Středověk
Dnes je: 16. 07. 2019  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
22.03.2019: 2 osoby
Přidán pražský biskup Budivoj a Hroznata z Knířova

08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic
Poslední komentáře
  • Představa, že klášter Porta Coeli leží na cestě z Brna do Blanska nemůže přijmot ani dítě, které dos . . . (Konstancie Uherská)
  • Ještě s mojí ženou, kterou jsem teď pochoval, jsme na Nákle byli. Z dohlídky jsem viděl toto: uvnitř . . . (Podvržená záhada Veligradu. Stinné stránky amatérských samizdatů )
  • Syn se setkal s programátorem neuronových sítí, čili cosi na hraně umělé inteligence. programuje apa . . . (Digital humanities – naděje pro historii?)
  • Tento týden jsem dosáhl největší sledovanosti této studie na Akademia EDU z historických studií celk . . . (Přilba knížete Václava svatého)
  • Tato teorie - nebo jak "to" nazvat - se mi jeví poněkud účelová, v níž je dle mého skromné . . . (Neomedievalismus)
  • Sociální sítě a ostatní






    Středověk dnes

    * Jarní putování po Langue d´oc a Occitánii - Rocamadour

    Autor: Kateřina . Vydáno dne 25. 09. 2011 (5780 přečtení)

    Starobylé poutní místo Rocamadour leží v kraji Quercy, nedaleko města Cahors, proslulého svým dobrým vínem. Město bylo vybudováno na vysokém skalním ostrohu nad údolím říčky Alzou. Jeho historie sahá kamsi do počátků 11. století a údolí samo, především jeho četné jeskyně byly osídleny již v době pravěké. O Rocamadouru jsem se poprvé dozvěděla z dokumentu o Janu Lucemburském, český král údajně navštívil toto poutní místo, aby po vzoru mnoha jiných rytířů a válečníků vzdal dík za záchranu svého života a za slavné vítězství v bitvě u Mühldorfu.

    Informace mě překvapila, pokud se zakládá na pravdě, byl by to jeden z mála veřejných projevů Janova náboženského cítění, o kterém jinak mnoho nevíme. Překvapující u muže, který je dodnes považován za ryzího pragmatika se spíše vlažným vztahem k víře. Hledala jsem další potvrzení této události a našla ho ve Spěváčkově knize o Janu Lucemburském. Janova návštěva zde se tedy stávala více pravděpodobnou. Rocamadour se tak stal jednou z posledních zastávek našeho jarního putování po Langue d´ocu a Occitanii. Podařilo se nám zajistit ubytování, jak jsme posléze zjistily, v samém srdci středověkého městečka, přímo pod schodištěm vedoucím ke svatyním a dále k hradu.

    Když jsem si později přeložila poměrně zdlouhavý název hotelu, docela mě pobavil - Le Terminus des Pelérines, tedy Konečná stanice poutníků. Poněkud dvojvýznamný název, ale hotel sám pro nás byl svou útulností milým překvapením. Názvu se ovšem nelze divit, vždyt´ Rocamadour je skutečně od pradávna poutním místem, jednou ze zastávek na svatojakubské pouti do Compostelly.

    Má očekávání byla vysoká, a Rocamadour se zachoval jako krásná dáma, která na sebe nechá dlouho čekat, nebot´cesta z Carcassone do Rocamadouru se nečekaně protáhla. Zdržely nás dvě překážky - květiny a Tomík.

    Tu první jsem si zavinila sama, bylo již nutné nějak odměnit moji matku, která trpělivě a obdivuhodně snášela "útrapy" mnou připravených a skutečně fyzicky namáhavých výstupů na occitánské hrady i výstup na donjon v Narbonne. Tou odměnou byla návštěva botanické zahrady, kterou jsem našla v Limoux, městu nedaleko Carcassonne.

    Celkem zapadlá botanická zahrada se pyšnila vznešeně znějícím názvem: Jardin aux Plantes la Bouichére. Vznešená moc nebyla, ale krásná, to ano.

    Oáza klidu na jinak ne moc atraktivním předměstí, kde přes poměrně úmorné vedro bylo opravdu příjemně. Květiny byly nádherné, jak jinak v oblasti, kde Vám během pěti minut vykvete cokoliv spadlé na zdejší úrodnou zem. Prostá, velká, udržovaná zahrada, plná dobře známých domácích květin, a uprostřed - malá pastvina se dvěma oslíky. Pro oslíky mám slabost již od minulého putování Normandií a Lucemburskem, ale ten větší z párečku byl tentokrát skutečný Ijáček, tak zasmušilý a pesimistický, jak má správně Ijáček být. Fota ze zahrady



    Jakkoliv byla zahrada nádherná a její návštěva obohacením a zpříjemněním naší cesty, bylo už celkem pozdní odpoledne a před námi dlouhá cesta a tak jsme se vracely směrem na Carcassonne a poté na dálnici na Toulouse, abychom z ní posléze sjely přes Cahors na Rocamadour.

    Druhá překážka se dostala ke slovu (a bohužel i činu) krátce poté, co jsme vyjely z Cahors - Tomík, sestřina cestovní navigace TomTom. Vzhledem k nedostatku času jsme se totiž dopustily fatální chyby a zadaly Tomíkovi nejkratší cestu. A Tommy si ji opravdu užil. Nebylo zkratky, včetně polních cest, kterou by nás neprotáhl. Obohatil nás sice o množství neskutečně emotivních vizuálních dojmů, pozvolného zapadání slunce nad poklidnými pastvinami plnými pasoucích se krav s jemně cinkajícími zvonky. Silnice se však postupně stále více zužovala, krajině přibývalo na dramatičnosti a Tomík nás neúnavně vedl klikatými serpentýnami nad strmými lesnatými srázy, nahoru a dolů, nahoru a dolů, až do úplného vyčerpání. Když na letní krajinu již začal padat soumrak a noc se nebezpečně přiblížila, chystaly jsme se Tomíka defenestrovat za jízdy. Ten jakoby si uvědomil nebezpečí, nás dovedl na horizont, cesta začala opět vypadat jako silnice, náhle se objevily i směrové ukazatele. Jeden z nich k naší úlevě hlásil, že nás od Rocamadouru dělí pouhé 4 km.

    Po dalších 2 až 3 km se silnice zase změnila na úzkou cestu s dalším stoupáním a když jsem propadla zoufalství, že Rocamadour nikdy nenajdu, objevil se na dohled vršek věže, poté první světla a ukazatel - Rocamadour 1km. Bylo to ale docela nelogické a podezřelé, protože věž se zdála mnohem vzdálenější. Na vysvětlení tohoto jevu jsme nemusely čekat příliš dlouho, jen jsme se vyhouply na horizont, pochopily jsme a zároveň se nám zastavil dech. A voilá - Rocamadour !

    Naskytl se nám obrázek, který se nezapomíná, a svorně nás napadlo, že zdlouhavá cesta i bloudění stály za to. Sjížděly jsme do údolí tvořeného vysokými a příkrými skalními stěnami, na té protilehlé leželo městečko po celé výšce srázu, korunované hradem na jeho vrcholu, vše v tom tmavém soumraku nasvícené a vítající, dokonce jsme slyšely hlasy a cinkot sklenek z teras kaváren a restaurací, kde se právě večeřelo. Pokusila jsem se ten úžasný první dojem vyfotografovat, ale byla už skutečně téměř tma, takže kvalita je velice bídná:



    Jakmile jsme dorazily přímo k Rocamadouru, Tomík nahlásil, že nᚠhotel se nalézá již nedaleko, stačí jen odbočit doprava, ale ouha- v cestě stojí gotická obranná brána, jistící svou nedobytnost ještě zákazem vjezdu. Pokračuji tedy dál, malinkaté parkoviště před branou je beznadějně plné, a my se postupně vzdalujeme Rocamadouru i hotelu. Silnice stoupá vzhůru do vrchu skalním tunelem, a mne začíná být jasné, že je to špatně, otáčím tedy Černého Johna a vracím se zpět. V duchu volám Jana o pomoc a přitom dojíždím zpět k městské bráně. Právě v tu chvíli z předtím zcela zaplněného parkoviště odjíždí vůz, který nám tak uvolnil místo k parkování a naše trápení je u konce. Nechaly jsme se sestrou již notně unavenou máti v autě, i s množstvím našich obřích zavazadel a vydaly se hledat hotel. Jsem tak unavená, že se ani nepodivím, když mi cestu zkříží šedohnědá mourovatá kočka, (přesná kopie naší Anežky) před branou se zastaví, podívá se na mě, jemně pokyne hlavou směrem k bráně a nerušeně pokračuje dál. Poslušna kočičích pokynů vstupuji tedy gotickou branou dovnitř do městečka. Je to, jako bychom se sestrou vstoupily do jiného světa či snad času. Užaslé kráčíme středověkým Rocamadourem, zakutaným ve skalním masivu a visícím nad údolím jak vlaštovčí hnízdo.

    Rocamadourská hlavní ulice je natolik úzká, že jí projede jen jedno auto, z obou stran je lemovaná jedno až dvojpatrovými domy, v jejichž přízemí jsou obchůdky, kavárny a restaurace. Mnohé z domků slouží jako hotely. Všude voní levandule a mýdlo z Marseille, obé se tu hojně prodává, přece jen i když už nejsme v té pravé Provence, jsme stále ještě v Langue d´oc.

    Je noc, ale stále teplo, všude je plno světel a vůní a také naprosto uvolněných, leč jaksi ztichlých turistů (žádné obvyklé halekání) a nad námi se tyčí impozantní skaliska a krásně nasvícené stavby. Obchůdky už byly zavřené, restaurace se k tomu pomalu chystaly, náhle nás předjel vláček, vozící turisty se zavazadly z hotelů dolů k parkovištím autobusů. Ty by se totiž do této přerostlejší Zlaté uličky nedostaly. Hotýlek skutečně nebyl daleko, a nás dvě, napůl vytřeštěné, napůl uchvácené a zahlcené všemi těmi neskutečnými až pohádkovými vjemy přivítala milá, postarší dáma slovy s tím, že na nás již čekají.Černému Johnovi se tak dostalo privilegia vjet gotickou branou (vešel se přesně, jakoby konstruktéři vozů Škoda převzali míry středověkých vozů) dovnitř Rocamadouru.

    Jakmile jsme vytahaly obvyklá zavazadla, bylo jasné, že musíme se sestrou ještě ven, na průzkum. Přímo před naším hotelem jsme objevily schodiště směřující vzhůru k nasvíceným gotickým stavbám. Jmenuje se Grand Escalier, tedy Velké Schodiště a vede vzhůru ke svatyním, kostelům a ke křížové cestě, která probíhá celým velkým srázem až ke hradu, na jeho vrcholu. Je nepochybně mladší než svatyně a městečko samé, ale netroufla jsem si odhadnout kdy zhruba mohlo být vystavěno. Schody byly strmé a opravdu Grand, s velkou podestou, jeho první část končila u velké vstupní brány. Začaly jsme vystupovat po schodišti směrem k bráně, intenzivně jsem myslela na Jana, objevím tu tedy někde důkaz o jeho pobytu? To jsem ještě netušila, že tato noc bude i dál plná jakýchsi kouzel a vzláštních zážitků, trochu jako ta shakespearovská, no vždyt´ta je vlastně svatojanská.

    První, co mne zarazilo když jsem dorazila k bráně byl fakt, jak lehce a snadno jsem zdolala strmé převýšení schodiště (stoupáni je v úhlu 26 stupňů).

    Po Grand Escaliér jsem vystoupala tak neuvěřitelně lehce, jakoby me kdosi pomáhal a poponášel. Sestru zřejmě přímo nesl, byla nahoře jako vítr, a nadšeně obdivovala pohled, který se nám naskytl na střechy středověkého městečka. Přímo pod námi zářil teplými světly nᚠhotýlek a já si opět vzpomněla na Jana. Pokud tu byl, zcela určitě by nocoval na některém z prominentních míst, k němž bezpochyby lokalita přímo u paty Grand Escalier patřila. Tedy zhruba v místě našeho hotýlku. Pohled na něj z podesty schodiště byl neskutečný.

    Procházím tedy vstupní branou a na další podestě objevuji velikou tabuli s chronologicky řazeným výčtem osobností, které rocamadourské svatyně navštívily. A tak ho rychle přelétám pohledem, horečně čtu a hledám .. cisterciácký opat Amarich, hmm. Simon de Montfort, hleďme, že by sem přišel poděkovat za úspěšnou kruciádu proti occitánským katarům ? Řada svatých - Svatý Engelbert, svatý Antonín padovský, Svatý Dominik, Svatý Kryštof z Romagne, papež Jan XXII, téměř zdejší, rodák z nedalekého Cahors. I jeden troubadour, ovšem katalánský - Ramon Loull. A pak králové - svatý Ludvík, s matkou Blankou Kastilskou a bratry Alfonsem z Poitiérs, Robertem I. z Artois, Charlesem z Anjou, dokonce i "prokletý" Filip Sličný, a také jiný sličný král - Karel Le Bele se svou ženou Marií Lucembourskou a švagrem Janem Lucemburským, českým králem.

    Řada panovníků pokračuje zavítal sem i Janův vnuk, ale to už pro mně v tuto chvíli není moc důležité. Stojím tu, plná dojmů a vjemů té krásné teplé noci a už mne nezajímá, jak přesně je staré velké schodiště, nějaké tu prostě muselo být i v Janově době, a já tedy kráčím ve stopách svého hrdiny.

    Oblouk, kterým po chvíli procházím, na netrpělivou výzvu mé sestry, mající ve tváři vepsané nadšení objevitele, prokazatelně gotický je. Kráčím za ní, po jakémsi ochozu k dalšímu vstupu, a navzdoru tmě i bodovému osvětlení fotím.





    Sestra mizí v dalším gotickém oblouku a za chvíli slyším její volání, tak pojď.. jsme očekávané, vstupuji do další místnosti, plné světel, jakoby nám skutečně kdosi přichystal slavnostní uvítání. Dvě trojdílná oblouková okna, ale především výhled z nich, dolů do mi ovšem berou dech.





    Před námi jako řada šílených svatojánských broučků seřazených v průvodu září světla lemující silnici z Rocamadouru.

    Poté se dostáváme na jakési nádvoří, brána napravo je zavřená, vidím před sebou zřejmě zadní část velkého gotického kostela a tmavou chodbu, tedy spíš černočerný tunel, jenže jinudy pokračovat nelze. Následuji tedy sestru, která už v něm bez jakéhokoliv zaváhaní zmizela.

    Vstoupím dovnitř a zažívám cosi až mystického, nejprve si uvědomím mnohem větší, ale velmi příjemné teplo, které zde panuje, poté lehký příjemný vánek, jakoby mě někdo hladil po tváři a nakonec i velice zvláštní jemnou vůni.

    Později mně sestra upozorní, že se jednalo o kadidlo, do spojovacího tunelu někudy proudí vzduch z okolních svatyní. To ale ještě v tu chvíli nevím, zastavuji se, nechám se ovívat tím jemným vánkem a mám pocit, že se právě zastavil čas. Je mi až neskutečně příjemně, a nejraději bych taakto setrvsla co nejdéle, nechci se pohnout, nechci odsud odejít, v zásadě náhle nechci už vůbec nic, protože je mi prostě dobře. Z tohoto zvláštního rozpoložení, až trochu vytržení, řekla bych, mě opět vyruší má sestra, křičí totiž na mne, zda to také cítím, ten velice příjemný pocit uvnitř tunelu. Nejsem v tom tedy sama, i nᚠpragmatik pociuje a prožívá zvláštnost tohoto místa.

    Kouzlo ale končí a my vycházíme na náměstíčko, tvořené průčelími různých gotických budov a po menším schodišti procházíme další branou na cestu vedoucí k velkému schodišti, po kterém scházíme zpět dolů k hotelu.

    Mé první setkání s Rocamadourem bylo čarovné a plné symbolů. Usínám s předsevzetím ho druhý den zevrubně prozkoumat i když je mi jasné, že část jeho kouzla bude za denního světla nenávratně pryč.

    Samotný název města, v occitánštině Rocamador je vlastně složenina dvou slov Rocca d´ Amador, tedy skála svatého Amadora. Místo je opředeno mnoha legendami, podobně jako muž, jehož jméno nese - svatý Amador, původně prý výběrčí daní v Jerichu a manžel svaté Veroniky. Legenda praví, že svatý Amador (někdy také Amator) a jeho žena se po vyhnání z Palestiny přeplavili na malém člunu, jehož plavbu chránil anděl, až na pobřeží Akvitánie. Z Akitánie se vydali do Říma, kde byli mimo jiné přítomni umučení apoštolů sv. Petra a Pavla. Po manželčině smrti se Amador stahuje do ústraní, do divokého a skalnatého údolí, kde dlouhá léta žil v jeskyni a vystavěl zde také kapli k poctě Svaté Panny Marie.

    Asi nejcennější relikvií Rocamadouru, dodnes uctívánou a hojně navštěvovanou je soška Svaté Panny Marie i s malým Kristem, vyřezanou ze dřeva samotným Amadorem. Praví legenda.

    První písemný doklad o Rocamadouru pochází z roku 1067, jde o jeden z četných dokumentů zachycujích dlouholetý spor dvou opatsví Marcilhac sur Cele a Saint Martin de Tulle patřící pod klášter v Cluny o správu rocamadourské kaple, ta zřejmě náležela Marcilhacu. V těchto dokumentech se již objevují první zmínky o poutnících. Spor rozvaděných řeholníků ukončil až opat marcilhackého kláštera, který se všech práv vzdal ve prospěch svého soupeře.

    K roku 1105 je datována papežská bula adresovaná opatu kláštera Saint Martin, poprvé zmiňující uctívaní svaté Panny Marie Rocamadourské, v té době je již Rocamadour vyhlášeným poutním místem.

    Do 12. století také spadá legenda o nalezení zcela neporušeného těla svatého Amadora, kterou zaznamenal opat kláštera Mont Saint Michel, Robert de Thorigny, zajímavá i pro zmínku o Jindřichu Plantagenetovi :" V roce 1166 požádal jeden obyvatel této oblasti, nebot´již byl na sklonku svých dní, aby ho jeho příbuzní pohřbili u vstupu do svatyně. Jakmile však rodina začala kopat, náhle se objevilo mrtvé tělo svatého Armadora, zcela neporušené. Bylo tedy přeneseno dovnitř svatyně, k oltáři, aby mohl být uctíván poutníky. Na tomto místě se pak prostřednictvím Panny Marie událo mnoho velkých zázraků, že král Jindřich II. Anglický , který pobýval v Castelnau de Bretenau sem sám přišel konat pobožnosti. "

    Válečníky, rytíře a rytířské krále, kteří sem přicházeli poděkovat za bezpečný návrat z bitev však do Rocamadouru přilákala spíše jiná relikvie, kterou se pyšní - část Durandalu, meče rytíře Rolanda. Původní Durandalu byl zarytý do fasády místního kostela Saint- Michel, kopie je zaražená do blízkého skalního masívu a zavěšená na řetězu ( přiznám se, že jsem ho nejprve přehlédla, je celkem nenápadný).

    Na příkaz opata Gerauda d´Escorailles byla roku 1172 v opatství napsána tzv. Kniha Zázraků, popisující 126 zázraků, které se udály prostřednictvím Panny Marie, a to včetně popisu 90 zázračných uzdravení. Je zřejmě, že i díky této knize příliv poutníků do Rocamadouru dále sílil.

    Jejich sociální zařazení bylo vskutku rozmanité, od králů až po žebráky. Zatímco ti první bývali ubytováni v klášterních budovách, pro ty ostatní bylo v údolí pod městečkem vybudováno velké množství různých špitálů.

    Většina svatyní byla dokončena zhruba do roku 1188, kdy umírá opat Geraud. Následné dlouhé období od roku 1193 až do roku 1317 je pak považováno za zlatý věk poutnictví.

    Jakkoliv posvátním místem Rocamadour byl a je i dnes, válečné události a bouře se mu nevyhnuly. Zimu roku 1211 /1212 zde strávila vojska Simona de Montfort na počátku krvavé výpravy proti Albigenským.

    Sama Svatá Panna Rocamadourská dle legendy zasáhla do válečného dění v bitvě u Las Navas de Tolosa (Španělsko), kde se v roce 1212 střetla v zásadní bitvě vojska tří křesanských králů s vojskem emira El Násira. Když se před křesanskými válečníky umdlévajícími v boji s více než pětinásobnou převahou Saracénů náhle zjevily praporce Svaté Panny Marie Rocamadourské, dodal jim tento zázrak novou naději a tím i sílu zvítězit.

    V roce 1369 byl Rocamadour obsazen Angličany a jeho význam ke konci Stoleté války dále upadal. V roce 1425 zde zbylo pohých 15 mnichů, kteří již nedokázali tak obsáhlý objekt řádně spravovat. Když v roce 1562 město obsadili protestanté zbořili a vypálili všechny svatyně, tělo svatého Amadora bylo vykopáno a spáleno, stejně tak jako většina starých listin. Zdál se to být skutečný konec Rocamadouru a jeho spirituality. Jenže Rocamadour je přece místem zázraků. Panna Maria Rocamadourská své město zachránila. Jak ? Zázračně uzdravila pařížského kněze, opata v Cailleu, který poté zasvětil svůj další život obnovení poutnictví v Rocamadouru. Jeho činnosti, zřejmě spíše osvětové, se naštěstí dostalo podpory mnohem praktičtěji založeného Monsignora Bardou, cahorského biskupa, který se postaral o finanční stránku nelehkého úkolu. Zorganizoval celostátní loterii ve prospěch Rocamadouru a díky široké podpoře veřejnosti mohli brzy začít s obnovou. Díky těmto mužům můžeme dnes obdivovat krásu a duchovní sílu tohoto neobyčejného místa.

    Druhého dne mě Rocamadour připravil další překvapení. Bohužel velice brzy po ránu. Probouzím se časně - ne, že bych chtěla, ale z hlubokého spánku mě náhle budí zvony, které se rozezněly nad městečkem v sedm hodin ráno. Zdá se, že mi zvoní přímo u hlavy, a to velice dlouho. Když pak zvuk zvonů utichá, začnou mu v odpověd´ jako ozvěna zvonit zvony z kostela až z protějšího skalního útesu. Městečko zní hlaholem zvonů a já si znovu připomínám, že jsem na starobylém poutním místě, místě kam po staletí přicházeli lidé vznešení i prostí, bohatí i chudí, úspěšní i neštastní a všichni si sebou přinášeli svá očekávání, naděje a touhy. Vyskakuji tedy z postele, přímo k oknu, rozhrnuji zatažené závěsy, abych zkontrolovala, zda je mi počasí příznivě nakloněno, ale ouha, v noční košilce hledím přímo do tváře překvapenému turistovi, stojícímu na Grand Escalier. To je ovšem nevýhoda jinak půvabných "zlatých" uliček, ona nechtěná intimita, kdy k sobě mají lidé blíže, než by někdy sami chtěli.

    Zvony, které nás vyhnaly tak časně z postelí nám ovšem prokázaly dobrou službu. Díky jim jsme při ranní prohlídce svatyní unikly ostatním turistům a podstatnou část prohlídky jsme měly památky téměř jen pro sebe.

    Je krásné slunné ráno a my znovu vyrážíme po Velkém schodišti vzhůru. Poutníci dříve často tento výstup absolvovali po kolenou, modlíce se při tom na každém ze 140 schodů růženec.

    Velké schodiště nám za denního světla nabídlo nádherné pohledy nejen na romantické střechy středověkého městečka a jeho ranní ruch, ale i na celé údolí. Také na obrovský skalní masiv, jehož přítomnost se za noční prohlídky dala spíše jen tušit. Je obrovský, světlý a rozeklaný, ale přitom vzdušný, pokud se takový příměr dá o kamenné hmotě vůbec použít. Stavby chrámů, kostelů a klášterní budovy spočívají v jeho náruči, jakoby se je právě chystal pozřít. Přesto žádný pocit stísněnosti s tím obrem nad hlavou necítím.

    Znovu procházím branou a pokračujeme známou cestou, za branou zabočujeme doprava, po levé ruce máme vysokou a kompaktní budovu biskupského paláce ozdobeného několika zcela symetrickými řadami malých dvojobloukových oken, zubatým cimbuřím, a dvěma věžemi, z nichž ta vyšší a štíhlejší trochu připomíná minaret. Procházím známým ochozem kolem budovy kterou zdobí již známá trojoblouková okna s výhledem do údolí, ten je ovšem úžasný i za dne. Ochoz nás dále vede kolem obří budovy s mnoha roztodivně a asymetricky uspořádanými okny různých tvarů a velikostí - což je ovšem Basilika Svatého Spasitele s tzv. "dolní kostelem" neboli kryptou svatého Amadora.

    Nutnost vypořádat se se skalním masivem nad hlavou vedla vyjimečné a zřejmě velice tvrdohlavé raně středověké stavebníky všech rocamadourských sakrálních staveb ke vskutku sveřepé a hodně pragmatické architektuře, místy již s prvky gotiky. Všechny stavby jsou postaveny ze stejného kamene, stejně světle zbarveného jako zdejší skalní masivy. Materiál na stavbu byl tedy vskutku v hojném množství po ruce. Pocit čehosi známého, který se mi vybavil při pohledu na některé ze staveb jsem rozluštila až později, zdejší budovy materiálem, barvou a konečně částečně i architekturou připomínají staroměstský Dům u Zvonu. Další již mnohem kratší schodiště nás vede na malé náměstí - po pravé ruce máme za dne již otevřenou bránu sv.Martiala, nalevo zadní stěnu dolního kostela a již známý průchod, i za denního světla trochu zvláštní. Vstupuji do něj zvědavě i s obavami, ale průchod mezi dvěma svatyněmi mne nezklame ani dnes. Je samozřejmě jiný, již ne tak tajuplný, ale lehká již známá vůně i pocit tepla a míru zůstává.

    Dostáváme se tak na hlavní náměstí této centrální "poutní části" Rocamadouru - kostelní náměstí. Celé je uzavřené sakrálními stavbami, zbytek jedné strany uzavírá skalní masiv.

    Průčelí větší části těchto staveb je již gotické, postupně nahlížíme do všech přilehlých kaplí, v jedné z nich je k vidění dokonce i malý model celého Rocamadouru a ve vitrínách i korunky a oblečení rocamadourské Madony, dary od zbožných poutníků.

    Poté vstupujeme do basiliky Svatého Spasitele. Zde nás čeká další podivuhodný jev, stavba jejíchž klenbu tvoří silné sloupy s mohutnými oblouky je totiž přistavěna ke skalnímu masivu, který také tvoří celou zadní část budovy. Skála je sice po stranách ozdobena štíhlými gotickými sloupy a je na ní přistavěno několik řad jakýchsi dřevěných galerií, pospojovaných dřevěnými schodišti, přesto je to skála uvnitř budovy.

    Panuje zde šero, jen hlubokými obloukovými okny, spíše ještě románskými sem proniká světlo, tvořící zvláštní atmosféru. Postranní okna jsou gotická s vitrážemi. Registruji několik návštěvníků s fotoaparáty u velkého okna. Vypadají jako by tančili. Zde je tedy umístěna zdejší slavná Madona. Soška je zvláštně jednoduchá, a dřevo je stářím zcela zčernalé.

    Z basiliky je průchod do další svatyně, kaple Notre Dame, tedy kaple Panny Marie. Prostor je zvláštně členitý, snadno lze ztratit přehled, o tom v které ze staveb se vlastně právě nacházíte, a to i přesto, že budovy samy nejsou vlastně příliš rozsáhlé, vzhledem k nedostatku prostoru v místě, kde byly vybudovány. Je to pochopitelné, byly vlastně svými středověkými staviteli vyrvány přímo ze skalního masivu.

    Když posléze vycházíme zpět na kostelní náměstí, stánky se suvenýry pro turisty a poutníky jsou již otevřené a počet návštěvníků houstne. Kupuji si svou další pamětní minci, ta z Rocamadouru nemůže v mé sbírce chybět.

    Pokračujeme dál podél sklaního masivu, právě míjím do skály zakutý Durandal, ale vůbec o tom nevím, je skutečně snadné ho přehlédnout, nic, žádný nápis ani upozornění k němu nepoutá.

    Freska na průčelí kostela Svatého Michala (zde byl do fasády zaražen ten pravý původní Durandal) s motivem Navštívení Panny Marie mne zarazí svým až byzantským stylem malby.

    Krásným gotickým obloukem procházíme dál na prosluněnou terasu nad údolím, výhled je opět neskutečný, ale další cesta je již pro turisty uzavřena, je to soukromé území kláštera.

    Vracíme se tedy zpět, kolem skalního masivu, zvedám hlavu, uvědomuji si jeho mohutnost a nad hlavou mi, jako výsměch lidské upoutanosti k zemi krouží několik dravců.

    Turistů a poutníků je stále víc, a tak se mezi nimi prosmýkneme přes kostelní náměstí a skrz Martialovu bránu prcháme ven z městečka. Tam také začíná křížová cesta vedoucí vzhůru směrem ke hradu, vybudovaném na samém vrcholu rocamadourského ostrohu. Kráčíme po široké, ale již dlouhá léta neudržované cestě, končíčí zcela zdevastovanou terasou a sochou jakéhosi biskupa.

    Možná je to Monsignore Bardou , kdopak ví ? Výhled je zde ovšem opět neskutečně nádherný - jak směrem dolů do údolí, tak vzhůru, k pyšně se vypínajícímu hradu.

    Mé sestry se náhle zřejmě opět zmocní včerejší objevitelská euforie a bez jakéhokoliv varování pokračuje dál, vzhůru. Napojujeme se tak na křížovou cestu, vinoucí se přes celý svah s vysokými štíhlými stromy, porostlými břečtaněm, cestou míjíme dvě ošklivé jeskyně, že by jedna z nich byla ta Amadorova ? Když konečně dorazíme na vrchol nemůžeme přehlédnout velký kříž vztyčený nad údolím.

    Dovídáme se, že jej přivezli mladí poutnící z Jeruzaléma, a protože se slunce na chvíli skrylo za mraky, poskytlo mi možnost nafotit velice ponurou atmosféru - tak trochu Rocamadour po máchovsku.

    Vyhlídka u kříže je dalším úžasným momentem. Stojíme na samém vrcholu skalního útesu, levou část celého údolí přímo pod sebou, zároveń je odsud ničím nerušený výhled na hrad. Spěcháme tedy ještě ke hradu, kde mne čeká první a jediné zklamání Rocamadouru, hrad je soukromým vlastnictvím klášterní komunity a tudíž veřejnosti nepřístupný, a tím i výhlídka z jeho teras dolů na Rocamadour. Sám hrad není ani nijak velký, ani architektonicky příliš komplikovaný. Bezesporu vypadá mnohem lépe a majestátněji při pohledu z dálky, z městečka, než když stojíte před jeho branami.

    Po křížové cestě se vracíme zpět dolů do údolí. Čeká nás ještě návštěva městečka s jeho obchůdky, kavárnami a restauracemi.

    Vlastně je Rocamadour v zásadě jen jedna dlouhá úzká ulice, na obou koncích zakončená gotickými branami, z nichž jedna ze mne ještě měla udělat pěkného hlupáka. Při výjezdu z města mmi průjezd dolní branou zablokovalo malé nákladní auto,z něhož začal řidič velice pomalu vykládat zboží. Zastavila jsem za ním a pronásledovala ho výmluvně zlými pohledy, on mne zas pohledy zcela nechápavými. Ty jsem pochopila, až když auto za mnou objelo nás oba, i bránu a odjíždělo z města ven. Branou bych totiž možná neprojela ani na koni, pokud by byl vysoký, tak byla úzká a nízká. Zřejmě původně jen branka pro pěší, a já se jí chystala projet Fabií.

    Pokud se nezastavujete u každého obchůdku s levandulí či dobrotami nebo sýry a samozřejmě víny z Cahors (my měly to štěstí, že nám v každém takovém nabídly ochutnávku Fois Gras) projdete hlavní ulici Rocamadouru, a to velmi zvolna, nanejvýš tak za deset minut. Věřte ale, že ani dvě hodiny vám stačit nebudou. Cestou míjíte krásné středověké domy a přímo hmatatelně vnímáte poklid, vlídnost a útulnost. Rocamadour je velice zvláštní a ojedinělá kombinace tři vzájemně takřka si odporujících esencí - velkoleposti a dramatičnosti jeho krajiny, spirituality jeho svatyní a přátelské útulnosti městečka pod nimi. Shodly jsme se na tom, že množství poutníků, po věky přicházející do Rocamadouru s myšlenkami očištěnými od zlých úmyslů, se srdci plnými naděje a víry ovlivnilo genius loci Rocamadouru a dodalo mu onen náboj a energii, kterou nyní místo vyzařuje a předává zpět svým návštěvníkům. Kdysi předané je nyní opět předáváno. Kruh se uzavřel.

    Fotogalerie

    Pokračování příště: Occitánské hrady, aneb synové Carcassonnu

    Literatura:
    SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346, Nakladatelství Svoboda, 1994
    POUX , Didier : ROCAMADOUR, Great Pilgrimage Centre, APA -POUX Editions-ALBI, 2006

    Související články:
    Synové Carcassonu - Aquilar, Peyrepeuteuse, Queribus (18.03.2012)
    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červenec  >>
    PoÚtStČtSoNe
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31     

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha