Středověk
Dnes je: 24. 08. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Maslíš, Honzo, že Šlik uměl aspoň částečně česky? (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Počet zobrazených článků: 49 (z celkem 49 nalezených)

    Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů
    (Jan Boukal, Evropské dějiny, 16.07.2017)
    Málokterá postava českých dějin pozdního středověku je tak kontroverzní jako Kašpar Šlik. Tento původně chebský m욝an se vypracoval až na pozici císařského kancléře a hraběte. Jeho životní osudy nejsou sice neznámé, ale jeho životopisy jsou zatíženy mnoha mýty a chybami. V nedávné době se Šlikem podrobně zabývalo hned několik odborníků, jako například Petr Elbel, Andreas Zajíc nebo Michal Novotný. Cílem tohoto článku tedy není komplexní představení života Kašpara Šlika, ale přiblížení aktuálního stavu poznání této pozoruhodné osobnosti.

    Pohanské Prusko
    (TomᚠKubačka, Evropské dějiny, 08.12.2014)
    Prusko v období starověku
    Již v době před naším letopočtem sídlili ve východním Pobaltí, v oblasti východně od dolní Visly, na území dnešního severovýchodního Polska, a Kaliningradské oblasti, kmeny Prusů. Jejich jazyk i jazyk dalších pobaltských kmenů vykrystalizoval na konci procesu etnické a jazykové diferenciace Baltů v 5. stol. př. n. l., probíhajícím od doby bronzové. Prusové byli kulturně a jazykově příbuzní s Litevci a Slovany. Od poloviny 1. tisíciletí n. l. je možné přibližně lokalizovat kmenová teritoria, nebo každý pobaltský kmen měl svůj charakteristický způsob pohřbívání. Prusové zpravidla své mrtvé spalovali a jejich popel uchovávali v urnách v podzemních hrobech, často i se spálenými koňmi.

    Polsko v 11. století
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 26.10.2014)
    V raném středověku více než kdy jindy platilo, že se silným vládcem umírá silný stát. Boleslav Chrabrý se pár měsíců před svým skonem v roce 1025 nechal sice korunovat prvním polským králem, ale to slibovanou prosperitu státu Piastovců nepřineslo, spíše naopak.

    MAJORDOMSKÁ VLÁDA PIPINOVCŮ 687 - 751
    (Luboš Rokos, Evropské dějiny, 08.06.2014)
    HISTORIE DYNASTIE
    S nástupem Pipina II. Prostředního (celofranský majordom 687-714) končí i chaotické vyprávění o dynastických zlomech a bojích. Období natolik chaotické a pro čtenáře těžko stravitelné, že jako celek nedostává místo ani v historických knihách pro širší veřejnost. V Čechách vydané knihy "Frankové" od Edwarda Jamese nebo "Frankové a Evropa" od Jarmily Bednaříkové se zabývají ranými dějinami, a další okruh kolem doby Karla Velikého, reprezentovaný knihou "Karel Veliký, vládce Západu Dietera Hägermana", si ze 7. století všímá pouze původu pipinovských majordomů a z raných dob už ničeho podrobného.
    Od vítězství u Tertry r. 687 panuje pro většinu času jeden majordom a jeden král (mimo asi dvou výjimek, epizodické vládě krále Chlotara IV. a dělení říše mezi majordomy po smrti Karla Martela).

    FRANSKÁ Ř͊E ZA MEROVEJCŮ II. K BITVĚ U TERTRY A NÁSTUPU MAJORDOMŮ r. 687
    (Luboš Rokos, Evropské dějiny, 30.03.2014)
    DRUHÉ DĚLENÍ FRANSKÉ Ř͊E R. 561

    Přesně padesát let po prvním dělení říše nastává další dělení a také mezi čtyři dědice, takže noví vládci v podstatě jen navázali na již hotová království. Nejstarší Charibert (561-567) obdržel hlavní město Paříž a centrální oblast, která sahala na jihu k Loiře; původně tedy Childebertův díl. Guntram (561-592) obdržel na jih od Loiry Burgundsko s centrem v Orleans; v zásadě tedy Chlodomerův díl. Sigibert (561-575) obdržel SV část s centrem v Remeši; původně Theuderichův díl. A Chilperich (561-584) obdržel nejméně lukrativní oblast na severu říše s centrem v Soissons; původně Chlotarův díl.

    Karel Veliký - Otec Evropy? II.
    (Luboš Rokos, Evropské dějiny, 19.01.2014)
    Druhý díl článku ke kulatému výročí smrti tohoto panovníka...

    Karel Veliký - Otec Evropy? I.
    (Luboš Rokos, Evropské dějiny, 05.01.2014)
    28. ledna tomu bude 1200 let, co ve své falci v Cáchách vydechl naposled franský císař Karel zvaný Veliký. Jeho velikost se odráží už jen v titulu slova "král", který vznikl ze jména Karel a přešel do vícero jazyků - ruské karol, polské król, maďarské kiróly..., turecké kral, romské kralis, norské Magnus (latinsky Veliký), to vše sahá k zakladateli západního císařství.1)

    Východofranská říše, Regnum Theutonicum, Svatá říše římská národa německého a jméno “Němec” aneb dlouhá cesta k současnému Německu
    (Luboš Rokos, Evropské dějiny, 21.04.2013)
    Nejvýznamnějším státním celkem západní Evropy raného středověku byla franská říše pod vládou Merovejců a Karlovců. Rozlehlost a multietnicita říše vedly k tomu, že po rozpadu franské říše se k jejímu dědictví mohlo hlásit více nástupnických států.

    Konradin - malý švábský princ
    (Hana Skřeková, Evropské dějiny, 13.01.2013)
    vévoda švábský, král sicilský a jeruzalémský, * 25. 3. 1252 hrad Wolfstein u Landshutu (Dolní Bavorsko), popraven dne 29. 10. 1268 v Neapoli, pohřben v Neapoli, v kostele Santa Maria del Carmine.

    Celý článek ke stažení (i s přesnými citacemi) je k disposici zde

    Z VÁLKY DO VÁLKY aneb OD VÁLKY STOLETÉ DO VÁLKY RَÍ
    (Karolína Svobodová, Evropské dějiny, 16.09.2012)
    Stručný přehled událostí v západní Evropě ...

    Bitva u Lehnice (9.4. 1241)
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 11.09.2011)
    Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy se vzmáhajícího Slezska . Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.

    Aktualisovaný článek

    Bitva u Varny (10-11.11.1444)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 10.07.2011)
    Po smrti Albrechta Habsburského byl v roce 1440 zvolen novým uherským králem tehdejší panovník Polska, Jagellonec Vladislav, který nebyl ovšem uznán všemi. (Jenom pro zajímavost a jako důkaz provázání středoevropských poměrů, v Čechách byla respektována práva Albrechtova syna Ladislava, skupina prosazující českým králem Vladislavova bratra Kazimíra neuspěla.) Vladislav byl úspěšný ve válce proti Turkům. Jeho tažení (společně s faktickým vládcem Uher Janem Hunyadym) v roce 1443 bylo úspěšné. Uherská vojska obsadila Niš a Sofii a uzavřela mír, o který poprvé v dějinách Balkánu požádali Osmané. Aktualisovaný článek

    Bitka pri Moháči (29.8. 1526)
    (Peacemaker, Evropské dějiny, 16.01.2011)
    aktualisovaný článek

    Kráž źudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráž Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (požsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šžachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.

    Bitva u Grunwaldu (15.7. 1410)
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 07.07.2010)
    aktualisovaný článek

    Řád německých rytířů od 13. století zabíral pohanská území a zdejší obyvatelstvo převáděl ku křesanské víře. V případě Prusů byl úspěšný, Litevci, kteří dokázali vytvořit vlastní centralizovaný stát, se úspěšně obsazení řádem a pokřesanštění bránili, přičemž jim napomáhal i hůře prostupný bažinatý terén.

    Vojenskopolitické důvody rozpadu římské říše
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 09.05.2010)
    aktualisovaný článek

    V srpnu roku 476 se vzbouřila jedna z římských armád proti císaři Romulu Augustulovi (pro jeho nezletilost za něj vládl jeho otec Orestes, římský patricij) a provolala králem Odoakera, důstojníka germánského původu. Odoaker se následně střetl s Orestem, kterého porazil. Poté nestálo nic v cestě sesazení císaře, který se tak stal posledním. Odoaker svého soka ale nezabil. Romulus dožil svůj život pokojně na statcích, které mu Odoaker zajistil po jeho sesazení. Odoaker, který nechtěl ničit římskou říši (ta ale byla víceméně již „rozebrána“ barbarskými vládci) poslal korunovační klenoty východořímskému císaři Zenonovi. Zenon v té době nemohl nijak účinně na tento státoprávní akt (Odoaker se de facto stal italským králem) reagovat, proto barbara jmenoval patriciem, svým zástupcem pro Západ. Události léta 476 našeho letopočtu nebyly osamělým činem, ale řešily mnoho problémů římské říše, neřešených, a nebo řešených neúspěšně.

    Bitva u Muretu - 12. září 1213 - triumf Simona z Montfortu
    (Laurentius, Evropské dějiny, 26.07.2009)
    Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.

    Bitva u Hattínu (3. - 4.července 1187)
    (Amaury de Montfort, Evropské dějiny, 12.07.2009)
    Bitva s katastrofálními následky pro křesanství v Zámoří se odehrála 3 - 4. července 1187. Křesanská vojska vedl jeruzalémský král Guy de Lusignan. Jednotlivé conrois křesanského vojska vedli ti, kteří je shromáždili, Raymond z Tripolisu, Reynald de Chatillon, Balian z Ibelinu, Reginald de Sidon, Gauthier Garnier z Cesarei, templáře vedl Gérard de Ridefort, ale není známo kdo vedl řád johanitů, jejichž velmistr padl u Cressonských pramenů. Vojska saracénů vedl Saladin. Jeho armáda u Hattínu byla rozdělena na tři skupiny - útočné velel Taqi ad-Din, levému obrannému Muzaffa ad-Din Gokbori (vítěz od Cressonských pramenů se synem Saladina, jménem Al-Afdal) a Saladin vedl střed.

    Vznik polského státu
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 14.06.2009)
    Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.

    Bitva u Worringen (Woeringen) - 5. červen 1288
    (Laurentius, Evropské dějiny, 19.04.2009)
    Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.

    Bitva u Las Navas de Tolosa (červenec 1212)
    (Laurentius, Evropské dějiny, 29.03.2009)
    Na počátku 13. století obnovila křesanská království na Pyrenejském poloostrově boj proti vládnoucím maurským (arabským) Almohadům. Křesanská reconquista, tažení křesanů proti muslimské nadvládě na jihu poloostrova, byla přerušena porážkou kastilského krále Alfonsa VIII. od chalífy Jakúba al-Mansúra u Alarcos v roce 1195. Po chalífově smrti však nastoupil jeho syn Muhammad al-Násir Ibn Jakúb, znám mezi křesany jako Miramamolin. Ten nebyl znám svou bojovností, ale spíše mírností, opatrností a plachostí. Alfonso využil příznivé situace a porušil smlouvu uzavřenou s otcem Miramamolina. Obnovil útoky proti muslimům a Miramamolin musel 1211 reagovat na novou hrozbu. Z Afriky dopravil do Sevilly velké vojsko a chystal se k odplatě.

    Bitva u Tagliacozzo (23. srpen 1268)
    (Laurentius, Evropské dějiny, 15.03.2009)
    Bitvou u Tagliacozzo vrcholil pokus šestnáctiletého Konradina a ghibellinů obnovit vládu Štaufů v jižní Itálii. Proti nim stál vítěz od Beneventa sicilský král Karel z Anjou podporovaný guelfy a papežem Klementem IV. Ke konečné srážce dvou soupeřů o trůn došlo u Tagliacozza v srpnu 1268 v kraji Abruzzi v provincii L´Aquila.

    Husité v Polsku
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 22.02.2009)
    Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.

    Západní Árpádovci
    (Robert, Evropské dějiny, 15.02.2009)
    V prvom rade treba poveda, že k árpádovskému pôvodu sa hlásia dva nezávislé rody západnej aristokracie.

    Árpádovci - svätí králi
    (Robert, Evropské dějiny, 08.02.2009)
    Přemyslovci, Piastovci a Árpádovci, boli rody, ktorým sa podarilo vytvori stredoeurópske štátne útvary, ktoré spolu s ich obyvatežmi pretrvali dodnes. Kým boli naše krajiny krážovstvami, každý nasledujúci panovnícky rod sa musel vyrovna s vežkosou ich legendy a každý rod sa považoval aj za ich pokrvných pokračovatežov. Zv᚝ pre necharizmatických a chladných Habsburgov, ktorý si často predstavovali, že sú predurčení vládnu celému svetu, sa musela zda táto úloha nadžudská a nikdy ju ani nezvládli. Srdcia národov, nad ktorými panovali, si nezískali nikdy. Už len tieto fakty by boli postačujúce, aby im právom patrili miesta v našich národných panteónoch. Keď však bližšie študujeme ich činy, pred očami sa nám pomaly začínajú vykresžova zaujímavé charaktery, môžeme si priblíži ich pohnútky, city, humor...

    Artuš – mýtus a skutečnost
    (Styr, Evropské dějiny, 04.01.2009)
    Hic iacet Arturus
    Rex Quondam, rex futurus
    (zde leží Artuš,
    král dnešní, král budoucí)

    Bitka na rieke Slanej – 11. apríla 1241
    (Barbo, Slovenské dějiny, 08.06.2008)
    V rokoch 1241 – 1242 bolo celé Uhorsko a teda aj Slovensko dejiskom vežkého vpádu Tatárov. O pripravovanom vpáde Tatárov sa vedelo dlho vopred. Kráž Belo IV. vyhlásil generálnu celokrajinskú hotovos, ktorá sa však schádzala pomaly a neochotne. Sila Tatárov sa sčasti podceňovala a neochota vežmožov vyplývala z averzie voči Belovi IV. , ktorý po nástupe na trón vežmi prísne revidoval štedré dotácie svojho otca a konfiškoval majetky. Tatári pod vedením Batu chána vtrhli do krajiny začiatkom marca cez Verecký priesmyk. Záseky podpálili a pomerne malé vojsko pod vedením palatína Dionýza, ktoré malo zadrža alebo spomali ich postup úplne zničili. Už v polovici marca sa objavili pustošiace tatárske oddiely v okolí Vacova, ktorý dobyli, vypálili a ustúpili na východ. Belo IV. sa so zhromaždeným vojskom vydal na východ v ústrety Tatárom, pričom dúfal, že sa k nemu postupne pripoja ďalšie oddiely.

    Bitva u Eveshamu (4.8. 1265)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 25.05.2008)
    Syn Jana Bezzemka, anglický král Jindřich III., proslul jako slabý panovník, který nedokázal čelit šlechtické opozici – jejím snahám o získání většího podílu na moci.

    Jindřich III. z Valois, díl prvý
    (Hana Skřeková, Evropské dějiny, 13.04.2008)
    Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polský

    A jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)


    Matúš Čák Trenčiansky
    (Peacemaker, Slovenské dějiny, 17.02.2008)
    Údaje o jeho narodení sa rôznia. Dočítame sa dátumy počínajúc rokom 1252 a rokom 1265 končiac. Podža záznamov kroník, ktoré neskôr opisujú jeho vzdor voči krážovi však všetko ukazuje práve na rok 1265. Prečo, k tomu sa dostaneme neskôr.

    Vzestup a pád slezských Piastovců ve 12. a 13. století
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 27.01.2008)
    V roce 1138 umírá polský kníže Boleslav III. Křivoústý, který podobně jako Břetislav I. Český, řešil situaci jednoho knížectví a mnoha možných následníků. Zemi rozdělil mezi své čtyři syny, vrchním knížetem Polska a vládcem měl být nejstarší Piastovec. Tím začíná období rozdrobenosti této středoevropské země. Výsledkem byly nekonečné boje mezi Piastovci o trůn, trvající až do 14. století. Nejstarším členem rodu byl Vladislav, nazývaný díky úspěšnému úsilí nevlastních bratrů Vyhnanec. Zbavený vrchní vlády i svého údělu – Slezska, hledal pomoc u císaře Fridricha I. Marně, restaurace své moci se již nedočkal. O získání Slezska se ale mohli pokusit jeho synové Boleslav Vysoký a Měšek.

    II. křížová výprava (1147 - 1148)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 09.09.2007)
    V polovině 12. století již bylo jasné, že křižácká panství v Palestině bez pomoci zvenčí nejsou udržitelná …

    William Wallace - svědomí skotské země
    (Hana Skřeková, Evropské dějiny, 15.07.2007)
    Skotové podobně jako jiné evropské státy, kde byli obyvatelé a království ve shodě, se považovali za pevně zavedený národ jenž má právo na vlastní existenci na jasně vymezeném území a ztělesňuje tak suverénní národní stát. Toto povědomí nevyjadřuje nic emotivněji než nápis na rubu pečeti vyražené pro ochránce Skotska v roce 1286: "Svatý Ondřej nech je vůdcem Skotů, svých krajanů."

    Boje polabských Slovanů za nezávislost v letech 928 – 955
    (Tekla, Evropské dějiny, 26.05.2007)
    Tažení Jindřicha Ptáčníka, Tugumirova zrada, bitva u Lončína, bitva na Rekenici.

    Bitva u Beneventa (26.2. 1266)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 18.05.2007)
    Síla a moc Štaufů se začala povážlivě hroutit již v posledních letech vlády Fridricha II. A to nejen v dědictvím získaném sicilském království, ale hlavně v Říši, kde se objevila opozice zosobněná protikráli. Po smrti Fridricha (1250) se vlády nad jihem Itálie i v Říši ujal jeho syn Konrád, ovšem brzy zemřel (1254). Po něm byl sicilským králem Fridrichův levoboček Manfred, který zprvu resignoval na korunu římského krále a upevňoval pozici na Sicílii. Později se Manfred postavil do čela stoupenců císařství na severu Itálie a hrozilo, nejen to, že se stane římským králem, ale především, že svými državami obklopí papežský stát.

    Zastaralý článek

    Polsko za vlády Boleslava Chrabrého.
    (Jan Škvrňák, Polské dějiny, 02.02.2007)
    Boleslavův otec Měšek byl prvním písemně doloženým vládcem Polska. Přijal křest, navázal styky s císařstvím, v boji proti českému knížeti Boleslavu II. získal Malopolsko s Krakovem a Slezsko. Následovníkovi, který ovšem nebyl vůbec jistý, zanechal stabilní státní útvar se zhruba miliónem a čtvrt obyvatel, schopný expanze a dalšího upevnění. Tyto dvě slovní spojení ve zkratce vystihují vládu jeho syna Boleslava budoucími zvaného Chrabrým nebo Velikým.

    Nešastná královna Kunhuta Švábská
    (Tekla, Evropské dějiny, 01.06.2006)
    aneb Vzpoura Bavorů a Švábů proti Konrádovi I.
    (Příběh z let 916 – 918)

    Čingischánovi následovníci
    (Dave, Evropské dějiny, 30.03.2006)
    Smrt velkého Čingischána neznamenala rozpad impéria, ani boje mezi následníky. Mongolské impérium expandovalo dál.

    Čingischán
    (Dave, Evropské dějiny, 22.03.2006)
    Čingischánův příběh je příběhem člověka který se z okraje společnosti dostal až na samý vrchol. Ačkoliv jeho moc a bohatství byly nezměrné, nikdy nezapomněl kým doopravdy je-kočovníkem ze stepí, který snil o nekonečných stepích a pastvinách pro svá stáda.

    Bitva na řece Lechu 10.8.955
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 10.02.2006)
    Střet na řece Lechu, nebo také lešském poli ukončil dlouholeté sužovaní Evropy Maďary a přinesl tehdejšímu králi Německa Otovi I. obrovskou slávu.

    Zastaralý článek

    Cesta Marca Pola (1269 - 1295)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 18.09.2005)
    Marco Polo byl prvním evropským cestovatelem v pravém slova smyslu. Podnikl cestu z Benátek až do Číny a napsal o tom cestopis - Million. Jeho pravdivému vyprávění, ale nikdo nevěřil a zemřel jako lhář a snílek.

    Zastaralý článek

    Mor (1346-1352)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 30.08.2005)
    V polovině 14. století zachvátil Evropu doposud největší mor, nazýval se černá smrt. Za obě mu padla třetina evropského obyvatelstva.

    Zastaralý článek

    Bitva na řece Slané (11.4. 1241)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 30.08.2005)
    11. dubna se odehrála klíčová bitva mongolské invaze do střední Evropy. Bitva u Lehnice, která proběhla 2 dny předtím měla důležitost v zabránění pomoci středoevropských států Uhersku. Na řece Slané se střetli agresoři Mongolové s vůdcem Batúem a uherské rytířské vojsko vedené králem Bélou IV.

    Zastaralý článek

    Mongolská invaze do střední Evropy (1240 - 1242)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 30.08.2005)
    Za čtvrtstoletí dokázali Mongolové v čele s Čingischánem a jeho příbuznými ovládnout přes polovinu Asie. Mohli být vděční svým rychlým jízdním armádám a perfektní strategii. Čingischán dokázal zaútočit na Rusko a spojené síly knížat porazil v bitvě na řece Kalce (1223). Později zde vznikla Zlatá horda, státní útvar v čele s Batůem. Batů, Čingischánův vnuk, si letech 1236 až 1240 podmanil celé Rusko. Mongolské síly směřovali dál na západ.

    Zastaralý článek

    4. křížová výprava (1202-1204)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 30.08.2005)
    10 let po neúspěchu 3. křížové výpravy zorganizoval papež Inocenc III. výpravu, která měla znovuobsadit ztracené křižácké státy. Ale dopadla úplně jinak...

    Zastaralý článek

    3. křížová výprava (1189-1192)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 30.08.2005)
    Ke konci 12. století se křižákům v Palestině postavil velký protivník. Jmenoval se Saláhuddín Jusuf - Saladin.

    Zastaralý článek

    1. křížová výprava (1096 - 1099)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 29.08.2005)
    27. 11. 1095 papež Urban II. vyzval na koncilu v jihofrancouzském Clermontu k osvobození Svatého hrobu z rukou nevěřících. Po reconquistě na Iberském poloostrově se křesanský Západ dostal ze stavu obležení a začal expandovat do Asie.

    Zastaralý článek

    Boj o investituru II. (1077-1122)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 29.08.2005)
    Pokořením v Canosse se ukázala posice papeže Řehoře jako hlavy křesanstva jako silnější oproti římskoněmeckému králi Jindřichovi IV. Boj o investituru ovšem pokračoval dále...

    Zastaralý článek

    Boj o investituru I. (1075 - 1077)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 29.08.2005)
    V sedmdesátých letech probíhal boj o vrchní autoritu nad veškerým křesanstvem mezi papežem Řehořem VII. a římskoněmeckým králem Jindřichem IV. Spor je znám jako boj o investituru, protože o dosazování biskupů byla záminka ke konfliktu.

    Zastaralý článek

    Bitva u Kresčaku (26.8.1346)
    (Jan Škvrňák, Evropské dějiny, 08.07.2005)
    Když v roce 1328 zemřel bez mužského dědice francouzský král Karel IV., vymřela jím přímá linie Kapetovců. Nástupnictví ve Francii se řídilo tzv. sálským či salickým zákonem, podle kterého francouzský trůn nemohl být děděn po ženské linii či jak se u nás říká „po přeslici“. Tento zákon se rozhodla respektovat i vysoká šlechta, která na trůn povolala Filipa z boční linie Valois. Za dědičku trůnu se však na základě svého bližšího příbuzenství považovala i sestra zemřelého krále anglická královna vdova Isabela, respektive její syn Eduard III. Své nároky na francouzský trůn Eduard vznesl až poté, co se Filip VI. pokusil dosadit své chráněnce v Bretani a Flandrech - zdejší vládci se prohlásili leníky anglického krále. Záhy oba králové hledali své spojence po celé Evropě k bojům v nadcházející stoleté válce.

    Zastaralý článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Srpen  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha