Taení Jindřicha Ptáčníka, Tugumirova zrada, bitva u Lončína, bitva na Rekenici.
Jindřich Ptáčník útočí na Polabské Slovany
Sasko, zima roku 928
Německý král Jindřich Ptáčník postupuje podle plánu, který si vytyčil před čtyřmi lety. Zdokonalil pohraniční opevnění a vybudoval početnou armádu. Své ozbrojené sloky posílil mimo jiné způsobem, kterým takzvaně zabil dvě mouchy jednou ranou. Do nové saské armády toti nechal naverbovat i lapky, zloděje a vrahy, a to proto, aby jejich bojových schopností uetřil místní obyvatele a zároveň, aby mu jejich pochybná aktivita přinesla zisky tím, e budou terorizovat a okrádat sousední Slovany. Z toho důvodu je usadil na samé hranici Saska v Merseburgu a dovolil jim podnikat loupeivé výpravy na východ.
Tímto způsobem se část jeho vojska i sama financuje. Avak náklady na výzbroj, výstroj, výcvik i výivu početné nové armády jsou příli velkou zátěí pro řískou pokladnici. K tomu je Jindřich nucen platit i vysoké výpalné Maďarům. Jeho pozornost se tedy zcela zákonitě musí upínat na východ, k rozsáhlým územím obývaným polabskými Slovany, která je moné vydrancovat a zpoplatnit, a jetě přitom procvičit své vojsko a dobře je tak připravit na rozhodující střet s obávanými Maďary. Ten je toti pro Jindřicha cílem číslo jedna.
Rozhodnutí vybrat slovanská kníectví jako cíl pro nejblií vojenské akce německému králi velmi usnadňuje skutečnost, e se zde ijící barbaři stále zuby nehty brání přijetí křesanské víry. Svou kořistnickou expanzi tak můe Jindřich s klidným svědomím navenek ospravedlnit ulechtilým cílem.
Má v plánu zaútočit na Lutice (Havolany) s jejich centrem v Braniboru (Brandenburg) a Dalemince (Glomače) s hlavním hradem Ganou. Branibor vak byl vystavěn (tak jako mnoho dalích slovanských hradi v této oblasti) v bainatém terénu, který byl zejména v letních měsících, kdy probíhala větina válečných výprav té doby, pro větí vojsko prakticky neschůdný a poskytoval tak obyvatelům Braniboru a jeho irokého okolí spolehlivou ochranu před dobyvateli. To ve Jindřich dobře ví a je mu tedy jasné, e jediným obdobím, kdy má jeho vojsko anci toto močálovité území dobýt, je mrazivá zima, kdy se zdejí mokřiny uzavřou bezpečnou vrstvou pevného ledu.
Kdy své poddané přivykl (Jindřich) takovému zákonu o kázni, vytrhl náhle proti Slovanům, řečeným Havolané; zkruil je mnohými bitvami a utábořiv se konečně za tuhé zimy na ledu, vyhladověním, mečem a mrazem dobyl hradu, který se jmenuje Brandenburg. Spolu s hradem se zmocnil celé krajiny a obrátil se proti kraji Daleminců, proti nim mu válečné taení ji kdysi zanechal otec jako úkol. Oblehl město jménem Gana a dvacátého dne ho dobyl. Kořist z města odevzdal vojákům, vechny dospělé dal pobít a chlapce a dívky vzal do otroctví. (Widukind k roku 928)
Tugumir a jeho sestra v saském zajetí
Kdy Jindřich Ptáčník na dobytých územích dosadil do čela podrobených kmenů ty ze slovanských velmoů, kteří byli ochotni se mu podřídit a slíbili splácet vysoké odvody do říe, vybral si z jejich příbuzných vhodné zajatce (jak říká Widukind chlapce a dívky) a odvedl je s sebou do Saska jako záruku, e uzavřené dohody budou ze strany Slovanů dodreny.
Tak se na některý z královských statků dostali havolanský Tugumír (snad syn či bratr kníete) a jeho sestra. Vzhledem k tomu, e tento mladý mu pocházel z rodu vládnoucích kníat havolanských Luticů, stejně jako česká kněna Dragomíra, je vysoce pravděpodobné, e byli blízkými příbuznými.
Tugumír i jeho sestra byli nejspíe brzy po svém příchodu do Říe pokřtěni. Pro oba musel přechod do cizího neznámého a kulturně zcela odliného prostředí znamenat ok. Oba dva se s tím vak vyrovnali, ikdy kadý po svém. Zatímco Tugumírova příleitost, kdy vyuije ve, čemu se na německém královském dvoře přiučil, má teprve přijít, jeho mladičká sestra udělá kariéru poměrně záhy. Pravděpodobně pohledná Slovanka, její jméno bohuel neznáme, poblázní sedmnáctiletého následníka říského trůnu Otu natolik, e se do ní mladý princ zamiluje. A to rozhodně ne platonicky, o čem se brzy přesvědčí celá královská rodina.
Lutici se bouří bitva u Lončína
Hrad Wallisleben, srpen roku 929
Polabský kmen Luticů opět pozvedl boj za svou nezávislost. Jeho mui přepadli a vyplenili německý hrad Wallisleben. Jindřich Ptáčník ihned reaguje a posílá proti povstalým barbarům svého nejlepího vojevůdce a poradce Thietmara a hraběte Bernharda. Thietmar je Jindřichův bývalý vychovatel a příbuzný jeho manelky, královny Mathildy. Hrabě Bernhard je s Jindřichem také spřízněn. Oenil se toti pravděpodobně s Berthou (Bertheidou), sestrou královny Mathildy a je tedy královým vagrem.
Tito dva velmoi se svým vojskem tvořeným zejména obrněnou jízdou teď míří na východ, aby zlomili odpor sebevědomých Slovanů. Jejich cílem je pevnost Lončín (Lenzen).
Hrad oblehnou v poslední srpnový den. Po necelém týdnu přinesou jejich zvědové znepokojivé zprávy. K německému táboru se blíí obrovské vojsko slovanských válečníků, čítající údajně desítky tisíc ozbrojených muů, kteří chtějí na Thietmarovo leení zaútočit u nadcházející noci. Německý markrabě nařídí svým vojákům zůstat po celou noc v plné zbroji. Kdy se setmí, spustí se prudký a silný dé. Kvůli nepřízni počasí Slované svůj útok odloí a Thietmarovi mui se ve zdraví doijí rána.
Kdy vyjde slunce a Sasové opustí tábor aby se vydali vstříc Luticům, naskytne se jim nezapomenutelný pohled: na kost promoklí slovantí válečníci stojí těsně semknuti na bojiti. Slunce praí do jejich oděvů, a z obrovského vojska stoupají k nebi oblaka husté páry.
Německý vojevůdce vyle proti lutickým pěákům svou jízdu, avak ti bojují stále těsně seikovaní a jezdcům se nedaří mezi ně proniknout. Thietmar tedy musí povolat posily. Jejich náporu ji obránci Lončína neodolají a nepřáteltí jezdci z boku vniknou mezi zástupy hůře vyzbrojených i vystrojených pěáků. Způsobí Luticům těké ztráty. Ti se snaí zachránit ústupem k hraditi, avak Sasové jim odříznou cestu a vytlačí je do blízkých bain. V nich nachází větina obránců slovanské samostatnosti smrt.
Druhý den pak Thietmar s Bernhardem bez odporu Lončín, ve kterém zbyli pouze slouící, eny a děti, obsadí. Ztráty na straně Slovanů jsou a neuvěřitelně obrovské, kronikáři mluví o stodvaceti či dokonce dvou stech tisících muů! Thietmar s Bernhardem si vyslouí veřejnou pochvalu od krále. Odpor Luticů je opět na nějaký čas zlomen.
Tugumírova zrada
Území mezi Labem a Odrou, léto roku 939
Opět povstali Rataři a zabili výběrčího polatků Haica.
Markrabě jiní (či jihovýchodní) marky Gero proto hledá způsob, jak si nepoddajné Slovany podrobit s pomocí lsti. Nasadí přátelskou tvář a snaí se vzbudit důvěru kmenových náčelníků Luticů svou vstřícností a početnými dary. Kdy tak poněkud oslabí jejich obezřetnost, pozve je do svého sídla na jakousi slavnost. Po velkolepé hostině, kde víno teče proudem, nechá Gero zpité Slovany bezostyně povradit. Zachránit se podaří jedinému z nich, jakémusi Strojmírovi. Ten pak prchá mezi své krajany a seznámí je s obrovskou tragédií, která postihla lutický svaz.
Odpor slovanských kmenů od Obodritů a po Srby tím jetě více vzroste a Sasové musejí podniknout hned několik válečných výprav za Labe, aby se jej pokusili potlačit. Pak dostane Gero spásný nápad. Vdy v Říi stále jetě zůstává havolanský kníe Tugumír. Během deseti let, které strávil v zajetí, se z něho stal křesan a dokonce se i oenil s některou ze saských lechtičen.
Sliby a peníze markraběte Gera snadno přesvědčí Tugumíra, aby se vrátil do Braniboru a pokusil se Lutice zkrotit. Jemu se skutečně podaří získat je na svou stranu pomocí vymylené historky o útěku z německého zajetí, a kdy pak nechá popravit jediného svého soka (a pravděpodobně synovce) Strojmíra, který byl po krvavé hostině zvolen vládcem Luticů, není síly, je by jej zbavila vlády nad lutickým kmenovým svazem. Poté zrádce a kolaborant Tugumír uzavře mír s Říí a započne na ovládaném území sahajícím od Labe a k Odře ířit křesanskou víru.
Nová biskupství v Polabí
Časem se situace poněkud zklidní, zejména zásluhou Tugumírova vlivu. U v roce 942 je zřízeno biskupství ve Stargradě jeho cílem je obracet na novou víru Obodrity. O čtyři roky později v Havelbergu pod ně spadá území obývané kmeny, ijícími mezi řekami Pěnou, Eldou, Labem, Havolou a k ústí Ukry do Baltu.
A konečně v roce 948 je zaloeno biskupství v centru území Havolanů, tedy v Braniboru, s cílem ířit křesanství mezi Havolany, Sprévany, Moričany, Ploňany, Breany a dalími lutickými kmeny.
Není známo, jestli se Tugumír na zaloení braniborského biskupství přímo podílel, ale není to vyloučeno. Podle německých badatelů měl pět synů Boliljuta, Pribivoje, Dobromira, Ludolfa a Pribislava.
Hermann Billung kontra Wichmann Mladí
Území kmene Obodritů, Polabí, léto roku 954
Opět se komplikuje situace i v Polabí. Odpor zdejích slovanských kmenů znovu roste a situace je o to vánějí, e na stranu Slovanů dokonce přeběhnou dva vysoce postavení lechtici z rodu Billungerů, bratranci krále Oty I., Wichmann II. Mladí a jeho bratr Ekbert řečený Jednooký.
Tato závaná událost je důsledkem Otova rozhodnutí z roku 937, kdy mladý král nedbal na zájmy svého strýce Wichmanna Starího, manela jedné ze sester královny matky Mathildy, a do prestiní funkce velitele královských vojsk místo něj jmenoval jeho mladího bratra Hermanna.
Teď, kdy Wichmannovi synové Wichmann a Ekbert dospěli, rozhodli se vyřídit s králem a se svým strýcem Hermannem účty. Vedou proto se střídavými úspěchy - slovanské kmeny v bojích proti Sasům. K rozhodujícímu střetnutí má vak teprve dojít.
Bitva na Rekenici
Sasko, podzim roku 955
Otovi bratranci Wichmann Mladí a Ekbert Jednooký společně s obodritskými kníaty, bratry Nakonem a Stojgněvem, napadli u v srpnu (v době, kdy Ota bojoval s Maďary na Lechu) saský hrad Cocarescemier. Počínali si zde stejně brutálně jako jejich nepřátelé vechny dospělé mue pobili a eny s dětmi zajali.
Kdy se Ota po vítězství na Lechu dozvěděl o řádění svých příbuzných, spěchal zpět do Saska, aby přichystal odvetu. Wichmanna s Ekbertem prohlásil za nepřátele Říe a nyní s vojskem, doprovázen mimo jiné i synem Liudolfem a také kníetem Boleslavem s oddílem Čechů, vyráí na území Obodritů.
Povodí Rekenice, říjen roku 955
K rozhodujícímu boji dojde na řece Rekenici (Recknitz, Raxa), někde v oblasti mezi dneními městy Rostock a Stralsund, v bainatém terénu, který měl představovat pro domácí slovanské bojovníky značnou výhodu. To by se ovem na stranu Sasů nesměli přidat polabtí Ránové.
V první fázi bojů mají navrch obránci, dokonce se jim podaří královská vojska obklíčit. Jene právě v té chvíli vývoj bitvy obrátí v Otův prospěch Ránové, kteří jeho vojákům postaví přes močály tři mosty. Otovi se podaří vpadnout Obodritům do zad. 16. října si tak můe na své konto připsat dalí významné vítězství.
Obodritskému kníeti Stojgněvovi, který před nepřáteli uprchl a skrýval se v jakémsi lesíku, vak osud není příli nakloněn. Je dopaden, zajat a poté na Otův rozkaz sat. Následujícího dne je jeho hlava naraena na kůl a jako hrůzný doklad Otova triumfu vystavena na bitevním poli. Na sedm stovek zajatých slovanských bojovníků je pak na téme místě sato, Stojgněvův druh a poradce oslepen a zbaven jazyka. Nakon, Wichmann a Ekbert přeili.
Pouitá literatura:
ˇ Duan Třetík: Počátky Přemyslovců - Vstup Čechů do dějin (530 - 935), NLN, 2003
ˇ Widukind von Corvey: "Die Sachsengeschichte." Philipp Reclam jun. GmbH & Co., Stutggart 1981
ˇ Hlawitschka; Eduard: "König Heinrich I." in: Schnith Karl Rudolf: Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern. Von den Karolingern zu den Staufern.
ˇ Thiele Andreas: "Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte" Band I, Teilband 1 Deutsche Kaiser-, Königs-, Herzogs- und Grafenhäuser I.
ˇ
http://sweb.cz/tyras/polabane/
ˇ Kremer, Vilém Václav: Polabtí a balttí Slované. Ve Věstníku česko-luickém.
ˇ Ivanov, Miroslav: Vrada Václava, kníete českého, Hart, 2003