eny, jejich zásluhou Přemyslovci nevymřeli ji na počátku 11. století.
Romantičtějí páry ne Oldřicha a Boenu popřípadě Břetislava a Jitku asi v české historii nenajdeme. Velkou zásluhu na tom má ná první kronikář (v této souvislosti se mi skoro chce napsat pohádkář) Kosmas. Jeho příběhy, ve kterých barvitě vylíčil první setkání těchto párů, nevídaným způsobem ovlivnily českou kulturu a v průběhu staletí proly mnoha uměleckými proměnami a staly se populárními náměty jak v literatuře, poezii či dramatu, tak i ve výtvarném umění, filmu a hudbě. Díky tomu se na ně nezapomnělo, ikdy o jejich skutečných osudech toho víme mnohem méně, ne co nám na ně prozradila fantazie umělců. Obě eny vak u ve své době měly mnoho společného a zároveň si byly velmi vzdálené.
Boena Křesinova

O původu Boeny víme pouze to, e nebyl zdaleka tak urozený, jak by se na manelku českého kníete sluelo a patřilo. Byla pravděpodobně dcerou svobodného sedláka a dokonce mohla být i vdaná zda byl onen Křesina, jemu prý patřila, její otec či manel, není jisté. I přesto s Oldřichem uzavřela sňatek a stala se matkou jeho syna, budoucího českého kníete. Situace, která k tomu vedla byla poměrně jednoduchá. Oldřich, nejmladí ze tří synů Boleslava II., ji enatý s bezesporu urozenou dcerou některého z vévodů z řad domácí nebo spíe zahraniční lechty, marně čekal, a mu jeho manelka přivede na svět dědice. Kdy se ukázalo, e je neplodná, neváhal přivést na svět levobočka.
Odpověď na otázku proč se Oldřich zachoval tak prostopáně tedy známe, horí u je to s upřesněním za jakých okolností, kde a hlavně kdy se tak stalo. Kosmas nám s tím příli nepomůe, naopak jeho líčení je v mnohém zavádějící. Jednak mylně povauje Jaromíra s Oldřichem za syny Boleslava III. (věrohodnějí je přitom zpráva jejich současníka Thietmara z Merseburgu, podle které byli vichni tři bratři) a jednak popisuje události té doby poněkud zmateně.
První setkání Oldřicha a Boeny
Poprvé měl kněic Oldřich spatřit budoucí matku svého syna někde na vsi, kdy se vracel cestou z lovu. Viděl
jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy a k patě, vpil do hrudi nesmírný ár lásky. Podle starého kronikáře se tehdy Oldřich do dívky na první pohled zamiloval Kosmas to vysvětluje její velkou krásou:
Byla vzhledem vynikající, pleti bělejí ne sníh, jemnějí ne labu, lesklejí ne stará slonová kost, krásnějí ne safír. e byla Boena nadprůměrného vzhledu, se dá celkem snadno předpokládat Oldřich by si těko za milenku vybral dívku nepohlednou. A jistě k ní cítil i něco víc, ne jen pouhé sympatie, kdy s ní splodil dítě. Jak u jsme vak řekli výe původcem jeho jednání bylo cosi pragmatičtějího, ne jen city byla to předevím potřeba pořídit si potomka.
Oldřich tedy spojil příjemné s uitečným a Boenu
pojal v manelství, staré vak manelství nerozvázal, co Kosmas vysvětluje tehdejím obecným zvykem mít dvě tři manelky a dodává
ili toti jako hloupá hovada. Nevím, jestli by bylo vůči Oldřichovi férové povaovat jej za hlupáka, naopak, myslím, e měl dobrý důvod k tomu, se se svojí legitimní manelkou nerozcházet, mohly v tom být i příčiny politické.
Okolnosti tohoto vpravdě osudového setkání jsou Kosmou vylíčeny celkem jasně a přesvědčivě, ačkoliv také mohou být velmi přibásněny. Historik a jazykovědec Václav Flajhans upozornil na nápadnou podobnost tohoto námětu s vyprávěním o setkání normanského kníete Roberta a dcery jakéhosi koeníka Arletty, kteří společně přivedli na svět Robertova levobočka později slavného Viléma Dobyvatele. Flajhans dokonce soudí, e Kosmas mohl tento příběh poznat v době svých studií v Lutychu. Zajímavá je i skutečnost, e koeník se tehdy latinsky nazýval crusinarius, co a nápadně připomíná jméno onoho Boenina příbuzného Křesiny.

Je moné, e se touto zkazkou Kosmas skutečně nechal inspirovat, avak neznamená to zároveň, e si popisovanou událost tedy setkání Oldřicha s Boenou zcela vymyslel, jen si ji nejspíe poněkud přifantazíroval. Místo, kde Oldřich Boenu poznal, Kosmas neuvádí. Upřesňuje jej a mnohem později Dalimil, který říká, e se tak stalo někde u Postoloprt, tedy na atecku. Do Peruce děj pak situoval a Václav Hájek z Libočan.
Kdy se oba milenci potkali? Také to je otázka, na kterou není moné jednoznačně odpovědět. Zdá se vak, e nejblíe pravdě bude historička Barbara Krzemienská, podle ní se stal Oldřich otcem Břetislava ji před rokem 1002, kdy se jej jeho starí bratr Boleslav Ryavý pokusil zbavit s pomocí najatého vraha. Na rozdíl od Jaromíra, který byl tehdy pouze vykastrován, měl Oldřich zemřít byl tedy pro Ryavého z nějaké příčiny nebezpečnějí. Tím důvodem mohl být právě muský potomek, kterého Boleslav III. v té době neměl (měl nejspíe jen dospělou dceru, nebo dcery) a Jaromír rovně ne proto to vykletění. K setkání s Boenou tedy mohlo dojít u v roce 1001 (popřípadě i dříve).
Nejistá budoucnost Boeny a jejího synka
Oba bratři i s matkou Emmou byli nejspíe v létě roku 1002 nuceni prchnout z Čech. Jestli Oldřicha na cestě do Bavorska doprovázela i Boena s dítětem, je nejisté. Moná ano, moná vak nala úkryt někde v Čechách. Dalích deset let o jejích osudech, ani o osudech jejího mue nic nevíme. V Čechách zuřila občanská válka, která vyvrcholila vpádem polských vojsk. Po vyhnání okupantů se stal českým kníetem Jaromír a vládl a do jara 1012, kdy jej o trůn připravil jeho bratr Oldřich.

Těch deset let jistě nebylo pro Boenu nijak lehkých, měla vak docela těstí. Její dítě, v něm kolovala krev Přemyslovců, přeilo nejkritičtějí období svého raného ivota ve zdraví a v době, kdy se Oldřich převratem vyvihl na kníecí stolec, byl její syn pro ambiciózního kníete skutečným pokladem. Je pravděpodobné, e Boena proto poívala u kníecího dvora patřičné úcty, ačkoliv ji k tomu její nízký původ neopravňoval. O tom, e o ni bylo dobře postaráno, svědčí skutečnost, e se doila na svou dobu poměrně vysokého věku podle Kosmy zemřela a roku 1052, kdy jí bylo pravděpodobně kolem sedmdesáti let.
Boena matka českého kníete
Boena přeila svého manela (Oldřich nečekaně zemřel ji 9. listopadu roku 1034) i jeho bratra Jaromíra (zemřel roku 1035).
Jetě předtím v roce 1021 zaila svatbu Břetislava s Jitkou a poté se stala (minimálně) pětinásobnou babičkou. Svého syna natěstí nepřeila ve smrti jej předela, ikdy o pouhé tři roky.
Vyprávění o této eně, která udělala pozoruhodnou kariéru dotáhla to ze selky a na kněnu si dovolím zakončit citací z knihy B. Krzemienské, která navíc výstině uvede i dalí kapitolku věnovanou Boenině snae Jitce: Oldřichova manelka Boena byla jistě politicky bezvýznamnou osobou mnohem spíe překákou ne důvodem ke slávě rodu. Přesto se k ní Břetislav hlásil i v době, kdy sám byl panovníkem. Jitka byla proti tomu pro Oldřicha a Břetislava nesporným politickým trumfem poskytovala toti českému dvoru punc mezinárodnosti, styky.
Jitka Schweinfurtská
O urozené Jitce (Juditě) máme mnohem více informací, ne o její tchýni a tak si dopřejme ten luxus a povězme si něco o její rodině, patřící do rodu takzvaných Babenbergů.
Jejím otcem byl Jindřich Schweinfurtský (nikoli Ota, jak tvrdí Kosmas, ten byl jejím bratrem), markrabě v Nordgau (Severní bavorské marce namířené proti Čechám). Tento titul zdědil po svém otci Jitčině dědečkovi Bertoldovi. Ten byl skutečně velmi mocným muem a podle některých německých badatelů (Wegener, Thiele a dalí) byl synem bavorského vévody Arnulfa (zemřel 937). Po roce 939 obdrel od Oty I. hrabství v Nordgau a správu královského hradu Bambergu (Babenbergu). Po smrti Oty I., za povstání Jindřicha Svárlivého, jeho se účastnil i český kníe Boleslav II., stál Bertold na straně Oty II. a vyslouil si tím velkou nezávislost a vysoké postavení v Bavorsku. K císařským přívrencům patřil i Bertoldův bratr Liutpold, který byl od roku 976 markrabětem bavorské Východní marky.
Také Jindřich Schweinfurtský zůstal věrný Otonům, avak po nenadálé smrti Oty III., se v bojích o trůn postavil na stranu bavorského vévody Jindřicha III. (syna Jindřicha II. Svárlivého). To se mu vak příli nevyplatilo. Jindřich III. se sice stal německým králem (korunován byl jako Jindřich II.), avak sliby, které Schweinfurtskému předtím dal, nedodrel, take se nordgauský markrabě nedočkal vytoueného titulu bavorského vévody. To jej popudilo natolik, e proti králi pozvedl zbraně, avak prohrál a přiel nejen o své postavení a majetky, ale i o osobní svobodu. Časem byl vak omilostněn, a poté, co králi slíbil věrnost, bylo mu ve vráceno a opět se těil královské přízni.

Matkou Jitky byla Gerberga, její původ je také předmětem sporu německých historiků. Nejpravděpodobnějí je ale zřejmě verze, podle které byla Gerberga dcerou Oty, hraběte v Grabfeldu. Po svém otci pak pojmenovala svého nejstarího syna (pozdějího vábského vévodu), Jitčina bratra, známého pod jménem Ota Bílý. Grabfeldtí byli sousedy Schweinfurtských a rovně patřili k iroce rozvětvenému rodu Babenbergů.
Kdy se Jitka narodila není zcela jasné. Datum není nikde zaznamenáno a pouze se odhaduje. Hypotéza, e to muselo být před rokem 1003, protoe v onom roce ji Gerberga podle pramenů měla více dětí ne jedno, není správná. Gerberga toti Jindřichu Schweinfurtskému porodila minimálně pět, spíe vak a osm dětí, z toho pět dcer. Nejstarí z dívek byla spíe Eilika, u ní se předpokládá narození asi kolem roku 1000, Jitka tedy přila na svět pravděpodobně později. Mýtem je tedy i u nás zakořeněné tvrzení, e byla starí ne Břetislav.
Vztahy Přemyslovců a Babenbergů
Ke kontaktům mezi Přemyslovci a Babenbergy docházelo ji brzy po nástupu Oldřicha k moci, kdy spolu s Jindřichem Silným, synem markraběte Liutpolda bratrancem Jindřicha Schweinfurtského, bojoval český kníe na straně krále v německo-polských válkách. Jejich dobré vztahy se udrely i poté, kdy Oldřich (někdy před rokem 1021) dobyl na Polácích Moravu. Podle B. Krzemienské pak bylo logicky toto spojenectví utvrzeno sňatkem Oldřichova syna a Jindřichovy neteře. Jindřich Silný toti zemřel roku 1018 bez potomků a post markraběte východní marky po něm převzal jeho bratr Adalbert, jen kolem roku 1020, kdy se nejspíe o uzavření sňatku mezi oběma mui jednalo (Jitčin otec Jindřich zemřel ji roku 1017), nedisponoval ádnou dcerkou vhodného stáří.
Dojednání sňatku Břetislava a Jitky
Během těchto debat vak nutně muselo dojít na přetřes poněkud choulostivé téma původu Břetislavovy matky. Přeci jen pocházel Oldřichův jediný syn z nerovného sňatku a byl tím v očích vysoké německé lechty silně degradován. Ačkoliv Adalbert patrně chtěl (přeci jen byl Břetislav následník trůnu s reálnými vyhlídkami na post českého kníete), v zájmu zachování postavení své neteře prostě nemohl takovouto mesalianci dopustit. V podstatě jediným moným řeením celé nezáviděníhodné situace byl proto prostředek nestardandní i v drsném středověku únos. Tím, e Adalbert o celé akci předem věděl a dokonce s ní i souhlasil, se dá vysvětlit i jinak zaráející skutečnost, e Břetislav nebyl za svůj z tehdejího pohledu hrdelní zločin nijak potrestán a dokonce ani souzen. Ale nepředbíhejme.
Únos
V roce 1021, kdy se únos nejspíe uskutečnil (uvauje se i o roce 1029, avak B. Krzemienská tuto verzi vyvrací), pobýval Břetislav na Moravě, kterou dostal od otce do správy. Jeho sídlem byla patrně Olomouc. Zhruba sedmnáctiletá (moná i mladí) Jitka v té době ila v rodinném kláteře ve Schweinfurtu, kam byla svěřena na vychování. O tom, co se chystá, byla pravděpodobně ona sama předem dobře informována. Jinak vak byla připravovaná akce drena v přísné tajnosti. Takto ve líčí Kosmas:
Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnějí a hrdina nejudatnějí, slye z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ulechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději muně jednati ne schýliti k pokorné prosbě íji. Nebo uvaoval o vrozené Němcům pýe, a jak vdy s nadutou domýlivostí shlíejí na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těí přístup k lásce, tím prudí oheň vdy vdechuje syn Venuin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venuiným, vře, jako kdy sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá:,Buď mi bude údělem výtečný sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch, není moná, aby Jitka nebyla má, dcera rodem ulechtilá, panna sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnějí, nad ivot mi draí; aby zůstala dlouho na ivu, buď Bohu chvála stálá´. A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako zvlátě hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otuilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a jetě rychleji přijeti zpět. Mui vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýlí, nevědí.
Dále kronikář vypráví, e Břetislav se svými druiníky spěchal take do Schweinfurtu (vzdáleného od Prahy po dneních cestách asi 190 kilometrů) dorazil ji za týden. Navíc cestoval inkognito, jeho mui nesměli prozradit pravou totonost svého pána. Pak na místě
jako kdy vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, kdy dostali dovolení v kláteře přenocovati, obhlíí jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvauje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků.
Jene náhoda (nebo spí domluva) tomu chtěla, e Jitka vyla z kláterní budovy a s dalími dívkami la zvonit do kostela. Ihned, jakmile ji spatřil, chytil ji Břetislav (Jitka se podle Kosmy nijak nevzpouzela) a společně s ní prchal k bráně, ve které byl nataen řetěz
tlustí ne je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přeatý článek na důkaz té prudké rány.
Břetislav pak jen s několika mui a unesenou dívkou v noční tmě mizí do Čech. Osud jeho druiníků, kteří podle Kosmy nevěděli, co se vlastně děje, zůstali ve stanech a byli zajati nepřáteli, byl neobyčejně krutý:
jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uali. Břetislav se k nim tedy vůbec dobře nezachoval, kdy nebránil jejich ústup, ale je moné, e to neudělal ze zbabělosti, ale e to byla součást jeho plánu. Jeho přátelé tak byli obětováni v zájmu vyího cíle. Tím, e byli Bavory zajati, naplnilo se rčení o naraném vlku a celé koze. Břetislava s Jitkou u do Čech nikdo nepronásledoval a přesto Schweinfurttí nemohli být obviněni, e únosu nebránili.
Zhruba za dalí týden tedy mohla být Jitka představena kníeti Oldřichovi a Boeně a poté ji následovala její cesta s Břetislavem na Moravu. Svatba byla patrně také rychle vyjednána, Jitka jako správná křesanka musela být očitěna od hříchu, který na ní únosem ulpěl, posvátným manelským svazkem. Ten jí, jako vdané eně, zároveň vrátil i ztracenou čest.
Jitčiny děti
Jitka jako matka se ukázala být pro Břetislava dobrou volbou. Dala mu toti minimálně pět dětí. Prvorozený syn vak přiel na svět a deset let po jejím únosu z klátera. Jak si tuto situaci vysvětlit? Pro některé badatele je tento fakt jedním z argumentů podporujících teorii, e k únosu dolo a v roce 1029. I tehdy, přidríme-li se roku 1021, nemusí být tento problém tak nevysvětlitelný, jak na první pohled vypadá. Spytihněv ve skutečnosti nemusel být prvním dítětem, které Jitka porodila. Novorozenecká a vůbec dětská úmrtnost byla v té době tak vysoká, e se smrt maličkých potomků jen málokdy zaznamenávala. Navíc prameny nepřináí ádné údaje o tom, e by Jitka povila i nějakou dceru co je z hlediska pravděpodobnosti také na pováenou. Jejích pět synů mohlo mít tedy i starí sestry. Rovně existence dcer pokud se zrovna neprovdaly za nějakého velmi významného lechtice bývá v kronikách a jiných záznamech, přináejících podrobnosti o rodinách tehdejí lechty, často opomíjena.

Prvním prokazatelným a zaznamenaným potomkem Břetislava a Jitky, narozeným jetě za jejich pobytu na Moravě, je proto jejich nejstarí syn
Spytihněv, narozený v roce 1031. Následoval druhorozený
Vratislav, rok jeho narození ani dalích synů vak s určitostí neznáme, ale mohlo to být asi v roce 1033. První dva potomci zcela prokazatelně dostali svá jména po významných přemyslovských kníatech, synech Bořivoje a Ludmily (Vratislav byl Břetislavův prapradědeček). Syn narozený jako třetí byl pokřtěn
Konrád a je velmi pravděpodobné, e své jméno dostal podle německého císaře Konráda II. (vládl od roku 1024), se kterým byl Břetislav v dobrých vztazích. Dokonce se uvauje o tom, e byl císař synkovi českého kníete kmotrem při křtu. To by znamenalo, e se Přemyslovec Konrád narodil asi v roce 1035 (nejpozději 1039). Jako čtvrtý v pořadí přiel na svět
Jaromír. Jeho jméno patrně odráí vděk Břetislava svému strýci za to, e se v jeho prospěch vzdal českého trůnu. A konečně nejmladím synem a zároveň prý nejkrásnějím byl
Ota. Pojmenovala jej nepochybně sama Jitka a nazvala podle svého otce.
Jitka a Boena
Jitka tedy rodila a do poměrně vysokého věku (kolem sedmatřiceti let). I přes tuto značnou zátě ila déle ne její manel. Společně se svou tchýní Boenou se mohla radovat, kdy se její manel na jaře roku 1035 stal kníetem Čechů a poté sledovat jeho vzestupy (taení do Polska roku 1039 a památné vítězství nad Němci 1040), ale i pády (prohraná bitva s Němci 1041, zrada biskupa ebíře a českých předáků a vynucené poddání se králi Jindřichu III.). Tehdy prý dokonce vyuila svých styků v Říi a prostřednictvím svého bratra pomohla Břetislavovi vyjednat mírové podmínky s králem. Mohla ji přitom silně motivovat skutečnost, e na německém královském dvoře byl v téd obě jako rukojmí její desetiletý syn Spytihněv, jemu v případě Břetislavova odporu hrozila dokonce smrt. Později zaila patrně i svatby svých starích synů (o jejich nevěstách si povíme v přítím dílu vyprávění o Přemyslovnách).
Boena zemřela v roce 1052 a v roce 1055 nečekaně odeel na věčnost i její syn Břetislav. Vlády v Čechách se ujal Spytihněv. Jitka pak měla být vlastním synem podle Kosmy vyhnána z Čech a proto se prý ze vzdoru vdala za bývalého uherského krále slepého Petra Benátčana. Roku 1058 pak v Uhrách zemřela a její ostatky byly do Čech přeneseny a jejím druhým synem Vratislavem a uloeny v bazilice sv. Víta po boku jejího mue. Historička Barbara Krzemienská a dalí odborníci vak povaují toto Kosmovo tvrzení za pouhou pomluvu, je toti pravděpodobné, e tehdy ji sesazený král Petr neil. Nejspí tedy doila Jitka doma na Praském hradě.
Jak u bylo řečeno v úvodu, Boena i Jitka významným způsobem ovlivnily osud Přemyslovského rodu a tím i historii naí země. Ačkoliv jedna byla pouhá selka a druhá vysoce postavená lechtična, jako manelky a matky Přemyslovců se mohou obě pynit neoddiskutovatelnými zásluhami Boeně vděčíme za to, e Přemyslovci nevymřeli ji smrtí Oldřichovou a Jitce můeme připsat ke cti, e se rod, do kterého se přivdala, rozrostl a opět se ocitl na výsluní tehdejí evropské politiky.
LITERATURA:
B. Krzemienska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond 1999
Kosmova kronika česká, nakladatelství Svoboda, Praha 1972
Josef emlička: Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005
Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.) První český král, Vyehrad, Praha 2004
Hafen Keller: Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II., Vyehrad, Praha 2004
Jiří Bílek: Hádanky naí minulosti 5., Euromedia Group, Praha 2005
Thiele, Andreas: Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte Band I, Teilband 1, R. G. Fischer Verlag Frankfurt/Main 1993
Wegener, Wilhelm Dr. jur.: Genealogische Tafeln zur mitteleuropäischen Geschichte, Heinz Reise-Verlag Göttingen 1962-1969
Althoff Gerd: Adels- und Königsfamilien im Spiegel ihrer Memorialüberlieferung. Studien zum Totengedenken der Billunger und Ottonen. Wilhelm Fink Verlag München 1984