Středověk
Dnes je: 21. 09. 2019  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
15.09.2019: Šlechtična
Vratislava, manželka Kojaty z Mostu.

22.03.2019: 2 osoby
Přidán pražský biskup Budivoj a Hroznata z Knířova

08.04.2018: Pražský biskup
Poslední komentáře
  • Představa, že klášter Porta Coeli leží na cestě z Brna do Blanska nemůže přijmot ani dítě, které dos . . . (Konstancie Uherská)
  • Ještě s mojí ženou, kterou jsem teď pochoval, jsme na Nákle byli. Z dohlídky jsem viděl toto: uvnitř . . . (Podvržená záhada Veligradu. Stinné stránky amatérských samizdatů )
  • Syn se setkal s programátorem neuronových sítí, čili cosi na hraně umělé inteligence. programuje apa . . . (Digital humanities – naděje pro historii?)
  • Tento týden jsem dosáhl největší sledovanosti této studie na Akademia EDU z historických studií celk . . . (Přilba knížete Václava svatého)
  • Tato teorie - nebo jak "to" nazvat - se mi jeví poněkud účelová, v níž je dle mého skromné . . . (Neomedievalismus)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Osobnost královny Elišky Rejčky

    Autor: Maršálek . Vydáno dne 20. 01. 2008 (14280 přečtení)

    Eliška Rejčka se narodila pravděpodobně na počátku září 1288 v Polsku, jako jediné dítě piastovského knížete Přemysla II. Velkopolského, od roku 1295 polského krále, a švédské princezny Richenzy. Po matce zdědila nejen nevšední krásu, ale i neobvyklé jméno, se kterým si neporadilo ani prostředí polské, jež je zkomolilo na Rixa, ani české, kde byla nazývána Rejčkou.

    Vražda jejího otce, polského krále Přemysla II., roku 1296 a napjatá situace v zemi, donutila tehdy osmiletou Rixu opustit se svou macechou Markétou Braniborskou Polsko, aby prožila několik let v Braniborsku. Zde byla nakrátko zasnoubena s mladičkým braniborským dědicem Otou. Jeho smrtí se však naskytla příležitost ucházet se o jedinou dědičku polského trůnu stále mocnějšímu českému králi Václavu II., který tou dobou již opanoval většinu polských knížectví. K jejich zasnoubení došlo roku 1300 a po příchodu dvanáctileté princezny do Čech se jí ujala králova teta, kněžna Griffina Krakovská, připravující ji na budoucí postavení panovnice. Skutečnou chotí Václava II. se však stala až roku 1303, kdy byla též slavnostně korunována českou a polskou královnou. Tehdy přijala i módní jméno Alžběta (Eliška). Již za doby svého pobytu na Pražském hradě se projevila svárlivost mezi krásnou Rejčkou a oběma ambiciózními dcerami Václava II., Annou a Eliškou, která tyto panovnice provázela po celý jejich život.

    Nedlouho po narození své dcery Anežky, podlehl král Václav II. roku 1305 zákeřné nemoci, se kterou po celý svůj život bojoval, a Eliška Rejčka se tak stala v necelých sedmnácti letech vdovou. Manžel jí sice před smrtí pojistil vdovské věno připsáním tří královských měst, Hradce, Chrudimi a Mýta v zástavní hodnotě 20 000 hřiven stříbra, ale to nic neměnilo na faktu, že situace v zemi a nálady jejích příbuzných jí nebyly nakloněny. Obzvláště její nevlastní dcery Anna a Eliška nelibě nesly, že mladá královna vdova neodešla do klášterního ústraní, jak bylo zvykem, a měla by disponovat tak velkým majetkem. Výše jejího vdovského věna dosahovala svou hodnotou skutečně královského daru, o to více překvapivého, že celá země byla předchozími polskými a uherskými kampaněmi obrovsky zadlužena. Dobové prameny se zmiňují o tom, že mladá královna vdova byla nucena se na popud svých nevlastních dcer vystěhovat z hradu do m욝anského domu, kde byla držena de facto v domácím vězení.

    Po vraždě mladého českého, polského a uherského krále Václava III. roku 1306 nastoupil na uprázdněný trůn manžel princezny Anny, korutanský vévoda a tyrolský hrabě Jindřich. Tuto volbu českých stavů neuznal římský král Albrecht, který ji prohlásil za neplatnou a české země za uprázdněné říšské léno. Před říšskými svazy, táhnoucími do Čech, uprchl nový král Jindřich Korutanský s manželkou Annou do Tyrol.

    Česká šlechta, zbavena hlavní opory, tak byla nucena s Habsburky jednat. Výsledkem byla volba, jež vynesla syna římského krále, rakouského vévodu Rudolfa na český trůn. Ještě téhož roku pojal dle dohody Rudolf za cho jednu z dědiček země, královnu vdovu Elišku Rejčku, která byla v té době fakticky jedinou korunovanou a pomazanou královnou. Hrubé porušení všech slibů a výsad, jež Habsburkové české šlechtě dali či potvrdili, vedlo ke vzpouře některých představitelů zemské šlechty. Král Rudolf zareagoval vojenským tažením proti vzbouřencům, na kterém roku 1307 zemřel a mladičká královna se tak stala podruhé vdovou. Před smrtí stačil ještě Rudolf zabezpečit svou cho připsáním dvou měst: Poličky a Jaroměře, čímž zvýšil zástavní hodnotu jejího vdovského věna ze 20 000 na 40 000 hřiven stříbra. Krátce po jeho smrti se do země vrátil Jindřich Korutanský, což s sebou přineslo opětovné domácí vězení královny vdovy Elišky Rejčky a její dcery Anežky v m욝anském domě v Praze. Zbraslavská kronika se zmiňuje, že za jejího útěku téhož roku ji doprovázela toliko jediná její služebná. Obě uprchly v převleku za jeptišky, bez zavazadel a toliko s dítětem v náručí. Tento útěk zorganizoval její švagr a ctitel, rakouský vévoda Fridrich Sličný, který za podpory svého otce, římského krále Albrechta, prosazoval svůj nárok na český trůn. Pro vojenské neúspěchy se římský král a rakouský vévoda na podzim téhož roku stáhli ze země a pod jejich ochranou odešla i Eliška Rejčka s dcerou. Před odchodem usadili Habsburkové ve věnných městech, která jim královna vdova poskytla, své posádky, aby tak udrželi stávající pozice v zemi.

    Rok 1308 znamenal pro Habsburky ztrátu většiny mocenských pozic. Posádky usazené ve věnných městech utrpěly drtivou porážku v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl v Říši zavražděn římský král Albrecht. Vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, byl nucen vzdát se téhož roku ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn. Podmínkou odstoupení nároků byl i generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi. Královně vdově Elišce Rejčce a její dceři princezně Anežce byla zaručena všechna jejich práva, postavení a nedotknutelnost. Na základě těchto záruk se obě vrátily v srpnu 1308 do Čech, aby se usadily ve svých věnných městech, jmenovitě v Hradci. Zde si hradecká královna vybudovala nákladný a reprezentativní dvůr a pravděpodobně v té době se v Hradci započalo i se stavbou chrámu sv. Ducha.

    Zoufalý stav země za vlády Jindřicha Korutanského, vyvolal potřebu změny na českém trůnu a česká šlechta proto vstoupila tajně do jednání s novým římským králem Jindřichem VII. Lucemburským. Ta vyvrcholila svatbou jeho syna Jana a dědičky země Elišky Přemyslovny v září roku 1310. Následovalo Janovo tažení do Čech, neúspěšné obléhání Kutné Hory, Kolína a vyjednávání před Prahou, kam jej přijela podpořit i hradecká královna Eliška Rejčka. V únoru 1311 se konala v Praze slavná korunovace Jana a Elišky, po níž přišlo období relativního klidu, ve kterém dobové prameny o hradecké královně mlčí.

    V letech 1315 - 1316 se země dostala do víru války dvou královen, která vypukla zatčením a uvězněním Jindřicha z Lipé, údajně podezřelého z velezrady. Tento konflikt proti sobě postavil hradeckou královnu Elišku Rejčku, reprezentující stranu pana z Lipé, a pražskou královnu Elišku Přemyslovnu, usilující o absolutní vládu v zemi. Ačkoli z této války vyšla hradecká královna vítězně, vzdala se náhradou za finanční odškodnění svých věnných měst ve prospěch koruny a nedlouho potom odešla do Brna. Ještě předtím však zasnoubila roku 1316 svou jedinou dceru Anežku se slezským knížetem Jindřichem Javorským.

    Přesnou dobu jejího přesídlení neznáme, ale předpokládáme, že k němu došlo mezi lety 1318 a 1320. V Brně žila stranou vysoké politiky po boku svého přítele, Jindřicha z Lipé, zde lze také hledat počátky dobrých vztahů s králem Janem Lucemburským. Brněnský pobyt byl pravděpodobně nejšastnějším obdobím jejího života, zde mohla zrealizovat své velké sny, a tak po dlouhých přípravách vyvrcholilo její donátorské úsilí roku 1323 založením kláštera cisterciaček a baziliky Nanebevzetí Panny Marie na starém Brně. Toto šastné období se skončilo roku 1330 smrtí Jindřicha z Lipé, téhož roku zemřela i její sokyně, česká královna Eliška Přemyslovna. Po tomto zlomu se Eliška Rejčka stáhla úplně do ústraní a odešla ze světského života, aby smířena s Bohem i s lidmi zemřela roku 1335 ve svém milované Hradci. Pohřbena byla dle svého přání ve svém klášteře na Starém Brně.

    Informace, jež nám mohou o této zajímavé historické osobnosti poskytnout dobové prameny, jsou velice skromné a v případě kronik jejích současníků i ovlivněné jejich negativním pohledem, nebo oba kronikáři, Petr Žitavský i tak řečený Dalimil nesouhlasili s její politickou orientací a dávali jí za vinu mnohé neúspěchy královských manželů Jana a Elišky. Sami její současníci se nemohli shodnout, zda byla tato královna více nenáviděna, či více milována.

    I nᚠsoučasný pohled na některé významné historické osobnosti našich dějin je stále ovlivněn původním výkladem našich předních historiků z doby národního obrození. Je však dobré si uvědomit, že jejich hodnocení těchto osobností bylo ovlivněno kritérii doby, v níž tyto studie vznikaly. Období národního obrození vyvolalo praktickou potřebu najít takové osobnosti českého národa, jež by svým významem a slavnou minulostí utvrdily společné národní povědomí. To vedlo až k nekritické idealizaci některých historických osobností na úkor mnohých jejich současníků, kterým byl vytýkán jejich nevlastenecký postoj. Tak bylo hleděno i na osobnost královny Elišky Rejčky, které byl vytýkán její prohabsburský postoj a vzájemné nepřátelství s královnou Eliškou Přemyslovnou, matkou Karla IV. Příčiny a důvody mnohých jejích postojů a činů lze hledat v okolnostech a událostech, jež měly vliv na formování její osobnosti.

    Zmiňovaný prohabsburský postoj se jeví zcela logickým, vezmeme li v úvahu, že s nimi byla spřízněna manželstvím, a že to byli právě tito její příbuzní, kteří jí poskytli potřebnou ochranu poté, co ji nenalezla v domácím nepřátelském prostředí. Je otázkou, nakolik se ona sama mohla ke svému sňatku vyjádřit, ale faktem zůstává, že šlo o počátek vzájemných dobrých vztahů. Když ovdověla podruhé, byli to opět její habsburští příbuzní, u koho nalezla s dcerou ochranu, když vládu v zemi převzal Jindřich Korutanský. Zbraslavská kronika uvádí, že mladinké devatenáctileté královně vdově a její dvouleté dceři v té době hrozilo reálné nebezpečí, není proto divu, že za poskytnutou ochranu vpustila opuštěná a vyděšená matka habsburské posádky do svých věnných měst.

    Vytýkán jí bývá též její postoj za války dvou královen, kdy se postavila proti legitimnímu panovníkovi. Pomineme li politické důvody a cíle české šlechty, která se této války na obou stranách zúčastnila, byla Eliška Rejčka motivována především úsilím o záchranu milovaného muže, stejně jako Eliška Přemyslovna žárlivostí. Na obranu královny vdovy je třeba podotknout, že se nastalou krizi snažila řešit diplomatickou cestou a teprve když byl neúspěch zřejmý, vstoupila do konfliktu vojensky. O jejím obecně smířlivějším a tolerantnějším postoji svědčí i to, že ač se stala faktickým vítězem, poučila se a stáhla Jindřicha z Lipé z vysoké politiky do ústraní (tragický konec milostného vztahu Záviše a Kunhuty byl v Čechách ještě v dobré paměti).

    Hodnotíme-li Elišku Rejčku jako panovnici, projevila se během své vlády ve východních Čechách jako úspěšná a citlivá vladařka, o čemž svědčí nejen rozkvět jejích měst, ale i četné významné donace. I její kulturní přínos je nezpochybnitelný, a již jde o stavbu chrámu sv. Ducha v Hradci Králové, baziliky Nanebevzetí Panny Marie a kláštera cisterciaček na Starém Brně, či o objednávku cca 10 iluminovaných rukopisů, jež jsou právem naší národní kulturní památkou.

    Královna vdova Alžběta Richenza, někdy královna česká a polská, paní věnných měst, jak zněl její plný titul, bývá právem nazývána renesanční ženou, nebo svými postoji a činy v mnohém předběhla svou dobu. Projevila se nejen jako dobrá vladařka, ale i citlivá a krásymilovná hrdá žena, která se nad všechny rány osudu dokázala povznést a žít naplno, a která je stále v mnohém hodna následování.

    Prameny:
    ˇ Zbraslavská kronika, text přeložil F. Heřmanský, verše R. Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
    ˇ Kronika tak řečeného Dalimila – přeložila M. Krčmová, přebásnila H. Vrbová, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977
    ˇ Archiv koruny české – katalog listin z let 1158 – 1346
    ˇ Emler J. – Regesta Bohemiae et Moraviae sv. III., 1311 – 1333
    ˇ Emler J. – Regesta Bohemiae et Moraviae sv. IV., 1333 - 1346
    ˇ Chlumecký P. R. - CDM sv. VI., 1307 – 1333

    Peče královny Richenzy

    Celý článek | Komentáře: 22 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha