Téměř pravěké počátky rodu
Počátky lucemburského rodu sahají údajně a do 10. století, kdy jistý Siegfried, syn moselského hraběte Wigericha, získal od opata klátera sv. Maximina v Trevíru hrad Lucemburk, na kterém se usadil. Siegfried se stal prvním lucemburským hrabětem. Jeho potomstvo vymřelo po meči v roce 1136 Konrádem II. a lucemburské panství přelo po enské linii osobou Ermesindy I., manelky Gottfrieda I., hraběte z Namuru na francouzský rod namurských hrabat. Ačkoli potomci rádi odvozovali původ rodu od bájné víly Meluzíny, vlastní zakladatelkou rodové prosperity rodu byla Ermesinda II., jediná dcera Jindřicha IV. Slepého.
Jediné dítě bojovného starce
Bojovný Ermesindin otec Jindřich IV. zv. Slepý (*1113 - 1196) byl enat celkem třikrát. Z prvních dvou manelství se kupodivu ádný potomek nenarodil a třetí manelství uzavřené roku 1168 s Agnes z Geldern skončilo rozlukou. Po čtyřech letech neplodného manelství byla Agnes pro nedodrení smlouvy o věnu poslána zpět k otci, hraběti z Geldern.

O panství stárnoucího bezdětného Jindřicha IV. projevil (mezi jinými supy) eminentní zájem také císař Fridrich I. Barbarossa. Zájem sousedů a příbuzných byl umocněn zejména poté, co Jindřich IV. po těké nemoci v zimě 1182-1183 zcela oslepl (v pozdějích dobách se v kronikách uvádělo, e pro rod namurských jsou poruchy zraku typické, tak lze předpokládat, e o otravu nelo). Dědicem majetku v Namuru a Lucembursku byla stanovena ji v roce 1163 (po smrti Jindřichovy druhé manelky Laury) mladí sestra Alix (Adelhaid) společně s manelem, hennegavským hrabětem Balduinem IV. a synem Balduinem V. Synovec Balduin byl Jindřichem roku 1184 znovu potvrzen jako dědic vekerých statků a lén a podařilo se mu se s ostatními dědici dohodnout po dobrém. Po zaplacení nemalé částky císaři, získal Balduin nejen smluvní potvrzení zřízení markrabství namurského, sahajícího od Lucemburska a po Hennegavsko, ale i příslib povýení do stavu říského kníete. Hrozící mocenský vzestup ikovného souseda ovem vyděsil kolínského arcibiskupa, flanderského hraběte a brabantského vévodu natolik, e rychle podpořili smíření mezi Jindřichem IV., který ji měl na zádech sedmý kříek a jím zavrenou manelkou Agnes.
V červenci 1186 se tak narodil jediný Jindřichův potomek, dcera, která byla pokřtěna Ermesinda. Jako dvouleté batole byla Ermesinda zasnoubena s Jindřichem II., hrabětem ze Champagne, který jí jako synovec a leník krále Filipa II. Augusta měl zajistit následnictví po otci. Ze sňatku v roce 1189 selo a ji rok předtím Jindřich IV. znovu uznal Balduina V. jako svého dědice, převedl na něj správu Namuru, co mu ovem nebránilo, aby s ním nezačal téměř okamitě válčit. Po zrueném zasnoubení s hrabětem ze Champagne byla Ermesinda otcem zasnoubena jetě tého roku (1189) s dvakrát ovdovělým hrabětem Theobaldem I. z Baru.
V září 1190 římský král Jindřich VI. taufský spojil hrabství Namur, Laroche a Durbuy v markrabství namurské a udělil je v léno Balduinovi V. Lucembursko se součástí markrabství nestalo. V červenci 1194 chtěl osmdesátiletý Jindřich IV. získat zpět otcovské dědictví v bitvě u Noviale-sur-Mehaigne, ale byl Balduinem V. drtivě poraen. Oba protagonisté vleklého sporu zemřeli pár měsíců po sobě. Balduin V. v prosinci 1195 a
Jindřich IV. Slepý v srpnu 1196 (stejný rok jako jeho o mnoho let mladí ena Agnes).
Dětská dědička
Zhruba desetiletá Ermesinda se tak sice stala lucemburskou hraběnkou, ale jen podle jména. Hrabství Lucemburk, Laroche a Durbuy spadla do klína říského správce Filipa vábského, který je zabavil pro svého bratra Otu Burgundského. Namur měl připadnout hennegavským hrabatům. O rok později (v roce 1197) se jedenáctiletá osiřelá Ermesinda poprvé provdala. Manelem se stal dlouholetý plánovaný snoubenec Theobald I. z Baru, který se ihned po uzavření sňatku pustil s mnoha svými přívrenci do boje o Ermesindino dědictví. Byl úspěný. Ota Burgundský bez jakéhokoli odporu jetě tého roku prodal své nově propůjčené hrabství a Balduin VI. Hennegavský, syn Balduina V., v červenci 1199 souhlasil s vrácením namurského územi na pravém břehu Maasy pravděpodobně za příslib Theobaldova spojenectví proti novému římskému králi Filipovi vábskému. V listopadu 1200 potvrdila vechny uzavřené dohody i mladá hraběnka Ermesinda a upevnění vlády lucemburského hraběcího rodu nestálo zcela nic v cestě.

Theobald ovem 12.února 1214 zemřel . Za doby trvání manelství se Theobaldovi a Ermesindě narodilo několik dětí. Zřejmě jediný syn Rainald zemřel jako dítě, známá je dcera Alběta Isabella.
Ermesinda se jetě tého roku nápadně rychle (moná z obavy před dalím zasahováním do dědických nároků) provdala za taufského stoupence, markraběte Walrama III. z Arlonu. Svou dceru Albětu Isabellu dokonce roku 1218 provdala za Walramova syna, Walrama z Montjoie. Lucembursko bylo Ermesindiným sňatkem znovu sloučeno s Durbuy a Laroche. Roku 1221 Walram III. získal po otci vévodství limburské a úspěně získával nové vazaly a do své smrti. Nepodařilo se mu získat část namurského hrabství na levém břehu Maasy (neúspěné dobývání proběhlo v letech 1214 a 1216) a po dvanáctiletém manelství Walram roku 1226 zemřel. Z Ermesindy byla ve čtyřiceti letech opět vdova.
Z druhého Ermesindina manelství pocházeli mimo dcery i malí synci Jindřich a Walram.
Regentka Ermesinda
Následník Jindřich V. byl pětiletý a Ermesinda se tak stala regentkou a do roku 1237, kdy byl Jindřich prohláen zletilým (ve skutečnosti vládla i poté). Na počátku měla Ermesinda zástupce a poradce pro vojenské záleitosti. Nebyl jím nikdo jiný ne její nevlastní syn a zároveň ze Walram z Montjoie. Nominálně vykonával úřad mamburna.
Ermesindina vláda byla zaloená na promylené dynastické a lenní politice a snaze urovnat vekeré spory a neshody mírovou cestou. Dopřála tak svým zemím dlouhé období klidu a míru. Podařilo se jí zmírnit panské třenice, postupně dolo k rozmachu měst a obchodu, k zakládání kláterů jako středisek vzdělanosti a kulturního ruchu. Osvícená hraběnka zřídila u svého dvora radu lechtických zástupců jako svůj poradní sbor a také rytířský soud. Dědičné úřady nahradila sesaditelnými hraběcími úředníky, záměrně podporovala integraci lechty a měst a provázání ctiádostivé lechty s lucemburskou dynastií. Svého syna a dědice Jindřicha V. zvaného Le Blond oenila s Markétou z Baru, vnučkou svého prvního manela Theobalda z jeho druhého manelství. Hrabství Durbuy mělo připadnout mladímu synovi Gerhardovi.
Skutečná pramáti lucemburského rodu Ermesinda Lucemburská zemřela 13. února 1247 a byla pohřbena v kryptě v cisterciáckém opatství Clairefontaine, které sama zaloila jako rodový kláter lucemburských hrabat. Svou ivotní dráhou potvrdila známé přísloví, e starí rodiče mají děti buď postiené nebo velmi chytré (pokud ovem nezpochybníme otcovství Jindřicha IV. Slepého). V Ermesindině případě natěstí platila varianta druhá. Oba Ermesindini manelé byli dobří učitelé a ona sama byla pilnou a dobrou ačkou ve vědní disciplíně zvanévládnutí.
Obrázky:
Meluzina nad Lusignanem z Hodinek...
Lucemburský erb
Ermesinda vitrá
Pouitá literatura:
Hoensch K. Jörg: Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437, Argo, Praha 2003
Spěváček Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296 1346, Nakladatelství Svoboda, Praha 1994
Spěváček Jiří: Král diplomat (Jan Lucemburský 1296 1346), Panorama, Praha 1982
Vlček Emanuel: Četí králové I., Vesmír, Praha 1993