Kolonizace

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Život ve středověku, Vydáno dne: 24. 02. 2008

Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu začal v západní Evropě značně růst počet obyvatel, snad díky zlepšení klimatických podmínek. Dnes přesně nevíme, co bylo příčinou, a co následkem, důležité je, že se k zajištění obživy zlepšovaly zemědělské nástroje, zaváděly nové techniky hospodaření, kácením a žďářením (vypalovaním) lesa a vysoušením močálů se získávala nová zemědělská půda. Byly zakládány vesnice v odlehlejších polohách, vznikala města jako právní subjekty. Pohyb obyvatel byl značný nejenom v rámci států, ale i mezinárodně. Jedním z východisek byly i křížové výpravy.

První kolonizátoři
Na počátku 12. století, možná v roce 1106, možná v roce 1113, předstoupilo před hambursko-brémského biskupa Fridricha 6 lidí, kteří se představili jako Holanďané z oblasti mezi Leydenem a Utrechtem, jejich představitelem byl kněz Jindřich. Nabídli biskupovi, že vysuší tamní močály, pokud takto získanou půdu získají do dědičné držby a k tomu jistá práva (samospráva, nižší soudnictví). Půda byla rozměřena do lánů – zde šlo o pruhy o rozměrech cca 2,25 km x 0,1km. Z jednoho lánu byly vyměřeny povinnosti vůči lennímu pánovi – biskupovi Fridrichovi, stanovena určitá peněžní daň, stejně jako naturální dávka – obojí splatné v přesných termínech. Dá se předpokládat, že Holanďané si tyto právní zvyklosti přinesli ze své bývalé vlasti. Biskup na nabídku samozřejmě kývl. Začala kolonizace.

Co je k tomu vedlo? Do 10. století Severní moře zaplavilo bažinaté holandské oblasti, vzniklo vnitrozemské moře nebo-li záliv zvaný „Ijsemeer“. V těch oblastech bylo ovšem relativně řídké osídlení, důvody odchodu prvních kolonizátorů ze země jsou hledány spíše v přelidněnosti Vlámska, Fríska a také Holandska. I přes pokročilé zemědělské postupy zde již půda nebyla schopná vyživit tak velký počet obyvatel. Mnozí po vzoru prvních šesti začali hledat štěstí v jiných končinách Evropy, nejdříve v dolním toku Vesery. Měli co nabídnout – dokázali vysoušet bažiny a vytvořit právní systém výhodný jak pro ně, tak i pro vrchnost.

V průběhu 12. století došlo po těžkých bojích k podmanění polabských Slovanů, (často pohanů), zeměpány Svaté říše římské. Významnou roli přitom sehrál Jindřich Lev. Řada slovanských bojovníků byla zabita a země celkově vylidněna. Jednak bylo třeba tyto země znovu zalidnit, jednak z nich vytěžit ještě více. I charakter celé „akce“ se tehdy mění, sama vrchnost nyní posílá listy budoucím kolonistům a úpěnlivě je žádá o pomoc. Tato oblast není již tolik bažinatá, ve větším se přistupuje ke kácení a klučení lesa.

Společně s mýcením lesů a vznikem nových vesnic vznikají nová města na odlišném právním základě (např. Lübeck v oblasti východního Německa). Ve středověké společnosti však téměř 90 % obyvatel pracuje v zemědělství, proto bude o fenoménu vzniku měst pojednáno jinde. Město jako centrum venkovského kraje s úzkou vazbou na toto zázemí je ale o nedílnou součástí kolonizačního procesu. Stejně tak budeme mluvit jinde o horním podnikání, dolování vzácných rud, které se rovněž šířilo se zakládáním měst a vesnic.

„Profesionalizace“ kolonizace
Ještě v průběhu 12. století začíná převládat právní charakter těchto dalekosáhlých změn, nad etnickým složením osadníků. Důležitější než sami Holanďané začíná být jejich zvykové ius hollandicum - holandské právo – široké spektrum právních zvyklostí, kterými byla „zlepšována země“. Od kraje ke kraji jsou smlouvy jiné, záleží na místních podmínkách a vyjednávání vrchnosti s novými osadníky jakéhokoliv původu. Kolonizace se účastní Němci, Slované, na „německém, saském, franském právu“ jsou „zakládány“ již stojící vesnice – naturální dávky se namnoze mění v peněžní. Dědičné právo „pronájmu“ země od pána je nazýváno emfyteusí, zákupním, dědičným, purkrechtním právem.

Zhruba v letech 1220 – 1235 vzniklo ojedinělé dílo. Nižší německý šlechtic Eike von Repgow sepsal právo Sasů v díle zvaném Spegel der Sassen, ale známějším v podobě Sachsenspiegel – Saské zrcadlo. Kromě jiného zvykového práva, dílo, v opisech bohatě ilustrované, zrcadlí i řadu kolonizačních zvyků a práv. A to včetně „maličkostí“, jako přesahující větve stromu na sousedově zahradě (Na obrázku z Heidelbergského rukopisu). Později inspiruje řadu dalších právnických knih.

V druhé polovině téhož století vzniká mezičlánek mezi vrchností a kolonisty – tzv. lokátor (lat. Locare – umístit, dát místo). Podnikatel, jehož úkolem je dovést založení vesnice (nebo města) do zdárného konce. Od sehnání osadníků, přes rozparcelování půdy, až k vybudování obydlí. Odměnou mu je často více lánů půdy, svobodná držba hospod a mlýnů (klíčové hospodářské budovy na vesnici) a především dědičná funkce rychtáře – zástupce vrchnosti na vesnici. Nově založená vesnice je velmi často na několik let, (od vsi ke vsi šlo o jinou sumu), osvobozena od všech dávek, nebo na ně přecházejí postupně. Pravděpodobně z toho je náš název Lhota – lhůta.

Vedle kolonistů z Německa a i jiných částí Evropy, místní zeměpáni využívali vlastních lidských zdrojů. Vratislavský biskup Tomáš I. v roce 1248 výslovně žádá rytíře Vrocivoje, který je pověřen vyklučení lesa a založení vesnice (je tedy lokátor), aby zde byli usazeni Poláci podle německého práva.

Ke konci 12. věku začíná kolonizace založená na německém právu pronikat do Slezska Boleslava Vysokého a opravdový „boom“ zažívá ze jeho nástupce Jindřicha Bradatého ve 20. letech 13. století. (Viz článek Slezsko za vlády těchto Piastovců) Knížata darovávala klášterům rozsáhlé neobydlené pozemky na hranicích svého státu, kláštery půdu zúrodnily a přišly si tak k ziskům. Mezitím Švédi kolonizují Finsko a na Iberský poloostrov proudí zástupy francouzských kolonistů. Hlavní směr kolonizace ale míří na východ. V téže době kultivace země v západní Evropě pomalu spěje ke svému konci.

Tendence modernizace země se díky Německým rytířům, kteří na nových obyvatelích upevňují svoji moc v Pobaltí šíří dále, přes Uhry do Sedmihradska. A také do Čech.

Situace v Čechách

Jak to vypadalo v Čechách v době příchodu výstavby země podle západních vzorů? Zhruba v 9. století tu dosáhlo osídlení hranice 400 metrů nad mořem. I ve zdejších končinách na přelomu tisíciletí dochází ke zvyšování počtu obyvatel, proto je zhušťována síť sídlišť ve starých oblastech. V průběhu 11. a 12. století, pod režií pánů země Přemyslovců, dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor těch zalesněných. Jeden z prvních příkladů uvádí již Kosmas ve své slavné kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039:

Když došli k hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost a nemilost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od tohoto hradu podnes nazývají se Hedčané. Kosmas, kniha druhá, kapitola druhá

Kosmas byl snad udiven tím, že vše šlo dobrovolně – z iniciativy přesídlených. Často při výbojích do okolních zemí česká knížata brala zajatce proti jejich vůli a jimi zvyšovala počty vlastních poddaných. Nově vzniklé vesnice moderní historiografie označuje jako tzv. zajatecké osady a jejich jména často nesou původ zajatých – Úherce, Krakovany.
Rozšířenějším jevem a také více podloženým prameny, je přesídlování a kolonizace pomocí vlastních lidí. Zde pomohou opět vlastní jména. Žatčany na Moravě vznikly ve 30. letech 12. století přesunem ze žatecké kastelánie. Podobně Moravany na Pardubicku. Zhruba kolem roku 1140 domácí kolonizace pozvolna vrcholí, zasídleny jsou téměř všechny významnější pahorkatiny, ale má před sebou ještě dlouhé trvání.

Touto vnitřní (domácí) kolonizací ta vnější („německá“) prostupuje a prolíná se s ní v jeden neoddělitelný celek. Ta domácí na sklonku knížecí éry začíná vyhasínat a právě v té době se české země poprvé dostávají do kontaktu se západní „kulturou“. Překračování pohraničního hvozdu, (přesná hranice neexistovala – byla někde „uprostřed lesa“), se z německé strany dělo na několika místech . Na Chebsku to bylo díky úsilí kláštera ve Waldsassen, u Sušice a na Vitorazsku díky klášteru ve Světlé (Zwettl) – vše se většinou odehrálo ve třetí čtvrtině 12. století. Zvláště o Vitorazsko sváděla česká knížata boje s rakouskými vládci, nakonec neúspěšné, kolonizace těchto zemí z druhé strany hvozdu připravila půdu pro jejich ztrátu. Ovšem ve všech případech šlo o šíření procesu výstavby země po německém právu, stejně jako v Podyjí, (kde byly hranice jasně dané), a později také ve Slezsku.

České kláštery začínají zakládat nové vesnice ke konci 12. století, významná je aktivita především cisterciáckých řádů – Plasy, Nepomuk, pozadu nejsou třeba ani premonstátky z Doksan. Záhy po klášterech začíná kolonizovat na základě německého práva i právě vzniklá pozemková šlechta (v počátcích přitom měli významnou roli Hrabišici, Hroznatovci, Benešovici, Jiří z Milevska), právě ona má rozšiřováním svých majetků největší podíl na výstavbě země. Ke konci třináctého století začínají vlastní vesnice zakládat nejbohatší měšťané.

První smělejší doklady o německé kolonizaci přináší listina vydaná moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem z konce roku 1213. V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Zhruba 10-20 let poté se objevují převody ryze českých vesnic, (z hlediska etnického), ve staré sídelní oblasti, na německé právo (Mury – 1226, Jakubov – 1234 atd.). Překotný rozvoj zažívají západní a severní Čechy, Slezsko, jižní Morava; pomalejší jižní Čechy, kde získávají svůj vliv Vítkovci. Svoji strukturu začala měnit i starší sídla. Doklady o německé kolonizaci jsou četnější až ve druhé polovině téhož století. Zdá se, že předtím nebylo v úplnosti toto právo u nás používáno, často jsou úkony zadány ústně a nesepsány, ovšem ke konci století vskutku zažívá svůj vrchol. Rozsáhlé zakládání nových vesnic prováděl olomoucký biskup Bruno z Schauenburka (1245 – 1281), spolupracovník krále Přemysla, který na majetcích své diecéze založil 121 vsí na německých právech. V jeho úsilí pokračoval ve ztenčené míře i jeho nástupce Dětřich. Svých mezí dosahuje kolonizace v 70. letech 14. století. Předpokládá se, že oproti roku 1200 se počet obyvatel po odeznění převratných změn v českých zemích více než zdvojnásobil na 2,5 – 3 miliony lidí.

Noví obyvatelé
Odkud k nám kolonisté přicházeli? Ti prvotní pocházeli z Porýní a Pomohaní, Vlámové se k nám nedostali snad téměř vůbec. Později ze Saska, Bavorska, Horní Falce, Rakous. Daleko důležitější byla schopnost pochopení „novot“ domácím obyvatelstvem, které posléze tvořilo nezanedbatelnou součást.

V předchozím textu bylo zmíněno jméno Lhota. Předpokládá se, že šlo o etnicky české vesnice, často založené podle jiných právních zvyklostí. I to je důkaz pro vstřebávání podnětů z vyspělejší Evropy. První Lhota se v pramenech objevuje v roce 1199, kdy kaloczský (v Uhrách) arcibiskup Saul udělil odpustky těm, kteří navštíví kostel sv. Jiří v Lhotě.

Příznačná je změna krajinného rázu a změna podoby vesnice. Samotná přeměna lesa na úrodnou půdu není jednoduchým počinem, nejdříve byly stromy pokáceny, po nich zbyly (většinou vysoké) pařezy. Ty byly posléze, za využití těžké fyzické síly, vyvráceny – vyklučeny. Teprve poté se mohla půda obhospodařovat, nebo zde mohla vzniknout vesnice.

Dnes se zdá, že plošné vypalování lesa (tzv. žďáření) bylo spíše výjimkou, ohněm byly ničeny spíše menší porosty, pokácené větve – odtud jména vesnic a měst jako Žďár, Ždárec atd.) Vesnice, do té doby spíše několik usedlostí na určitém katastru, dostává postupně řád. Domy se řadí z obou stran, podél určité tepny, osy, ve většině případů komunikace nebo potoka. Za každým domem je zahrada a pak lány orné půdy, mnohem delší než širší. Počet domů byl, stejně jako šířka lánů, velmi proměnný, nejsou výjimkou vsi dosahující délky k jednomu kilometru. Vesnice ovšem nemusely vznikat najednou. Nejednou byla řada usedlostí postavena později, pro další vlny přistěhovalců. Archeologické průzkumy dokazují, že se mění i způsob konstrukce domů.

Jak vypadal dům?
Materiálem bylo v drtivé většině případů dřevo a hlína, kámen maximálně jako podezdívka. Často se skládal ze tří přízemních místností. V temné jizbě, kterou prosvětlovalo ne mnoho malých oken, stála pec, zdroj tepla, ale především zařízení k přípravě potravy. Kouř odcházel dírou ve střeše – strop samozřejmostí nebyl. K uložení náčiní, a také jako spací prostora, sloužila komora, byla situována na druhý konec stavení. Mezi nimi byla síň, vstupní místnost, často se zde nacházelo ohniště. Nelze najít typický „kolonizační“ dům, na jeho podobě se odrážely jak místní podmínky, tak i sociální rozdíly. Na počátku 14. století se začínají objevovat výminky, se zvyšující se střední délkou dožití vznikají domy dvougenerační. Na dvoře se nacházely další budovy, hospodářské – sýpky, kůlny, stodoly, stáje nebo chlévy.

Novinky v zemědělství
Společně s výše zmíněnými procesy a tendencemi v oblasti krajinotvorby se šíří inovace technologické a technické. Rozšiřuje se tzv. těžký pluh, má asymetrickou radlici, která oře a přitom zoranou půdu obrací, je těžší, aby dosáhla do větší hloubky. Často také mívá kola, aby byla orba přesnější.
Rozšířila se také brána – dřevěný rošt s železnými hřeby o délce cca 10 cm. Sloužila k vláčení pole, cílem bylo nakypřit půdu a nebo také zavláčet setbu.
Zefektivněn byl i výkon tažné síly, (volci, osli, výjimečně koně), zavedením chomoutu, jařma a podkov, (obojí bylo vynalezeno také dříve).
Rozšiřuje se využití vodního mlýna, který nahrazuje ruční žernovy, u nás především ve 13. století.
Všechny tyto technologie byly známy v podstatě od starověku, ale až v této době dochází k jejich zlepšení.


Použití tzv. brány


Důležitou změnou bylo masové zavádění trojpolního (trojhonného) systému. Pole byla rozdělena na tři přibližně stejné díly, na jednom dílu se zaselo na podzim (tzv. ozim), na dalším na jaře (tzv. jař), poslední díl (tzv. úhor) zůstal neoset, načerpával sílu a sloužil jako pastva dobytku. Dalším rokem se úlohy třetin změnily. Proti dvojpolnímu systému, kdy se střídala osetá a neosetá perioda poloviny pole to byl pokrok, zajišťoval vyšší výnosy. Přesto středověké výnosy byly nesrovnatelně nižší než v dnešní době (až 10x), stačila neúroda a následoval těžký hladomor. To je důvod, proč většina obyvatel musela pracovat v zemědělství, aby dokázala vyživit „elity“.

V této době se začíná objevovat značné množství luk – předtím téměř neexistovaly – jako zdroj píce pro dobytek, který je i nadále vyháněn za obživou na úhory a do lesa. Seno z luk ve větším měřítku umožňuje ustájení dobytka přes zimu.

Výsledky kolonizace
Že se náročný počin povede, nebylo nikdy samozřejmé. Úsilí vrchnosti a lokátora mohlo hned na počátku ztroskotat na nejasných majetkových poměrech v místě lokace. Později mohla nově založená vesnice zaniknout díky nedostatku vodních zdrojů, nebo opačně, díky rychlému vymýcení lesa byl narušen místní ekosystém a obyvatelé své domy museli opustit kvůli opakovaným záplavám. Častou příčinou zániku nově vzniklých obcí byly také válečné konflikty.


Pfaffenschlag na Slavonicku, vesnice zaniklá za husitských válek

Spojené nádoby kolonizací české a evropské – německé vytvořily v našich zemích dnešní síť sídlišť, která se již zásadně nezměnila v průběhu dalších věků. V dnešní době se spíše zdá, že počet příchozích „Němců“ nijak vysoký nebyl (v rámci století kolonizace v Evropě putovalo za novým bydlištěm snad k 200 tisícům lidí), daleko důležitější byla schopnost domácích představitelů pochopit pokrokové změny a využít je. Ty změny k nám přicházely především z Německa. Nelze si dělat iluze, že noví osadníci neměli konflikty se starousedlíky, ale se vší rozhodností lze říci, že „německá“ kolonizace budila daleko více rozjitřených emocí v stoletích zrůdných novověkých nacionalismů, kdy byl výklad historie účelově zneužit.

Použitá literatura:
Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii
Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku
Jacques Le Goff: Kultura středověké Evropy
Kolektiv autorů: Dějiny Německa
J.V. Šimák: Pronikání Němců do Čech kolonisací 13. a 14. století
Kosmova kronika česká
Martin Wihoda: Odkaz fojta Bertolda (Dějiny a současnost 2/2006)
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlička: Počátky Čech královských

Poděkování:Bohuslavovi za iluminace, Jiřímu za fotku zaniklé vesnice, Přemyslovi za publikace a Tekle za korekce článku. кредит без справки о доходах кредит под залог авто