Situace v Říi a první roky vlády jeho ukrutného bratra Boleslava
Čechy, podzim roku 935
Informace o náhlé indispozici východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (během lovu v lesích u Bodfeldu v pohoří Harz utrpěl záchvat mrtvice, po něm zůstal zcela paralyzován) způsobily pozdviení nejen v praském sídle kníete
Václava, ale i v Boleslavi.
První mu Čech jistě s napětím očekává vývoj událostí v Německu. Dosavadní klid v Říi a pevná pozice Jindřicha, k jeho přátelům se Václav počítal, toti zaručovala stabilitu i českému kníectví. Kadá změna poměrů v sousední Říi naopak můe znamenat ohroení dosavadního Václavova postavení, a to nejen ve vztahu k Jindřichovu nástupci, ale i vzhledem k ostatním zemím. Stále tu jsou Maďaři a nebezpečí jejich nájezdů. Jak se vak ukáe, mnohem vánějího nepřítele má český kníe přímo ve vlastní zemi, a dokonce jetě blíe ve své rodině.
Boleslavovo spiknutí
Pro nespokojeného
Boleslava a jeho lidi znamená toti vyřazení německého krále z politického ivota zároveň odstranění velké překáky z cesty k uchopení moci v Čechách. V nepřehledné situaci, která teď v Říi panuje, se Václav sotva můe spoléhat na to, e v případě ohroení své pozice v Čechách můe poádat německého krále o pomoc. V tomto ohledu se tedy pro mocichtivého Václavova bratra vyvinula mezinárodní situace více ne slibně.
Druhou věcí vak zůstává Václavovo poměrně pevné postavení uvnitř českého kníectví. Na Boleslavově hradě proto probíhají tajná jednání mladého kněice a jeho poradců. Společně hledají způsob, jak se vypořádat se skutečností, e je prakticky nemyslitelné, aby na svou stranu přetáhli Václavovu ozbrojenou druinu, tedy jádro armády, jí český kníe disponuje a s ní se Boleslavovi mui nemohou měřit.
A předáci znovu k němu mluví: ,Nesmí se otáleti s takovými, je-li libo záměry, nýbr nae plány musí být obezřele provedeny dříve, ne vekeré poklady tvého otce budou od něho poetile rozházeny. Po odstranění tady onoho jeho jednáním otcovský a dědovský rod ná je zneuctěn, nech se ezla královského ujme vae Výsost, o něm je známo, e nejen jste srdnatý v boji, nýbr e budete si vědět rady v kadé situaci´. Nato jim on řekl: ,Kterak podle vaeho zdání můeme jej zabíti, kdy on sídlí v nejpevnějím, jak víte, hradě a má v rukou vládu nad celým královstvím, kdeto my jsme početně slabí a s tak velkou mocí se nikterak nemůeme měřit?´ Tu oni pravili: ,Hle, nadchází den svatých mučedníků Kosmy a Damiána, jej kadoročně světí. Nasadili si tedy lstivou přetvářku, nemekej pokorně před krále předstoupiti s takovouto prosbou: Laskavě rači, králi, mé poctíti sídlo, se sluhou společně oslav výroční radostně svátek´. (Vavřincova legenda)
Václav je tedy pozván do Boleslavi, aby se zúčastnil oslav svátku svatých Kosmy a Damiána. Jene plánované bratrovo spiknutí nezůstane českému kníeti utajeno a proto na Boleslavův hrad přijídí obklopen ozbrojenou druinou, tedy vojskem. Po slavnosti se chystá opět odjet do Prahy, avak je Boleslavem zadren a přemluven, aby zůstal a zúčastnil se slavnostní hostiny.
Kdy vyslechl mi, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadrel s podlým úmyslem a řekl mu: ,Proč odchází, bratře? Vdy máme i zdravý nápoj.´ On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou druinou na hradě Boleslavově. (První staroslověnská legenda)
Václav tedy v Boleslavi setrvá, ale zůstává obezřetný, protoe hostiny jsou v jeho době skutečně rizikovým podnikem. Dodrování pravidla, e hosté přicházejí ke stolu neozbrojeni, v kombinaci s bezuzdným popíjením alkoholu vytvářelo pro mnohé jeho předchůdce, současníky i následovníky v obdobném postavení vskutku smrtelný koktejl.
Václav si je toho vědom a proto vyvázne z této hostiny ivý a zdravý. Boleslavovi a jeho spiklencům tedy první část plánu, jeho cílem je Václavovo odstranění a státní převrat, napoprvé hrubě nevyla. Kníe, obklopen svými lidmi, se poté odebírá do jemu vyhrazené části kníecího paláce, aby zde přespal.
Poslední jitro sv. Václava
Boleslav a jeho mui Tira, Tua, Česta a dalí se scházejí na dvorci velmoe Hněvsy a plánují dalí postup. Mnoho moností na výběr nemají. Buď kníete zabijí ve spánku, ovem to by se museli napřed vypořádat s jeho stráci, nebo budou muset přijít na způsob, jak jej zastihnout o samotě jetě předtím, ne opustí Boleslavův hrad. A jedna taková příleitost se přímo nabízí. Znají zvyk zboného kníete navtěvovat jetě před rozedněním, jen v doprovodu svého sluhy, dvorní kapli a začít tak den modlitbou.
Boleslavovi a jeho lidem tedy nezbývá nic jiného ne se ukrýt poblí kostela a doufat, e Václav své zvyky ani tentokrát neporuí.
Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyel zvon, řekl: "Díky tobě, Pane, es mi dal dočkat tohoto jitra." I vstal a el na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: "Bratře, včeras nám dobře poslouil." K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, e mu odpověděl: "Nyní ti chci lépe poslouit." Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil k němu a řekl: "Co ti to popadlo, bratře?" A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tua a al Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou dui se slovy: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého." (První staroslověnská legenda)
Václavovo mrtvé tělo nechá Boleslav leet u dveří kostela a se svými mui rychle vtrhne do kníecího domu. Tady pobijí některé z kníecích vojáků, ostatní Václavovi druiníci prchají do Prahy, aby varovali Václavovu manelku a dalí ohroené před blíícím se nebezpečím. Části z nich se pak podaří včas opustit Čechy, například důvěrníku Podivenovi a moná (ikdy to není nikde doloeno) i Václavově manelce se synem Zbraslavem (Izbrjaslavem). Jiní jeho příznivci jsou později Boleslavovými lidmi i se svými dětmi zavraděni.
Kdy Václavovi vrazi opustili Boleslav, aby převrat dotáhli do konce v sídle kníecí moci v Praze, odváí se kněna Drahomíra opustit svůj dům v Boleslavi a nalézá Václavovo mrtvé tělo pohozené na místě vrady. Spolu s knězem Krastějem je nechá přenést do kostela a poté se svým doprovodem v obavách o svůj ivot prchá do Charvátska, tedy pravděpodobně do Slezska.
Datum, kdy český kníe Václav přiel o ivot, později církev stanoví na 28. září.
Během zimy a jara následujícího roku pak Boleslav upevňuje svou pozici nového českého kníete.
Jindřich Ptáčník umírá
Memleben, Sasko, 2. červenec roku 936
Německý král Jindřich I. se ji z následků mozkové příhody nezotavil. Zemřel 2. července a ačkoliv ve své závěti jasně stanovil syna Otu svým nástupcem a dědicem říského trůnu, nevyvíjela se situace pro čtyřiadvacetiletého Otu tak jednodue, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Boleslavovo vítězství nad Sasy
Čechy, červenec roku 936
Nový český kníe po obdrení zpráv o skonu německého krále vyráí na plánovanou výpravu. Jeho cílem je dobýt sídlo kníete, jeho jméno se bohuel nedochovalo. Podle kronikáře Widukinda se jednalo o Sasům podřízeného sousedního vládce, jakéhosi subregula (podkrále). Kdy se ten dozvěděl, e na něj Boleslav hodlá zaútočit, obrátil se s ádostí o pomoc na saský dvůr. Ota, ačkoliv měl spoustu práce s pohřbem otce a přípravou své korunovace, jeho přání vyhoví a posílá mu na pomoc hned dvě vojenské jednotky.
28. červenec roku 936
Boleslav, jen k hradu sousedního kníete - patrně na Míeňsku - přichází se svým vojskem, je od zvědů informován, e kníeti míří na pomoc ze Saska a Durynska hned dvě armády.
Je mu pak poslán Asic s legií Merseburských a s bojovníky z Hassegau a je mu přidáno i vojsko Durynků. (Widukind z Corvey)
Hrabě Asig (Asic) je pravděpodobně synem vojevůdce Thietmara (v té době ji patrně zemřelého důvěrníka a rádce Otova otce Jindřicha. Asig má jetě dva bratry - Siegfrieda a Gera.
Byla pak ona legie shromáděna z lupičů. Král Jindřich toti, ač byl dosti přísný vůči cizincům, za vech okolností byl mírný ke svým; tak kohokoli viděl ze zlodějů a lupičů silné ruky a schopného k válkám, uetřil jej zaslouilého trestu, umisuje jej mezi podhradskými Merseburskými, dav mu pole a zbraně, poručil mu ovem chránit vlastní, ale vůči barbarům, pokud by se odváili, aby prováděli loupee. Tím tudí shromáděné mnoství lidí vydalo plnou legii k výpravě. Boleslav vak uslyev o saském vojsku a e proti němu jdou zvlá Sasové a zvlá Durynkové, i sám rozděliv své druhy, jak byl bystrého úsudku, rozhodl se vytáhnout proti obojímu vojsku. Avak Durynkové jakmile viděli, e nepřátelé znenadání proti nim postupují, unikli útěkem nebezpečí. Asic vak se Sasy a ostatními pomocnými sbory neváhaje vtrhne na nepřátele a největí část jejich zbraněmi rozptýlil, ostatní donutil prchnout a jako vítěz se vrátil k táboru. (Widukind z Corvey)
Asig, spokojený s vítězstvím, v tuto chvíli netuí, e bude na Durynky čekat marně. Protoe nemá ádné informace o úspěchu Boleslavových muů, poleví jeho ostraitost a dovolí svým vojákům, aby si odpočinuli a oetřili zraněné. Jeho rozhodnutí jej bude stát tu nejvyí cenu.
Kníe Boleslav zatím shromádí obě části svého vojska a nejspíe poté, co jej jeho zvědové zpraví o tom, e Asig podcenil situaci, rozhodne se vyuít momentu překvapení a opět na Sasy zaútočit.
Boleslav pak vida nae vojsko rozptýlené, jiné stahující výstroj z padlých, jiné občerstvující svá těla, jiné zaměstnané shromaďováním plev pro koně, spojuje zahnané a vracející se vojsko vpadl náhle na nepřipravené a čerstvým vítězstvím ukojené, a vůdce se vím naím vojskem zničil. (Widukind z Corvey)
Sasové jsou na hlavu poraeni, jejich vojevůdce Asig zabit. Boleslavovy ztráty naopak nejsou nijak výrazné, protoe se vzápětí vydává k nedaleko leícímu sídlu sousedního kníete, jen se nedočkal podpory z Říe.
Pronikaje odtud k hradu podkrále, zmocnil se ho prvním útokem a a po dnení den jej učinil pustým. A tato válka trvala a do čtrnáctého roku královy vlády. (Widukind z Corvey)
Český kníe tedy panství vicina subregula ovládne a připojí ke svému kníectví. Jak se Widukind zmiňuje, tato Boleslavova akce odstartuje dlouholetý konflikt mezi ním a německým králem Otou, který se potáhne a do roku 950.
Není známo, kde toto panství leelo, ale vzhledem k tomu, e se pravděpodobně nalézalo nedaleko saských a durynských hranic, mohlo se jednat o hrad na území srbských Glomačů (Daleminců). Jak víme, právě tyto kraje v zimě 928/29 dobyl Jindřich Ptáčník a učinil jejich vládce poplatným Říi. Popustíme-li jetě trochu uzdu své fantazii, pak nás snadno napadne, e Boleslav si v roce 936 jen vzal zpět to, co mu (či spíe jeho otci a bratru) patřilo do Ptáčníkova taení. Glomačsko sousedilo s Horní Luicí obývanou rovně Srby, mimo jiné i Milčany, tedy kmenem, z něj podle legend pocházela Boleslavova babička Ludmila, dcera srbského kníete Slavibora. Ačkoliv tato úvaha zůstane pouhou spekulací, je docela dobře moné, e bylo srbské kníectví volně připojeno k Čechám ji od 50. let 9. století (tedy od doby, kdy pravděpodobně vládl Ludmilin otec), kdy Srbové, Daleminci a Čechové začali uplatňovat společnou zahraniční politiku vůči Východofranské říi, odráející se například ve společných vojenských akcích. Navíc území kmene Milčanů s centrem v Budyíně (Bautzen) sousedilo na východě se Slezskem, se střediskem ve Vratislavi (Wroclav), důleité obchodní křiovatce, kterou podle polských legend zaloil Boleslavův otec Vratislav a která nese i jeho jméno. A jak uvidíme, právě kontrola obchodních tras procházejících českým kníectvím a snaha ovládnout i dalí území, kterými tyto stezky vedly, se staly hlavním programem Boleslavovy vlády.
Četí historici vak stále raději hledají území, na kterém vicinus subregulus zmiňovaný Widukindem vládl, uvnitř české kotliny, nejčastěji v Severozápadních Čechách, například na atecku.
Král Ota usedá na trůn
Cáchy, Lotrinsko, 7. srpen roku 936
Čtyřiadvacetiletý Ota oděn do franského kroje a ozdoben královskými insigniemi usedá na trůn Karla Velikého. Během korunovačního obřadu mu přisluhují významní řítí velmoové - vévoda Franků Eberhard, lotrinský Giselbert, bavorský Arnulf a vábský Hermann. Tím, e přijali v tento významný okamik funkci královských komořích, dávají tito váení muové najevo svou sounáleitost s králem. Okolnosti tomu vak budou brzy chtít, e se první dva jmenovaní vévodové, stanou protagonisty hazardní hry, která oběma přinese tragický konec.
Krize v Říi se prohlubuje, Ota ve sporu s Eberhardem Franským
Rok 937 se opět ponese ve znamení konfliktů.
Ota se ocitá ve váných sporech s franským vévodou Eberhardem o majetky v jiním Sasku. Tento vysoce postavený lechtic z rodu Konrádovců zůstal po smrti svého bratra, krále Konráda I. (zemřel v roce 918), věrným spolupracovníkem Jindřicha Ptáčníka. Avak nyní se jako zralý mu, jen ji překročil padesátku, nedokáe domluvit s mladým ambiciózním Otou, který zřejmě příli nepodědil diplomatické schopnosti svého otce. Příkrým jednáním s Eberhardem tak nezkuený král způsobí, e se mu tento franský vévoda stane nebezpečným protivníkem.
A situace se dále zkomplikuje, kdy 10. července roku 937 zemře merseburský hrabě Siegfried. Jedná se o bratra hraběte Gera a nejspíe i bratra před rokem zemřelého Asiga, jen padl v boji proti českému kníeti Boleslavovi. Jeho matka Hildegarda byla tetou první manelky Jindřicha Ptáčníka Hatheburgy. Jednalo se tedy o příbuzného Otova nevlastního starího bratra Thankmara.
A právě Thankmar se po Siegfriedově smrti domáhá svého práva na úřad po zemřelém hraběti a rovně na dědičné statky v Merseburgu. Obojí je mu ale odepřeno. Ota dá přednost Siegfriedovu bratru Gerovi a Thankmar se cítí zkrácen na svých právech.
Uraený králův bratr se vak nehodlá svých nároků jen tak vzdát. Kdy se pak spojí s podobně postieným Eberhardem, otřese říským trůnem první nebezpečná vzpoura.
Thankmarova vzpoura
Jihozápadní Sasko, léto roku 938
Přehlédnutý Thankmar společně s franským vévodou Eberhardem a jeho příbuzným Konrádovcem Gebhardem III. (jeho otec Udo byl Eberhardovým bratrancem), společně oblehli hrad Belecke, v něm se právě nalézá Thankmarův nevlastní bratr Jindřich Mladí. Hrad je dobyt a Jindřich odveden jako zajatec. V boji vak nalézá smrt Gebhard III.
Tato neastná událost silně ovlivní vztahy v rodině Konrádovců, co se brzy stane Eberhardovi osudným.
Obsazení Eresburgu a Thankmarova smrt
Hrad Eresburg, červenec roku 938
Thankmar obsadil i hrad Eresburg (dnení Obermarsberg) a odsud pořádá loupeivé výpady do okolí. Ota je nucen proti svému zdivočelému bratru zakročit. Sebere vojsko a společně s Hermannem Billungem hrad oblehne. 28. července se mu podaří přesvědčit hradní posádku, aby se bez boje vzadala.
Kdy Thankmar vidí, e jej jeho mui opustili, pokouí se zachránit útěkem do místního kostela. Zde, poté, co shledá, e ji prakticky nemá ádné ance zvítězit, rozhodne se dát najevo svou pokoru vůči králi a prosit jej o odputění. Na oltář odloí své zbraně a zlatý řetěz - symbol královské moci - na znamení, e se vzdává pozice královského syna. A právě v tuto chvíli je neozbrojený a vlastně ji přemoený a pokorný Thankmar zezadu proboden kopím jednoho z Hermannových lidí, jakýmsi rytířem Mainicou.
Smrtí Thankmara vak vzpoura proti králi zdaleka neskončí.
Konflikt v rodině Konrádovců
Jindřich Mladí zůstává v rukou franského vévody. Kdy se Eberhard dozví o Thankmarově smrti, je nucen ádat o odputění jak Jindřicha Mladího, tak krále Otu. Odpustí mu oba a z Jindřicha se dokonce stane jeho spojenec, jen co tomuto ctiádostivému mladíčkovi Eberhard slíbí, e mu pomůe dobýt královský trůn.
Zastavme se teď jetě na chvilku u rodiny Konrádovců, Eberhardových příbuzných. Franský vévoda a jeho bratr král Konrád I. byli syny Konráda Starího (zemřel 906). Eberhard je zároveň bratrancem vábského vévody Hermanna. Ten a jeho bratr Udo jsou syny Gebharda II., bratra Konráda Starího.
Kdy při dobývání Belecke padl Gebhard III., syn Eberhardova bratrance Uda, přidal se Udo definitivně na stranu svého bratra, vábského vévody Hermanna, králova věrného přívrence, a tím pádem se stal protivníkem svého bratrance Eberharda. Na stranu krále se navíc připojil i Eberhardův bratranec Konrád, syn jeho strýce Eberharda.
Eberhard Franský zůstal ve své vzpouře proti králi oputěn vlastní rodinou. Dostal se tak do situace, která pro něj nemohla skončit jinak, ne tragicky.
Přenesení Václava Svatého
Čechy, rok 938
Krize v Říi opět nahrává okolním zemím. Kníe Boleslav, který u před dvěma lety přestal odvádět do Saska poplatky, má dostatek financí i času, aby svou pozici v Čechách jetě více posílil a zahájil svou expanzi na severovýchod podél takzvané Transevropské magistrály, tedy obchodní trasy procházející přes jeho současné dravy, ze západní Evropy na východ do Vratislavi, Krakova a dále do Kyjeva.
Jeho dui vak tíí těký hřích vina za smrt bratra Václava. Proto se rozhodne formou veřejného pokání od tohoto hříchu očistit a nechá Václavovy ostatky přenést z Boleslavi na Praský Hrad a uloit je ve Václavem vybudované rotund sv. Víta po pravé straně oltáře Dvanácti apotolů, tedy na místě, které si pro svůj věčný odpočinek jeho bratr vybral jetě v době stavby kostela.
Přenesení se podle legend uskutečnilo 4. března, tři roky po Václavově zavradění, pravděpodobně poté, co byla stavba nového praského chrámu dokončena. Boleslav tak vlastně rozhodl o Václavově budoucím svatořečení. Ji brzy začnou vzdělaní kněí na praském kníecím dvoře sepisovat staroslověnsky a latinsky psané legendy oslavující ivot zboného kníete a vyprávět jak stavěl chrámy, bořil ibenice, odíval se do hrubé íněné koile a vlastníma rukama pekl hostie, aby se celý křesanský svět dozvěděl, e Čechy mají dalího světce - po Ludmile se jím stane její vnuk Václav.
Bitva u Xantenu
Xanten, jihozápadní Sasko, březen roku 939
Eberhard Franský zůstává spolu s Jindřichem Mladím v opozici proti králi. Oběma se podařilo na svou stranu přetáhnout i lotrinského vévodu Giselberta, králova vagra (asi padesátiletý Giselbert má za manelku Otovu estadvacetiletou sestru Gerbergu). Navíc je jim nakloněn i mladičký západofranský král Ludvík IV.
K jejich prvnímu vzájemnému střetnutí dojde v březnu 939 u Xantenu na řece Rýnu. Královské vojsko je v bitvě úspěnějí a utědří povstalcům poráku. Jindřich Mladí prchá do Západofranské říe.
Eberharda s Giselbertem vak neúspěch neodradí od plánování nebezpečné a osudové akce.
Bitva u Andernachu
Andernach, jihozápadní Sasko, 2. říjen roku 939
Na podzim 939 pustoí franský a lotrinský vévoda se svými vojsky pobřeí Rýna naproti Andernachu. Král Ota je opět nucen zasáhnout. Povolá do zbraně své věrné (vábského Hermanna, jeho bratra Uda a jejich bratrance Konráda), aby se utkali se vzbouřenci. Kdy se královské vojsko přiblíí k Rýnu, zastihne oba odbojné vévody v nezáviděníhodné situaci. Nacházejí se toti oba ve patnou chvíli na patném místě.
Zatímco Eberhard s Giselbertem zůstávají jetě v táboře, přeplavila se ji jejich vojska na druhý břeh řeky. Oba mui jen s hrstkou svých ozbrojenců musí náhle čelit obrovské přesile. Nemají ádnou anci. Eberhard do poslední chvíle statečně bojuje a utrpí mnohá zranění. Smrtelnou ránu mu nakonec zasadí jeho bratranec Konrád Kurzbold. Giselbert se pokouí spasit útěkem a vrhá se do chladných vod Rýna ve snaze doplavat ke svému vojsku. Ani jemu vak osud není nakloněn a Giselbert v řece utone.
Konrád Kurzbold, jen své přízvisko získal díky svému malému vzrůstu, bude odměněn královskými statky. Jen pro zajímavost - tento malý mu proslulý udatností v boji, ve své době označovaný za nového Davida, protoe prý přemohl obrovského Slovana, byl prý tak chrabrý, e během nějaké výpravy, na které doprovázel svého krále, si hravě poradil se dvěma útočícími lvy dříve, ne Ota stačil vytáhnout meč z pochvy. Měl prý strach pouze ze dvou věcí - jablek a en. Oběma se proto úzkostlivě vyhýbal, take ve svých asi edesáti letech zemřel jako svobodný mládenec.
Vzpoura Jindřicha Mladího pokračuje
Odpor franského a lotrinského vévody byl u Andernachu definitivně zlomen. Otův mladí bratr Jindřich se proto raději rozhodne králi podrobit a slíbí mu věrnost a poslunost. Ota svému bratru vzpurnost odpustí, a protoe potřebuje obsadit uprázdněný lotrinský trůn někým loajálním, dosadí na něj sedmnáctiletého Jindřicha.
Jindřichovi se vak v Lotrinsku nevede dobře. Nepodaří se mu získat respekt zdejí odbojné lechty a je nucen ze země uprchnout. Očekává, e se za něj král postaví, ten to vak neudělá a raději jmenuje lotrinským vévodou mocného místního lechtice Otu z Verdunu.
Jindřich se cítí králem uraen a opět se mu postaví na odpor. Ve Frankách, Lotrinsku, vábsku i v Bavorsku vak spojence najde jen stěí. Tato vévodství jsou teď plně pod vlivem krále. Obrátí se proto tam, kde je situace stále neklidná - na východ Saska.
Markrabě Gero, zodpovědný za vývoj událostí ve středním Polabí, má toti potíe nejen s houevnatými a stále vzdorujícími Slovany, ale rovně se svými mui, saskými lechtici, kteří tvoří jeho druinu a tedy jádro jeho armády. Ti jsou ji vleklými a stále málo úspěnými boji unaveni a navíc se cítí nedostatečně oceněni a zaplaceni. A právě v nich teď najde Jindřich, který se stále nevzdává mylenky na královský trůn, své spojence.
Blíí se nejdůleitějí křesanský svátek roku 941 a tajný plán spiklenců, jeho cílem je definitivně změnit poměry v Říi, dostává konkrétní obrysy.
Atentát na krále Otu
Quedlinburg, Sasko, velikonoce roku 941
Cíl spiknutí je prostý a jasný - vrada krále. Jene Bůh, osud nebo chcete-li prostě těstí tentokrát stojí na straně Oty. Kdy na něj během velikonoční slavnosti zaútočí najatí vrazi, dokáe jej jeho osobní strá ochránit.
Král je iv, komplot prozrazen, viníci přísně potrestáni. Sastí velmoi putují na popravitě a Jindřich do vězení v Ingelheimu. Zdá se, e tentokrát pro něj situace vypadá opravdu velmi patně.
Usmíření v královské rodině
Králův bratr Jindřich vak má stále příznivce mezi vlivnými mui Říe. Ota se nechá jejich přímluvami přesvědčit, koneckonců také on je nakloněn tomu, aby byla celá tato neastná záleitost, táhnoucí se ji est let, uzavřena smírem. Jindřich je proto ze aláře proputěn a smí Otovi ve Frankfurtu padnout k nohám a prosit o odputění ve chvíli, kdy král přichází na vánoční mi. Je mu opět prominuto (pokolikáté u?) a jak se ukáe, tentokrát se Jindřich ji definitivně poučí a jeho ochota stát věrně po boku svého bratra mu vydrí a do konce jeho ivota.
Bitva u Nového hradu
Nový hrad, Čechy, červenec roku 950
Král Ota vytáhl se svým vojskem z Durynska a míří k Boleslavovu Novému hradu. O kterou pevnost se vlastně jedná a kde leela? Na tom se odborníci dosud neshodli. Podle listiny, kterou v těchto místech Ota vydal 16. července, se mělo jednat o území Beheim, tedy o Čechy. Historici ji zavrhli mylenku, e v listině uvedený Niuunburg by snad mohl být Nymburkem (ten byl zaloen a daleko později) a v poslední době jej hledají v severozápadních Čechách - v úvahu podle nich přichází atec, jen byl podle posledních dendrochronologických analýz vybudován zřejmě v letech 925 a 937, popřípadě 929 a 935, moná o trochu později, tedy na přelomu vlád Václava a Boleslava. Otázkou vak zůstává, zda hrad, s největí pravděpodobností vybudovaný patnáct a dvacet let před rokem 950, by v té době byl stále hradem bezejmenným a novým. Co kdybychom tedy onu pevnost hledali dále na sever, na území, o něm jsme se ji dříve zmínili v souvislosti s bitvou Boleslava se Sasy a Durynky v roce 936, tedy na Míeňsku. Zcela náhodou právě zde, nedaleko v roce 929 dobyté Gany a Ptáčníkem nově zbudované Míně se nalézá hrad Naumburg (čili v překladu Nový hrad), pozdějí sídlo míeňských markrabat.
Ale tuto mylenku berte pouze jako spekulaci, ačkoliv by do naí skládačky pěkně zapadala a leccos (jak jetě uvidíme) vysvětlovala.
Vrame se tedy do roku 950.
Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a kdy měl být dobyt hrad zvaný Nova, v něm uzavřen byl obleen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přeruil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváiv moc královu a nesčetné mnoství vojska, Boleslav vyed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu ne utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zaslouil konečně milosti. Z toho stav se plným vítězstvím slavným, král se vrací do Saska. (Widukind z Corvey)
Widukind jistě své líčení upravil tak, aby z něj Ota vyel co nejlépe. Zajímavé také je, e zatímco je v hradě uvězněn Boleslavův syn a hrad má být Sasy brzy dobyt, přeruí král raději bitvu a v zápětí jedná s Boleslavem o míru. Z toho se dá celkem logicky vyvodit, e český kníe přispěchal svému synovi na pomoc a Sasové z obavy ze své poráky byli raději ochotni jednat o míru. Jaké byly konkrétní výsledky dohod mezi Boleslavem a Otou, přesně nevíme, můeme se jen dohadovat. Nezdá se vak, e by na nich Boleslav příli tratil, kromě toho, e opět slíbí odvádět do Říe poplatky. Tentokrát vak u ne do Saska, ale opět do Bavorska, tak jak bylo v Čechách zvykem před rokem 929.
Kromě toho se také Boleslav, jeho moc ji v té době budí respekt německého panovníka, zaváe podporovat Říi v případných vojenských akcích.
Podivenova pomsta
Vrame se ale zpátky do Čech. Zatímco příběh kníete Václava je u konce, poslední chvíle osnovatele jeho vrady má teprve přijít. Stane se tak rukou jednoho z nejbliích Václavových lidí, jemu se po smrti svého pána podařilo ukrýt v cizině. Jak vypráví autor takzvané Kristiánovy legendy, touha po pomstě po čase Podivena opět zavedla do Čech:
jeden bojovník jeho, jménem Podiven, který, jak jsme pravili, býval účastníkem tu druhem jeho ve vem, co mučedník dříve konával, a o kterém jsme slíbili pověděti, co nám známo, tedy tento průvodce poté, co pán jeho z tohoto ivota se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, e pokoj ve vlasti jest obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje. Pověděl bych, s jakou vroucí láskou, s jakou bezúhonnou věrností pána svého za jeho ivota miloval, kdyby sama věc, o které hodlám psáti, sdostatek to neukazovala.
Ten jednoho dne pociuje trpčeji ne kdy jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého pozbyl, vzal meč a kvapně běel k domu jistého mue, o kterém věděl, e byl hlavou smluvené vrady a spiknutí proti svatému Václavovi a e jeho rukou předevím byl blaený tento zavraděn. (Kristiánova legenda)
Kdo byl onen mu, který stál za vradou kníete? Kristián jej nejmenuje, ze starích legend vak známe jména Tira, Tua, Česta a předevím Hněvsa. Posledně jmenovaný patřil jistě k nejvýe postaveným lidem na dvoře Boleslava, vdy měl na jeho boleslavském hradě i svůj dvůr, kde se v noci, krátce před vradou, seli spiklenci k poslední poradě. Při samotném vraedném útoku na kníete to byl (podle První staroslověnské legendy) Hněvsa, kdo Václavovi zasadil poslední, smrtelnou ránu. Můeme se tedy domnívat, e právě Hněvsa je oním muem, k jeho domu teď věrný Podiven právě běí.
A kdy tam přiel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, je v lidové řeči nazývá se jizba (stuba). On vida ho přicházet, pozdravil ho podle způsobu lidového: Zdráv buď, příteli, zdráv buď. Tento vak, maje srdce alem vyhořené, dal v odpověď: O moje zdraví se postará Bůh, ale ty ji veho zdraví a spásy zbaven, proto v hříchu svém umře a na věky zhyne. A obořiv se naň zabil ho. Doufaje, e útěkem se zachrání, spěně vyběhl. Ale kdy zael do lesa a pohyboval se ji s pocitem bezpečí, donesla se zpráva o smrti bojovníka a skutku jeho samozvaného soudce onomu bratrovrahu. I dal rychle zbrojnoi svými obstoupiti les, a tam jej brzy polapive, na oprátce ho oběsili. (Kristiánova legenda)
Podiven tedy svou pomstu na vrahovi svého přítele Václava dokonal, avak sám za ni zaplatil tou nejvyí cenou - lidmi kníete Boleslava byl popraven. Avak ani zde jeho podivný příběh nekončí. Kristián toti tuto historku do svého pojednání o českých světcích - Václavu a jeho babičce Ludmile - nezařadil náhodou. Z mrtvého Podivena je toti v jeho podání náhle dalí kandidát na světce.
Visel tam tři léta; ani pták, ani elma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbr jako na ivém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zeedivěly a do nejbělejí bělosti. Posléze onen bratrovrah přemoen byl hanbou, poněvad zázrak Páně po vech národech se rozhlaoval, proto dal jej na tém místě zahrabati do země. Ale ani tak nebylo mono zahladiti skutky Boí, ba aby jetě zřejměji zjeveny byly zásluhy jeho sluebníka vemu kmeni přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořeti. A to tak dlouho se dělo, a ze vech stran lidé se scházejíce obětní dary přináeti počali tu na hrob pohřbeného na důkaz zboné úcty je kladli a záchranu ivota svého Bohu a tomu zabitému poroučeli. Za dlouhý čas tělo mue toho z místa bylo vyzdvieno a přeneseno ve zboném průvodě kleriků tu náboných muů i en a uloeno na hřbitově chrámu svatého Víta tak, e svatý Václav v chrámě a vojín onen venku leící pouhou zdí jsou od sebe odděleni. (Kristiánova legenda)
Epilog: Osud Podivenových ostatků
Podivenovy kosti tedy měly být podle Kristiána uloeny u vnějí zdi Václavovy rotundy. Ta vak prola několika přestavbami a v roce 1060 byla vpodstatě zbourána (a na apsidu s hrobkou svatého Václava), aby na jejím místě mohla vyrůst nová bazilika. Jaký byl osud pozůstatků Václavova přítele? Moná zůstaly zapomenuty pod novou stavbou, moná byly uloeny na jiném místě. Kronikář Kosmas nám uchoval tuto zajímavou informaci:
Tého roku (1124) také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věí mezi oltářem svatého Mikuláe biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Podiven byl sluebníkem svatého Václava mučedníka a nerozdílným jeho druhem v práci a strasti; v ivotě tého světce sdostatek se vypravuje o jeho skutcích těm, kdo chtí o tom věděti. Svého času toti ebíř (1031-1067), estý biskup naeho stolce, roziřuje větí kapli u hrobu řečeného dědice českého, vykopal, protoe nebylo lze jinak vésti zeď, kosti tohoto jeho sluebníka, vloil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad. (Kosmova kronika)
Podle Kosmy tedy biskup ebíř Podivenovy kosti vyzvedl od zdi rotundy a biskup Menhart je pak dal opět uloit v bazilice.
Dnes v katedrále sv. Víta skutečně můete spatřit skříň s ostatky blahoslaveného Podivena. Podle závěrů antropologického zkoumání Emanuela Vlčka patřily tyto kosti asi čtyřiceti a padesátiletému mui středně robustní postavy. Zda se vak skutečně jedná o pozůstatky Václavova přítele a zda je vůbec Podivenův příběh vyprávěný Kristiánem pravdivý, se u nikdy nedozvíme. Je vak velice pravděpodobné, e je alespoň částečně zaloen na reálných základech.
Literatura:
Duan Třetík: Počátky Přemyslovců - Vstup Čechů do dějin (530 - 935), NLN, 2003
Milo olle: Od úsvitu křesanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Oldřich Králík: Nejstarí legendy přemyslovských Čech, Vyehrad, Praha 1969
Keller, H. : Otoni, Vyehrad, Praha 2004
Ludat, Herbert: An Elbe und Oder um das Jahr 1000. Skizzen zur Politik des Ottonenreiches und der slavischen Mächte in Mitteleuropa, Böhlau Verlag Weimar Köln Wien 1995
Kosmova kronika česká, Praha 1972