panovník

Panovník byl již ve starověku chápán jako osoba stojící mezi nebem a zemí, prostředník mezi smrtelníky a bohy (Bohem) – Kristus je často na středověkých iluminacích zobrazován jako trůnící král, křesťanští králové jsou připodobňováni k starozákonním vládcům (Karel Veliký je druhým Davidem). Díky své ne zcela pozemské podstatě panovník oplývá řadou nadpřirozených schopností - francouzští králové například dokáží dotykem vyléčit krtici (dětská choroba). Mladý vládce je moudrý jako stařec (zde se projevuje stáří, šediny, jako symbol životních zkušeností a především moudrosti). Zde můžeme připomenout proměnu Vladislava II., který je před svým nástupem líčen jako lehkovážný mladík (byl jedním z prvních doložených defraudantů v české historii), okamžikem převzetí vlády se z něj v očích kronikáře stává rozumný kníže (to si naopak nemyslela většina šlechty a ostatních Přemyslovců). Zrození panovníka (nebo příchod do země – Václav II.) jako nadpřirozené bytosti doprovázejí jevy, které středověký člověk chápe jako nadpřirozené (komety, hvězdy, duhy apod.). Vládcovu nadpřirozenost, sakrálno, uznávala (a pomáhala vytvářet i udržovat) i církev, která panovníkům nechávala místo v hierarchickém vidění světa.