Panovník byl ji ve starověku chápán jako osoba stojící mezi nebem a zemí, prostředník mezi smrtelníky a bohy (Bohem) Kristus je často na středověkých iluminacích zobrazován jako trůnící král, křesantí králové jsou připodobňováni k starozákonním vládcům (Karel Veliký je druhým Davidem). Díky své ne zcela pozemské podstatě panovník oplývá řadou nadpřirozených schopností - francouztí králové například dokáí dotykem vyléčit krtici (dětská choroba). Mladý vládce je moudrý jako stařec (zde se projevuje stáří, ediny, jako symbol ivotních zkueností a předevím moudrosti). Zde můeme připomenout proměnu Vladislava II., který je před svým nástupem líčen jako lehkováný mladík (byl jedním z prvních doloených defraudantů v české historii), okamikem převzetí vlády se z něj v očích kronikáře stává rozumný kníe (to si naopak nemyslela větina lechty a ostatních Přemyslovců). Zrození panovníka (nebo příchod do země Václav II.) jako nadpřirozené bytosti doprovázejí jevy, které středověký člověk chápe jako nadpřirozené (komety, hvězdy, duhy apod.). Vládcovu nadpřirozenost, sakrálno, uznávala (a pomáhala vytvářet i udrovat) i církev, která panovníkům nechávala místo v hierarchickém vidění světa.
Zapojením krále do Boího záměru vládce mnohé získával např. vztáhnout na něj ruku znamenalo zločin svatokrádee - neznamená to ovem, e král měl být vemocný. V mnoha traktátech církevních autorů se vyskytuje postava dobrého krále, zároveň v kronikách se jejich autoři snaí oslavovat své oblíbené panovníky a stylizovat jako dobré krále. Dobrý král se měl řídit Boím zákonem, chránit církev, spravedlivě (byl nejvyím soudcem) vládnout svému lidu (trestat provinilce, ale i dokázat odpoutět) a udrovat mír.
Přesto, e vládce vyuíval takovéto ideologie k ideálnímu stavu, kterým by mu byla jedinovláda, nemohl (ani to nebylo moné) vládnout sám, musel se obklopovat vlastním dvorem, svými hodnostáři (u nás se ustálily po vzoru Říe 4 nejdůleitějí: komoří, marálek, stolník a podčeí , později k nim přibyl jetě podkomoří). Panovník předevím musel být přijat lechtickou representací země, pokud jí nebyl rovnou volen (volbu z jediného kandidáta nepovauji za volbu). Musel si proto lechtu různě předcházet (dary), vládnout s ní v konsensu. Buď jak buď byl její mocí omezován prakticky po celý středověk, absolutistické monarchie patří daleko více do novověku.
Panovníci si snaili zajistit co nejvíce moci pro sebe nebo své následníky nechávali volit i korunovat své syny vládci jetě za svého ivota (s různou úspěností), ve franské říi otec dělil své panství mezi své syny, to ovem vedlo jen k rozbrojům a sniování vánosti panovníků (v důsledku k nástupu nové dynastie).
To úzce souvisí s nástupem nového krále musel splňovat určité podmínky (věk, správná dynastie, drba klíčového místa), nejčastěji byl zvolen (jindy rozhodlo vítězství v boji a poráka oponenta) a přijat zemskou representací, korunován (korunovace je předkřesanského charakteru) a pomazán svatým křimem (tradici pomazání církevním hodnostářem převzal Pipin, aby smyl nařčení z uzurpace franského trůnu).
Panovníka reprezentovalo několik atributů kromě obvyklé koruny a ezla to byl také posvátný meč a také svaté kopí (v českých dějinách ho získal Vratislav I. ), které se větinou nosilo na čele slavnostních královských průvodů.
Jedním z vnějích forem panovnické reprezentace bylo pořádání rytířských turnajů. Pořádány byly větinou při slavnostních příleitostech jako byly korunovace, sňatky členů panovnické dynastie, na počest významných cizích návtěv. V Čechách se tato móda objevuje poprvé za Václava I. (přichází z Německa, podle Dalimila turnaje k nám přinesl Ojíř z Frídberka). Rozkvět zaznamenávají turnaje za Přemysla a Václava II. a předevím za Jana Lucemburského, ovem jen do roku 1321, kdy je český král těce zraněn (a snad naráí na odpor české lechty k turnajům, stanovisko alespoň části lechty podává Dalimil) a od té doby se účastní s větí vervou turnajů v cizině. Karel IV. zorganizuje za své vlády turnaj jeden (1347), Václav IV. se raději baví lovem. Husitské války neumoňují konání turnajů, Jiří z Poděbrad jako spořivý panovník a kaliník turnajům neholduje. Zikmund, Albrecht a Ladislav Pohrobek se turnajům nebrání, naopak, jejich vlády jsou ovem velmi krátké. Druhé zlaté období (po éře Jana Lucemburského) turnajová klání zaívají za vlády Jagellonců. Rytířství a s ním spojené turnaje doznívají v 16. století.
K výsadám panovníků, které byly vyuívány často jako politický nástroj (odměnění věrných lechticů, ale i ukázání vlastního majestátu), patřilo pasování nových rytířů. Kromě stejných okamiků, při kterých byly přádány turnaje tj. korunovace i svatby, se hromadná pasování konala v předvečer bitev (ke zvýení morálky) a po bitvách (zde jako ocenění statečnosti).
V Čechách první pasování prováděl Václav I. Jeho syn Přemysl II. před bitvou u Kressenbrunu měl pasovat na rytíře 118 válečníků, při příleitosti svatby své neteře Kunhuty s Bélou, synem uherského krále, měl tentý Přemyslovec pasovat 4 markrabata, jednoho ze slezských vévodů a nespočet hrabat a jiných lechticů. Václav II. při příleitosti své korunovace českým králem měl rytířským pásem opásat na 240 rytířů z různých zemí.
Forem vnějí reprezentace bylo ale mnohem více královo rezidenční město, jeho dvůr, kancelář (dá se říci, e i kaple), ceremoniály a slavnosti ku příleitosti zemských nebo celokřesanských svátků
Pouitá literatura:
ANTONÍN, Robert: Panovník ve světle českých legend a kronik 10. 13. století. In: REITINGER, Luká - WIHODA, Martin ed.:Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno 2010.
BÍLÝ, Jiří: Trojí lid. Panovníci a jejich lid v evropském středověku. Praha 2000.
DALEWSKI, Zbigniew: Wladza, przestrzeń, ceremonial. Miejsce i uroczystoć inauguracji wladzy w Polsce redniowiecznej do końca XIV w. Warszawa 1996.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II. Vyehrad, Praha 2007.
JAN, Libor: Přemysl Otakar II. rytíř a válečník, IN: JAN, Libor KACETL, Jiří Edd.: Pocta králi, Matice Moravská, Brno Znojmo 2010.
LeGOFF, Jacques, SCHMIDT, Jean Claude: Encyklopedie středověku. Praha 2002.
MACEK, Josef: České středověká lechta. Argo, Praha 1996.
ZELENKA, Jan: Vývoj přemyslovského dvora do 12. století. IN: ZELENKA, Jan, DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana: Dvory a Rezidence ve středověku, Praha 2008.
Diskuse:
Moc panovníka,
Sňatková politika,
Cizinci na trůnech.