Středověk
Dnes je: 23. 10. 2019  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
15.09.2019: Šlechtična
Vratislava, manželka Kojaty z Mostu.

22.03.2019: 2 osoby
Přidán pražský biskup Budivoj a Hroznata z Knířova

08.04.2018: Pražský biskup
Poslední komentáře
  • Představa, že klášter Porta Coeli leží na cestě z Brna do Blanska nemůže přijmot ani dítě, které dos . . . (Konstancie Uherská)
  • Ještě s mojí ženou, kterou jsem teď pochoval, jsme na Nákle byli. Z dohlídky jsem viděl toto: uvnitř . . . (Podvržená záhada Veligradu. Stinné stránky amatérských samizdatů )
  • Syn se setkal s programátorem neuronových sítí, čili cosi na hraně umělé inteligence. programuje apa . . . (Digital humanities – naděje pro historii?)
  • Tento týden jsem dosáhl největší sledovanosti této studie na Akademia EDU z historických studií celk . . . (Přilba knížete Václava svatého)
  • Tato teorie - nebo jak "to" nazvat - se mi jeví poněkud účelová, v níž je dle mého skromné . . . (Neomedievalismus)
  • Sociální sítě a ostatní






    Středověk dnes

    * Synové Carcassonu - Aquilar, Peyrepeuteuse, Queribus

    Autor: Kateřina . Vydáno dne 18. 03. 2012 (3628 přečtení)

    Druhý díl cestopisu.

    Den, na který jsem se velice těšila, den vyhrazený středověkým hradům, včetně proslulého Carcassonne, jsme začaly prohlídkou Narbonne.

    Poté jsme si to namířily rovnou k occitánským hradům s katarskou historií. Když jsme se přiblížily k východním Pyrenejím, krajina se dramaticky změnila, jako bychom projely imaginární branou do jiného světa. Vzduch se tetelí horkem a ostré sluneční světlo vytváří iluzi přeexponované fotografie. Barevná škála se zde zužila na pouhé tři barvy - bílosmetanovou skalnatých vrchů, temnou zeleň jehličňanů a jásavou žlutĄ všudypřítomných keřů janovce. Ty zde dosahovaly úctyhodné výše a vytvářely na skalnatých úbočích souvislé žluté skvrny. Krajina snad trochu podobná italským či řeckým ostrovům, a přece svébytná.

    Po přejetí nevelkého jedno obloukového kamenného mostu využíváme malé plošinky u silnice k zastavení, abychom si tuto pro nás tak exotickou krajinu prohlédly a vyfotografovaly. Nejprve skalnaté koryto říčky pod námi, poté okolní skaliska. Ve snaze ulovit foto mého oblíbeného janovce, visím nebezpečně nad srázem, pak šlápnu do prázdna a zachrání mne až jalovec, za jehož pěkně pichlavé větve se zavěsím. Podívám se pod nohy a objevím svůj první, ne však poslední exemplář divokého rozmarýnu, který se po doteku okamžitě silně rozvoní.

    Bílá skaliska na ostrém slunci až oslňují a janovce září. Nejsem první, komu tyto jarní keře učarovaly.

    Geofrey z Anjou prý nosíval snítku vždy za kloboukem a protože se kručinka (janovci příbuzná a podobná) latinsky jmenuje Planta Genista, dostal rod, jehož byl Geofrey zakladatelem pojmenování Plantageneti. Botanička Jana Moellerová na webu Botany.cz tuto informaci ovšem upřesňuje:

    "Přezdívka vznikla tak, že hrabě Geoffrey nosil na své helmici nebo klobouku větev dřeviny, označovanou jako planta geneta, to bývá vysvětlováno jako větev janovce (broom) nebo kručinky (planta genista). Při prolistování internetem lze zjistit, že termín genet lze botanicky identifikovat nejen jako janovec), kručinku, kručinečku, ale i jako různé čilimníky nebo výtečník). Vyplývá z toho jediné – Geoffrey z Anjou nosil na klobouku větev nějaké žlutě kvetoucí bobovité (motýlokvěté) dřeviny .

    Já osobně sázím na janovec a tak jsem zde tak hojně rostoucí keře překřtila na plantagenetky, a ty mně pak provázely po celé naše putování.



    Po překonání tohoto horského sedla sjíždíme opět do údolí a krajina se stává jemnější a otevřenější. Znovu zastavujeme u silnice, tentokrát, abychom vyfotografovaly olivový háj, který kdosi založil na terase ve svahu nad říčkou v naprosté pustině. Pravidelně v řadách rostoucí olivy doplňují vysoké, špičaté stromy, připomínající cypřiše. Sestra objevuje planě rostoucí mandlovník, obsypaný ještě nezralými plody. Na její přání se snažím vyfotografovat zelené mandličky a opět se málem kutalím. Zjištuji na vlastní kůži, jak je zde vegetace záludná, roste tak bujně, že zakrývá veškeré zrádnosti terénu, a každý krok do vyššího křoví je nutné pečlivě zvážit. Ostatně různých planých rostlin bohatě kvetoucích je zde nepřeberné množství.

    Pokračujeme dále do údolí, krajina před námi se stále více otvírá, a objevují se první vinice. Jsou jiné, než ty, které znám - keře vinné révy jsou nízké, silné a velice zakroucené, jakoby tu kdosi vysadil v pravidelných řadách nekonečné množství svíjejících se hadích těl, na kterých pak vyrostlo svěží, světle zelené listoví. Vinice se pozvolna táhnou do kopců, poblíž silnice však roste bujné křoví a sem tam jehličnany.

    Fota z cesty



    Zatímco se sestrou rozvíjíme plány a nápady, kterak se přesunout z Čech do Occitanie, stále sjíždíme do údolí a já ani nestíhám postřehnout všechny ty bujné keře a roztodivné rostliny, kterými tu příroda tak marnotratně plýtvá. Právě přemýšlím, kde znovu zastavit, abych mohla prozkoumat ty zvláštní šípkové růže, jejichž jednoduché pětilisté květy jsou větší než lidská dlaň a září svou bělostí uprostřed zeleně, když se před námi konečně objevil Aquilar - hrad usazený, a to je myslím to nevýstižnější slovo, na samém vrcholu kulatého kopce, který se náhle tyčí osamocený uprostřed krajiny. Místní prý říkají, že sedí na vrcholu jako koruna, je obklopen věncem bujné vegetace, a pod ním se doširoka rozkládají nekonečné vinice.

    Takto zdáli to vypadá, že je zcela nepřístupný, objíždíme ho tedy z levé strany, a tu se u silnice objevují první ukazatele. Snažím se je sledovat, a pak nevěřím svým očím, ukazatel náhle míří zcela nesmyslně přímo dovnitř vinice. Než se stačím vyděsit, zjeví se malá, nenápadná a bez ukazatele zcela přehlédnutelná cesta přímo do vinic. Vjíždím na ni s pochybnostmi, nebot´ mám nedobrý pocit, že jsme někde, kde bychom asi projíždět neměly, ale ten se ukázal mylný. Je to skutečně regulérní cesta k hradu. Všude kolem nás zakrnělé, zkroucené, avšak při bližším pohledu velice statné a silné kmeny vinné révy, dosahující maximálně tak výše 50 cm a tak projíždíme mezi vinnou révou směrem k vrchu na kterém sedí Aquilar.

    Náhle vyjíždíme z vinic a pokračujeme již mezi keři stále vzhůru, až ve dvou třetinách vrchu dorazíme k malému, ze svahu vybojovanému parkovišti, tak maximálně pro sedm aut. Zastavujeme a dál pokračujeme pěšky, dle navigačních šipek, stále vzhůru a navzájem se přitom utěšujeme, že už to opravdu není daleko. Další překvapení na nás čekalo po pár metrech stoupání - ve svahu opět plošina, na ní dřevěná chaloupka a v ní paní prodavačka vstupenek na hrad a suvenýrů. Zakupujeme tedy vstupenky, já samozřejmě pamětní minci a po obligátní otázce odkud jsme a následném vyděšení, doprovázeném otázkou, zda v tom případě chceme natištěné materiály raději v němčině či angličtině, protože české tedy opravdu nemá, ač je jí to velice mrzí, dostáváme cyklostylovanou brožuru o 4 listech a vyrážíme opět vzhůru.

    Cestička, je to už skutečně úzká pěšinka jen pro jednu osobu, se propletá křovím a listovím až nás vyvede ještě výše, přímo pod hrad, kde se nám se naskytne úchvatný pohled do otevřené krajiny zalité sluncem. Byl to opět jeden z okamžiků naší cesty na který nelze zapomenout.



    Shlížely jsme do krajiny, kde se nebe spojuje se zemí, vzduch se tetelí horkem, je skoro průzračný a provoněný vůní aromatických rostlin, především statných keřů divokého rozmarýnu a nízkých keříků tymiánu. Jak kráčíme po úzké stezce vzhůru, nohama víříme tyto vůně do stále větší intenzity. Svahy jsou porostlé janovcem, který místy přerůstá i hodně vzrostlého dospělého muže a dalšími keři, včetně jalovčí.

    Rozhlížím se kolem sebe a propadám neuvěřitelně radostné euforii. Není divu. Příroda tu útočí na vaše smysly - vizuálními vjemy, včetně intenzivních barev, světlem, vůněmi, horkem a později i chladivým vánkem. Kombinace těchto bezesporu emociálně silných vjemů spolu s úžasným rozhledem do krajiny dává zažít intenzivní prožitek absolutní svobody a radosti.

    Aquilar osvobozuje a rozradostňuje zároveň. Náhle vidíte kraj pod sebou tak, jak ho vidí volně letící ptáci a přitom zažíváte pocit toho nejužšího sepětí s přírodou. Zakladatelé hradu při výběru jeho jména zřejmě sdíleli tento pocit, Aquilar je odvozenina z latinského Aquila - tedy orel.

    Při pohledu z rozvalin Aquilaru do široce otevřené, průzračné krajiny pod vámi, pochopíte, proč právě Occitánie zrodila první básnící pěvce či zpívající básníky a shlížíte-li na ni tak, jako já v jarním čase, pochopíte také, proč značnou část jejich repertoáru tvořily písně velebící jarní krajinu a přírodu.

    Civilizace je odsud na míle daleko, ani mohutná i když dost poničená stavba hradu vedle vás ji nepřipomíná. Připomíná ale dávnou minulost, tady a ted´na tomto místě pod oslnivým sluncem není těžké před sebou zahlédnout přelud několik lučistníků stojích na hradbách či spěchajícího hradního pána v koženém kabátci.

    Projdeme kolem jakési podivné kulovité stavby, až později zjistím, že se jedná o románskou kapli svaté Anny, kolem osaměle rostoucího olivovníku a vstoupíme dovnitř do první části hradu mezi vnější obranné zdi.



    Prolezáme je kolem dokola, a zjišujeme jak mocná je příroda. To ona nakonec dobyla a uchvátila Aquilar jen pro sebe. Trsy všemožných a mně neznámých keříků, rostlinek a skalniček rostou úplně všude, zcela se zmocnily veškerého zdiva. Je až s podivem, jak životaschopné jsou, tak vysoko a takřka bez úrodné půdy. A také různé vysoké keře a stromy, včetně jalovců. Jen jinak všudevlezlí plantageneti až sem nahoru nedošplhaly, zůstaly dole pod hradbami a jejich jasná žlut´tu chybí. Pak se dostáváme do samého středu Aquilaru.

    Hledáme poučení v dokumentu, který jsme dostaly sebou. Bezmocně hledím na nákres jeho půdorysu, který pro mne představuje nerozluštitelnou spletĄ čar. Pak se plánku zmocní má mnohem technicky a matematicky nadanější sestra, během okamžiku se orientuje a ukazuje mi přímo v reálu jednotlivé části hradu. Ač zřícené, zbytky jak menší půlkruhové, tak vyšší a mohutnější čtvercové věže jsou stále rozpoznatelné a zachovalé. Přikláněla bych se k tomu, že v případě věže se jednalo o donjon.

    Prohlížím si místnosti kastelána, sice celkem malé, ale luxusně zařízené několika keři šípkových růží. Čtu i nápisy na okolním zdivu a z paměti lovím trosky francouzského jazyka. Cave - sklepení, možná i vinný sklípek, proč ne? Eperon - čili podpěrná zed. Archerés. Hmm, lučistníci. Poterna, to neznám, ale později si zjistím, že se jedná o tajnou branku v hradbách ven, z pevnosti. Nu nevím, tady nahoře dle mého soudu trochu postrádala smysl, odejít či přijít touto brankou z Aquilaru se bezeporu dalo, ale těžko byste to mohli učinit nenápadně či snad dokonce tajně.

    Při pohledu z hradeb si na obzoru všimnu mlhavé siluety dalšího hradu, zřejmě se jedná o Quéribus, jeden z Aquilarových bratří. Jak vidno, dbali stavitelé těchto pohraničních obranných hradů také o vzájemný vizuální kontakt.

    Původně, až kdesi v hlubokém 11. století patřilo toto strategicky zajímavé místo ovládající přístup k pohoří Corbiéres rodině hrabat z Fonolledé. Hrad sám byl stavěn postupně, nejprve ve 12. století hradní věž, o století později pětiboké opevnění, to už byl Aquilar v držení pánů z Carcassonne z rodu Trencavel, kteří ho odkázali svým vazalům, pánům z Termes. V roce 1209 v době křížové výpravy proti albigenským byl hrad dobyt a okupován vojsky Simona de Monfort.

    Raymond de Termes, tehdejší majitel je zajat a skončí v carcassonském žaláři spolu se svým lenním pánem, Raymondem Rogerem de Trencavels, vikomtem de Beziérs, pánem Carcassonnu, nejznámější a dodnes nezapomenuté oběti křížové výpravy do Occitánie.

    Přestože hlava křížové výpravy a její neblahý symbol, Simon de Montfort nakonec (25.6. 1218) našel svou smrt před zoufale se bránícím Toulouse, aby se tak dle legendy naplnila jeho vlastní věstba: "Buď toto město zabije mne, nebo já jeho," , zkáza Occitánie však již byla neodvratná.

    Později se Aquilar ještě nakrátko vrátí do vlastnictví dalšího z rodu Termes, Olivera, dle některých zpráv údajně za hrdinství ve Svaté zemi. Aquilar se tak na krátký čas stal útočištěm katarské šlechty a rytířů i včetně známých bludných faidits. Tato situace ovšem nebyla dlouhodobě udržitelná, nicméně se zřejmě rozumnému a prozíravému Oliveru de Termes podařila úmluva s francouzským králem Ludvíkem IX., kterému nakonec hrad odprodal.

    Král nechal přistavit další tentokrát šestiboké opevnění, chráněné na každé straně polokruhovými strážními věžemi se střílnami pro lučistníky.

    Aquilar a jeho další "bratři"- Quéribus, Termes, Peyrepertuse a Puilaurens, neboli také pět synů Carcassonu pak dlouhá léta střežily a bránily neklidnou hranici se sousedním Španělskem. Když v roce 1659 získala Francie Pyrenejskou Smlouvou tento kraj, Roussillon, posunula se francouzsko - španělská hranice více do Pyrenejí a pohraniční strážní hrady ztratily svůj smysl. Všech pět bratrů tak nakonec potkal v zásadě stejný osud. Jako nepotřebné je lidé opustili a ony postupně začaly chátrat. Sám Aquilar byl v roce 1569 již definitivně opuštěný. I my opouštíme Aquilar, nerady a já osobně vím, že sem znovu vrátím. Na zpáteční ceste si ještě prohlížím románskou kapli sv. Anny. Je to malá kulovitá stavba, nicméně její prastará klenba mne fascinuje. Stejně tak jako výhled z kaple dolů do údolí, v lehkém oparu je vidět jak maličká silueta hradu Quéribus, tak v mlze jen naznačené vrcholky hor v dáli.



    Klid a mír a nebe na dosah. Při sestupu sbíráme divoké voňavé byliny, a znovu se kocháme pohledy do zdejší otevřené krajiny. Projíždíme vinicemi zpět na hlavní silnici vedoucí k Tuchanu, a spěcháme za dalšími dvěma hrady, které jsem vybrala k prozkoumání. Přesto se s námi Aquilar loučí ještě dlouho, shlíží na nás z výše, dokud zcela nezmizíme z dohledu.

    Všechna fota z Aquilaru

    Na cestě za dalšími dvěma hrady - Quéribem a Peyrepertuse objevíme jen tak mimochodem ještě jeden, zcela neznámý. Prostě si tam jen tak stál přímo nad vesničkou, kterou jsme projížděly.

    Od Aquilaru musíme ujet ještě jen nějakých devatenáct kilometrů, jenže jakých ! Aquilar se nachází ještě v podhůří, nyní jsme se ocitly přímo v horách, tedy v pohoří Corbiéres. Sleduji úzkou horskou silnici, s majestátní štíty nad námi a se zatajeným dechem shlížíme dolů do údolí. Na rozcestí je nutno se rozhodnout - který z bratrů navštívit dřív ? Vybírám Quéribus, (v occitanštině Queribús) to jméno se mi hodně líbí, i když ani nevím proč, zní tak hrdě, středověce. Šplháme stále výše, sklon stoupání je skoro neuvěřitelný a už se před námi objevuje Quéribus. Poslední zatáčka a poslední stoupání, při kterém máme štíhlou a elegantní siluetu hradu stále před sebou a zastavujeme na malém prostranství, kde nechybí ani nezbytná dřevěná chaloupka se suvenýry, prodejem vstupenek a zde dokonce i s občerstvením. Na rozdíl od Aquilaru, který jsme měly samy pro sebe, je zde více návštěvníků. Jsme vysoko v horách a tak tu neustále duje silný vítr. Pohled do údolí je zamlžený, ale nádherný. Hrad je však stále ještě daleko a především vysoko. Vzhlédnu vzhůru k hradu, a spatřím úzkou, prudce stoupající cestu, po které se plahočí spousta turistů, odtud zdola vypadají velice malincí. Pak pohlédnu na lehce provinilé tváře mé sestry a matky, které ke mne přicházejí od prodejny vstupenek s papírovým sáčkem v ruce a je mi jasné, že dnes se již na Quéribus nedostanu. Ale ani mi to nevadí, vím s jistotou, že i na toto místo se brzy vrátím a pak na Quéribus vyšplhám. Dostávám tedy jako bolestné obrázek Quériba, kocháme se ještě chvíli pohledem do údolí a pak vyrážíme na Peyrepertuse. Ted´se trochu provinile cítím já, podle fotografií je pro mne totiž mnohem zajímavější, a z časových důvodů bylo nutno jeden z hradů obětovat. Ke Quéribu patří ještě i malebné městečko Cucugnan, a bude lépe vyčlenit si na obě památky více času. Poprvé je Quéribus zmíněn již někdy kolem roku 1020. Území na kterém leží bylo zřejmě původně španělské, náleželo k hrabství Besalú, a ve 12. století sloužil jako jako královská pevnost. Poté byl v držení rodu Cucugnan.

    Cucugnanové byli silnými podporovateli a obránci katarského hnutí, Pierre de Cucugnan neváhal dovézt jídlo a další potřeby katarům na Puilarens a mnozí vyvlastnění katarští šlechtici, již zmínění faidit, u něj našli ochranu. Později v roce 1240 se připojil k Raymondu Rogeru de Trencaval, Raymondovi,hraběti z Toulousu a Oliveru de Termés při jejich marné snaze znovu dobýt Carcassonne a ostatní occitánská území. Po neúspěchu tohoto tažení se Cucugnan vzdal Ludvíku IX.

    Historie hradu je tak pevně spjata s historií katarského hnutí a především se zoufalou obranou proti křížové výpravě. Díky své nedostupnosti, hrad sám jakoby přímo vyrůstal z vysoké skály, na které byl ve výšce přes 730 m postaven, a blízkosti španělských hranic se v oné těžké době stal posledním útočištěm katarských uprchlíků, především po pádu Montséguru v roce 1244. Vojensky dobyt hrad nebyl. Pod vedením rytíře Chaberta de Barbaira vzdoroval dalších 11 let, v roce 1255 se Barbaira definitivně vzdává Ludvíku IX., kterému pak hrad připadl.

    Tak jako Aquilar je hrad částečně upraven, aby byl posílen jeho obranný systém. Pro francouzského krále byla nedocenitelná především jeho strategická pozice, střežící plochou krajinu Roussilonu z jihu a zároveň byl překážkou pro postup nepřítele od pohoří Corbiéres. Po roce 1659 kdy ztratil svůj význam byl opuštěn, avšak ve 20.století, od roku 1951 začaly restaurační práce a dnes je tedy opět přístupný.

    Dominuje mu vysoká čtvercová věž ze 13. století, již na velkou vzdálenost rozpoznávací znamení siluety Quériba.



    Sjíždíme tedy dolů od Quériba směrem k dalšímu hradu, ačkoliv má být nedaleko, zhruba pět kilometrů, cesta nám zabere delší čas, musíme totiž opět překonat několik prudkých stoupání a klesání a pohledy do údolí na pole, městečka a lesy pod námi. Pak ho náhle uvidím a nechce se mi věřit vlastním očím - Peyrepertuse - hrad na tom nejvyšším skalním útesu, který jsem kdy viděla, zdálky a zdola vypadá jen jako jakási zamlžená iluze, snová kulisa, témeř jakoby ani nebyl skutečný.

    A není se čemu divit, byl vystaven v nadmořské výšce 800 metrů, na vrcholu mohutného a protáhlého vápencového bloku. Podobně jako u Quériba i Peyrepertuse při pohledu odtud zdola z údolí jakoby vyrůstal přímo ze skalního útesu na kterém byl postaven, témeř není rozeznat, kde končí skála a začíná hrad.

    Zastavujeme na parkovišti pod útesem, zakupujeme vstupenky a následujeme turisty před námi. Ti se náhle zanoří do jakéhosi loubí, tvořeného hustým křovím, překvapeně je následujeme a ocitáme se na úzké lesní pěšině vinoucí se směrem vzhůru. Je tvořena nepravidelnými skalními stupni a schůdky, které na první pohled vypadají celkem pohodlně. Ale jen do té doby, než na ně vstoupíme. Jsou totiž velice hladké, snad ohlazené těmi, kdo po nich postaletí vystupovali vzhůru k hradu. A zde číhala zrada, jak byly schody hladké, tak byly kluzké a noha po nich při každém stoupnutí sklouzla. Původně sice namáhavý leč jinak příjemný výstup vzhůru se tak místy měnil v malou noční můru, kdy jsme ze všeho nejvíc připomínaly postavičky bezmocně se snažící udržet balanc na náledí. Nebruslily jsme v tom samy, cestou jsme potkávaly podobně se kymácející postavy vracející se směrem od hradu. To nám vždy poskytlo chvilku oddechu, nebot´stezka byla úzká a bylo nutné jim uvolnit cestu. Překvapilo mě, že návštěvníky hradu a tudíž absolventy tak náročného výstupu (i sestupu, jak se posléze ukázalo) byli vesměs staří či postarší lidé.

    Stezka se vinula po vrstevnici kopce, naštěstí kamenné stupně tvořily jen její menší část. Vysoká křoviska tvořící loubí se místy rozestoupila a bylo možné se rozhlédnout po širokého údolí, pohled tak krásný, že jsem neodolala a "vykukovala" jak jen to bylo možné. Když jsme se několikrát "ovinuly" kolem kopce, cesta náhle skončila, ještě pár pořádně kluzkých schodů, abychom nevyšly ze cviku a již jsme stály u první vysoké hradby táhnoucí se po celém obvodu hradu a poté konečně a nedočkavě vstoupily dovnitř.

    Tam nás nejprve přivítal vzrostlý listnatý strom. Prostě si tam jen tak rostl, návštěvníkům hradu přímo v cestě. I když je Peyrepertuse přeci jen o něco více zachovalý než menší bráška Aquilar, i zde si jak vidno příroda prosadila své. Opanovala prostor opuštěný lidmi a vytvořila podivuhodnou syntézu kamenného zdiva a bujných porostů různých skalniček a keříků, které dokázaly vyšplhat a přežít v takové nadmořské výšce a v celkem drsných podmínkách. Později jsem dokonce objevila i zapomenutý keřík divokého tymiánu vyrůstající z malé štěrbinky v mohutné hradební zdi. Vitalita těchto malých "dobyvatelů" je až neuvěřitelná, stejně tak jako jejich barevné a tvarové kreace.

    Ocitáme se tedy v místě tzv. dolního hradu, který si důkladně prohlížím, šplhám k hradbám, kam až je to jen možné, mimo jiné opět spatřím na dohled známou štíhlou siluetu Quériba, i bílé pohoří Pyrenejí v dálce.

    Směřuji na samý dolní a nejnižší konec hradu, projdu úzkou brankou s románským obloukem a vstupuji do jakési vysoké věže, s malými úzkými okny, snad střílnami, zažívám tu zajímavý úkaz, ve věži totiž neustále vane velice silný vítr, směřující vzhůru, jakoby věž byla jakýmsi komínem či větrací šachtou. Chvíli si užívám toho ochlazujícího elementu, proudícího kolem mne a pak se vracím zpět na travou zarostlé asi nádvoří.

    Tam potkávám zřejmě nejzajímavějšího návštěvníka hradu - velký zrzavý rozčepýřený pes, se zvědavým a dychtivým výrazem pobíhá celý rozradostnělý a tak trochu udivený sem a tam. Chvilku přemýšlím, jestli není začarovaný, vypadá totiž spíš jako kluk než jako pes. Z jeho výrazu je možné vyčíst jak usilovně přemýšlí kam ještě by měl zaběhnout, vylézt či jen nakouknout. Úplně jako já. Fotografuji mechové polštářky jakýchsi skalniček, připomínajících malinké protěže, rostoucí snad na každém výstupku vápence uvnitř hradu, že by zvláštní druh - protěž pyrenejská? Znovu a znovu nabízí pohledy z hradeb uchvacující rozhled dolů do hlubokého údolí i na protější zarostlé vrcholy. Kromě bujné vegetace má Peyrepertuse ještě jednoho pána - a tím je všudypřítomný vítr.

    Zatímco na mírném Aquilaru vál jen lehký a příjemně chladivý vánek, tady to, pokud nejste schováni za vysokou hradbou docela brutálně fouká. Pán zdejšího hradu i jeho posádka museli být pěkně větrem ošlehaní chlapíci.

    Tato dolní, spodní část hradu je zcela nepochybně románská, zajímavý je i ochoz podél hradeb, tam ale přístup bohužel není povolen. Prohlížíme si i kulatou stavbu s malým, hlubokými okny, s velice kluzkým skaliskem místo podlahy, nebyl mi zcela jasný její význam, později, dle popisu hradu od Augusta Sedláčka bych si dovolila soudit, že se jednalo o jednu z jím zmíněných cisteren.

    Odborný popis hradu dle Augusta Sedláčka zde: Stavba je stupňovitá, postavená ve dvou úrovních. V první etapě staví na zbytcích římského opidda /byly nalezeny mince a amfory/ na své severní hranici král Aragonský v 11. století první opevněný hrad. Zakládá dolní část Peyrepertuse, jehož obytná věž ukrývá Mariánský kostel, vysvěcený v roce 1115. Kostel je ukončen románskou apsidou osvětlenou pěti úzkými okny, použitelné i jako střílny. V polovině 13. století je kaple zvýšena, vyztužena opěrnou zdí a změněna na obrannou součást hradu. Vedle kaple je umístěná cisterna.

    Dále západně po hřebenu se nachází předhradí o délce 120 m, z přístupové cesty kryté dvěma polokruhovitými dovnitř otevřenými flankovacími baštami. Zachované kamenné konsoly při koruně všech kurtin a zčásti zachované cimbuří dokládají přítomnost ochozu. Kurtiny na jihu jsou opatřeny 2 vysunutými prevety. Hřeben je ukončen baštou s ostrým břitem namířeným proti pokračujícímu skalnímu hřebenu. Šířka zdí předhradí je okolo 1.20 m a vzhledem k výšce skalního bloku, na kterém je hrad vystaven, spíše sloužila jako zeď proti vypadnutí. Po kapitulaci v r. 1240 králi Francie – Ludvíku IX., zvanému Svatému, tento rozšiřuje stavbu o horní hrad a dokončuje tak nedobytnou pevnost, která se stává jížní hranicí Francie a společně s dalšími hrady /Aguilar, Queribus, Puilaurens a Termes/ vytváří sí opevnění a jsou nazývany „pěti syny města Carcasonne“. Do vrcholové části trojúhelníkového tvaru, která byla postavena tedy až ve 13.-14. století se dostaneme po schodech sv. Ludvíka a obsahuje kromě obytné věže a cisteren také kapli zasvěcenou sv. Jiří. Terén v této části hradu je velmi členitý s místním vertikálním převýšením od 7 do 10.5 m. Hrad Peyrepertuse je ojedinělou hradní dispozící obsahující kromě nepřístupnosti hradního areálu také aktivní formy obrany flankovací a břitová bašta. Vzhledem k extrémní poloze disponuje četnými cisternami.


    Pomalu, nebo mi v cestě zase stojí kus velice kluzkého skaliska se po schodišti přesouváme do druhé, vyšší a evidentně mladší části hradu. Opět stoupáme a čím výš stoupáme, tím krásnější pohled se nám naskýtá. Nejen na okolí hradu a na bílé hřbety Pyrenejí v dálce, ale i na spodní hrad pod námi. Cesta už je více komplikovaná, návštěvníky zde jistí i pevné lano místo zábradlí, až konečně staneme na samém vrcholu Peyrepertuse, na jeho nejvyším bodě, pod nejvýše položenou horní věží. Rozhled odtud je zcela mimořádný.

    Jste neskutečně vysoko, nic vás nechrání před větrem, který zde má už pořádnou sílu. Prožíváte tu cosi, co vás už bude provázet po celý život. V jednom okamžiku můžete pochopit kus historie této země, nebot´před vámi se doširoka rozkládá velká část Occitánie. Bylo dobré navštívit nejprve Aquilar a až poté Peyrepertuse. Protože zatímco na vlídném Aquilaru pochopíte lehkost a radostnost bytí tehdejších Occitánců i jejich písně opěvující krásu této země a její přírody, tady na Peyrepertuse pochopíte i její tragédii, a to proč většina zdejších mužů i žen, bez ohledu na postavení a bohatství, od těch nejchudší až po nevyšší occitánskou nobilitu, byli schopni pro svou vlast a víru zemřít. Bez váhání a často i velice krutě.

    Pochopíte zde proč occitánští "kacíři" nepotřebovali prostředníka mezi sebou a Bohem.

    Zde v horách, pod ostrým sluncem, uprostřed rozkvetlé přírody bylo snadné ho nepotřebovat.

    Je myslím možné chovat pochybnost o skutečné upřímnosti "katarské víry" vysokých occitánských pánů a nobility, ale není možné pochybovat o jejich zoufalé snaze ochránit svou zem a lid před francouzskými uchvatiteli. Occitánci vždy milovali krásu a pohodlí, ale jak historie ukázala, krásu a svou Occitánii milovali mnohem víc. Tak moc, že pro ni často obětovali vše, i sami sebe.

    Queribus a Peyrepeteuse

    S hlavou plnou úvah o tragédii slavné a bohaté occitánské kultury opouštím v krásný teplý podvečer Perperteuse a vydávám se dál směrem ke Carcassonne, kde budeme dnes přespávat.


    Celý článek | Komentáře: 2 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha