Královna Viola Těšínská a dnešní historiografie

Autor: Viola <(at)>, Téma: Středověk dnes, Vydáno dne: 22. 07. 2007

V červencovém čísle měsíčníku „Dějiny a současnost“ vyšel článek opavského historika Jaroslava Bakaly „Láska či politika?“ o svatbě českého krále Václava III. s Violou Těšínskou. Některá fakta a názory, uvedené v této stati, mě přinutily reagovat.

Shrnutí článku

Autor se zabývá důvody výše zmíněného sňatku, s jehož motivací si lámali a dodnes lámou historici své hlavy. Existuje několik názorů na tento problém, ovšem ani jeden z nich nebyl spolehlivě potvrzen a přijat. Autor zejména odkazuje na teze F. Palackého a J. Šusty o lásce Václava ke své budoucí ženě, která vstupem do manželství došla naplnění, s tím, že se podle jeho názoru jedná o nepravděpodobnou variantu. Dále poukazuje na údajnou Violinu krásu, jíž byl mladý Václav (pravděpodobně z doslechu) okouzlen, ačkoliv ji spolehlivě nepotvrzuje žádný dobový pramen. Další řádky článku seznamují čtenáře s politickou situací v Českém království na sklonku vlády Václava II., otce Václava III., a se způsobem uzavírání sňatků ve středověku.

Na základě poměrně rozsáhlého rozboru dochází J. Bakala k – v zásadě jednoznačnému – soudu, a to, že důvodem zmíněného sňatku byly politické důvody a snaha o udržení polské koruny. Odůvodnění? Autor argumentuje především Violiným původem – byla dcerou Měška Těšínského, jednoho z mnoha Piastovců, který byl pánem sice poměrně malého území, zato však – vzhledem k Českému království – strategické polohy, a odkazuje přitom na spojitost se svatbou jeho otce, Václava II., s dcerou zavražděného polského krále Přemysla, Richenzou – Eliškou Rejčkou, jíž měl podepřít svoje nároky na již získanou polskou korunu. Dále odkazuje na jiné Piastovny v obdobném postavení a jejich sňatky s významnými panovníky té doby. Skutečnost, že doboví kronikáři důvod nerovného sňatku hledali jen obtížně, vysvětluje tím, že do promyšleného politického tahu krále Václava byli zasvěceni jen jeho nejbližší spolupracovníci.

Výhrady ke článku

S některými tezemi J. Bakaly nemohu souhlasit. Mnohdy sporné a diskutované problémy autor článku často řeší jednoznačně, a to na základě vlastního úsudku, který však již nepodpírá přesvědčivými důkazy či argumenty. Sám dochází, jak je uvedeno výše, k názoru, že se jednalo o politicky motivovaný (a výhodný) sňatek, neboť Viola byla piastovskou kněžnou. Je přitom třeba uvést, že v rozdrobeném Polsku vládlo mnoho rodin, které odvozovaly svůj původ od bájného Piasta, avšak rozhodně nebyly na stejné mocenské i politické úrovni. Pokud srovnává cenu dvou piastovských nevěst, Richenzy, dcery vévody velkopolského a později i polského krále, a Violy, chudé těšínské kněžny, jde o porovnání poměrně absurdní. Navíc se – podle mého názoru – autor dopustil poměrně fatální chyby, když čtenáři zamlčel – ať již omylem nebo úmyslně – lenní vztah mezi českým králem a právě těšínským vévodou. Měšek Těšínský totiž již roku 1289 vzdal lenní hold Václavovi II. a dostal se tak na úroveň ostatních českých velmožů, Václavových leníků. Je tedy přinejmenším zvláštní svatbu, uskutečněnou o 16 let později, považovat za politický tah směrem k upevnění pozic v Horním Slezsku a v Polsku, když si tedy Václav bral dceru svého leníka, notabene ze země, která byla pevně připoutána k českému státu. Z tohoto důvodu považuji tvrzení J. Bakaly, že „charisma královny z krve polské dynastie mělo vyrovnat výhodu Václavova soupeře Vladislava Lokýtka jako člena rodu Piastovců; lze tedy předpokládat, že pro českého krále… bylo třeba zajistit piastovskou nevěstu buď jak buď“, za nesprávné.

Dále J. Bakala svůj názor podpírá i příkladem Rudolfa Habsburského, který svůj nárok na český i polský(!) trůn opřel také o sňatek s Richenzou – Eliškou Rejčkou, která mu, dle autorova názoru, připadala politicky vhodnější. Úplně však zapomíná na jednání o manželském svazku s Eliškou Přemyslovnou, a také na fakt, že k sňatku došlo pouhé dva měsíce po Václavově zavraždění, a tudíž si Viola Rudolfa ani vzít nemohla!

V tomto kontextu už tedy ani nepřekvapí autorovy teze ohledně středověkých svateb mezi panovnickými rody, neboť manželství, do nichž vstupovali snoubenci z dohody rodičů, kteří se mnohdy viděli až při svatbě, „mohla jen těžko vytvářet předpoklady pro hlubší city“. Důsledkem takových manželství byly pak mimomanželské vztahy, ačkoliv i podle autora lze najít také urozené manžele, jejichž svazek byl naplněn citem. Podle mého názoru se jedná o poměrně zkreslený a zjednodušený pohled, neboť například v českých dějinách se nejednalo o zcela výjimečnou situaci, a je možné najít vztahy, které byly – ať pouze v počátcích svého manželství nebo po celou jeho dobu – do určité míry naplněné citem nebo alespoň vzájemným respektem.

Závěr

Domnívám se, že jde o článek odpovídající úrovni populárních magazínů, který ovšem neznalým čtenářům svým poměrně jednoznačným postojem k určitým sporným otázkám mohl přinést zkreslené informace, o něž by ovšem seriózní historik neměl mít zájem. Pokud by se jednalo o stať publikovanou v odborném časopise s novým pohledem na problém, jistě by tato autorova jednostrannost byla přínosem, avšak tímto podle mého názoru nadělal víc škody než užitku.