Relace Ibrahima Ibn Jakuba

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Život ve středověku, Vydáno dne: 25. 07. 2010

V letech 966 – 7 podnikl židovský kupec Ibrahim Ibn Jakúb al-Isrá ilí at-Tartuší z kordobského chalífátu cestu do střední Evropy. Očima člověka z jiného kulturního prostředí zaznamenal zdejší reálie, které by jinak zůstaly zapomenuté – zdejším kronikářům přišly tak samozřejmé, že je nebylo třeba popisovat.

Zprávu o střední Evropě zachoval Ibrahim Ibn Jakub, který se narodil v španělské Tortose, získal dobré vzdělání a uchytil se v Cordobě. Odtud ho chalifa vyslal do západní a střední Evropy, nevíme, zda jako diplomata nebo obchodníka, případně zda povolání obchodníka nebylo jen maskováním pro výzvědy poměrů na východě. Jeho cesta začala v jihofrancouzském Bordeaux, odtud putoval lodí dále na sever, popsal Rouen, Utrecht a Šlesvik, až doplul k Obodritům, kde se vylodil, navštívil Nakonův hrad. Poté dospěl do Magdeburku, kde se setkal s císařem Otou. Další jeho zastávkou je Praha, kde se dostává nejvíce na východ a začíná jeho zpáteční cesta, která vede přes Fuldu, Mohuč, Verdun, východní Francií, mořem do Barcelony a odtud zpět do Cordoby. Zde sepisuje spis o své cestě. Historici si nejsou zcela jisti, kdy svoji dalekou cestu uskutečnil, většinou se shodují na roce 966. Nevíme, zda Ibrahim měl záměr pokračovat k Chazarům, se kterými by cordobský chalífát mohl navázat diplomatické a především obchodní styky, ten byl ovšem zničen ruským knížetem Svjatoslavem Igorevičem ve stejném roce, v tomto případě by tento cestovatel projít polským územím, o němž se pouze zmiňuje. Důležité je, že zanechal pro desáté století zcela neobvyklé svědectví o způsobu života v několika krajích.

Ibrahim ibn Jakob (Abraham, syn Jakoba) necestoval po tradičních obchodních stezkách. Obchodní stezky v Evropě si lze představovat také jako spojnici arabského světa, který v této době pojímal Iberský poloostrov, severní Afriku, Mezopotámii, Persii a střední Asii. Pohled na mapu tak připomíná muslimský svět jako půlměsíc, který obklopuje kontinentální Evropu a dálkové trasy spojují jeden cíp s druhým, zprostředkovávají také spojení s křesťanským světem, který má také nabídnutelné komodity. Cesta z Kordoby vede přes Francii, jižní Německo, dále z Řezna vkráčí na naše území, do Prahy a dále do Olomouce, Krakova. Zde opouští území kontrolovaná Boleslavem, dále obchodní cesta pokračuje do Kyjeva, Itilu (hlavní město říše Chazarů), Chorézmu, Buchary a Samarkandu. Zde ale už je součástí známé Hedvábné stezky. Tudy ovšem Ibrahim neputoval a zřejmě ani nesledoval obchodní zájmy. Jeho poslání muselo být jiné, jak o tom svědčí také zachování cestopisu. Ibrahim mohl být vyslanec kordobského chalify al-Hakama II. (961 – 976) k císaři Otovi a slovanským knížatům. Mohl také být vyslán pouze za účel zjištění informací o těchto krajích. Pravdou je, že chalifa vysílal podobná poselstva a vyslance také do jiných krajů.

Ibrahim popisuje země Slovanů, které se táhnou od Syrského moře až k oceánu a mají 4 „krále“: krále Bulharů, Boleslava – krále Prahy, Čech a Krakova, Měška – krále severu a také Nakona. Jejich králové jezdí na vozech se 4 koly.
Ibn Jakob uvádí, že Slované jsou velmi početní a vojensky silní, ovšem jejich neshoda způsobená rozdělením na menší etnika je výrazně oslabuje. Zabývají se především zemědělstvím, obchodují po zemi i po vodě s Rusi i Byzantinci. Nejčastěji pěstují proso, zasévají dvakrát do roku, v pozdním létě a na podzim. Mají údajně nejhorší zimy, ze všech krajů, které cestovatel poznal (severněji se nikdy nedostal). Na tomto místě obchodník uvádí, že využívají lázní v dřevěných domcích, které mají ucpané spáry mechem.
Země Nakona (kníže Obodritů, který měl zemřít kolem let 966 – 7) je bohatá na koně, koně jsou také hlavním vývozním artiklem. Kníže má silnou jezdeckou armádu , díky níž a také bažinatému terénu, je pro jeho nepřátele obtížné proniknout do krajů Obodritů. Boleslavova země je dlouhá, cesta z Prahy do Krakova má trvat 3 týdny, sousedí se zemí Turků (tj. Maďarů).
Praha je výstavné město, zbudované z kamene a vápna, je především velkým obchodním centrem, kam přicházejí židé i muslimové.
K platbě se zde používají lehká pláténka, která se jinak k ničemu nehodí a dají se směnit v tvrdém kurzu s poměrem 10:1 za denár (Ibrahim uvádí název měny kinšár). Za tato platidla zdejší obyvatelé kupují pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a jiné věci. Hodnota jednoho denáru je vysoká – stačí na 1O kuřat nebo jídlo pro člověka na měsíc.
Cestovatel se podivuje nad tím, že obyvatelé Čech jsou tmaví, černých vlasů a plavost je u nic velmi zřídká.
Měškova země je ze všech krajů Slovanů nejrozlehlejší a má zde hojnost obživy, masa, medu a obdělávatelných polí. Z daní platí žold svým vojákům, kterých má údajně 3000 a stovka z nich prý má stejnou váhu jako tisícovka jiných. On dává těm bojovníkům to, co potřebují – oděv, zbroj, zbraně, koně.
Ibrahim Ibn Jakub dále píše, že se Měšek pečlivě stará o svoje vojsko. Kdykoli se někomu z jeho vojáků narodí dítě a je jedno, zda chlapec nebo dívka, vyplácí tomu dítěti také žold. Když dítě doroste, vyplácí za něj svatební dar. Pokud jde o chlapce, tak otci manželky, pokud jde o dívku, tak jejímu otci. Jak dále píše, dvě nebo tři dcery jsou příčinou bohatství, dva chlapci příčinou bídy.
Co se týče Bulharska, to Ibrahim nenavštívil, spatřil pouze bulharské poselstvo k císaři Otovi v Magdeburgu, podle čehož usoudil, že bulharský král je mocný a bohatý. Připomíná také, že Bulhaři jsou křesťané.

Stejný systém využíval také velkomoravský Svatopluk – on, kromě pěšího vojska svobodných Moravanů ozbrojených bradaticí, měl ještě elitní jezdecké vojsko, které sám živil. U něj, stejně jako u Měška nevíme, jak to mohlo být prakticky provedeno, zda jednotliví vojáci byli rozprostřeni víceméně rovnoměrně po celé zemi, kde jim byly určeny vesnice, z nichž pobírali přímo dávky, nebo zda byly dávky shromažďovány přímo k panovníkovi, který je rozděloval svému vojsku, které si držel ve své bezprostřední blízkosti. Případně mohly být dávky shromažďovány do určitých center, tehdejších hradišť. Vše navíc komplikovala špatná podoba tehdejších komunikací, odevzdávání dávek v naturální podobě, mince (navíc cizí ražby) sloužili zatím jen k dálkovému obchodu.
Český stát Boleslava I. a jeho stejnojmenného syna vybíral dávky od usedlého obyvatelstva, ty dávky byly také naturální, ačkoliv zřejmě Boleslav začal razit první české denáry (Ibrahim Ibn Jakub je zmiňuje o jeho váze – za jeden lze koupit pšenice pro člověka na měsíc nebo 10 slepic). Dalším zdrojem příjmů byly zisky od obchodníků, a to jak v Praze, která byla centrem dálkového obchodu (o tom se opět zmiňuje Ibn Jakub), tak i na dálkové cestě přes Slezsko, Krakov, vedoucí dále na Kyjev a navazující na Hedvábnou stezku. Tributy platili také případní závislí vládci. Největším zdrojem zisků knížecí „komoře“ byl prodej otroků v Praze – byli získáváni i při cílených vojenských výpravách v pomezí dnešního Polska a Ukrajiny, v okolí Červeňských hradů. Muslimští a židovští obchodníci za ně platili velmi vysoké sumy a pražský trh s otroky nabyl světového věhlasu. Ne náhodou je v dnešní angličtině podobné slovo otrok (slave) a Slovan (Slav). Boleslavská expanse a obchod s otroky tvořil základ rozvoje a blahobytu tehdejšího českého státu. Podobně tomu mohlo být i v Měškově Polsku, těmito způsoby mohl kníže získávat obživu pro svých 3000 skvělých obrněných bojovníků. Nicméně tento stát byl založen na expansi, jednoduše získatelné „zdroje“ – otroci nebyli nevyčerpatelným příjmem a kníže musel podnikat stále nové výboje, aby uživil početnou družinu. Když se objevil nepřítel, nebylo se kam dále rozšiřovat, stát se dostal do hluboké vnitřní krise – musel změnit způsob svého hospodaření. Tato krise postihla středoevropské státy, těmito důvody Třeštík vysvětluje úpadek a zánik Velké Moravy.

Použitá literatura:
Havlík, Lubomír E.: Kronika o Velké Moravě. Brno 1987.
Charvát, Petr: Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004
Charvát, Petr: Zrod českého státu. 568 - 1055, Praha 2007
Labuda, Gerard: Materiały źródłowe do historii Polski epoki feudalnej. Warszawa 1954.
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, Praha 2006.
Třeštík, Dušan: Cesta Ibrahima ibn Jakuba do Prahy v roce 966. IN. Dějiny a současnost 5/92

Diskuse:
Národy/gentes v raném středověku
Polabští Slované
Mincovnictví v raném středověku