Zánik údělného systému na Moravě

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: České dějiny, Vydáno dne: 13. 03. 2011

Závěr namísto úvodu
Namísto úvodu netradičně nastolím svoji tezi, kterou se následně v této práci pokusím obhájit. Údělný systém na Moravě 11. a 12. století (jako nedílná součást rozdělení celé země mezi Přemyslovce), byl natolik labilní a pro nikoho z vládců, jak na Moravě, tak i v Čechách vyhovující, že se tento systém mohl kdykoli rozpadnout (nakonec se tak stalo až na přelomu 12. a 13. století).

Břetislavův seniorát a úděly, nebo Břetislavův seniorát vs. úděly?
Podle toho, co popisuje Kosmas (jinou interpretaci událostí poloviny 11. století nemáme), Břetislav jednorázově rozdělil celou zemi mezi své syny (budoucí obsazení pražského biskupství jedním z nich lze také považovat za rozdělení země nebo moci v zemi): „Aby mezi mými (tj. Břetislava I.) syny nebo vnuky vždy první dle stáří obdržel právo a stolec v knížectví, a všichni jeho bratři nebo kteří jsou z panovnického pokolení, aby stáli v jeho poslušenství.“ Rozdělení země je popsáno Kosmou o několik stran dále: „Vyjel nový kníže, aby uspořádal nové panství moravské, kteréž někde otec jeho mezi syny své rozděliv, polovici byl dal Vratislavovi, druhou polovici Konrádovi a Otovi, Jaromír pak oddaný učení ještě meškal ve školství.“ Seniorát v podání Kosmy sice řeší podřízenost mladších Přemyslovců nejstaršímu, ale vůbec neřeší další přerozdělování země – mezi syny a vnuky Břetislava I. Je možné, že si Břetislav představoval po smrti každého z vládců knížectví (tj. vrchního knížete a vládců na Moravě) nové přerozdělení země právě vrchním knížetem, tak jak to provedl Vratislav během svého nástupu v roce 1061. Tehdy se ujal vrchní vlády a vlády v Čechách. Uvolněné Olomoucko předal Otovi, Konrád nyní vládl celému jižnímu údělu. Z hlediska Vratislava šlo zřejmě o jediný státnický krok, kdy se držel seniorátu (pokud ten tak opravdu vypadal), zbytek jeho vlády byl zcela odlišný.

Princip přerozdělování Moravy se později ovšem vymkl pražským knížatům z kontroly, a to v okamžiku, kdy na Olomoucku začínají vládnout dědičně potomci Oty Olomouckého a na Brněnsko-Znojemsku potomci Konráda.

Vzniká tak mocenská nerovnováha a zcela zřetelné pnutí mezi jednotlivými větvemi. Zatímco moravští Přemyslovci se řídí systémem, který vzdáleně připomíná primogenituru (neznáme ovšem přesně formu vlády v obou údělech, zdá se, že v případě více bratrů vládli oba ve shodě společně, s nadřazením toho staršího), o určování vrchního knížete rozhoduje stále seniorát. Seniorát je ovšem pro moravské Přemyslovce dvousečnou zbraní – vlastní dědičně část země, ze které mohou sebrat vojsko k podpoření svých práv na vrchní vládu nad knížectvím (toto právo mají zajištěno právě seniorátem). Naopak Vratislavova dynastická linie nemá žádné důležité panství ve svém držení a ani seniorát, vzhledem k věku Vratislavových synů (a vnuků), jim není příliš milostiv. Pražský kníže si to dobře uvědomuje a snaží se moravské údělníky podřídit – buď po dobrém, nebo po zlém (extrémním příkladem je vyhnání některého z údělníků a přidělení jeho země někomu ze synů a vysněných nástupců na pražském stolci), donutit ho k poslušnosti přítomné, a především budoucí, kdy by se moravský kníže vzdal svých nároků na vrchní vládu ve prospěch nadiktovaného kandidáta. Pražská knížata měla pádnou argumentaci: Pokud ovšem Břetislav jako kníže mohl rozdělit zemi na několik částí (úděly vytvořené ad hoc, ostatně jako kterékoli jiné úděly té doby – počínaje Hradeckem Břetislava (II.) a konče pro potřeby této práce Plzeňskem a Budyšínskem Václava (I.), jeho následovník mohl učinit to samé, anebo mohl učinit úplný opak – zemi zase scelit. Zřejmě v podobných myšlenkových konstrukcích přemýšlela vrchní česká knížata a tímto způsobem obhajovala svoje konání, které bylo namířeno proti příbuzným na Moravě. Neméně pádnou argumentaci měli vládci na Moravě: věrnost nejstaršímu Přemyslovci je důležitější než rozdělení země (Kosmas klade důraz na poslední slova Břetislava, rozdělení Moravy zmiňuje spíše mimochodem, pro objasnění sporů mezi Přemyslovci). Pokud nevládne nejstarší Přemyslovec, v duchu seniorátu mu nemusí být ani se svojí zemí věrni, jako tomu, kdo překračuje zemské právo. Lpěním na seniorátu se moravští Přemyslovci snaží udržovat status quo, který je výhodný především pro ně, ať už je jakkoliv v rozporu s plány zesnulého Břetislava I.

Cassus belli byl naprosto jasný.

Historie bojů mezi „pražskými“ a „moravskými“ Přemyslovci.
První, kdo se pokusil Břetislavem vymyšlený systém porušit, byl jeho prvorozený syn Spytihněv I., a to již krátce po nastoupení na stolec. Není třeba rozebírat tzv. hrutovský incident, kdy Spytihněv pozajímal „Moravany“. Není důležité, zda zajal politickou reprezentaci země, anebo pouze družiníky svých bratrů. Jeho další kroky směřovaly jasně proti zájmům a právům mladších bratrů. Vratislav před Spytihněvem utekl do uherského království, zbývající dva bratry odvlekl do Prahy, kde se stal Konrád vrchním lovčím a Ota magistrem kuchyně.

Jako pokus o porušení testamentu Břetislava I. lze považovat chování Jaromíra (Gebharda) v roce 1061. Když se dozvěděl o smrti Spytihněva, odešel z učení a přijel do Prahy v naději, že při přerozdělování Moravy získá také svoji část. Tehdy ovšem Vratislav bránil dědictví svého otce (o několik let tomu bude zcela jinak). Jaromíra nechal násilně vysvětit na jáhna. Zatrpklý Jaromír se svými následovníky ovšem po tomto incidentu uprchl do Polska (později se jeho názor také změní a o biskupský stolec bude stát).

Na první pohled nevypadá vytvoření (nebo obnovení) olomouckého biskupství jako krok k lepší kontrole Moravy pražským knížetem. Na Moravě by přeci vznikl další (byť slabý) mocenský činitel, namísto toho, aby církevní záležitosti Moravy byly kontrolovány z Hradu biskupem. Z Vratislavovy strany šlo zřejmě o první porušení systému jeho otce. Ukrojením Moravy z pražské diecéze oslaboval budoucí vliv Jaromíra, který se snad měl stát pražským biskupem. Vratislav se i pokusil zabránit volbě Jaromíra biskupem, nabídl vlastního kandidáta, od kterého se nedal čekat nějaký vzdor knížecí politice. Pro spojený odpor bratrů a šlechty Vratislav neuspěl. Soupeření mezi bratry ovšem pokračovalo i nadále, a to v politické (Jaromírova snaha o zrušení olomouckého biskupství v kontextu výše uvedeného byla i politickou snahou), ale i spirituální rovině (Vratislavovo přestěhování centra moci z Hradu na Vyšehrad).

V prosinci 1067 umírá pražský biskup Šebíř, Vratislav chce nyní prosadit svého kaplana Lance, pocházejícího ze Saska, namísto Jaromíra, který byl pro toto místo předurčen (snad to bylo i slíbeno a došlo i na přísahy). Proti Vratislavově snaze se vzepřela široká koalice jeho bratrů a předních velmožů a Vratislav svůj plán neprosadil.

Po smrti Oty I. v roce 1087 nedošlo k přerozdělení Moravy, Vratislav si Olomoucko ponechal a později jej udělil svému synovi Boleslavovi (který nebyl nejstarší ani z Vratislavových synů!). Vdova po Otovi Eufemie se svými nedospělými syny Svatoplukem a Otou (Černým) se uchýlila před Vratislavem na jediné místo, kde mohla čekat podporu, ke Konrádovi, který byl navíc podle seniorátu nástupcem Vratislava.

Vratislav to chápal jako nepřátelský krok a rozhodl se pokořit svého již jediného bratra (v červnu 1090 umírá Jaromír). Sen českého krále o nastolení vlastních pořádků (nástupnictví někoho z vlastních synů a kontrola Moravy taktéž ve Vratislavově linii) se rozplynula před Brnem. Díky rozepřím opustila Vratislavovo vojsko značná část především mladších a méně urozených bojovníků, vedených Vratislavovým prvorozencem Břetislavem (II.). Vratislav se nyní musel smířit s Konrádem a slíbit mu nástupnictví po sobě (v duchu seniorátu), což se i v roce 1092 stalo.

Konrádovu vládu můžeme chápat jako ideální stav z hlediska moravských Přemyslovců. Vrchním knížetem je nejstarší z rodu (nadto ještě původní vládce na Moravě), Olomoucko je vráceno synům Oty I. a jižní část Moravy kontrolují synové Konráda. Většinu své vlády Břetislav II. zachovával stávající mocenský stav. V roce 1097 nakrátko nechal zajmout Oldřicha Brněnského (vůbec poprvé tak pražský kníže zajal knížete moravského) a k fatálnímu činu směřujícímu vůči dikci seniorátu se odhodlal v roce 1099. O Velikonocích požádal Jindřicha IV., aby udělil lenní praporce za české země jeho bratru Bořivojovi s tím, že se právě Bořivoj stane českým knížetem po smrti Břetislava II. Císař tak učinil.

Co to znamenalo? Břetislav obešel jak seniorát (nejstarší byl v tu chvíli Oldřich, vládce v Brně), tak i postup nastolování knížat, kde volba (ta měla být díky zpřesnění seniorátem spíše formální) měla vždy předcházet dodatečnému potvrzení císařem v podobě lenního slibu českého knížete a předání lenních praporců králem (císařem). Břetislav tím zřejmě sleduje zajištění nástupnictví pro svého stejnojmenného syna, které by mu měl zprostředkovat právě Bořivoj (a jen na okraj – Břetislav se skutečně později pokusí získat knížecí stolec, to se bude psát rok 1130, knížetem bude jeho strýc Soběslav a jeho snaha ho nakonec bude stát život). Podvedeni se mohli cítit jak čeští velmoži, tak i moravští Přemyslovci. Nevíme ovšem o žádném výraznějším odporu v řadách šlechty, věrnost Břetislavovi a jeho řešení zachovali i olomoučtí bratři (snad jim vyhovovalo přeskočení Oldřicha).

Oldřich se svým bratrem Litoldem se ale s nastalou situací rozhodně nehodlali smířit. S tím Břetislav počítal a při tažení roku 1099 vyhnal oba své bratrance z Moravy a uvolněný úděl předal právě Bořivojovi. Boje ovšem pokračovaly i nadále, oba vyhnaní Přemyslovci nalezli útočiště v Rakousích a odtud napadali Moravu. Odtud je vyhnal ve svém posledním válečném tažení Břetislav. Na konci roku 1100 je zavražděn a jeho nástupcem je skutečně Bořivoj. Ten ovšem nedokáže zabránit návratu Oldřicha a Litolda na Moravu a Oldřich následujícího roku táhne do Čech získat knížecí titul a stolec. U Malína se setkává s vojskem Bořivoje, ale sem se na pomoc blíží olomoučtí údělníci. Proto se Oldřich s Litoldem rozhodují k ústupu. Bořivojovi se již nepodaří syny Konráda vypudit z Moravy, ale pro tuto chvíli vítězí potomci Vratislava.

V roce 1105 zahájil svůj odboj Svatopluk, při tažení na Prahu nezískal podporu české šlechty (podpora polského a uherského krále nebyla rozhodující) a musel se vrátit zpět do Olomouce. Bořivoje se mu podařilo sesadit až o dva roky později a jako druhý z moravských údělníků a první z nich se násilně stal českým knížetem. Jeho bratr Ota (Černý) u Donína ubránil knížectví před vojskem Bořivoje a Svatopluk vládl 2 roky až do své násilné smrti u Hlohova.

Ačkoliv Svatopluk zřejmě (za přísah Přemyslovců a snad i velmožů) slíbil nástupnictví Vladislavovi, ještě mimo území knížectví zvolilo vojsko (zřejmě složené především z bojovníků olomouckého údělu) knížetem Otu. Ota neuspěl – nepřesvědčil české předáky o právoplatnosti své volby. Knížetem se stal Vladislav, a i když jeho volbu Ota uznal, na několik let se ocitl ve vězení.

V této chvíli mají navrch pražští Přemyslovci. Moravští sice drží své úděly, ale nekonají žádné válečné akce, zřejmě mimo ně jdou i změny v knížectví (změny na trůně: Bořivoj a Vladislav I.), ačkoliv to nelze říci zcela jistě kvůli Kosmově skouposti na události této doby (důvody obezřetnosti k tomu, co píše, vysvětlil v předmluvě ke 3. knize). V letech 1115 až 1123 vládne na Znojemsku Soběslav, nejmladší syn Vratislava I.

Ota Černý po předchozích komplikacích získal slib nástupnictví po Vladislavovi, ten se ale smířil se svým bratrem Soběslavem, a ten se stal v roce 1125 knížetem. Otovi již podruhé utekl knížecí stolec a nyní si to nenechal líbit. Získal podporu říšského krále Lothara a společně vpadli do Čech. U Chlumce bylo říšské vojsko Soběslavem rozprášeno a Ota je zde zabit.

Dokud Soběslav žil a vládl, situaci měl pod kontrolou. Podařilo se mu přimět velmože k volbě svého syna Vladislava. Řešil i situaci na Moravě, Konráda (II.) Znojemského zajal a Vratislava Brněnského vyhnal. Olomoucko získal po smrti Václava (syna Svatopluka). Od jara do podzimu 1130 Soběslav I. vládne úplně nad celým knížectvím, jako první kníže od dob Břetislava I. Nerozhodne se ale tento systém zrušit (pohnutky nejsou známé). Namísto toho se postupně smiřuje s moravskými Přemyslovci – Brněnsko vrací Vratislavovi v roce 1130 (zmíněný podzim), Znojemsko Konrádovi v roce 1134. Olomoucko uděluje svému synovci Lupoldovi (syn Bořivoje II.) v roce 1135, ale za dva roky ho vyhání, a to na úkor svého prvorozence Vladislava.

Olomoucko tím pádem získává (zamýšlený) nástupce pražského stolce – tento model zřejmě zahájil v „údělném období“ Vratislav I. Boleslavem, kromě Soběslava I. v něm bude pokračovat Vladislav a zřejmě i Soběslav II.

Rozhodnutím českých velmožů Vladislav přišel jak o české knížectví, tak i o Olomoucko. Knížetem byl zvolen jeho bratranec Vladislav (syn Vladislava I.) a ten ho vyhnal i z Olomouce, kam dosadil navrátivšího se Otu (III.) Dětleba. Vladislavův čin by se dal srovnávat s počátky vlády Vratislava (co se týče ústupků od samovlády), kdyby se nezbavoval zároveň v tom okamžiku svého největšího konkurenta.

Nakonec se největším konkurentem ukázal Konrád II., který se spojil s ostatními údělníky (Vratislav a Ota III.) a mladšími Přemyslovci, část šlechty ho prohlásila českým knížetem. V bitvě u Vysoké v létě 1142 Konrád vítězí, ale nedokáže již dobýt pražský hrad a je donucen ustoupit před říšským vojskem. Celé povstání končí smírem – údělníci slíbí Vladislavovi věrnost, uznají ho knížetem a ten jim ponechá jejich země.

Když je v roce 1159 zajat Ota III. Dětleb, Vladislav si Olomoucko ponechá a později ho přenechá svému prvorozenému synu Bedřichovi (1163 – 1169) a poté Svatoplukovi (1169 – 1173).

Další změny na ose Praha – Olomouc znamená rok 1173. Knížetem se stává Soběslav II. a vládcem v Olomouci Oldřich.

V roce 1077 byl knížetem Soběslavem odstraněn z olomouckého údělu jeho bratr Oldřich (poté umírá), důvěrník Fridricha Barbarossy, a jeho místo získal další z bratrů, jménem Václav.

Z bojů mezi „Vladislavovci“ a „Soběslavovci“ těžil poslední mocný moravský Přemyslovec Konrád Ota. Za dřívější podporu získal ke svému Znojemsku i Brněnsko, po vyhnání Oldřicha zřejmě žádal i Olomoucko. To Soběslav II. nepřipustil, a navíc zpochybnil i držbu Brněnska a záhy se rozhodl Konráda Otu potrestat. Moravský vládce ale útok z Čech dokázal odrazit a ještě plenit na Olomoucku. Porážka Soběslava mu přinesla jen komplikace, nakonec byl poražen a sesazen Vladislavovcem Bedřichem (za pomoci bojovníků Konráda Oty). Konrád nepochybně žádal Olomoucko po novém knížeti Čechů, ale nezískal jej.

V létě 1179 se poprvé v pramenech objevuje Bedřichův nevlastní bratr Přemysl a poprvé v českém prostoru titul moravského markraběte. Co se týče pojmu markrabě z Moravy, nikdy nepůjde v případě Přemysla přesně definovat, zda šlo pouze o jiné označení vládce v Olomouci s větší závislostí na pražském ústředí, nebo zda se za tímto titulem skrývalo něco více – nároky na celou Moravu, mezistupeň mezi knížetem a Konrádem Otou, jako vládcem jednotlivých dílů Moravy. Těžko říct.

Konrád Ota ovšem s rozhodnutím Bedřicha spokojen nebyl a stále usiloval o zisk Olomouce. V létě roku 1182 (40 let po Konrádovi II.) zvolila část české šlechty knížetem Konráda Otu. Bedřich uprchl do Říše, kde požádal o pomoc Fridricha I. Barbarossu. Ten oba znesvářené Přemyslovce poznal do Řezna, kde rozhodl o dalším osudu českého knížectví – Bedřichovi ponechal Čechy, Konrádovi Moravu (Bedřich s Přemyslem ztratili v jeho prospěch Olomoucko). Konrád Ota se od této chvíle nazývá markrabětem (opět nevíme, zda se ten titul vztahoval pouze k Olomoucku, nebo celé Moravě).

Výsledek ovšem nikoho neuspokojil – Bedřicha pro jeho ztrátu, Konráda proto, že už sahal po prestižnějším titulu. Nepřátelství tedy pokračuje, v roce 1185 Přemysl útočí na Moravu a u moravských Loděnic vítězí, ovšem vítězstvím Pyrrhovým. Následujícího roku se ve středočeském Kníně Bedřich s Otou domlouvají na míru, zachování stávajícího rozdělení knížectví a také na nástupnictví.

Konrád Ota v duchu dřívějších dohod v Kníně nastoupil na knížecí stolec po smrti Bedřicha v roce 1189. A jeho dvouletá vláda byla podobná, jako v případě jeho předka Konráda I. Na Olomoucko se vrátili Vladimír a Břetislav, synové bývalého držitele Olomouce Oty III. Dětleba. Během své římské výpravy (na které Konrád Ota zemřel) spravoval knížectví druhý nejstarší Přemyslovec, syn Soběslava I., Václav. Ten také, jako Václav II., se ujal vlády poté, co se v Čechách rozšířila zpráva, že Konrád Ota zemřel.

Konrádem Otou vymírá znojemská (konrádovská) větev Přemyslovců. Tím pádem se vynořuje otázka, co dále s jihozápadní Moravou. Václav byl velmi rychle svržen Přemyslem a neměl možnost tento problém vyřešit (nevíme ani, zda za své vlády na Moravu zavítal). Když biskup Jindřich Břetislav zjednával svým příbuzným knížectví, měl Přemysl získat Čechy a jeho bratru Vladislavovi Jindřichovi Moravu. I v dalších pramenech se Vladislav objevuje jako markrabě, i když nemohl ovládat Olomoucko, kde stále dožívala původní přemyslovská větev.

Přemysla stála podpora protištaufské opozice v Říši knížecí stolec, který získal s podporou jiného Přemyslovce, Spytihněva, právě biskup Jindřich Břetislav (léto 1193). Vladislav Jindřich pravděpodobně svého bratra nepodpořil, ale vůbec si tím nepomohl. Na jaře roku 1194 vytáhl kníže-biskup na Moravu, podrobil si ji, zajal Vladislava Jindřicha, kterého odvlekl do Prahy, na Brněnsko dosadil Spytihněva a Svatopluka a Znojemsko si ponechal Jindřich ve své správě.

Jeho akce by se mohla chápat jako další obnovení údělného systému, kdyby odsunutí moravští Přemyslovci získali „otcovské dědictví“. Starší bádání vidí v dvou nových vládcích syny Vratislava Brněnského, nyní se prosazuje názor, že šlo o vnuky Vladislava II. V tomto okamžiku už je brněnský a znojemský úděl v rukách „nemoravských“ větví (pokud jsou Svatopluk se Spytihněvem syny Vratislava Brněnského, tak tyto závěry neplatí, zisk Brněnska se posune až do doby, kdy už doba konkurenčního boje „pražských“ Přemyslovců skončila) přemyslovské dynastie, které mezi sebou rivalizují a válčí, nicméně rozhodují o osudu jihozápadní Moravy, používají starší markraběcí titul nebo přímo kontrolují tuto část země. Dalo by se říci, že zde (již od smrti Konráda Oty) údělný systém, takový, jaký se vykrystalizoval v druhé polovině 11. století, neexistuje. Úděly jsou přidělovány tomu, koho je zrovna třeba odměnit a zabezpečit – podobně jako Hradecko Břetislava II., Žatecko a znovu Hradecko Soběslava I. aj. (pražští Přemyslovci se snažili i dříve takto využívat moravské úděly, ale vždy to bylo proti právům a zájmům větví Oty a Konráda). Při srovnávání s Hradeckem, Žateckem aj. existuje ale jeden zásadní rozdíl – dědictví údělného věku: tradice, úřední aparát, jiný vývoj šlechty. Tím vším se moravské úděly liší od krátkodobě vytvořených údělů v Čechách.

V olomoucké části umírají poslední údělníci na počátku 13. století. Tím pádem vítězí v souboji pražských knížat, větví Vratislava, s moravskými údělníky, potomky Konráda a Oty, pražská strana, která nyní může reorganizovat Moravu (ale i Čechy) podle svých přestav. Knížectví s úděly se mění na království s podřízeným markrabstvím se specifickým dualismem vlády.

Konečný závěr
Jak se snažím výše prokázat, seniorátní systém nikoho neuspokojoval a Přemyslovci vzájemné rozpory řešili mnohem častěji boji nežli mírovým jednáním a pokojným soužitím. Jiný systém se podařilo vybudovat až Přemyslovi I., a to dílem promyšlenou politikou, kdy se snažil opatrně odsouvat své protivníky, kteří trvale ztráceli svůj vliv a svoji moc (Siffrid, případ Děpolticů byl složitější), a také budováním nového systému vlády (království, primogenitura), dílem i díky náhodě (vymření většiny linií moravských vládců, nenarození mužského potomka Vladislavu Jindřichovi).