Červené svátky aneb Jak slavili staří Slované jarní rovnodennost

Známe je jako Velikonoce – nejvýznamnější křesťanský svátek. Obvykle ho oslavujeme v době jarní rovnodennosti. Jak ale tento příchod jara vítali naši „pohanští“ předkové?

Velikonoce v dnešní době vnímáme v podstatě dvojím způsobem, a pokaždé jde o „zmrtvýchvstání“ – jednak jako oslavu vzkříšení Ježíše Krista a jednak jako vzkříšení přírody k novému životu…

Když je den rovný noci…
Kromě zimního a letního slunovratu existuje také jarní a podzimní rovnodennost. Tehdy den trvá stejně dlouho jako noc. Letos nastane ve středu 20. března v 6 hodin 48 minut. Začne jaro. Jak vlastně naši předci poznali, že přišel ten správný okamžik, kdy je Slunce přesně na světovém rovníku a přechází z jižní polokoule na severní? Měli k tomu jednoduchou pomůcku – tzv. gnómon. Jednalo se o dlouhou tyč, sloup nebo vysoký kámen zaražený kolmo do země. Když sledovali, jak postupuje stín gnómonu, zjistili, že pohyb jeho konce vytváří hyperbolu – ovšem s výjimkou dvou dní v roce – tehdy konec stínu „kreslí“ přímku. Při rovnodennosti totiž Slunce vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě.

Jarní rovnodennost slavili lidé už odnepaměti, a to na celém světě – Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané… a také Slované. Ti nazývali tyto svátky jako „červené“ nebo jako „veliké noci“. Jak přesně staroslovanské oslavy probíhaly, dnes už bohužel nevíme, ale je možné jejich podobu alespoň částečně rekonstruovat ze zvyků přetrvávajících v různých slovanských zemích – a koneckonců, ty podstatné se ve více či méně obměněné podobě zachovaly až do současnosti.

Zima umírá…
Typické bylo například vynášení Smrti (Morany, Mory, Mořeny, Mařeny, Smrtholky…). Její jméno je pravděpodobně odvozeno od slovního kořene mar-, mor- čili „smrt“. Nepředstavovala nic jiného, než zimu, jejíhož konce už se lidé (tak jako i my dnes) nemohli dočkat. Proto se jí symbolicky zbavovali. Mezi východními Slovany existuje obdobný obřad, figurína se však jmenuje Kostroma.
Nejstarší písemné prameny, zmiňující se o tomto rituálu, pocházejí už z dob křesťanských – ze 14. století – konkrétně z let 1366 a 1384. Tehdy vydali pražští církevní představitelé zákazy, v nichž je tento obyčej nazýván hanebným zlozvykem. Zajímavé je, že se ho prý zúčastňovali i někteří duchovní. Z tohoto původně magického obřadu se postupem času stala spíš zábava – a tím způsobem je vnímán i dnes.

Postavu „smrti“ představovala figurína. V některých krajích se jednalo o malou loutku, jinde se velikostí blížila lidské postavě. Dělala se obvykle tak, že se na dřevěnou hůl obalenou slámou navlékly dívčí šaty. Zdobila se pentlemi a na krk se jí věšely „korále“ z bílých vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit (symbolů smrti). Průvod vynesl figurínu – symbol smrti, nemoci, bídy a všeho zlého – za vesnici a hodil ji do vody nebo svrhnul ze skály. Původně se snad i kamenovala a pálila. Zpátky do vsi se pak přinášely svěží rašící větvičky zdobené pentličkami, kterým se říkalo „líto“ a jež symbolizovaly léto. S nimi pak chodil průvod od domu k domu, ohlašoval konec zimy a byl za to hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků uspořádala hostina.

Církvi se tento starý rituál samozřejmě nelíbil a tak se ho aspoň snažila dostat pod kontrolu – proto nakonec vynášení smrtky oficiálně zařadila do předvelikonočních příprav a vymezila mu čas o páté neděli postní, tedy o takzvané Smrtné, která o dva týdny předchází neděli Velikonoční.

Magické kočičky
Odpradávna byly symbolem přicházejícího jara kvetoucí větvičky jívy – takzvané kočičky. Ty se také používaly k jakýmsi obřadům, které byly trnem v oku církvi. Aby s nimi lidé „nečarovali“ doma, povolila jim církev donést tyto typické jarní větvičky do kostela, kde byly kropeny svěcenou vodou. O Bílé sobotě, tedy den před Božím hodem, se tyto větvičky zapichovaly na okraj pole (nebo záhonů na zahradě) – měly sloužit jako ochrana dobré úrody. Ten den se nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.

Živá voda
Velký význam se také připisoval rituálnímu očišťování. Lidé například časně ráno vstali a omývali se rosou nebo se šli umýt k potoku. To mělo působit proti nemocem. Největší ozdravný účinek prý měla voda z místa soutoku několika pramenů – obzvláště když byla nabrána ještě za tmy, přičemž celý rituál musel proběhnout mlčky. Při té příležitosti se také lidé nazí koupali. Jedná se o velmi starý zvyk, který byl církví potlačován už od raného středověku – prameny a potoky, u kterých se „čarovalo“ byly dávány do klatby. Hospodyně prováděly i „jarní úklid“ v domě – zametly a smetí pálily, odnášely za vesnici nebo aspoň házely za plot.

Velikonoční ohně
Samozřejmě že ani ty nesměly chybět – bez nich bychom si těžko představili jakýkoliv významný slovanský svátek. Později byly zapalovány v předvečer Božího hodu. Lidé jim říkali Jidášův oheň. Popel a uhlíky z těchto ohňů měly také magickou moc – chránily dům před požárem a pole před kroupami, povodněmi a dalšími pohromami.

Hříšná pomlázka
Byla nejvýznamnější součástí oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby. Nejstarší záznamy o mrskání neboli „pomlázení“ pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. Mrskali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Dobové prameny ze 17. století dokládají, jakou byla tehdy pomlázka všeobecnou zábavou – v Praze se o Velikonocích prodávaly pestrobarevné metly, s nimiž pak mnozí pobíhali po městě a hledali, koho vyšlehat, přičemž největší zájem byl o mladé dívky. Tento zvyk byl původně rituálem, využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější.

Ani tento obyčej se církvi moc nezamlouval – snažila se mu proto dát nový obsah. Místo toho, že se v jarních proutcích skrývá síla a zdraví, které je možné na člověka přenést šleháním, vysvětlovali středověcí katoličtí kněží pomlázku mezi manželi tak, že jeden druhého odrazují od milování. Věřící totiž měli nařízeno jít během Velikonoc ke zpovědi, a to znamenalo tři dny před tím a tři dny potom nehřešit. Jako připomenutí této povinnosti měl sloužit prut položený v noci do postele mezi manžele. I Jan Hus ve svém velikonočním kázání připomínal, že muži mrskají své manželky proto, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval plnění manželských povinností.
A ještě pro zajímavost – jaká všelijaká jména pomlázka v různých krajích dostala: žila, tatar či tatarec, metla, korbáč, mrskačka, pamihod, dynovačka, kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch či roucačka…

Červené kraslice
Zajímá vás, podle čeho dostaly „Červené svátky“ mezi starými Slovany své jméno? Je to jednoduché – podle vajec, které se během tohoto svátku barvila zásadně na červeno. Vajíčka byla pro naše slovanské předky symbolem životní síly, obnovy, života, znovuzrození, ale i smrti, tedy současně začátku i konce. Proto byla od 7. do 11. století vkládána do hrobů, často do klína zemřelého. Archeologové je našli v hrobech z období Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských knížat. Nejstarší nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 – 1030 a jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.

Mimochodem – jde o skutečně prastarý zvyk – nejstarší nález vajíčka v hrobu pochází z královského pohřebiště ve starosumerském Uru (dnešní Irák) a jedná se o zlaté vejce. Mělo tam být vloženo kolem roku 3300 př. n. l. Podobné nálezy byly učiněny i na egyptských, etruských, řeckých či římských pohřebištích.

Katolická církev význam vejce nepodceňovala, a tak ho brzy přijala jako symbol vzkříšení. I přesto ji ale provokovaly původní výklady tohoto symbolu. Proto kněží například vykládali zvyk, že se vejce malují červenou barvou, tím, že se slepice nazobaly krve pod křížem s umírajícím Ježíšem. Podobně vznikla i „lidová“ legenda o tom, kde se vzal zvyk obdarovávat se vejci. Podle ní se proměnily ve zlato skořápky z vajíčka, které hospodyně, již navštívili Ježíš se svatým Petrem, připravila těmto pocestným k snědku. Proto pak vejce rozdávala jako vzpomínku ve výroční den jejich návštěvy.

A jak to bylo s kraslicemi? Toto slovo je u nás doloženo už ze 14. století (souvisí s červenou = krásnou barvou), ale jako označení pro zdobené vejce se u nás začalo používat až v souvislosti s přípravami na velkou Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v Praze v roce 1895. Teprve v průběhu dalších let se výraz ujal a začal se používat. Do té doby se malovaným vajíčkům říkalo pisanky, malůvky, rejsky, straky apod.
Po staletí se barvila jen plná vejce – jinak by ztrácela svůj význam a magickou funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila až ve 20. letech minulého století.
Tradiční červená barva, jíž byla vejce původně zdobena, byla symbolem krve, zdroje životní síly, ale také ohně či dozrálého ovoce – znamenala proto život, lásku a ochranu.

Prameny:
Alena Vondrušková: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Naďa Profantová, Martin Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2004