Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Červené svátky aneb Jak slavili staří Slované jarní rovnodennost
Autor: Tekla . Vydáno dne 16. 03. 2008 (17779 přečtení)
Známe je jako Velikonoce nejvýznamnějí křesanský svátek. Obvykle ho oslavujeme v době jarní rovnodennosti. Jak ale tento příchod jara vítali nai pohantí předkové?
Velikonoce v dnení době vnímáme v podstatě dvojím způsobem, a pokadé jde o zmrtvýchvstání jednak jako oslavu vzkříení Jeíe Krista a jednak jako vzkříení přírody k novému ivotu
Kdy je den rovný noci
Kromě zimního a letního slunovratu existuje také jarní a podzimní rovnodennost. Tehdy den trvá stejně dlouho jako noc. Letos nastane ve středu 20. března v 6 hodin 48 minut. Začne jaro. Jak vlastně nai předci poznali, e přiel ten správný okamik, kdy je Slunce přesně na světovém rovníku a přechází z jiní polokoule na severní? Měli k tomu jednoduchou pomůcku tzv. gnómon. Jednalo se o dlouhou tyč, sloup nebo vysoký kámen zaraený kolmo do země. Kdy sledovali, jak postupuje stín gnómonu, zjistili, e pohyb jeho konce vytváří hyperbolu ovem s výjimkou dvou dní v roce tehdy konec stínu kreslí přímku. Při rovnodennosti toti Slunce vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě.
Jarní rovnodennost slavili lidé u odnepaměti, a to na celém světě Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané
a také Slované. Ti nazývali tyto svátky jako červené nebo jako veliké noci. Jak přesně staroslovanské oslavy probíhaly, dnes u bohuel nevíme, ale je moné jejich podobu alespoň částečně rekonstruovat ze zvyků přetrvávajících v různých slovanských zemích a koneckonců, ty podstatné se ve více či méně obměněné podobě zachovaly a do současnosti.
Zima umírá
Typické bylo například vynáení Smrti (Morany, Mory, Mořeny, Mařeny, Smrtholky
). Její jméno je pravděpodobně odvozeno od slovního kořene mar-, mor- čili smrt.
Nepředstavovala nic jiného, ne zimu, jejího konce u se lidé (tak jako i my dnes) nemohli dočkat. Proto se jí symbolicky zbavovali. Mezi východními Slovany existuje obdobný obřad, figurína se vak jmenuje Kostroma.
Nejstarí písemné prameny, zmiňující se o tomto rituálu, pocházejí u z dob křesanských ze 14. století konkrétně z let 1366 a 1384. Tehdy vydali pratí církevní představitelé zákazy, v nich je tento obyčej nazýván hanebným zlozvykem. Zajímavé je, e se ho prý zúčastňovali i někteří duchovní. Z tohoto původně magického obřadu se postupem času stala spí zábava a tím způsobem je vnímán i dnes.
Postavu smrti představovala figurína. V některých krajích se jednalo o malou loutku, jinde se velikostí blíila lidské postavě. Dělala se obvykle tak, e se na dřevěnou hůl obalenou slámou navlékly dívčí aty. Zdobila se pentlemi a na krk se jí věely korále z bílých vyfouknutých vajec a prázdných nečích ulit (symbolů smrti). Průvod vynesl figurínu symbol smrti, nemoci, bídy a veho zlého za vesnici a hodil ji do vody nebo svrhnul ze skály. Původně se snad i kamenovala a pálila. Zpátky do vsi se pak přináely svěí raící větvičky zdobené pentličkami, kterým se říkalo líto a je symbolizovaly léto. S nimi pak chodil průvod od domu k domu, ohlaoval konec zimy a byl za to hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků uspořádala hostina.
Církvi se tento starý rituál samozřejmě nelíbil a tak se ho aspoň snaila dostat pod kontrolu proto nakonec vynáení smrtky oficiálně zařadila do předvelikonočních příprav a vymezila mu čas o páté neděli postní, tedy o takzvané Smrtné, která o dva týdny předchází neděli Velikonoční.
Magické kočičky
Odpradávna byly symbolem přicházejícího jara kvetoucí větvičky jívy takzvané kočičky. Ty se také pouívaly k jakýmsi obřadům, které byly trnem v oku církvi. Aby s nimi lidé nečarovali doma, povolila jim církev donést tyto typické jarní větvičky do kostela, kde byly kropeny svěcenou vodou. O Bílé sobotě, tedy den před Boím hodem, se tyto větvičky zapichovaly na okraj pole (nebo záhonů na zahradě) měly slouit jako ochrana dobré úrody. Ten den se nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.
ivá voda
Velký význam se také připisoval rituálnímu očiování. Lidé například časně ráno vstali a omývali se rosou nebo se li umýt k potoku. To mělo působit proti nemocem. Největí ozdravný účinek prý měla voda z místa soutoku několika pramenů obzvlátě kdy byla nabrána jetě za tmy, přičem celý rituál musel proběhnout mlčky. Při té příleitosti se také lidé nazí koupali. Jedná se o velmi starý zvyk, který byl církví potlačován u od raného středověku prameny a potoky, u kterých se čarovalo byly dávány do klatby.
Hospodyně prováděly i jarní úklid v domě zametly a smetí pálily, odnáely za vesnici nebo aspoň házely za plot.
Velikonoční ohně
Samozřejmě e ani ty nesměly chybět bez nich bychom si těko představili jakýkoliv významný slovanský svátek. Později byly zapalovány v předvečer Boího hodu. Lidé jim říkali Jidáův oheň. Popel a uhlíky z těchto ohňů měly také magickou moc chránily dům před poárem a pole před kroupami, povodněmi a dalími pohromami.
Hříná pomlázka
Byla nejvýznamnějí součástí oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, e se udrel a do dnení doby. Nejstarí záznamy o mrskání neboli pomlázení pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o lehání metlami z mladých vrbových proutků. Mrskali se navzájem mui, eny, chlapci i dívky. Dobové prameny ze 17. století dokládají, jakou byla tehdy pomlázka veobecnou zábavou v Praze se o Velikonocích prodávaly pestrobarevné metly, s nimi pak mnozí pobíhali po městě a hledali, koho vylehat, přičem největí zájem byl o mladé dívky.
Tento zvyk byl původně rituálem, vyuívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozířenějí.
Ani tento obyčej se církvi moc nezamlouval snaila se mu proto dát nový obsah. Místo toho, e se v jarních proutcích skrývá síla a zdraví, které je moné na člověka přenést leháním, vysvětlovali středověcí katoličtí kněí pomlázku mezi maneli tak, e jeden druhého odrazují od milování. Věřící toti měli nařízeno jít během Velikonoc ke zpovědi, a to znamenalo tři dny před tím a tři dny potom nehřeit. Jako připomenutí této povinnosti měl slouit prut poloený v noci do postele mezi manele. I Jan Hus ve svém velikonočním kázání připomínal, e mui mrskají své manelky proto, aby jeden od druhého v té době nevyadoval plnění manelských povinností.
A jetě pro zajímavost jaká velijaká jména pomlázka v různých krajích dostala: ila, tatar či tatarec, metla, korbáč, mrskačka, pamihod, dynovačka, kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch či roucačka
Červené kraslice
Zajímá vás, podle čeho dostaly Červené svátky mezi starými Slovany své jméno? Je to jednoduché podle vajec, které se během tohoto svátku barvila zásadně na červeno. Vajíčka byla pro nae slovanské předky symbolem ivotní síly, obnovy, ivota, znovuzrození, ale i smrti, tedy současně začátku i konce. Proto byla od 7. do 11. století vkládána do hrobů, často do klína zemřelého. Archeologové je nali v hrobech z období Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských kníat. Nejstarí nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebitě ve Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 1030 a jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.
Mimochodem jde o skutečně prastarý zvyk nejstarí nález vajíčka v hrobu pochází z královského pohřebitě ve starosumerském Uru (dnení Irák) a jedná se o zlaté vejce. Mělo tam být vloeno kolem roku 3300 př. n. l. Podobné nálezy byly učiněny i na egyptských, etruských, řeckých či římských pohřebitích.
Katolická církev význam vejce nepodceňovala, a tak ho brzy přijala jako symbol vzkříení. I přesto ji ale provokovaly původní výklady tohoto symbolu. Proto kněí například vykládali zvyk, e se vejce malují červenou barvou, tím, e se slepice nazobaly krve pod kříem s umírajícím Jeíem. Podobně vznikla i lidová legenda o tom, kde se vzal zvyk obdarovávat se vejci. Podle ní se proměnily ve zlato skořápky z vajíčka, které hospodyně, ji navtívili Jeí se svatým Petrem, připravila těmto pocestným k snědku. Proto pak vejce rozdávala jako vzpomínku ve výroční den jejich návtěvy.
A jak to bylo s kraslicemi? Toto slovo je u nás doloeno u ze 14. století (souvisí s červenou = krásnou barvou), ale jako označení pro zdobené vejce se u nás začalo pouívat a v souvislosti s přípravami na velkou Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v Praze v roce 1895. Teprve v průběhu dalích let se výraz ujal a začal se pouívat. Do té doby se malovaným vajíčkům říkalo pisanky, malůvky, rejsky, straky apod.
Po staletí se barvila jen plná vejce jinak by ztrácela svůj význam a magickou funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila a ve 20. letech minulého století.
Tradiční červená barva, jí byla vejce původně zdobena, byla symbolem krve, zdroje ivotní síly, ale také ohně či dozrálého ovoce znamenala proto ivot, lásku a ochranu.
Prameny:
Alena Vondruková: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Naďa Profantová, Martin Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2004
Celý článek |
Komentáře: 17 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Březen
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
| | | |
|