Bitva u Eveshamu (4.8. 1265)

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 25. 05. 2008

Syn Jana Bezzemka, anglický král Jindřich III., proslul jako slabý panovník, který nedokázal čelit šlechtické opozici – jejím snahám o získání většího podílu na moci.

V roce 1258 přijal Jindřich III. tzv. Oxfordská ustanovení a o rok později Westminsterská ustanovení, čímž na nátlak baronů reformoval administrativu. Záhy (roku 1261) byla ustanovení papežskou bulou zrušena. To mělo za následek vyhrocení konfliktu mezi králem Jindřichem III. a šlechtou vedenou Simonem de Montford, hrabětem z Leicesteru. Na počátku léta roku 1264 šlechtici zahájili odboj nazývaný Druhou válkou baronů.

Baroni zpočátku slavili jeden úspěch za druhým, podařilo se jim ovládnout většinu země a nastolit vládu „parlamentu“ rozšířeného o zástupce měst a hrabství. Vítězství Simona z Montfortu nad Jindřichem III. a jeho synem princem Eduardem u Lewes v květnu 1264 očekávaný mír nepřineslo, přestože byli oba Plantageneti barony zajati. Simonova vláda byla ohrožena povstáním Waleských marek, zběhnutím jeho následovníků a útěkem prince Eduarda ze zajetí.

Po svém útěku z Herefordu 28. 5. 1265 neztrácel Eduard čas a sjednal vojenskou úmluvu s Gilbertem de Clare, dřívějším Montfortovým spojencem, a také s Williamem de Valence a Jehnem de Warenne. Po shromáždění armády vytáhli Eduard a Clare proti Montfortovi na Hereford, sledujíc zablokování jeho cesty na jih přes řeku Severn. Eduard nejprve obsadil Worchester, a poté spěchal na Glouchester. Nejprve obsadil město, hrad až v druhém týdnu června. Po zablokování předpokládané cesty přes Severn táhl Simon na jih k Monmouthu s nadějí, že překročí řeku u Bristolu. Frustrovaný zničením většiny loďstva, potřebného k přeplutí Severnu, vrátil se zpět do Herefordu. Situace se začala překlánět na stranu jeho syna, také Simona, který pochodoval na východ od Londýna s armádou, která měla zabránit Eduardově a Clarově pohybu na západním břehu Severnu.

Díky tomu, že postup mladého Simona byl váhavý, dosáhl Kenilworthu na konci července. Jeho manévry by byly úspěšné, pokud by otec tlačil na Eduarda při obraně Worchesteru. Eduard byl nyní potenciální obět kleští při pohybu mladého Simona na Worchester z Kenilworthu a de Montforta z Herefordu. K zabránění této možnosti taktizoval Eduard útokem jízdou proti Shrewbury, a potom napadl na sklonku 2. srpna vojsko mladého Simona v jeho stanech u Kenilworthu. Eduardovo vítězství bylo rychlé a ukončilo rázně tažení vojska mladého Simona. Simon měl část své armády mimo hrad a tyto jednotky přežili útok Eduardových lehce vybavených jezdců s lehkými ztrátami. Nicméně nevíme, jak silné byly Simonovy zbývající síly. Když se po triumfu vrátil do Worchesteru, Eduard se připravil na zúčtování se starým de Montfortem, který byl teď na západním břehu Severnu, a který ráno 4. srpna dosáhl Eveshamu.

Když Simon dospěl k Eveshamu, armáda z Marky, nyní rozdělená na tři části vedené vévodou Vilbertem, Rogerem de Mortimer a Eduardem, obsadila severní svahy Zeleného vrchu zhruba kilometr od města.
Kronikář Mathew Paris zaznamenává: „Když se Eduard vrátil z Kenilworthu do Worchesteru, který byl pouze tři míle vzdálený od zmíněného panství a Simon, který se doslechl o jeho příjezdu, vyjel v noci a vzal své čtvrtníky do města Eveshamu, kde přivítal svůj nešťastný osud. Ráno, byl den Nalezení sv. Štěpána, Eduard vytáhl z Worchesteru, překročil řeku blízko města Claines a zabránil setkání vévody se svým synem, který byl v hradu Kenilworthu.“
Simonova pozice byla vážná díky morálce jeho mužů, vyčerpaných týdny malých přídělů a tažením ve Walesu, navíc síly, které byly rekrutovány Llywelynem ap Gruffydd, byly neochotné k boji. Montfort byl v pasti.

Následující den přišli na jedno místo blízko města Eveshamu vévoda z Glouchesteru a Roger Mortimer se svými uznávanými silami ze dvou směrů. Vévoda z Leicesteru tak byl obklíčen ze dvou stran a byl nucen se rozhodnout mezi kapitulací a svedení bitvy.

De Montfortův plán stále spoléhal na spojení jeho sil se silami jeho syna Simona a Eduard ihned zablokoval cesty vedoucí z Eveshamu do Kenilworthu. Baroni měli cesty na výběr, ale dvě hlavní, směřující na Kenilworth, byly severně od cesty na Alcester a severozápadně na Cleeve Prior. Nejjednodušší pro de Montforta bylo běžet kolem Zeleného vrchu, kde měl své síly Eduard – princ umístil síly Rogera Mortimora východně od města, aby zabránily úniku de Montforta v tom směru.

Jediná Simonova šance byla probít se z pasti, spojit se se synem a s pomocí armády od Kenilworthu zničit zbylé síly Eduarda, které obklopovaly Evesham. Tato lest se mohla zdařit, neboť syn byl na dosah ruky a povzbuzený k tažení severně na Eveshamu, k připojení se k přátelským jednotkám.

De Montfort byl těžce přečíslen a seřadil své jednotky do jediného klínu namířeného do spojení mezi Gloucesterovy a Eduardovy jednotky na alcesterské cestě. Když jeho armáda vyrazila kupředu na Zelený vršek, začalo silně pršet. Byla to zoufalá strategie veteránů a měla by možná naději na úspěch, kdyby Eduardova křídla nenapadla boky jednotek baronů. To v momentě, kdy Montfort vedl průlom, způsobilo paniku v jeho řadách. Mnoho velšských kopiníků a pěšáků bylo s de Monftfordem zabito a opustilo bojiště v momentu, kdy Simon se zbytky své armády organizoval zbývající jednotky do kruhové obrany. Postupně byly baroni tlačeni do stále těsnější formace vahou počtu jejich nepřátel. Přesto Montfortova armáda pokračovala v odporu po několik hodin a bitva začala být velmi krvavá, starý de Montfort padl a jeho syn a Jindřich byli zabiti společně s asi 4000 jeho následovníky, což byl zřejmě zlomek ztrát královských. Kromě toho padlo v bitvě 12 rytířů korouhevníků. Největší ztráty byly mezi Velšany.

Přestože jejich polní bitva byla zničena u Eveshamu, přeživší baroni stále drželi své hrady a válka pokračovala až do roku 1267. Kompletní dohoda přišla v roce 1275, kdy nejlepší části Oxfordských ustanovení byly umístěny ve Westminsterských statutech. Nicméně Evesham donutil Jindřicha a později Eduarda k akceptování spoluvlády baronů. Ještě později Eduard I. moc baronů omezil. Tato bitva byla osobním vítězstvím prince Eduarda a upevnilo to jeho prestiž a moc jako nástupce trůnu.

Použitá literatura:
English Heritage battlefield report: Evesham 1265
Kolektiv autorů: Evropa králů a císařu
Wikipedie