Středověk
Dnes je: 22. 07. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Hrad Zvíkov)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Písaři ve středověku)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Rohatecký pas)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Rok 1000 – Konec světa a vznik hereze

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 02. 11. 2008 (12669 přečtení)

    Kolem roku 1000 pronikalo křesanství pomalu na sever Evropy (přímo r. 1000 přijal křesanství Island), upevňovalo se ve střední Evropě (založení biskupství v Polsku také roku 1000, v Uhrách o rok později), dále na východ pronikali už jen misionáři (mučednická smrt svatého Vojtěcha r. 997 v Prusku).

    Pokročilejší západní křesanstvo řešilo v souvislosti s miléniem už vyhraněné problémy. V centru dění stála obava z konce světa podložená hroucením starého karolinského systému a zhýralostí církevních činitelů. Přes nepotvrzení obav přinesl myšlenkový kvas nové „apokalyptické“ trendy, zavrhující hmotný svět jako dílo ďáblovo a s jeho agentem v podobě katolické církve (ta „synagoga Satanova“ apod.). Namísto institucí církve s jejími formálními úkony nastoupila osobní zbožnost, osobní prožitek a možnost osobní spásy. Středověké heretické hnutí poté přirozeně vzniklo na tomto území a na těchto základech.

    KAROLINSKÁ EPOCHA, IDEJE Ř͊E

    Stát
    Známým aktem korunovace z rukou papeže se stal franský král Karel Veliký r. 800 císařem. Tímto titulem navazoval na tradici starověkého Říma, stejně tak i názvem své říše – Svatá říše římská. Karel si činil nárok na vládu světskou i náboženskou, nechal se titulovat jako „král a kněz“ (rex atque sacerdos).

    Císařové nepřebírali jen ideu státu, jeho organizaci, latinské písmo a latinu jako jazyk učenců. Společně s křesanstvím přebrali i některé jeho ideje. Křesanství mělo pomoci legitimizovat vládcovo postavení. Oporu nacházela tato idea ve Starém zákoně. Starozákonní vládce přebírá úlohu Božího prostředníka, když ho kněz pomaže posvěceným olejem. Kněz Samuel tak pomazal krále Saula: „Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: ,Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.´“ (První Samuelova, 10, 1) Po zavržení Saula pomaže Samuel krále Davida: „Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (První Samuelova, 16, 13). Historik Francis Rapp na základě normanského anonymu z 1. pol. 11. století vysvětluje, že: „(pomazání) činilo z osoby, jíž se ho dostalo, zosobnění Krista, jaksi zdvojilo tělesnost panovníka přidáním mystického těla, v němž přebýval Duch svatý.“1)

    Císařovi předává toto pomazání samozřejmě papež, císař pak chrání svůj lid a vede ho ve spolupráci s církví ke spáse. Z toho ale vyplývá i postoj, že pouze poddaný říše/císaře může dojít spasení, člověk za hranicemi říše nikoli. Spásu zajišovalo připojení k říši, ale vyvstával logický problém, protože okolní kmeny se pochopitelně odmítaly podřídit. Odmítání pak poskytovalo ideovou podporu pro dobyvačné války se Sasy a Avary, prezentovaných jako křížové.

    Podřízené postavení se vyžadovalo i na sousedních území Říše, která se rozhodla přijmout křesanství z vlastní vůle. Velká Morava hájila co největší samostatnost na franské říši, svolení založit své arcibiskupství nezískala z Říše, ale přímo od papeže. To vyvolalo odpor salcburského arcibiskupa Theotmara, spása se přeci týká jen lidí podřízených Říši, jak světsky, tak církevně. Morava by přirozeně měla zůstat církevně podřízena jeho arcibiskupství…

    Středoevropské státy si samostatnost svou i církve uhájily. Když pak roku 1000 německý císař Ota III. osobně spoluzakládal arcibiskupství v polském Hnězdně a svolil k založení arcibiskupství v Uhrách, nastolil nový trend. Místo jedné křesanské říše se ustanovila rodina křesanských panovníků, spása se mohla týkat všech křesanů.

    Králové, mající díky pomazání bližší vztah k Bohu, disponují v očích současníků zázračnými schopnostmi. Francouzský král Robert Zbožný si myl na jedné hostině ruce, když se k němu přiblížil slepec s prosbou o pomoc. Král mu postříkal oči vodou, co mu ulpěla na rukou, a slepec prohlédnul. Anglosaský král Eduard Vyznavač vděčí za své svatořečení mj. zázrakům při léčení.

    Jako obhajoba společenského rozdělení sloužila idea tří stavů – válečníci, církev a poddaní. Každý stav má svá pravidla a své místo ve světě: „Tyto tři vrstvy existují vedle sebe a nemohou být od sebe odděleny, služby, které dodávají jedni, jsou podmínkou činnosti dvou dalších. Každý si na své cestě naloží, aby ulehčil celku.“2)

    Odkazu císařství se chopila saská dynastie Otonů, vládnoucí východofranské a pak německé říši. Přijala titulaturu císařů, navázala úzké styky s papežstvím a snažila se mocensky uchytit v Itálii, a to i na úkor ztrát svých pozic doma.

    Samotná církev, implantovaná do karolinského státu, užívala z tohoto spojení značných výhod. Franští králové ještě před Karlem Velikým působili jako ochranka papežského státu, ochranu měla církev i ve vnitrostátních záležitostech. Ta se týkala i vlastnických a mocenských vztahů a zde pravidelně vznikaly třecí plochy mezi oficiální a skutečnou náplní křesanské víry, a to nejen v karolinském modelu. Do církevních úřadů nastupovali mladší synové šlechticů bez práva dědit, ale také bez osobního vztahu k náboženskému životu. Církev bohatla díky darům od lidí, kteří si tím mínili zajistit věčný život. Ideály chudoby a lásky ustupovaly hromadění bohatství a mocenským bojům.

    OBAVY Z MILÉNIA

    Lid
    Rozpad mocenských struktur v Západofranské říši vedl ke společenské anarchii. Krajem zmítaly vzájemné boje feudálů, kteří spolu soupeřili, místo aby plnili svou funkci ochrany stavu kněžích a poddaných. Naopak, v okradení poddaných svého protivníka viděl šlechtic součást boje. Tato nejistota představovala jeden z důvodů vzniku tzv. hnutí Božího míru na jihu země. Šlechtici za účasti biskupů přísahali nad ostatky svatých klid zbraní. Zvl᚝ zdůrazňovali, že nenapadnou bezbranné členy církevních řádů ani nepokradou z jejich lákavého majetku.

    Vůdčí ideu celého hnutí ale představovala jiná nejistota než společenská, tato byla vedena obavou z možného konce světa a Posledního soudu v souvislosti s nadcházejícím miléniem. Biblický konec světa barvitě popisuje Janovo zjevení nebo-li Apokalypsa: „Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho ďábla a Satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.“ (Zj 20, 1-3) Část věřících identifikovala anděla s Kristem a blížících se tisíc let od jeho narození (a poté od jeho úmrtí r. 1033) jako proklamované datum konce světa.

    Hnutí Božího míru opravdu fungovalo přibližně v době tisícího výročí narození Ježíše po dobu výročí jeho úmrtí, přibližně v letech 980-1040. Poté zřejmě lidem otrnulo, ale část se jich vydala další cestou, jak uvidíme dále. Při akcích Božího míru se shromažďovaly davy, aby činily pokání a ukládaly si sliby. K Poslednímu soudu, který mohl přijít každou chvíli, by věřící přicházeli očištěni od hříchů. Jako nejhorší hřích bylo definováno zabití, odtud i slovo mír v názvu hnutí. Ustaly i popravy, maximálně se připouštěly tresty rázu tělesného násilí. Konec hnutí poznamenala na jedné straně úleva, že konec světa nepřišel, a návrat do normálních kolejí. U druhé části naopak jisté zklamání, protože společnost se odvrací od Boha a padá zpět do hříchu. Některé skupiny věřících si nadále udržely svůj vysoký standard zbožnosti a nehodlaly se ho vzdát ani tehdy, když narazily na rozpory se samou církví.

    Špičky státu
    Lpění na tradici Říše nevyhovovalo pouze jejím vládcům, ale mělo jeden sakra dobrý důvod i pro obyčejné křesany. Georges Duby odkazuje na francouzské dílko „Malý traktát o Antikristu“, sepsané po r. 950. Opat Adson na základě slov apoštola Pavla odvodil konec světa na dobu, „co se všechna jeho království vymaní z římského císařství, jemuž dříve byla povinována poslušností“.3)

    Císař Ota III. r. 1000 nechal vyzdvihnout a uctít „vítězným znamením zlatého kříže“ ostatky Karla Velikého. K tomu vyvíjel snahu učinit z Říma hlavní město císařství a r. 998 přenesl své sídlo na římské Aventinum, v osobním životě vedl tvrdé pokání. Duby vysvětluje Otovo chování jako reakci na úzkost z konce světa s blížícím se miléniem. Jeho chování mělo upevnit základy světa – pevně se usadit v prvotním sídle římské říše a obrátit se o pomoc k zakladateli obnoveného císařství, Karlovi Velikému. Vliv měla údajně i židovská idea konce světa (nemohu ji ale momentálně podložit), dle které během závěrečného souboje sil dobra a zla padne představitel onoho zla – ztělesněný římskou říší okupující Palestinu. Křesanská římská říše měla pochopitelně negativní náhled na judaismus, než aby přistoupila na takovou definici sil dobra a zla, ale obava, že zánik římské říše předchází konečnému zúčtování, přetrvávat mohla. Po r. 1000 ztrácely apokalyptické vize na intenzitě. I časy se měnily k lepšímu a náboženský život nabral jiných dimenzí.

    SPOLEČENSKÉ A DUCHOVNÍ KLIMA PO ROCE 1000

    Přelom milénia symbolizoval pro západní Evropu přechod k lepšímu. V prvé řadě končily devastující nájezdy Vikingů, ustaly války s muslimským Španělskem, západ už dávno přestali ohrožovat Uhři.

    Na dobu klidu se napojil ekonomický rozvoj. Nové nebo znovuobjevené zemědělské vynálezy jako pluh, chomout nebo mlýn zajistily společně s využíváním hnojení větší úrodu. Navýšení populace bylo podtrženo růstem měst.

    Nová situace přinesla výskyt hereze. Když už lidé nemuseli přemýšlet pouze nad hmotným přežitím, měli více času přemýšlet nad životem věčným. Myšlenka konce světa k roku tisíc ostatně už předtím obrátila zájem lidí k náboženství. Hereze začala klíčit v rozrůstajících se městech. M욝ané si udržovali jistou myšlenkovou nezávislost na světské i církevní moci, ve městech probíhala větší informační výměna než na vsi, a to díky větší koncentraci lidí a výměně myšlenek s ostatními městy. K herezi někde sklouzávali i duchovní, třeba při městské katedrále, když navzájem diskutovali náboženskou literaturu nebo nové ideje z ciziny.

    Jaké myšlenky se tedy rozvíjely? Předně se začal preferovat Nový zákon před Starým. Koncepce Starého zákona, která upevňovala vladařovu moc, padla s krizí karolinského státu a poměrně svobodně se rozvíjející městské společnosti neměla co nabídnout. I pro osobní duchovní růst neměl Starý zákon žádný přínos, na rozdíl od Nového. Židovský Jahve, trestající a žárlivý bůh, ztrácel sympatie ve prospěch milujícího a odpouštějícího Krista.

    Z Nového zákona si lidé brali za vzor život a nařízení Krista, a také apoštoly. K náboženské látce přistupovali se snahou očistit náboženský život od všeho, co není uvedeno v Bibli. Heretici odmítali klanění se kříži nebo sochám, jak sdělil jeden z nich: „Proč uctívᚠtu sochu v kapli? Zapomněl jsi, že ji právě tvá ruka vyřezala ze dřeva železným nástrojem?“4) Ještě méně obdivu si zasloužil kříž, ten hrozný nástroj mučení a bolestné smrti, kterým nevěřící odpravili Božího syna. Kristova zásluha spočívá podle heretiků v tom, že přinesl Boží slovo na Zemi, že ukázal dokonalý život a možnost, jak se spasit. Kristus byl spasitel, nikoli vykupitel – nechat se zabít přeci nezbaví někoho jiného hříchu, přemítali heretici selským rozumem. Pakliže měl Kristus vykoupit nějaký prvotní hřích – proč by měl být člověk zatížen hříchem svých předků, když jej sám nespáchal? Takto se spravedlnost neprojevuje.

    Otázkou spravedlnosti byli heretici vedeni i v praktikách křtu. Křest s sebou nese závazek, že novokřtěnec se vzdává života v hříchu a nastupuje cestu k Bohu. Takového rozhodnutí je ale schopen teprve dospělý jedinec, čerstvě narozené dítě ještě ne. Vložit na něho slib, který ve svém pudovém období není ani schopno dodržet, znamená odsoudit ho k zatracení.

    Část heretiků byla vedena radikálním, dualistickým učením o hmotném světě jako projevu zla a ďábla, který je v kontrastu se světem Božím. Typickým příkladem jsou kataři. Odvolávali se zejména na biblické výroky: „Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci“ (Matouš 7, 18-20).

    Nemoci, hlad, války, to vše jsou hořké plody špatného stromu, tedy tohoto světa. Vládcem takového zlého může být jen zlý bůh – ďábel. Část katarů tohoto zlého Boha v souladu s odmítnutím Starého zákona identifikovala jako starozákonního Jahveho… Jako zbytečné viděli tito heretici pohřbívání do posvěcené půdy. Hmotné tělo je vězením duše a svádí člověka k hříchům vycházejícím z pudů. Duši i Bohu může být úplně jedno, kde se hmotné tělo obrátí zpět v prach.

    Odmítavý postoj k hmotě vedl pochopitelně k tvrdé askezi, měl však i závažné teoretické dopady. Pokud je hmota od začátku do konce zlá, nemohl mít Kristus hmotné tělo (takové učení se jmenuje dokétismus). Jako takový nemohl být ani ukřižován, což je další argument, proč nemohl svou smrtí vykoupit svět. Dokétismus ale útočil i na základní kámen římské i řecké teologie, na proměnu chleba v tělo Páně při eucharistii. Pakliže Kristus neměl hmotné tělo, nebylo z čeho jej proměňovat v chléb…

    Heretici měli problém i s neposkvrněným početím. Někteří ho odmítali z logiky věci, někteří, co nevěřili v Ježíšovo hmotné tělo, ani jeho narození z matky nepotřebovali. Odmítání klanět se sochám a kříži vedlo občas k odmítání církevních staveb vůbec. Podle většiny heretiků tyto zevní formy jen odvádějí pozornost od osobního vztahu s Bohem. Církevní rituály a stavby jsou u nich projevem viditelné církve, která stojí v opozici vůči opravdové církvi spirituální.

    Pokud heretici uznávali platnost církevních rituálů a svátostí, musel by je provádět skutečně ctnostný kněz. Z rukou hříšných kněží pozbývaly svátosti platnost (tzv. donatismus). Z konkrétních praktik si vysloužila posměch procesí, kdy se obchází pole s obrázky svatých, aby se zajistila úroda: „K čemu jsou dobrá tato procesí ozdobená stuhami podél polí? To není Bůh, kdo dává dobrou úrodu, je to hnůj, který se dává do země“!5)

    Část heretiků odmítala církevní svatby, stačí jen souhlas dvojice. Nesouhlas budily i svatební oslavy. Někde se brali heretici nazí, bez šperků a svatebních darů. Žení se a vdávají přeci za člověka, ne za jeho pomíjivý majetek. Protest proti zbytečným pravidlům se projevoval i v ostentativní konzumaci masa na Velký pátek. Vše, co není uvedeno v Bibli, všechny lidmi vymyšlené dodatky k náboženskému životu heretici obecně odmítali.

    SNAHA O OBRODU CÍRKVE – CLUNY, GREGORIÁNSKÉ REFORMY

    Církev se ani nestačila vypořádat se svým upadajícím postavením a už jí vyvstal další problém v podobě konkurující hereze. Heretici pranýřovali hříšný život kněží, bohatství církve a její mocenské boje. Upevnění morálního kreditu se stalo nutností, muselo se sáhnout k vnitřním změnám. Touto obrodou doufala církev vzít heretikům vítr z plachet. Po přechodu do protiútoku hodlala církev napadnout a vyvrátit heretické argumenty a celou heretickou teorii.

    Obrodné reformy započaly u klášterů. Kláštery založené šlechtici na nich zůstávaly závislé, šlechtici dosazovali za hodnostáře své příbuzné a přivlastňovali si výnosy klášterních statků. Duchovní život šel stranou. V reakci na neutěšený stav vzniklo r. 910 tzv. clunyjské hnutí, pojmenované podle kláštera v burgundském Cluny. Klášter byl podřízen přímo vedení papeže a opat byl volen – oboje vylučovalo zásahy šlechty. Klášterní život se řídil zpřísněnou benediktinskou řeholí. Idea si získala rychle sympatie a hnutí expandovalo.

    Papežství zasáhla reforma později. Ještě Benedikt VIII. (1012-1024) zajistil pomocí úplatků papežský stolec pro své příbuzné. Korupce ovládla i vrchol církevní hierarchie. Obrat nastal za vlády císaře Jindřicha III. (1039-1056)6). R. 1046 dosadil papeže Klimenta II., původně biskupa v německém Bamberku, čímž zahájil řadu tzv. německých papežů (1046-1057).

    Zvýšený důraz na dodržování věrouky se projevil mj. ve sporech a definitivním rozkolu s pravoslavnou církví r. 1054. Pro zvýšení nezávislosti církve ustanovil papež kardinálské kolegium, aby volba papeže přešla do kompetence církve. Boje italské šlechty o papežský stolec nebo dosazování papeže císařem mělo skončit.

    Vyvrcholení znamenaly gregoriánské reformy zvané podle papeže Řehoře VII. (1073-1085). V centru zájmu se ocitla investitura, tzn. právo dosazování na biskupský stolec. To zůstávalo v držení světské moci. Vládce tedy mohl vetovat nesympatického kandidáta nebo dosadit přímo svého, právo investitury symbolizovalo rovněž nadřízené postavení světské moci nad církví. Ve vnitřním životě církve vypukla skutečná vichřice. Reformátoři si došlápli na klérus, a pokud shledali některé kněží jako hříšné, zbavili je funkcí. Nejtrvalejším dopadem bylo zamezení sňatků nebo i nesezdaného soužití kněží s ženami.7)

    Reformátoři přistupovali se sympatiemi k radikálním hnutím uvnitř církve. Milánské hnutí pataria, které odmítalo přijímání svátostí z rukou hříšných kněží, obdrželo od Řehoře VII. korouhev – symbol praporečníků církve. V předešlé době by takové donatistické názory byly vystaveny obvinění z hereze. Náboženské nadšení a radikální chování pak usměrnila žádoucím směrem křížová výprava vyhlášená r. 1095. Křesané utlumili vzájemné spory v boji proti „silám Antikrista“.

    Snaha o morální očistu ubrala heretikům vítr z plachet a podpora radikálních hnutí získala ty duše, u kterých hrozila radikálnost přejít do hereze. V druhé polovině 11. stol. je skutečně o hereticích slyšet méně než jindy.

    NEDOTAŽENÉ REFORMY, INSTITUCIONALIZACE HEREZE

    Gregoriánské reformy vyvrcholily kompromisem s císařskou mocí ve Wormském konkordátu r. 1122. Jinak se ale topily v hádkách o malichernostech. Navenek nejvýznamnější změnou zůstalo dodržování celibátu kněžími, život se navracel do starých kolejí. Reformátoři vyvolali ve společnosti křesanské nadšení, o to větší nastalo zklamání.

    Nové dimenze nabyla jenom hereze. V 11. století vznikaly uzavřené tajné kroužky, rozšiřující se díky skrytým osobním kontaktům. Na počátku 12. stoleté vystupují ohniví kazatelé s agresivní až štvavou rétorikou proti církvi, v praxi spojenou s ničením křížů a výbavy kostelů. S úmrtím vůdce jeho skupina i celkové učení zanikalo. Kolem r. 1150 se projevuje konstruktivnější fáze, nadčasové a nadregionální hnutí s vlastní hierarchií, propracovaným učením, agitací a praktikami, schopné dokonce uspořádat vlastní koncil – konkurenční církev. Takto vstupují na scénu kataři.

    Katarské učení se vší pravděpodobností navazuje na bogomilskou8) herezi z Balkánu. Bogomilové stejně jako kataři zavrhovali hmotný svět jako výtvor ďábla, odmítali vykupitelský čin Krista, Starý zákon, mši, svátosti apod., živili se vegetariánskou stravou. Obě církve vedla vrstva tzv. dokonalých. V pozdějším období katarství jsou doloženy přímé styky s bogomily. Kataři mimoto plynule navázali na základní heretické prvky domácí tradice, jak jsou popsány výše.

    IV. LATERÁNSKÝ KONCIL

    Církevní politika vůči radikálním a heretickým hnutím nebyla jednotná, řídila se podle názorů toho kterého papeže. Hranice mezi reformátory a těmi, koho církev definovala jako heretiky, přitom zdaleka nebyla jistá. Reformátoři, typickým příkladem jsou potulní kazatelé, mohli ve své kritice církevních zlořádů přestoupit k myšlence, že církev je nereformovatelná a zavrženíhodná. Takový názor, ke kterému mohl kdokoli snadno sklouznout, ještě představuje jasné dělítko mezi katolickou ortodoxií (pravověrností) a herezí. V jiných případech se skupiny katolíků ocitly mezi heretiky proti své vůli.

    Typickým příkladem jsou francouzští valdenští nebo italští humiliáti. Obě sekty hlásaly možnost kázání i pro laiky, nikoli jen pro kněze. Odvolávaly se na Nový zákon, kde odchází sedmdesát kazatelů hlásat novou víru. Ačkoli církev vyhlásila takový názor za heretický, tak např. valdenští využívali svých kázání jako agitaci proti katarům, se kterými vedli i veřejné učené disputace.

    Církev někdy vyráběla herezi tam, kde nebyla. Potulní ortodoxní kazatelé zůstávali také věrni církvi, ale svou praxí narušovali světský i církevní řád. Vyháněním hříšných kněží z úřadů komplikovali církvi život, zaváděli novoty jako hromadné svatby mužů s napravenými prostitutkami apod. Potulným kazatelům bylo nabídnuto usazení se ve vlastních klášterech, kde mohli patřičně vybít svůj náboženský zápal a zároveň zůstali stranou od zasahování do společenských záležitostí. Pro reformní hodnostáře bylo zároveň ctí mít na svém území takto proslulé nadšence. Tímto způsobem vznikaly nové církevní řády.

    Svatý Bruno se v Remeši angažoval v gregoriánských reformách, stal se nepohodlným místnímu arcibiskupství a byl nucen odejít. R. 1084 zakotvil ve francouzském Chartreuse, vysoko v horách a v odloučení od světa. Latinský název kraje zněl Cartusia, odtud název kartuziáni. Svatý Norbert rozdal majetek a po kazatelské kariéře se usadil ve francouzském Prémontré, odtud název premonstrátského řádu (uznáni r.1120).

    Jasné obrysy církevní politiky vymezil papež Inocenc III. (1198-1216). Definoval rysy hereze a jal se konat. Zaručil velkorysé odpuštění těm heretikům, kteří uznali své pochybení, a naopak přitvrdil represi proti zatvrzelým, kteří se drželi svého učení. R. 1201 zlegalizoval sektu humuliátů díky kompromisnímu ujednání, že své kázání omezí na morální zásady, ale nebudou kázat o věrouce.

    Vrcholem Inocencova pontifikátu se stal IV. Lateránský koncil. Ten potvrdil dogmata i praxi, jejichž nedodržování znamenalo heretické smýšlení. Bylo stanoveno eucharistické dogma o přeměně chleba na tělo Páně, k jehož přijímání musel věřící přijít alespoň jedenkrát ročně. Další dogma stanovilo, že svátost má platnost i z rukou hříšného kněze. V politické oblasti koncil zlegalizoval zisky šlechticů, kteří dobyli území katarské šlechty na jihu Francie v křížové výpravě v letech 1209-1215.

    Za Inocencova pontifikátu znamenalo zlom pro náboženský vývoj uznání dvou nových řádů – františkánů a dominikánů – jako nástroje proti herezi. Františkáni svým příkladným životem a dominikáni svými teologickými argumenty ubírali katarům na sympatiích. Oba řády zanedlouho dostaly pokyn vyhledávat a trestat heretiky – staly se nástrojem inkvizice. Svým křesansky poctivým životem v chudobě se definují jako žebravé.

    ŽEBRAVÉ ŘÁDY

    Dominikáni

    Řád nese jméno podle zakladatele, svatého Dominika. Dominik se r. 1206 stal svědkem neslavné mise cisterciáků namířené proti katarům v jižní Francii. Cisterciáci nebyli vůbec schopni obhájit ortodoxii proti katarům, což hodlal Dominik napravit. Na IV. Lateránském koncilu obdržel Dominik právo kázat. V praxi se dominikáni nespokojili s urážkami a nařčeními ze sexuálních orgií, které provázely i ty sebeasketičtější hereze a koneckonců i první křesany. Na útok proti herezi se bratři připravovali pečlivým vzděláním, Dominik posílal své učedníky na teologické fakulty univerzit ve Francii a Itálii. Následovalo vyhledávání heretických názorů, jejich jasná definice a oddělení od ortodoxních. Pak následovalo pilování protiargumentů. Kázání přednášeli jednoduchá, podepřená názornými exemply. Výsledky bádání sepisovali do tzv. sum, jako byly sumy proti katarům nebo proti pohanům.

    Na základě své teorie i praxe byli dominikáni r. 1233 pověřeni výkonem inkvizice, sumy začaly sloužit jako příručky inkvizitorů. Slovo inkvizice znamená „vyšetřování“, které doposud náleželo do pravomoci biskupů, avšak s nevalnými úspěchy. Dominikáni objížděli kraj, systematicky vyslýchali obyvatele, zda-li nejeví heretické odchylky, a ukládali případně tresty. Ty nebyly zprvu drakonické, většinou zahrnovaly pokání nebo poutě ke svatým místům, nechyběly ale citelné tresty jako ztráta majetku a uvěznění. U zatvrzelých heretiků se sahalo trestu nejvyššímu.

    Dominikánské sumy vedle vyvracení herezí přirozeně sbíraly informace a argumenty pro ortodoxní učení. Nejznámější dílo tohoto druhu – Suma theologica sv. Tomáše Akvinského z let 1266-1276 – tak obsahuje ve dvou milionech slov shrnutí ortodoxních dogmat. Jako nástroj použil Tomᚠaristotelskou logiku a dostupnou filosofii židovskou a arabskou. Na základě logického myšlení se snažil vysvětlit fungování světa a uvedl svých slavných pět důkazů Boží existence. Tomášova scholastika na dlouhou dobu určila teologické směřování katolické církve a r. 1879 byla vyhlášena jako oficiální filosofie církve.

    Františkáni
    Život spolu s učením sv. Františka z Assisi byl pádnou odpovědí na asketický život katarů, z něhož heretici vyvozovali svoji nadřazenost nad zkaženou římskou církví. František ustanovil tak tvrdou askezi, že mu ji církev zprvu váhala povolit jako neslučitelnou se životem. František se odvolával na Nový zákon, kde Kristus vysílá dvanáct apoštolů zvěstovat novou víru: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani oděv a hůl…“ (Matouš 10, 9-10).

    Františkáni se pohybovali v jednom oblečení bez jakýchkoli finančních prostředků (na rozdíl od ostatních řádů neměli ani společný majetek). Církev byla nakonec nucena uznat takovou přísnou řeholi, protože by jinak popřela reálnost způsobu života Kristových apoštolů. V r.1209 nebo rok poté obdrželi františkáni svolení kázat. Základním rysem františkánského života bylo napodobování života apoštolů, ale i samého Ježíše. Zatímco kataři odmítali Kristův vykupitelský čin i další utrpení a brali za podstatné pouze jeho učení, františkáni se soustředili právě na jeho utrpení, aby si připomněli jeho obětavost.

    Františkova stigmata, kterými byl stíhán na konci života, jako by symbolizovala identifikaci tohoto svatého muže s Kristem. Významnou roli zastávala eucharistie, přijímání Kristova těla. Od Františka se odvozuje první betlém, znázornění narození Ježíše ve chlívě obklopeném rodinou a zvířaty. Idylický obrázek malého Ježíška obklopeného milující rodinou a zvířaty koresponduje s Františkovým vnímáním celého světa: „Křesanství pro něho bylo především náboženství Krista, člověka, který žil mezi lidmi a sdílel jejich utrpení a smrt, který vysvětloval své věčné pravdy formou nenásilných a srozumitelných podobenství, který zbožňoval děti a obdivoval krásu polních lilií.“9) Žádné vyhrožování věčným zatracením a pozemskými tresty, ale vlídná tvář. Zřetelně vysvítá, jak františkáni na rozdíl od katarů vnímali nynější hmotný svět s láskou jako výtvor Boží. František nazýval svými bratry a sestrami i zvířata, hvězdy a planety. Ve františkánském hymnu Cantico delle creature se „voda, oheň, hvězdy a hvězdy spojí v chór velebící slávu Boží, což vyvolá představu světa, v němž každá věc a každý prvek je božským projevem a znamením.“10)

    Františkáni se usazovali v místech se silným heretickým podzemím. Jejich úspěšnost se dá dokumentovat na příkladu francouzského Montaubanu, kde fungovala valdenská hereze. Místní obyvatelé, kteří kdysi podporovali valdenské kazatele, začali finančně podporovat františkánské kláštery a někteří do nich přímo vstoupili. Myšlení místních obyvatel bylo evidentně vedeno snahou žít spořádaný křesanský život, jednu skupinu pouze vyměnili za jinou. Z hlediska církve se jednalo o zásadní změnu, protože nová skupina nestála mimo církev, a tudíž mimo možnost spásy. Jako inkvizitoři se františkáni projevovali někteří horlivě, jiní s nechutí. Se základní ideou řádu, imitací apoštolského života, se pronásledování heretiků tak trochu míjelo.

    * * *

    Život klasických raně středověkých řádů zůstával světem sám pro sebe. Okolím mohly zmítat obavy z konce světa, protesty proti zkaženosti církve, ale členové řádů si žili svůj vznešený život daleko od lidí (jako kartuziáni v horách). Františkáni a dominikáni se společnosti nestranili, stavěli si kláštery přímo ve městech a mezi lid chodili s kázáním. Po násilném potlačení hereze nabízely oba řády novou oporu pro hledající. Záruku poctivého smýšlení představoval příkladný křesanský život, rozumovou oporu srozumitelně podaná teologie.

    Dobové otřesy se přece jen projevily i u františkánů. Přísná řehole se stávala pro některé členy obtížným břemenem. Úlevy dostávali františkáni působící na univerzitách, aby zvládali náročné intelektuální povolání. Vysoký morální kredit řádu přivedl mnohé františkány na vysoká církevní místa. Uvolnění askeze za světskými účely a zapletení se do mocenské hierarchie vedlo ke vzniku frakce tzv. spirituálů. Vedení řádu začalo záhy s perzekucí. Spirituálové sklouzávali k tenké hranici s herezí. Koncem 13. století se dokonce zapojili do lidových povstání proti necitlivým a leckdy zločinným praktikám inkvizice. Papežská bula ohledně zmírnění chudoby pro řád vyvolala úplnou roztržku a upálení několika spirituálů r. 1318 vedlo k tomu, že spirituálové označili papeže za Antikrista a církev za děvku z Apokalypsy. Po rozprášení po r.1325 přežili ze spirituálů jenom jednotlivci.

    Dominikánů se nebezpečí hereze týkalo mnohem méně. Jisté riziko spočívalo v praxi, kdy se dominikánům, jako vzdělaným strážcům víry, předkládaly k posouzení a případnému dohledu nové myšlenkové směry. Ty mohly u členů řádu získat sympatie, tak jako lidové hnutí tzv. beghardů (bekyň v případě žen) od konce 12. století. Beghardi žili v malých skupinách, věnovali se meditacím, mystice a askezi a vlastní manuální práci. Beghardi zůstali tolerováni s podmínkou, že budou moci žít ve svých komunitách za účelem ctnostného života, ale nesmí zasahovat do teologických záležitostí. Církev na ně hleděla skrz prsty, mystika obecně požaduje pouze osobní víru a snahu s cílem individuálního splynutí s Bohem, bez nutného prostřednictví církevní instituce. Některé zážitky z mystických vizí zase nemusí korespondovat s oficiální církevní naukou.

    Někteří dominikáni pověření monitorováním beghardů se skutečně nechali jejich myšlenkami i praxí ovlivnit. Tak vyrostla jedna z největších osobností celosvětové mystiky vůbec, dominikán mistr Eckhart. Ačkoli nebyl nikdy výslovně označen za heretika, některé části jeho učení byly posmrtně odsouzeny.

    * * *

    Zřízením žebravých řádů a jejich přesunem do měst církev ještě vykázala schopnost pružné reakce na pohyby ve společnosti. Se společností nicméně pomalu, ale jistě začala ztrácet krok. Všeobecný rozvoj po roce 1000 přinesl nové hodnoty, a sice „práce“ a „úspěch“. Většina společnosti kvitovala rozvoj s povděkem, bylo by chybou myslet jen na herezi a její askezi jako na hlavní ideu uvedeného období. Práce přestala být nazírána jako trest (v potu tváře dobývat denní chléb v důsledku vyhnání z ráje), ale jako prostředek k blahobytu, který lidem Bůh přeje.

    Žebravé řády šly proti proudu doby. Města jako symbol nové doby se stala terčem jejich zájmu ne proto, aby se podílely na jejich rozvoji, ale aby jej kontrolovaly a regulovaly. Heretické myšlenky představovaly jen jednu část intelektuálního rozvoje. Pak přišla věda a s ní užívání rozumu a experimentu, v kultuře kurtoazní lyrika atd. Církev neuměla nic jiného, než tyto tendence pranýřovat a brzdit. Církev se od té doby profiluje jako zpátečnická, reakční moc.

    ODKAZ

    Pro západní Evropu znamená rok 1000 konec rigidního pojetí křesanství, kde je spása podmíněna členstvím ve „svaté říši“. Císař Ota III. přenechává starost o spásu za hranicemi říše tamním křesanským vládcům. Druhý úder říšské snaze o monopol křesanství, ve finále ještě závažnější, zasazuje hereze. Na konci středověku, jako vyvrcholení heretických proudů, vzniká protestantství a svatá říše se štěpí na protestantskou a katolickou část. Říši mizí její poslední, ještě reálně fungující základ, který ji liší od obyčejného království – jednota víry s funkcí císaře, který pověřen Bohem vede svůj lid ke spáse.

    Odkaz raně středověké hereze spočívá v novém (resp. obnoveném) stylu myšlení. Heretik věří, že spásu mu mnohem spíše zajistí dodržování přikázání „Nezabiješ!“, než konzumace chleba, který „shnije v zemi spolu s tělem“, jak sarkasticky vyjádřil jeden z posledních chycených katarů. Heretik věřil, že osobní víra a poctivé snažení jsou víc než pravidla bez obsahu. Ačkoli jsem o tom nenašel přímé zprávy, jistě heretici znali v Novém zákoně pasáže, kde Kristus léčí nemocného v sobotu, a to přes reptání farizeů, že v sobotu se kvůli božímu nařízení nesmí dělat prostě nic (např. Matouš 12, 9-14). Jistotu mohli obdržet i z výroku „milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary“ (např. Marek 12, 33).

    Upřednostnění osobní víry je asi největším vkladem hereze do duchovních dějin Evropy, „pouze srdce člověka je opravdovou církví Boží“. Bude probleskovat v rámci dalších herezí, dokud nedojde oficiálního uzákonění v protestantismu. Pokud mluvím o vkladu, nemyslím tím originální ideu, na kterou budou další hledající vědomě navazovat. Bylo jen otázkou času, kdy se osobní víra začne prosazovat oproti vyprázdněným rituálům církve.

    Jako náhradu za kolektivní akce řízené knězem používali heretici vlastní rozjímání, ke kterému čerpali inspiraci a informace z Bible. Katolická církev dlouho zapovídala prostému lidu právo číst z Písma. Heretici se naopak zasloužili o překlad Písma do národních jazyků. Kataři nosili malé výtisky Nového zákona v opasku pro okamžitou potřebu, valdenští kazatelé se na svých školách rovnou učili rozsáhlým pasážím Písma nazpamě. Proces sjednocování německých dialektů do jednotného jazyka založil Lutherův překlad Bible, šířený po celé Říši.

    Jeden konkrétní odkaz by se našel v etymologii, slovo kacíř vzešlo pravděpodobně od slova katar. Přímou věrouku rané hereze neodkázaly. Katarský dualismus uznání nedošel. Ačkoli byla hmota a tělo s jeho pudy nazírány ve vleku hříchu, měla hmota pocházet od Boha. I víra v převtělování duší zanikla spolu s posledními katary.

    * * *

    Víra v převtělování není katarům společná s indickou, vůbec nezná ani základní zásadu karmy. Kataři věřili, že tělo a hmota jsou vězeními pro duše, po smrti člověka musí zlý bůh vzít jeho duši a vsadit ji zase do jiného těla, aby nemohla stoupat výš do svého božského domova.

    Otevřená zůstává otázka spojení katarství se starověkými duchovními směry, nakolik je dualismus originálním odkazem katarů, nebo nakolik nástupcem manicheismu, nakolik je katarství prostoupeno gnózí apod. Starší bádání o takových spojeních většinou nepochybuje. Jejich příběh začíná u zoroastrismu, učení založeného perským mágem Zoroastrem (Zarathustrou). Svět je v jeho nazírání arénou souboje mezi bohy Dobra a Zla, mezi nestvořenými principy, které trvají od počátku světa a jsou stejně mocné.

    Na přelomu letopočtu se vylíhla v oblasti východního Středomoří gnóze (od řeckého gnósis – poznání), podle které jsou hmotný svět a hmotná těla vězením pro duše. Jakmile člověk prohlédne daný stav a pozná, na čem je, může teprve dojít spásy. V křesanské gnózi přináší toto poznání Kristus, jeho poslání spočívá tedy v učení, ne ve smrti na kříži.

    Na zoroastrismus a gnózi navazuje přímo manicheismus, učení perského Máního ze 3. století. Síly zla napadly království světla a pohltily světelné částečky – duše. Na Zemi se odehrává boj za záchranu těchto duší, prostředkem spásy je opět sebepoznání. Pak zeje v linii trhlina, kterou má překročit sekta paulikiánů, vzniklá v Malé Asii a Sýrii v 7. století. Sekta jménem apoštola Pavla odmítá církevní hierarchii, kult a svátosti a Starý zákon. V 9. století paulikiáni utekli v důsledku represí byzantské vlády na muslimské území, odkud vedli bojové akce po boku muslimů. Zajaté paulikiány Byzanc po konečném vítězství r. 872 přemístila do evropských částí říše, tzn. na území dnešního Bulharska. Ke vzniku bulharského bogomilského hnutí, přímých předchůdců katarů, zbývá pouhé jedno století.11)

    Brenonová to odmítá jako nepodložené dohady. Manichejské náboženství je mnohem složitější než katarské. Hierarchie se skládá z pěti stupňů věřících, nad kterými bdí nejvyšší vůdce. Třem stupňům katarství vévodí biskupové s autonomní mocí. Manichejští kněží nesmí pracovat, katarští nesmí naopak brát peníze od věřících, na živobytí si musí vydělat sami. Manichejská liturgie využívá uměleckých vjemů, a už obrazových nebo hudebních. Kataři odmítají umění jako nástrahy zlého Boha, strohost vítězí i zde. Hlavní důkaz nachází Brenonová v rozdílné podstatě dualismu. Manichejští a další vidí ve Zlu odvěký princip rovnocenný Dobru. Kataři vycházejí z Bible, kde se satan vzbouří Bohu, svede s ním a s anděly bitvu a je svržen z nebes. S sebou ale smete „třetinu hvězd“, to jsou lidské duše uvězněné nyní ve hmotě. Zlo tedy není nestvořený princip, ale pochází od padlého anděla a bude nakonec zlikvidováno. Takový dualismus se nazývá umírněný. K absolutnímu dualismu dvou odvěkých principů Dobra a Zla došla část katarů až ke konci své existence, např. v díle teologa Jana z Lugia „O dvou principech“ (po r. 1230). Brenonová v tom nachází jen logické vyústění katarského dualismu, který se vyvíjel sám ze sebe, zatímco dualismus zoroastrovců a manichejců byl absolutní odjakživa. Soudobí křesanští autoři sice mluvili o katarech jako o „manichejcích“, ale pouze proto, že z literatury jiný dualismus než manichejský neznali. Mohli vycházet pouze z díla svatého Augustina, který, sám bývalý manichejec, věnoval značnou část života boji s tímto náboženstvím.

    Starší dualistické vlivy osobně nevylučuji. Neexistují pro ně přímé důkazy, ale ty neexistují ani pro přímé spojení raných katarů s bogomily. Spojení křesanství a možných starších dualistických proudů si představuji právě tak, že otázka vzniku zla podaná v Bibli přemění absolutní dualismus v umírněný – zlo vzniká až pádem Satana, není přítomno odjakživa. Spor mezi liturgickou praxí manichejců a prvotní církve by v křesanském prostředí a při znechucení nad bohatstvím církve mohl vést k vítězství ideje chudoby a askeze atd. Většina náboženských směrů, např. manicheismus, je toho ukázkovým příkladem, vzniká prolnutím či ovlivněním za starších náboženství, první hereze mohly být dost dobře ovlivněny idejemi staršího dualismu.

    Proměna křesanského života v herezi a protestantství
    Protestanti zestručnili náboženskou praxi v osobní víře. Kostely fungují jako místa rozjímání a kázání, není tam nutná nějaká zvláštní výbava, stačí oltář, lavice a střecha, pod kterou neprší. Protestantský kostel znázorňuje opak k barokní nabubřelosti pozlacených andílků.

    Dopad protestantismu na křesanský život byl drtivý. Lidový katolický život spočíval a spočívá ve zjednodušeném křesanství pro lid a v menší části v původní pohanské tradici. Původní pohanská božiště nahradily kostely postavené na stejných místech, pohanské bohy nahradili svatí s podobnými okruhy působnosti. Pohané zajišovali úrodu polí tím, že je obcházeli v doprovodu svých vytesaných bohů. Církev tuto praxi ponechala s tím, že namísto bohů nosili lidé obrázky svatých.

    Křesanské svátky nahradily ty pohanské – Velikonoce namísto svátků jara, svátek všech svatých (dušičky) namísto počátků zimy, kdy na zem vystupují duše z podzemí včetně zemřelých, Vánoce namísto zimního slunovratu a Nového roku apod. Církev ponechala staré formy, kterých se lidé mohli vzdát jen těžko, a dala jim nový, křesanský obsah.

    Pohanské společnosti pevně až úzkostlivě dbaly na dodržování řádu. Každý rok bylo nutno provádět rituály zakládání světa, rituály se musely konat při záboru nové země, při narození dítěte, svatbě nebo pohřbu. Každá změna v řádu znamenala opovážlivé nebezpečí. Rituály byly popsány v mýtech, lidé opakovali počínání bohů. Při rituálech Nového roku opakovali to, co bohové učinili při stvoření světa. A tak jako křesanský Bůh stvořil svět a sedmého dne odpočíval, musí i křesan dodržovat v neděli klid (resp. judaista v sobotu).

    Při dobytí Svaté země křižáky se křesanské rituály odehrávaly na místech svého vzniku. Vánoce se slavily v Betlémě, Velký pátek na Kalvárii a Velikonoce v chrámě Božího hrobu, odkud vstal Kristus z mrtvých.

    V centru tradiční společnosti stál rod, nejdůležitější rituály se týkaly jeho. Členství v rodu se nabývalo sňatkem, kde přebývá spousta zvyků doposud. Sňatek býval mnohem spíše výsledkem rodové politiky než lásky, prestiž rodu se projevovala výší věna. Ze svatebních zvyků jmenujme přenášení nevěsty přes práh, aby jí neuškodil strážce domu, sbor družiček, aby jiné nepřátelsky naladěné síly mezi nimi nepoznaly nevěstu. Výměna prstenů12) symbolizuje články neviditelného řetězu, kterým jsou svatebčané symbolicky spojeni.

    Při odchodu člena rodu do zásvětí následovaly rituály, které mu měly cestu usnadnit (mj. proto, aby se nevrátil strašit a škodit, jako upír nebo jiný revenant). Katolíci mají možnost pro zesnulého uspořádat zádušní mše, aby mu usnadnili cestu do nebe. Předpokládá se, že duše mezitím tráví nějaký čas v očistci, přímluva v podobě zádušní mše jí má pomoci zkrátit čas. Patřičnou úctu si zasluhuje i tělo zesnulého, je pohřbeno do svěcené půdy ke kostelu, do hrobu, ke kterému si lidé chodí připomenout předky.

    Katolický svět přežívá tu více, tu méně v životě českých vesnic. Rozvětvené rodiny dbají na příbuzenské vztahy, zachovávají zvyky svateb, pohřbů nebo křesanských svátků. Pečují o hřbitovy, které jsou malebnější a ne tak depresivní jako ty městské. Pro katolickou vesnickou společnost je důležitý řád, který se osvědčil a dává bezpečí, vše nové znamená nejistotu až hrozbu. Zavedený konzervativní způsob života je důležitější než teologické diskuse, kolik andělů se vejde na špičku jehly, není důležité ani mystické rozjímání, že Bůh je Všechno a zároveň Nic. Větší význam než dodržování čistoty víry spočívá v dodržování zavedeného.

    Heretici a protestanti tento svět nabourali. Považovali za zbytečné vše, co nebylo uvedeno přímo v Bibli. Kulty svatých, procesí, bohaté svatby, honosné pohřby a ostatní záležitosti musely zmizet nebo se zredukovat. Kulturní a společenský život tím utrpěl značné ochuzení.

    ZÁVĚR

    Při studiu hereze se člověk těžko ubrání citům. Prostý negramotný vesničan stojí před tribunálem vzdělaných teologů, který má dopředu připravené doznání, jež stačí jen podepsat či jinak signovat (u rané inkvizice alespoň na obviněném ještě není oficiálně doporučeno vymáhání násilím). Pro ulehčení trestu dostane nabídku udat své sousedy a příbuzné a jako pozitivní pobídku slib části majetku toho, koho udá. Události až moc připomínají praktiky totalitních systémů 20. století.

    Heretici se bránili aktivně i pasivně, pokud chtěli dodržet přikázání o nezabíjení. Povinné rituály církve brali jako ztrátu času, ale lepší přijít o trochu času než o hlavu. Koneckonců když se člověk může modlit všude, tak proč ne v i kostele, obhajoval své mimikry jeden z katarů. Jestliže je hostie pouhým kusem jídla, a ne tělem Páně, není nic špatného ji spolknout jako každé jiné jídlo. Jeden heretik byl přistižen, jak si při bohoslužbě pošeptává: „Nic z toho není pravda“, aby dokázal Bohu svou skutečnou víru. A nakonec si těžkou situaci ulehčovali humorem: „Znamení kříže je dobré, když chceš v létě odehnat mouchy z obličeje.“

    Valdenští se byli nuceni uchýlit do exilu alpských údolí. Navenek se přizpůsobili katolickému životu, ve skutečnosti se striktně oddělovali od sousedů, ženili a vdávali se pouze mezi sebou a víru si předávali z generace na generaci. Zdá se, že formální přizpůsobení se, pasivní odpor a podvracení ve skrytu není jen typicky českou vlastností.

    V jiném bodě se ale myšlení dnešních lidí zásadně liší. Je zajímavé sledovat, jak se argumenty i ironické posměšky heretiků nápadně shodují s postoji dnešních ateistů. Modlit se za mrtvého mu přece nemůže pomoci, svoje hříchy by si měl odčinit sám, uvažují oba dva. Racionální vyvrácení teorie a praxe katolické církve je společné oběma. Ale s podstatným rozdílem, že heretici se obracejí k Písmu jako čistému proudu víry, zatímco ateistům stačí iracionální myšlenky k potvrzení odmítnutí víry jako takové. Otázku zla v Božím světě mohli kataři odbýt tím, že za něj může vládce tohoto světa ďábel, ale pro spoustu dnešních ateistů zemřel Bůh v Osvětimi.

    Otázka duchovního vývoje po roce 1000 zahrnuje víc, než se mi povedlo vtěsnat do textu. Více než okrajové zmínky by si zasloužili valdenští, kompletní výčet všech, více méně izolovaných, heretických vůdců a jejich učení rozšiřuje látku mnohem dál. Opomenuto zůstalo učení většiny církevních řádů.

    Pokračování si zasluhuje vzájemné ovlivňování a odlišení jednotlivých herezí až po vznik protestantismu. Například husitské učení vznikalo na univerzitě pod vlivem odsouzených spisů Jana Viklefa. Radikální táboritští husité odmítali výzdobu kostelů, místo zlatých číší používali obyčejné, za oltář postačil stůl. Ve věrouce neuznávali kult svatých a očistec. Až potud je vše v normě, ale ve sporech o eucharistii ji nejen nezavrhli, ale k přijímání těla Páně navíc praktikovali i přijímání krve z kalicha.

    Protestanti přirozeně navazovali na hereze, ale lišili se např. v otázce celibátu kněží. Ten nepovažují vůbec za nutný, protestantští pastoři mohou zakládat rodiny. Rané hereze jaksi přirozeně spojovaly chudou výbavu kostelů s chudým, asketickým životem, zatímco protestanti začínali chápat bohatství jako projev Boží přízně.

    Ideou článku bylo sledovat hlavní linii tehdejšího náboženského myšlení, tedy společenské podmínky vzniku hereze, hlavní proudy hereze, reakce církve v podobě žebravých řádů a jejich učení. To se, doufám, v hrubých obrysech podařilo.

    Poznámky:
    1) Rapp, Francis: Svatá Říše římská národa německého. Paseka, Praha 2007. s. 100
    2) Duby s. 50
    3) Duby, s. 27
    4) Brennonová, s. 95
    5) Tamtéž
    6) Jindřich III. se sám projevoval jako náboženský idealista. U dvora prosazoval askezi, vyhnal z něj dokonce trubadúry a kejklíře. V odpuštění k nepřátelům se choval velkoryse, takže jeden kronikář mohl o jednom takovém případu napsat, že byla udělena milost „jako obvykle“. Jindřich pomohl clunyjskému hnutí proniknout na území Říše, sám bral pod ochranu některé kláštery, aby do jejich chodu nezasahovala šlechta (tzv. říšské kláštery). V Římě sesadil papeže Řehoře VI., který si úřad zakoupil, čímž se provinil hříchem simonie (svatokupectví). Následně dosadil Klimenta II., který jej vzápětí korunoval na císaře. Ani Jindřich se nevyhnul pochybám, jestli by císařský titul z rukou hříšného kněze, v tomto případě papeže, měl nějakou váhu. Musel počkat na papeže nového, nezatíženého.
    7) Přehledné vysvětlení tzv. německých papežů a gregoriánské reformy např. Čechy v době knížecí, s.89-96.

    8) Bogomily považuji za vhodné zmínit z aktuálních důvodů. Sektu založil v Bulharsku kněz Bogomil. Hnutí se šířilo po Balkáně mezi chudými vrstvami, bylo tudíž logicky pronásledováno vládnoucími vrstvami. Na svém území bogomily pronásledovala pravoslavná Byzanc, ze Srbska je vyhnal koncem 12. stol. srbský župan Štěpán Nemanja. Útočiště nalezli bogomilové v Bosně. Bána Kulina obžalovala papežská kurie z podpory bogomilů, které se musel oficiálně vzdát. R. 1212 dosadila bogomilská opozice bána Ninoslava. Papež poslal do Bosny r. 1236 křížovou výpravu vedenou Uhry, načež se Bosna dostala pod kontrolu uherského arcibiskupství v Kalocsi. Represe východní i západní církve nezůstaly zapomenuty při dobytí Bosny Osmanskou říší. Bogomilové přešli poměrně rychle na islám, katolíci setrvávali v odporu. Tito islámští konvertité obývají Bosnu dodnes, jako národ pod jménem Muslimové nebo nově Bosňáci.
    Bývalí bogomilové se stali privilegovanou vrstvou, čímž si vysloužili nenávist křesanů. Ve válkách při rozpadu Jugoslávie byli Muslimové decimováni srbskými i chorvatskými polovojenskými jednotkami fašistických vrahů, sem náleží např. známý masakr šest tisíc civilistů ve Srebrenici.
    9) Procacci, Giulliano: Dějiny Itálie. NLN, Praha 2001. s. 45
    10) Tamtéž, s.46
    11) Tak např. Pokorný, Petr: Píseň o Perle. Tajné knihy starověkých gnostiků. Vyšehrad, Praha 1986, s. 156-164.
    12) Prsten jako připomínka svazku a článku řetězu se objevuje už v báji o Prométheovi. Za krádež ohně jej bohové potrestali přikováním ke skále, odkud ho vysvobodil hrdina Hérakles. Aby měl stále na paměti svůj trest, musí si ponechat jeden článek řetězu, kterým byl připoután ke skále, ve formě prstenu.
    „Sňatek“ mezi prelátem a jeho církví symbolizoval prsten předávaný biskupovi během investitury. Prsten doplňovala ještě berla jako symbol světské moci.

    Hlavní literatura:
    Brenonová, Anne: Kataři. Život a smrt jedné křesanské církve. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001
    Duby, Georges: Rok tisíc. Argo, Praha 2007
    Lambert, Malcolm: Středověká hereze. Argo, Praha 2000
    Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. NLN, Praha, 2007

    Celý článek | Komentáře: 2 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červenec  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha