformovala široká koalice Jindřicha Dolnobavorského, Bély IV., krále Uher, Daniela Haličského (jeho syn byl Roman Haličský, manžel Gertrudy Babenberské, vdovy po Přemyslově bratru Vladislavovi, a tím i další z adeptů na rakouské dědictví) a polských knížat Boleslava Stydlivého (Bélův ze) a Vladislava Opolského. Přemyslovci se ocitli v sevření, ze severovýchodu zaútočila polská knížata společně s Danielem, Rakousy se staly cílem Uhrů a Bavorů. Česká vojska se střetu spíše vyhýbala, a tak útočníci spíše plenili. Humorná situace nastala na Opavsku, kde biskupův maršálek Herbort z Fulštejna poslal haličskému vládci svůj meč jako symbol vyzvání k souboji, Daniel, jak píší Haličsko-volyňské letopisy, to pochopil jako poddání se Herborta. Vojska, která nakonec nesvedla větší bitvu, nakonec odtáhla. Za pomoci místní šlechty Béla IV. obsadil většinu Štýrska.

    O koho se mohl nový český král naopak opírat, byla sí příbuzných mezi evropskými panovnickými rody. Ve Slezsku vládli jeho synovci, synové tety Anny a Jindřicha II. Pobožného, kdy zvláště Jindřich III. Bílý, a poté jeho syn Jindřich IV. Probus, patřili mezi nejvýznamnější polské spojence krále železného a zlatého. Mezi blízké spojence patřili oba korutanští bratři Oldřich a Filip, z hlediska příbuzenství Přemyslovi bratranci. Nejstarší Přemyslova sestra Božena byla provdána za braniborského markraběte Otu III., nejvýznamnějšího straníka českého krále, navíc říšského kurfiřta. Druhá Přemyslova sestra Anežka byla provdána od roku 1244 za míšeňského markraběte Jindřicha Jasného. Toto dynastické spojení nicméně pouze zlepšilo konfliktní vztahy mezi Wettiny a Přemyslovci, které byly napjaté už od anulování sňatku Přemysla I. s Adlétu Míšeňskou na začátku století, očekávané spojenectví však nepřineslo. Vztahy mezi královstvím a markrabstvím se vylepšily až v průběhu vlády Otakara II. Samotný Otakar II. byl po matce Kunhutě Štauf, tento fakt mu škodil zejména u papeže, zejména kvůli předchozím bojům Svaté stolice proti Fridrichovi II. Štaufskému.

    Poté, co nastoupil Přemysl na trůn, obklopil se svými spojenci z doby povstání proti otci. Bavor ze Strakonic se stal nejdříve pukrabím na Zvíkově a na začátku roku 1254 komorníkem, na úkor Boreše z Rýzmburka. Stolníkem se stává Ondřej z Všechrom. Maršálek (velitel ozbrojeného doprovodu panovníka) není doložen až do roku 1255, kdy je jím Vok z Rožmberka, příbuzný dalšího z Přemyslových důvěrníků, Vítka z Hradce.

    V době, kdy Přemysl dosazoval své věrné do prestižních dvorských úřadů, trvala alespoň formálně válka mezi ním a uherským králem, by o žádných vojenských střetech nemáme zprávy. Český král mezitím navazoval kontakty s novým papežem Inocentem IV., v listopadu slíbil poslušnost kurii a „jejímu“králi na římském trůně Vilému Holandskému.
    S pomocí papeže se podařilo vyjednat mír mezi českými a uherskými zeměmi, stalo se tak na počátku dubna 1254. Za českou stranu se zavazovali za krále olomoucký biskup Bruno, Vítek z Hradce, Ota z Meissau, Kadolt Sirotek a Vikart z Trnavy. Mír ze strany českého panovníka nemusel být považován za výhodný. Přemyslovi zůstaly Rakousy, z Štýrska pouze severně položené Travensko a Pittensko. Většinu Štýrska neovládl Roman Haličský (který si jej nárokoval), ale uherský král Béla IV. Z jiných dokumentů je známo, že Gertruda Babenberská získala panství Judenburg v Štýrsku.

    Tehdy ale už český král plánoval další výpravu, tentokrát křížovou výpravu proti pohanským Prusům. Přemysl se tak stavěl do posice obránce křesanství, což mohlo zlepšit jeho „image“ v očích ostatních křesanských panovníků, zejména v Říši, a především papeže s řádem německých rytířů. Přemysl se po celou dobu snažil stavět k rozdrobenému Polsku protektorsky (na počátku své vlády pomohl prosadit svatořečení krakovského biskupa Stanislava), výpravu do Pruska je možné chápat jako posílení obrany Polska útokem na jejího nepřítele. Zároveň během tažení Přemysl mohl vést diplomacii s polskými vládci osobně. Zde Přemysl mohl zklidnit vztahy s těmi Piastovci, kteří se připojili ke kampani uherského vládce roku 1253.
    Podle Příběhů krále Přemysla Otakara II. král vyrazil již 14. prosince 1254, Vánoce strávil ve slezské Vratislavi, zpátky do Opavy se měl vrátit 6. února. Svědectví listin je ovšem poněkud jiné. Pokud je datování přesné, výprava do Prus byla velmi krátký. Dne 2. ledna Přemysl vydá listinu v Brně, 17. ledna v Elblšgu potvrzuje svobody a výsady řádu německých rytířů ve svých zemích, 18. února je opět v moravské metropoli.
    Ve Vratislavi se k němu připojily oddíly braniborského markraběte v čele s Otou III. Český letopisec píše, že Přemyslovo vojsko v Sambii mnoho bralo, pálilo, loupilo a pobilo mnoho lidí obojího pohlaví a různého věku. Křižákům se podařilo pokřtít několik náčelníků, založen byl také Královec (dnes Kaliningrad, dříve Königsberg), pojmenovaný na počest českého krále.
    Záhy po návratu král vzal Přemysl do ochrany rakouské Židy, když jim vydal v březnu v rakouské Kremži velké privilegium, v roce 1262 vydal obdobné privilegium pro Čechy a Moravu.

    V roce 1255 byla aktuální volba nového římského krále; snad záhy po svém návratu ze severu byl český král v této souvislosti osloven kolínským arcibiskupem. Přemysl odpověděl diplomaticky: možnou volbu by přijal, kdyby odstoupil Vilém Holandský a Přemysla by akceptoval papež Alexandr IV. Nicméně Vilém byl zabit Frísy v lednu 1256 a celé vyjednávání vypuklo nanovo. Český král se do ničeho nehnal, celou situaci sledoval z povzdálí, jeho dvůr přesto překypoval diplomatickou aktivitou. Je známo, že v létě 1256 Prahu navštívil kolínský arcibiskup Konrád. Nakonec římský trůn přijali dva uchazeči – král Alfons X. Kastilský a bratr anglického krále Jindřicha III. Richard. Výběr kandidátů naznačuje, že říšským knížatům vyhovoval slabý panovník, který by v Říši nevládl nebo, ještě lépe, ani se v ní neukázal. Podobně zřejmě smýšlel i českých král, kterému slabá vláda vyhovovala; jeho případná kandidatura na říšský trůn zřejmě nebyla přijatelná pro ostatní vládce v Impériu kvůli jeho silné pozici.

    V témž roce vyplývaly na povrch starší neshody s dynastií Wittelsbachů, vládnoucí v Bavorsku. Těžko mohlo být zapomenuto vzájemné nepřátelství v boji o rakouské dědictví. Tentokrát byl jablkem sváru vliv v podunajských arcibiskupstvích a biskupstvích, která povětšinou inklinovala k českému králi; tito preláti však měli majetky i v Bavorsku, což místní vládce značně dráždilo.

    Přemysl zahájil tažení do Bavorska v polovině srpna 1256. Tažení zpočátku probíhalo zcela podle plánu českého krále, podařilo se proniknout za neustálého plenění do hloubi Bavorska, až za Landshut. V této chvíli se podařilo wittelsbašským bratrům shromáždit své voje a český král, který nechtěl svést polní bitvu, zahájil ústup. Celý podnik nakonec skončil fiaskem: u Mühldorfu se pod vojskem zřítil most přes Inn, další bojovníci zemřeli v zapálené věži. Značná část vojska (včetně významných šlechticů jako je Vok z Rožmberka nebo Smil z Lichtenburka) byla obklíčena a vzdala se na počátku září. I český letopisec píše, že se Přemysl Otakar II. vrátil domů s velikou hanbou. Následný mír přinesl bavorským vládcům drobné územní zisky, výrazně situaci ve střední Evropě ovšem nezměnil.

    Českou událostí roku byla smrt pražského biskupa Mikuláše a nástup Jana III. z Dražic. Ten byl po celý svůj episkopát věrným pomocníkem českého krále, nebyl ovšem tak výraznou osobností jako jeho olomoucký protějšek Bruno.

    Mnohem závažnější události se děly na jižním okraji Přemyslova impéria. Na konci padesátých let vypuklo povstání štýrské šlechty proti uherské vládě, zosobněné Štěpánem, synem Bély IV., který se stal zdejším hejtmanem a poté vévodou. Když uherská vojska, potlačující povstání, napadla Korutany a Kraňsko, porušila mírové ujednání z Budy z roku 1254. Štýrská šlechta nabídla vévodský stolec Přemyslovi a ten ihned do této země vyslal silné oddíl pod vedením Konráda z Hardekku. Většina země byla v roce 1259 ovládnuta oddíly českého krále tvořenými především Rakušany.

    Rozpoutaná válka nicméně čekala necelý rok na rozhodující střetnutí dvou silných mocenských bloků, své spojence povolali oba králové. Na straně Bély IV. stál haličský král Daniel, polští vládci Lešek Černý a Boleslav Stydlivý, jakož i Kumáni, Vlaši, Bulhaři a Bosňáci. Na české straně to byli Ota Braniborský, oba korutanští bratři, z polských Piastovců Jindřich III. Vratislavský a Vladislav Opolský, který tak od minulého střetnutí změnil stranu, spekulovat lze i o pomoci Boleslava Rogatky a Konráda Hlohovského.

    Tažení se tentokrát vůbec nepodobalo tomu do Bavorska, obě strany vyhledávaly bojový střet. 26. června 1260 překvapivý úder Uhrů pod vedením Bélova syna Štěpána zničil oddíly rakouských pánu u Stožce. Mezi padlými byla hrabata z Hardekku a Kadolt Sirotek, významní Otakarovi straníci. Obě znepřátelené strany se setkaly na začátku července u obce Kressenbrunn (Groisenbrunn) na protilehlých březích řeky Moravy. Bylo ujednáno, že české vojsko ustoupí, nechá přejít uherské na svoji stranu řeky a poté bude 13. července svedena bitva. K bitvě došlo nicméně už den předtím, nebo uherští vojáci ihned po překročení řeky napadly české vojsko, které tehdy zřejmě vyklízelo svůj tábor. Pod vedení Jaroše z Poděhús byl zformován těžkooděný oddíl, který dokázal ihned zaútočit a odrazit lehké uherské a kumánské jezdce. Mezitím se zformoval i zbytek vojska krále železného a zlatého, jeho útok znamenal pro krále Bélu IV. drtivou porážku.

    Vítězný panovník vpadl do západních Uher, záhy ale začal vyjednávat o konci války. Ještě před uzavřením míru Přemysl určil hejtmana ve Štýrsku, stal se jím Vok z Rožmberka, doložený již v lednu 1260; k uzavření míru došlo v březnu 1261 ve Vídni, Béla IV. se vzdal Štýrska a slíbil zaplatit 11 tisíc hřiven stříbra jako odškodné. K tomuto datu se také ustálila moravsko-uherská hranice.

    Přemysl nechtěl své uherské protivníky zcela pokořit (snad i uvědomoval, že to není možné), v tomto okamžiku proto začal usilovat o přátelské, nebo dokonce o spojenecké vazby mezi pražským a budínským dvorem. K tomu využíval sňatkovou politiku, během mírového jednání byl dojednán sňatek mezi Bélou, synem Bély IV. a dcerou Oty III. (tedy Přemyslovou neteří) Kunhutou.

    Po několika válečných kampaních a několika letech vlády byl stále Otakar II. posledním žijícím Přemyslovcem z manželského lože. Ještě v roce 1260 požádal papeže, zda by mohl legitimisovat jeho nemanželského syna Mikuláše, syna Anežky z Kuenringu. V říjnu 1260 dorazilo do Prahy několik listin od Alexandra IV., římského pontifika. Nejprve byl hošík, narozený někdy v první polovině 50. let, papežem prohlášen za legitimního a schopného převzít otcovy tituly. Listina, která přišla o několik dní později, již tak příznivě nevyzněla. Mikulᚠmohl zdědit vše, kromě královského titulu, nebyl tak plnoprávným dědicem.

    Přemysl tak musel hledat jiné východisko. Následovalo další vyjednávání s papežskou kurií a paralelně s uherským dvorem. Papež svolil rozluce Přemysla s Markétou Babenberskou, záminkou se stal její slib čistoty, který dala v roce 1243 po smrti svého prvního manžela Jindřicha Štaufského. Nejpozději v říjnu 1261 opustila Čechy, zemřela v říjnu 1266. Již na konci října 1261 byl Přemysl znovu ženatý. Jeho manželkou se v Bratislavě stala vnučka Bély IV., dcera Rostislava Haličského Kunhuta. S novou a mladou manželkou již Přemysl neodkládal královskou korunovaci (do té doby byl vlastně českým knížetem), která proběhla v Praze za účasti šesti biskupů ve významný křesanský svátek, Narození Páně 25. prosince 1261.

    První roky Přemyslova panování tak byla víceméně úspěšná, získal významné zisky v Podunají, stal se respektovanou postavou v Říši i u papežské kurie. Podařilo se mu na svoji stranu získat nejen některé polské vládce, ale především uherského krále Bélu IV., který byl dříve jeho úhlavním nepřítelem. Nová manželka mu nabízela možnost dočkat se mužského potomka a dědice království.

    Použité prameny a literatura:
    Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/1
    Fontes rerum Bohemicarum II
    Haličsko-volyňský letopis
    JAN, Libor; KACETL, Jiří. Pocta králi. Brno : Matice moravská, 2010
    KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Vimperk : Tina, 1993
    MIKA, Norbert. Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278. Racibórz : WAW, 2008
    VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002
    ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Listopad  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha