Bitva u Beneventa (26.2. 1266)

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 18. 05. 2007

Síla a moc Štaufů se začala povážlivě hroutit již v posledních letech vlády Fridricha II. A to nejen v dědictvím získaném sicilském království, ale hlavně v Říši, kde se objevila opozice zosobněná protikráli. Po smrti Fridricha (1250) se vlády nad jihem Itálie i v Říši ujal jeho syn Konrád, ovšem brzy zemřel (1254). Po něm byl sicilským králem Fridrichův levoboček Manfred, který zprvu resignoval na korunu římského krále a upevňoval pozici na Sicílii. Později se Manfred postavil do čela stoupenců císařství na severu Itálie a hrozilo, nejen to, že se stane římským králem, ale především, že svými državami obklopí papežský stát.

Zastaralý článek

V tísnivé situaci se papež Kliment musel obrátit na někoho, kdo by byl ochoten Štaufa svrhnout. Karel z Anjou, bratr francouzského krále Ludvíka IX. Svatého se zdál tím pravým. Od roku 1246 vládl v Provenci, na území říše, měl vliv Itálii a zúčastnil se VI. křížové výpravy.
V roce 1265 uzavřel Karel s papežem úmluvu, podle které se měl stát neapolským králem jako leník papeže. Zbývalo jen jediné – vládu nad jihem Itálie si vybojovat.

V lednu 1266 Karel překročil se svým vojskem Alpy a směřoval na jih. Manfred vytáhl do pole až později. Karel se poblíž Capuy pokusil zpřetrhat Manfredovy zásobovací linie, ale ten se šikovně stáhl za řeku Calore, kde vyčkával na rozhodující bitvu. Došlo k ní 26. 2. 1266.

Svoji těžkou jízdu o síle zhruba 3 000 – 5 000 mužů Karel rozdělil do tří oddílů. Rytířům z Provence velel Hugh de Mirepoix a Filip z Montfortu. Italům, mužům z Languedocu a centrální Francie velel sám Karel. Flandři se řídili rozkazy svého hraběte Roberta III. a Gillese de Trasignies.

Manfredovo vojsko mělo těžkých rytířů méně, obsahovalo asi 300 lehkých saracénských jezdců a více pěchoty. Na čele byli saracénští lukostřelci, jízda byla také rozdělena do tří skupin. Německým žoldnéřům veleli Giordano Lancia a Galvano z Anglony. Italští žoldnéři a saracénská lehká jízda nastoupila do bitvy pod velením Galvana Lancii. Nejsilnější oddíl tvořili rytíři z království Manfreda, on sám byl také v čele.

Bitva začala již ráno. Manfred poslal saracénské lukostřelce a lehkou jízdu do boje. Ti napadli Karlovu pěchotu, ovšem byli odraženi. Během toho, nebo krátce na to, překročili most přes řeku i Němci. Zpočátku se zdáli být nezastavitelní, ale záhy byl jejich útok rychle zlomen. Během tohoto střetu překračoval řeku Calore i oddíl Italů a chystal se k tomu i samotný Manfred. Karel z Anjou nařídil své skupině rytířů, která nebyla zatím do boje proti německým rytířům tolik zapojena, aby z obou křídel napadla italské žoldnéře ve službách sicilského krále. Také Italové byli záhy rozprášeni.

V tomto okamžiku, kdy se zdá bitva pro Manfreda ztracena, řada šlechticů z jeho oddílu dezertuje a dává se na útěk. Manfred přesto se zbyvajícími věrnými útočí na francouzské rytíře. Pro Manfreda to znamená smrt a pro vojsko definitivní porážku.

O obnovení štaufské vlády v jižní Itálii a možná i v říši se pokusil o rok později poslední příslušník tohoto panovnického domu, syn Konráda, Konradin. Vytáhl do Itálie, mnozí se k němu přidávali, i Řím otevřel brány. Ale i jeho Karel I. z Anjou porazil v říjnu 1268 v bitvě u Tagliacozza a zanedlouho poté byl poslední Štauf sťat v Neapoli.

Použitá literatura:
kol. autorů: Doba hradů a rytířů
kol. autorů: Evropa králů a císařů
Josef Žemlička: Století posledních Přemyslovců
Wikipedia