Vyšehrad jako druhé sídlo českých knížat a králů

24. října 1992, v době, kdy byl rozpad Československa (nebo vznik České republiky) na spadnutí, se špičky budoucí české politické scény sešly na Vyšehradě na při slavnosti obnovení českého státu. Nejprve zazněl chorál Hospodine, pomiluj ny, následovaly projevy a položení věnce k pamětní desce Vratislava II, tou dobou 900 let mrtvého. Politická representace se tak přihlásila nejen k státnické tradici doby Vratislava II. (a potažmo celého středověku a obecně minulosti), ale také k významné roli Vyšehradu v této tradici. K čemu se přihlašovali?

Počátky Vyšehradu
Mýtické počátky hradu nad Vltavou líčí Kosmas a zaznamenává tak názory české společnosti na přelomu 11. a 12. století. Podle něho byl Vyšehrad postaven v dobách mýtické kněžny Libuše a už tehdy to byl pevný hrad. Ač to není zcela jasně řečeno, od dob Přemysla Oráče (chronologie není zcela jasná) jsou uchovávány jeho lýčené střevíce v místní pokladnici, v době pražského kanovníka tedy existovaly a byly zde uchovávány.
První nezpochybnitelné důkazy existence Vyšehradu přináší numismatika. Na Vyšehradě existovala micovna již v době Boleslava II. a doloženo je hned několik mincmistrů. Za nejstarší jsou považovány ražby mincmistra, který je nazýván Noc (Cach 138: typ ruka - kříž, Cach 139: ethelredský typ), poté Zanta (Cach 140, 141, oboje také ethelredský typ), poslední dvě ražby nesou opis BOZE, týkají se spíše Boha než raziče s podobným jménem (Cach 142, 143). Na Vyšehradě razí menší část svých mincí i synové Boleslava III.: Boleslav III. (Cach 213 – 215, vše typ lomenice – kříž), Jaromír (Cach 279, 280, oboje řezeňský typ). Jaromír, který je i jinak spjatý s Vyšehradem, je zřejmě poslední, kdo zde razí mince. U Oldřicha, ani Břetislava, který provedl mincovní reformu, nejsou mince z Vyšehradu známy.
Hradiště mohlo být založeno Boleslavem II. jako místo pro ubytování posádek vyhnaných z Slezska a Malopolska, v úvahu přichází také sídlo knížete zbudované během jeho konfliktu se sebevědomým biskupem Vojtěchem.

Vyšehrad během krise českého státu
Ztráta území mimo českou kotlinu přerostla na přelomu milénia v krisi celého českého státu, kdy byla narušena posice Přemyslovců jako odvěkých vládců českého knížectví, když o osudech stolce rozhodoval Boleslav Chrabrý, až na něj na rok zasedl sám.
Polský panovník, neměl zřejmě dostatečný počet bojovníků, aby obsadil všechna česká a moravská hradiště svými bojovníky (z líčení Dětmara Mersenburského je vysloveně jmenován Žatec, kde byla ale i česká posádka), situaci Boleslavovi (IV.) nesmírně ulehčilo příznivé stanovisko českých velmožů, které mu ostatně umožnilo získat knížecí stolec v Praze. Vyšehrad byl proto zřejmě obsazen českou posádkou, která se poddala nejdříve Boleslavu Chrabrému (alespoň formálně), ale v přelomových chvílích podpořila přemyslovskou kandidaturu a výrazně pomohla Jaromírovi v nástupu na trůn. Kosmovo svědectví o neustálé věrnosti Vyšehradu (tedy jeho posádky) Jaromírovi je v rozporu s kronikou Dětmara, který neuvádí a neraduje se z neúspěšného obléháním Vyšehradu Boleslavem Chrabrým, což by jistě neopominul. Zde můžeme věřit saskému kronikáři, Kosmas (možná nevědomě) vylepšoval českou historii přelomu milénia vzhledem k Přemyslovcům na přátelštější.
Naznačena byla Kosmova nevědomost. V době kdy Kosmas psal svoji kroniku, bylo uznáváno, že Vyšehrad existuje od mýtických dob (nikoliv od konce 10. století) a byl vždy věrný českým panovníkům, tvořil oporu jejich moci. Vyšehrad jako opěrný bod proti ženskému Děvínu zapadá to jedné linie s Vyšehradem věrným Jaromírovi během polské okupace. Ideální obraz Vyšehradu mohl existovat již relativně dlouho před počátkem 12. století.
A Pleszczyńsi tvrdí, že Vyšehrad byl spíše než Praha sídlem Boleslava II. Pobožného v jeho konfliktu s biskupem Vojtěchem Slavníkovcem a z podobného symbolického hlediska (nekolaborace s Poláky jako v případě Pražského hradu) si jej jako své sídlo vybral i Jaromír. V úvahu přichází i jiný argument. Vyšehrad, pokud byl vybudován ke konci 10. století, mohl být i v době Jaromíra moderní a dobře opevněnou pevností (píše to i Kosmas) oproti Praze (ale toto tvrzení nemá bohužel pevné opory). Pro panovníka, který čelil silné vnitřní i vnější oposici (jako byl Jaromír) bylo jistě bezpečnější sídlit právě zde.

Vyšehrad jako sídlo prvního českého krále
Významnou úlohu v českých dějinách přinesla vláda Vratislava, a hlavně jeho konflikt s bratrem Jaromírem.Poslušný biskup patřil k oporám panovníka, jak mocenským, tak i intelektuálním. Jako krásný příklad může sloužit Reichskirche, také čeští panovníci se snažily do biskupských úřadů dosazovat poměrně slabé a nevýrazné osobnosti, často bez silného zázemí (tudíž z ciziny) závislé na knížeti. Jako takového lze označit prvního Thidaga, Šebíře i další. Naopak biskup z významného rodu mohl posílit řady panovníkových odpůrců (stačí vzpomenout jaké problémy, které dělal Vojtěch, předtím než se stal svatým). Podobná situace nastala s Jaromírem (který programově přijal jméno Gebhart, podle svého vzdáleného babenberského příbuzného, biskupa v Řezně Gebharda). Vratislav počítal, že jeho madší bratr bude dělat problémy a pochopitelně se snažil jeho budoucí mocenskou posici omezit (vytvořením biskupství v Olomouci) a zabránit i samotné volbě (opět chtěl nastolit někoho na sobě závislého – svého kaplana německého původu Lance). V této „církevní politice“ byl vládnoucí Přemyslovec úspěšný jen z poloviny.
Vratislavova snaha vytvořit z Vyšehradu první místo státu se sídelním i církevním aparátem se běžně chápe v příčinném vztahu s jeho bojem proti bratru Jaromírovi. Uvážit je ale také možné Vratislavovo vymezování vůči staršímu bratru Spytihněvovi, vůči kterému mohl mít několik výhrad – Vratislav mu mohl mít za zlé vyhnání do Uher, smrt své první manželky, za kterou také Spytihněv, aledpoň nepřímo, mohl. Právě Spytihněvova vláda je pevně spojena s Pražským hradem, kde v roce 1060 začal budovat basiliku na místě dřívější rotundy sv. Víta, kde se nacházely ostatky českých světců Václava a Vojtěcha.
Vratislavova snaha byla vybudovat velkolepé panovnické sídlo, včetně sakrálního zajištění po vzoru Cách, Kolína nebo Říma. Proto Vratislav začal na Vyšehradě budovat novou kapitulu, jejíž kostel se měl vyrovnat basilice sv. Víta na Pražském hradě.
Na reálném základu může stát falsum z 12. století, které odvolává na 9. května 1070, měla být vydáva v Lateránu papežem Alexandrem II. a pontifex uděluje kanovníkům právo nosit mitru. Seběvědomí a ambice kapituly naznačuje úsloví „hlava celé provincie“. V tomto případě datum vydání může být časově shodné s počátky kapituly, která by tak zhruba vznikala relativně krátce po volbě Jaromíra biskupem pražským. Zřejmě budovaného kostela sv. Petra a Pavla se týká listina Řehoře VII., který slibuje Vratislavovi relikvie pro budovaný kostel. K tomu ale zřejmě nedošlo v důsledku zkalení česko-kuriálních vztahů. Podobně nevyšla Vratislavovi snaha vést liturgii v slovanském jazyce (na pozadí čehož můžeme vidět snahu o vybudování vlastního arcibiskupství), což snad mohlo být spojeno s královskou ideologií a právě Vyšehradem. Ohlas Vratislavovi snahy o zavádění slovanské liturgie snad může být pozdní Pulkavova spojitost vyšehradského kostela sv. Klimenta se svatým Cyrilem. Podobně mladší redakce prokopských legend spojují toho světce s Vyšehradem (měl zde být žákem a vysvěcen na kněze).
Královský titul byl pochopitelně spojen s Vyšehradem, jako místem, kde sídlil tehdejší panovník. Vratislav, který s Vyšehradem spojil život, se zde, v kapitulním kostele, nechal pohřbít. Místo jeho hrobu není ovšem známé, tudíž není ani možno zkoumat jeho tělesné ostatky. První česká korunovace se konala 15. června 1086 v Praze, její zláštností oproti jiným korunovacím bylo to, že se konala uprostřed mše.Tato korunovace se stala vzorem pro další české korunovace (vědomě se dbalo na kontinuitu), takže se tato výjimka pravděpodobně ustálila. Podobně se dá uvažovat, že cesta ke korunovaci začínala na Vyšehradě, který byl v té době panovníkovým (Vratislava I.) sídlem, i později, kdy už Vyšehrad neplnil sídelní funkci.

Vyšehrad na konci 11. a během 12. Století
Po smrti prvního českého krále a „pádu“ jeho království, ztratil Vyšehrad svoji roli středu království, ale nebyl odsunut zcela na vedlejší kolej. Břetislav II (a později i jiní). zde trávil Velikonoce a věnoval majetky kapli sv. Máří Magdaleny. Na rozdíl od svých předchůdců byl pohřben ovšem na Pražském hradě.
Vyšehrad platil za pevnost i v roce 1109, kdy se zde usídlil Bořivoj II., i jako vězení, když zde byl držen Ota Olomoucký.
Důležité sídlo byl Vyšehrad za Vladislava I., který zde umírá a také zde předává vládu Soběslavovi I. Vyšehrad hraje klíčovou roli v souboji Soběslava s Otou Olomouckým, který se jej záhy po volbě Soběslava zmocňuje.
Pro počátek 12. století je doložen správce Vyšehradu Fabián, z čehož Pleszczyński usuzuje, že předtím a poté (Soběslav I.) spravovali hrad sami panovníci a kastelán nebyl potřeba. Osobně bych na základě nedostatku pramenů pro 12. století takto neusuzoval, sám kastelán Fabián se na stránky kosmovy kroniky dostal „náhodou“, pro své schopnosti.
Za vlády Soběslava I. se vrací druhému pražskému hradu jeho prestiž, je znova protěžován jako za vlády prvního českého krále. Slouží i nadále jako vězení (tentokrát syn Lutolda Konrád). Nejmladší syn Vratislava učinil donace ve prospěch zdejší kapituly, opatřil kostel nádherným lustrem a zvýšil počet kanovníků.
Na Vyšehradě se odehrála také jedna z nejvýznamnějších událostí vlády Soběslava, a to soud nad spiklenci v roce 1130. Cílem spiknutí, které měl iniciovat biskup Menhart, bylo svržení Soběslava a nastolení jeho synovce Břetislava (syn Břetislava II.), plán měl vykonat velmož Miroslav. Soud, za účasti mnohých velmožů se konal ve vyšehradském paláci. Miroslav a jiní nejmenovaní byli popraven, Břetislav oslepen, biskupa Menharta se Soběslav snažil sesadit z úřadu (a tímto úsilím podle V. Vaníčka ztratil možnost stát se druhým českým králem.
Protěžování Vyšehradu Soběslavem mohlo být důsledkem stejných okolností, s jakými se potýkal jeho otec, Soběslav jednoduše nevycházel se „svým“ biskupem a proto sídlil (pokud můžeme u panovníků raného středověku uvažovat o stálém sídle) na Vyšehradě.
To vše se logicky změnilo po smrti Menharta, dalším biskupem byl zvolen Soběslavův člověk, bývalý vyšehradský probošt Jan, Soběslav přesidluje na Hrad, kde v roce 1135 nechává stavět kamenné opevnění.
Na Vyšehradě proběhl ještě za Soběslava I. jeden státnický akt, právě zde se jednalo o zvolení jeho syna Vladislava následujícím knížetem v roce 1138.
Další panovníci už nepreferovali hradiště před Pražským hradem, ač se stalo víceméně zvykem, že vyšehradský probošt byl kancléřem českého panovníka, prvně jím byl za Vladislava Gervasius. Na Vyšehradě byl hostěn o svatodušních svátcích roku 1142 král Konrád III., zde ovšem můžeme uvažovat o tom, že Hrad byl po nedávném obléhání Konrádem Znojemským poškozen a nebyl pro imperátora tolik representativní.
Důležité místo má Vyšehrad za vlády Soběslava II., který vydal několik listin ve prospěch zdejší kapituly a nechal se zde i pohřbít. U něj lze klidně uvažovat o návaznosti na (církevní) politiku otce a vymezování se proti politice bratrance a předchůdce.
Nejsou jasné doklady, že by Vyšehrad zaujíl výraznější postavení za vlády Bedřicha, když byl v konfliktu s biskupem Jindřichem Břetislavem (který byl ovšem dříve probošť právě vyšehradské kapituly).

Závěr
U Vratislava I. a snad i Soběslava I. byl Vyšehrad spojen s budováním (a nebo alespoň pokusem) královské ideologie, nezávislé na tehdejších tradicích (např. stolec na Hradě, sněmy české šlechty). V průběhu 12. století Vyšehrad ztrácí ideologickou a sídelní funkce, zůstávají mu zadání církevní a vojenské. Úpadkem prestiže vysvětlit, že Přemysl I. jemuž se skutečně podaří získat královský titul, začne tvořit královskou ideologii, kde jednoznačně dominuje Pražský hrad nad Vyšehradem. „Úpadek“ Vyšehradu koresponduje s Pleszczyńského teorií, že potřeba psaného privilegia pro vyšehradskou kapitulu, exempce z biskupské moci a papežské ochrany, byla potřeba definitivně až v okamžiku, kdy panovník přestal sídlit na Vyšehradě a že do té doby stačila veřejná ústní domluva s vyslancem papeže. První pravý papežský dokument, který vymezuje práva a povinnosti vyšehradské kapituly, je od Lucia II. z roku 1144, tedy několik let od nástupu a upevnění moci Vladislava I.

Exkurs: Vyšehrad za posledních Přemyslovců
V roce 1303 vyhořel Pražský hrad, tradiční sídlo posledních Přemyslovců. Českému králi Václavu II. se nabízela se možnost přesídlit na „staroslavný“ a také nedaleký Vyšehrad, obdařený výrazným sakrálnem. Namísto toho umírá (a zřejmě i bydlí) v domě zlatníka Konráda dole ve městě. Podobně při návštěvách Brna sídlí v domech předních měšťanů a nikoliv na Špilberku. Využívat služeb pohodlnějších měšťanských příbytků před chladnými hrady zřejmě neškodilo panovnickému majestátu.
Vyšehrad se dvakrát objeví na stránkách Zbraslavské kroniky v souvislosti s jeho dcerou Eliškou, poprvé, když z Vyšehradu utíká před Jindřichem Korutanským. Zde také poslední Přemyslovna umírá. U Elišky Přemyslovny by se snad dalo uvažovat o tom, že k dávnému sídlu prvního českého přemyslovského krále, jako pokračovatelka přemyslovské tradice chovala vřelejší vztah.

Použité prameny a literatura:
CDB I, Kosmova kronika česká, Dětmara Mersenburského kronika, Petra Žitavského kronika zbraslavská
BLÁHOVÁ,Marie: Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, edd. Bořivoj Nechvátal, Jiří Huber, Jan Kotous, Praha 2001
CACH, František: Nejstarší české mince I. České denáry do mincovní reformy Břetislava I. Praha 1970
CIBULKA, Josef: Český řád korunovační a jeho původ, Praha 1934
HUGH, Ahgnew LeCaine: Češi a země Koruny české. Praha 2008
KALHOUS, David: Anatomy of a Duchy. The political and Ecclestiatical Structures of Early Přemyslid Bohemia. Brill 2012
KUBÍN, Petr: Vyšehrad jako český Řím, Teologické texty 17, 2006
PLESZCZYŃSKI, Andrzej: Vyšehrad. Rezidence českých panovníků. Praha 2002
STEINHÜBEL, Ján: Kapitoly z nejstarších českých dějin. 531 – 1004, Krakov 2011
ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 2002