NOVÁ TVÁŘ OCEÁNSKÉ EVROPY
Nové objevy, z nich vycházející dovoz bohatství v podobě drahých kovů ceněného zboí, vedly k přesunu center politiky nebo obchodu ke státům sousedících s Atlantikem. Úpadek zailo Středozemní moře, odkud původně vycházely impulsy k prvním zámořským pokusům, úpadek zailo Baltské moře včetně dopadu na obchodní spolek Hanzy.
Některé evropské mocnosti se nadále soustředily na politický boj v rámci Evropy, jako třeba Francie nebo německé země. Země plně orientované na oceán ztrácely na evropském dění zájem a v případě Nizozemí a Portugalska byla zámořská politika mocným impulsem k upevnění vlastního státu. Nizozemí tvořilo ve středověku součást relativně volného svazku zemí Svaté říe římské pod vedením německého císaře, resp. krále. Královskou korunu Svaté říe drel v letech 1247 - 1256 Vilém Holandský, zvolený hlasy církevních kurfiřtů jako vzdorokrál proti císaři Fridrichu II. Stejně tak nizozemský jazyk byl jedním z dialektů rozsáhlého germánského základu. Tato pouta k německým zemím byla uvolněna s nástupem zámořských výprav, kde Nizozemí vedlo samostatnou politiku, kterou si i vzhledem k prostředkům získaných z kolonií bylo schopno uhájit.
Křesanská část Iberského poloostrova se ve středověku skládala z více malých království pohlcovaných panělskou Kastilií a Aragonií. Portugalská tendence k průniku na oceán byla v podstatě předurčená. Pokud země zrovna neválčila s Kastilií, zbývala jen oceánská hranice, za kterou se dalo něco podniknout. panělsko se nevzdávalo účasti na evropském dění, zlato ze zámoří uívala k válkám s Francií, Itálií nebo s Turky.
Zatímco malá panělská království bez větích problémů splynula s větí celopanělskou monarchií, Portugalsko vedlo samostatnou a úspěnou zámořskou politiku, kde vnímalo paněly jako konkurenty, jako cizí. Odmítlo smířit se spojením se panělskem v rámci personální unie (1580-1640) a za pomoci lechtické vzpoury se osamostatnilo, aby zůstalo samostatné do dnení doby.
ив роше каталог
ZÁMOŘSKÉ VÝPRAVY - ZAEHNÁNÍ KRIZE STŘEDOVĚKU?
Po krizi růstu středověku se Evropa musela sebrat jetě z morové rány. Kdy u nebylo kam expandovat, kdy byly osídleny i méně úrodné a chladnějí kraje v podhůřích, kdy města přestávala přijímat nové obyvatele a i sí měst se zdála plná, hledali lidé nové monosti v nových objevech, které by umonily lepí ivot v rámci daných podmínek; místo extenzivního roziřování se hledaly monosti intenzivní, jak z minima prostředků vyzískat maximum. Takto získané nové vynálezy vedly k zámořským plavbám, které přinesly nové monosti expanze, osídlení nebo dovoz zboí (v podstatě tedy pokračování extenzivního kursu), ale i k novým objevům, které zlepily kvalitu ivota. Obecný rozdíl mezi katolickou a protestantskou praxí spočíval v tom, e katolické mocnosti vyráely nové země osídlit - proto takové mnoství zemí, kde se mluví panělsky, popř. portugalsky, zatímco protestantské pouze exploatovat - dováet zboí a finance získané obchodem nebo silou, místo kolonistů zanechávat de facto obchodní zástupce, a za tím účelem vytvářet východoindické obchodní společnosti.
Jako první krok k překonání středověké krize bylo nutné zajistit základní ivotní potřeby, aby mohl být nastartován dalí populační rozvoj. Realizace tohoto úkolu se ujaly hned první výpravy Portugalců. Ti na Kanárských ostrovech zaloili obilná pole, během asi třiceti let cukrovar pro cukrovou třtinu, začali vyváet víno.
Z Asie začalo Portugalsko dováet mnoství koření za levné ceny. Pod pojmem koření se dnes skrývá pochutina, ale ve středověku mělo význam irí a podstatnějí. Mořeplavci pod něj zahrnovali i tropické ovoce a jiné plodiny, tedy zdroj stopových prvků a vitamínů. Ale hlavně se koření typu onoho nejvíce obchodovaného pepře uívalo k masu, aby se leckdy vůbec dalo pozřít. V Evropě se toti před zimou vybíjela stáda, která nebylo mono přes zimu uivit, a maso se musela nějak chránit před zkázou. Dávalo se do chladu, nakládalo do soli, co přesto nemohlo úplně zabránit zkaení. A aby zanikla zkaená chu, tak se přebíjí pálivým pepřem nebo dochucuje jiným kořením (jak mohou potvrdit i v restauracích nevalné kvality).
Daleko významnějími objevy z hlediska zajitění potravinami jsou plodiny dovezené po objevení Ameriky, tedy brambory, jim příbuzná rajčata a papriky, dále kukuřice, fazole, pak třeba jetě dýně. Opačnou cestou se do Ameriky dostalo obilí, káva nebo vinná réva. Plodiny si vzájemně nekonkurovaly, ale doplňovaly se. Jako pracovní sílu na nově obdělanou půdu dováely evropské mocnosti africké otroky, také "zboí" získané díky oceánským výpravám. Do Evropy se jetě vyváelo hovězí maso, hlavní vývozní artikl jihoamerických hospodářů.
Rozíření plodin přes zámořské kontakty zafungovalo dobře, koncem 16. století u byly brambory a kukuřice nejrozířenějími plodinami v Číně. V dnení době tvoří původně americké plodiny jednu třetinu světové potravinové produkce.
Jiné plodiny si naly místo v evropské kultuře, v některých případech v národní tradici, jako je anglický čaj o páté. Jiné plodiny se staly pro někoho předmětem kadodenního uívání, jako třeba tabák.
Pozměněná tvář Nového Světa
Evropský diskurs pouívá pro zámořské výpravy pojmu "zámořské objevy", dalo by pouít i "zámořské dobývání", ale to nezní tak pozitivně. Z hlediska Evropy lo skutečně o objev nových zemí, nových plodin..., nových nalezi drahých kovů, nových zdrojů otrockých sil... Na domorodé obyvatele měl příchod Evropanů spíe tragický dopad. Přímé kody napáchaly evropské zbraně a nemoci, trvalejí kody vykazovala změna celého ekosystému.
Přizpůsobení zemědělství evropským potřebám vedlo k úpadku tradičního hospodaření, které tak nestíhalo pokrývat potřeby Indiánů. Indiáni nahnaní na práci na plantáe nebo do vzdálených dolů nestíhali vyrábět dost potravin pro sebe, jejich pole s leckdy důmyslným systémem zavlaování a obdělávání zpustla.
Středověkou se krizi se povedlo překonat i díky této expanzi, ale jak je vidět, vyuívání zdrojů z nově objevených kontinentů uvrhlo zase do krize tamějí obyvatele i prostředí. Zatímco v době prvních kolonistů bylo hlavním motivem zemědělství pokrytí základních ivotních potřeb, v dnení době slouí tropické zemědělství více zvýení blahobytu. Detné pralesy ustupují novým plantáím s tropickými plodinami (nejvíce na vině je pěstování tabáku, který vysiluje půdu tak, e dalí rok se musí vysadit na jiném kusu půdy) nebo novým pastvinám pro dobytek; tento proces se stal terčem kritiky antiglobalistů.1) Znakem novověké Evropy oproti středověké zůstává vyuívání hmotných i lidských zdrojů zemí tzv. Třetího světa. Je předmětem diskuse, nakolik tento nástroj, který pomohl k překonání středověké ekonomické krize, vede k dalí krizi, tentokrát ekologické (viz nejznámějí spor o existenci globálního oteplování, kterému má napomáhat kácení pralesů).
NÁSTROJE EVROPSKÉHO POKROKU A PŘEVAHY
Na počátku středověku tvořila Evropa přívěek islámské civilizace, který arabským kronikářům a cestovatelům stál sotva za pár slov. Mnozí křiáci vrcholného středověku, často oproti svým původním očekáváním, vyměnili své studené a vlhké hrady na kopci uprostřed lesů za symbiózu v bohatých, pulsujících a kulturních městech v muslimské Palestině. Na přelomu středovku a novověku byli muslimové vyhnáni ze panělska a paněltí sousedé Portugalci začali muslimy vytlačovat z jihoasijského pobřeí. Při pronikání do Indie a Číně v dalích stoletích u mimoevropské státy zůstaly zcela mimo hru; a katolické mocnosti jako panělsko a Portugalsko také. Kde mohla nastat taková změna?
Arabská říe při své počáteční expanzi absorbovala území starých civilizací, kde se seznámila s jejich kulturním bohatstvím. Na území dobytém na Byzanci zůstali křesané se znalostí antické filosofie, vědy nebo lékařství, dalí vědomosti mohli Arabové vstřebat v dobyté Persii nebo Egyptě (pokud zrovna nezapalovali alexandrijskou knihovnu...). Přes arabský svět se tak Evropy dostala díla antických filosofů, např. Aristotela a dalích.
Základním předpokladem je vůle se něco nového učit, i kdyby to bylo mělo být od někoho cizího. Hezky to vysvětlil arabský učenec al-Kindí: "Neměli bychom se stydět uznat pravdu, a k nám přichází z kterého chce pramene, třeba od dřívějích generací a cizích národů. Ten, kdo ji hledá, cení si ji nadeve." 2) A jiný arabský učenec al-Birúní (973-1050), host na dvoře ghazánovských vládců v Indii, byl konfrontován s opačným přístupem: "Hinduisté věří, e ádný národ není tak dobrý jako ten jejich, ádní králové, ádná víra a ádná věda tak jako ta jejich. ... Jejich nadutost je tak velká, e kdy jim povíte o nějakém vědním oboru nebo učenci v Chúrasánu nebo v Persii, budou vás povaovat za ignoranta, či spíe za lháře. Kdyby cestovali a stýkali se s jinými národy, brzy by změnili svůj názor." (Dějiny Indie, s. 318) Indové si mysleli, e jiná civilizace nemá monost je nějak obohatit (nutno podotknout, e v oné době kolem r. 1000 se Indie uzavírala více ne předtím nebo potom). Al-Birúní jako zcestovalý učenec s irokým rozhledem dokázal zhodnotit, e uitečné věci se dají nalézt na více místech, e neexistuje jedno centrum, kde je odjakiva a provdy ve nejlepí. Naopak arabská říe se vyvihla k jednomu ze světových center díky kompilaci starích poznatků a tradic.
To ale nebyl obecný znak islámu jako spíe konkrétních kultur. Během první expanze Arabové dobyli Alexandrii v Egyptě s její proslulou knihovnou. Velitel Arabů ji kázal zapálit, protoe "pokud knihy obsahují toté co Korán, jsou zbytečné, a pokud něco jiného, pak jsou nebezpečné". Identický přístup, tedy likvidaci knih mimo Koránu nebo ničení památek po jiných náboenstvích (zničení Buddhových soch vytesaných do skály) zaujal fundamentalistický Taliban během vlády v Afghánistánu (fundamentalistický v tom uím slova smyslu, jako je pro protestantské fundamentalisty fundamentem Bible, tak pro islamisty je fundamentem Korán, a cokoli nevycházející přímo ze svatých knih je podezřelé nebo zavreníhodné, a to doslova, jak je vidět). Světu uzavřenějí přístup zaujala i pozdně středověká turecká říe. Kdy přijala idy vyhnané r. 1492 ze panělska, nabídli jí noví přistěhovalci svoje znalosti a dovednosti, např. uití knihtisku. Turci ho odmítli s tím, e tisknout náboenské texty, a vůbec Korán, by bylo rouhání.
Křesanská středověká Evropa se k přejímání poznatků a pravd od pohanů, konkrétně antických filosofů, stavěla dvojznačně. Na jednu stranu musela vyjádřit nadřazenost svého náboenství, na druhou stranu mohla plno poznatků přejmout. Přejímání pravd podpořil Sv. Augustin s odkazem na Bibli, kde idé prchající z Egypta vzali s sebou zlaté a stříbrné předměty, které pouili ke stavbě svého svatostánku. Křesané tak měli právo přejmout pohanské pravdy, aby je přetvořili a zasadili do stavby svého světonázoru: "Jestlie filosofové (pohantí) náhodou vyslovili pravdy uitečné naí víře, zvlátě platonikové, nejenom e se nemusíme těchto pravd bát, nýbr musíme je těmto neoprávněným dritelům odebrat a sami jich vyuít." (Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy, s. 155) Z výroku je slyet trochu skřípění zubů, s jakým Augustin ospravedlňuje převzetí částí pohanské filosofie. Musí celý proces sloitě opisovat, aby to nevypadalo jako projev sympatií k pohanům. Místo úcty k dritelům pravdy se o nich naopak vyjadřuje v dehonestujícím duchu jako někom, kdo poznal pravdu vlastně náhodou, v horím případě jako snad o zlodějích, kteří pravdu ukradli. Celkově ale z výroku vyplývá monost otevření se a vstřebání u dosaeného stupně pokroku jiných kultur.
KONZERVATIVNÍ SÁZKA NA JISTOTU
Čína
Vstřebávání poznatků a objevů od okolního světa pomohlo určitě evropským zámořským výpravám, ale ne vude to bylo přijímáno za potřebné. Al-Birúní zkritizoval Indy za jejich nadutost, za přehlíení kultury okolního světa, a nadutost čínské "Říe středu" ohrazené vůči "barbarskému" okolí velkou čínskou zdí byla snad jetě větí. Neschopnost vývoje vak znamenala, e Čínu dohnaly evropské mocnosti vyuívající síly průmyslu (z toho nejvíce průmyslově vyráběných zbraní).
Kdy evropské mocnosti od 18.-19. stol. napevno pronikly do Číny, prosazovaly po svém způsobu výdobytky průmyslové civilizace. Nesetkávaly se s pochopením. Kdy v Číně začala fungovat eleznice, místní ji začali ve velkém ničit - brala práci rikům, kteří se ivili vozením lidí ve svých vozících, které sami táhli. Takové jednání nelze připsat jen nějaké nadutosti. Vychází ale ze zásad, které z Číny svého času udělaly velmoc, ale v novověku přispěly k jejímu pádu.
Čína prováděla extenzivní růst a na hranice moností, na kterých se zastavila. Kadý kus úrodné půdy včetně kopců s terasovitými políčky byl pokryt obdělán, a tato pole ivila vesnice o pravidelném počtu lidí. Zemědělské výrobky bylo mono směňovat v trhovém městě, které leelo v pravidelné vzdálenosti do čtyř kilometrů k okolním vesnicím
Společnost řídí konfuciánská filosofie. Kadý v ní má své místo, kadý má nějak pracovat, aby zajistil chod společnosti. Rolník vyrábí jídlo, řemeslník výrobky, voják je chrání - jedno povolání je ale tabu, je nemravné - obchod. Obchodník vyrábí pouze zisk, nevyrábí hodnoty, jen s nimi spekuluje. Kadý jedinec má vykonávat povolání, které zaručuje uitky pro společnost, a společnost za to kadému takto pracujícímu garantuje jeho místo na světě. Vechno bylo zracionalizované, vechno mělo své místo, vechno klapalo. Čína se se svou prosperitou uzavírá za velkou zdí, aby ji nenaruil nějaký ruivý vliv v podobě vpádu barbarů.
Čína se mohla se svým konfuciánským systémem stát kolem přelomu letopočtu světovou velmocí číslo jedna, ale právě její "programová nehybnost" zapříčinila, e ostatní velmoci ji byly schopné dohnat a nakonec ovládnout. Čínské vynálezy jako papír nebo střelný prach doly ve své zemi uplatnění, protoe pomohly celé společnosti. Ale vynálezy, které by nahradily pracovní sílu a pomohly ekonomice, nebyly v Číně uplatněny. Podobně jako ona eleznice by braly práci lidem, kteří by tak přili o své jisté místo ve společnosti. Sociální smír byl pro Čínu důleitějí ne pokrok neberoucí ohledy na některé sociální vrstvy.
Katolický konzervatismus
Jak jsme u četli, jezuité v jiní Americe obdivovali fungování incké říe s její správou vypracovanou do posledního detailu. Incká říe zajiovala stejně jako Čína kadému své jisté místo, dosáhla rovně vynikajícího stupně civilizace, ale stejně jako Čína bránila rozvoji jednotlivce nebo inovacím systému, jak zkritizoval ve svém citátu von Humboldt.
Obdiv jezuitů k inckému konzervativnímu systému odkazuje na sociální konzervativismus samotného katolicismu. Církev pečovala o chudé, křesanské řády provozovaly pitály, patřilo to k etice doby. Středověký křesanský panovník čerpal legitimitu z ochrany slabých, sirotků a vdov. Vládnoucí vrstvy měly za úkol pečovat o vrstvy nií.
panělská Koruna pouívala zlato z kolonií na podporu církve, která jej přetransformovala do podpory chudákům. Kolem kláterů fungovaly vývařovny, kde se kdokoli mohl najíst vydatné polévky a nějakým způsobem přeívat. Městská vrstva, nositel pokroku, se ve panělsku prosazovala jen pomálu. Podporováni nebyli ani kolonisté v Americe, ti měli jen získávat zlato, aby za něj draze nakoupili zboí dováené ze panělska, např. manufakturní výrobky, které měli kolonisté zakázáno vyrábět. Systém nemotivoval k aktivitě ani chudáky kolem kláterů, ani střední vrstvy, ani lechtice, kteří měli v rámci pojetí cti zákaz manuální práce.
Expanze katolických mocností do světa byla motivována náboensky a finančně. Náboenský prvek měl expanzi ospravedlnit (íření evangelia, boj s nevěřícími), finanční prvek hnal mořeplavce vpřed. Na dobytých územích se bohatství hledalo v nálezech drahých kovů, a v případě podmanění obydleného území se zaváděla cla a poplatky a daně a dalí moné i nemoné platby, které odčerpávaly bohatství do Evropy, ale jinak rozvoji místní ekonomiky spíe kodily ne pomáhaly.
panělská Koruna i Portugalsko byly takovou konzervativní sázkou na staré jistoty; kadý měl zajitěno nějaké minimum pro přeití nebo i sluné ivobytí, ale neměl ádnou vizi na výrazné zlepení situace. Společenské vrstvy byly pro jedince patně propustné. Při tomto fungování státu je lehké pochopit jezuitské uznání incké říi, která dovedla společenskou kontrolu a stálé společenské umístění pro jedince k jetě větí dokonalosti; a k formě státního klátera, jak to charakterizoval von Humboldt.
Bylo jen otázkou času, kdy takový systém neschopný vývoje, takový "kolos na hliněných nohách" bude předehnán progresivními konkurenty. A ohromná říe bráněná ohromnou silou bude muset čelit modernějím armádám a zbraním nepřátel a povstáním vlastních obyvatel nespokojených s tvrdou mocí vlády. Takový osud potkal panělsko stejně jako Turecko, kdysi dvě největí mocnosti Evropy, které ale odmítly inovace. Povstání a vznik samostatných států na Balkáně a v jiní Americe napsaly tečku za zbytky jejich velmocenského postavení.
PROTESTANTSKÝ LIBERALISMUS
Katolická morálka vychází z toho, e člověk znamená více ne peníze; bohatství zavání hříchem, ale peníze vydané na pomoc blinímu tento hřích vykupují. Oproti tomu protestantská morálka, prakticky rozvíjená za námořních plaveb a rozvinutá v nejčistí formě v Severní Americe, vnímá jako celospolečenské dobro ne almunu, ale práci, ze které vznikají hodnoty pro dalí bliní. A penění zisk z takové zásluné činnosti je také zásluný. Takový je ideální obrázek, z mnoha příkladů ale vysvítá, e hlavním motivem práce není uspokojení potřeb ostatních lidí, nýbr vlastní zisk (i na úkor potřeb ostatních lidí).
Za předchůdce tohoto kapitalistického mylení a praxe můeme povaovat Benátčany v Asii s jejich heslem "nejdříve Benátčané a pak křesané". Zatímco katolíci se v cizích krajích snaili propagovat svoje náboenství, disputovali na dvorech vládců a nebo umírali jako mučedníci, tak italtí obchodníci a po nich protestanti se těmto otázkám vyhýbali. Zisk a obchod byly důleitějí a náboenské spory byly obchodu pouze na překáku. Janované tak na dvorech perských ílchánů přejímali tamní zvyky, oblečení i jména pro své potomky. Výmluvný je příklad Japonska, jeho izolacionalismus nalomili Portugalci, ale byli vyhnáni poté, co provozovali misijní činnost. Jejich místo zaujali Nizozemci, kteří slíbili (myslím, e upřímně), e ádné náboenství do vzájemných styků plést nebudou.
Protestanté se tedy vzdávali evangelizace v zájmu zisku. To se dá zahrnout pod obecnějí postoj, a sice nezájem o cizí kultury. Protestanti ili ve své vlastní kultuře, kterou nevnucovali ani v dobrém, ale ani ve zlém. Ani ádný obhájce domorodých zájmů, jako působil las Casas pro Indiány, se tak mezi protestanty nenael.
Mluvili jsme o nezájmu protestantů o evangelizaci, domorodé kultury, a k tomu nutno připočíst nezájem o sociální soudrnost ve své vlasti. Katolické monarchie praktikovaly výe popsaný konzervativní systém, kde měl kadý své jisté místo. Naproti tomu protestantské státy tato pevná pravidla povolily. Daly tím zelenou nejprůbojnějím slokám společnosti, které neomezovaly byrokracií, daněmi, ani morálními výčitkami, e obchod nebo zisk mají pochybnou hodnotu, ani morálními ohledy na nií a chudí sloky společnosti. I ty mají teď toti monost vyuívat svobodně svých schopností. A co víc, místo monosti nastupuje z morálního hlediska povinnost - povinnost pracovat, postarat se o sebe, nebýt zátěí. Kdo nepracuje a odkazuje sám sebe na péči okolí, chová se sobecky. Vyí vrstvy společnosti jsou nositeli hodnot a znalostí, vichni ti podnikatelé, právníci, lékaři, učitelé apod. si zaslouí úctu, protoe jejich práce pomáhá rozvíjet celou společnost.
Krystalicky čistou formu této mentality lze nalézt ve fungování kapitalismu v USA. Jeden z největích amerických podnikatelů 19. století Andrew Carnegie sepsal esej s názvem Evangelium bohatství; v katolické kultuře můe znamenat spojení těchto slov v jeden celek protimluv nebo přímo rouhání, v protestantské zemi, jak vidno, nikoli. Carnegie vyjádřil v eseji mylenky, e "hromadění bohatství těmi, kteří mají schopnost a energii je vytvořit, znamená pro lidstvo nikoli zlo, ale dobro", a tvrdil, e "ve vývoji společnosti je rozdíl mezi milionářem a dělníkem ukazatelem, jak dlouhou cestu společnost urazila" (Dějiny USA, s. 394). Vyí vrstvy slouí pokroku a pokrok celé společnosti - ovem vyím vrstvám slouí po zásluze nejvíce.
Trochu paradoxně později Carnegie prohlásil, e člověk, který umítá jako boháč, umírá v hanbě. Peníze se mají pouít k obecnému blahu, ne k čistě individuální spotřebě. Obecným blahem se nerozumí rozdávání almuen, jak praktikuje katolická společnost, ale podpora těch institucí, které pomohou ostatním lidem v rozvíjení jejich vlastního úsilí nebo zájmů. Bohatí mecenái by měli zakládat a podporovat koly, knihovny, nemocnice, kostely, sportovní zařízení, parky nebo umělecké instituce. Po svém zakladateli tak nese jméno newyorská Carnegie Hall, prostor pro koncertní vystupování.
Větí míru citu a blií osobní kontakt začaly vykazovat manelky těchto velkopodnikatelů. Nalézaly tím seberealizaci v době, kdy se nesluelo, aby eny bohatých manelů chodily do práce. Zakládaly dobrovolnické organizace, které financovaly ze svého majetku a kde se i v praxi osobně angaovaly. Poloily tak základy sociální práce.
***
Asi nejznámějí český selfmademan, který začínal lidově řečeno od píky, je Tomá Baa. Zaloil expandující firmu na výrobu obuvi, který zahrnovala i vlastní prodejny. Baův úspěch začal ničit jeho konkurenty, kteří stále vyráběli po starém způsobu. Traduje se příhoda, jak jeden zkrachovalý vec hodlal spáchat sebevradu, protoe zkrachoval, a Baovi poslal jako memento svůj evcovský verpánek. Baa na tento dar reagoval lakonicky: Takhle jsem já začínal taky.
V odpovědi se zračí mylenka, e kadý se můe ze své situace dostat a je to jenom na něm. Nutnost donutí člověka, aby se zdokonaloval. Zdokonalováním sebe v důsledku zdokonaluje i svůj obor, protoe vymýlí inovace nebo postupy, jak uetřit pracovní sílu. Pokud neuspěje, můe se vrhnut na jiný obor, který tím zase rozvine. V obou případech vzniká pokrok, který posune lidské monosti a společnost zase o něco dál.
Práce jako nejvyí hodnota? Reakce na liberalismus
Industriální procesy velkoměst za průmyslové revoluce naruily dosavadní vztahy. Lidé, kteří se stěhovali do měst za prací, se vzdávali původního zázemí a irích vztahů na vsi. Ve městě je pak čekaly pinavé ulice a pinavý vzduch...
Část lidí tak hledala alternativní hodnoty ne práci. Vznikají literární díla obdivující ivot na venkově nebo v divočině. V USA, roditi čistého kapitalismu, se část lidí obrací k původním indiánským kulturám. Příklady, kdy se běloch stal členem indiánského kmene, nejsou jen romantickými tématy filmu typu Tanec s vlky nebo Mayova Vinettoua. Vycházejí ze skutečných případů a zároveň vyjadřují tajnou touhu lidí k návratu k prostímu ití. Evropský rozvoj trampingu je jenom umírněnějí formou této touhy.
patné ivotní podmínky dělnictva vyvolávaly jejich nespokojené reakce. S plným pochopením se nesetkávaly ani mecenáství nebo charitativní akce bohatých průmyslníků. Dělníci argumentovali, e je sice hezké poslat finanční částku na pomoc obětem zemětřesení, ale e tuto finanční částku získal průmyslník díky úsporám na pracovních podmínkách. Pokud je průmyslník skutečně filantrop, a investuje do pracovních podmínek, které neohroují zdraví a ivot jeho zaměstnanců...
Katolická a populistická reakce
Liberalismus měl na nespokojené projevy jednoduchou odpověď. Člověk se musí víc snait, víc pracovat, aby zlepil svoje patné podmínky. Konzervatismus naopak uznal dělnické stínosti částečně za oprávněné. Svou roli stále ona hrála katolická morálka soucitná s chudými, obava z naruení společenského smíru a obava z moného násilí vrcholícího a převratem, jakým hrozili radikálové.
Katolická církev byla aktivní i v zámořských koloniích, které se bránily ekonomické nadvládě evropských velmocí. Katolická církev zde tradičně bránila Indiány proti Evropanům, co se projevuje několika způsoby.
Na tradici jezuitských misií, které za pracovní výkon zaručovaly Indiánům dobré podmínky k ivotu, navazuje svým způsobem tzv. Fair-trade. Je to férový obchod, který zaručuje domorodcům v Americe nebo Africe takové výkupní ceny jejich komodit, aby nemuseli bojovat o holé přeití. Cena výrobku je tedy o něco vyí, ale lidé ji kupují s vědomím, proč tomu tak je (a s vědomím, e výrobek vykazuje vyí kvalitu, protoe není průmyslově nebo chemicky zpracován, e je férový i vůči zákazníkovi).
Fair-trade neunikl neoliberální kritice, podle které tento plánovaný postup od výrobce k zákaznikovi nerespektuje pravidla volného trhu, čím ho ohrouje. Liberálům se dostává odpovědi, e člověk umírající hlady je důleitějí ne trh, čím je v kostce shrnut nejpodstatnějí rozdíl mezi katolickou a protestantskou morálkou.
Obrana vlastní země proti cizímu pronikání nabyla v latinskoamerických zemích podobu tzv. levicového populismu, který vynesl některé politiky a do prezidentského křesla - jako Cháveze ve Venezuele a Moralese (osoby indiánského původu) v Bolívii. Smyslem tohoto směru je vyhnat cizí kapitál, nadnárodní společnosti, a nechat na vlastním přírodním bohatství pracovat vlastní lid; proto snaha Cháveze o zestátnění ropných polí vlastněných americkými firmami nebo Moralesova dohoda s ropnými firmami, díky které mohl financovat stavbu bytů nebo nemocnic. Po vyhnání těchto cizích firem nebo jejich zkrocení se automaticky počítá s tím, e se země ekonomicky zvedne.
Populismus není moderní směr, nemá ideové vyhranění (narozdíl od moderních politických směrů typu liberalismu, socialismu, s výhradami také konzervatismu nebo faismu). Podporu nezískává primárně programem a tím, e se hlásí k nějaké ideologii, ale na základě starých nebo takových obecných, "přirozených" principů předpokládá, e vládnout má ten, kdo je nejschopnějí, kdo je morální a inteligenční veličinou a tak dále. Podle toho vypadá volební kampaň, kde se populista prezentuje jako odborník na vechno, místo ideologie sází víc na svoje charisma...
Levicový populismus není přímo komunistický, za hlavního nepřítele nemá kapitalistickou třídu, dokonce úplně ne ani svoji vlastní, ale kapitál v cizím vlastnictví. Vzhledem k tomuto společnému nepříteli a levicovému základu navazují levicoví populisté v zahraniční politice přátelské vztahy s komunistickou Kubou, take v praxi na první pohled splývají.
Levicový populismus není ani přímo katolický, i kdy část katolické církve v Latinské Americe k levici silně inklinuje. Čas od času se objeví kněz, který místo nedělního kázání pronese proslov v tom smyslu, e kdyby Jeí Kristus il tady a teď, vzal by do ruky samopal a odeel do dungle, a on tak činí té. Levicový proud nael vyjádření v tzv. Teologii osvobození ustanovení v 60. letech 20. stol, čím je míněno osvobození od hierarchických, sociálně nerovných struktur. Teologie se snaila prorazit u papee Jana Pavla II., ovem neúspěně. Teologii navíc odmítla i Kongregace pro nauku víry, moderní nástupkyně středověké inkvizice. Předelý pape Benedikt, který předtím vykonával funkci právě v Kongregaci, se stavěl k Teologii jetě více odmítavě. Zvolení aktuálního papee Frantika I. původem z Argentiny poukázalo jednak na silné postavení katolické církve v Latinské Americe, historicky poctivě vydobyté, a jednak poukázalo na sociální rozměr církve, který vyniká nejvíce právě v chudých oblastech Latinské Ameriky; pape prováděl taková gesta jako odmítnutí nechávat se vozit limuzínou apod., na co evroptí katolíci reagovali trochu nechápavě. I proto je poněkud paradoxní, e po druhé světové válce, kdy Vatikán zprostředkovával exil nacistickým prominentům, nael hlavní proud pohlavárů azyl právě v Jiní Americe.
Evropské pojetí katolického konzervatismu vychází z jiných základů ne to latinskoamerické. Objektem jeho zájmu nejsou samozřejmě ádní utlačovaní Indiáni, ale Evropané. S populismem má přece jen jedno pojítko, tím je název politického směru. Populismus vychází z latinského populus - lid, a katolické politické strany se nazývají "lidové", popř. "lidovecké". Tímto "lidem" se rozumí vrstvy, které tolik nezasáhlo liberální těpení na bohaté a chudé. V praxi to znamená chránit zájmy lidu ijícího na vsi, kde je v tradičním pojetí i o nejchudího postaráno slubou u bohatého statkáře. Naopak svět města je lidovcům nepříjemný, vznikají tu nové vrstvy, které jsou katolictví odcizené - nemorálně bohatí průmyslníci, na druhé straně dělnictvo, které zajímá více nedělní utkání ve fotbale ne nedělní návtěva kostela. Město je v otázkách morálky na katolický vkus a moc svobodné, naruují se tu konzervativní sociální vztahy - emancipují se eny, nechávají se vidět sexuální meniny (pochody typu Gay Parade), meniny náboenské (v evropských velkoměstech jsou k vidění meity) a mnozí dalí a městská kultura to nejene toleruje, ale v konkrétních případech povauje za obohacení. Ideál vidí církev v nenaruených vztazích na venkově nebo maloměstě a sociální program neprojevuje socialismem jako dělnické městské vrstvy, ale ochranou rodiny jako základní společenské jednotky, která zajistí svému členu ve potřebné.
***
Jako modelový příklad konzervativní reakce na liberalismus můe slouit předvolební situace v Polsku r. 2005. O vítězství se přetahovaly dvě strany, liberální Občanská Platforma (PO) a konzervativní Právo a Spravedlnost (PiS). Ve finii těsně zvítězila PiS, kdy vsadila na jednu kartu - takříkajíc přes noc se přeměnila z konzervativní strany na sociálně-konzervativní. Liberálové toti propagovali reformy, které by měly sociální dopady, a vzhledem k tomu, e levice v Polsku se sama vyfaulovala korupčními skandály, vyslyela část voličů na konzervativní záruku sociálního smíru.
Vyrovnanost svou největích stran vycházela z jejich tradičních voličských základen. PO má základnu ve větích městech, PiS jako správná lidovecká strana na venkově. A důraz na vlastní tradiční hodnoty a na venkov jako by uzavíral tyto lidovce do svého dvorečku, do svého státu, co se projevuje v odporu části konzervativní pravice vůči evropské integraci. To u není ale tolik věcí lidovectví (lidovecká frakce v evropském parlamentu ostatně patří mezi největí), jako spí pravicového populismu.
Pravicový populismus
Základní prvek jako u levicového populismu funguje i u pravicového, ale s opačnou tendencí. Zatímco levicový populismus funguje v chudých zemích a nepřítelem je evropský nebo severoamerický kapitál, populismus pravicový funguje právě v oněch evropských a severoamerických zemích, a objektem nepřátelství jsou mj. etnické skupiny z těch zemí chudích.
Pravicový populismus také vidí nepřítele v cizích zásazích. Evropská Unie si nemístně diktuje, jak se má jmenovat tuzemský rum nebo jak mají být velké klece na slepice. Do ekonomiky nemístně zasahují cizinci, kteří berou práci. Stejně nemístně do ní zasahují asociálové, kteří nepracují a berou dávky. Zdravému fungování politiky brání korupčníci, take je nutné nastolit vládu odborníků nebo jetě lépe povolat k vládě toho jediného skutečně nezkorumpovatelného politika, který to hlavně myslí dobře a myslí na lidi místo na sebe, co bývá jako na zavolanou předseda populistické strany. Po odstranění vech těchto kodlivých vlivů se ekonomika i politika rozejdou a začnou fungovat tak, jak mají.
Pravicový populismus není ze své podstaty přímo rasistický, protoe jedná z ekonomického zájmu. Ale přistěhovalci spadají do kategorií jak cizince, tak etnické meniny, take mezi populismem a nacionalismem vede v praxi nejasné dělítko stejně jako mezi levicovými populisty Latinské Ameriky a komunistickou Kubou.
Poměr pravicového populismu k práci je tedy také veskrze pozitivní. Práce je důleitá hodnota, kterou je nutno chránit před cizinci nebo nadnárodními institucemi typu Evropské Unie. A zásahy do trhu práce jsou vnímány jako jádro sporů.
Oproti liberalismu panuje jedna důleitá změna, liberalismus chce expanzi pracovních moností nejlépe po celém světě, i ona Evropská Unie má svobodu pohybu pracovních sil a kapitálu jako hlavní zásadu. Pravicový populismus vnímá takto velikou svobodu jako riziko a ohroení, má potřebu se před tak velkým trhem uzavřít a chránit. Stojí tu idea svobody celosvětového pohybu práce oproti mínění, e tento nadnárodní systém zasahuje do svobody národního trhu práce. 3)
***
Pravicový populismus jetě funguje v rámci parlamentní demokracie, tyto meze překračuje faismus. Ochranu pracovního trhu si představuje jetě důsledněji ne populismus, cizí pracující poaduje vyhnat, popř. jinak fyzicky eliminovat. Faismus se vymezuje vůči liberálním hodnotám, ale co mu oběma směrům zůstává společné, to je měanská idea práce. Faismus ji vede do extrému. Kdo nepracuje, nepřispívá tak ničím společnosti, je jí na obtí a je k práci donucen nebo přímo fyzicky odstraněn. Heslo nacistických lágrů "Arbeit macht frei" ospravedlňovalo veřejnosti jejich existenci - měli tam být internováni vagabundi, kteří se učili práci, idé, kteří podle nacistů ili z finančnictví místo "poctivé práce", a dalí takoví.
Socialismus
Západoevropský a severoamerický kapitalismus vedl ke zvětování sociálních rozdílů, a to ve dvou rovinách. Na tvrdé ekonomické metody si mohly stěovat jak koloniální země, tak nií vrstvy v rámci kapitalistických zemí. Obě tyto skupiny volily odlinou strategii obrany. Kolonie se bránily obecně tím, e se snaily tyto víceméně nezvané vetřelce vyhnat nebo podřídit svým podmínkám a kultuře. 20. století tak přineslo jak u popsaný levicový populismus, tak národně osvobozenecká hnutí v Asii, Africe i Asii. Levicový populismus funguje v zemích Latinské Ameriky, která prodělala národně osvobozenecké boje proti panělsku a Portugalsku v 19. století a nově vnímá nepřítele v nadnárodním kapitálu, ropných společnostech apod. Národně osvobozenecká hnutí 20. století pak představují dalí povstaleckou vlnu, kterou odnesly protestantské velmoci. Británie ztratila svou "perlu impéria", tzn. Indii, ze závislosti se vymanila Čína, oslabení Nizozemí v důsledku okupace za druhé světové války vyuila k povstání Indonésie, Francie zaila hněv ovládaných v osvobozenecké válce Alířanů.
Tvrdé metody vůči vlastním niím společenským vrstvám na Západě spočívaly v praxi co nejniího sniování nákladů. Zaměstnanci to odnáeli nízkými platy, patnými podmínkami při bezpečnosti práce, patným sociálním zabezpečením, a při patné souhře okolností výpovědí z práce. Vzhledem ke sniování nákladů zaváděli průmyslníci stroje, které vykonávaly více práce, a tak bylo mono propoutět zaměstnance.
Připomíná to zmiňovanou situaci v Číně, kde eleznice brala práci rikům, take Číňané začali eleznice ničit. Západní praxe taková nebyla. Ničení strojů se objevilo na začátku dělnického hnutí u tzv. luddistů, ale spíe ne kvůli svým úspěchům jsou významní jako příklad pro učebnice pro ukázku, jak dělnické hnutí začínalo.
V dělnickém hnutí dominantní marxismus ničení strojů dokonce odsuzoval. Přebíral toti v jednom ohledu liberální rétoriku, e nejvyí třída jakoto nejschopnějí vede lidstvo kupředu, e vynálezy, které etří a ulehčují práci, vedou celé lidstvo k pokroku. Vzhledem k dopadu strojní výroby na proputění z práce ale marxismus povauje za nutné převzetí výroby, vech těch strojů dělnickou třídou, aby výroba pokryla potřeby vech lidí. A protoe kapitalistická třída se svého vlastnictví výroby nevzdá, tak je třeba revoluce.
Mimo plánovaného převzetí výroby převzali marxisté i ideu práce jako nejvyí společenské hodnoty. V české verzi Internacionály, jakési hymny komunismu, je velebena práce jako "matka pokroku" a píseň končí slovy "buď práci čest", přičem pozdrav "Čest práci" se před Listopadem uznával za oficiální pozdrav. Leninovo známé "Kdo nepracuje, a nejí!", je sice extrémní, ale nikoli originální...
Pro liberála je nositelem hodnoty práce kapitalista, který práci organizuje, vymýlí, a v neposlední řadě "dává práci" zaměstnancům, kteří by bez něho zůstali nezaměstnaní. Komunismus přehodil ve svém vnímání světa přehodil u tříd znaménka - "pracující" je dělník, který vykonává skutečný pracovní proces, na jeho konci je výrobek nebo sluba, zatímco kapitalista sedí v kanceláři a "ije z jeho práce".
Sociálně demokratické strany ovem brzo zvolnily ve své radikalitě, ustoupily od revolučního marxismu k parlamentní formě. Německá sociální demokracie tak učinila ji r. 1875 na Gothajském sjezdu, tedy 27 let po vydání Komunistického manifestu a za následné nesouhlasné kritiky Marxe i Engelse.
Sociální demokraté formou sociálně demokratických stran vstoupili na půdu parlamentu. Zlepování podmínek dělnické vrstvy uskutečňovali pomocí zákonů, a u se jednalo o platové otázky, o celý systém sociálního zabezpečení nebo o zpřístupnění kolství vem vrstvám. V kulturní rovině provozovaly levicové strany spolky, od tělocvičných po vzdělávací. Právě vzdělávací spolky pomáhaly zapojit dělníky do společenského ivota. Suplovaly kolství, které bylo chudým vrstvám hůře dostupné.
Vechna tato, jak by nazvali liberálové, "vlastní iniciativa", vechny ty dělnické kulturní a politické spolky, pomohly dělnické vrstvě k začlenění do společenského ivota; a tvořily respektovaný, pokud ne přímo rovnoprávný prvek. Socialistické strany figurovaly ve vládních koalicích, sportovní kluby v oficiálních soutěích apod. A tak dolo k tomu, e socialismus zapadnul do společnosti tak, e ji přijal za svou. Byl to obrat od marxistického postoje, který chtěl kapitalistickou společnost zničit, k postoji státotvornému, demokratickému.
Socialismus má vlastní ideové vyhranění, čím se lií od levicového populismu, který klade důraz na charisma nebo domnělé vynikající charakterové a inteligenční vlastnosti svých vůdčích osobností. A lií se i od komunistických stran, které na základě svého ideového vyhranění nadále poadují revoluční svrení kapitalismu a parlamentní demokracie.
ZÁVĚR
Evropa raného středověku byla zaostalou oblastí schovanou někde v lesích. V průběhu novověku ale překonává i dosavadní nejvyspělejí civilizace a spolu se Severní Amerikou, kterou Evropa kolonizuje, nakonec určuje běh planety. Krize vrcholného středověku byla překonána díky extenzivnímu rozpětí za hranice Evropy i díky intenzifikaci ekonomiky díky novým vynálezům.
Kapitalistická Evropa narozdíl od tradičních civilizací neopakovala stavy sebeuspokojení nad dosaeným pokrokem a nezhlédla se ani v sociálním smíru, který určoval stabilitu společnosti, a u v Číně nebo incké říi. Sociální smír vede ke stabilnímu a osvědčenému společenskému ivotu, ale také ke stagnaci.
Stagnující civilizace se opájejí vědomím vlastní výjimečnosti, jak to komentoval arabský učenec al-Birúní v případě Indů, uzavírají se před okolním, zaostalým světem za hranice nebo přímo zdi, jako čínská "Říe středu". Vůči této strategii čas od času vystoupí nějaká mladá civilizace, která ve svém rozvoji přebírá a hltá vědomosti a praxi okolních zemí a otevírají se cizím zvyklostem. Tak se chovali Arabové, kdy tvrdili, e je nutné hledat pravdu, a pochází z jakéhokoli zdroje. V praxi to znamenalo přísun uitečných vědomostí z evropské antiky, křesanské Byzance, z perské nebo indické tradice. Opačně se ale chovala nástupkyně arabských muslimů, Osmanská říe. Kdy panělský královský pár vyhnal r. 1492 idy ze svého území, mnoství utečenců se nastěhovalo na území Osmanů a přineslo mnoství uitečných vědomostí. Konzervativní osmanská říe je odmítla přijmout, stejně jako jiné, a nakonec skončila jako "nemocný mu Bosporu", který je udrován při ivotě jen zásluhou politiky evropských mocností, které se tím brání přílinému vlivu Ruska na Balkánu.
Evropské státy se daly cestou přebírání vědomostí a cestou vlastního úsilí, co se týká vědeckých úspěchů a hlavně jejich uvedení do praxe v podobě technologií. Kdy r. 1623 jezuité na čínském dvoře určili zatmění Slunce přesněji ne číntí a arabtí učenci tradičními metodami, získali pevné místo v srdci Říe středu. K ovládnutí území Číny dolo později, a to za pomoci původně čínského vynálezu, střelného prachu.
Čína mohla vynalézt střelný prach, který pouívala na ohňostroje, ale Evropa pouila střelný prach do zbraní, kterými ve finále Čínu pokořila. Střelný prach se dostal do Evropy přes asijské státy, uívala ho i Osmanská říe při svých vítězných taeních, ale byli to Evropané, kdo vymysleli, jak dát děla i na lodě, aby je zpětný náraz při výstřelu nepotopil. Palebná síla portugalských flotil umonila vítězit nad početně silnějím loďstvem Egypanů a asijských států, protoe děla zničila nepřátelské lodi dřív, ne se přiblíily.
Vyuití střelného prachu lze vůbec povaovat za jeden z přelomů středověku a novověku. Jestlie se za konec středověké rytířské kultury povauje bitva u Kresčaku r. 1346, kde rytíře, na dobovou morálku tak trochu nečestně, postříleli angličtí lučitníci, tak za dalí přelomový bod lze povaovat bitvy v závěrečné fázi stoleté války, kde rytíře i anglické lučitníky postřílela francouzská bronzová děla. Symbolicky tu jde vidět vítězství technologie nad člověkem a jeho schopnostmi. Vůdci armád u nestojí v čele bitevního iku a neriskují v bitevní vřavě ivot, jak to činil jetě Jan Lucemburský u Kresčaku, vůdci armád stojí na návrí nebo sedí v polním stanu a určují pohyby vojsk; v dolních patrech vojska namísto heroického boje pěáků nastupuje disciplína, jednotný vojenský krok, aby voják a jeho jednotka přesně plnili rozkazy shůry. Technologie získává silnou pozici a rozvojem je silnějí čím dál víc...
Tradiční civilizace zaručovaly kadému jeho místo, sázely na ve osvědčené. Kadá změna nesla potencionální riziko nestability, proto bylo třeba se jich varovat. Neměnnost se týkala i postavení, do kterého se člověk narodil. Indické kasty jsou nejkrajnějím výrazem, ale i incká říe působila na evropské humanisty jako jeden velký kláter, kde má kadý své místo a jistotu, ale praádnou svobodu nebo monost se rozvíjet.
Rozvoj jedince nebo i společnosti nesl také riziko nestability. Objev, který uetří práci nebo energii, ubere práci lidem, kteří tak ztratí své jisté místo. Zavedení eleznice do Číny ubralo práci rikům, take ti začali eleznici ničit. Zároveň s ní ale ničili i neádoucí společenskou nestabilitu. Neschopnost celospolečenského rozvoje ale vedla k tomu, e tradiční civilizace nedovedly klást trvalý odpor Evropanům, kteří ve své vlasti tuto nestabilitu riskli.
První evropské velmoci, které se vydaly přes oceány, jetě tuto sociální stabilitu dodrovaly. panělsko z výprav dotovalo církev, aby se starala o chudé, a panělským kolonistům v Americe stát spíe vyloeně překáel, ne aby jejich monosti rozvíjel. Druhá vlna zámořské expanze vedená protestantskými, kapitalistickými státy probíhala na jiných základech a katolické námořní velmoci nakonec přes svůj velmi výhodný náskok musely kapitulovat.
Protestantská morálka toti uvolnila ruce nejschopnějím jedincům a společnostem. Ti se nemuseli nechat vázat státem nebo ohlíet na sociálně slabí vrstvy, aby se nenaruila společenská stabilita. Byly vítány nové objevy a technologie, které usnadňovaly nebo etřily práci, a to bez ohledu, jaký to bude mít dopad na ty, kteří o práci přijdou. Protestantská morálka to dovedla tak daleko, e osoby nepracující, které si nejsou schopny najít obivu samy, povauje za kůdce společnosti. Takový ekonomický tlak vede přirozeně k tomu, aby se i nií společenské vrstvy snaily vymýlet nové způsoby obivy, tím nabízely nové sluby, a tím přispěly k rozvoji celku. A vyí vrstvy díky volnému poli působnosti a díky nahromaděnému kapitálu drí moc, kterou uplatňují i mezinárodně, ba co víc celosvětově. Volné pole působnosti znamená, e soukromé východoindické společnosti si nenechají od státu házet klacky pod nohy, jak to dělalo panělsko svým kolonistům, ale jednají na státu nezávisle. Mají vlastní politiku, vlastní válečnou flotilu a k tomu právo vést válku..., dokonce si vyhradily právo spojit se i s nepřítelem vlastního státu, pokud to uznají za vhodné... V protestantských státech dolo k rozbití jednotné společnost, moc se koncentrovala do rukou nejschopnějí elity. A tato elita se stala dominující silou na planetě.
S protestantstvím přila vůbec éra individualizace. V náboenské praxi se uznává osobní víra namísto kolektivních obřadů, kněz má místo obřadu spíe vysvětlovat, co znamenají jednotlivé pasáe Písma, aby si je věřící opět individuálně přebral a pochopil. Evropský středověký svět chtěl být jednotný. Měla fungovat jedna církev, Svaté říi měl vládnout jeden císař... Rozpad tohoto světa aktem rozdělení Svaté říe římské podle náboenství r. 1555 na území katolická a protestantská zničilo oba tyto principy jednoty. Novověký svět nastoupil cestu plurality.
Středověké mylení je jetě nostalgické, chtělo by návrat zlatých biblických dob. Zámořské výpravy religiózních panělů hledaly pozemský Ráj nebo říi kněze Jana. Novověké mylení protestantů nehledí dozadu, ale dopředu, místo návratu k biblickým časům hledí zaloit vlastní ideální komuny, kde se k ideálu náboenského souití propracují aktivně. Na severoamerických územích Nové Anglie, Nového Skotska a dalích vznikaly komuny s názvy "Nový Sion", "Nový Kanaán" apod. Zlatý věk není navdy ztracen v minulosti, kdy po Zemi chodil Kristus a apotolové, Zlatý věk lze budovat tady a teď.
V oblasti mylení nastal v renesanci významný formální obrat. Vědění nebo mylení u nespočívá v opakování a rozvíjení jednou daných dogmat. Středověká teologická díla vypadala tak, e se věrně opisovala a k opisům přidávaly poznámky a v dalích přepisech se přidávaly poznámky poznámek. Renesanční mylení se místo dogmat ptá. Pravdu hledá v diskusi, v ověřování, ve zpochybňování toho, co nelze přímo ověřit. Teologická díla zkoumá i po stránce formální, díky studiu antických jazyků se zkoumá přesnost překladů samotné Bible, pro středověkého člověka nedotknutelné a nekritizovatelné autority.
Pluralita otevírá pole moností, na kterých se dají objevit nové pravdy, nové objevy a vynálezy, dokonce nové vědecké obory s netuenými monostmi, nové umělecké směry... Svět se stává bohatím, ale na druhou stranu se také relativizuje, ztrácí osvědčené hodnoty.
Nejvyí středověkou hodnotou bylo křesanství. Námořní expanze katolických států byla vedena v rámci boje s muslimy, dobytí Ameriky jedni obhajovali evangelizací Indiánů, druzí pojali křesanství jako ospravedlnění války s pohanskými domorodci. Protestantské státy se rozhodly náboenství do politiky netahat. Díky této praxi mohli Nizozemci nastoupit v Japonsku na místo Portugalců, kteří si svými misionářskými pokusy vyslouili vyhazov. Protestantské státy pokračovaly v hesle Benátčanů "Nejdřív Benátčané, pak křesané", pokračovaly v praxi Italů, kteří přebírali kulturu na cizích územích (resp. se snaili alespoň neprovokovat).
Přejímání cizích hodnot za účelem zisku ale přispělo k morální relativizaci. Katolická morálka ádá pevné postoje, protestantská dovoluje přejímat kulturu cizích zemí nebo velí nezasahovat do poměrů cizí země. To ale v důsledku připoutí i obchodovat se státy absolutně nekřesanskými nebo nemorálními. Zatímco Vatikán odporoval obchodní trase Benátek s Egyptem a hledal svoji, která by Egypt obela, protestantské obchodní společnosti se nenechaly omezovat ani takovou morální zásadou.
Relativizace morálních postojů dospěla do stadia, kdy kapitalistické společnosti obchodují se státy, které se profilují jako kapitalismu nepřátelské. Vítání čínských delegací, kterým se při výstupu z letadla klade rudý koberec a zmiňování lidských práv se povauje za kladení překáky obchodu, lze vnímat jako pokračování kapitalistického stylu akulturace, tedy přejímání cizí kultury, pokud mi to přinese prospěch. Dilema ale nastává, pokud kapitalistické státy chtějí přeci jenom lpět na nějakých vlastních hodnotách plurality a svobody. Dilematy trpí města, která roky věí tibetskou vlajku na důkaz solidarity s územím okupovaným čínským státem, ale po navázání partnerského ekonomického vztahu s čínským městem nechají vlajku v uplíku (jak loni předvedl Jablonec nad Nisou).
Ztráta jistoty a hledání rovnováhy
Přechod od středověku k novověku vnímám jako přechod od tradiční společenské jednoty. Tradiční mimoevropské civilizace neodolaly síle novověké Evropy, a v samotné Evropě se prosadily ty státy, které se od tradiční společenské jednoty odvrátily nejdůsledněji. Tradiční civilizace se takové nerovnováhy bály, společnost by ztratila jistotu, e bude fungovat podle osvědčených vzorů. Novověká společnost jistotu ztratila a potýká se s vychýlením rovnováhy.
Na místo náboenství postupně nastoupila věda. Společenské a filosofické směry moderny zaloené na vědě se jetě snaily pojmout svět tak, e dějiny vedou odněkud někam, e je v nich ukrytá jistota. Pozitivismus se domníval nalézt vývojová dějinná stadia, kde funguje vědecké stadium jako vrchol dějin, které vysvětlí chod světa. Marxismus viděl v dějinách jistotu vítězství dělnické třídy a harmonický ivot. Po vyvrácení těchto směrů, přičem marxismus se během toho stačil zřejmě navěky zdiskreditovat, nastoupila ve filosofii postmoderna, která tvrdí, e neexistuje ádný obecný plán, kterými se společnost řídí. Dějiny jsou souhrnem chaotických náhod, ádný cíl není dán... Místo "světlých zítřků" moderny nastupuje pesimismus postmoderny.
Věda nenaruila jen duevní ivot člověka směrem k materialismu nebo pesimismu. Technologie slouící ke zlepení ivotních podmínek člověka vedou k tomu, e se městská populace ve volném čase hledí stáhnout z civilizace zpět do přírody. Technologie pokryjí lidské potřeby jako nikdy jindy v historii, ale nabít ivotní přírodní energií nedokáí. Vytrení člověka z lůna přírody a k tomu jetě ničení přírody pro potřeby průmyslu patří k dalímu vychýlení rovnováhy.
Novověká společnost překonala středověkou krizi extenzivního růstu mimo objevů jetě expanzí. Ta přinesla nové zdroje bohatství, nové trhy apod. Koloniím tato expanze přinesla ne-li zkázu, tak naruení jejich jistot. Bývalé kolonie vedly vcelku úspěné války za nezávislost, nyní existuje snaha získat nezávislost i nad svým přírodním bohatstvím, jak je vidět na snaze latinskoamerických populistů znárodnit cizí ropné společnosti. Novověká expanze naruila jistotu tradičních civilizací a k tomu naruila světovou rovnováhu, kdy se přírodní i finanční bohatství přesouvá z kolonií, resp. bývalých kolonií do Evropy a Severní Ameriky. Naruení ivotních jistot obyvatel kolonií vede zase k tomu, e hledají těstí v bohatých státech. Komunity nebo v horím případě ghetta etnických menin v evropských a severoamerických městech jsou důsledkem této koloniální minulosti (nebo otrokářské minulosti v případě USA). Přistěhovalci zase budí obavy, e "berou práci" nebo ijí asociálně a nastupuje tak dalí naruení rovnováhy, které je třeba řeit.
Novověká společnost obětovala sociální stabilitu a péči o meniny ve prospěch ekonomické elity, která bez nutnosti ohledu na nií vrstvy ene pokrok mílovými kroky vpřed. Pokrok etří práci, čím ale můe brát práci niím vrstvám, vychyluje rovnováhu ve prospěch vyích vrstev. V tradičních společnostech se proto nií vrstvy novotám brání, ale v kapitalistickém světě je to jiné, nií vrstvy na tuto hru přistoupily. Revoluční marxismus si sliboval, e tuto pokročilou společnost jednou převezme, tak jí nebude v rozvoji bránit. Revoluce pak přerozdělí ekonomické prostředky, nastolí se rovnováha a harmonie.
Parlamentní sociální demokracie místo revoluce vsadila na demokratické metody a vymohla, aby se část výsledků z ekonomického pokroku dostala k niím vrstvám, které jsou díky tomu relativně spokojenou a loajální slokou společnosti. Při dalím vychýlení rovnováhy ale nelze vyloučit, e se tohoto postoje vzdají. Reakcí vyích vrstev bývá v tomto případě buď nastolení rovnováhy v podobě ústupků, nebo nástup síly - a tady vystrkuje drápy faismus, který silou zachová kapitalistické ekonomické vztahy, něčím přispěje niím vrstvám, najde obětní beránky, na které hodí vinu za bídný stav společnosti. Společenská rovnováha se ukazuje jako nutnost pro zachování stávajícího stavu, protoe jak krajně levicová revoluce, tak faistická reakce v případě vítězství zničí svobodu, na které je novověká společnost stále zaloena.
Tímto závěrem jsem nechtěl vytvářet pesimismus. Novověká společnost urazila velkou cestu vpřed, pokrytí ivotních podmínek, přístup ke vzdělání, k lékařské péči nebo informacím je doposud nevídaný. Vědy - technické nebo společenské - otevírají stále nové obory a pole působnosti, kde se lze realizovat. Ale potřeboval jsem ukázat, e jednostranně vedený pokrok vede v jiných oblastech ke kodám a e vzdání se jednotné společnosti, které vede k rozvrstvení, pluralitě a individualizaci, vyaduje alespoň rovnováhu, kdy u jsme se jednou vzdali středověké univerzality a jednoty.
Poznámky:
1) Podle kritiků ekonomické globalizace vedou půjčky zemím Třetího světa v důsledku k dalímu chudnutí. Půjčka se musí splácet penězi získanými z prodeje vypěstovaných plodin (káva, tabák, čaj, ovoce...), čím se váe pracovní síla i půda potřebné k zajitění základních potravin; koncept by tak přirozeně navazoval na praxi prvních kolonistů, kteří vytáhli Indiány z jejich polí na své plantáe a do svých dolů se vemi ničivými důsledky na ivot domorodců.
2) Hourani, Albert: Dějiny arabského světa. NLN, Praha, 2010, s. 83.
3) V naich podmínkách je názornou ukázkou fungování levého i pravého populismu a socialismu srovnání Slovenska a Čech. Pravicový populismus Mečiara sliboval zbavení se nadvlády Prahy, co nalo vrchol v osamostatnění Slovenska, dnes vidí původ slovenského netěstí v Maďarech nebo Romech.
Na levé straně slovenského politického spektra figuruje strana Smer levicového populisty Fica. Slovenská sociální demokracie přes osobní intervenci Miloe Zemana tak dlouho ivořila, dokud nesouhlasila se splynutím se Smerem. Smer má sice přívlastek sociální demokracie, ale zároveň má název Smer definovat, e není ani vlevo, ani vpravo, ale e jde vlastním směrem.
Na příkladě obou států lze poznat na první pohled nevnímaný vliv odliného historického vývoje - česká průmyslová společnost v rámci Rakouska prodělala emancipaci dělnické třídy, která se projevila zaloením vlastního politického směru, socialismu, zatímco slovenská převáně agrární společnost v rámci Uher takové vědomé rozvrstvení neabsolvovala. Populističtí vůdci nemluví jménem nějaké ideologie nebo programu, ale propagují, e jsou nezkorumpovaní, silnou a odbornou osobností schopnou vlády a e hájí zájmy veho lidu. Ostatně Ficova vládní koalice s nacionalisty r. 2006, chápaná v Socialistické internacionále sociálně demokratických stran jako zrada ideálů, mu vynesla vyloučení z této internacionály a ukázala, e na sociálně demokratickou ideologii Smer nehraje. Spolupráce s nacionalisty ukazuje, jak populismus, i ten levicový, nachází nepřítele za hranicemi. Zatímco populisté v Latinské Americe vnímají jako kodlivé zásahy amerického kapitálu, sloventí populisté vnímají jako nepřítele Maďary - Maďara symbolizuje lechtic, který il z práce slovenských poddaných, a Maďaři nadřazenost "mají stále v krvi", a proto je třeba se vůči nim vyhraňovat... Rozdíl chudý-bohatý není veden mezi vrstvami, ale mezi národy...
Zatímco průmyslová společnost vytvořila vrstvy, které se vyhraňují jedna vůči druhé a demokracie je zaloena na jejich rovnováze, tak společnost, která neprodělala takové společenské rozvrstvení, vyznívá spíe onen starý styl vlády zaloený na silné osobnosti, která má hájit zájmy veho lidu... Je to takový obrázek, jak se z dějin dají vyzjistit nevědomé vzorce chování a mentality, které si lidé jinak neuvědomují, ani při osobním styku. Jakmile ale nastanou volby, vítězí u levicových voličů na Slovensku populistická strana, která předtím slovenskou sociální demokracii pohltila, zatímco v Čechách vítězí sociální demokracie a levicový populismus ve formě např. Paroubkových národních socialistů zůstává pod hranicí volitelnosti.
Základní literatura:
Budil, Ivo T.: Za obzor Západu. Triton, Praha 2007.
Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyehrad, Praha 2005.
Bare, Ladislav a kol.: Dějiny Egypta, NLN Praha 2009.
Chalupa, Jiří: Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. NLN, Praha 2002.
Kapar, Oldřich; Mánková, Eva: Dějny Mexika. NLN, Praha 1999.
Klíma, Jan: Dějiny Brazílie. NLN, Praha 1998.
Klíma, Jan: Dějiny Portugalska. NLN, Praha 2007.
Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999.
Rovná, L.; Jindra, M.: Dějiny Kanady, NLN, Praha 2000.
Tindal, George B.: Dějiny Spojených států amerických. NLN, Praha 2000.
Ubieto, Antonio a kol.: Dějiny panělska. NLN, Praha 1995.
Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. NLN, Praha 2005.