Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.
V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.
V polovině 12. století již bylo jasné, že křižácká panství v Palestině bez pomoci zvenčí nejsou udržitelná …